---

Půjčili jsme si od Scotta nafukovací lehátko, využili toho, že už je kampus prakticky prázdný, a udělali si v bazénu menší pártošku.  

Pořád máme oba pořádný jet lag po Tokiu, i když už jsou to skoro tři dny, co jsme zpátky. Původně jsme se měli v kampusu jen otočit, vzít si nějaké věci a vyrazit na prázdniny, akorát postel nikdy nevypadala tak lákavě, tak neodolatelně, a nějak se stalo, že jsme celý jeden den prospali. Oficiálně musíme pokoje vyklidit a odjet z kampusu až na konci týdne, takže jsme se rozhodli si to trochu prodloužit. Nakonec… stejně nikam nespěcháme.  

Tím pádem nám menší pártošku v bazénu nikdo ani nemohl zakázat, protože už tu skoro nikdo není.  

Chvíli se poklidně válím na lehátku a nechám se vodou unášet z jedné strany bazénu na druhou, než se nejotravnější otrava rozhodne, že je na řadě, a zkusí mě shodit. Bráním se zuby nehty, ale stejně najednou polykám vodu a plácám kolem sebe rukama. Když se vynořím, Ender si s připitomělým výrazem hoví na lehátku.  

Zároveň je v tom něco opatrného, protože tuší, že budu chtít zase nahoru. Což chci. Ježišmarja, samozřejmě. Pan Spánek není jedinej, kdo má pocit, že ho poslední dny sežvýkaly zaživa a potřebuje si pořádně dáchnout.  

Zkusím se vydrápat zpátky a Ender mi k mému překvapení pomáhá, jakože na lehátku můžeme být spolu. Na to, že jsem oba ve vodě jako doma, tohle není naše nejsilnější disciplína. Nejdřív do hlubiny zahučím já, následně Ender a poté oba společně s tím, že Enderovi vystřelí nohy do vzduchu a udělá lehce krkolomnější přemet. A jelikož se u toho směje, pořádně si lokne a dalších pět minut se střídavě chechtá a kašle.  

Dement.  

Po dalších asi sto padesáti milionech pokusů se nám konečně povede, abychom na lehátku leželi oba. Sice jsme na sebe namáčknutí a nemůžeme se moc hýbat, ale jinak je to pecka. Voda se uklidní a svět krásně utichne.  

Na okamžik zavřu oči, nechám se kolébat, všechno odplouvá, než… mi dojde, že usínám, proto zase otevřu oči a uvědomím si, že Ender se okamžitě přidal a zalomil to. Šťouchnu ho do ramene. V tomhle na něj není spolehnutí. Před třemi dny nám uletělo letadlo, protože řekl: „Jen si na pět minut lehneme.“ A dneska to zkoušel znovu.  

Ho opravdu nemůžu ani na vteřinu nechat o samotě, ten kluk by prospal i dnešní odlet a ještě by tvrdil, že to byla jen lehká chrupka.  

No jasně, člověk se obyčejně po lehké chrupce budí po šesti hodinách, zmatený a dezorientovaný, s dotazem: „Co je za den?“ (Ano, ani se nesnažil kontrolovat, kolik je hodin, byl tak mimo, že se rovnou ptal na dny. Ospalý Ender je celkem kuriózní stvoření, které mě pořád celkem udivuje.)  

Nejhorší na tom je, že mě pomalu stahuje s sebou. Vždycky si mě chytne, jako bych byl obyčejnej polštář, zaboří mi obličej do krku a… Já jsem po těch posledních měsících taky kurva unavenej!  

Takže do sebe na lehátku na střídačku šťoucháme. Já do něj, protože usíná, já do něj, protože pořád usíná, znovu já, protože je to neprobuditelný blb, on do mě, jednou, a tváří se přitom, jako bych prospal věčnost, pak opět já do něj, já do něj, JÁ DO NĚJ… „Kurva, Endere, ještě jednou zavřeš oči a shodím tě a pak ti budu držet hlavu pod vodou.“ 

To zafunguje, usměje se a zkouší to vydržet. 

Má ovšem štěstí, protože se najednou objeví Rowell a to nás oba trochu probere.  

„Vy jste ještě tady?“ pronese Rowell překvapeně a sedne si na židli kousek od kraje. Taky vypadá unaveně.  

„Odjíždíme na letiště až za tři hodiny,“ vysvětlím a trochu se zkusím narovnat, ale vlastně tím ještě víc sjedu a doslova už spíš ležím na Enderovi než na lehátku. Což mi rozhodně nevadí a myslím, že Rowell si už taky celkem zvykl na to, že jsme pořád spolu a neustále se po sobě… nenapadá mě jiné slovo, než válíme. Protože přesně to děláme. Neustále se po sobě válíme, dotýkáme se a snažíme se spolu trávit každou minutu dne.  

„A co plánujete na léto? Snad se nepozabíjíte, kluci,“ uchechtne se. „I když musím říct, že vám to spolu fakt jde.“  

Ender mi prstem přejede po rameni, až se zachvěju. „Jo, trenére. Měl jste pravdu, když jste říkal, že když si dáme šanci, bude to super.“  

Rowell přikývne, zároveň přitom nakrčí čelo a celkově se tváří, že sice ano, ale definitivně to myslel jinak. Akorát na tom vůbec nezáleží, jelikož jsme vyhráli a tak vůbec, proto to nijak nekomentuje. 

„Teď jedeme na čtrnáct dní do Švýcarska, kde budeme úplně sami,“ odpovím na to, na co se trenér původně ptal. „Radši nechtějte vědět, co budeme dělat, pokud se nechcete červenat. A pak pojedeme navštívit všechny naše pošahaný rodiče, jednoho po druhým.“ 

„Ale jakože spolu. Řekli jsme si, že se od sebe nehneme,“ dodá Ender.  

Přikývnu. „Jo. Pravděpodobně si do konce léta necháme udělat i stejné tetování. A možná se k sobě i přišijeme,“ zamrkám. Dělám si srandu, možná. Tetování bych fakt chtěl.  

„Kevin dokonce přemýšlel, že mi dá svoje zlato. Když je teď dvojnásobnej mistr,“ pokračuje Ender v plkání o letních plánech.  

A já souhlasně kývám, ano ano, než mi dojde, co přesně říkal. Ne nenene! „No tak to ani náhodou. Říkal jsem, že tě přes léto budu učit skákat, abys na to zlato měl. Ne, že ti ho dám,“ upřesním a schválně se zašklebím.  

Vím, že je to hloupost, ale stále mi není příjemné o tomhle žertovat. Furt mám šílený strach, že se to v jednom okamžiku, kdy to budu čekat nejmíň, pitomě pokazí a Ender si uvědomí, že ho vztah se mnou zpomaluje. Že mu něco bere. Pořád musím myslet na ten panickej záchvat, kterej se objevil úplně nečekaně a byl tak silnej a obrovskej, že mě doslova smetl. 

A to vůbec nejdůležitější je, že bych se raději tisíckrát vzdal zlata než jednou jedinkrát Endera.  

„Tak vidíte. Nezabil byste ho?“ vzdychne Ender a přitom se dál spokojeně šklebí.  

Od chvíle, co jsem vyhrál, mi ani na vteřinu nedal najevo, že by se mezi námi něco změnilo. Vím, že ho prohra bolela, a i přesto udělal všechno pro to, abych si vítězství užil.  

Jen doufám, že až se situace obrátí, a ona se obrátí, vždycky to tak je, budu reagovat úplně stejně jako on. S tak obrovskou láskou.  

Trenér už vypadá, že se zvedne a odejde, ale mě ještě napadne… „Můžu se vás na něco zeptat? Je to trochu osobní.“  

Rowell povytáhne obočí. „Když to musí bejt, Kevine. Jen bych ti rád připomněl, že jsem za poslední tři roky odpovídal na hromadu tvých otázek.“  

Z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu tohle Endera extrémně pobaví. Jako bych snad byl automat na otázky a všichni kolem to věděli, jenom já ne. Pche. Plácnu ho do hrudníku, aby se laskavě přestal hýkavě smát, a teprve potom se trenéra celkem vážně zeptám: „Skáčete ještě někdy? Byl jste přece taky juniorský mistr. Ale teď o tom nikdy nemluvíte, tak mě napadlo… Skáčete?“ 

Poznám, že tohle zajímá i Endera.  

„Ptáš se mě, jestli bych ještě dokázal něco skočit, nebo jestli bych se rozplácl?“ chce vědět trenér. Pokud ho moje otázka překvapila, nedává to nijak najevo.  

„Ptám se, jestli vám to nechybí.“ To mě nakonec zajímá nejvíc. Dřív jsem si myslel, že bych bez skákání nepřežil, ale… už nějakou dobu tuším, že bych to zvládl. Že skákání dávno není to jediné, co na světě mám a na čem mi záleží. Což ale neznamená, že by mi to nechybělo. 

„Občas skáču, ale už ne z deseti metrů. Někdy z pěti anebo z prkna. Takže odpověď na tvoji otázku – občas skáču a umím to velice dobře,“ odpoví Rowell celkem bezstarostně. Respektive nepůsobí, že by ho to po těch letech ještě trápilo. Že přišel o nohu a nikdy se nedostal na olympiádu.  

Na druhou stranu, po Tokiu jsme mu s Enderem řekli, že chceme, aby se stal naším hlavním trenérem napořád. Že až za rok odejdeme z Astry, měl by jít s námi, protože kdo jiný by nás měl dostat na olympiádu, když ne on? Ne, vážně, kdo na světě má tolik trpělivosti, aby to dal?  

Neřekl ano, ale neřekl ani ne. Prý se za rok může stát ještě spousta věcí, ale… teď, když nás tři vidím, vím, že to tak skončí. Že to s námi Rowell chce dokázat. Že si ten sen splní alespoň takhle a my dva uděláme všechno pro to, aby to vyšlo. 

„Nechcete něco skočit?“ vyhrkne nadšeně Ender. „Já jen, že byste si třeba vždycky ušetřil spoustu vysvětlování.“ 

„Joo, to by bylo skvělý! Skočte něco. Klidně jen z prkna jako lama,“ přidám se. 

Trenér hodí otrávený výraz. „Z prkna je to těžký, když péruje a ty máš jen jednu nohu. Pokud vím, ty se prknu vyhýbáš, co to jde. Kluci, tohle asi není dobrý nápad.“ 

Není to dobrý nápad. Je to skvělý nápad, proto si ho taky hodláme prosadit. Nejdřív prosíme, potom dorážíme a nakonec skandujeme, když Rowell vstane a sundá tričko. Fakt do toho jde a my jsme u vytržení. Povzbuzujeme ho, když si sundává protézu, když po jedné noze hopsá na prkno, a úplně šílíme radostí, když se fakt odrazí a skočí velmi elegantní a technicky perfektní headfirst dive, skok střemhlav s výskokem.  

Máme z toho takovou radost, že nám lehátko pod zadky podjede a oba se nečekaně převrátíme do vody.  

*** 

Naznačím Enderovi, že si ještě skočím na kolej Kappa do svého pokoje, abych zkontroloval, jestli jsem na něco nezapomněl, zatímco on volá s Clivem, který má menší breakdown. Za pár hodin má poprvé potkat Timovy rodiče a úplně na pohodku to zrovna nebere. Tak nechám Endera, aby ho trochu uklidnil a dal do pořádku, zatímco já se vydám na kolej.  

Kde ještě pořád zevlí Scott.  

„Panebože, proč už nejedeš domů? Stejně se tomu nevyhneš, akorát to zbytečně protahuješ,“ spustím, sotva vejdu do pokoje a najdu ho, jak leží rozvalený na posteli s nohama opřenýma o zeď a hlavou spuštěnou dolů. Na krku má bronzovou medaili, kterou sundává jen sporadicky.  

Už minimálně desetkrát jsem slyšel, jak velmi dramatickým hlasem pronáší, že ta medaile všechno změnila. 

Scott zaúpí.  

„Jeď domů!“ zopakuju. Mezitím otevřu skříň a prohlédnu si, jestli jsem něco nenechal v policích.  

„Ty to nechápeš,“ zamručí polomrtvě. Zkusí se posadit, aby se mnou nemluvil hlavou dolů, ale evidentně nemá dost sil, takže se prostě dál odevzdaně válí.  

„Ale ano, já to chápu moc dobře. Seš nešťastnej, protože tě Teresa kopla do prdele. Seš nervní, protože tvůj nevlastní fotr se poprvé v životě chová, jakože za něco stojíš, a ty nevíš, jak se ohledně toho cítit, a máš strach, že uděláš něco špatně a on se na tebe zase bude dívat jako na idiota.“  

Tentokrát v sobě Scott energii přece jen najde a překulí se do sedu. „Kurva, z tebe se ale stal psycholog. Tos jako odkud vytáhl? Ale jinak jo, máš pravdu. Ty vole, bylo snazší, když si mě otec nevážil a já věděl, že ať udělám cokoli, tak ho nemůžu ještě víc zklamat. Teď? Kámo, blbě kýchnu a zas budou kecy? Nebo nebudou? Jak to teď mezi námi bude? Proč jsem raději nezůstal lůzrem?“  

Zamračím se. „Zas klídek, jo? Je to jen bronz, nikdo tě králem prkna neprohlásil.“  

Teď se na oplátku zamračí Scott. „Ty seš ale milouš.“  

Kouknu pod postel, ale nic nenajdu, ani jednu zapadlou ponožku. „Jen tě vracím do reality.“ Narovnám se, zkontroluju poslední poličku a teprve potom se vrátím ke Scottovi. „S otcem to bude v klidu. Je pyšnej a to nezmění nic, co uděláš. Hlavně mu tu medaili často ukazuj a stůj si za tím, že chceš být profi sportovec a ne žádnej nudnej kravaťák. Jasný?“  

Scott přikývne. „A co Teresa?“  

Vzdychnu. Tohle bude komplikovanější. Sednu si ke Scottovi na postel a nějakou dobu zírám na jeho zapatlané tričko. „Hele, ona se umoudří. Projela to, tak je v háji, ale po čase si uvědomí, že to s tebou nijak nesouviselo. Prostě jen… musíš počkat. Ale tím čekáním myslím jako fakt počkat. Jestli mezitím ošoustáš všechno, co se hne, nebude z toho mít zrovna radost.“  

Scott spadne zpátky na záda. „Aaaaa,“ zachrčí. „Prosimtě… můj párek je mrtvej. Nemá o nic a nikoho zájem, je prostě úplně leklej. Chce jen Teresu, bez ní to nemá vůbec cenu. Kurva, tři roky se ji snažím získat a pak to tak debilně projedu. Nebo vlastně neprojedu. Proč jsem musel bejt třetí? Kdybych byl čtvrtej, tak je otec zklamanej, s tím bych si uměl poradit, a třeba by mě Teresa vzala na milost, protože bychom v tom byli spolu.“  

„To jsou kecy,“ zarazím ho.  

„Já vím,“ přizná Scott. „Ale dík, kámo.“  

Rozhodím rukama. „Za co?“  

„Teresa mi řekla, žes jí radil, aby to se mnou zkusila. A taky za to, žes mě teď vyslechl. Seš dobrej kámoš, fakt.“  

Upřímně si vůbec nepamatuju, že bych Scotta Terese dohazoval nebo jí snad radil, ale nic nerozporuju a prostě se jen usměju. Spolu s tím taky vstanu. Už chci jít za Enderem. „Za chvíli mi letí letadlo,“ řeknu jen.  

„No jasně,“ přikývne. „Však si jdi žít ten svůj skvělej život.“ S těmi slovy se do matrace doslova vpije.  

„Scotte?“ 

Upře na mě tázavý pohled. 

„Seber se a jeď domů. A přestaň fňukat. Teresa fňukny nesnáší. Potřebuje vedle sebe někoho, kdo… no, kdo je minimálně stejně urputnej jako ona. A to ty seš. Ty vole, tři roky jsi ji naháněl a teď to budeš vzdávat?“  

Něco se mu mihne v očích. Najednou stojí. Najednou kývá a najednou má dost soustředěný výraz. „Máš pravdu, ty vole, máš kurevskou pravdu.“ Sebere batoh a začne hystericky balit. „Jedu za ní. A budu ji tak dlouho prudit, až mě vezme na milost.“  

Na to asi nemám co říct, respektive tohle je typickej Scott, takže ať řeknu cokoli, už mu to nevymluvím. A kdoví, třeba to Teresa ocení. Já se v těch dvou vlastně moc nevyznám. Než odejdu, popřeju mu štěstí, ale myslím, že vůbec nevnímá. Zrovna totiž energicky rve oblečení do batohu a u toho na mobilu hledá letenky.  

*** 

Ender pořád telefonuje, proto si sednu na lavičku a vytáhnu mobil. Před pár dny počet sledujících na mém Instagramu překročil 900 tisíc a pořád to roste. Vzhledem k tomu, že Ender měl profil dlouho soukromý, má teď sledujících míň. Před pár dny ho ale přepnul zpátky na veřejný a teď mu to skáče neuvěřitelnou rychlostí. Myslím, že mě do týdne dožene, a pak už je to jen krůček od menší soutěže, kdo z nás dvou jako první překoná milion.  

Podle mě to bude on, protože já postupně všechny starší příspěvky procházím a mažu hate komentáře a blokuju ty, kteří je napsali, zatímco on na tohle kašle. Ani nevím, jestli ty komentáře někdy předtím četl, nebo mu to bylo jedno.  

To, že jsme tak vyletěli, že se najednou objevilo tolik lidí, kteří se zajímají o náš život, je zvláštní. Hodně se o nás píše, že jsme perfektní a hvězdný pár. Vznikají další fanfikce. Trendujeme. Objevil se hastag #kender. Přišly tisíce soukromých zpráv a desítky žádostí o rozhovor, každého zajímá, kdo je top a kdo bottom… 

Pár chlapů mi poslalo dick pic. Hodně z nich chtělo vědět, jestli bych jim já neposlal dick pic. Občas jsou ty oplzlosti fakt divný. Ne, nepošlu ti svoje ponožky, ty vole! Jsou posedlí tím, kdo koho mrdá do zadku.  

Tohle všechno je unavující. Tohle všechno přichází v takové míře, že to často přehluší ty krásné zprávy. Těch je taky spousta. Protože jsme prý odvážní. Vyoutovali jsme se a dali tak queer sportovcům naději a odvahu a… Až na to, že my s Enderem jsme vlastně nic neudělali.  

Nevyoutovali jsme se. Nikdy jsme nad tím ani nepřemýšleli. Nemohli jsme se svobodně rozhodnout, jestli a co bychom vlastně chtěli. Prostě nás jen někdo vyfotil a dal to ven, aniž by se ptal na náš názor. Tak s tím žijeme.  

K tomu všemu existuje fotka z mistrovství světa, kde s Enderem stojíme na věži a objímáme se. Bylo to před tím posledním skokem, kdy jsme byli nervózní, ale šťastní, protože jsme byli spolu. I tohle někdo vyfotil a zveřejnil. Některá média k tomu napsala, že každá láska je krásná.  

Každá láska je krásná. Jakože… asi ano?  

Ale co já o tom vím? 

Já vím jen to, že tahle láska je krásná. Láska mezi mnou a Enderem. Láska k Enderovi a Enderova láska. Ty ostatní neznám. A nikdy jsem jim ani moc nerozuměl. 

„Tvoji lékárničku necháme v příručáku. Jeden epipen mám u sebe,“ oznámí Ender. Všimnu si, že už dotelefonoval a teď kontroluje, jestli je růžová taštička se všemi mými léky tam, kde má být. Kurva, tohle je TA láska.  

Koukám na něj a prostě… Nevím. Jsem neustále dojatý tím, jak je starostlivej.  

„Palačinkový dort můžeme objednat už po cestě, aby na nás čekal,“ navrhne.  

Furt se mi chce smát, jako bych byl celý dny permanentně sjetej.  

„Napadlo mě, že bych tě tím mohl trochu popatlat a pak to olízat,“ povytáhne obočí.  

A ano, jsem z něj pořád nadrženej. A je toho mnohem víc.  

Tolik.  

Vstanu a položím mu ruce na ramena, abych ho mohl políbit.  

O ostatních láskách fakt nic nevím, ale o téhle vím všechno. Třeba to, že je osudová. Že je vesmírná a nesmírná a nekonečná a… 

„Je tu taxík, kotě.“ 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbil se vám příběh ČERVENORŮŽOVÁ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥