---

Tupě zírám na Newmana, který si o kus dál suší vlasy. Nějak nedokážu dostat z hlavy ten sen. A ne že bych to u všech ostatních snů dokázal, jenže ty byly mnohem sexuálnější a ne tak… umazlené. Lepší slovo mě nenapadá, protože vzpomínka na Newmana, který se pode mnou v jednu chvíli svíjí, aby se vzápětí natiskl na moji dlaň a upřel na mě pohled typu pohlaď mě, prosím, je pořád tak živá. 

Možná mě to tolik fascinuje, protože ho vlastně neznám jinak než jako sráče. 

Možná mi to utkvělo, protože jsem mu řekl, že je koťátko. 

Upřímně jsem sám se sebou dost smířený, což znamená pozvolna se smiřovat i s tím, že je moje mysl vážně vyšinutá a z nějakého důvodu se po nocích opájí a vlastně i ukájí nad představou Kevina. Ale oslovení koťátko bylo tak infantilní a nečekané a plné něhy, že mám tendenci rudnout vždycky, když si na to vzpomenu. Jako kdybych to snad mohl ovlivnit.  

Přitom vědomě bych mu takovou přezdívku nikdy nevybral. Kevin Newman nepřipomíná koťátko ani trochu, a když už, tak nějakého pořádného zmetka od popelnic, co se živí odpadky a pro zábavu vraždí jiné kočky. Navíc není nijak drobný, že by člověk při pohledu na něj šišlal. A to je další věc, kterou si uvědomuju. Že i kdybych byl do hajzlu na kluky a měl v sobě potlačenou potřebu s nějakým si to rozdat, přece bych si nevybral týpka, kterému se rýsují svaly. Chtěl bych někoho víc ženského, drobnějšího, ne?  

I když musím uznat, že má hezký zadek.  

Kevin má hezký zadek i v těch asexuálních plavkách, v jakých trénujeme, a ano, myslím ty plavky, co mu obepínají péro. Ne že by mě jeho péro zajímalo. Znám ho dobře, nebo alespoň dost dobře na to, aby se mi o něm zdálo. 

Ale koťátko?  

Kde jsem to do prdele vzal? Tolik mě rozněžnilo, že mi dal na našich ofiko prvních závodech nakonec za pravdu a přiznal, že skočil dřív? A můj mozek pak několik dní vymýšlel, jak mu za odměnu budu říkat? 

Kurva drát. 

Newman se ke mně zničehonic otočí a něco mele, jenomže já místo toho vidím, jak přede mnou klečí, otevírá pusu a pomalu, hodně pomalu mi cucá palec pravé ruky, načež ho já tím olízaným palcem pohladím po rtech, a přitom si všimnu, jak jsou vlhké, právě tak, abych mu chtěl do pusy strčit péro a… 

„Co?“ vyjedu nasraně ve snaze zakrýt rozpaky. 

Kevin si odfrkne, jako kdyby čekal, že se budu chovat blbě, a to i navzdory tomu, že spolu od toho slavného trenérova proslovu celkem dobře vycházíme. Což v našem případě znamená snahu vzájemně se ignorovat, kdykoli je to možné.  

„Zítra je šlehačkový den,“ pronese neochotně, skoro až odměřeně. A hned nato zavrtí hlavou. „Teda to kino. Pošlu ti info do DM?“ 

Krátce po tom článku, který zahrnoval titulek Totální propadák!, jsme jeden druhého začali sledovat na Insta. O tom mimochodem žádný článek nevyšel. Každopádně si nepíšeme, nelajkujeme fotky a já si promazal zeď, čistě pro jistotu, aby to někdo nepoužil jako materiál pro další žvásty. A kromě Kevina mi za poslední týden přibylo asi dvě stě nových sledujících. Myslím ale, že nejde o moje úspěchy ani o mě samotného – lidi prostě jenom doufají, že z některé fotky zachytí, jak si jdeme s Newmanem po krku. Ideální by bylo, kdyby jeden z nás toho druhého shodil na placáka z věže. To by se psalo samo! 

Sáhnu pro tričko a přetáhnu si ho přes hlavu. „Fajn. Vezmu i Cliva. A tak.“ 

A tak rovná se Alex.  

„No klidně,“ odpoví Newman bez známky života, protože stačila chvilka v mojí přítomnosti, pohled z očí do očí, a on už zase zhasnul. Skoro se mi stýská po jeho zaujatém a odevzdaném pohledu ze snů. SKORO.  

Radši se zeptám: „Mám něco donést? Šlehačku třeba?“ 

A doufám, že si tím nezadělávám na další sen, kde ho tou šlehačkou napatlám od hlavy k patě a kousek po kousku olížu. Páni, možná je pro mě společné trénování o něco víc stresující, než bych čekal. Třeba by pomohlo najít si někoho na sex. Je fakt, že jsem naposledy píchal o prázdninách s Clivovou sestřenkou. Ne že bych se díky těm snům neudělal prakticky každý den, to je taková záruka výstřiku, haha, ale společnost by mi možná prospěla. 

„Nemusíš nic nosit,“ řekne koť… Kevin naprosto mrtvě a odevzdaně. Působí, jako by se chystal v další vteřině spáchat sebevraždu a ukončit naše pokusy o synchro jednou provždy. Ale hádám, že to se změní, jakmile vypadne a nechá mě za sebou. 

I když Newman samozřejmě nemá na to, aby mi dokázal pořádně zdrhnout. Stejný počet medailí, co máme, to dokazuje.  

Tentokrát je snad poprvé rychlejší v převlékání. A když se rozejde, jeho mrtvolnost se nějakým způsobem přenese na mě – otupěle civím na jeho vzdalující se zadek.  

*** 

„Hlavně se nesměj,“ poradím Clivovi výhrůžně hned po tom, co mu popíšu svůj sen. Nijak dopodrobna, ale o některé věci by byl hřích se nepodělit. Dramaticky se odmlčím a buduju napětí, stejně ale sklopím pohled k podlaze a mám najednou hodně práce s mícháním proteinového drinku, když dodám: „A on potom zamňoukal.“ 

„On… co?“ Clive sedí naproti mně, opírá se o svoji postel, a dokonce pro tuhle příležitost odložil tablet. Přestože slíbil mámě, že jí okolo čtvrté zavolá, což bylo před pěti minutami. Ale evidentně ani můj kámoš panic není natolik imunní, aby si nechal ujít historku o koťátku Kevinovi.  

Musím s tím přestat. Jenže čím víc se na to slovo snažím nemyslet, tím víc mi naskakuje. Jako velký svědivý bolák na koulích. Akorát podstatně roztomilejší. Tak dost! 

Pořádně se napiju drinku a znovu ho zamíchám, aby se velká hrudka čokolády u dna rozpustila. „No jo, zamňoukal. Fakt si říkám, jestli bych na to neměl brát prášky. Měl jsem problém se na něj po tom všem podívat. Nemyslíš, že už to hraničí s… já nevím. Nepřipadá ti to patologický? Nejsem si přesně jistej, co to slovo znamená, ale mám pocit, že se pro tuhle situaci výborně hodí.“ 

„Hodí,“ souhlasí Clive, ale pak pokrčí rameny. „Jako jestli jsi kvůli tomu přes den unavenej, nebo tě to vážně hodně ovlivňuje, tak bych to řešil. Zas do sebe ale nechceš cpát prášky, ne? Navíc co bys řekl doktorovi? Že potřebuješ prášky, aby se ti nezdály sny? A co on na to? Zeptal by se, jestli jsou to noční můry. Tím pádem bys mu musel přiznat, že naopak. Že si to dost užíváš.“ Podrbe se na nose a ušklíbne se. „Až moc.“ 

Nemám po ruce polštář, tak ho aspoň zkusím sejmout pohledem, ale… co se to tady komu pokouším nalhávat? Užívám si to. I kvůli tomu jsem se to přece zatím nepokoušel nijak řešit, neházím do sebe prášky na spaní, neožírám se do bezvědomí a tak dál. Přesně z toho jediného posraného důvodu. Momentálně jaksi nejsem ve stavu, kdy bych se těch snů chtěl vzdát. Jsem na ně zvyklý, ježiši, zdají se mi už několik měsíců a já si vlastně nedovedu představit, že bych je najednou neměl. 

Připadá mi to v něčem nejenom patologické, ale vlastně až masochistické, protože chci něco, co mi tolik zasírá a trýzní mozek, a definitivně se cítím jako ubožák. Aby mi z toho nehráblo, můj mozek si od sebe prostě ty dva Keviny dokázal oddělit. Newman, kterého potkávám na trénincích i mimo ně, je arogantní kretén trpící představou, že se všechny planety točí okolo něj. Nesnáším ho a nejradši bych mu napálil pokaždé, když ho potkám, ještě dřív, než stačí otevřít pusu (kterou otevírá zásadně proto, aby mě urazil). 

A pak je tady ten druhý Newman. Můj. Ale vůbec nechci myslet na to, co to znamená.  

Radši se rozhodnu změnit téma. „Dík, že tam půjdeš se mnou.“ 

Clive se usměje. „Pamatuješ, jak nám bylo patnáct a já chtěl jet hrozně na ten con? Tys říkal, že to je hovadina a že to je pro mrňata. Ale pak ses objevil a měls elfí uši.“ 

„Říkáš tím, že si vezmeš elfí uši do kina?“ 

To ho rozesměje, ale pak zvážní. Promne si oči. „Říkám tím, že tě mám rád. A že i když ti třeba přijde, že je celá ta situace se sny na hovno, bude to v pohodě. Ty budeš v pohodě. I kdyby ses vyoutoval a začal si s Newmanem doopravdy.“ 

Fajn, tohle zase rozesměje mě. Představa, jak nakonec vážně zjistím, že mám v sobě potlačovanou homosexualitu, vyznám Newmanovi lásku, řeknu mu, jak báječnou má povahu, a na každých závodech se budeme držet za ruce. 

A jakmile bude skákat Newman, sednu si do publika a upletu mu šálu jako Tom Daley.  

Stane se z nás internetová senzace.  

Chci říct Clivovi, že je magor, jestli tohle myslí vážně, ale můj nejlepší kámoš na mě kouká tak upřímně, až se zmůžu jenom na: „Hele, taky tě mám rád.“  

A dřív než se naše bromance chvilka stačí rozvinout, začne mi zvonit mobil. „To je tvoje máma,“ oznámím a vezmu to. „Ahoj. Voláš kvůli Clivovi, že jo? Chtěl ti zavolat, ale zavalil jsem ho svými problémy.“ 

Clivova máma je můj oblíbený člověk. V určité době mi dokonce částečně suplovala moji mámu, se kterou jsou i po letech pořád velké kámošky. „Endere, ty by ses taky mohl sem tam ozvat, zlato. Ale chápu, že toho máš hodně. Clive říkal, že jsi začal synchro s novým klukem.“ 

„Jo, je to pravda. Zabírá mi to hodně času, tak promiň, že jsem nezavolal. Jak se máte vy?“ 

Clive odevzdaně zakloní hlavu a opře se o postel. Sleduje strop a na obličeji mu pohrává pobavený úsměv. Trvá dalších patnáct minut, než mu mobil vrátím, aby mohl pokecat s vlastní matkou, a zatímco s ní klábosí, otevřu notebook a napíšu Alexovi.  

Že je dneska kino.  

Já, Clive, Alex, Kevin, Teresa, Scott, Walter. A když to tak počítám… budou v přesile.  

*** 

Jde o menší, celkem luxusní sál nedaleko bazénu, kam se vchází přes budovu Delta. Newman mi napsal na Insta, abychom dorazili okolo půl deváté – prý se budou promítat sportovní filmy, takže žádná velká divočina, a bude tam hromada jídla. Jsem vpředu naší malé tříčlenné skupinky, ruce mám vražené v klokaní kapse mikiny a jen zběžně vnímám, jak Alex do Cliva něco hustí.  

Takhle večer už je trochu chladněji. Těším se, až budu chodit za pár týdnů z odpoledních tréninků přes park podél rozsvícených lamp, abych ráno zase vstal a za tmy se vracel do bazénu. Nejradši mám léto, protože je to nekomplikované období. Člověku je horko, tak jde do vody. Ale zima? To je spousta myšlenek.  

Fajn, možná nemám tu nejlepší náladu, abych se vyloženě těšil, že budu civět na filmy a k tomu na Newmanův ksicht, ale trenér na mojí přítomnosti trval a nezapomněl to na jednom z posledních tréninků několikrát připomenout.  

Otevřu dveře do sálu a Scott, který sedí na nejbližším sedadle, okamžitě vyskočí, asi aby nás přivítal, nevím. Je přehnaně veselý a přehnaně formální. A z toho, co mektá, poznám, že to byl on, kdo dnešek organizoval.  

Protože proč by si Newman organizoval vlastní šlehačkový den, když na to má lidi?  

Vypadá to ale, že Scott je nadšený. Takový ten super spokojený malý čoklík, co poskakuje kolem. Když mluví, výrazně přitom gestikuluje. „Tamhle je jídlo. Nehrajeme tady na to, že se během filmu musí sedět a ani nedutat, jo? Prostě když budete mít na něco chuť, vstanete a dojdete si pro to. Máme spoustu druhů popcornu, lentilky, preclíky, limonády… Mezi desátou a jedenáctou by měla dorazit pizza.“  

Rozejdeme se sálem po schodech, na kterých svítí LED pásky, aby si někdo nerozbil držku.  

Všichni už jsou pochopitelně tady. Teresa, která se překvapivě vřele usměje a mávne na nás, Walter, který pozdrav spíš zamumlá, což přičítám jeho stydlivosti, fakt je to takový nádeník, a především… 

Jeho Veličenstvo Kevin Newman, král všehomíra. 

A očividně máme i podobně ironické myšlenky, protože sotva mě uvidí, ušklíbne se a zvolá: „No sláva, spasitel je tady.“ 

Tak chabá poznámka mi nestojí ani za odpověď. Jediné, na co se zmůžu, je otrávené: „Newmane.“ 

Má na sobě podobnou mikinu jako já, jak jinak, a na očích ty svoje divné brýle se žlutými sklíčky, ve kterých rozhodně připomíná spíš masařku a ne kotě. Zlehka se opře o jedno ze sedadel a řekne: „Budeme promítat Hokejový zázrak, Warrior, Rush a Coache Cartera. Doufám, že jste s tím v pohodě, protože jestli ne… máte smůlu.“ 

Protočím oči a rovnou spolu s Clivem zamířím do čtvrté řady k sedačkám. Alex se mezitím stačil zakecat s Teresou a drží krabici s popcornem.  

Pohodlně se rozvalím na sedačce a nohy natáhnu před sebe. Jsem spíš odevzdaný než natěšený. Všechny zmíněné filmy jsem už viděl, Warrior je dokonce jeden z mých nejoblíbenějších, takže nic proti, ale spíš než na filmový maraton se po všem tom přemýšlení a dobře, možná i částečném overthinkování o Newmanovi, cítím na pořádnou chrupku.  

Ale přísahám, že usnu jen přes svoji mrtvolu. Nijak nestojím o kopulační pohyby se sedadlem nebo o snahu prorazit pérem krabici od popcornu, který jsem si zatím ani nevzal.  

Zívnu a zahledím se na plátno, zatímco Clive vedle mě něco datluje na mobilu. Periferně vnímám, že si ostatní posedali tak různě, Kevin a jeho parta zabírají druhou část sálu. 

Po několika minutách Scott nadšeně tleskne – přál bych si mít zlomek jeho energie – a následně skočí ztlumit světla v sále.  

Nejdřív je na řadě Hokejový zázrak. Pár minut po začátku si z druhé strany přisedne Alex, který nahlas chřoupe svůj sladký popcorn, o který se zároveň dělí, takže ho prakticky zpucujeme napůl a já zjistím, že mírně přiotrávenej cukrem už nepociťuju takovou únavu. Navíc mě hodně nabudí jedna z nejepičtějších scén, kdy jezdí kluci na ledě sem a tam a trenér jim položí památnou otázku, za který tým hrají.  

Taky v průběhu sledování po očku kontroluju Newmana, jestli blbě nečumí a tak. Mucholapka Teresa je omotaná kolem jeho krku a vypadá to, že by mu nejradši sedla na klín.  

Jakmile film skončí, světla v sále se na chvíli zase rozsvítí, vytváří to příjemnou, skoro až intimní atmosféru, a Scott oznámí, že máme desetiminutovou čůrpauzu.  

Rozhodnu se vzít na milost zdejší občerstvení, což taky znamená neujídat Alexovi, a vydám se dolů ke stolům. Vyberu si plechovku yerba maté s příchutí maracuji a do papírového kornoutu nafrcám slané preclíky i lentilky. Většinou se snažím hlídat, jak jde o jídlo, a necpat do sebe sračky, ale jsem víc než ochotný zavést tenhle… šlehačkový den taky.  

Zamyslím se nad příchutí popcornu – nevím, jestli vzít lahůdkovou papriku, nebo obyč slanej, takže si nevšimnu Newmana, dokud nepromluví kousek u mého ucha. Není na tom nic intimního, ale stejně mám husí kůži. Vnímám jeho hlas všude, proběhne po mně jako tisíc nožiček pavouka. Brr. 

Přitom ta otázka je úplně obyčejná a neutrální. „Viděls je na té exhibici?“ 

Otočím se k němu a abych nějak zabavil ruce, začnu si rvát do kelímku všemožné druhy popcornu, aniž bych přemýšlel nad tím, že to dost možná bude odpornost. Každopádně mi nejspíš trvá, než odpovím, protože Newman přešlápne a pokračuje: „Kdyby sis stoupl kolmo k nim, tak toho druhýho ani nevidíš. Třeba to nejsou lidi. A podle toho, jak nešplíchaj, jsou to určitě hologramy.“ 

Drbání Číňanů je očividně celkem bezpečné téma.  

„Jo,“ přikývnu. „Nedovedu si představit, že je sundáme. Je to jako… nevím, hrát šachy proti počítači?“ 

Kevin pokrčí rameny. Zírá na mě přes svoje žlutá sklíčka. „Američani nakonec taky porazili Rusko. I když jim to přišlo nemožné.“ 

Radši uhnu pohledem a rozhlédnu se po sále. „Myslíš, že se musí ve svým volnu bavit jako my dva?“ 

„Myslíš, že někdy mají volno?“ opáčí Kevin zaujatě. 

„Dobrá otázka, Newmane.“ Narvu si do krabice hrst sýrového popcornu, takže už skoro přetéká. Upřímně nemám tucha, jestli jsem do toho nenarval i ten sladký, což by mohla být dost šílená kombinace. Ale vyžeru si to. Beru to jako trest za to, že se až přespříliš soustředím na Kevina.  

Chvíli mlčím a on pak pronese: „Celkem snesitelnej pokec, Paddocku.“ 

Ušklíbnu se. Dál už nemám co říct. Něco tu voní. Myslel jsem, že popcorn nebo lentilky nebo tak, ale možná to je on.  

Zničehonic se objeví Teresa a vlepí Newmanovi pusu. Není to líbání v pravém slova smyslu, ale stejně nechá svoje rty na těch jeho o vteřinu déle, než by podle mého názoru bylo nutné. A on má přitom zvednutou hlavu a ještě pořád na mě civí.  

Jenom na mě.  

Mám z toho zvláštní pocit, a když se vracím na svoji sedačku, zírám tak usilovně na LED pásky, až málem škobrtnu. Snažím se nedat na sobě nic najevo, ale trochu sebou trhnu, když se ke mně Clive nakloní a koukne na lentilky.  

„Asi si taky pro něco skočím,“ oznámí. 

„Jo,“ souhlasím automaticky. Vyzuju si boty, natáhnu nohy na opěradlo sedačky přede mnou a jídlo si položím na tu Alexovu, který zas někam odběhl. Jím popcorn, pukanec za pukancem, a k místu, kde sedí Newman, se ani jednou neotočím, i když bych přísahal, že cítím, jak mi jeho pohled propaluje záda. Možná čeká, jestli se udávím popcornem. Nebo už mi z něj regulérně přeskakuje v palici.  

Nasrat na něj. 

Sjedu na sedadle níž, zatímco na plátně začne Warrior. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥