---

Jsem nervózní. Tentokrát to není tak, že bych si připadal v klidu, ale tělo si myslelo něco jiného a já se poblil. Ne. Moje mysl i tělo jsou výjimečně zajedno. Přecházím po šatně od skříňky ke skříňce, pohazuju si s kokosovou vodou a zkouším vydedukovat, jestli je tohle ten správný čas vydat se na hajzly, nebo ještě chvíli vydržím.  

Mám jenom tepláky a tričko. Mikinu jsem nechal ve skříňce, protože jsem se zbytečně potil. Ani ne kvůli počasí – všude tady jedou klimatizace – ale spíš ze stresu. Takový ten studený lepkavý pot, po kterém se člověk cítí, jako kdyby se zamotal do pavučiny. Ble.  

Navíc postrádám Kevina. Ten šel před pár minutami probrat skoky se svojí osobní trenérkou a slíbil, že bude hned zpátky, anebo mě pak najde podle zvuků v jedné z kabinek. Já řekl, že velmi vtipné. On mě pak něžně políbil, oznámil, že chutnám jako kokos a meloun, a zmizel. 

Přál bych si být před závody jako on, protože nikdy nevyšiluje. Nanejvýš se během individuálu uzavře do sebe, což ale s nervozitou nijak nesouvisí. Jenom v ten moment oba netušíme, jak si poradit s tím divným pocitem odtržení, že už nejsme tým.  

Hodně jsme spolu o dnešku mluvili a shodli jsme se, že ať se stane cokoli, nijak to nepoznamená náš vztah. Je jedno, kdo z nás vyhraje (teoreticky, prakticky bych pořád rád vyhrál já). Na konci dne odejdeme na pokoj ruku v ruce, veškerou hořkost polkneme, a jestli nevyhraju já, přinutím se nemyslet na ten obrovský kámen v žaludku a budu Kevina prostě a jednoduše milovat. Pak mu možná řeknu, že je pičus, jestliže si mě bude dobírat, a to je všechno. 

A pokud vyhraju, zkusím nebýt čurák a užít si první místo bez zbytečných keců a rýpanců. 

Jsme spolu chvíli, do prdele, a tohle bude velká zkouška.  

Na nároďáku jsem skákal jako totální lama a lachtan v jednom a dneska si potřebuju spravit reputaci a nenechat se rozptylovat svým klukem. Ani v nejmenším. A ještě důležitější je nedělat velká prohlášení o tom, že by případná prohra byla jeho vina. To není fér. Opakuju si ta slova v duchu, na svojí cestě od skříňky ke skříňce, a přitom co chvíli pohlédnu ke dveřím, jestli se Kevin náhodou nevrací. V jeho přítomnosti bývám přirozeně ukotvenější.  

Nadzvednu si spodní lem trička a ovívám si kůži na břiše. Možná by bylo jednodušší si ji seškrábat.  

Velmi brzy přijde kýžené vysvobození v podobě kotrmelce žaludku, které mi nedovolí myslet na nic jiného než na to, abych rovnou vypadnul z šatny a zamířil na nejbližší záchody, kde jsem blil i včera. Jestli vyhraju, chci, aby té kabince říkali Blicí hajzl Endera Paddocka. Budu na tom trvat. A na přítomnosti robota taky.  

Vpadnu do umývárny tak rychle, že málem vrazím do jiného skokana, tak hned zamumlám: „Sorry.“ 

Brazilec Joshua Álvarez, který se v synchru umístil na třetím místě, nasadí zářivý úsměv a precizní angličtinou odvětí: „V pohodě, kámo. Hodně štěstí na věži.“ 

Je jedním z těch, kteří se kvalifikovali na dnešní individuál, ale nemyslím, že by představoval jakoukoli hrozbu. Se svým parťákem v synchru je silnější. A když nad tím tak přemýšlím, zatímco si to štráduju do kabinky a okamžitě klekám k míse, jediný člověk, který pro mě představuje hrozbu, zatím ještě nedorazil. Zmetek. Přitom jsem zvyklý blít zásadně v jeho konejšivé přítomnosti za zvuků Adele.  

Nedá se, odevzdaně se skloním a už to ze mě letí. Nesnáším ten pocit, jak mi to leptá krk. Dlouze vydechnu, otřu si pusu toaleťákem a zkontroluju mobil, jestli mi Kevin nenapsal. Najdu ale jenom zprávu od Cliva, který dneska přijel, aby mi fandil, stejně jako máma a táta. Máma s sebou dokonce dovedla svého boyfrienda a posadila se s ním co nejdál od táty, zároveň ale dostatečně blízko, aby na sebe mohli vrhat zabijácké pohledy.  

Naštěstí mám hromadu výmluv, jako je příprava, trénink, porada a schůzky s týmem, abych s mámou ani tátou nemusel mluvit.  

Zvracím podruhé a okamžitě mě napadne, že můžu ještě potřetí, víc ne, protože pak už by se o mě Kevin bál. Až na to, že Kevin tady furt není, a jak nad tím tak uvažuju, jsem to já, kdo se pomalu začíná bát o něj. Schůzka s trenérkou měla být maximálně na pár minut. Takže zatímco čekám na blití číslo tři, napíšu mu: Kde jsi?  

Jakmile dokončím svůj rituál, pořádně si otřu pusu a spláchnu, načež se vyhrabu z kabinky rovnou k umyvadlu. Následuje čištění zubů, kloktání a mentosky, přičemž neustále zírám do mobilu, jestli Kevin neodpověděl. Za jiných okolností bych to neřešil, ale dneska skáčeme individuál, do prdele! Emoce lítaj. Co když Kevina napadla nějaká šílenost, jako třeba nemluvit se mnou, protože došel k názoru, že skákání je pro něj důležitější?  

Když vyjdu ze záchodů, rozejdu se dlouhou chodbou k šatně, nakouknu dovnitř a pak pokračuju dál – jak se blížím k bazénu, slyším spoustu hlasů a v nose cítím chlór. Pak si všimnu, jak proti mně kráčí Kevinova osobní trenérka, a v divné předtuše mě píchne u srdce. Škoda, že jsem v hajzlu nenechal i svoje nervy. Otevřu pusu, abych něco řekl, ale ona promluví první: „Á, tady jste, pane Paddocku. Pojďte prosím se mnou, máme menší problém.“ 

Zamračím se, ale samozřejmě ji hned následuju. „Jakej problém? Jde o Kevina? Je v pořádku?“ Hrnu na ni jednu otázku za druhou, zatímco za ní spěchám chodbou. Odpovědi se nedočkám, je tajemná jak nevímco a rovnou mě nasměruje do jedné ze zasedaček, kde se před závody můžou scházet jednotlivé týmy.  

Jakmile vejdeme dovnitř, trenérka zavře a zůstane stát zády ke dveřím, maličko rozpačitě a taky jako bodyguard na hlídce.  

V místnosti je i Rowell, což mě překvapuje, protože ten se mnou i s Kevinem už mluvil. Ale mnohem víc než on mě zajímá… Můj kluk chodí ode zdi ke zdi podobně, jako jsem předtím pendloval mezi skříňkami, akorát působí podstatně hysteričtěji. Ruce má zabořené ve vlasech, klepe se a po tvářích se mu koulí slzy.  

Panebože. BOŽE, VOLE. Co to má bejt?!  

Okamžitě jsem u něj a chytám ho za ramena. „Kevine! Co se stalo?“ vyhrknu. A když neodpovídá, otočím se k Rowellovi, který stojí nejblíž. „Trenére?!“ V tom slově obsáhnu úplně všechno, ale především z toho čiší: Proč můj kluk kurva vypadá jako hromádka neštěstí a koho mám zabít? 

Rowell se rozpačitě podrbe na hlavě, ale než stačí odpovědět, Kevin praští do zdi. „Já neskáču,“ vypálí. „Nebudu skákat. Ch-chci, a-abyste mě okamžitě odhlásil.“ Mluví trochu trhaně, jako kdyby se nedokázal dostatečně nadechnout.  

Než ke mně význam jeho slov naplno dolehne, Rowellovi se konečně povede vymáčknout. „Má panickou ataku. Zkoušíme ho už deset minut uklidnit, ale zatím ne zrovna úspěšně.“  

I když jsem za svůj život ještě nikdy nebyl svědkem panického záchvatu, hodně se mi v ten moment uleví, že to není alergie. Že do sebe Kevin v záchvatu nepozornosti nenarval celé avokádo a tak podobně. 

Stejně ale nerozumím tomu, proč je tak v prdeli. Není to ani půl hodiny, co se mnou žertoval a byl úplně v pohodě. „Kevine,“ řeknu měkce a přitáhnu ho k sobě, protože mě znervózňuje, jak chodí sem a tam. Položím mu ruku za krk, zkusím ho jemně masírovat a velmi konejšivě, tak, aby mě slyšel jenom on, navážu: „Kotě, co se stalo? Mluv se mnou. Jsi nervózní?“ 

Prudce mě od sebe odstrčí. Oukej, očividně nevolím ty správné otázky.  

„Ne, kurva,“ štěkne. „Já n-nejsem n-nervózní, prostě ti říkám, že neskáču!“ S tím, jak pokračuje, už se tolik nezadrhává a jeho hlas nabírá na intenzitě. „Proč se musím obhajovat? Já vám na to seru.“ Zpraží nás naštvaným pohledem, mě, trenérku i Rowella.  

Pak se znovu rozbrečí.  

V životě jsem neviděl Kevina brečet a upřímně, myslím, že takových je nás na světě většina. Je v tom něco děsivého. Obzvlášť když si k tomu člověk přičte, co vlastně říkal. 

„Cože?“ zeptám se zmateně. „Ty neskáčeš?“ 

Kevin se na mě podívá, smutně a odevzdaně, zatímco z jeho modrých očí se dál valí slzy a koulí se mu po tvářích. „Já nemůžu. Prostě nemůžu. Když… Co se stane, jestli vyhraju? A co když prohraju? Já nemůžu. Nemůžu o tebe přijít, kašlu na to, neee.“ Opět si zajede rukama do vlasů. 

Vyměním si pohled s Rowellem, načež se podívám zpátky na Kevina. Znovu ho chytím za ramena a přitáhnu k sobě, tentokrát do toho dám podstatně víc síly a odhodlání. „Nepřijdeš o mě,“ řeknu rázně. „Jestli vyhraješ, a tady je ta pravděpodobnost malá, tak to prostě zvládnu a pogratuluju ti.“ Tiše, aby nás nikdo neslyšel, zamumlám poblíž jeho ucha: „A pak si to s tebou vyřídím na pokoji.“ Odtáhnu se, aniž bych ho pustil, a zadívám se mu do tváře. „Jestli vyhraju já, tak… Tak to taky zvládneme. Nedovolím ti, abys mě od sebe odehnal.“ 

Možná to neříkám jenom jemu, ale i sobě. Potřebuju zahnat nervozitu, která okupuje moji mysl už od rána a která zůstala i po tom, co jsem zvracel.  

Kevin mi zatne prsty do trička, ale aspoň už se nepokouší dostat z mého dosahu. I hlas má jistější, jakmile znovu promluví. „Ty to nechápeš. Co když… Co když budu píča? Co když tě odeženu? Nestojí to za to.“ Pořád mu tečou slzy, nicméně dýchá pravidelněji, nebojuje o každý nádech.  

Něžně mu setřu slzy palci. „Jestli budeš píča, řeknu ti to. Řeknu ti: Kevine, ty píčo. Ale nebudu tě milovat o nic míň. Reálně kurva nemůžeš udělat nic, abych se na tebe vykašlal. I kdybys mi řekl ty nejhorší věci. Tohle potřebuješ slyšet?“ Odhrnu mu pramen vlasů z obličeje a Rowella ani osobní trenérku neberu v ten moment vůbec na vědomí. Tohle je náš soukromý vesmír. Jako bychom spolu už zase seděli na vrcholku vysoké věže u bazénu, dvě drobné postavy, jenom siluety, a celý svět se odehrával daleko pod námi. „Je mi jedno, jestli se budeš chovat totálně odporně, prostě…“ Polknu, až mi poskočí ohryzek. Možná je v tom něco, co mě taky dojímá. „My jsme navždycky. Vždyť to přece víš.“ 

Věnuje mi jeden ze svých koťátkovských pohledů, které si schovává jenom pro mě a pro chvíle, kdy jsme sami. „Jo, vím,“ řekne odevzdaně. Spolu s tím mě obejme, nebo se mi spíš tak jako schoulí na hrudi, přesně jak to koťátka dělávají. 

Už nebrečí, cítil bych, kdyby mi máčel tričko. Jenom klidně dýchá, zatímco ho hladím po zádech.  

Dám mu pusu do vlasů a otřu se o něj nosem. „Až půjdeš na věž, chci, abys skákal nejlíp, jak umíš. A jestli vyhraju já, chci, abys mi to nedal zadarmo, protože já ti to taky nedám zadarmo. Ale přísahám ti, máš moje slovo, že pak to bude stejný jako teď. No, akorát už třeba nebudeš brečet.“ Usměju se na něj, je to takový ten rošťácký úsměv, který má rád. 

Konečně se uvolní a zklidní natolik, aby se zasmál. „Paddocku, já přece neumím skákat jinak než nejlíp,“ opáčí rozverně. 

„Od svýho kluka bych nic jinýho nečekal.“  

Obrátím se k Rowellovi, který ve snaze dopřát nám prostor pročítá jeden z letáků na nástěnce, nebo na něj spíš zírá, protože ten leták je japonsky. A Kevinova osobní trenérka má hodně práce s kontrolováním času na hodinkách.  

Jestli někdo v téhle místnosti cítí rozpaky, já to nejsem. Nestydím se za nic z toho, co jsem řekl, naopak, pomohlo to zklidnit hlavu i mně. 

Jak se budu cítit ohledně toho, když vyhraju, nevím. 

Jak se budu cítit ohledně toho, když prohraju, nevím. 

Ale nebejt čurák je celkem vědomé rozhodnutí.  

Zamířím ke dveřím, Kevin jde za mnou a Rowell konečně přestane předstírat zaujetí japonštinou. Otočí se na nás a napůl nevěřícně, napůl pobaveně zavrtí hlavou. „Člověk by řekl, že soupeříte jen mezi sebou a nikdo další tam nebude.“ 

A když s hraným údivem pronesu: „Copak on tam má být ještě někdo, trenére?“, neudrží se a protočí oči.  

*** 

Sedím ve vířivce a těkám pohledem mezi výsledkovou tabulí a Kevinem, který je na věži. Hrudník se mi divoce zvedá a srdce tluče o sto šest. Dobře, povedlo se mi zaznamenat, že jsou tady i ostatní. Dokonce jsem ošklivě podcenil Álvareze, který nám první dvě kola šlapal na paty. Ale jak jde o volnou disciplínu a výběr skoků, já a Kevin prakticky nemáme konkurenci. Nakonec to není o tom, že bychom se předháněli s někým dalším. Ne. Nakonec jsme to s mírnou ironií osudu vážně jenom my dva.  

Prohrábnu si vlasy a sleduju, jak se Kevin postaví zády k okraji a zhoupne se v kolenou. Skáče Backward 3½ Twist, tři a půl vrutu, a jeho odraz je plynulý a lehký. Zajede pod hladinu a okamžitě se vynoří, aby mě s pohledem plným očekávání našel.  

Takhle to je od prvního kola. Skočím a sleduju Kevina. Kevin skočí a sleduje mě. Kromě bodového ohodnocení se navzájem ujišťujeme o výrazu toho druhého a snažíme se pod maskou soustředění zahlédnout city a potvrzení, že jsme to pořád my dva, ať se děje, co se děje.  

A přesto Kevin zkřiví obličej, když se objeví čísla. Drží se dva body za mnou.  

Zhluboka se nadechnu a snažím se nedat najevo úlevu. Nebo vlastně nevím, o co se snažím, abych byl upřímný. Jsem hodně ve vakuu. Potřebuju všechno kolem vypustit. Lidi v hledišti, přítomnost Cliva, mámy i táty. Dokonce i slova svého osobního trenéra vnímám jenom na půl ucha. No a novináře, ty ignoruju úplně. Vsadím se, že už se nemůžou dočkat, až se jako supi vrhnou na mě a na Kevina s otázkou: „Na svém Instagramu jste oficiálně potvrdili vztah – jak se cítíte po tom, co vás ten druhý porazil?“ 

Stojím nedaleko Kevina a čekám, až na mě přijde řada. Skáču šestý, Kevin sedmý. Podíváme se na sebe a já se rozbiju o jeho modré oči, ale donutím se k úsměvu. Jsem napjatý jako struna, i tak ovšem chci, aby věděl, že je mezi námi všechno v pořádku.  

Protože je. Já jsem v pořádku. Svoje traumíčko z toho, že budeme skákat proti sobě, jsem zčásti vyblil, zčásti ho spláchly Kevinovy slzy.  

Jakmile skočí Daniel Harris z Velké Británie, který to nedá úplně čistě, čeká nás poslední, rozhodující kolo. Ideální chvíle pro to, abych se zamyslel nad spoustou věcí a přivodil sám sobě patetickou vzpomínku, jak jsem jako malý skákal poprvé. Akorát že vůbec. Jsem zcela přítomný, nedokážu se odpoutat od tohohle momentu a prostoru.  

Dokonce ani nesním o tom, co by mi vítězství mohlo přinést – hromadu nových sponzorů a pocit jedinečnosti – a nepředstavuju si, jaké by pro mě bylo skončit druhý. Ne na nějakých menších závodech. Ale kurva na mistrovství v Tokiu.  

Je to legrační. Pro spoustu lidí by bylo druhé místo nejvyšší meta, naprostý vrchol jejich života, přitom já o tom nedokážu uvažovat jinak než jako o prohře.  

Už teď je jasné, že budu mít přinejhorším stříbro. Ani Francouz Jacques Martinez nebo Brazilec Joshua Álvarez už mně ani Kevinovi druhé místo nevezmou.  

Z místa, kde sedí lidi z Astry, kteří se přiletěli podívat, se ozve hvízdání a potlesk. Já a Kevin ale nekončíme. Už zase mi začíná divoce bušit srdce, tak několikrát poskočím a zahýbu rameny.  

Jakmile přijdu na řadu, rozejdu se k věži a okolní hlasy mi splývají do jednoho. Vylezu nahoru a po cestě se soustředím na krabicový dech. Pod bosými chodidly vnímám beton. Vidím cedule – můj táta jednu má, je na ní napsané moje jméno a u toho vlajka USA – a taky v davu zahlédnu Kevinovu mámu, tátu a jeho… ehm, nevím? Nevlastní taťky a mamky?  

Pak je všechny dostanu z hlavy, nechám je daleko za sebou. Zírám z té výšky na hladinu bazénu, jsem na chvíli jenom já, moje zodpovědnost, moje dřina, která mě sem dostala.  

Nemyslím ani na Kevina, ačkoli mě to stojí značné úsilí, jelikož ten mýval poslední dobou okupuje moje myšlenky neustále. Miluju ho vědomě a nezpochybnitelně, akorát se zrovna teď potřebuju soustředit jenom na sebe. Je to mezi mnou a bazénem. A skočit do bazénu pro mě odjakživa znamená vrátit se domů.  

Jako závěrečný skok jsem si vybral Reverse 3½ somersault tuck. Kromě toho, že je velmi náročný, se řadí mezi dynamické a vizuálně atraktivní skoky. Tři, dva, jedna, řeknu v duchu sám sobě. No a taky hupky, dupky, skok, přičemž mi maličko vyletí koutek v úsměvu. 

Odrazím se a už v tom okamžiku vím, že to bylo správně. Některé odrazy, přetočení a vruty člověk okamžitě cítí, tělo mu podvědomě řekne, jestli to posral, anebo ne. Udělám tři a půl otočky a přitom objímám kolena přitažená k hrudi. Než zajedu pod vodu, propnu celé tělo a s rukama nad hlavou zajedu pod hladinu bez toho, aby se ozvalo šplouchnutí. 

Dvěma tempy doplavu k okraji bazénu a čekám na bodové hodnocení. Průměr 8,8, což je super! Teď jenom stačí, aby to nikdo nepřekonal. 

Vyhoupnu se nahoru a jdu k týmu Astry, stoupnu si nedaleko Rowella a zaujatě koukám na Kevina, který už je na věži.  

Skáče Inward 3½ somersault pike. Vím to, protože jsme si to navzájem řekli – důvěra ve vztahu a tak. Ani jeden z nás ohledně toho nechtěl být kdovíjak tajemný. Obtížnost tohohle skoku je podobná jako u Reverse, který jsem zvolil já, akorát že v případě Inward se skokan odráží směrem k věži a otáčí se dozadu. Navíc je možná o něco složitější udržet rytmus. Nezávisle na sobě jsme si tedy oba jako svůj finální skok vybrali salta.  

A já se zatajeným dechem sleduju, jak se odráží.  

Jeho krásné dokonalé tělo, svaly, plynulost každého pohybu.  

Nemyslím přitom na to, že bych si přál, aby to posral, protože to není pravda. Dokážu na těch několik vteřin odhlédnout od toho, že je tady jako můj soupeř, a vnímám ho prostě jenom jako kluka, do kterého jsem zamilovaný, a držím mu palce. Na všechno, co umí, Kevin tvrdě dře.  

Nakonec nemyslím ani na to, že je to v píči, protože doskočí tak strašně čistě, jako kdyby se před ním voda rozestoupila.  

Ale abych byl upřímný, pak už nemyslím ani na to, že bych mu držel palce. Já prostě… Když Kevin vyleze a stoupne si kousek ode mě, nedokážu myslet vůbec na nic. 

Teprve v momentu, kdy se objeví jeho bodové hodnocení a on se posune na první místo, dojde mi, jak moc jsem chtěl vyhrát. Ne nad ním, ale tak obecně. V žaludku ucítím velký těžký kámen a bříška prstů mě brní.  

Kevin. 

Kevin Newman, mistr světa v synchru, mistr světa v individuálu při skoku z deseti metrů z věže. 

Kevin Newman, který zrovna teď neposkakuje jako naspeedovaná čivava a nekřičí nadšením, ačkoli mu podle zvuků tleská celý svět. Ne, on místo toho upřeně kouká mým směrem a působí váhavě, skoro až rozpačitě a omluvně, jako kdyby mi právě omylem šlápnul do narozeninového dortu a čekal, až kvůli tomu spustím totální virvál. Hrudník se mu divoce zvedá, z vlasů mu kape voda, která stéká až k okraji plavek, a on pak přešlápne, jednou, dvakrát. Vyhrál a má oči jenom pro mě.  

Konečně mi dojde, že čeká na potvrzení, jestli je to v pořádku. To já jsem pro něj v ten moment úplně nejdůležitější porotce, protože bych se taky klidně mohl nasraně sebrat a odejít. Nechat ho tady, fláknout v šatně dvířky od každé skříňky, kterou bych měl po ruce, a pičovat na celý svět.  

Kevin má zlato. 

Já mám Kevina. 

Procpu se k němu mezi trenéry, jsem totálně tažený pohledem jeho očí (ježiš, to budou ale funny fotky, jak odevzdaně civí a neraduje se) a pak jsem najednou u něj. „Kevine, já…“ zavrtím hlavou a rozhodnu se ten posranej šutr v břiše zahodit, protože fakt nechci, aby mě táhlo k zemi něco, co se povedlo člověku, kterýho miluju, „jsem na tebe tak strašně pyšnej!“ vydechnu a přitáhnu ho do láskyplného, pevného objetí. 

Rozláme se mi v náručí jako kostičky lega, ale zase ho rychle složím dohromady, aby si toho nikdo nevšiml. Kolem nás blýskají foťáky. Jakmile se od sebe s Kevinem odtáhneme, vidím, že se konečně usmívá od ucha k uchu, což mě taky nutí k úsměvu.  

Ta úleva, která z něj čiší, je ohromná a odzbrojuje mě čím dál víc.  

Neznamená to, že nebudu kurva dřít, abych ho příště porazil. Ale teď jsem do háje šťastnej, že vyhrál. Žádná křivda. Jeho poslední skok byl dokonalost a porota ho spravedlivě ohodnotila.  

Položím mu ruce na ramena jako předtím v šatně, akorát teď jím pořádně zacloumám. „Tys kurva vyhrál!“ vypálím. 

„Já jsem vyhrál!“ zopakuje.  

Znovu se pevně obejmeme, než se k němu začnou cpát další lidé, aby mu pogratulovali. Dobře, aby nám pogratulovali, protože stříbro v Tokiu na mistráku je očividně velká věc (přestože můj kluk by určitě za jiných okolností podotknul, že stříbro není zlato). Zatímco předtím mi připadalo, jako by se okolní svět rozmazával, tentokrát se mi daří všechno vnímat přes detaily.  

Radost lidí z Astry. Je tady i Teresa a Scott, kteří se na nás přišli podívat.  

Rowellovo totálně dojaté: „Nakonec jste vážně soutěžili mezi sebou, kluci. Do háje, bylo to fenomenální!“  

Bosé nohy na kachličkách. Kapky vody. Kevinovy úsměvy a kontrolování, jestli jsem blízko.  

Kam bych chodil, blbečku? Brečet nebudu, vyšlu k němu mentálně a nevím, třeba jsme propojení na mnohem hlubší rovině, než jsme kdy mysleli, protože se na mě zaksichtí.  

Představím si, jak odpovídá: Dneska budeme oslavně šukat, Endere. Cena pro vítěze! 

A já na to: Šukat budu já tebe. Cena útěchy pro lidi se stříbrem, kotě.  

Když jdeme o půl hodiny později na předávání medailí a na focení, padne od reportérů i pár otázek na náš vztah. Jak jsme se domluvili, nic nepopíráme, potvrzujeme, že jsme spolu. Ostatně to, že jsme si dali fotku na Insta s popiskem: Vyhráli jsme. Miluju tě, je celkem výmluvné, ne?  

Někdo se zeptá, jestli jde o marketingový tah, a Kevin se zlatem pohupujícím se na krku okamžitě přikývne. „Ano. Zatím sice nevíme, čeho chceme docílit, ale je to marketingový tah.“ 

Jakmile se reportér otočí ke mně, nejspíš abych tu odpověď potvrdil, anebo vyvrátil, řeknu: „Kevin Newman má vždycky pravdu.“ 

Uběhne další půlhodina, než se za námi zabouchnou dveře šatny, okolní hluk utichne a já si najednou užívám blažené ticho a taky… Kevinovu horkou pusu a jazyk. „Miluju tě,“ mumlá mezi líbáním, úlevně, šťastně a zamilovaně. 

„Taky tě miluju,“ zamumlám nazpátek. A pak ho maličko zatáhnu za medaili na krku. „Vyhráls,“ připomenu, jako kdyby to snad nevěděl. 

„Vyhrál jsem,“ přitaká okamžitě se zvláštní něhou v hlase.  

Zvláštní je, že v ten moment vůbec nekouká na medaili, ale jenom na mě. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥