Szabi

Dorazíme jako jedni z posledních a rád bych hned takhle na úvod řekl, že to rozhodně není moje vina, protože Moore, který přijel teprve před hodinou, potřeboval na poslední chvíli všechno jídlo vyskládat do naší malé ledničky.  

Strhla se menší hádka o jednotlivé poličky – které takovou nálož prostě nemohly vydržet, když jsem k tomu připočítal balíčky od táty – ale velice rychle jsme se zase usmířili. Moore přitom s výrazem párového terapeuta vážně poznamenal, že lehčí výměny názorů kolikrát ve vztahu pročistí vzduch a není třeba dělat si s tím starosti.  

Shodli jsme se, že je hezké být zase spolu. 

„Prostě tě mám rád. Ale jako nijak buzerantsky to nemyslím,“ vysvětlil Moore, aby bylo jasno. Takže teď v tom máme jasno, zatímco vcházíme do místního kina, kde jsou prošlapané červené koberce a už od dveří je všude cítit popcorn.  

Míjíme velké zasklené plakáty s upoutávkami na filmy, které dnes mají promítat, a já jsem fakt rád za Nelsonovo ubezpečení, že půjde o nějaký akčňák, tím spíš když na jednom z plakátů stojí zohavený chlap s pěnou u pusy a v ruce drží uříznutou hlavu. 

Rozhodně nechci myslet na to, komu by se přesně tenhle typ filmů líbil.  

Stáhnu si bundu a čepici nacpu do rukávu, protože uvnitř je příjemné teplo. Všude navíc ještě pořád visí barevné ozdoby a zelené řetězy jako takové dozvuky Vánoc.  

Procpeme se hloučkem lidí a já si konečně všimnu Nelsona, který zachytí můj pohled a usměje se, kvůli jizvě trochu křečovitě. A i když mám radost, že ho zase vidím, středem mojí pozornosti se okamžitě stává někdo jiný. Přesněji někdo s černými vlasy trochu rozháranými do všech stran.  

Lukas ke mně stojí zády a já jsem v první chvíli totálně vykolejený, protože jsem s jeho přítomností rozhodně nepočítal. Když Nelson zmínil, že jdou on a pár kluků z týmu do kina, z nějakého důvodu jsem nevzal Lukase vůbec v potaz. Tím pádem netuším, jak se ohledně toho cítit. Jestli jsem spíš rád, nebo jestli se tím všechno akorát zkomplikuje, protože po té cestě vlakem nevím… Jsme teď kamarádi, že jo? 

Kromě Lukase je tam taky Devi a Bennet, jehož vítání s Moorem se neobejde bez chlapského poplácání po zádech, ačkoli se vsadím, že by si beztak nejradši skočili kolem krku. Přestože Moore teď oficiálně chodí s Andy, je to právě jeho vztah s Bennetem, který se poslední dobou stává námětem nejrůznějších vtípků. 

Dojdu blíž a Nelson mě přátelsky vezme kolem ramen.  

„Ahoj,“ hodím do placu a nekoukám na nikoho konkrétního.  

Lukas se otočí a nevypadá ani trochu překvapeně, takže s mojí přítomností buď počítal, anebo je mu to prostě jenom ukradené a dokáže se rychle aklimatizovat. Jeho výraz je každopádně milý a hřejivý, černé oči se do mě zabodnou s intenzitou, která je jim vlastní, ale není za tím nic víc. Žádná nechuť, že se zase vidíme. „Clane,“ řekne napůl ublíženě, „oni nechtějí jít na horor! Věřil bys tomu? Místo toho mě dotáhli na nějakej akčňák.“ 

Spolknu srdce a pobaveně se usměju. „No díkybohu. Jsem rád, žes nevybíral ty.“ 

„Zrádče,“ řekne taky pobaveně.  

Chvíli jsme na celém světě jenom my dva, zase zpátky v kině, kam jsme šli na naše vůbec první rande, které tenkrát ale rozhodně rande nebylo. Lukas tehdy prostě jenom potřeboval doprovod a já jsem byl po ruce. A stejně je ta vzpomínka hezká, navíc překvapivě nebolí. Možná, že v tom sněhu, který po cestě padal z nebe, něco bylo. Jinak si nedovedu vysvětlit, že nevyšiluju.  

Zdejší vzduch mi asi dělá dobře. 

Pokrčím rameny. „Víš jak, nechci si po celou dobu filmu strkat prsty do očí a trhat sebou.“ 

Devi se vměstná mezi nás. „Jdete někdo pro popcorn?“ 

Lukas automaticky přikývne a pohledem znovu vyhledá mě. „Chceš něco koupit?“ Trvá to asi vteřinu, než se zarazí a zavrtí hlavou. „Vlastně ne, síla zvyku.“ 

Kluci jsou ticho, nikdo nic neříká a možná to působí trochu trapně, nicméně Bennet se pak nahlas uchechtne. „Ty vole, Logane, ty milovníku,“ zavrní a doluje přitom z kapes bankovky. 

Za tu poznámku si od Lukase vyslouží šťouchanec do žeber. „Kámo, chodili jsme spolu rok. Tak co čekáš?“ Lukas se zasměje a ukáže na Moorea. „Takže ti můžu poradit, na rande v kině je dobrý, když koupíš popcorn. Tak šup, ať si to nemusí platit.“ 

Vyměním si pohled s Nelsonem a on se nenápadně uchechtne do rukávu.  

Zato Moore působí dotčeně. „Nevím, do čeho se mě snažíte zatáhnout, pánové, ale začíná tady být trochu moc teplo.“ 

Asi nejde o Arden, ale prostě jenom o to, že jsem si tak stačil zvyknout na svůj nový tým, kdy jsme ve všem spolu, dřeme spolu, máme podobné sny a děláme si jeden z druhého legraci. Takhle nějak funguje rodina. A podobnou měrou jsem to zažíval i v předchozím týmu, ale nebýt Gastonovy nemoci, nikdy by to nebylo tak velké, tolik by nás to nespojilo, protože jsme se vídali jenom párkrát do týdne. Zatímco tyhle kluky vídám denně.  

O každém z nich už toho spoustu vím. Nejen ohledně jejich techniky a způsobu hry, ale taky různé maličkosti z osobního života, které skládají dohromady celkový obraz.  

Baví mě to, být tady. 

Tak se zhluboka nadechnu a vydám se za nimi. Vyberu si velký slaný popcorn a sprite, zatímco Lukas, ani se o tom nemusím ujišťovat, má nachos se všemi druhy omáček, které byly k dispozici, a k tomu ten největší kelímek, ve kterém si stoprocentně zvesela šplouchá cola light.  

Teprve když Nelson rozdá lístky a vyměníme si mezi sebou drobné, zamíříme do potemnělého sálu. Chodba je úzká a já jdu vedle Nelsona, zatímco upřeně sleduju Lukasova záda. Což se ukáže jako problém, protože si vzápětí málem rozbiju nos, když zakopnu o nic. Dál už teda radši věnuju pozornost světýlkům, která jsou podél stěn a taky mapují jednotlivé schody, a mluvím s Nelsonem. 

Logicky tak vezmu místo vedle něj, zatímco Moore je úplně na konci řady s Bennetem. Takhle nějak s Moorem fungujeme. Spolu, když jsme sami, zvlášť, když jsme s ostatními. A právě proto, že je to tak nastavené od samotného začátku, ani jeden z nás tím netrpí.  

Svalím se na sedadlo a sprite strčím do držáku. Teprve pak si všimnu, že si z druhé strany sednul Lukas, zabraný do hovoru s Devim, kde mu z toho, co zaslechnu, vysvětluje, proč je Texaský masakr motorovou pilou dobrý film. Tak určitě.  

Ujistím se, že mám vypnutý mobil, a naberu si plnou hrst popcornu. V kině jsem nebyl ani nepamatuju. Naposledy mě tam krátce po rozchodu vzal Charlie, ale byl to trochu trapas, protože i když šlo o celkem veselý animák, kde krom nás byly jenom děti, já celou dobu brečel. 

Trochu se nad tou vzpomínkou zaksichtím a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že na mě Lukas kouká. „Co?“ vyhrknu. 

„Nebudeš tomu věřit, ale zavřeli tu naši oblíbenou hospodu, kde obsluhoval vousáč.“ 

„Kecáš! To je škoda, vařili tam skvěle.“ A je mi to vážně líto, protože jsem ji měl tak nějak spojenou s atmosférou Vánoc. Objevili jsme ji pro sebe, když mě vzal Lukas poprvé na hory, a následující rok jsme prakticky nechodili jinam. 

Lukas přikývne, takže to určitě vidí stejně, a já nevím, co bych dodal, tak mu nabídnu popcorn. Na oplátku si od něj vezmu nachos a zkusím ho vymáchat v sýrové omáčce. Je to trochu komplikované, protože se slila s rajčatovou. 

Sálem se nese naše chřoupání. 

„Jo, letos ty hory za nic nestály,“ řekne Lukas jen tak mimochodem a já mám co dělat, aby mi obočí nevyletělo až někam do vlasů a navždycky v nich nezmizelo.  

Dávám si na čas, než polknu, a znovu si vzpomenu na tajemného pana Co je to úzkost? Nejradši bych se obřadně poplácal po zádech, když se mi naprosto nezúčastněně povede prohodit: „Byls tam s mámou?“ Pro jistotu si vezmu další nachos. Jsou fakt dobré. Jak Lukas řekl předtím, prostě síla zvyku. Vždycky jsme se o všechno dělili. 

„Jasně, ale poslední dva dny jsem tam byl sám, protože musela do práce. Navíc nic moc sníh.“ 

„Sááám?“ protáhnu. A jelikož mi nepatrně zčervenají tváře, prostě najednou cítím horkost v ksichtě, což v tom přítmí snad nejde vidět, radši honem dodám: „To bych umřel strachy. Ale jako představa, jak si tam chodíš v tom svém vytahaném svetru, neohroženě mažeš o půlnoci tousty…“ Pak ale stejně v té mojí palici něco přepne, protože najednou cítím, jak se usmívám. „To je sexy,“ dodám klidně, tónem sebevědomého brankáře Ardenských Medvědů, který se za to, že mu něco takového přijde sexy, rozhodně nestydí.  

Lukas to neokomentuje, ale můj kompliment ho očividně pobaví, zahlédnu to v jeho úšklebku.  

Chvíli sleduju, jak do sálu přichází další a další lidi, tlumeně spolu mluví a někteří si svítí mobily. Přede mě si naštěstí nikdo nesedá.  

„Dej mi ochutnat,“ nakloní se Devi k Lukasovi a už natahuje ruku, aby si vzal nachos.  

„No tak na to zapomeň,“ odtáhne Lukas jídlo z jeho dosahu.  

„Ty vole, ale Clane mohl.“ 

„No ale ty nemůžeš.“  

Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že mě to nijak netěší. Tahle výsada, že já můžu hrabat do jídla Lukase Logana a ostatní ne. Schválně sáhnu pro jeho colu, strčím si brčko do pusy, vykloním se na Deviho a srkavě piju. Cola light je hnus, ale jde o to gesto, víme.  

Zatímco Devi si odfrkne a radši předstírá, že sleduje plátno, Nelsona to rozesměje. „Člověk by se nad tím skoro dojal, jak hezky spolu vycházíte. A přitom to nejdřív vypadalo, že bys nejradši vykopal díru do ledu a Clanea tam strčil, když se sem dostal, Logane.“ 

Lukas mi vezme kelímek a taky se napije. „To bych furt hrozně rád,“ přizná mrzutě, přičemž já reaguju jenom na první větu a přikývnu se slovy: „Jo, moc hezky.“ 

Dál už se v téhle debatě nedostaneme, což je možná dobře, protože se znám a podobně jako někteří lidi zrychlují z nuly na sto, já občas mluvím z nuly na sto, takže bych bez předchozí domluvy sám se sebou třeba mohl Lukase na koleni požádat o ruku. Fajn, to asi ne, takové vnitřní pnutí naštěstí nemám, ale stejně jsem rád, když tlumená světla nad našimi hlavami zhasnou a na plátně se objeví úvodní reklamy. A pak už se prostě jenom můžu soustředit na film, bagrovat popcorn a nemyslet na nic. Teda aspoň prvních deset minut, protože pak… Ne že bych se považoval za znalce, ale tenhle akčňák je docela zvláštní.  

Jmenuje se Třicet dva hodin, což, jak se ukáže, nemá žádnou souvislost s dějem. 

Hmm. 

Nejdřív se to tváří dost jako detektivka, kde v zapadlé uličce někoho odprásknou, ale kamera vlastně nezabere tělo. Vidím jenom šokovaný výraz detektiva v obřím baloňáku, který na to tělo kouká. Pak začne pršet, ale nikoho z policajtů očividně neznejistí, že jim zmoknou důkazy.  

Ten detektiv je z toho každopádně hotový a jde na pivko, načež ho napadne jít o půlnoci do pitevny, aby si prohlédl tělo. A teprve tehdy se ukáže, že to tělo je vlastně jeho tělo. Prostě ten detektiv tam stojí a zároveň leží mrtvý, jestli to chápu dobře. Co ale nechápu, tak proč to nikdo z ostatních policajtů neřešil? Jakože haló, ta mrtvola jste vy, ale nám to je fuk?  

Jenomže pak přijde vysvětlení v podobě toho, že se detektiv probudí ve vaně a tam je datum patnáctého října, což mi teda fakt nic neřekne. Každopádně se ale ukáže, že detektiv má vizi vlastní smrti, no a někdo mu podstrčí pod dveře vzkaz, aby se vydal do čínské čtvrti, kde žije vědma. Trochu Matrix? Ale žádní králíci nikde, takže detektiv jde a já si cpu do pusy po hrstech popcorn.  

No a v té čtvrti se strhne brutální střílečka, kdy jeden z Asiatů řekne italsky: „Maxi, čekali jsme, že přijdeš,“ a detektiv na to: „Neměl jsem na výběr, Jeane.“ 

Cože? 

Takže je nakonec… Francouz? 

A začnou po sobě pálit, což trvá neuvěřitelně dlouho, honička v mrakodrapu. Který je v čínské čtvrti, přesně tak. Detektiv Max nakonec vypadne z proskleného okna, ale jak padá, povede se mu zachytit tím baloňákem za jiné otevřené okno a zhoupne se dovnitř. Je jasné, že mu jde o nějaký trezor, protože to dokonce řekne do kamery: „Jde mi o trezor.“ 

Tak teď jsem se fakt ztratil.  

Co je v tom trezoru?  

Jo aha, Maxova nová identita. A italsky mluvící Asiat se tam už neobjeví, protože byl na patře, které zrovna vybouchlo.  

Periferně vnímám, jak Lukas mumlá „ježišikriste“ a sjíždí na sedadle čím dál níž, až prakticky nemůže vidět na plátno.  

Postupně se ukáže, že ten film má hodně přesah do sci-fi, kdy detektiv Max s novou identitou ví, že musí zabránit vlastní vraždě, odtud ta počáteční vize, a zároveň se zbavit mafiánů, kterým podle všeho kdysi dávno ukradl něco důležitého.  

Tak ne, neukradl, prostě pro ně pracoval. Odtud ten potetovaný zadek a záda, už chápu i to krédo: Zabít pro rodinu.  

„Nebaví tě to, že jo?“ syknu směrem k Lukasovi. „Málo krve.“ 

„Přestaň mi číst myšlenky,“ zívne.  

Za jiných okolností, kdybych byl detektiv Max, který dokáže ohýbat realitu jako plastovou lžičku nad ohněm, tak bych Lukase zabavil třeba líbáním. Takhle k němu ale jenom přistrčím popcorn a on začne celkem odevzdaně jíst. Úplně na něm vidím, jako kdyby to měl napsané na čele, jak rád by šel na úplně jiný film. A zcela výjimečně musím uznat, že mně by něco přímočařejšího taky nevadilo. 

Ke konci už se mi chce fakt hodně čůrat.  

Nelson se naklání dopředu, aby líp viděl, a Moore s Bennetem se o něčem tlumeně baví.  

Film po několika honičkách, kdy jsem si nebyl přesně jistý, kdo přesně detektiva Maxe pronásledoval, směřuje do velkého finále. A rozuzlení je přinejmenším dost překvapivé, protože se ukáže, že ten detektiv je celou dobu na psychiatrii, kde pod vedením uznávaného terapeuta prožívá všechny svoje strachy. Terapeut se jmenuje Jean a na zdech mu visí obrazy japonské vesničky. A italský přízvuk nějak souvisel s tím, že tamní pacienti budou mít k obědu pizzu.  

Mrtvola na začátku prostě jenom naznačovala, co by se s Maxem stalo, kdyby se nešel léčit s alkoholismem.  

Aha.  

Trochu mě z toho rozbolela hlava. 

„To si stáhnu,“ poznamená Nelson, zatímco koukáme na titulky.  

Jsem rád, když zase vyjdeme ze sálu, a tentokrát si dávám pozor, abych nezakopnul. Odskočím si na záchod a Lukas a Moore jdou úplnou náhodou taky, takže vedle pisoárů stojíme vedle sebe. Já jsem uprostřed, upřeně koukám dopředu a předstírám, že mě mnohem víc než to, jak si Lukas drží péro, zajímá kachlička, která z nějakého důvodu připomíná hokejovou branku. 

Vlastně docela přivítám, když začne Moore probírat Třicet dva hodin. Prý se mu to líbilo, akorát nechápe, proč se ten detektiv v průběhu zastřelil.  

Na to reaguje Lukas, který se na Moora PŘESE MĚ nakloní a řekne, že on nepochopil vůbec nic a hlavně pak ten moment, kdy se z detektiva stal psychiatr.  

Radši je tam nechám a jdu si jako první umýt ruce.  

Upřímně jsem opravdu vděčný, když s napařeným kulichem vyjdu před kino a konečně se zase pořádně nadechnu. Vzduch je touhle dobou ledový, cítím ho v plicích, a zatímco jsme byli v sále, začalo chumelit.  

Vločky mi sedají na obličej a na rty, které mám slané od popcornu.  

„Jdete někdo na pivo?“ zeptá se Bennet a od pusy mu jde pára, když mluví. „Tím myslím se mnou a tady s Moorem, samozřejmě,“ dodá významně směrem k Lukasovi, nejspíš aby mu vrátil jeho předchozí rýpnutí.  

„Já jdu,“ přidá se Devi, který chce asi prostě jenom spláchnout hořkost z toho, že mu jeho spoluhráč nenabídnul nachos. Ale vážně, to si za poslední rok a půl nevšiml, že se Lukas prostě nedělí?  

„Já bych se možná taky na jedno přidal,“ přikývne Nelson. Ten jako jediný působí živěji než před začátkem filmu. Když jsme se bavili o tom, jak se to komu líbilo, tvrdil, že to byla fakt pecka. Doteď si nejsem jistý, jestli si nedělal srandu. 

Zívnu a ruce vrazím do kapes: „Spíš asi nejdu, potřebuju se vyspat.“  

To, že teď nemívám úzkosti, neznamená, že bych měl chodit popíjet. Navíc, naposledy mi to vysloužilo božskou přezdívku, jeden menší trapas a dost nasraného Lukase. Dává teda smysl, když se do toho tolik nehrnu.  

Ale zas abych nedělal slušňáka, občas s kluky někam zajdu. Nechci být ten divný týpek, co jde po zápase vždycky rovnou na pokoj a sleduje animáky.  

Skrze nálož myšlenek málem přeslechnu, jak Lukas říká: „Já v žádným případě. V sedm mám přednášku. A to tvoje jedno pivo znám moc dobře, Bennete.“ 

Bennet zvedne ruce v obranném gestu. „Jak myslíš, Logane. Ale dneska se náhodou chystám být hodnej.“ Přitom se tak zvláštně nevinně culí.  

Kdybych ho neznal, možná bych mu to i sežral. Takhle se jen pobaveně uchechtnu a vyšlapávám stopy do sněhu. 

„Oukej, vidíme se teda zítra na ledě, pánové,“ mávne Nelson.  

Znovu si uvědomím, jak moc je jiný než Derek. Byť totiž stejně jako ostatní musí vědět, že moje city k Lukasovi stále přetrvávají, ani náhodou mi nenaznačí, jestli je v pohodě, že spolu budeme sami. A v něčem je to vlastně děsivé a úlevné zároveň.  

Už jsem velký kluk a musím si s tím poradit sám. 

Kluci zmizí v družném hovoru a já chci ukázat směrem k parku, jenomže mi tak zvláštně vyletí ruka, až to působí, jako kdybych měl záchvat. „Jdeme asi stejnou cestou?“ vyhrknu. 

„Ne, já jdu schválně jinudy,“ opáčí Lukas s kamennou tváří. Tmavě modrá čepice mu sluší a už mu stačila trochu zasněžit.  

„Ty seš debil.“ 

Lukas se výmluvně zaksichtí a rozejde se k parku. Ale přece jen počká, až s ním srovnám krok. Nikam nespěcháme a jdeme klidně, bok po boku, kolem obchodů, které už zavírají. Na každém kroku, stejně jako v kině, je pořád ještě vidět přetrvávající výzdoba.  

A já zvednu hlavu a koukám daleko do tmy na hory. I když je nevidím, vím, že tam jsou, a to mě uklidní. Že se nemění, zatímco všechno ostatní ano. 

Strčím ruce do kapes. „Pamatuješ, jak jsme se tenkrát vsadili?“ nadhodím po chvíli. „Myslím, když jsme spolu ještě nechodili. To bylo po tom filmu s duchem a dvojčaty. Vsadili jsme se, kdo vyhraje další zápas, a já pak zjistil, že bych neměl vůbec nastoupit do brány.“ Zasměju se při té vzpomínce, ačkoli tenkrát mě málem jeblo. „To bylo poprvé, co jsem na trenéra vyjel.“ 

„Připomeň mi, o co jsme se vsadili,“ nadhodí Lukas stylem, jakože moc dobře ví. A já netuším, jestli to je z jeho strany náznak flirtování, anebo prostě jenom samolibě chce, abych se vracel k momentům, kdy nade mnou vyhrál. 

„Kdo komu vykouří. Tenkrát jsem hodně prohrával.“ 

Lukas se uchechtne. „Nedávej si to za vinu, prostě jsem byl lepší.“ 

V parku je ticho, z dálky jsou slyšet jenom projíždějící auta. Větve stromů se sklání pod náloží sněhu. Ale spíš než abych se dojímal, jak romanticky to působí, prostě si užívám, že jdu s Lukasem. Je to příjemné a trochu nostalgické, nic víc.  

Zhluboka se nadechnu. „Hej, ze začátku jsi byl děs,“ nadhodím pobaveně. „Tolikrát jsem měl stojáka a tys prostě sebral jídlo a šel jsi.“ 

„A teď to vytahuješ proč?“ zeptá se trochu ostře. 

Jako kamarádi máme hranice a já právě jednu z nich překročil. Ale zároveň znám Lukase natolik dobře, že mi to překvapivě nerve žíly. Jo, na světě existují momenty, co mě nedeptají a kvůli kterým, i když něco poseru, nestrkám hlavu do písku. Nebo teda do sněhu jsem chtěl říct.  

„Já nevím, promiň,“ pokrčím rameny. „Jen jsem si vzpomněl na to kino, protože z kina zrovna jdeme. Nemyslel jsem tím nic víc.“ 

Lukas na mě pohlédne, upřeně. „Fajn. Protože to chvíli vypadalo, že se chceš vsázet znovu.“ 

„Cože?“ rozkašlu se. Jedna zbloudilá vločka mi asi zrovna dovádí v plicích. 

„Víš, že bys zase nevyhrál, že jo?“ pokračuje Lukas nevzrušeně.  

Vylezu na obrubník a balancuju na něm, abych se nějak zaměstnal. V té zimní bundě by se ledacos ztratilo, ale zas se nepotřebuju moc vzrušovat, když jsme si tak pěkně vyjasnili, jak to mezi námi je. „Náhodou jsem mnohem lepší než tenkrát.“ 

„Já jsem taky lepší než tenkrát.“ 

„To by se muselo porovnat,“ odseknu. 

Lukas zastaví, založí si ruce na hrudi a odfrkne si, je to něco mezi pobavením a podrážděním. Ale takhle pod lampou je vidět, že se mu oči lesknou. „Fajn. Zítra po tréninku. Deset střel.“ 

Ta jeho soutěživost je tak krásně nesnesitelná.  

A já jsem taky jen člověk, takže po mně nikdo nemůže chtít, abych odolal nabídce pořádně Lukase Logana vyklepnout. V tom nejslušnějším smyslu slova samozřejmě. 

„Vždycky je to deset,“ poznamenám. A abych si trochu rýpnul: „Tak dobře. Chceš hrát o to samé jako tenkrát?“ 

Tomu se Lukas od srdce zasměje. „By sis přál, co? Vsadíme se o večeři. Kdo prohraje, platí.“ 

„Dobře. Abys věděl… už teď mám hlad.“ Podám mu ruku a on ji stiskne. Prsty má studené, ale ten dotek stejně hezky hřeje. Nicméně jak jsem řekl, jsem teď dál. V životě, sám v sobě. Do háje, musím být dál, soustředit se na to, co je teď, protože dychtit po minulosti znamená trpět tak, až bych ze sebe nejradši serval kůži.  

Jsem tady a být tady znamená být šťastný.  

Přátelsky šťouchnu Lukase ramenem a zazubím se. „A teď k tomu zásadnímu,“ začnu, seberu hrst sněhu a začnu hňácat kouli (a neříkám, že ji po někom hodím). „Jak moc bych tě musel přemlouvat, abys se mnou zašel ještě jednou na Třicet dva hodin?“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥