---

„Třeba o vás jednou taky natočí film,“ uchechtne se Walter a žďuchne do mě ramenem. Od chvíle, co jsem mu řekl o svých erotických snech, mám dojem, že je to mezi námi trochu lepší. Pořád si drží odstup, ale jak jde o Paddocka nebo o mě a Paddocka nebo o mě a o kluka mezi mýma nohama, který výjimečně není Paddock, nebo o sny, ve kterých prcám s Paddockem… Tahle témata mu prostě zas tak nevadí. Takže si mě dobírá. 

Ani se na něj nepodívám. „No haha,“ zamručím, zatímco upřeně sleduju Nikiho Laudu. Nakonec mi to však nedá. Téma Paddock je jako Pandořina skřínka. Jakmile se otevře, nejde zavřít. „Víš, co je nejhorší?“ začnu. 

Walter pokrčí rameny. 

„Že bychom oba chtěli být Niki Lauda.“ 

Walterova reakce není nic moc. Zase jen pokrčí rameny a po chvíli z něj vypadne: „Co?“ 

Obrátím oči v sloup, otrávený z toho, že nic nechápe. Sednu si čelem k němu – koho teď zajímá film, když jde o Paddocka? „Kdyby o nás natočili film, oba bychom z něj chtěli vyjít jako Niki Lauda. Neříkám, Hunt je super, ale s Paddockem máme spíš náturu dříče. Někoho, kdo je konzistentní, vytrvalý a jde si za každou cenu za svým. Což je definitivně Niki.“ 

Opět, reakce nejsou takové, jaké bych si představoval. Walter na mě prostě jen bezvýrazně kouká, než trochu nevěřícně pronese: „Tohle je podle tebe nejhorší?“ 

Teď zas nechápu já. „Jak to myslíš?“ 

„No ptal ses, jestli vím, co je nejhorší. A pak jsi vytáhl tohle povídání o jezdcích formulí. Tak se ptám. Tohle je to nejhorší? Že byste oba chtěli být Niki Lauda?“ Na tváři mu hraje slabý úsměv, takový ten, který prosákne, když se člověku chce hrozně smát, ale zkouší to za každou cenu potlačit. 

„Aaa, sklapni,“ vzdychnu a znovu se pohodlně zabořím do sedačky. Slyším Waltera upřímně se uchechtnout. 

Nějakou dobu zvládnu nepřemýšlet. Jenže pak mě napadne zkontrolovat Teresu, která si před půlhodinou vzala dvě deky, zachumlala se na sedačce v předposlední řadě a přesvědčivě tvrdila, že bude určitě koukat, akorát jako burrito. 

Od té chvíle spí. 

No a následně – je to spíš reflex – zkontroluju Paddocka. Tu jeho tupou hlavu o dvě řady níž. I v tom šeru poznám, že je celkem spokojený a uvolněný. Občas se nakloní k tomu svýmu kamarádíčkovi a něco mu řekne, ale jinak celkem upřeně sleduje film. 

Chtěl by být Niki Lauda, vůbec o tom nepochybuju. 

Shodím ze sebe deku a vstanu. 

Ani Paddock mi nezabrání užít si šlehačkový den naplno. 

Skákat jsem začal v pěti letech, prvních závodů jsem se účastnil v sedmi a od deseti jsem to bral smrtelně vážně. Strava s tím pak šla ruku v ruce, ale zároveň jsem se nechtěl vzdávat všeho, co jsem měl rád. 

V deseti to byla právě šlehačka. 

Moje tehdejší trenérka mi proto poradila, ať si vyberu jeden den v týdnu, kdy budu moct sníst tolik šlehačky, kolik zvládnu. Ať si zavedu pořádný šlehačkový den a zbytek týdne jím zdravě. Což mi připadalo naprosto geniální. A už to se mnou zůstalo. Akorát jsem místo jednou za týden změnil frekvenci na jednou za měsíc. Všichni moji trenéři, nutriční terapeuti, maséři a fyzioterapeuti s tímhle dnem vždy dopředu počítají – mívám volno a jím každou prasárnu, co mě napadne. 

Tak třeba dneska je to popcorn a pizza. 

Hodně pizzy. 

Scott objednal z MexGrillu deset nejrůznějších pizz a já se rozhodně nerozpakuju. Dojdu ke stolku vepředu a na plastový talířek si naberu dva trojhránky sýrové, jeden houbové a nakonec, po chvilce váhání, dva s rajčaty, olivami a bazalkou. 

To všechno si odnesu zpátky na svoje místo, spokojeně to zpucuju, následně se vydám ještě pro dva kusy pizzy se smetanovým základem a třetí cestu podniknu pro kelímek soleného popcornu. Ke konci filmu sjedu na sedačce o něco níž a zabalený v dece se přistihnu, že se dokonce usmívám. 

Jsem najezený, jsem v teple, jsem spokojený a jsem tím pádem… unavený! 

Najednou si uvědomím, že zavírám oči. Na vteřinu moje mysl odpluje. Někam. Do příjemných dálek, kde… A to je ta chvíle, kdy mě moje vědomí nakopne zpátky a já se zděšeně narovnám. 

Ježišmarja, jsem tak příšerně unavený, že mi hlava nedrží rovně, přimět víčka zůstat nahoře je skoro nemožné, musí vážit minimálně tunu a úplně nejsilnější je potřeba zívat. Nejraději bych se prozíval do hlubokého a plnohodnotného spánku. Osm hodin, jen to hvízdne. 

Škoda, že spánek znamená sny. A sny znamenají odporně skvělou šukačku s ním.  

Promnu si oči a vyděšeně kouknu na Waltera. „Málem jsem usnul!“ vydechnu s hrůzou v hlase. 

Ovšem Walter se dneska nejspíš pohybuje na úplně jiné frekvenci, protože absolutně nechápe, proč vyvádím. To poznám z jeho rozpačitého výrazu. 

„Usnul. Spánek. Sny…“ začnu a následně ztiším hlas. „Paddock!“ 

„Ale no tak. Třeba by se ti o něm nezdálo. Navíc je tu tma a hraje film. Nikdo by přinejhorším nic nevěděl.“ 

Přinejhorším. Přinejhorším znamená, že bych měl erotický sen o někom, kdo sedí jen o dvě řady níž, o někom, koho nemůžu vystát a on nemůže vystát mě. Což je dle mého samo o sobě dost děsivé. Zajímalo by mě, jestli by nejlepší kámoš Nikiho Laudy taky jen tak mávl rukou nad tím, kdyby měl Niki hodně mokrý sen o Jamesovi. 

Zhluboka se nadechnu a zkusím se usmát. Moc to nejde, takže z toho nakonec vznikne jen hodně otrávený úšklebek. Společně s tím vstanu, protáhnu se a zamířím ke stolu, abych si vzal nějakou přeslazenou limonádu. Jsem odhodlaný svézt se na vlně cukru a prosvištět to i posledním filmem. 

Jako jasně, mohl bych raději svištět domů, ale to by znamenalo, že jsem se vzdal. Nikdy jsem šlehačkový den neukončil dřív a kvůli tomu mamlasovi s tím nehodlám začínat. 

Chvíli koukám na plechovky vyskládané do pyramidy a musím uznat, že Scott si dal tentokrát záležet, než si nakonec vyberu mangovou příchuť. Nestihnu se však ani v klidu napít, jelikož se Walter s trochu starostlivým výrazem postaví vedle mě. 

„Co?“ povytáhnu obočí. 

„Sorry. Vím, že tě to trápí. Nebudu to zlehčovat.“ 

Zakloním hlavu a chvíli koukám na strop. Únava se snad ještě prohloubí. Tohle je prostě Walter. Skvělej kámoš, který mě vždycky podrží. Třeba i v době, kdy se na mě příšerně zlobí. Přál bych si, aby mi konečně odpustil. Aby to mezi námi bylo zase jako dřív. Abych nebyl takovej šulin a nevyspal se mu s holkou. 

Nebo aby se to nikdy nedozvěděl. 

„No jo,“ vzdychnu a pořádně se napiju. Je to neskutečně přeslazené – mám dojem, že piju rozpuštěný cukr a mango to nevidělo ani z rychlíku. Jestli mi tohle pořádně nerozpumpuje srdce a neprofackne mozek, tak nevím. 

„Fakt je to tak hrozný? Ty sny? Nebo jakože… chápeš, jak to myslím. Každý má občas erotické sny. A že jsou o něm? No jako, beru, že to není zrovna tvoje první volba, ale zas na druhou stranu lepší, než kdyby se ti zdálo, že spíš třeba s trollem, nebo… chobotnicí. Co já vím.“ 

Pomalu, téměř trhaně se na Waltera podívám, a kdybych uměl sršet blesky z očí, jeden malej a štiplavej blesk by teď určitě přeskočil do Walterova nevinného ksichtu. „Chceš říct, že z toho dělám zbytečnou vědu,“ rozhodím rukama. 

„Ne.“ 

„Ale ano. Přesně to si myslíš,“ přikývnu – nejspíš proto, že souhlasím sám se sebou. „Hele, jako v kontextu vesmíru by se dalo říct, že máš pravdu, ale v kontextu mého života? Paddock je… Já to ani neumím popsat. Někdy mám prostě pocit, že se narodil, abych se nemohl stát nejlepším. Že je něco jako moje osobní peklo. A k tomu všemu má odpornou, zkaženou povahu.“ 

Walter chápavě pokývá hlavou. „Ano, už to vidím, vůbec z toho neděláš zbytečnou vědu.“ 

Zhluboka se nadechnu. Proč nechápe, jak velká věc to je? Že je to obrovské, příšerné a zkažené? Že je to fakt totálně na hovno? „Řekl mi koťátko!“ vyhrknu. Vystřelí to ze mě, aniž bych to mohl zastavit. Ježišmarja, snovej Paddock mi řekl koťátko a mně se to líbilo. 

„No…“ 

„Waltere!“ zasyčím. 

„Byl to jen sen,“ poplácá mě Walter po rameni, a i když se asi fakt snaží, není na tom nic uklidňujícího. 

Nešťastně našpulím dolní ret. „Řekl mi koťátko a já jsem, ehm, jsem to, zammmnkl.“ Říct to nahlas je skoro nemožné. Něco mi svírá krk. Nebo se topím na suchu. Je mi blbě. Musím se opřít o stolek a pokusím se usmát, abych sám sebe přesvědčil, že situace není tak vážná. Jen letmo vnímám, že na plátně běží závěrečné titulky. 

„Jsi co?“ nechápe Walter. 

Mlasknu. Nikdy dřív jsem nemyslel, že existuje možnost, kdy bych se styděl za to, co provádím ve snech. Jsou to přece jen sny. Něco, co člověk nedokáže ovlivnit. No, ale jsme tady, stojím naproti Walterovi, zkouším mu všechno vysvětlit a stydím se tak příšerně, že… se za to až stydím. 

Jo. To je ono. 

Stydím se za to, že se stydím, protože ve skutečnosti bych neměl sny brát tak vážně. Jenže, a tohle zní hodně ujetě, někdy mám dojem, že to nejsou jen sny, že je v tom něco víc. Jsou až příliš živé a podrobné a intenzivní a… magické. 

„Jsi co?“ zopakuje Walter, když se k odpovědi nemám. 

„Zamňk.“ 

„Zamkl?“ 

„Zamnokl.“ 

„Zabouchl?“ 

Protočím oči. „Ježišmarja. Řekl mi koťátko a já jsem zamňoukl! Chápeš. Mňoukal jsem ve snu jako podělaná kočka, protože mi Paddock řekl koťátko!“ Původně jsem to plánoval říct v klidu, což nakonec nevyšlo. Vyštěknu to… haha, jako malé rozzuřené kotě, takže to spíš prskám, než štěkám. 

Tohle by mě jindy asi pobavilo, ale tentokrát jsem prostě jen unavený, podrážděný a ztrapněný. Opravdu se na nějaké popadání smíchy za břicho necítím. 

A osud nejspíš rozhodl, že bude hůř. 

Nejdřív Walter kmitne pohledem, vidím, jak mu oči ujedou trochu na stranu. Okamžitě mě napadne, že tam tím pádem někdo stojí. Někdo… Ale ne, na Paddocka vidím, ten je pořád zapadlej v sedačce a zrovna čumí do mobilu, protože mu displej ozařuje ksicht. 

Jenže následně mi dojde, že je jedno místo vedle něj prázdné. Alex s hlavou vraženou v kelímku zrovna doluje poslední zbytky pukanců popcornu – to je v klidu –, ale toho druhého, trochu divného nerdíka, co za Paddockem neustále leze jako vocas, nikde nevidím. 

Nevím, co by bylo horší. Kdyby za mnou stál nerdík, nebo Scott? 

Walter se na mě lítostivě usměje, jako by říkal: Kááámo, promiň, někdo slyšel, jak mluvíš o tom, že mňoukáš. 

Zavřu na vteřinu oči. Myslím, že v tuhle chvíli by pro mě bylo snesitelnější, kdybych předtím raději usnul. Třeba by film moje vzdechy vážně schoval, ale tohle?  

Velmi rychle dojdu k přesvědčení, že Scott by byl ta lepší varianta. Sice by se mi posmíval, ale zároveň bych měl jistotu, že to nikde nevykvajzne. 

Tím pádem vím, že to Scott nebude. Takové štěstí nemám. Nene, jak jsem předtím přehnaně dramaticky tvrdil, že se Paddock narodil, aby mě obtěžoval, tak tohle je taky jeden z aspektů, který s tím souvisí. Jak to zahrnuje Paddocka, vždycky to skončí tou horší variantou. 

Takže se zhluboka nadechnu, otevřu oči a otočím se. 

Nerdík na mě kouká, jako bych byl mimozemšťan, co právě oznámil, že mu vcucne mozek. 

„Asi jsi to slyšel, co?“ uchechtnu se. Snažím se znít klidně a vyrovnaně, jakože haha, vůbec o nic nejde, ale ve skutečnosti se mi všechny vnitřnosti bolestivě svírají. Možná budu zvracet. Jo, hodím to přímo před nerda, zasviním mu boty a asi i nohavice, aby okamžitě pochopil, že v pohodě a vyrovnaný fakt nejsem. 

„Co přesně myslíš?“ zeptá se a nedá do toho vůbec nic – žádný náznak emoce ani úšklebek. Vůbec nevím, na čem jsem. Což je popravdě snad ještě děsivější, než kdyby se začal nekontrolovatelně smát. 

„Bože,“ hlesnu. „Tys to slyšel.“ 

Jak by taky nemohl? Film skončil, titulky jsou skoro u konce a hudba teď hraje spíš potichu, navíc nerdík stojí těsně za mnou a já to vypálil docela nahlas. 

Co si budeme. Ten kamenný výraz je odpovědí sám o sobě. 

„Nic jsem neslyšel,“ začne nerdík, ale na tohle já doopravdy nemám náladu. Nechci hrát hru, kdo co slyšel nebo neslyšel, když ho v první řadě potřebuju přesvědčit, aby o tom nikde nemluvil. 

„Nedělej dementa, vím, žes to slyšel. Šlo jen… Ó můj bože, udělám cokoli, hlavně to neříkej Paddockovi. Vím, že seš jeho kámoš, ale… ehm.“ Zarazím se. 

Vím, že seš jeho kámoš, ale… CO? 

Kurva, vymysli něco. Ale co? Co? 

Mám ho podplatit? Vyhrožovat? Slibovat? Prosit? 

Ale coooo? 

Nerd mezitím přešlápne. „Počkej, co přesně mu nemám říkat?“ odvětí zmateně a dá mi tím na vteřinu naději, kterou okamžitě smázne, když nakloní hlavu na stranu a nechápavě zamrká. 

„Děláš si ze mě prdel? Tak hele, Cliffe,“ střelím od boku a jsem si docela jistej, že jsem se trefil, „nemusíme z toho dělat velkou věc. Každý má občas divný sny.“ 

Existuje vůbec nějaká možnost, jak z toho ven? 

Cítím, jak se nepřirozeně potím a po těle mi ve vlnách probíhá husí kůže. 

Představím si tu neskutečnou situaci, že žiju ve světě, kde Paddock ví. Představím si každý následující trénink, soustředění, závody… Představím si, jak má díky tomu nade mnou navrch a všechno, co teď řeknu, každá naše hádka, končí tímhle esem. To se nedá přebít. 

Jsem v prdeli. 

Zadrhne se mi dech a několikrát za sebou zamrkám. 

Asi bych se fakt poblil, kdyby se mě Cliffe nerozhodl zachránit. Řekne totiž: „Máš pravdu. Nedělám z toho velkou věc, i když to velká věc vlastně je… Ale rozhodně si to nechám pro sebe. Jo.“ 

Je to ovšem Paddockův nejvěrnější kámoš. Což určitě znamená, že nejde o nejdůvěryhodnějšího člověka na světě, nebo alespoň na Astra Akademii. Upřímně… I týden kamarádění se s Paddockem po sobě musí zanechat stopy. A co teprve několik let? „Můžu ti věřit?“ zamručím nejistě. 

Cliff přikývne. „Můžeš mi věřit.“ Přikývne znovu. Působí relativně v pohodě. Jakože je… no v pohodě. Prostě v pohodě! A já se chci upnout k tomu ujištění, takže mě samozřejmě nesnesitelně rozhodí, když se následně zaculí. „Ehm… Koťátko.“ 

*** 

Koťátko. 

Koťátko. 

Koťátko! 

Čtvrtý film je Coach Carter. A zatímco basketbalisti běhají po tělocvičně, následně klikují, učí se, paří, mají zápas, někdo křičí, někdo brečí… Proč bych neměl skočit placáka z věže? Proč bych se neměl nacpat buráky k prasknutí a jeden dva si narvat i do nosních dírek? Proč bych se nemohl sbalit a vyrazit do lesů? 

Nechci být dramatický, ale… můj život skončil. Není možné, aby nerdík mlčel. Neustále ho sleduju a s Paddockem si pořád něco špitají. Jsou jak dvě slepice, co nedokážou ani na chvíli přestat kvokat. Je mi z nich zle. Nebo spíš mi je zle tak nějak obecně. 

Měl jsem usnout. 

Měl jsem šlehačkový den vzdát a jít domů dřív. 

Aspoň pro jednou nechat Paddocka vyhrát, ať si užije kino a pizzu a klidně i moje kamarády, a já bych prožil normální večer. Třeba bych mu na oplátku pořádně naložil ve snu. Jenže jsem si potřeboval něco dokázat a teď jsem tady. 

Walter myslí, že to neřekne. Naivka. 

Na to jsem se ho zeptal. Co by dělal, kdyby byla situace obráceně. Kdyby on slyšel, jak Paddock mluví o mňoukání. Řekl by mi to pak? 

Prý ne. 

Walter je hodnej, občas až nezdravě. Navíc nemá rád, že pořád jen vyhrávám, takže věřím tomu, že minimálně na začátku by mi tenhle triumf nechtěl jen tak předat. Ale nakonec by nevydržel. Známe se odmalička a nikdy přede mnou neudržel tajemství extra dlouho. I když se snažil. 

Takže by se určitě svěřil. 

Cliff je to stejný v bledě růžovým. 

A oslovil mě koťátko. Někde v sobě evidentně má něco podlého a to prostě není dobré znamení. Je jen otázka času, než se Paddock o snech dozví. Pokud už dávno všechno neví, ale tomu nevěřím, protože to by určitě nenechal bez pořádné odezvy. 

Představuju si, jak najednou vyskočí, ukáže na mě prstem a příšerně nelidsky se rozesměje. 

Což se za celý film nestane. 

Ale moje fantazie umí být kreativní, takže dojde k tomu, že si to možná Paddock schovává na úplný konec. Jako dokonalé finále šlehačkového dne. Tím pádem celý film trnu, a když Coach Carter dohraje poslední zápas a naskočí závěrečné titulky, napadne mě vzít velmi srabácky nohy na ramena. Jenže jsem ztuhlej a nervózní a nedokážu se přimět vstát. 

Paddock si mezitím stoupne, protáhne se, posbírá si věci a… zamíří mým směrem. Titulky filmu Coach Carter jsou kurva to nejzajímavější, co jsem kdy viděl. Zírám na ně tak upřeně, že se mi doslova vypalují do sítnice. 

Paddock zastaví u mojí sedačky. 

Moje srdce začne příšerně kvílet. 

A proč mě tak nesnesitelně pálí oči? 

Jestli myslí, že se na něj podívám, tak se asi posral. Nepodívám. Ne… 

„Dobrej nápad, mít šlehačkový dny,“ spustí Paddock ležérně. Je tak nad věcí, tak v pohodě, tak nezatížený čímkoli, co by mu rozjebávalo psychiku… Okamžitě mě napadne, jak mám do prdele nad někým takovým vyhrát. „Možná to taky zavedu. Díky za pozvání, Newmane. Sice nedobrovolný, ale stejně.“ 

Ví to? Ví do prdele, o čem v noci sním? 

Odtrhnu oči od plátna a vzhlédnu. On je tak… nasírací! „Pojeb se, Paddocku, jsem unavenej.“ 

Zavrtí hlavou. „Ty seš fakt sráč. Si naser.“ S těmi slovy se pohne, udělá jeden krok, druhý a mně dojde, že odchází. Takže… Znamená to, že na mě žádnou bombu neplánuje hodit? Nechá to jen tak? Prostě odejde? 

Ne. Je to Paddock. Samozřejmě, že jen tak neodejde. Vždycky totiž musí ještě na poslední chvíli rozvířit vodu. A když nemá pořádné argumenty nebo nedokáže vymyslet nic lepšího, ochotně sáhne po hláškách z filmu Sám doma. Po pár krocích totiž zastaví a pronese: „Řekni dobrou noc, Kevine!“ 

No skvělý, tleskám, že výjimečně vybral hlášku, která se čirou náhodou hodí pro danou situaci. Gratulace. 

Kretén. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥