Szabi

Mám zásek. Podpírám si hlavu a civím někam před sebe, zatímco hlas profesorky splývá ve zvláštní monotónní mručení. Periferně vnímám, jak Moore něco čmárá do sešitu a Allen o řadu níž dopisuje esej na odpolední přednášku.  

Brzy nás čeká další zápas, ve kterém budu chytat, což mě překvapivě nijak neděsí. Od začátku nového roku je všechno tak zvláštně a podezřele dobré, až bych se měl možná bát, že co nevidět přijde nějaký brutální zvrat a já si například během jezení těstovin vrazím vidličku do oka nebo se na jednom z tréninků zamotám do sítě branky a zlomím si vaz a všude se o tom bude psát jako o naprosto nepochopitelné události.  

Jo a taky jsem vyklepnul Lukase Logana.  

Tím jsem měl možná sám v sobě začít, že jsem ho vyklepnul jako vejce. Lepší přirovnání mě zrovna teď nenapadá, ale prostě jsem nad ním vyhrál sedm na tři, což okomentoval slovy: „Přestaň se tvářit tak samolibě. Hrál jsem přece s bohem, tak nemůžeš čekat, že vyhraju.“ A helmu přitom držel v ruce, byl zpocený jako prase, a tak hrozně mu to slušelo, až mě z toho culení úplně bolely koutky.  

Nabídnul jsem mu, že i když jsem vyhrál, můžu ho pozvat na jídlo. Přece jenom měl narozeniny, to mi číslo na mém dresu připomíná. Ale Lukas odmítnul s tím, že to beztak odteď už vždycky projedu, takže si placení užiju až až.  

Šli jsme spolu do bistra, brodili se sněhem a zvládli jsme úplně normálně mluvit. A u jídla to probíhalo stejně – přátelsky, uvolněně. Dost jsme se nasmáli a mě to tak hřálo, ještě o něco víc než heřmánkový čaj. No a pokaždé, když mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby… Dál jsem sám sebe nepustil. V duchu jsem si zopakoval: Jsi tady. A on je tady s tebou.  

A když můj mozek reagoval: Ale on není tvůj, štěkl jsem na něj: Drž hubu a jez burger. 

Což, světe div se, zabralo. Hlavně nemyslet, nerozebírat, jenom žít.  

Rád bych řekl, že když jsme se pak další týden s Lukasem znovu sešli, abychom si zahráli (a tentokrát vyhrál on sedm na tři, což mi dal sežrat), byl jsem klidnější. Smířenější. Už jsem tak nějak pochopil, co na můj mozek platí.  

Prostě se neutápět jak debil.  

Takže se z těch setkání a her očividně stala naše soukromá tradice a je to zároveň jediná doba, kdy mám Lukase jenom pro sebe. Jsou z nás fakt dobří kámoši, nicméně můj vztah s ním asi nikdy nebude stejný jako třeba s Derekem, Nelsonem anebo Moorem. Na to vím až moc dobře, jak chutná a jak se tváří, když se udělá. Přitažlivost prostě nezmizela lusknutím prstu, logicky. Akorát jsem – jak bylo to slovo? – smířenější.  

Nový smířený Nigel. Což zní ve finále depresivněji, než by mělo. Nakonec nejsem přece smířený s nějakou děsivou smrtelnou nemocí, jako prostě jenom s tím, že můj ex je stále ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl. 

Moore do mě drbne loktem a já si uvědomím, že jsem ještě pořád v přednáškové místnosti. Ty jsou mimochodem z pekla zrádné, poněvadž kdekoli jinde se člověk může soustředit na spoustu věcí, ale tady jsem skrze to civění před sebe a často bezbřehou nudu odkázaný právě na svůj mozek. A dát prostor mozku nikdy není dobré.  

Celá řada profesorů by se mnou nejspíš nesouhlasila, ale oni určitě nemají v hlavě takový bordel.  

Někdy si představuju svůj myšlenkový palác, kde dřív byly kartotéky a celkem pořádek, jenomže jednou vybuchly, jednou se úplně zamíchaly v takovém velkém hrnci a jednou, to bylo po tom, co jsme se s Lukasem rozešli, přišlo takové tornádo, že už jsem je nikdy nedokázal dát pořádně dohromady. A teď je z nich nekonečná smrdutá stoka plná náhodných okamžiků a událostí.  

„Chceš si zahrát?“ zeptá se Moore potichu a ukáže na sešit, kde vyrobil provizorní čtverečky.  

„Jasně!“ Cokoli, co mě vytrhne od úvah, jestli to takhle bude už vždycky. Tím myslím společné tréninky s Lukasem a pondělní setkání na ledě, naše soukromá hodina plná nostalgie. Než odejde do jiného týmu. Než odejdu já. Než mi jednoho dne přijde svatební oznámení, že se žení. Pokud by se tedy vůbec hodlal ženit. Nejsem si jistý.  

Každopádně tohle je ono? 

Moore do mě znovu šťouchne. „Tak ale něco dělej, vole. To můžu rovnou hrát sám se sebou.“ 

x 

Další tenisák se mi odrazí od ramene a je to, jako kdyby mě trefil kámen. Zaksichtím se a mám sto chutí ukázat Riverovi zdvižený prostředníček. Když mi Kinseyová oznámila, abych šel do tělocvičny, myslel jsem, že budu třeba posilovat – cokoli, i hormonální jóga by byla v mnoha ohledech lepší – ale ono ne, místo toho jsem natrefil na Riveru.  

Vlastně je to poprvé v novém roce, co jsem s ním sám, a že bych si to kdovíjak užíval, to se říct nedá.  

Tváří se nečitelně, ale skoro bych řekl, že v jeho postoji, kdy se opírá o berle, je něco zlověstného. Přiznejme si to. Má radost pokaždé, když nestačím uhnout, anebo to chytit. A byť se díky všem těm míčkům rozhodně zlepšuju v reakcích, nemůžu se zbavit pocitu, že jsem jeho štěně.  

„Přines,“ řekne stroze.  

První část tréninku, kdy jsme se zaměřovali hlavně na rychlost, tu s námi byl Allen. A neříkám, taky si pochytal svoje a jeden tenisák ho sejmul do oka takovou silou, až mi uniklo: „Jaj.“ Ale pak mohl jít za ostatními kluky na led anebo bůhví co šel dělat, zatímco já tady dál tvrdnu a moje chytání nebere konce. Tenhle Rivera se navíc ani trochu nedá srovnávat s tím, který mi odepsal během svátků, až mě napadne, jestli není náhodou maličko schizofrenní.  

Zas mu ale nechci vyloženě odporovat, jelikož trenérka o tomhle typu tréninků musí vědět. Pochybuju, že by se mnou poslala Riveru trénovat se slovy: „Něco tam spolu dělejte.“ Což zní samo o sobě divně, jak o tom tak přemýšlím. No prostě musím věřit jejímu úsudku. A to znamená poslechnout a sebrat tenisák, který se stačil odkutálet k velkému zrcadlu.  

V téhle tělocvičně můžu nejenom chytat a nosit, ale navíc můžu sám sebe ještě sledovat v odrazu. Svůj zpocený obličej a zarudlé tváře.  

Seberu tenisák a další mě trefí do zad. Tak se zamračím a vrhnu na Riveru podrážděný pohled. „Vážně?“ zeptám se. „Zrovna jsem se nedíval.“ 

Nakloní hlavu na stranu a zas mi na chvíli připomíná žraloka. „Copak ty si můžeš dovolit nedívat se? Nejsi náhodou brankář, princezno?“  

„Baví tě buzerovat mě?“ vypálím dřív, než si to stačím promyslet. Ale nakonec, co bych si na tom promýšlel? Spíš je ta otázka celkem zbytečná, protože z Rivery vyloženě čiší, že si to užívá. Což následně potvrdí i jeho slova, když velice klidně odpoví: „Jo.“ 

„Chm,“ udělám, ale jsem rád, že se na mě nenasral. Pochopitelně jsou v týmu kluci, kteří jsou super, a pak taky ti, které bych mimo led vídat nemusel. Nicméně rozházet si to zrovna u Rivery… Díky, nechci. Už kvůli tomu, že mi navzdory svému poměrně pošahanému způsobu trénování může spoustu věcí předat.  

Není vždycky takový. A tím myslím – ne vždycky mě trefuje tenisáky do zad. Někdy vysvětluje, poněkud stroze, ale trpělivě.  

„Promiň.“ 

Překvapeně zamrkám a nejdřív mě napadne, jestli jsem to náhodou neřekl já. Ale ne, docela určitě to přišlo od něj. K tomu pár slov ve španělštině, která zní skoro jako stížnost, takže nevím, co si z toho vzít. Možná, že kdybych nevěřil, že mě ve svém rodném jazyce většinu času prostě jenom uráží, připadalo by mi to sexy. Španělština umí být v mnoha ohledech dost podmanivá. 

No ale zpátky k tomu zásadnímu. Koukám na Riveru jako puk a nějak nepobírám, že jsem od něj slyšel promiň.  

„Dělám to, jak nejlíp umím,“ pokračuje klidně. „Věř tomu, nebo ne, ale nijak jsem netoužil hrát si na trenéra. Ale takhle to prostě chodí. Co se naučíš, pak předáváš dál. Akorát bych si nemyslel, že budu tullido.“ Pohlédne na svoji nohu, takže mi význam posledního slova tak nějak dojde.  

Nastane dost trapné ticho, protože jsem zaskočený a nevím, co odpovědět. 

Rivera povytáhne obočí.  

Já hodně pomalu přikývnu. „Vadí ti, že chytám?“ vyletí ze mě. Ale když už takhle vykládáme karty, je dobré zeptat se na všechno a pročistit vzduch. Navíc mám čas v klidu se napít, aniž bych musel čekat další mrdu do zad. Aspoň doufám.  

Rivera mě znovu překvapí, protože se nad tím podle všeho fakt zamyslí. Tenisák přehazuje v ruce a pak ho stiskne. „Ne. Vadí mi, že zrovna teď nechytám já,“ vysvětlí pomalu. „Chápeš, Clane?“ 

„Jo, asi jo.“  

„A taky mi vadí, když zrovna chytáš blbě. Ale zlepšuješ se, fakt. Už to nevypadá, že se chceš na Logana přisát jako ta ryba, co se přisaje na sklo akvárka. Víš, kterou rybu myslím?“ Dojde ke zdi a zlehka se o ni opře, protože stát delší dobu na jedné noze je dost namáhavé. „Jo a díky, žes o Vánocích napsal.“  

Zas nevím, jak odpovědět. Rivera je pro mě pořád tak trochu záhada. Pamatuju si, že když jsme spolu s Lukasem chodili, a já se ho ptal, jaký ten hvězdný brankář je, Lukas řekl, že docela dobře chytá. Tenkrát jsem netrpělivě dodal: „No ale jaký je člověk?“  

A Lukas pokrčil rameny. Řekl: „Nevím.“ 

Teď chápu, že výstižnější popis mi asi nabídnout nemohl. Rivera se většinu času drží dál, je soustředěný, snad až arogantní, většinou nepije, s nikým moc nemluví a pak má radost, že jsem mu napsal o svátcích. Ehm.  

Po další chvíli trapného ticha, kdy nevím, jestli se chce prostě jenom kamarádit, nebo jestli by mě nejradši prohodil zdí, znovu přikývnu.  

Rivera si odkašle. „Můžeme teda pokračovat?“ 

„Jo, jasně.“ 

Schová tenisák do kapsy a těch dalších asi deset, co se povalují všude možně, ignoruje. Vím, že je na konci tréninku budu sbírat já. Ukáže ke dveřím do místnosti, kde se ukládá většina vybavení, a řekne: „Dones balanční desku. Potřebuješ posilovat střed.“ Zas přepne do toho zvláštního učitelského módu, a když po dvaceti minutách odcházím, mám z té pitomé desky tak roztřesené nohy, že se spíš hodně pomalu vleču. 

Možná, že tohle byl Riverův cíl. Abychom pajdali oba. 

Než se dostanu do šatny, připadá mi, že jsem obešel přinejmenším celou zeměkouli. Navíc najednou nějak nedokážu složit, chytit… hmm, vzít konkrétní myšlenku.  

Únava, která na mě padne, je jako rána kladivem. Dokonce po cestě přemýšlím, jestli si nedat kafe z automatu, a chvíli nad tou představou slintám. Ale zas kdybych do sebe hodil kofein, mohlo by to dopadnout všelijak. Buď by mě to probralo, nebo naopak ještě víc sejmulo. 

Sázka do loterie. Takže si nakonec nedám.  

Teď to popisuju, jako kdyby šatna byla až na druhém konci kampusu, což samozřejmě není. Akorát mi to trvá. A když se tam konečně dovleču, kluci už si sundávají výstroj a stahují propocené dresy. Někteří z nich jsou dokonce ve sprše, ze které se valí pára.  

„Rivera tě pěkně zrychtoval, co, Clane?“ rýpne si Bennet.  

Nemám sílu odpovědět, ale to je samo o sobě asi víc než výmluvné, protože se Bennet zachechtá. 

Chytím lem trička a chci si ho stáhnout, ale moje ruce, byť jsem celou poslední hodinu zatěžoval hlavně nohy, kdoví proč nespolupracují. Jsem divně rozechvělý, a tak se mi to povede až napodruhé. A jak tam pak stojím s tričkem v ruce a koukám na svoje břicho…  

Takhle nějak to začalo u Gastona. Nemohl chytit věci. Třeba si zavázat brusle.  

Ale je blbost, abych byl nemocný.  

Proč mě to napadlo zrovna teď?  

Devimu spadne lahev s pitím.  

Trhnu sebou, ale ten zvuk mě konečně trochu probere. Jsem určitě jenom unavený a potřebuju se pořádně vyspat. Takže zatímco si svlékám zbytek oblečení – o tom nepřemýšlím, dělám to automaticky – poslouchám, jak se kluci domlouvají, že spolu večer všichni půjdeme na pivo. 

Když je zběžně přelétnu pohledem, vidím na nich taky únavu. V pátek odpoledne toho máme všichni dost. Není divu, že jsem mimo. Vnitřně mě to uklidní. 

O víkendu sice budu muset makat sám za sebe, ale zároveň budu mít dost času na spánek, někam zajít nebo kouknout na tu novou Pixarovku.  

Prostě bych z toho, že jsem hotový, neměl dělat tragédii. Na tempo, které je tu od začátku nastavené, už jsem zvyklý, nezaostávám a nedělá mi to takové problémy. A kdyby mi přece jen něco v Ardenu dělalo problémy, byla by to spíš škola a nekonečné eseje než hokej. 

Hokej miluju. Proto jsem tady.  

Seberu osušku a jdu do sprchy.  

Nelson si stoupne vedle mě a začne si šamponovat vlasy. „Jdeš dneska na pivo s náma, že jo?“ usměje se. „Můžeme dát kulečník.“ 

Ve sprchách je moc lidí a málo prostoru. Úplně normální myšlenka, jenomže sotva mi proletí hlavou, mám pocit, že se všechno stahuje. A k tomu ten těžký vzduch, který mi nikdy předtím nevadil.  

Ale o tom to je. Nejdřív něco nevadí a pak vadí. Nejdřív je něco bezpečné a pak mě to chce zabít.  

Ustoupím a zády vrazím do sprchy. 

„Všechno v pohodě?“ zeptá se Nelson. 

„Jo.“ Předstírám, že hýbu rameny, abych se protáhnul. „V pohodě. A na pivo… Uvidím, musím ještě něco dopisovat. Ale když tak dáme šipky, jasně.“ 

„Kulečník,“ zasměje se Nelson. 

Taky se zasměju, trochu křečovitě. Mám Nelsona rád, ale uleví se mi, když na něj začne mluvit jeden z kluků a on si mě na chvíli přestane všímat.  

V rychlosti se umyju, omotám si ručník kolem pasu a jdu do šatny, nechávám za sebou mokré ťápoty. Minu Lukase, který se zrovna přehrabuje ve věcech, a i když teď máme hezký vztah, dávám si pozor, abych na něj nepohlédl.  

Proč? Bojím se, že na mně pozná, že mi už zase drblo? 

Aniž bych se pořádně otřel, sáhnu pro rifle a není to nic moc, natahovat si je na mokrou kůži. Jako nasazovat si úplně cizí… Nevím. Nedokážu tu myšlenku dokončit.  

Dlouho koukám na tričko, když si vzpomenu, jaký problém jsem měl se svlékáním. Možná nějaké prokletí triček. Kousnu se zevnitř do tváře, abych myslel na něco jiného, klidně i na bolest, a chci si ho co nejrychleji přetáhnout přes hlavu. Ale do prdele, tolik se mi třesou ruce.  

Mám pocit, že na mě každý civí.  

„Tady už se někdo těší, až odtud vypadne,“ poplácá mě Foster pobaveně po rameni. 

„No to teda,“ slyším se říkat, a dokonce přihodím úsměv.  

Stojím ke klukům zády a doufám, že si mě nikdo z nich nevšímá. Vypadá to, že se všichni nechali strhnout víkendem, který je v tuhle chvíli na dosah ruky.  

Na dosah… Jsou to moje ruce a musí mě poslouchat.  

Přetáhnu si to tričko přes hlavu. 

Tkaničky od bot vrazím dovnitř, jelikož si nejsem jistý svojí schopností cokoli zavazovat.  

V hlavě mi úplně duní, a když strkám lahev do batohu, třikrát mi spadne.  

Někdo se zasměje a já naprosto nesmyslně zrudnu. Zas mi je na chvíli patnáct nebo ještě míň. Takže si mě možná někdo přece jen všímá. Ale když se podívám na spoluhráče, který se smál, vidím, že vůbec nekouká na mě, ale do mobilu. 

Bennet něco řekne, tak se znovu usměju, přestože mu nerozumím ani slovo. 

Chci pryč. Musím pryč.  

Umřu tady.  

Posbírám věci a narvu je do batohu. Přes rameno zamumlám pozdrav, nikomu konkrétnímu. Nečekám ani na Moorea a ze šatny vyjdu tak, aby to nepřipomínalo útěk, ačkoli na mě moje hlava řve: Uteč, uteč, uteč! 

V tom je ten vtip. Já vím, to racionální ve mně ví, že nemusím utíkat, protože mi nic nehrozí, ale ta druhá část, ta mnohem víc svinská, která se zpočátku tvářila jako obyčejná únava, tvrdí, že mi jde kurva o život.  

Po tolika měsících zničehonic zažívám…  

Vyjdu před stadion a najednou se přistihnu, že vážně utíkám. 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥