---

Nasednu do auta a tašku hodím na volné sedadlo uprostřed. Jsem tu první, takže bez rozmyslu beru místo za řidičem. Rowell se na mě automaticky otočí, usměje se a podá mi závodní balíček. Je to malá taštička s logem školy a mým jménem, ve které mám všechno, co potřebuju – hořčík, kokosovou vodu kvůli elektrolytům, BCAA, beta-alanin, guaranu, vodu a lehkou svačinu. Výhoda prestižní akademie, pořád mám za prdelí někoho, kdo mi tohle všechno hlídá a připravuje a já de facto nemusím nic. Teda až na to skákání z desetimetrové věže hlavou napřed. 

„Nejsem překvapenej, že čekáme na Paddocka. Jak se na něj mám asi spolehnout, když není schopnej přijít včas?“ zamručím místo pozdravu a rozdělám kokosovou vodu. 

Rowell ani zdaleka nepůsobí rozhořčeně jako já. „Ještě má tři minuty čas a navíc,“ ukáže někam ke kampusu, „už jde.“ 

Spíš automaticky se tím směrem podívám. A fakt, Paddock si to kráčí s taškou přes rameno, jako by mu patřil všechen čas světa a my neměli nic lepšího na práci než na něj čekat. Kdybych neseděl v trenérově autě, asi bych si odplivl. Takhle raději vytáhnu z tašky cestovní polštář za krk, sluchátka a mobil. Taky se vyzuju a zapnu pás. 

Jsem připravený strávit hezký a příjemný den ve společnosti trenéra a toho slizkého úhoře nebrat vůbec na vědomí. Přesně tak, jak jsem to dělal celý týden. 

I když mě teda úhoř vysírá od prvního okamžiku, kdy otevře dveře na místě spolujezdce. Trenér jen povytáhne obočí a beze slov ho odkáže dozadu, ale už jen ta drzost mi hne žlučí. Přitom ví, že pokud se na závody jede trenérovým autem, Rowell nikdy nikoho nenechává sedět vepředu. Ale neee, pan Paddock to prostě musí aspoň zkusit, musí všechno ve svém podělaném životě dělat špatně a k tomu všemu, protože tohle evidentně nestačí, musí mít úplně stejně rozhárané vlasy jako v dnešním snu, kdy jsme šukali tak divoce, že jsme spadli z postele. A ten kokot přitom ani na vteřinu nezpomalil, prostě mě šoustal dál, zatímco se zvonivě smál. 

A já se smál taky, protože to bylo neskutečně sexy. 

Zato teď není sexy ani trochu, když nasedne a řekne: „Dobrej.“ 

Vůbec na něj nekoukám, ani o něj nezavadím pohledem – nestojí za to, ale je až k vzteku, jak udělá přesně to samé, co předtím já. Když od trenéra dostane závodní tašku, vytáhne jako první kokosovou vodu, nachystá si polštářek, sluchátka, mobil, vyzuje si boty a zapne pás. 

Jsme snad podělaná dvojčata, nebo co? 

A když k tomu připočtu, že na sobě máme i stejné Astra teplákovky, je to až k smíchu! Ale asi to dává smysl, když i celá Paddockova existence působí přinejmenším legračně. Ne-li trapně. Minimálně budí rozpaky. 

Auto se rozjede a já se přistihnu, že na toho úhoře vejrám, jako bych ho viděl poprvé v životě, proto zatřepu hlavou, nasadím sluchátka a vyhlédnu z okýnka. Odjíždíme z kampusu na Junior Diving Thropy, naše první závody v synchru, a já se nemůžu zbavit myšlenky, jestli to fuchsiové tričko, co má Paddock pod teplákovkou, těsně obepíná jeho svaly. 

Rajcuje mě to. 

Nenávidím ho. 

Raději zavřu oči a předstírám, že spím. A přitom se zuby nehty držím, abych doopravdy neusnul, protože ne, já neusnu. Ani mě nenapadne, to by taky mohl být průser epických rozměrů, kdybych se před trenérem a Paddockem vzrušil a ještě u toho vzdychal. A během toho bych ze sebe třeba mohl vyblít i Paddockovo jméno, a to bych definitivně nepřežil. Ačkoliv u menších chrupek přes den erotické sny často nemívám. Nejsem ovšem dement, abych to pokoušel. 

Takže nespím, ale zavřené oči mi alespoň částečně pomáhají udržovat si před závodem čistou mysl. A naštěstí nás čeká asi jen hodina cesty do šedesát dva kilometrů vzdáleného skokanského klubu, který pořádá spíš menší a absolutně bezvýznamné závody v synchru. A zrovna ty trenér vyhodnotil jako dokonalou možnost tréninku. 

Což se nám rozhodne na poslední chvíli ještě připomenout. Když totiž zajedeme na parkoviště k bazénu a my s úhořem sehraně sundáme sluchátka, vypne motor a řekne: „Ještě s vámi potřebuju něco rychle probrat.“ 

Jestli od nás čeká nějakou reakci, rozhodně se jí nedočká. Já ze sebe nakonec dostanu alespoň zamručení, zatímco Paddock ani to ne. Připadá mi vnitřně mrtvý. 

„Chci, abychom se dohodli na tom, že pro dnešek na výsledku nezáleží. Jedeme to hlavně zkusit. A užít si to,“ oznámí trenér. 

Zamračím se. Nevím, co tím myslí. Řečí poraženého kmene nemluvím. Haha. „Vždyť je to nižší soutěž,“ odvětím. Dokonce vykouknu z okýnka na bazén a nic moc. Jakože od tohoto místa fakt nečekám něco extra a o užívání si definitivně nemůže být ani řeč. „Budou tu samý…“ 

… lamy. Mám na jazyku. Akorát to neřeknu, protože trenérovo obočí vyletí vzhůru. 

Nakonec mě ale překvapí, protože se mnou souhlasí. „No to jo,“ přikývne. „Ale většina z nich skáče synchro už nějakou dobu. Tak jsem jen chtěl připomenout, protože vás oba znám a vím, jak jste posedlí vítězstvím, že tohle není o prvním místě. Je to o tom, abyste si to vyzkoušeli a užili si to.“ 

Bože, nasrat na užívání. Užiju si první místo. 

A Paddock se mnou souhlasí, vidím mu to v tom protivném ksichtu. „To jo, ale i tak nemusíte říkat, že na výsledku nezáleží. Procházel jsem si seznam týmů a nemáme prakticky vůbec žádnou konkurenci. Takže výsledek je jasnej, ne?“ 

Přikývnu. Jistě, jo, jen mu to řekni, úhoři. 

Rowell odevzdaně vzdychne. „No prostě myslete na to, co jsme si teď řekli.“ S těmi slovy vytáhne klíčky ze zapalování a začne se soukat z auta. Což je trochu podraz, protože ani já, ani Paddock nejsme připravení, nemáme sbalené věci a obuté boty, takže se stane, že se skoro na minutu ocitneme v malém uzavřeném prostoru úplně sami. 

Musím pohnout, nechci s ním dýchat společný vzduch moc dlouho.  

Tím pádem boty jen nazuju, nezavazuju, závodní taštičku narvu do větší tašky a vystřelím z auta, abych se mohl zhluboka nadechnout. Narůžovělé slunce mě na chvíli oslepí. Hned nato ucítím příjemné šimrání v žaludku. 

I když jde o prťavé a zbytečné závody, stejně jsem nedočkavý a natěšený. 

Není to zas tak šokující, vyhrávám rád. 

*** 

Odporně růžové slunce mi svítí přímo očí. Otevřu dveře auta a chci se doslova rozložit na sedadle, akorát mi v tom překáží tmavě růžový polštář za krk, který není můj – ten je mnohem světlejší. Což znamená, že je Paddockův, což znamená, že se místa, kterého se za chvíli bude dotýkat můj zadek, před chvílí dotýkalo něco, čeho se předtím dotýkal Paddockův krk. 

A to je hnus, hnus, hnus, hnus… Popadnu ten zkurvenej polštář a mrsknu ho na druhou stranu auta, na sedadlo, kam si právě sedá… No kdo asi. On. ON! Ten neschopnej imbecil. „Sežer si ho!“ zavrčím. 

Paddock je v úplně stejném rozpoložení jako já. „Drž hubu, drž hubu, drž hubu! Přísahám, že tě nemůžu ani slyšet, aniž by se mi z toho nenavalovalo! Drž prostě… hubu.“ Naštěstí si i přes ten výlev polštář vezme a narve ho do prostoru na nohy. Mezitím si zkouší zapnout pás, ale několikrát se netrefí. Dement. 

„No ty chudáku,“ zaksichtím se. „Myslíš, že mě zajímá, co chceš? Už jen z principu nebudu držet hubu, ty namistrovanej kreténe. Možná, kdyby ses dokázal správně odrazit, nemuseli bychom potupně odjíždět bez medaile.“ 

A to jsem ještě mírnej. Nebo takhle… Za všechno mohl ten první skok. Oba jsme skočili naprosto krásně a čistě, voda se za námi dokonale zavřela, lahoda pro oči, jednoznačně nejlepší výkon, akorát… mezi námi byla vteřina rozestup. Což je v synchru něco jako rozsudek smrti. 

Všechny další skoky se už jen nabalovaly. 

Trenér mezitím v klidu nasedne do auta. Ani na chvíli nevypadá překvapeně, že jsme to nedali, že jsme se elegantně proskákali na předposlední místo, a to jen proto, že ti úplně poslední dva skoky vzdali. 

Z nějakého pošahaného důvodu, kterému nerozumím, si ovšem Paddock myslí, že je to moje vina. Po tom prvním skoku na mě něco štěkal, ale já ten vysokofrekvenční ječák nezachytil. Teď mi to však nejspíš znovu plánuje připomenout, protože se přestane pásat, nakloní se a pořádně mě žďuchne. 

Mě! Žďuchne! 

Tak jsme snad ve školce? 

Žďuchnu ho zpátky. Kdybych mohl, odžďuchal bych ho až na kraj útesu a pak rovnou dolů do propasti. 

„Tak dost,“ řekne trenér. Ne nějak rázně nebo naštvaně, a přesto je v tom něco výhrůžného, co nás přiměje přestat. Rowell obecně moc nekřičí, ale pořádek si umí zjednat hodně rychle. Možná jde jen o to, že je náš hlavní trenér, tím pádem rozhoduje prakticky o všem. Znepřátelit si ho by nebylo moudré. 

Začnu z tašky dolovat sluchátka a Paddock mě okamžitě napodobí. Přesto si neodpustí nenápadnou poznámku. „Posedlej kontrolou,“ zamumlá. 

Je to něco v něm. Něco hluboko v Paddockovi. Jak to, že jsem vždycky nad věcí, dokážu jednat v klidu, nerozčilovat se, mít chladnou hlavu, ale jakmile se do toho zamotá tahle odporná hnida, ztrácím veškerou rozvážnost? 

Možná jsem na něj alergickej. Což není tak šílené. Mohl bych být. 

„Neschopnej skokane,“ zasyčím. 

Paddock stáhne sluchátka, nechá je viset kolem krku a nakloní se dopředu. „Trenére, nemůžu si vzít taxík?“ 

Jsem v šoku, že se v té pitomé hlavičce dokáže zrodit i celkem dobrý nápad. „Ano, prosím,“ přitakám okamžitě. „Ani mu nemusíte zastavovat, stačí přibrzdit a on si vyskočí!“ 

„Ano, klidně vyskočím,“ pokračuje Paddock. 

Představa, že se to fakt děje, je až příliš dobrá, než aby se mohla doopravdy stát. To mi ovšem nezabrání snít. „Když budeme mít štěstí, třeba si zlomí hnátu.“ 

Najednou jsme spojenci, oba přikyvujeme a Paddock dokonce působí odhodlaně. Jakože si v další vteřině přehodí popruh tašky přes rameno a otevře dveře. „Souhlasím,“ oznámí. „Se zlomenou nohou konečně budeme s Newmanem na stejné úrovni.“ 

Jak říkám. Něco v něm. Je zkažené. 

Rowell soustředěně sleduje cestu před sebou, ale zároveň celkem zúčastněně pronese: „Kluci, panebože, jsem klidnej typ, ale vy mě opravdu zkoušíte. Dejte si oba sluchátka a chvíli držte huby.“ 

Já se už vlastně ani nechci dohadovat. Prohra, navíc ještě takhle potupná, mě upřímně bolí. Mám dojem, že se na mě přilepila, a absolutně netuším, jak ji setřást. A štěkat se s Paddockem tomu všemu příliš nepomáhá. Takže si nasadím sluchátka, zapnu nahlas písničky a ponořím se do sebe. 

Skočil jsem dobře, jen… Odrazil jsem se moc brzo? Byla to moje chyba? Posral jsem to? 

Nejhorší na tom je, že nevím. Nejsem si jistej. 

Synchro je těžší, než se zdá. 

Zkouším se do té chvíle vrátit. K tomu prvnímu skoku, kdy jsme stáli vedle sebe, jen letmo jsem koukl dolů a začal odpočítávat. Předtím jsem se nikdy nemusel zabývat tím, že na mém odrazu, na mém rozhodnutí skočit, závisí někdo další. Byl jsem to jen já. Sám na věži a deset metrů mezi mnou a vodní hladinou. 

Ale jestli jsem si něčím jistý, tak tím, že jsem se na něj ani nepodíval. Rozptyloval mě. Rozptyluje mě. Proto jsem raději předstíral, že neexistuje. Prostě jsem to odpočítal a skočil. 

Bylo to moc brzo? Nebo pozdě? 

Jenže jak mám kurva vylézt nahoru a v okamžiku, kdy cítím všechno, kdy se blíží těch pár vteřin, které v životě miluju nejvíc, kdy jsem nervózní a natěšený, kdy se svět zužuje jen na to nejzákladnější… Jak se v tu chvíli mám dívat na někoho, kdo mi úplně vždycky divoce rozbuší srdce? 

To přece nejde. 

Naštěstí se v myšlenkách dál nedostanu, jelikož auto cukne a najednou si uvědomím, že stojíme. Překvapeně zamrkám. Jsme na parkovišti před restaurací, trenér si odepíná pás a vytahuje klíčky ze zapalování. 

„Co je? Proč jsme zastavili?“ zamručím. 

„Jdeme na jídlo,“ vysvětlí trenér. „Musím s vámi něco probrat a bude lepší, když to bude u jídla, než abych řídil a myslel na to, že bych s vámi nejraději napálil do zdi.“ Než vystoupí, otočí se na nás a usměje se. Na někoho, kdo má za sebou vážnou autonehodu, je překvapivě uvolněný. Ale o tom, že nás dva přerazí, zabije, utopí, rozčtvrtí a vyhodí z akademie za poslední dva roky žertoval často. Loni nám řekl, že mu kvůli nám začaly šedivět vlasy. 

Obvykle zbožňuju se po závodech pořádně našťouchnout, ale po takové prohře pořád cítím lehkou hořkost na jazyku a nemyslím, že by bylo možné ji zajíst. I tak si ale odepnu pás, vypnu hudbu a začnu se soukat z auta. Na rozdíl od Paddocka, který prostě jen vystoupí a odkráčí. Ještě chvíli v tašce hledám brýle a lékárničku a teprve potom se vydám do restaurace. 

Vevnitř je to moc hezké. Dost luxusní, abych věděl, že tu budou mít dobré jídlo, ale zároveň ne tak moc, abych si ve sportovní teplákovce připadal divně. 

Dojdu ke stolu, který trenér vybral, a sednu si. Taky vytáhnu mobil a znuděně začnu projíždět Instagram. Vždycky tam mám hodně zpráv a ještě víc upozornění, takže mi okamžitě nedojde, že je to proto, že mě tentokrát někdo někde označil. 

To mi docvakne až po nějaké době, kdy mi ten příspěvek vyskočí na zdi. „Do háje,“ vydechnu a vyvalím oči. Je to fotka mě a Paddocka, jak stojíme na věži. Nepoznám, o který skok se jedná, ale docela určitě je to z dnešních závodů. A dole na obrázku je tučný titulek, který začíná velmi příznačně: Totální propadák! I s tím vykřičníkem. „Oni o tom napsali,“ vyhrknu a zvednu oči od telefonu. Kouknu na trenéra, ale hned nato přeskočím k Paddockovi. 

„Co?“ nechápe, proto mu mobil předám a nechám ho se pořádně pokochat naším teď už veřejným fiaskem. 

„Nazvali to jako totální propadák. No to mě poser,“ zavrtím hlavou. 

„Takhle dlouhé články o mně nevychází, ani když vyhrávám zlato,“ zavrčí Paddock a nakrčí naštvaně nos. Je vidět, že je z toho stejně rozhozený jako já. „Ty vole. Prý: Neschopnost sehrát se. Hej, on to popisuje, jako kdybychom spolu trénovali několik let, a přesto byli totálně k ničemu!“ 

Nevím, kdo ten článek napsal, ale určitě to byl nějaký mamlas, co na věži nikdy ani pořádně nestál. „Přesně!“ kývám. Téměř hystericky, protože tohle mě fakt vysírá. „To se mu to píše od klávesnice.“ 

„Měli jsme kolik – dva týdny? Jasně, skočili jsme jinak, ehm, což je průser, ale sorry, po technický stránce to bylo čistý!“ pokračuje Paddock a mně nezbývá než překvapeně povytáhnout obočí, protože… No to je snad poprvé v životě, kdy zní celkem rozumně. Jakože každé slovo, co z něj vychází, není smradlavý odpadek. 

„A žádný podělaný stříkance,“ přitakám. „To by se taky mělo ocenit. Voda se za námi zavřela jako nikomu jinému. Jasně, každému v jinou chvíli, protože někdo skočil na odpočet a někdo si potřeboval na vteřinu odpočinout, nebo nevím, na co čekal, ale jinak… A vůbec, od kdy chodí na takové malé závody novináři?“ 

Rowell mezi námi přeskakuje pohledem. „Od chvíle, co na nich soutěží dva nejlepší juniorští skokani,“ oznámí nevzrušeně. 

Začínám mít dojem, že od začátku přesně věděl, jak to dneska dopadne. Tohle všechno očekával. Že závody na plné čáře projedeme, pohádáme se a následně o tom někdo napíše. A jeho úkolem pouze bylo, abychom si to odbyli na nějaké bezvýznamnější soutěži. 

To nás tak dobře zná? To tak dobře zná mě? Věděl, že se na Paddocka nepodívám a prostě skočím? 

Paddock mi vrátí mobil a skloní hlavu. „Sorry, trenére,“ zamumlá. 

Já neřeknu nic. Pořád myslím na tu chvíli, kdy jsem stál na věži. 

Přijde číšník a trenér nám všem objedná vodu s tím, že jídlo si vybereme za chvíli. Poté se na nás oba podívá a je zcela jasné, že teď přijde proslov. Který si, ruku na srdce, asi zasloužíme. 

„Kluci, podívejte. Já vím, že tenhle svět… Svět sportu obecně je neuvěřitelně soutěživý. A ve skocích do vody, kdy jste sami za sebe, je velmi těžké každého dalšího skokana nebrat jako konkurenci. Na druhou stranu, tohle může být i hodně osamělý sport. Něco vám ale řeknu. Znám vás, oba dva. Vlastně myslím, že za ty dva roky už moc dobře, a jsem si jistý, že kdybyste si dali šanci, mohli byste si nesmírně pomoct. Nikdy vás nikdo nepochopí tak dobře, nikdo nikdy nebude rozumět tomu pocitu, té vášni a dřině, kterou neustále podstupujete. Pro vás oba jsou skoky do vody víc než jen sport, víc než jen závody, a kdybyste si začali aspoň trochu věřit, otevřeli se možnosti, že ten druhý není jen sráč, co vám chce vzít první místo… Mohli byste spolu tolik dokázat.“ 

To všechno zní dobře, moc hezky, skoro až dojemně a mile a… taky totálně nereálně, protože na úplném konci nás sice čekají závody v synchru, ale společně s tím oba soutěžíme i individuálně. „No, čistě teoreticky tu Paddock je od toho, aby mi vzal první místo,“ odvětím a letmo na něj pohlédnu. Vlastně je jediný na světě, kdo má schopnosti mi ho vzít. A to je… děsivé. 

„A co když je ten druhej vážně sráč, trenére?“ chce vědět Paddock a taky na mě koukne. Já znechuceně ohrnu horní ret a on otráveně vzdychne. Následně se oba sehraně obrátíme na Rowella. 

„Nejsem tu od toho, abych vás přemlouval a vysvětloval vám, že se máte mít rádi a tak podobně, kluci. Možná ale, že kdybyste se navzájem poznali, došlo by vám, že jste si vlastně celkem podobní a že to nemusí být vždycky špatně. Potřebujete spolu trávit víc času.“ Trenér to řekne, jako by šlo o nějakou maličkost. 

Jako třeba: Potřebujete spolu víc trávit čas a pít trochu víc vody. 

A přitom je to něco jako: Potřebujete spolu víc trávit čas a zajistit celosvětový mír. 

Zavrtím hlavou. „Nezlobte se, trenére, ale to, co říkáte, mi přijde úplně mimo.“ A to jsem ještě rád, že se udržím ve slušné rovině. Ve skutečnosti je to neskutečná píčovina. 

Kolik času navíc s ním mám ještě trávit? Nestačí hromada tréninků a úplně každá noc? 

Trenér se však jen tak nevzdává. Trochu se odsune a založí ruce na hrudi. „Dobře, Kevine, tak mi řekni, co bys dělal na mém místě.“ 

Pokrčím rameny a nejistě navrhnu: „Vysral se na synchro a nechal nás skákat individuál.“ 

Teď zas pokrčí rameny trenér, až to působí, že mu můj návrh absolutně nevadí. „Tak do toho,“ pobídne mě. Skoro jako by mi dával možnost vrátit se do okamžiku, kdy byl život ještě v pořádku. Před vším tím chaosem, co Paddock způsobil. Jenže než po té možnosti stihnu sáhnout, pokračuje: „Můžete se vysrat na synchro a skákat individuál. Budeš první, kdo to vzdá?“ Schválně přitom pobaveně povytáhne obočí, pohlédne na Paddocka a řekne: „Nebo to budeš ty?“ 

Cítím, jak mě zaplavuje nechuť, otrávení a rezignace. No tak paráda, gratuluju. Fakt nás evidentně zná tak dobře, že přesně ví, jakou chujovinu vypustit z pusy, aby nás dostal do pasti. „Tadyty vaše hry se mi nelíbí,“ zamumlám. „Moc dobře víte, že bych si raději uřezal nohu, než abych to vzdal před Paddockem.“ A pak je tu ještě ta další věc, ta, na kterou často myslím. „Buďte upřímnej. Fakt máme šanci porazit Číňany?“ 

Dají se porazit dva stroje? Nebo možná o to celou dobu jde – nejsou to dva stroje, ale jen jeden. 

„Kdybych tomu nevěřil, neztrácím s vámi čas,“ odpoví Rowell věcně a znovu přeskočí pohledem na Paddocka. „Endere, ty k tomu máš co říct?“ 

Paddock poposedne a na čele se mu rýsuje jasně viditelná přemýšlivá vráska. Bože, znám ho tak dobře, že je mi zcela jasné, co se mu honí hlavou. Že to chce. Hrozně moc. Stejně jako já. „Jestli si Newman uřeže nohu, uřežu si tu druhou. Já mám synchro rád a od začátku jsem tomu byl otevřenější než tady hvězda. Jenže o to právě jde. Skákal jsem synchro několik let, ale Newman si pochopitelně myslí, že to musí mít pod kontrolou, přestože nemá tolik zkušeností. V tom je ten kámen úrazu.“ Následně mi věnuje celkem výmluvný pohled. „Skočils dřív.“ 

Hučí mi v uších a svět má celkem normální barvy, z čehož mě bolí hlava. Napadne mě sundat si brýle a promnout si spánky, ale jsem vyčerpanej. Dnešní den mě do mrtě unavil, a že bych si v noci kdovíjak odpočinul, to se taky říct nedá. Takže naprosto bezvýrazně pohlédnu na Paddocka, pana excelentního skokana, a řeknu: „Skočil jsem dřív.“ 

Přiznat před ním chybu je něco příšerného, div mě to nesvleče zaživa z kůže. Na druhou stranu, vidět ho naprosto vykolejeného a šokovaného, že jsem ustoupil, taky stojí za to. Říkám tomu malá odměna v hromadě sraček. 

Trenér má samolibej výraz. Div, že se neplácá po rameni, jak dokonale to s námi skoulel. 

„Chci porazit Číňany,“ pronesu odevzdaně. Jsem odevzdaný vědomí, že mě čeká opravdu hromada času s Paddockem. „Ani jsem netušil, jak moc bych to mohl chtít, dokud jsem nedostal možnost.“ 

„Já taky,“ přikývne Paddock. „A ehm, uznávám, že pokud se s Newmanem nezabijeme, mám větší šance než s Owenem.“ 

Rowell konečně spustí ruce a spokojeně tleskne. Tleskne! „Skvěle,“ usměje se a zcela na pohodku, konverzačně, jako kdybychom byli tři kamarádi na obyčejném pokecu, vypustí další bombu. „V tom případě, co kdybys, Kevine, řekl Enderovi o šlehačkovém dni? A rovnou ho pozval.“ 

Jo, to by Kevin mohl, kdyby byl ten Ender, o kterém je řeč, normální, snesitelná lidská bytost. Což definitivně není. Takže z toho fakt nemám radost. „Vy myslíte to kino? To jste se zbláznil,“ pronesu. A vůbec, odkud trenér o tom kinu ví? 

„Ano, myslím to kino,“ přikývne. 

Podezírám Scotta, toho užvaněnýho pablba. Ten trenérovi vybreptal už tolik věcí, že je to až k smíchu. A taky ho často na naše akce zve, ale trenér má díkybohu rozum pravidelně odmítat. A teď se to všechno dramaticky zacykluje, když trenér své pozvání předává dál. 

Ani kdybych právě snědl síťku citrónů, netvářil bych se kyseleji. Tohle je… Proč? Zrovna jsem sám se sebou udělal dohodu, že budu s Paddockem dobrovolně trávit čas na trénincích a fakt do toho dám všechno, a osudu tohle nestačí? Chce víc? Chce i šlehačkový den? 

Paddock je mimo a klasicky nic nechápe. „Pozval na jezení šlehačky?“ 

„Ne, ty trotle,“ vzdychnu. „Šlehačkovej den znamená cheat day. Šlehačkovej tomu říkám jen proto, že když jsem byl malej, znamenalo to dát si na zmrzlinu šlehačku navíc. A tak nějak se to chytlo. Šlehačkovej den mám jednou za měsíc a vždycky je to taková malá párty. Teď to bude maraton sportovních bijáků v kině. Pronajali jsme si celej sál.“ 

Vyčerpávající vysvětlení. Vyčerpávající téma. Vyčerpaný Kevin. 

Kde je obsluha, abych si mohl objednat pořádnou porci proteinů? 

Dění u stolu už je mi šumák. Všechno to stejně spěje k nevyhnutelnému konci. Ke chvíli, kdy se budu muset smířit s Paddockem vecpaným do každé minuty mého dne, do všech činností a akcí a myšlenek. Kevinův život rovná se Enderova přítomnost. 

Co je to vůbec za debilní jméno? 

Paddock zírá na trenéra a působí podobně prázdně a mrtvě, jako se já cítím. „A vy myslíte, že se takhle sblížíme? Když půjdu někam, kde nechci bejt a kde mě nechce ani on?“ 

Trenér přikývne. „Přesně to si myslím. A není to návrh. Není to ani rada. Je to rozkaz.“ 

No jistě. 

Uchechtnu se. Spíš ze zoufalství, než že by mě ironie toho všeho nějak extra pobavila. 

Jestli něco, tak jsme definitivně došli k určitému pokroku, protože aspoň na tu jednu vteřinu spolu sdílíme zoufalou sounáležitost. Kouknu na něj a on koukne na mě. 

Čeká mě fakt skvělý šlehačkový den. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥