Szabi

Zas na sebe jednou koukám jakoby rybím okem, zatímco podávám Charliemu vánoční ozdoby.  

Z toho, že na mě naši s věšením ozdob počkali, mám celkem rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem samozřejmě rád, protože tím říkají, že beze mě ani ránu, na druhou stranu je ale trochu podezírám, že se jim do toho prostě jenom nechtělo. A mámin výraz, když mi vrazila do rukou velkou krabici plnou serepetiček, měl v sobě trochu škodolibosti.  

Brácha z toho taky není na větvi. Neustále zapomíná věšet a vždycky se zakouká na televizi, kde zrovna běží Shrek. Princezna Nevěsta se letos nekoná. Všechno se mění.  

No tak dobře, uznávám, že to není zas tak depresivní, jak jsem čekal. Jsou to sice po dvou letech moje první Vánoce bez Lukase, ale skrze to, jak se znám, bych myslel, že to bude mnohem větší depka. Že se třeba pokusím upít horkou čokoládou k smrti anebo zůstanu ležet pod stromkem, napůl oběšený vánočním řetězem. Anebo, a to je vůbec ta nejtemnější možnost, doslova, že se zavřu do skříně, která pořád existuje a byť by mě nejspíš nedokázala ochránit třeba před biblickým náletem kobylek nebo před atomovou válkou, možná by mě aspoň na chvíli ochránila před sebou samotným.  

Ale teď to ujde. Teď věším a usmívám se na bráchu.  

Z kuchyně k nám co chvíli dolehne tátovo pobrukování, no a někdy se objeví rovnou celý táta a nese tác s cukrovím, které právě vytáhl z trouby. Říká tomu vzorky ochutnávek. To je pak vždycky pro mě a pro Charlieho znamení, abychom zapluli na sedačku a jedli a sledovali televizi. Většinou jde o krátké pauzy, protože zatímco brácha je v pubertě a žere všechno, na co přijde, já měl za poslední měsíce ohromný výdej, takže ho dost dobře doháním.  

Máma tvrdí, že se prodražíme. I když to myslí ze srandy, je na tom hodně pravdy. Hokej a koneckonců ani fotbal prostě nejsou ty nejlevnější záležitosti. A Arden není jednou z nejlepších univerzit pro nic za nic. Člověk si za tu kvalitu musí připlatit.  

Naši říkají, že to je v pohodě, ale stejně mi to leží v žaludku podobně jako slepované cukroví. Řekl jsem jim, že si když tak najdu práci, abych jim pomohl. Ještě mám čas mezi půlnocí a šestou ranní. Třeba bych mohl být striptér nebo tak něco.  

No ale abych se vrátil k tématu. Hokej stojí prachy a tím spíš by se hodilo, abych v tom nebyl úplná lama. A tahle myšlenka je překvapivě racionální, takže se popleskám po rameni, dojím poslední vzorek cukroví od táty a vrátím se k věšení ozdob. Třeba je tohle teď moje nové já. Rozežraný a motivovaný. Haha.  

Bože, a vůbec, tohle má být ten slavný dospělý život? Kdy se člověk pořád už jenom bojí, co bude? Tak to fakt díky. Já se bojím skoro celou dobu, co jsem na světě. Nemělo by to teda být tak, že se s dospělostí naopak bát přestanu?  

Někdy si přijdu tak hrozně unavený. Někdy sáhnu pro mobil a čekám zprávu od Lukase, kde by psal… cokoli, protože když jsme spolu chodili, psali jsme si skoro pořád. Někdy jsem strašlivě mimo. Ale snažím se, a to mi nikdo upřít nemůže, nebýt mimo a být tady. S tou velkou červenou baňkou v ruce, ve které se odráží můj obličej.  

„Jau,“ vyštěkne Charlie, což mě vrátí do přítomnosti k pocitu ujde to, protože teď asi zrovna fakt není ten nejlepší nápad přemýšlet o tom, co bude za pár let, když třeba nebude vůbec nic. Teď žiju, věším, v obýváku je teplo, v puse mám sladko, Lukas taky žije. Jo a můj brácha očividně vyšiluje. „Do háje,“ mručí. „Zapíchlo se mi do ruky jehličí, přísahám, úplně mě to proděravělo. Mám rozpíchanou ruku.“ Hrábne pro talířek a rozzuřeně zmizí v kuchyni, takže mě napadne, že si to šel možná nějak ošetřit, ale on se místo toho vrátí s dalším cukrovím. 

Dobře, to je teprve satisfakce.  

Dáme si teda znovu pauzu – strom je v tuhle chvíli tak barevný, že by mohl vyrazit na Pride, což je dost srandovní představa – a s nohama schovanýma pod dekou jíme a sledujeme, jak se Shrek dohaduje s oslíkem. 

Po nějaké době přijde máma a tváře má zčervenalé mrazem, prý z toho, že věšela venku světýlka, ale všichni víme, jak to bylo doopravdy. Určitě se stavila u sousedky a stáhly spolu nějakou tu lahvinku vína. Koukám na ni, na její profil a myslím na to, jestli je šťastná i po tolika letech manželství a jestli někdy pochybovala o tom, že je táta její pravý člověk. A to mě vede k tomu, že můj pravý člověk… je daleko.  

Cukroví se mi v puse promění v písek, a když ho chci polknout, tak se rozkašlu. 

„Všechno v pořádku, Nigele?“ zeptá se máma starostlivě. 

„Jo, jasně,“ zachraptím a zapiju to hltem čaje, který se na stolku povaluje už od rána. „Hele, jak se má vlastně Nick? Staví se?“ napadne mě, abych odvedl řeč jinam. Protože fakt je, že brácha poslední dobou o Nickovi moc nemluví, nebo aspoň nedovedu pořádně vydolovat v paměti, kdy jsem jeho jméno slyšel naposledy.  

„Asi. Podle toho, jak bude stíhat. Je někde se svojí holkou,“ vysvětlí Charlie klidně. 

„S holkou?!“ 

Máma i brácha na mě pohlédnou nechápavě, stylem jasně, má holku, no a co. A mně tak nějak dojde, že tím, že si žiju někde na severu svůj sen, mi utíká spousta věcí. I když si voláme a já jezdím domů, jak jen to jde, očividně nedokážu všechno pojmout. Třeba že můj brácha roste a dospívá a možná bude mít taky brzy nějakou holku. Svět jde dopředu, posouvá se.  

Ideální doba, aby přišla úzkost. Ale překvapivě nebrečím, nehrnu se ke dřezu, nestrkám hlavu pod kohoutek ani se mi nechce blít. Prostě to jenom přijímám. Smutek ze samoty, sdílenou radost Vánoc, že jsem zase s rodinou a všechno je tak hřejivé, vánoční strom, který se prohýbá pod ozdobami, vědomí, že všichni nějak rosteme, stárneme, jdeme dopředu, i když si myslíme, že jsme na místě.  

Všechno je v pohybu. O tom to možná je. Dobré střídá to špatné a naopak, aby existovala rovnováha. A bránit se tomu je jako zkoušet chcát proti větru.  

Nechám tuhle hlubokou úvahu úvahou, olíznu si marmeládu z prstů a pak už vcelku spokojeně a smířeně sleduju, jak se Shrek válí v blátě. 

x

Po několika dnech se vyhrabu zpod jídla a zkusím najet na svoji starou rutinu.  

Hned v pondělí, když je venku podle předpovědi ten největší mráz, napíšu Mooreovi, jestli si nechce jít zaběhat. Je okamžitě pro. A když pak o necelou hodinu později zazvoní a já ho vidím stát ve dveřích, překvapivě zjistím, že mi od začátku Vánoc docela chyběl. Tak mu to řeknu, jak moc jsem si zvyknul na naše válení v posteli, a on reaguje, abych laskavě držel klapačku, ale pak udělá takové to rádoby teploušské gesto, kdy přehnaně mávne rukou a laškovně prohodí: „Však to zas přijde, drahoušku.“ 

Po cestě vyzvedneme Harrisona a udělá nám radost, že už dál nehubne. Dokonce ani nepůsobí jako někdo, kdo by se během naší nepřítomnosti třeba uchýlil k drogám nebo by se samým žalem rozpadnul na tisíc kousků. Našel si práci v baru, kam lidi chodí hrát bowling, a podle všeho to tam celkem ujde. Od začátku prosince navíc pomáhá trenérovi s trénováním mladších žáků, což já i Moore jednomyslně schvalujeme. A tak jako nenápadně se ho snažíme navést k myšlence, aby si podal přihlášku do Ardenu.  

Jak moc velká náhoda by byla, kdyby se dostal?  

Ale hej, jak moudře poznamená Moore, nikdo nemůže za to, že naše město rodí tolik talentů. Nebo spíš tahle prdel, jak to tenkrát pojmenoval Bennet.  

„Vážně bys to měl zkusit,“ řeknu, zatímco vedle sebe klušeme potemnělou ulicí. Aniž bychom se na tom předem domluvili, automaticky se vyhneme části města, kde žil Gaston, stejně jako části města, kde bydlí Lukas. To první je myslím celkem jasné, spousta bolavých vzpomínek a tak, to druhé je myslím taky celkem jasné… Spousta bolavých vzpomínek a tak. Ačkoli je fakt, že žádná z nich vyloženě nesmrdí hřbitovem. Mají jenom lehkou pachuť toho, že je Lukas zrovna teď dost možná na chatě se svým přítelem, který je stoprocentně můj naprostý opak. Takže někdo mega vyrovnaný, jehož nálada nikdy ani trochu nezakolísá, a kdyby se ho Lukas zeptal, jestli nemá úzkost, odpověděl by (takovým tím hlubokým sexy hlasem): „Co je úzkost?“ 

Harrison si odkašle a flusne. Ledový vzduch se do nás zakusuje. „Tak to fakt nevím. Není větší šance, že vyhraju na los?“ 

„Víš, jak by bylo super mít tě v týmu?“ 

„Hvězdný,“ přikývne Moore. „Ale nesměl by sis hrát na kapitána, znáš se. Už jednoho máme.“ 

„Jo, Rourke,“ přikývne Harrison. „Ten kluk je fakt něco. Nečumte tak na mě. Nechám si to projít hlavou, víc slíbit nemůžu. Jako úplně to nezavrhuju. Vypadnout odtud. Prostě… to tady až moc znám, chápete.“ 

Chápeme to víc než dobře. Po každé z těch ulic se někdy vracel z tréninku po boku Gastona, nebo spolu šli do školy. Nejlepší kamarádi.  

Nějakou dobu mlčíme, ale já pak přidám do kroku, bůh žehnej Kinseyové, že nás tak drtí a já teď nejsem totálně k ničemu, a otočím se na Harrisona: „Tak co cvičný zápas? Anebo deset střel. Když vychytám víc, než pustím, pomůžeme ti vyplnit přihlášku.“ 

Harrison se uchechtne. „Bože. Jakože se vrátíme na stadion?“ Zní to hrozně obřadně a pro mě a Moorea možná v něčem vážně je, ale Harrison tam každou chvíli chodí učit děcka, takže už si na ten pocit musel zvyknout. „To mi připomíná, pánové, trenér nejdřív nebyl z těch vyrytých jmen nadšenej. Ale pak tak jako popotahoval, takže ho to možná ve finále chytilo za srdce.“ Přátelsky do mě strčí. „Oukej, deset střel.“ 

Vyměníme si s Moorem pohled a Moore se uchechtne: „To aby sis pomalu chystal propisku.“ 

A má pravdu, protože když se hned v  úterý sejdeme na stadionu, dostanu přesně dva góly z deseti, a to se mi ještě daří tvářit, že to bylo spíš z milosti, aby Harrison neodcházel s prázdnou. Můj bývalý kapitán to zvládne okomentovat slovy: „Ty vole.“ 

Moore mě přátelsky poplácá po rameni. „U nás v Ardenu říkáme spíš pane bože.“ 

Když se pak osprchujeme a převlékneme, skočíme na bowling, kde si objednáme plnou mísu hranolek, a já si z toho celkově moc nepamatuju, protože jsem po dlouhé době fakt spokojený. Teprve jak se pak všichni tři vracíme potemnělou nocí – už nejdu sám nocí tmou – uvědomím si, že jsem si za celou dobu nevzpomněl na Lukase.  

Moje největší starost byla, aby Moore nesežral ty nejkřupavější hranolky.  

x 

Ve středu jsem převážně doma, hraju s bráchou deskovky nebo na PSku a k mému překvapení se objeví i zpola zachumelený Nick. Ukáže se, že to s tou holkou nebude tak horké a Nick pořád v jistém ohledu upřednostňuje střílečky, takže to je takové menší usmíření mezi ním a Charliem, kdy si ani nic moc nevysvětlují, ale prostě plynule navážou, jako kdyby se viděli naposledy včera.  

Pro mě je to znamení, abych se klidil do pokoje a dopřál jim čas pro sebe. Otevřu okno a pustím dovnitř zimu. V postranní kapse batohu pak najdu tenisák, který mi věnoval, nebo spíš se jím do mě strefoval, Rivera. Nějakou dobu ležím na posteli, vyhazuju tenisák do vzduchu a zase ho chytám, než se dovnitř protáhne Tiberius, který požaduje poškrábání výměnou za velkého mrtvého brouka, který se mu pohupuje v tlamě a ze kterého se mi málem navalí.  

„To rozhodně žrát nebudu, ale díky,“ řeknu, což Tiberius nejspíš vezme jako zradu, protože jakmile má škrábání dost, dotčeně zamňouká a vyskočí z okna.  

Takhle to působí dost dramaticky, ale on vyskakuje často.  

Smetu brouka na jednu z rozepsaných esejí pro Nicholsona – ten může jít se všemi těmi úkoly taky k čertu, to do háje nemá život? – a rozhodnu se odepsat Nelsonovi. Čeká na mě několik zpráv, co přišly v noci, v rozmezí mezi půlnocí a druhou ranní.  

Nelson: Už jsi někdy zažil něco horšího než oslavu narozenin svojí sestry? 

Nelson: Neodpovídej.  

Nelson: Vím, že teď si říkáš, že to je hromada holek, takže bych si neměl stěžovat, ale bože, je to děs! 

Nelson: 😀 To je funny. Zrovna mi došlo, že si to určitě neříkáš, když jsi na kluky.  

Nelson: Jsem rád, že chápeš, jak tu trpím.  

Ušklíbnu se a pošlu mu hned několik zpráv, kde popíšu vánoční atmosféru i běhání s Moorem, a pak chvíli myslím na to, že i když jsme s Nelsonem poslední dobou fakt dobří kamarádi, pořád o něm spoustu věcí nevím, což je možná dobře. A možná to není dobře. 

Odstrčím mobil a mačkám tenisák.  

Pak mě napadne, a určitě to je blbost, ale řeknu si, že proč ne, napsat Riverovi. Jak si užíváš svátky, amigo? Co noha?  

Pošlu mu to na messengeru, protože nemám jeho telefonní číslo, ale sotva se zpráva odešle, přijde mi to jako strašně moc, takový žoviální tón, ty vole. Už je ovšem pozdě, abych to smazal, jelikož se objeví zobrazeno.  

Víc nic.  

x

Čtvrtek znamená další běh s Moorem. Dokonce se stavíme na stadionu za Harrisonem, který pomáhá trenérovi, z čehož se vyklube, cituji: „MOC PĚKNÉ SHLEDÁNÍ, CHLAPCI“. Je to celkem pohodový den, ale po návratu domů, kdy se vidím v horké sprše, kde bych si mohl docela klidně vyhonit, najdu v kuchyni Dereka. 

Zatímco já jsem totálně překvapený, on působí jako hromádka neštěstí, z čehož usoudím, že se jeho rodiče možná zase pohádali. Nebylo by to poprvé. A moje máma na něj kouká soucitně, když mu sype do hrnku s horkou čokoládou marshmallow a sama si do pusy sprejuje šlehačku.  

Kdybych to hodnotil jako trochu trapné, byl bych sakra mírný, jelikož na sebe s Derekem nějakou dobu jenom tak civíme a ani jeden z nás očividně neví, co říct. Nakonec to tak nějak vygraduje v konverzaci o škole. Jak je, co ty, co hokej, co přednášky. Jo, dobrý. Všechno dobrý. 

Tak asi to není dobrý, když se tady zničehonic ukázal.  

Nevím proč, ale jeho přítomnost, obzvlášť po tom, co jsme si poslední dobou skoro nepsali, mě z nějakého důvodu irituje. Nicméně jsou Vánoce, tak se zachovám jako správný vánoční skřítek, skočím do sprchy (bez honění) a pak usadím Dereka na gauč, pustím pohádku a zbytek večera jeden vedle druhého docela pokojně mlčíme. 

Překvapivě se to ukáže jako to největší souznění, jakého jsme poslední dobou jeden ke druhému byli schopni.  

x

V pátek na mě začne postupně doléhat blížící se odjezd, příchod Nového roku a taky Lukas. Ten na mě bohužel nedoléhá doslova, byť se mi občas vkrádá do snů, jako spíš mentálně. Zatímco s Nelsonem jsem si vyměnil asi tucet zpráv, v případě Lukase mě prostě jenom silně svrběly prsty, abych mu napsal a třeba i úplnou náhodou zjistil, kde je a hlavně s kým je. 

Dokonce jsem tak nějak doufal, jestli ho nepotkám na stadionu. Samozřejmě omylem, kdy bychom ho třeba já, Moore a Harrison přizvali ke hře dva na dva. Ale to se nestalo a já bych fakt moc rád věděl, jestli tráví dny zavřený u sebe doma, kde sleduje televizi, nebo jestli…  

Na to myslet nechci.  

Najednou mám úplně zasranou hlavu a jsem vážně jenom krůček od toho, abych mu napsal, kdy jede do Ardenu. A jestli můžeme jet spolu. Ale tak nějak cítím, že by bylo správné nechat to na něm a dopřát mu prostor. Tolik na něm neviset.  

Tak nevisím na Lukasovi, ale na mobilu jo. Bezva. A když mi pozdě večer přijde zpráva a prakticky mě vytrhne z polospánku a já dychtivě sahám pro mobil, jehož displej mi vypálí sítnice, naděje, že by mi Lukas napsal, ve vteřině pohasne. Ale i tak jsem překvapený, protože… 

Rivera: Ahoj Clane, promiň, že píšu až teď. Měl jsem toho poslední dny hodně. Noha už je na tom trochu líp, i když pořád pajdám. A co se svátků týče… Možná tě to překvapí, ale nijak zvlášť vánoční atmosféru nežeru. Jak se máš ty? Sereš na to, nebo trénuješ, princezno? 

„Vau,“ řeknu nahlas, zatímco si čtu zprávu znovu. 

Tak možná, navzdory tomu, co Rivera píše o svém postoji k Vánocům, nejsem jediný, koho na chvíli posedl vánoční skřítek. 

x

Zatímco k našim jsem se vláčel s jedním batohem, na zpáteční cestu se vydávám ověšený jako vánoční stromek, protože to by nebyl táta, aby mi s sebou nezabalil všechno, co mu přišlo pod ruku. Člověk si k tomu může připočíst vánoční dárky a div se nekácím ze strany na stranu, když se pokouším všechno posbírat. 

Budí to ve mně podobný pocit, jako když jsem přijížděl. Přijde mi… A je to hrozně zvláštní a možná i nefér vůči ostatním, takže jim to neřeknu, ale prostě mi přijde, že se chystám domů. Ten pocit nevychází z ničeho, co se stalo. Všichni se ke mně chovali naprosto fantasticky a myslím, že jsme si ten společný čas užili, není čeho litovat (cha, vždycky je čeho litovat!), ale prostě se mě v den odjezdu zmocňuje takové podivné vzrušení. 

Že se vracím tam, kde žiju.  

Dokonce mi to nedokáže zkazit ani celkem nula zpráv od Lukase, kterému je očividně totálně ukradené, jestli pojedeme do Ardenu zvlášť, anebo spolu.  

Ale smůla pro něj! Přichází tak totiž o spoustu fakt dobrého cukroví, které vezu.  

Nakonec se rozhodnu, dřív než mě to úplně zaviruje, že to nechám na osudu, kdy se třeba úplnou náhodou potkáme na nádraží – oba v šoku, že to tak vyšlo – a už na to nemyslím. Ani když se loučím s mámou, tátou, Charliem a Tiberiem, ani když čekám na nástupišti, ani když procházím přetopeným vlakem a přemýšlím, kam si sednu. 

A protože tohle není žádný přeslazený romantický film, samozřejmě Lukase nepotkám. Takže si se svým kelímkem bezkofeinového kafe zalezu do jednoho z posledních volných kupé a z batohu vytáhnu noťák a sáček sušených jablek. Jsem na tom teď psychicky líp, a tak se celkem odvážně rozhodnu nedělat sentimentálního debila k uzoufání. 

Což znamená, že si to sám se sebou náležitě užiju. 

Ježiši, ne jako že bych se po cestě v kupéčku osahával nebo tak něco. Ale prostě si jen pustím animák Encanto a u toho se cpu. Něco mi totiž říká, že mě od pondělí zase čeká brutální výdej.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥