Autorky

Eva & Klára Pospíšilovy, foto: Anna Musilová, 2024

Dvě autorky a dva pejsci.

A nespočet zajímavých, ufouňaných a zádumčivých sexy kluků!

Poznaly jsme se na internetu díky fanouškovské základně Harryho Pottera, uprostřed povídek, článků o globálním oteplování a receptů na vegan slaninku. Začaly jsme spolu psát, nejdřív fanfikce, pak kratší příběhy, a nakonec vznikla první společná kniha Pátá minuta je o nás. A spolu s tím, jak se zamilovali naši hrdinové, jsme se zamilovaly i my. Takže teď spolu přes pět let žijeme v partnerském vztahu.

Jedna vystudovala žurnalistiku, druhá scenáristiku. Když zrovna nepíšeme, nejspíš hrajeme na PSku, nebo běháme s pejsky po lese. Milujeme fantasy, dobrodružství, ale klidně i romantiku. V naší knihovně je k nalezení skoro všechno, včetně knih o běhání a starých dobrých Foglarovek.

Zaměřujeme se především (ovšem ne výhradně) na LGBT tvorbu a nenásilnou osvětu. Pokoušíme se ve své tvorbě ukázat, že sexuální orientace není to jediné, co hrdinu definuje. Je to jen zlomek charakteristiky a světa. Když autor tvoří heterosexuální postavu, automaticky uvažuje o jejích vlastnostech. Když tvoří homosexuální postavu, často se spokojí s definicí „gay“, a tak by to být nemělo.

Kromě příběhů, které publikujeme online na szabi.cz a na placené platformě forendors.cz/szabi, jsme publikovaly: 

Pátá minuta je o nás (2020, Větrné mlýny)

povídka v antologii Všechny barvy duhy (2021, Yoli)

neexistence (2022, Větrné mlýny)

Letní bouřky (2023, Yoli)

povídka v antologii Za pět minut zvoní (2024, Yoli)

Nocturno pro Erika (2024, Host)

KRÁTKÝ DOTAZNÍK NA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ OTÁZKY SVĚTA

Kdy jsi začala se psaním?

EVA: Sotva jsem se naučila číst. Což se podle mojí mámy stalo, když mi byly tři. Nevím ale, jestli tomu můžu věřit. Nejsem ani zapsaná v knize rekordů, takže řekněme, že moje první básnička vznikla v šesti letech. Nejspíš šlo o rýmy typu láska-páska-v zádech mi praská, ale na vesnický základce, kde nás bylo pět a půl, to vyniklo. Díky tomu jsem pak dostala papírovej klobouk, kde byl obrázek pomeranče a banánu, a mohla jsem uvádět zahradní show, kde jsem představovala další klobouky. Casting byl složitej, protože se rozhodovalo mezi mnou a spolužačkou, co měla tenkrát spalničky. No, nakonec jsem vyhrála, a hele, kde jsem teď, jak mě to posunulo.

KLÁRA: První rok na vysoké. V Brně na koleji. Aneb jak jsem se v osamělosti rozhodla, že všechno své vysokoškolské utrpení sepíšu a stanu se slavnou. Dívala jsem se na The Vampire Diaries a snila o klukovi, co není… Co prostě není. Takže můj hrdina de facto taky neexistoval a hrdinka byla otrávená a otravná. Myslím, že jsem ji zabila.

Harry Potter nebo Draco Malfoy?

EVA: Rozhodně Draco. Protože já jsem z Nebelvíru, takže tady vzniká uuuuh utajená romance. Protože je hrdina svým vlastním speciálním způsobem. Protože je blond. Má páva. Umí opravit skříně. Často se emočně hroutí, když jde o Harryho. Je nestabilní, uplakaný. Je nahoře. A na rozdíl od Harryho chápe, že aby mohl člověk zachránit ostatní, musí nejdřív zachránit sám sebe.

KLÁRA: Harry Potter. Je hrdina.

První věc, kterou jsi napsala.

EVA: Nejdřív vznikla ta výše zmíněná rýmovačka. Pak asi slohovky. Spousty fanfikcí. A prvním ucelenějším dílem byla kratší novela o klukovi jménem Viktor, který utekl k cirkusu, protože ho doma tyranizoval maminčin přítel, Stín. U cirkusu poznal spoustu zvláštních postav. Tajemnou kartářku, kouzelného tygra, no a hlavně Kaspara – nemocného kluka, co měl v žaludku chrobáka. Vzniklo mezi nimi zvláštní pouto. Myslím, že v té novele hodně řeším, jestli je smrt vážně zlá, jaký smysl má život, a proč je na světě tolik smutných osamělých dětí.

KLÁRA: Sloh v šesté třídě. O Moudrém stromu. Černokněžník unesl spanilou princeznu a odvážný princ se jí vydal hledat. Musel se však bažinami dostat k Moudrému stromu, který jako jediný věděl, kde se sídlo Černokněžníka nachází. Princ princeznu lehce osvobodil. Ale… Princ se poté s Černokněžníkem skamarádil a nastěhoval se k němu. A hodně se spolu smáli. Vážně nevím, co se stalo s princeznou.

Asi jsem to v sobě měla vždycky. I když jsem to ještě nevěděla.

Spací/psací rituál.

EVA: Psát se dá prakticky kdykoli a kdekoli, ale úplně nejlepší pro mě je, když sedím v pokoji, kde je ticho, uprostřed haldy polštářů, a piju kafe s banánovým mlékem. Ještě třeba zapálená svíčka nebo Klárčiny svítící koule, huňatý ponožky, svetr a sušenky. A když přitom za oknem poletuje listí, anebo sněží, tak jsem nejšťastnější člověk na světě.

Spát se dá taky prakticky kdykoli a kdekoli. Já potřebuju zimu, tmu, dvě duchny, a úplný ticho. Občas poslouchám vlny oceánu a někdy v ruce tisknu kouzelný kámen z Malahide (většinou mě pak v noci vzbudí, když si na něj lehnu).

KLÁRA: Chtěla bych psát ráno. Hrozně moc. Vstát, napsat tisíc slov a pak se celý den chválit, že jsem už něco udělala. Ale ráno spím. V noci píšu. A ve tři ráno mě pak napadají největší šílenosti.

Kterou věc máš na sobě nejraději?

EVA: Že pořád věřím. Pořád dokola se vytrhuju z letargie. Zvládám se radovat z pidi věcí, nezatracuju, a většinou jsem diplomat. A taky Kláru. Ona sice není věc, ale mám ji strašně ráda, a to i ve chvíli, kdy ji nemám na sobě.

KLÁRA: Že vím, co chci. Že se nemusím každé ráno – no tak dobře, dopoledne – probouzet a přemýšlet, co se životem a bloumat nad tím. Já to totiž vím. Takže zásadně nebloumám. A to mám na sobě moc ráda.

Kterou nenávidíš?

EVA: Hmm, nejvíc nenávidím, když zapomínám žít přítomností. Ale nezlobím se na sebe pro nic. A za nic. Snad jsem ta nejlepší verze sebe sama, i když v noci občas slintám.

KLÁRA: Že některé povinnosti odkládám. Pokud se mi do něčeho nechce, tak prostě ne. Já to neudělám. Neříkám, že tuhle svoji vlastnost přímo nenávidím, ale je to asi jediná věc, kterou bych na sobě možná ještě změnila. Přesně takové to, že uvařím a okamžitě umyju hrnec. A ne, že pak budu za dva dny ze spodku odtrhávat zaschlá kolínka. A říkat si: Ale příště už fakt jako.

Tvoje oblíbené jídlo.

EVA: Rýžové nudle. Rýže. Sušenky. Kimchi. Cola. Vincentka. Hranolky. Pizza. Mana. Bylinkový bonbóny.

KLÁRA: KOLÍNKA. No ne, fakt. Semolinové, rýžové, špaldové, kolinkové… S kukuřicí a seitanem a okurkou a kokosovým mlékem. Pořád a navždy.

Léto nebo zima?

EVA: Rozhodně zima. Lepší než zima už je jenom podzim. Líbí se mi, když se vrátím z venku, mám studený ruce, uši a tváře. Zima krásně voní, přináší zvláštní atmosféru, teplý čaje, čokolády, nejroztodivnější příběhy. Není snad nic lepšího, než se zakřečkovat ve tři odpoledne, kdy je venku tma. Žádný muší bzučení, ovívání a dusno. Jenom klapklapklap zvuky klávesnice.

KLÁRA: Léto. V zimě mám pořád mokrého psa. A mokrej pes smrdí.

Tvůj nejoblíbenější kluk a proč.

EVA: V době, kdy tohle píšu, určitě ještě spoustu kluků neznáš. Mám ráda všechny kluky, které jsem stvořila. Stejně tak všechny Klárčiny kluky. Z těch mých je to ale Eden. Jemu se v životě stala spousta špatných věcí a on přitom pořád věří, a málokdy se stane, že by mu z tváře zmizel ten jeho blbečkovskej úsměv.

KLÁRA: Ellias Prescott. Proč? To všichni poznají, až na něho přijde čas. Protože Elias je… Elias. Složitá osobnost, která se nejspíš neumí rozhodovat správně. A dal mi korálky.

Co je smyslem bytí?

EVA: Psát. A tvým?

KLÁRA: Psát. Spát. Jíst. Chodit na procházku se psem. A zase psát. A všechno to prožít a zažít s mou největší láskou. Teprve s ní totiž bytí dostalo smysl.

Dlouho jsem věděla, že chci psát. Že chci, aby o mně lidi věděli, že píšu. Slavná a bohatá, ponořená v příbězích. Jenže od chvíle, co jsem ji poznala, vím, že mi jen tohle jednoduše nestačí. Eva je všude, v každém dni a minutě. A že píšeme spolu, je jako dýchat spolu. A bez toho se nedá smysluplně žít.

Píšeš líp ty, anebo ona?

EVA: Já. (2024 – edit: Ona je můj nejoblíbenější autor. Miluju její psaní. Rozechvívá mě a niterně se mě dotýká. Takže jí to prvenství klidně přenechám!)

KLÁRA: Samozřejmě, že já. 😀 (2024 – edit: Kozo, když napíšeš tohle, tak jsem za trubku, že říkám sebe. Ale já ti to nedopřeju, protože nejlíp píšeš ty a prvenství ti předávám zpátky.)

Komentáře nejsou povoleny.