---

Koukám na špičky tenisek a zhluboka dýchám, zatímco můj kluk zvrací. Už potřetí. Takže snad naposledy, v tomhle je na něj naštěstí spolehnutí. Třikrát a dost. A právě proto jsem po třetím blitka kole nervózní. Vždycky s napětím čekám, jestli už to vážně bude v pořádku.  

Protože pokud ne, jsem připravený okamžitě vystřelit pro zdravotníka.  

Zaposlouchám se do Adele, která potichu hraje z Enderova mobilu. Dřív mě hodně uklidňovala, teda pořád uklidňuje, když jde jen o mě, ale jak je do toho zamotaný Ender, moc nepomáhá. Proto se ani nesnažím zpívat a raději melduju o všem a ničem.  

Rozhlédnu se po místnosti a nakrčím nos. „Dal bych šest, maximálně sedm bodů. Jako sorry, ale od Japonců bych čekal víc. Jakože nějakou mega techniku nebo tak. Tohle jsou jen obyčejný záchody, co se umí samy spláchnout, to je toho. Kde je nějaký robot, aby nás obsloužil?“ plácám. Ve skutečnosti jsou to jedny z nejhezčích záchodů, co jsme kdy viděli. 

Ender zachrchlá. Slyším ho, jak se snaží zhluboka dýchat. „Robot na mentosky. A vedle na sushi. A taky na mangu, že jo?“ 

Usměju se. Zní dobře. Zní, jakože se mu trochu ulevilo. „Přesně,“ souhlasím a vejdu k němu do kabinky. Kleknu si a pohladím ho po zádech. „Tohle bylo potřetí. Je ti líp?“  

Je úplně bledý, je tak bledý, že by si se záchodem mohl dát soutěž, kdo je bělejší. Naštěstí se mu ale barva do tváří vrací celkem rychle. Přikývne. „Jo. V rámci možností.“  

Naznačí, že je připravený vstát, tak ho chytnu za ruku a pomůžu mu. Dojdeme k umyvadlu, já vypnu Adele a z tašky vytáhnu kartáček a pastu, pak ústní vodu, ubrousky a nakonec mentosky. Všechny ty věci má ve sportovní tašce přes rameno, v menší černé taštičce, která je hned vedle druhé, růžové taštičky. A ta je tam kvůli mně. Jsou v ní dva epipeny, antihistaminika, inhalátor… Všechno, co bych mohl potřebovat.  

A další epipeny nosí Ender po kapsách. Neustále má u sebe aspoň jeden.  

Někdy ho líbám, ušklíbnu se a řeknu: „To seš rychle tvrdej.“ 

A on se ušklíbne nazpátek a odpoví: „To je epipen, kotě.“  

Je ve své starostlivosti a opatrnosti tak kouzelnej. Vždycky mě tím dostane.  

Ender si pořádně vyčistí zuby a všechny věci mi postupně vrátí, abych je schoval zpátky do tašky. Když vycucá obě mentosky, nakloní se ke mně a dá mi pusu. „Dobrý?“  

„Dobrý a svěží,“ přikývnu. „Lehce sladký.“  

Ender se koukne do zrcadla. Barva už je zpátky, tím pádem vypadá zase celkem v pohodě. Ale přesto je to… no, zvláštní pocit. Oba víme, že tohle není jen tak nějaký závod. Tohle je TEN závod. A od rána cítíme lehké chvění, nebo možná spíš brnění po celém těle. Jako by nám i tělo dávalo vědět, že je kurevsky nedočkavé. 

Následně se Ender otočí na mě. „Jak je tobě? Dáme to?“  

Z nás dvou jsem fakt ten klidnější. Minimálně jsem se nikdy nesnažil dostat ze sebe všechna poslední jídla. „Mně je fajn. Nebo teda vždycky mám o tebe strach, ale když nezvracíš počtvrté, jsem v pohodě.“ 

Což je pravda. Akorát… Ne úplná. Je tu totiž něco, co mě napadlo dneska ráno a chtěl jsem to Enderovi říct, jenže od okamžiku, co jsme otevřeli oči, svět prostě letěl. Nebyla ani minuta, kdy bychom se zastavili. Až doteď. „Hele, přemýšlel jsem,“ začnu opatrně. „Možná jsem kokot, že to vytahuju na poslední chvíli, ale myslím, že bys měl počítat.“  

Reakce je přesně taková, jakou bych očekával. Ender vyvalí očí a vypadne z něj velmi šokované: „Cože?!“  

„Myslím, že bys měl počítat,“ zopakuju mnohem jistějším hlasem. „Jsme téměř bezchybní, máme na to vyhrát, ale pořád něco chybí. Vím, že to víš. Něco hodně malého, poslední detail. A já myslím, ne, věřím tomu, že tohle je ono. Celou dobu jsi měl počítat ty.“  

Ender nevypadá zrovna přesvědčeně. Nakrčí čelo, jako by ho to snad naštvalo, ale ve skutečnosti nad tím prostě jen přemýšlí. „Já nevím, Kevine. Jsme oba zvyklí, že počítáš ty. Fakt si myslíš, že je dobrej nápad to teď měnit?“  

Poslední dobou si všímám, že hodně věcí prostě vím. Jsou tak jasné, tak čisté a průhledné, že se vůbec nedají zpochybnit. Třeba: Já a Ender k sobě patříme a je to taková ta celoživotní záležitost. Nebo: Věřím mu. V jeden okamžik svého života jsem myslel, že už nikdy nebudu nikomu věřit. Prostě to budu jen já. A najednou… Kdyby mi dal do ruky oříšek a řekl, ať ho sním, protože je to bezpečné, udělám to. A nakonec: Ender by měl počítat. Pravděpodobně měl počítat od první chvíle, jenže jsem se nejdřív prostě musel naučit nemít všechno pod kontrolou. Některé věci nechat na něm. A teď je to tady. Jsem připravený.  

Je to správné rozhodnutí. Cítím to v úplně každé buňce. 

„Dejme tomu první skok. Když to nebude ono, zbytek budu počítat já. Vím, že je to velkej risk, ale věřím, že je to správné rozhodnutí.“  

Nejkrásnější na tom je, že ta důvěra funguje oboustranně. Ender pomalu přikývne. „Dobře. Zkusme to. Však o nic nejde. Je to jen mistrák,“ zazubí se.  

*** 

„Nevěřím, že jste tady,“ oznámím Walterovi, ale koukám přitom na tribuny, kde v dálce sedí máma, která se objímá s tátou. Oba působí velmi šťastně. Taková pohodová rodinka, až na to, že je tam taky Samantha. A Damian a Melinda a René a Eleanor. A brácha se ségrou. 

Panebože, nevěřím, že jsem dovolil, aby tu byli.  

Ale za to může Ender a to jeho: „Kašli na to. Jestli chtějí přiletět, ať přiletí. Udělá jim to radost a tebe to nijak neovlivní, ne? Zajdeme s nimi na jídlo, když budeš chtít, ale nemusíme s nimi trávit moc času. A kdyby tě štvali, vykopu je okamžitě zpátky do letadla, kotě. Tvoje rodina jsem teď já.“ 

Což jsou přesně ty kecy, co na mě platí. A nějakým velmi záhadným způsobem mi tímhle jedním proslovem ukázal, že na minulosti už nezáleží. Že nemusím odpouštět, ale smím jít dál, takže…  

Pohlédnu zpátky na Waltera a zavrtím hlavou. „Nevěřím, že jste tady,“ zopakuju.  

Walter se zasměje. „No přiletěl jsem se podívat i na Scotta a Teresu, ale přece seš můj nejlepší kámoš. Dává smysl, že jsem tě chtěl podpořit.“  

Překvapeně zamrkám. „Jsem?“ 

Teď zas překvapeně zamrká Walter. „Tys myslel, že nejsi?“  

Na začátku školního roku, když jsem zjistil, že si Walter vyměnil pokoj se Scottem, jsem z toho málem zešílel. Celé to trvalo nesnesitelně dlouho, nechtěl jsem tomu dávat ani jeden další den. A najednou uběhl celý rok, během kterého se stalo hrozně moc věcí.  

„Vím, že jsem to sice už říkal, ale omlouvám se,“ pronesu lítostivě. Chci, aby to už mezi námi bylo nadosmrti dobrý. Jednou provždy zapomenout na to, co se před rokem stalo. „Byl jsem opilý a přísahám, že jsem vůbec nevěděl, co dělám. Jenže pak jsem se k tobě choval hrozně, jakože jsem vlastně nic tak strašného neprovedl. Já jsem… Neuměl jsem si představit, jak moc láska umí bolet. Jak strašně je to na hovno. A ty moje kecy, že není ta pravá, tomu fakt nepomáhaly. Jsem idiot. A přísahám, že už se ti nikdy s nikým nevyspím. Jsem definitivně věrnej a monogamní.“ Po očku kouknu na Endera, který zrovna mluví s trenérem.  

Je přitom zamyšlený a působí trochu jako vojevůdce před obrovskou bitvou. Sexy.  

Chodíme spolu přesně dvacet tři dní. Týden na Zelené Louce, dva týdny a dva dny v Tokiu. A každý z těch dní byl dokonalý. Pořád se hádáme, pořád se milujeme. Sny ustaly, asi už nejsou potřeba, když usínáme zapletení do sebe. A já po tak krátké době vím, že to takhle chci napořád.  

Nikdo další mezi nás nepatří.  

Jen on a já. My dva spolu.  

Zase si vzpomenu na Enderovu písničku Him and I a chce se mi smát. Nejspíš vážně byla od samého začátku tak trochu o nás.  

„Tohle už jsi říkal. Pamatuješ? Omlouval ses tenkrát před MexGrillem,“ podotkne Walter a legračně se u toho šklebí. Těžko říct, jestli s tím má něco společného to, že jsme konečně zadobře, anebo v tom hraje roli ta holka, co s ním předtím seděla na tribuně.  

„To jo, ale taky jsem na tebe potom řval, tak jsem měl dojem, že bych to měl zopakovat,“ vysvětlím. A pak už mi to nedá a zvědavě vyhrknu: „Kdo je ta holka?“  

Walter se pobaveně uchechtne. Evidentně tuhle otázku čekal. „Prostě holka. Já nevím, je to… Zatím je to hrozně na začátku, ale mám ji fakt rád. Ale pokud to vyjde, tak tě s ní seznámím až za hodně hodně hodně dlouho. Z bezpečnostních důvodů.“  

Poznám na něm, že to myslí jako vtip, proto jen zakroutím hlavou. Znovu zabloudím pohledem k Enderovi. Upřímně si neumím představit, že bych měl někdy v budoucnu vůbec chuť dotýkat se nějaké holky.  

Nakonec Walter ukáže na tribuny. „Jdu si sednout a pořádně fandit. Prej dneska nastoupí nějaká fakt skvělá dvojce. Z Číny, myslím.“ 

Chytnu se za srdce, abych dal najevo, že tohle bolelo. „Blbečku.“ Samotného mě překvapuje, jak moc jsem rád, že je tady.  

Vydám se za Enderem. Stoupnu si vedle něj a přehodím mu ruku kolem ramen. Tak trochu se na něj pověsím, zatímco Rowell s ním zrovna projíždí vizualizaci skoků. Odraz vzad, rovný oblouk vzad a hladký vstup do vody…  

Ender přitom nepřítomně zírá před sebe, takže je mi jasné, že je v ten okamžik v myšlenkách na věži a ten skok si co nejpřesněji představuje. Teprve po pár vteřinách zamrká a koukne na mě, aby se mohl usmát tím nejzářivějším úsměvem. 

„Tak co, kluci? Připraveni?“ tleskne Rowell a zhluboka se nadechne. 

O tom, že bude počítat Ender, jsme Rowellovi raději neřekli. Taky by ho z toho mohlo klepnout nebo by se nám to snažil rozmluvit. Ani jedno nechceme, takže se tváříme, že je všechno v pořádku. Žádné změny. Všechno, jak má být.  

Přikývnu.  

Ender taky přikývne.  

„No tak dobře. Jdeme na to. Jdeme vyhrát,“ pronese Rowell. Řekl bych, že z nás tří je definitivně nejvíc nervózní. Ale kvůli nám se to snaží nedat najevo, prostě jen vezme desky s poznámkami a vydá se k věži. Po nějaké době si uvědomí, že vzal jiné desky, takže se vrátí, vezme ty správné a odejde na druhou stranu. Těžko říct kam.  

„No tak jo. Jdeme vyhrát,“ zopakuju po trenérovi.  

„Jo, jdeme vyhrát,“ zopakuje Ender po mně to, co jsem zopakoval po trenérovi.  

Ježiši, tak nakonec jsme nervózní všichni.  

*** 

Nastupujeme v pořadí, v jakém budeme skákat. Dohromady se kvalifikovalo devět dvojic – my skáčeme třetí a Zhao Rui a Li Wei sedmí. To znamená, že jsou někde za námi a pořádně je nevidím. Už jsme se sice potkali na chodbě, když jsme se připravovali na nástup, ale moc jsem si z toho nevzal.  

Ti dva jsou jinde. Uzavření v sobě. Úplně odříznutí od světa. Dokonce bych řekl, že se ani nevnímají navzájem. Což je úplný protipól k nám. My s Enderem na sebe neustále koukáme a při každé příležitosti se letmo dotkneme, nebo se alespoň o toho druhého otřeme. A taky spolu bez přestání mluvíme. O všem a ničem. 

Neumím si představit, že to zítra a pozítří proběhne jinak. Že nebudeme celou dobu stát vedle sebe. Naštěstí na to teď nemusím myslet a vlastně ani nemůžu, protože se všechno rozběhne. Být třetí znamená, že jdeme celkem rychle na věž. 

První dva skoky jsou povinné s obtížností 2.0, kde hodně záleží právě na synchronizaci. Zhao Rui a Li Wei jsou v tomhle extra třídy. Někdy jsou tak sehraní, že působí jako jeden. A kdybych stál na kraji bazénu kolmo k věži, tak toho druhého ani nevidím, jak skvěle umí splynout. Už jsem to myslím kdysi říkal a pořád to platí.  

S Enderem máme obecně raději ty náročnější skoky, kde se můžeme předvést.  

Nejprve skáčeme Back Dive.  

Stojíme zády k bazénu a díky tomu na malou chvíli všichni ostatní zmizí. Jsem jen já a Ender. Předtím jsme byli trochu nervózní, ale tady nahoře nakonec vždycky převáží klid. Což je nesmírně úlevné.  

„Tři. Dva. Jedna,“ odpočítá Ender.  

A skočíme. Rovný skok dozadu a hladký dopad.  

Přijde mi to jak mžik, možná ještě kratší, a najednou jsem pod vodou, kde je ticho a klid a jen kousek ode mě se ve vodě vznáší Ender. Nevím, jak skočil, sám ani nevím, jak jsem skočil já, a když se vynořím, automaticky na sebe koukneme, z čehož poznám, že Ender taky nemá páru. Proto doplaveme ke kraji bazénu s pohledem upřeným na Rowella.  

Usmívá se, tak asi dobrý.  

A pak už na výsledkové tabuli jedou body – 7.5, 7.8, 7.5, 7.8 a 7.8. Nejvyšší a nejnižší hodnocení se škrtá, zbývající tři se sečtou, vynásobí obtížností, případně se přidá bonus za synchro a celkové hodnocení za první kolo nám vyskočí 46.2.  

To jde. Jsme okamžitě první, akorát zatím jen ze tří týmů.  

Hned po nás jde tým Brazílie. Ti jsou dobří, další potenciální hrozba. Minimálně se čeká, že se budou hodně prát o stříbro, ale těm teď nevěnuju skoro žádnou pozornost a jdu s Enderem do vířivky, aby nám neztuhly svaly.  

Když přijdou na řadu Zhao a Li, neubráním se zvědavosti a jejich skok upřeně sleduju a… skočí skvěle, do prdele, kurva, jsou fakt dobří. A mají i lepší hodnocení – 47.6 –, takže jdou okamžitě na první místo a odsunou nás na druhé. Au. Brazílii na třetí. 

Ender si všimne mého výrazu a uchechtne se. „Ty sis myslel, že vyletíme na první místo a už tam zůstaneme, že jo?“ 

Zaškaredím se. „Ne,“ odseknu rázně. Akorát je to celkem lež. „Nebo… Vlastně jo. Doufal jsem,“ přiznám.  

„Asi to bude trochu natěsno, Kevine, ale… my to zvládneme,“ odpoví Ender překvapivě vážně. Vlastně mě pobaví, že má tendenci mě uklidňovat. Tohle nepotřebuju, ale je hezký to mít. 

Raději se zaměřím na to, co fakt považuju za důležité. „Chceš počítat dál?“ 

Ender o tom dlouho nepřemýšlí. „Jo. Myslím, že si to sedlo,“ přikývne. Takže to taky cítil. Jak nahoře všechno zapadlo do sebe. „Dává to smysl, když se rád necháváš řídit,“ dodá pobaveně. 

„Hňupe,“ zavrtím hlavou. Hned nato se k němu nakloním a velmi potichu, aby to slyšel pouze on, řeknu: „Ale jinak máš pravdu.“ Našel jsem v tom celkem zálibu, nechat se Enderem řídit.  

*** 

Ve druhém kole skáčeme Reverse Dive, odrážíme se dopředu a během skoku se stočíme zpátky k věži. Je to celkem jednoduchý a pro mě nudný skok. Jsem dost rád, že povinnou sekci už máme za sebou a teprve teď to začíná být pořádně zajímavé.  

Známky jsou dobré, ale stejně zůstaneme druzí s 91,8 body, zatímco Čína má 93,8. 

Připadá mi, že Zhao a Li vůbec nevědí, kdo jsme a že vůbec existujeme.  

*** 

Začíná legrace. Náročnější skoky, které si s Enderem užíváme. Jde to poznat, už když šplháme na věž. Oba se usmíváme jak natěšení dementi. Celé tělo mi hoří nedočkavostí. Skáčeme Inward 3½ somersaults tuck. Obtížnost 3.2. Těžký skok kvůli směru rotace, ale celkem zvládnutelný. Trénovali jsme ho tolikrát, že je to snad jen formalita.  

Ender to odpočítá, odrazíme se směrem k vodě, rotace k věži, tři a půl obrátky a ladný dopad. Když se vynoříme, už podle potlesku je nám jasné, že tohle bylo kurva dobrý. Než vylezu z bazénu, sleduju na obrazovce zpomalený záběr na náš skok a je to… parádní. Dokonce se nám při dopadu oběma velmi podobně zavřela voda.  

Dostaneme známky 8.1, 8.3, 8.0, 8.2 a 8.1. Celkové skóre 226 bodů.  

Brazílie se drží třetí, ale strach z nich vyloženě nemám.  

No a pak jde na řadu Čína. Tváří se nepřítomně. Vylezou na věž, skočí, buch, dokonalost, 230,6. Ale když Li vylézá z vody, definitivně se naším směrem podívá. Nejsou zvyklí, že se jim někdo takhle lepí na paty.  

*** 

Čtvrtý skok je u diváků hodně oblíbený. Back 2½ somersaults s 1½ twist není těžký, jeden z mých oblíbených skoků, jednak protože je celkem technický, ale zároveň vizuálně hodně hezký. S Enderem nám jde skvěle, málokdy jsme s ním měli problém. A i tentokrát ho zvládneme čistě.  

Skončíme s průběžným součtem 363.0. Čína 369.2.  

Rowell se při pohledu na čínského trenéra ušklíbne. „Už začíná být nervózní. Určitě ví, co je váš poslední skok, a uvědomuje si, že by to mohlo být hodně těsné.“ 

*** 

Předposlední skok už je trochu náročnější. Reverse 3½ somersaults tuck – rotace směrem k věži, tři a půl salta a skrčená pozice pro větší rychlost. Obtížnost má 3.4, takže žádný přepal, ale přesto se v něm dá nasekat hromada chyb. S Enderem jsme si však velmi jistí a ani na vteřinu nezaváháme.  

Skočíme ho perfektně. U předchozích skoků jsem nikdy netušil, jak to dopadlo, dokud jsem neviděl hodnocení, ale tady tak nějak od chvíle, co zajedu pod vodu, vím, že to bylo dobrý.  

Skóre tomu odpovídá. Nejnižší hodnocení je 8.5 a nejvyšší 8.8. Průběžný součet se vyšplhá na 506.4. Brazílie už je daleko za námi, a pokud poslední skok totálně neprojedeme, máme celkem jistotu, že se před nás nedostanou.  

Až na to, že poslední skok totálně projet můžeme.  

Čína skočí skvěle, ale jejich nejvyšší známka je 8.7. Ačkoliv to nestačí, abychom se posunuli na první místo, trochu se jim přiblížíme. Jejich 511.1 jim ani zdaleka neposkytuje útěchu. Obzvlášť, když náš poslední skok je… 

*** 

Forward 4½ somersaults tuck se na juniorských soutěžích moc neskáče. Vlastně se neskáče skoro nikdy, ani v dospělé divizi. Patří totiž k nejtěžším skokům vůbec. Je to mimochodem ten samý skok, který Ender nedal, rozsekal se a skončil čtvrtý. Skočit ho v individuálu je risk. Skočit ho v synchru je bláznovství. Možná rovnou sebevražda. Je nesmírně těžké stihnout čtyři a půl salta z deseti metrů. Vyžaduje to hodně silný odraz a precizní načasování, což je pro jednotlivce už tak dost. A do toho myslet ještě na synchro? 

Když jsme vybírali skoky na mistrovství, Rowell tenhle skok ani nezmiňoval. Přišel s tím Ender. Řekl něco jako: „Na světě jsou jen dva skokani, kteří ten skok umí skočit bez zaváhání. Pojďme toho využít.“  

Souhlasil jsem a následně se zeptal, kdo je jakože ten druhý. Já a kdo…?  

Vedlo to k menší snaze mě utopit, což Rowell zrovna neocenil. Dostali jsme oba padesát kliků na zklidnění a do konce tréninku o tom skoku nikdo nemluvil. Teprve až když už jsem si bral osušku a chtěl odejít do sprchy, Rowell zničehonic pronesl: „Ten skok je obrovský risk. Zbytečně. Mohli byste kvůli němu přijít i o medaili. Jasně, chceme vyhrát, ale stříbro je pořád lepší než nic.“ 

Vlastně nás to s Enderem pobavilo, protože bylo jasné, že trenér to chce stejně jako my, jen potřebuje ujištění, že jsme odhodlaní riskovat. Já jsem byl. Ender taky.  

Takže jsme tady, v posledním kole, a všichni vědí, který skok nás čeká.  

Nedívají se na nás jen Zhao a Li, ale i jejich trenéři, ostatní týmy a diváci na tribunách. Myslím, že když přijdeme na řadu, dívají se úplně všichni.  

Na věž lezeme každý z jiné strany, takže teprve nahoře se můžu na Endera podívat a říct: „Taky si začínáš myslet, že tohle byla šílenost?“  

Ender přikývne. „Strašná. Mám srdce až v krku,“ směje se, zatímco si protřepává ruce. Dvakrát poskočí, aby zahřál svaly. Nebo ze sebe prostě jen potřebuje setřást trochu adrenalinu. 

Je celkem legrační, že jsem zase nervózní. Při individuálu takový pocit fatálnosti nemívám. Vždycky chci vyhrát, i když jde třeba o úplně bezvýznamný závod, ale dneska chci vyhrát tak moc, že jsem to snad nikdy nechtěl víc. Je to jako mravenčení po celém těle.  

Jsme tak blízko.  

Úplně z toho šílím. A nejspíš proto ze mě vypadne: „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem s tím na začátku souhlasil. Od první chvíle to bylo skvělý dobrodružství.“ Mravenčení nepřestává a navíc se k němu přidává i horko.  

Ender povytáhne obočí. „To zní, jako že jdeme na smrt, Newmane. Ty jsi ale dramatickej,“ uchechtne se. Nejspíš se snaží celou situaci trochu shodit, což se mu moc nedaří, protože hned nato se mu v obličeji objeví něco velmi něžného. Něco, co bych si nejraději vzal do dlaní a samou lásku pomačkal. Takové to, když je něco tak strašně roztomilé, až to v člověku vzbuzuje agresi.  

„Taky jsem rád, žes s tím souhlasil,“ přizná.  

Měli bychom skákat, abychom nedostali napomenutí za zdržování, ale ještě předtím oba téměř sehraně uděláme krok k sobě a pevně se obejmeme. Zabořím mu nos do ramene a on ten svůj do mých vlasů. Oba se zhluboka nadechneme.  

Tenhle rok byl fakt šílenej, ale mně najednou dojde, že dneškem to nekončí. Není to náš poslední skok. Naopak, ať už to dopadne jakkoliv, budeme v synchru pokračovat i příští rok v dospělé divizi. Čeká nás ještě hromada společných tréninků i závodů. 

A to mě uklidní. Odtáhnu se a kouknu Enderovi do očí. Myslím, že ho napadlo přesně to samé.  

Ten skok, který je šíleně riskantní a praštěnej, všechno odstartuje. 

Kývnu a oba si jdeme stoupnout na startovní pozici.  

Forward 4½ somersaults tuck se skáče s rozběhem, takže tmavě šedou vodu pod námi nevidím. Jako mladší jsem občas míval problém se skoky, které začínaly rozběhy, protože mi splývalo, kde věž vlastně končí, ale už jsem si na to tak zvykl, že bych mohl skákat nejen barvoslepej, ale klidně rovnou i slepej.  

Vím přesně, kolik kroků udělám, jak velké a v jaké rychlosti. Mám to zakódované tak dobře, že bych si mohl dát voraz a tělo by si to mezitím odskákalo samo. Což samozřejmě neudělám. Jsem bytostně přítomný.  

A přesto na okamžik zavřu oči.  

„Tři.“  

Do háje, Kevine, pamatuješ si ještě, jak jsi na prvních trénincích předstíral, že Enderovo odpočítávání neslyšíš, a nechával jsi ho skákat samotného? Pak ses na něho z vrchu věže díval a tvrdil jsi, že huhňá? 

„Dva.“ 

Pamatuješ, jak jste naproti sobě stáli v hotelovém pokoji ve Švýcarsku a Ender se tě ptal, jestli spolu budete spát? Proto jste přece přijeli. A tys měl strach, že nebude chtít.  

„Jedna.“  

Pamatuješ si na New York? Jak jste leželi v té malé a rozvrzané posteli, jak jsi otevřeným oknem slyšel projíždějící auta a troubení a smích a hulákání, zatímco tě Ender hladil po zádech a vyprávěl nekonečný příběh o zamilovaném vílákovi?  

Zhluboka se nadechnu. Pamatuju a pamatuju si toho mnohem víc. Jak jsme spolu šli k věštkyni, jak jsme jedli palačinkový dort, jak Ender strašně vyváděl, když mi barista nalil mandlové mléko do kafe, jak jsem ráno utíkal z jeho hotelového pokoje v jeho tričku, jak jsme si vyhonili na záchodcích na naše narozeniny, jak se mnou ležel v nemocniční posteli a hladil mě palcem po zápěstí…  

Panebože, těch vzpomínek je tolik… Jsem jich úplně plnej.  

A přitom je tohle všechno jenom začátek.  

Rozběhnu se. Ender je vedle, vnímám ho tak jasně, jako bychom byli jeden. V ten okamžik mám snad i dojem, že se barvy všude kolem vyjasní. Rozzáří. Že je voda pod námi najednou modrá, že je všechno kolem modré, tolik modré, což jsem nikdy nebyl schopný pořádně vidět.  

Odrazíme se a skočíme.  

Ve stejnou chvíli. 

Nejvíc si pamatuju, jak jsme na sebe řvali, že ano. V ten moment už nám oběma bylo beztak jasné, že jsme připravení spolu zůstat do konce života. Jen jsme potřebovali čas, aby nám to docvaklo. 

Enderovy vyděšené oči plné slz, když se nade mnou skláněl.  

Jak se rozesmál, když jsem obrátil oči v sloup a zamňoukal.  

Jak mu to sluší v mývalím tričku.  

Jak hladil krokodýla Arnyho a nechtěl, abych se mu posmíval.  

Zajedu pod vodu tak hladce, že si to nejdřív ani neuvědomím. Jako bych pořád letěl.  

Nejhezčí pocit vůbec. Obzvlášť, když se otočím a kouknu pod vodou na Endera, který má rty roztažené od ucha k uchu. Štěstí, které se z něj vylévá jak obrovská vlna, mě okamžitě zasáhne, takže se i já pod vodou usměju.  

Je jedno, jak to dopadlo, za tohle to stálo.  

Odrazím se ode dna a dvěma tempy vyplavu na hladinu. Dokonce se s Enderem stejně vynoříme a přivítá nás neuvěřitelný hluk. Tleskání, výskání a… zdá se mi to, nebo má Rowell v očích slzy, které se snaží za každou cenu schovat?  

Jsem tak zmatenej, že v jednu chvíli nevím, co dělat dřív. Kouknout na výsledkovou tabuli? Kouknout na záznam našeho skoku? Vrhnout se na Endera a zulíbat ho? Doplavat ke kraji a vylézt? Nebo třeba jen plavat, abych se přede všemi úplně stupidně neutopil?  

Nakonec se rozhodnu napodobovat Endera. Ten plave ke kraji, tak já taky. Ale než vyleze ven, otočí se a pohlédne na obrazovku, aby zkontroloval, jestli už rozhodčí zveřejnili naše skóre. Zatím ne, proto oba vylezeme z bazénu.  

Ani nevím proč, ale směju se jak blázen.  

Ender mi přehodí ruku přes rameno a společně čekáme. 

A pak to přijde.  

9.2, 9.5, 9.3, 9.4, 9.5! 

Celkové skóre máme nakonec 661,1.  

Panebože, to je… perfektní a skvělý a úžasný a bla bla bla, ale co když Čína vytáhne nějaké fakt obrovské eso? Co když se na věži spojí do jednoho a před dopadem se rozdělí zase na dva? Chci oslavovat, chci propadnout absolutní radostné euforii, ale na to je ještě nebezpečně brzo.  

Takže s Enderem čekáme. Oba si oblečeme tepláky a mikiny, ale skoro vůbec spolu nemluvíme, vlastně bych řekl, že ani nežijeme, spíš tak hibernujeme v prostoru, neexistujeme, dokud nebude konec a my s konečnou platností nezjistíme, že…  

Brazílie skončí třetí. Už je nemá kdo ohrozit, takže po vylezení z bazénu oslavují. Skáčou jak králíci všude kolem, chechtají se do kamery a já jim paradoxně závidím, ačkoliv jsou jen bronzoví. Ale aspoň už vědí. 

Trvá věčnost, než se na řadu dostanou Zhao a Li. Celou dobu se tváří vážně a soustředěně, jakože nic menšího než zlato neočekávají. Každý jejich pohyb působí promyšleně, vylezou na věž, pět vteřin na zklidnění dechu a jdou na to. Žádné prostoje, žádné dlouhé soustředění. Odrazí se a skočí. 

Bojím se dívat, ale zároveň se nedokážu nedívat. Takže vidím všechno, každý jejich pohyb, každou vteřinu jejich skoku, úplně každý sebemenší detail.  

Skočí hodně dobře, hezky, čistě, synchronizovaně, a přesto… to není ono.  

Není to TEN skok, není to TA souhra. Nejsou my.  

Ani jedna jejich známka nepřekročí 8.8. Tím pádem… Znamená to snad… 

Pořád se zatajeným dechem čekáme, dokud se to neukáže na tabuli, dokud to není oficiální, dokud to není… A pak už to je. NEWMAN/PADDOCK PRVNÍ! 

Ježiši. Směju se tak moc, až to chvílemi připomíná pláč, ale spíš je to prostě jen neředěná radost. Nejdřív obejmu Endera, ale velmi rychle se od sebe odtáhneme, protože oba cítíme, že je tady ještě třetí člen týmu, který si zaslouží tuhle chvíli prožít s námi. Vrhneme se na Rowella a u toho poskakujeme úplně stejně jako předtím Brazilci. Jako ti nejšťastnější králíci na světě.  

Oslavování, které se strhne, je obrovské. Objímám se s trenérem, poté opět s Enderem, s osobní trenérkou, s Enderem, s Walterem, s mámou, s Enderem a Rowellem, s tátou, s celým zbytkem rodiny, s Brazilci, s někým, koho vůbec neznám, a nakonec skončím zase u Endera.  

„Miluju tě, panebože, my vyhráli, my to dokázali, miluju tě, do prdele, chápeš, my to dokázali, jsme mistři světa, spolu, do háje, tak moc tě miluju!“  

Ender odpovídá úplně stejně. „Já vím, jo, já tebe taky, miluju tě, fakt jsme vyhráli, nechápu, dokázali jsme to, my dva spolu, tak moc tě miluju, do háje, ježiši, máme zlato!“ 

Na něco si vzpomenu. Doběhnu k trenérovi a poprosím ho o svůj telefon, který jsem mu před závody vrazil do úschovny, a vrátím se zpátky k Enderovi. Vyfotím nás, mokré a šťastné. Já se usmívám do objektivu, zatímco Ender mi dává pusu na tvář. Potom po hodně dlouhé době zapnu data, ignoruju úplně všechna upozornění, nekontroluju, kdo mě kdy a kde označil, kolik mám sledujících a nečtu ani jeden komentář. Prostě jen nahraju naši fotku jako příspěvek, označím Enderův profil a napíšu: Vyhráli jsme. Miluju tě. 

Zveřejním. Hned nato data zase vypnu. 

Kouknu na Endera. Vydržím přesně pět vteřin, než znovu začnu s poskakováním a slavením a objímáním. Prožívat tohle všechno s ním je dokonalé.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥