---

Žádný trénink v neděli rovná se žádný Newman. To ale bohužel neznamená, že bych od něj měl pokoj. Zaprvé se mi o něm v noci zdá a zadruhé z nějakého důvodu nedokážu jenom tak nechat být, že jsem ho potkal v klubu na záchodcích, ze kterých chvíli předtím vystřelil ten kluk a otíral si koutky pusy a – bože, mohlo to být ještě očividnější? Navíc, a to mi připadá vyloženě absurdní, mám dojem, jako kdyby mě tím Newman zrazoval. Přitom když se ještě před prázdninami plazil po Terese, bylo mi to ukradené. Ale od té doby, co se mi o něm zdává, si na něj nějak podvědomě dělám nárok.  

Ráno vstanu, zajdu si zaplavat a pak zalezu do sauny, stále maličko rozechvělý z toho, jak jsme to ve snu dělali, a zatímco se potím na dřevěné lavici a po zádech mi stéká čůrek, napadne mě: Ten Newman je ale píča, že si to kromě mě rozdává ještě s někým. 

Přitom do háje není žádné my. 

Stejně mi to zkazí náladu. Nechci ve svém jediném dnu volna trávit čas přemýšlením o Newmanovi a o tom, co to mělo znamenat. Jsem rozhodnutý nechat to být. Jenže pak dojdu zpátky na pokoj, asi třikrát přeslechnu Clivovu otázku a on na mě poulí ty svoje hnědé oči… A já očividně nejsem imunní ani vůči svému nejlepšímu kámošovi, přesněji nedokážu před ním mít tajemství. (Začínám mít pocit, že nejsem imunní vůči nikomu a ničemu a že kdyby tady byla zombie apokalypsa, vir by mě nakazil jako prvního, a to přestože nebývám skoro nikdy nemocný.) Tím pádem si prohrábnu mokré vlasy ze sprchy, vlezu si ke Clivovi na postel a týlem dvakrát praštím do zdi, načež ze mě konečně vypadne: „Včera večer jsem potkal Newmana v klubu. Jeden týpek mu tam kouřil péro.“ 

Clive odloží tablet, navzdory té informaci celkem pomalu a rozvážně, místo toho, aby hystericky vyhrknul: „Cože?!“ Ale protože už ho znám hromadu let, vím, že ho to zcela rozhodně překvapilo a zaujalo. Na čele se mu objeví zamyšlená vráska.  

„Jaký týpek?“ chce vědět. 

Pokrčím rameny. „Tim to nebyl, jestli se ptáš na tohle.“  

Clive můj pokus o vtip ocení krátkým haha. „A jaký z toho máš pocit?“ zeptá se.  

„Nevím. Jen… mě to překvapilo? Myslel jsem, že chrápe s Teresou. Nikdy mi nepřišel jako typ, co by měl něco s klukem. Teda až do chvíle, než se mi o něm začalo zdát, samozřejmě.“ Promnu si spánky. „Fajn, dobře, tohle bude možná znít divně, ale přijde mi to absurdní. Tím myslím… nelíbí se mi to. Celou dobu jsem měl za to, že jsou to prostě jenom sny a on je heterák, ale teď mám najednou pocit…“ Větu nedokončím a trhnu rameny. 

Můj nejlepší kámoš to ale stejně překvapivě empaticky rychle rozklíčuje. „Teď máš pocit, že by to, co s ním děláš ve snech, bylo vážně možný?“ 

„Ne, to teda nebylo,“ namítnu okamžitě. „Možná z jeho strany. Já bych s ním rozhodně nikdy nic neměl. Víš, že nejsem teplej.“ Clive okamžitě sklopí pohled a zamyšleně civí na podlahu, na rýhu od koleček kufru, a nic neříká, takže dodám: „Clive. Ty to víš, že jo?“ 

„Že nejsi gay?“ zeptá se pomalu a ošije se. „Asi nejsi. Já nevím. Neblížíme se době, kdy je všechno spíš spektrum? Vezmi si, jak popisuje sexualitu Kinseyho škála – a to se bavíme o něčem, co bylo vymyšlené v roce 1948, takže si představ, jak dalekou cestu společnost za tu dobu ušla. No, alespoň v některých věcech.“ 

Odfrknu si. Vlastně si najednou nejsem jistý, co přesně jsem chtěl slyšet. Že je Newman debil, když se muchluje s týpky na hajzlu a pak za mnou chodí ve snech? Jenomže on reálně nechodí, o to jde. Vymýšlí si ho moje vyšinutá mysl.  

„Může jít o potlačení homosexuality, v tvém případě spíš bisexuality,“ podotkne Clive tónem, který jasně říká, že o tomhle už jsme se přece bavili mockrát. Což sice jo, akorát to vesměs končilo smíchem. Nebo to vyšumělo. 

Najednou dokážu vnímat jenom to, že mě bolí hlava. „Štve mě to z principu,“ vysvětlím. „Newman, ne moje orientace, která je podle mě mimochodem hetero. Prostě se tváří, jak je kdovíjak se vším srovnanej, chápeš? Zatímco já si řeším svoje noční můry, on si v klidu žije svůj život a experimentuje. Sere mě tím. Strašlivě mě sere.“  

Tentokrát Clive delší dobu mlčí, než konečně řekne: „To chápu. Vím, jaký to je, když máš pocit, že je někdo dál. Oproti tobě jsem to já, kdo nemá zkušenosti. A taky chápu, že tě Newman sere. Poslouchám to ode dne, co jsi ho potkal. Možná je toho na tebe teď prostě jenom moc, protože s ním trávíš hromadu času a měl by ses na to dívat ze širší perspektivy?“ 

„Z jak moc široký perspektivy?“ Pro jistotu znovu praštím hlavou do zdi.  

„To nevím, Endy,“ pokrčí Clive zamyšleně rameny. „Možná třeba spíš z výšky než ze šířky. Co takhle z desetimetrové věže?“ 

Sáhnu pro polštář a hodím ho po něm, on ho ale chytí a automaticky narovná povlak.  

„Tebe to fakt nepřekvapilo?“ zkusím to.  

„Že měl Newman něco s klukem? Asi bych to řekl spíš do Scotta, kdybych měl vybrat někoho z jejich party. Ale přece víš, že to nemusí nic znamenat. Spousta kluků prostě jenom experimentuje.“ 

Nevím, co na to odpovědět, logicky, protože nemám ponětí, kam tohle všechno směřuje. „Jsem z toho unavenej. Dřu jak debil a celej den snáším ty jeho kecy. A v době, kdy bych si měl správně odpočinout, se mi o něm zdá, pořád a pořád dokola. Mohl bych si najít holku a zapíchat si, ale… jsem unavenej i na to. Bože, kolik mi je?“ 

Clive se ušklíbne. „Potřebuješ jenom vypnout. Tím správným způsobem.“ Natáhne nohu a zlehka mě šťouchne do stehna. Není v tom nic lascivního, ale já mu ji stejně chytím a pohladím nárt palcem.  

„Ty jeden,“ udělám schválně. „Vrrr.“ 

„Debile,“ opáčí se smíchem a zajíkne se, když ho na chodidle polechtám. Vytrhne mi nohu ze sevření a trochu mě nakopne do žeber. Tváře má zrůžovělé jako vždycky, když se třeba jen vzdáleně přiblížíme tématu sexu. Clive je tak strašně čistej. Lidi, se kterými jsem kdy spal, bych sice spočítal na jedné ruce, těsně, ale jo, jenomže vedle něj mám pocit, že jsem pořádná štětka.  

Taky se ušklíbnu. „Víš co, jestli se někdy rozhodnu experimentovat s klukem, budeš to ty.“ 

„Jsi moc světlej,“ namítne Clive okamžitě.  

„No dovol!“ Natáhnu se pro polštář, jen abych ho po něm švihnul zpátky. „To bylo kinda rasistický vzhledem k tomu, že je tvoje máma běloška!“  

„Myslel jsem to tak, že máš světlé vlasy! Bože, Endy. Přestaň mě uvádět do rozpaků. Můj typ je Tim. Prostě tmavší vlasy, opálenější pleť, chápeš. A už se s tebou o tom nebudu bavit, máš nějakou divnou náladu.“  

Mám divnou náladu, protože myslím na to, že jsem ve snu vykouřil Kevina Newmana mnohem líp než kdy kdejakej týpek na hajzlech! Což se ten kripl Newman nikdy nedozví, jelikož mu to neplánuju dokazovat. Navíc už mi z toho nejspíš začíná šplouchat na maják. Možná bych mohl zkusit tu trávu od Alexe. Třeba bych pak spal jako mimino.  

„Pustíme si něco?“ zeptá se Clive a než stačím odpovědět, už sahá pro noťák.  

„Jo, ale ať to není nějaká sci-fi ujeťárna, dobře?“ zamručím a posunu se na posteli, abych mu udělal místo.  

Sebere deku a polštář a vleze si blíž ke mně. „Pantheon,“ pronese, protože je totální ignorant a nezajímá ho, co jsem právě řekl. „To je fakt super! Kyberpunková animovaná série o nahrávání lidského vědomí do cloudu.“  

„Už aby tohle všechno musel snášet Tim,“ zamumlám. 

*** 

V pondělí mě zavolají do ředitelny a já se tam ne zrovna ochotně šourám. Jsem kurevsky rozlámaný. Zaprvé jsem usnul až někdy kolem jedné, zadruhé se mi navzdory veškeré snaze vyprázdnit si mysl stejně zdálo, že píchám s Kevinem.  

Nevím, jak můj mozek dokáže vymyslet tak ukrutně dobrý sex. Je to k vzteku. A jsem příliš unavený, než abych ohledně toho vyváděl. Snad i proto prostě jenom rezignovaně zastavím u dveří ředitelny a dlouze civím na Newmana, který se tam rozvaluje v křesle, než abych hned něco vypálil. Protože… jasně, že je Newman tady. Nejspíš musí být všude, kde jsem já.  

„Co tady děláš?“ zeptám se otráveně. „Konečně tě vylili, ty malej lachtane?“ 

Kevin se snaží přebít moji otrávenost svojí vlastní. Sjede na křesle o něco níž. „Proč seš tady? Proč mi prostě nedáš pokoj a nezkapeš?“ Je v tom něco až úpěnlivého. A stejně jako vždycky, když ho vidím, všechno ostatní mizí a zůstává jenom vztek. Na něj, na sny, na to, že s ním mám skákat, na ty jeho posrané oči, které vypadají jako moře.  

„Roosweltová si mě zavolala,“ odkašlu si. „Asi se mi chce osobně omluvit za to, že s tebou musím trávit čas.“ 

Newman si ukazováčkem odhrne pramen vlasů z obličeje. „Mě si taky zavolala. Takže bych s omluvou nepočítal.“ Zadívá se na dveře, poněkud ostentativně vyhlíží ředitelku a dělá, že jsem vzduch. A s tím, jak se na křesle natáčí pryč ode mě, mám vteřinku k dobru, abych si ho prohlídnul. Přitom ho znám velice dobře. Nakonec… není tohle jediný důvod, proč si ho můj mozek vybral jako objekt svého zájmu, když spím?  

Znám Kevina Newmana v těch jeho značkových hadrech, v plavkách, ale i nahého.  

Znám křivku jeho páteře, napětí v ramenou, zvláštní, trochu moc vystouplá kolena. 

Znám svěšené koutky jeho rtů, když se mračí, a způsob, jakým zakloní hlavu, když se rozesměje.  

Znám zvědavost, s jakou se natahuje na špičkách trochu jako surikata, aby mu náhodou něco neuteklo, protože život nemůže pokračovat bez jeho svolení.  

Znám nervozitu, kterou většinou pracně skrývá, do hajzlu, vím, že si někdy okusuje kůžičku na palcích a poklepává nohou, než zase nahodí ten svůj výraz, že je pán světa.  

Vím, že má rád kokosovou vodu s melounem, stejně jako já, a ta s ananasem je u něj na druhém místě.  

Vím, že před závody poslouchá hudbu. 

A pak jsou tady věci, které jsem neokoukal a prostě si je jenom vybájil ve snech, jako třeba…  

Jeho výraz během orgasmu a trochu až lascivně roztažené nohy.  

Když jsem spal s holkami, většinou po orgasmu tiskly stehna k sobě, aby ten pocit prodloužily, ale Kevin v mých snech ještě víc roztahuje nohy, jako kdyby říkal: Takhle z tebe stříkám. Dívej se.  

Dychtivě mě olizuje, zatímco přede mnou klečí a zasouvá si moje péro dozadu do krku, aniž by se rozkašlal. A přitom na mě upírá pohled, kterým jako kdyby říkal: Takhle tě vykouřím jenom já. Dívej se. 

A taky… 

Trhnu sebou, když se konečně objeví ředitelka a nahlas řekne: „Už jste tady, výborně! Pojďte dál.“ Je to poměrně mladá, příjemná ženská, která věčně působí poněkud rozlítaně. A já radši přesunu pozornost k ní, než abych se dál zaobíral Newmanem, který vstal mezitím z křesla a tváří se nečitelně, připravený na všechno. Možná čeká, že ředitelka odněkud vyloví Nobelovu cenu a dá mu ji jako poděkování za to, že vůbec existuje. 

Odfrknu si, ale poslušně následuju ředitelku dovnitř a na její pokyn se posadím. Police se prohýbají pod úhledně seřazenými šanony a snad polovina ředitelny je zasvěcená nejrůznějším maketám a soškám, které jenom potvrzují, jak moc je Astra Akademie prestižní.  

Naposledy jsem tady byl před prázdninami, když jsme se s Kevinem trochu požďuchali.  

„Pánové,“ začne ředitelka vřele, „nebudeme to protahovat. Nechala jsem si vás zavolat, abych ocenila úspěchy, kterých jste v minulém roce dosáhli. A tentokrát mám na mysli vaše školní výsledky, které jsou opravdu ukázkové. Děláte škole dobré jméno.“  

Začíná se mě zmocňovat určité podezření a Newmana podle všeho taky, protože maličko nakrčí nos.  

Ředitelka se nejspíš rozhodne strhnout náplast, jelikož rychle naváže: „Pane Paddocku, pane Newmane, oba jste v minulém roce dosáhli fenomenálních výsledků. Zřejmě vás tedy zajímá, proč jsem si vás nechala zavolat oba. Jak víte, naše škola každým rokem uděluje ocenění nejlepšímu studentovi z ročníku… a tady vyvstává menší zádrhel. Bohužel jsme nebyli připraveni na situaci, která nastala. Je opravdu nevídané, aby měli dva studenti úplně stejný průměr na setinu. Takže…“ Sáhne do černé krabice, kterou má na stole, a vytáhne sošku atleta, kolem kterého je naznačená voda, což je motiv, kterým se Astra prezentuje – má to i ve svém logu. Ta soška je celkem vkusná a kdekdo by byl rád, že ji má. I já jsem celkem rád, neohrnuju nad tím nos, jenom… 

Je jen jedna.  

A já a Newman jsme dva, pokud dobře počítám.  

Ani si nepoložím otázku, jak je možné, že je ten kripl úplně stejně dobrý jako já. Ne, vážně, jestli jsem byl už ráno bez energie, tak tohle ze mě vysaje poslední zbytky. Prostě jen rezignovaně civím na ředitelku.  

Ale to je oukej, protože Newman má očividně dost energie za nás oba. Zírá na sošku, načež vypálí: „Žertujete? To… Ne, vážně, je to nějaký vtip?“ Zavrtí hlavou, až mu ten jeho dokonalý pramen spadne doprostřed čela, ale on je příliš zaneprázdněný, než aby si ho odhrnul.  

„Ujišťuji vás, pane Newmane, že výsledky přezkoumávalo několik pedagogů včetně umělé inteligence a závěry jsou zcela shodné.“ Ředitelka nám věnuje mírný, poněkud rozpačitý úsměv. „Možná byste si to ocenění mohli… půjčovat?“ A tady musím dát Newmanovi za pravdu. Rozhodně žertuje. Teprve když vidí, že se ani jeden z nás nesměje, zkusí to zachránit upřímným: „Astra Akademie je na vás doopravdy pyšná.“ 

K tomu nějak nemám co říct. 

Kevin pomalu rudne. „Chci, abyste vybrala toho lepšího a tomu to ocenění dala. A vůbec, tohle je drahá prestižní akademie. Vážně chcete, abychom si půjčovali sošku?!“ 

Nevím, co přesně se stane pak, ale nějak bych řekl, že jde o kombinaci všeho – náročné tréninky, divoké sny, neustálá přítomnost Newmana, dokonce i teď… Prostě se najednou zlomím v pase a začnu se nahlas chechtat.  

Ředitelka překvapeně povytáhne obočí a Newman se zatváří znechuceně, jako kdybych byl tím nejabsurdnějším na téhle situaci zrovna já. A po chvíli to nevydrží – i tohle o něm vím, je vždycky tak netrpělivý – a naštvaně spustí: „Kašlu na to, já tu sošku nechci.“ 

Jakmile se přestanu tlemit, nakloní se ke mně tak blízko, že cítím jeho mentolový dech a na chvíli se topím hluboko v modré barvě jeho očí. „Můžeš si ji nechat. Aspoň konečně dostaneš ocenění, že seš v něčem nejlepší. Zasloužíš si to.“ Zní posměšně, ale vidím na něm, že pění vzteky.  

I mě tahle situace pochopitelně sere, ale sledovat, jak je z toho Newman v prdeli, za to snad i stojí.  

Ignoruju ho, zhluboka se nadechnu a pohlédnu na ředitelku. „Moc děkuju, paní ředitelko. Jak jste slyšela, Newman se prvního místa velkoryse vzdal. Takže si to beru já, dám si ji na poličku.“ Vezmu si sošku a potřesu ředitelce rukou.  

Kevinovi cuká oko, ale ze všech sil se snaží udržet vážnou tvář, což je tak… Haha, žeru to. Ať si třeba pukne. „Správně,“ vydoluje ze sebe. „Taky děkuju, paní ředitelko. Paddock se rád kochá tím, že mě nedokáže porazit, tak proč mu to nedopřát. Můžeš si to dát vedle svých stříbrných medailí.“ 

Je to jeho typické pičování. Newman ví líp než kdokoli jiný, že nade mnou ve skutečnosti žádný náskok nemá. A všechny moje zlaté medaile vyvažují jeho zlaté podobně jako jeho stříbrné moje stříbrné. Jsme vyrovnaní. Radši bych polykal žluč, než aby mě to těšilo, ale prostě to tak je.  

„Právě jsme se shodli na tom, že je ta soška moje, takže nemá cenu pičovat, Newmane,“ řeknu skoro až otcovským tónem a zamávám mu oceněním před ksichtem. „Pardon za ta slova, paní ředitelko. Každopádně slibuju, že udělám všechno pro to, aby na mě byla Astra Akademie pyšná i v následujících měsících. Jako nejlepší student vnímám tenhle slib závazně.“ 

Kevin si založí ruce na hrudi. „No jistě, nikoho lepšího si tahle akademie nemohla přát.“ Znovu nakrčí nos. „Paddocku, ty seš tak trapnej, až je mi paní ředitelky líto. Co kdybys už raději šel? Někam si tu sošku leštit.“ 

Otočím se k němu a nějakou dobu jeden na druhého zíráme. Pevně tisknu sošku v dlani, je trochu studená a taková jako akorát na obemknutí prsty kolem dokola. A přísahal bych, že vzduch mezi mnou a Kevinem elektrizuje tak moc, až skoro čekám, že se ten jeho podělaný pramen vlasů co nevidět postaví.  

Jednou jsme se ve snu pohádali, kdo bude nahoře. Nevím, proč si na to zrovna teď vzpomenu.  

Ředitelka si odkašle. „Slyšela jsem od trenéra Rowella, že mezi vámi stále panuje lehká nevraživost… To se tedy nezměnilo. No, jsem minimálně zvědavá, jak se vám bude dařit na závodech. A teď prosím odejděte.“ Řekne to velmi slušně, vážně to zní jako prosba, ale stejně za tím slyším: Proboha, už vypadněte, jsem s vámi několik minut a jsem z vás unavená. 

Přikývnu. „Tak na shledanou,“ pronesu zvesela a vypadnu z ředitelny.  

Newman mě následuje a v obličeji je úplně brunátný. „Seš neskutečnej imbecil.“ Oznámí mi to jako diagnózu. Hrudník se mu divoce zvedá a já si tady, přesně v tomhle momentu, vybavím, jak moc mi ten pošah zkazil neděli.  

Jinak si nedovedu vysvětlit, proč vzápětí vyhrknu: „Co to kurva mělo bejt?! Myslím tu noc.“ 

Nevím, co čekám. Že si se mnou promluví o svojí orientaci a omluví se za to, že vůbec existuje? Asi těžko. Ale rozhodně mě překvapí, že se mu ve vteřině úplně odkrví tváře, lusknutím prstu zbledne a působí skoro jako štěňátko. Jako bych ho načapal u něčeho obzvlášť špatného a teď ho peskoval. Přitom když vylezl z kabinky a zapínal si poklopec, tvářil se namistrovaně. 

Polkne. „Co… Jak to myslíš?“ 

Asi nemá cenu chodit kolem horké kaše. Zamávám na něj soškou. „To seš jako teď teplej?“ zeptám se relativně mírně.  

Je to neuvěřitelné, ale ten pitomec zbledne ještě víc, až je mi ho skoro líto. Možná byl v sobotu ožralý a teď bojuje s tím, aby si přiznal svoji orientaci? Jakože za tohle bych se mu nesmál, nejsem debil, když je můj nejlepší kámoš gay. Nebo možná smál, co si to tady nalhávám? Vždyť jde o Newmana.  

„Jaks na to přišel?“ zeptá se nervózně.  

Povytáhnu obočí. „Asi jsem viděl toho týpka, jak vychází z hajzlu, a ty sis pak zapínal poklopec? Na to nemusíš bejt zas tak velkej myslitel.“ Zavrtím hlavou. Málem bych mu tu sošku dal a poplácal ho po zádech. No, ťuťu, Newmane, to bude dobrý. 

Jenomže on pomalu vydechne a jeho výraz se opět ve vteřině změní, prosákne do něj sebevědomé čuráctví, které tak dobře znám. „Takže tě zajímá moje orientace, jo?“ pronese posměšně.  

Nasere mě. Strašně. „Vlastně ne, nezajímá mě nic, co se týká tebe!“ Rozejdu se ke dveřím, protože tady očividně nemají jakékoli pokusy o konverzaci cenu.  

„No jasně,“ houkne za mnou. „A proto se mě na to ptáš, to dává smysl. Ale chápu, spěcháš. Viděl jsem na rozpisu, že dneska trénuješ techniku, a to ti moc nejde, takže dobře, že nechceš přijít pozdě.“ 

„Takže tě zajímá, co kdy dělám, jo?“ vrátím mu a ušklíbnu se nad představou, že Newman přesně ví, kdy mám jaké tréninky.  

Jenomže on očividně našel ztracené sebevědomí a tentokrát nepovolí. Tváří se pobaveně na nejvyšší možnou míru. Dokonce se mnou srovná krok, takže když promluví, znovu ucítím mentolky. A taky vnímám jeho voňavku. Vyloženě mě trýzní, jak dobře ho znám. „Vždycky mě zajímá, co děláš,“ řekne pobaveně. „Protože když to vím, můžu se pak zařídit, abych to dělal líp. Vím o každém tvém kroku.“ 

Nevím, proč mě vyhodí z konceptu. Kde přesně mě to, co říká, zasáhne. Radši přivolám zpátky svoji starou známou otupělost, s jakou jsem se dneska ráno probudil, a štěknu první věc, která mě napadne. „No já s tebou do kabinky na hajzlech nevlezu.“ A než na to stačí odpovědět něco ultra vtipného, zrychlím, abych byl co nejdál od něj. Je mi jedno, jestli se to podobá úprku. Ať si klidně myslí bůhvíco, třeba… že si jdu leštit sošku. 

Vypadnu ze školy a zamířím rovnou na pokoj. Nejradši bych se zahrabal a spal, jenomže mi za hodinu začíná trénink a navečer musím zase do bazénu, kde mě čeká trénování s ostatními. Tím pádem zase čas v Newmanově přítomnosti, přestože tentokrát ředěné.  

Tak nějak mi mělo dojít, že pondělí prostě nebude dobrý den. A ten pocit se ještě umocní, protože než dorazím k budově Epsilon, začne mi v kapse vibrovat mobil. Na displeji stojí: Táta.  

Je to poprvé od začátku školy, co mi volá. Zastavím se a chvíli na jeho jméno zírám. Jestli jsem myslel, že jsem unavený, tak teď doslova cítím, jak se ze mě odplavují poslední kousíčky energie a vsakují se do země. Úplně zhasnu.  

Ale už se trochu znám a vím, že když to nevezmu teď, bude to narůstat a bobtnat do takových rozměrů, až mi z toho divže nepukne hlava.  

Takže hovor přijmu. „Ahoj,“ řeknu neutrálně. Spolu s tím dojdu k nejbližší lavičce na dohled lesu a sednu si. Sošku postavím vedle sebe. 

„Nazdar!“ zahlaholí táta bodře. „Jak to jde? Že ani nezavoláš starýmu pánovi, hehe.“  

Něco ve mně po tomhle prohlášení umře, tak jako vždycky, protože ne, rozhodně nejde o ojedinělý vtípek. Navíc to snad ani není vtípek. Vážně to kolikrát působí tak, že se chystá na smrt. Od té doby, co se s mámou rozvedli, jenom přibírá, řídí taxík, a když má volno, moc netuší, co s ním.  

Nevím, jestli to tak bylo vždycky. Pamatuju si, že kdysi dávno rád četl a jednu dobu sbíral mince a hodně to žral. Taky si koupil detektor kovu – našel jsem ho pod prostěradlem ve sklepní kóji, když jsem před prázdninami hledal svoje stará vysvědčení.  

Jelikož nic neříkám, táta vyhrkne: „To jsou ty stařecký vtipy, Endere, to víš. Lepší už to nebude.“  

Ještě mu nebylo ani padesát.  

„Jak se máš, tati?“ zeptám se mile. „Jak jde hubnutí?“ 

Táta se v hubnutí po rozvodu našel. Akorát si o tom reálně nikdy nic nenačetl. Diskuzi, jak se správně stravovat, jsme spolu vedli asi tak tisíckrát. Očividně jsem totiž hodně zabedněnej a trvalo vážně dlouho, než mi došlo, že k němu nic z toho, co řeknu, nedoletí. Ne že bych se od té doby přestal snažit úplně, jen… I Newman věnuje víc pozornosti tomu, co říkám, a ten mě přitom nenávidí.  

„To víš, jde to celkem pomalu,“ odpoví táta. „Pár kilo mám dole. Byla to hrůza, měl jsem přes sto čtyřicet. A teď plánuju jezdit na rotopedu, jen na to vzít čas. Dneska zatím fajn. Dal jsem si k snídani půlku banánu a vařený vejce. A k obědu jsem měl jenom hlávkovej salát s rajčaty a okurkou.“  

„Říkal jsem ti, že musíš jíst bílkoviny. Jen salát ti fakt nestačí.“ 

„Jenže já potřebuju zhubnout, Endere,“ vysvětlí skoro až láskyplně. „Nemůžu se přejídat.“ 

„Jaký přejídání? Tati, tím se přece nepřejíš, naopak, bude se ti líp hubnout.“ A protože jsem masochista, plynule navážu: „Co ty problémy, cos měl? Pořídil sis ty probiotika, co jsem ti posílal?“  

Na druhé straně je chvíli ticho. „Mrknu na ně,“ řekne táta pak. „Ale včera jsem si dal ten hořčík, cos mi koupil. Sem tam si dám.“ 

„To ale musíš jíst denně.“ Zamžourám do slunce. Možná jsem měl tu sošku rozbít a dát polovinu Newmanovi. Vršek, nebo spodek, třeba by mu to bylo jedno. Ze snů vím, že má rád obojí.  

„No a jak se máš?“ naváže táta a smete hořčík a správné užívání doplňků stravy máchnutím ruky. Nebo spíš máchnutím salátu. „Jak jde skákání? Čeká tě brzo nějaká větší soutěž?“ 

Než stačím odpovědět, už pokračuje: „Viděls teď někdy svoji matku? Nedávno s ní vyšel článek na internetu. Ona vážně neumí stárnout, co? Měla by si uvědomit, kolik jí je. A s tím Španělem po boku vypadá vyloženě směšně. Tomu musí být jako tobě, ne? Mluvils s ní?“ 

„Máma se má dobře,“ opáčím klidně, přestože jsem s ní naposledy volal před třemi týdny. Předpokládám ale, že se od té doby nic moc nezměnilo. Ani nevím, jestli už byla na operaci očních víček. Jestli se o tom táta dozví, zvencne se.  

„To je dobře,“ souhlasí táta. „Však já jí nic zlého nepřeju. Kdy ji zase uvidíš? Co ta soutěž ve skocích?“ A pak znovu, než ze sebe stačím cokoli vymáčknout, pronese: „Ta má taky furt jinýho, rachejtle jedna.“ Načež se zahihňá, jako kdyby řekl kdovíjaký vtip.  

Mám tátu rád. Mám rád i mámu.  

Máma řeší svůj život. Táta řeší mámin.  

Máma si žehlí vrásky a píchá s kluky okolo dvacítky. Táta se snaží zhubnout tak, že hladoví.  

Máma si skrze hovory o tátovi dokazuje, o kolik je lepší než on, ten zaprděnej taxikář. Táta ji hluboce nenávidí, ale taky miluje, svým divným pokřiveným způsobem. 

Já jsem někde mezi.  

Ani jednomu z nich bych se nikdy v životě nesvěřil s tím, co mě doopravdy sere. Vážně, to bych radši zavolal Clivově mámě nebo tátovi, nebo bych všechno vyžvejknul Clivovi. Protože on mě doopravdy poslouchá. Řekl bych mu… Co vlastně? 

Jak moc jsem poslední dobou zmatenej. Jak nepřirozeně modré jsou Kevinovy oči.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥