---

„Přísahám, že jestli ti ještě jednou zazvoní budík, udusím tě polštářem,“ zamumlá Kevin nedaleko mého ucha, až ucítím na krku jeho horký dech.  

Ležíme zpola zamotaní do peřiny na úzké posteli, tak blízko, jak to jen jde. V pokoji je světlo a dovnitř se snaží dostat první sluneční paprsky. 

Vezmu si Kevinovu výhrůžku k srdci a sáhnu na noční stolek pro mobil – budík mi fakt zvonil už dvakrát. Občas se stává, že ho automaticky zamáčknu, aniž bych se přitom probudil. A ta prošukaná noc, kdy jsem se na Kevinovi povozil, mi zjevně způsobila lehčí kóma. 

Za pětadvacet minut mám být na tréninku. Ale místo toho, abych vstal, přitáhnu k sobě Kevina, natisknu se k jeho horkému tělu, k nahým zádům, a dám mu pusu na rameno. Jeho vlasy mě šimrají na obličeji.  

Odolám nutkání poškádlit mu bradavky nebo si s ním pohrát trochu níž. Užili jsme si to v noci a on by měl odpočívat. Ještě pořád mám v hlavě, jak se nemohl nadechnout a… Něco v hrudníku se mi až úzkostlivě stáhne při představě, že za chvíli odejdu a nechám ho tady. Co když mu do pusy spadne ořech nebo podělaný kiwi pudink a on u sebe nebude mít nikoho, kdo by ho zachránil?  

Mě poser. Vítej, doživotní strachu o Kevina.  

Znovu ho políbím na rameno. Po tom všem se osud nejspíš rozhodl, že nás má plné zuby, a dal nás dohromady. Jinak by nám to třeba ještě trvalo, nebýt toho anafylaktického šoku. Nevím. Vlastně vím jenom to, jak je příjemné být zase blízko svému srdci, které si ten pitomeček nosí v hrudi.  

Konečně mám pocit, že do sebe všechno zapadlo.  

Další pusa na rameno. Nemůžu si pomoct. Fakt bych mu zlíbal každičký kousek kůže, našel bych každou pihu, líbal bych ta jeho vystouplá kolena. A zadek! Možná napůl spím, protože mě napadne – jen tak si ta myšlenka proletí po pokoji – že kdyby chtěl, klidně bych ho olízal a šukal jazykem, protože ho miluju.  

Nosil bych mu snídani na pokoj.  

Žehlil osušku. 

Bože, Kevin Newman se nikdy nesmí dozvědět, že by mě mohl úplně snadno zlomit jako špejli, když na to přijde, protože jsem z něj totálně hotový.  

Znovu zkontroluju čas na mobilu, v duchu se rozloučím se snídaní, nanejvýš dám po cestě proteinovou tyčinku, a ještě víc se nasáčkuju ke Kevinovi. Po ránu mám trochu stojáka, tak se mu jenom tak zlehounka otírám o zadek a vdechuju jeho vůni na krku. Nemůžu uvěřit, že my dva… fakt.  

„Ještě deset minut,“ zamumlám.  

„Klidně,“ zamumlá Kevin v odpověď, aniž by otevřel oči. Naopak se o něco víc zavrtá pod peřinu. „Čím míň budeš trénovat, tím větší mám šance tě porazit.“ Zní nanejvýš pobaveně, ale podezírám ho, že přitom spíš spí, než aby byl vzhůru.  

Prohrábnu mu vlasy a zaúpím. „Kurva, když ty seš tak horkej!“ 

Tlumeně se zasměje, převalí se a… nic neřekne. Spí. Tady sám sobě zakážu další mazlení a mývalovité otlapkávání (včera jsme se před spaním mazlili jako dva zamilovaní mývalové, co konečně našli báječnou popelnici) a donutím se vstát. Zatínám přitom čelisti a odolávám nutkání skočit šipku zpátky do peřin.  

„Jdu, abych získal náskok,“ řeknu potichu a začnu po pokoji hledat svoje oblečení. Nevím sakra, kam odletělo moje tričko, a tak hrábnu pro Kevinovo s obřím nápisem Newman na zádech. Kašlu na to. Líbí se mi, že voní jako on.  

Mobil vrazím do kapsy tepláků a nazuju si tenisky, načež zamířím ke dveřím. Už sahám po klice, když se Kevin zvedne, ospale na mě zamžourá, na tváři otlačenej povlak od polštáře, a vyhrkne: „Počkej! Zapomněl jsem ti to včera říct. Synchro skáčeme.“ 

Zakleju a dojdu zpátky k posteli, abych mu dal za trest mlaskavou pusu. „Seš blb.“ Mám z toho pochopitelně radost, ačkoli jsem si popravdě od Kevinova kolapsu na synchro vůbec nevzpomněl. Ale neznamená to, že bych ztratil chuť závodit. Jsem nadšenej, že budeme skákat spolu, plnej emocí, s trochu bolavým zadkem po tom, jak mi to Kevin včera moc hezky udělal.  

Ve velmi dobrém rozpoložení konečně otevřu a vykouknu na chodbu, jestli je čistý vzduch. Pak vyjdu ven, zavřu a… 

V ten moment se protější dveře otevřou a ven vykoukne rozcuchaná Teresa. Jsem si jistý, že v tom pokoji spí Scott, ne ona, protože tohle je zcela určitě klučičí patro. A Teresa vypadá stejně jako já, jako kdyby jí to v noci někdo moc hezky udělal.  

Přestože se Scottem nejsme kdovíjací kámoši a on i Teresa byli totálně k ničemu, když Kevin zkolaboval, ucítím zvláštní potěšení a pobavení nad tím, že se mu konečně splnil sen.  

Každopádně na sebe s Teresou chvíli upřeně civíme.  

Stoprocentně ví, komu patří pokoj, ze kterého jsem vyšel. A kdyby si nedokázala spočítat jedna a jedna, stačilo by počkat, až se k ní otočím zády, protože nápis Newman je vcelku dobrý důkazní materiál. Ale ani jeden z nás se nepohne. Jenom… zíráme. A minuty do tréninku ubíhají.  

Povytáhnu obočí. 

„Celou dobu jsem věděla, že seš to ty,“ řekne Teresa a pokusí se uhladit si rozcuchané vlasy.  

„No jistě. Celou dobu jsem věděl, že Scottovi nakonec dáš,“ opáčím.  

Teresa protočí oči. „No jistě,“ řekne navlas stejným tónem.  

Jako na povel se rozejdeme chodbou a bez toho, abychom si řekli cokoli dalšího, se naše cesty rozdělí, jakmile zapluju do svého pokoje a Teresa pokračuje dál k výtahu. Popravdě se nestíhám převléct, ani se mi nechce, tak si jenom v koupelně opláchnu obličej a vyčistím zuby, načež seberu jednu z hromady proteinových tyčinek, kterými nás zásobuje škola, a vydám se rovnou na trénink.  

Moje kondiční trenérka už čeká v posilovně s ručníkem a lahví vody. Jestli si všimne nápisu na tričku, co mi nepatří – asi všimne, nezpozoroval jsem, že by byla slepá – nijak to neokomentuje. Zatímco já, i kdybych to tričko neměl, mám pocit, že je do mě Kevinovo jméno vyryté. Hluboko do kůže i do kostí, prostě do mě.  

*** 

Clive se rozvaluje na lehátku u bazénu, košili rozepnutou a na očích sluneční brýle. Na první pohled vypadá téměř normálně a vůbec ne jako nerdík – tak ho s oblibou nazývá Kevin – ale pak si všimnu výšivky Ricka a Mortyho na košili. A jsme doma. 

Upřímně mu celkem závidím, že má pohodku, zatímco já jsem po tréninku rád, že žiju, a volno si můžu užít maximálně několik hodin, než vyrazím na další. Tentokrát skákání s Rowellem.  

Rozhodnu se využít volný čas co nejlíp, nacpu si polštář za záda a pořádně si loknu vychlazené kokosové vody. Záměrně dramaticky vzdychnu, plácnu do matrace a zamumlám: „Kámo, představ si, Newman si někoho našel.“ 

„Cože?“ vyhrkne Clive okamžitě a narovná se, až málem převrátí tablet, který měl na klíně. „Koho?“ 

Dopřeju si pár vteřin ticha, načež si ledabyle prohrábnu vlasy a pokrčím rameny. „Mě,“ odvětím, jako by se nechumelilo, a začnu se smát.  

„Cože?!“ vyhrkne Clive znovu, tentokrát o poznání naléhavěji, a sluneční brýle si posune do vlasů. „To myslíš vážně? Našel si tebe? To jako že vy dva… spolu?“ 

„Jo, ofiko!“ A než na mě stihne nahrnout hromadu otázek, v kostce mu popíšu, co se poslední dny dělo. Hlavně tedy Kevinův anafylaktický šok, můj strach, cestu do nemocnice a následné spontánní vyznání v noci, kdy jsem se za ním proplížil na pokoj.  

Dobře, možná jsem se nemusel plížit, Rowell nepřecházel po chodbě sem tam a nekontroloval nás, ale stejně to bylo celkem napínavé. A romantické. Protože to jsem teď já, jakmile je Kevin poblíž. Romantik.  

Clive je jako vždycky naprosto báječný posluchač, který se do toho asi jenom dvakrát pokusí zamíchat odkaz na nějaký divný snímek a statistiku, a jakmile mu vyslepičím všechno, dojatě na mě poulí ty svoje hnědé oči. „Endy,“ řekne, „já mám takovou radost. Ale, do háje, musel ses o něj hrozně bát.“ 

„Jo, to jo. Popravdě, za chvíli jede do nemocnice ještě na jedno vyšetření a já už se teď nemůžu dočkat, až se uvidíme. Připadám si jak trapná školačka. Ne že by mě nesral, ale i s tím, jak mě sere, ho miluju. Dává to smysl?“ 

„Dává,“ přitaká můj nejlepší kámoš. „Tim mě teda nesere, ale tvůj a Kevinův vztah je od začátku takový… hmm, třeskutý.“ 

„Třeskutý ani není pořádné slovo, kámo,“ řeknu mu soucitně a než se to zvrtne v hádku ohledně správného použití tohohle slova a Clive začne hledat slovník a výklady, kterými by mě mohl na dálku obšťastňovat, poznamenám: „Nevypadáš překvapeně.“ 

„Asi jsem čekal, že k tomu dojde. Jste do sebe zamilovaní už dlouho. A nedovedu si představit, že bys byl s někým jiným. Vlastně to dává smysl, vy dva. Ty potřebuješ v životě výzvy, Endy. Někoho, kdo tě motivuje, posouvá, kdo tě nutí se překonávat. No a Kevin je pro tebe od prváku ta největší výzva. To, že jste se dali dohromady… Prostě to opravdu dává smysl.“ Culí se na mě a pak sáhne pro lahev vody, aby se napil. „Už jste se bavili o tom, jestli to budete chtít sdílet? Myslím s veřejností.“ 

Tentokrát se zaculím i já. „Nebavili. Ale domluvili jsme se na tom, že to chceme oficiálně, což podle mě zahrnuje i veřejnost. Nebudeme to skrývat. A jestli si to Kevin rozmyslel, tak smůla, protože já si ráno vzal jeho tričko, což je rovnou jako nosit ceduli s nápisem: Pícháme spolu.“ 

Clive se rozkašle, když mu zaskočí voda. Položí lahev na stůl a zavrtí hlavou. „Ale vy jenom nepícháte.“ 

„My jenom nepícháme,“ odvětím něžně a myslím tím: Jsme mnohem víc.  

*** 

Potřebuju se kouknout na mobil, ale místo toho lezu poněkolikáté na věž. Přemítám, jestli mi Kevin mezitím stačil napsat. Psali jsme si totiž hned po tom, co jsem domluvil s Clivem – Kevin byl na cestě do nemocnice, aby mu provedli další vyšetření.  

Tak nevím, nebylo jednodušší, když jsem dřív neměl v životě nikoho tak blízkého, o koho bych se mohl bát? U táty jsem si maximálně mohl říkat, že jí moc sacharidů, případně nejí vůbec, a u mámy, že by to časem mohla přehnat s plastikami. No a Clive, ten mohl leda tak koktat kvůli svojí stydlivosti. Žádné závažné záležitosti. Zkouším si to při cestě na věž v duchu několikrát opakovat. Žádné závažné záležitosti, žádné závažné… Trochu jazykolam.  

Nahoře si protáhnu ramena. Z vlasů mi crčí voda.  

Stoupnu si na kraj, zhoupnu se v kolenou a v duchu to sám sobě odpočítám. Tři vruty, pokaždé se přetočím naprosto bezchybně a pod hladinu zajedu jako šipka. Vím, že jsem skočil skvěle, člověk to tak nějak vytuší, a i kdybych nevěděl, Rowellův zdvižený palec je dost výmluvný, sotva vystrčím hlavu. 

Dvěma tempy doplavu ke kraji bazénu a vytáhnu se nahoru. A přesně v ten moment si všimnu Kevina, který se blíží ode dveří, krok za krokem, totálně nevzrušeně a zároveň rušivě sexy. Má na sobě růžovou mikinu s nápisem: Tahle mikina není růžová, kterou jsem na něm neviděl už tak dlouho a… Poskočí mi z toho srdce. Fakt se nad tím totálně dojmu. 

Kevin pozdraví trenéra, na mě se usměje a sedne si na jednu z lavic. Vedle sebe položí plastovou krabičku s nějakým jídlem.  

Zírám na něj, on pak můj pohled zachytí a… fuck it, copak jsem Clivovi neříkal, že je to oficiální? Je mi jedno, že to Rowell uvidí, stejně už ho po té fotce asi překvapí máloco. Takže se ke Kevinovi rozejdu, moje bosé nohy pleskají na kachličkách, nakloním se a dám mu celkem cudnou pusu na rty.  

Aniž bych z něj spustil pohled, křiknu přes rameno: „Trenére, můžu si dát krátkou pauzu? Došel mi kluk.“ 

Kevin se usmívá jako sluníčko. Očividně nemá nic proti, oba jsme v tom zajedno. I když jsem si ani nic jiného nemyslel, stejně se mi zvláštně uleví. Sednu si vedle, dost blízko, abych neměl absťák, a dost daleko, abych ho nezamokřil.  

Všimnu si, že má v krabičce salát, tempeh a nějaké klíčky.  

„Tak co?“ vydechnu a snažím se z jeho výrazu vyčíst… cokoli. Ale vidím jenom ten úsměv, vřelý pohled, s jakým se na mě dívá.  

Rowell přijde blíž, nejspíš aby si taky poslechl, jak dopadlo vyšetření. Tím pádem, když Kevin mluví, mluví k nám oběma. K nastalé situaci našeho vztahu se trenér nijak nevyjádří. Možná mu to bylo jasné jako Clivovi. Možná to věděli úplně všichni kromě nás.  

„Dělali mi komplexní alergologické vyšetření,“ řekne Kevin a těká pohledem mezi námi. „Prej mám něco, čemu se říká polyvalentní alergie. Je pravděpodobné, že časem začnu být alergický na víc věcí. Z ořechů se to může přenášet na exotické ovoce a po nějaké době i na luštěniny.“ Teprve tady někde se jeho úsměv změní v kyselý výraz a do hlasu mu prosákne únava. „Po každém anafylaktickém šoku se to navíc zhoršuje, takže u sebe musím mít pořád aspoň dva epipeny. A chodit na vyšetření každý rok, aby se sledovalo, jestli se spektrum alergenů nerozšiřuje.“ 

Nevím, co na to říct, a než se mi povede zvolit něco tak akorát povzbudivého, aniž bych projevoval extrémní lítost (mám dojem, že tu by mi Kevin omlátil o hlavu), můj kluk dodá: „A doporučil mi, když jsem měl reakci na kiwi, být velmi opatrný třeba i u avokád a banánů. Miluju avokáda.“ Tady už vypadá vyloženě sklesle. Je znát, že ho to vzalo víc, než dává najevo, a já se nedivím. Taky by mě to rozjebalo. Respektive rozjebalo mě to tak jako tak, protože to, co on nesmí, já taky jíst nebudu.  

To mi dojde celkem rychle. Nejenom žádné ořechy, už nikdy, ale teď ani kiwi, banány a avokáda, aniž bych si pak několikrát zuřivě nevyčistil zuby. Ani tak se mi ale nechce to riskovat, takže RIP avokádové toustíky. 

„Sakra, to je nanic,“ řeknu upřímně. „Kdybys chtěl obejmout a zamokřit, řekni.“ A už nedodám, že mě představa, jak u sebe musí mít dva epipeny, děsí. Co když zrovna náhodou nebudu poblíž, on si je nedokáže píchnout a nikdo další nebude mít páru, jak je použít?  

Ten celoživotní strach je svině.  

Zahledím se na modrou hladinu bazénu, která se pozvolna zklidňuje. Jako vždycky mi to přináší vnitřní klid.  

Vnímám, jak Rowell, jehož přítomnost se mi povedlo vytěsnit, říká: „Neboj, zdravotník to probere s nutričním terapeutem a vytvoří i tak skvělý jídelníček, který ti bude chutnat.“  

Člověk se nejspíš optimistou nerodí, ale postupně stává, protože jak jinak si vysvětlit, že je Rowell tak v pohodě se svojí umělou nohou, nebojí se od té nehody řídit auto a navíc od začátku věří, že já a Kevin máme na to vyhrát mistrovství?  

Odtrhnu pohled od bazénu a dlaní překryju tu Kevinovu. „Spolu to zvládneme, dobře? Odteď s sebou budu taky nosit epipen. Neměl bys na to myslet sám.“ 

Můj kluk je tvrdohlavý. Někdy až zabedněný.  

Můj kluk má hromadu báječných vlastností a pár, za které mám chuť ho utopit.  

Můj kluk má především tu vlastnost, že bývá neomylný. 

Ale když se mi během sexu odevzdá nebo když na mě kouká jako teď, vidím, jak se v něm něco láme. Jeho oči jsou kurva tak strašně modré, až je proti nim modrá barva bazénu spíš popelavá.  

Obejme mě. Kašle na to, že bude mokrý, přitiskne se ke mně a zaryje mi bradu do ramene. „Děkuju,“ řekne prostě. Nějakou dobu jsme všichni ticho. Rowell se dokonce pomalu rozejde zpátky k věži, jelikož má nejspíš veškeré potřebné informace, ale pak se otočí, když Kevin pronese: „Mimochodem, doktor chtěl, abych aspoň týden netrénoval a odpočíval, ale dost jsem se s ním pohádal a nakonec souhlasil, že tři dny stačí, když se mnou na každém tréninku bude zdravotník.“ Tohle mu očividně spraví náladu. Už se zase usmívá od ucha k uchu.  

Je mi jasné, že pičoval o sto šest a doktor neměl nervy se s ním dohadovat.  

A Rowell to nejspíš vidí úplně stejně, protože povytáhne obočí a odfrkne si. Stojí na půl cesty k věži, což znamená, že moje vymručená pauza skončila.  

Ve snaze zlehčit atmosféru a zlepšit Kevinovi náladu poťouchle oznámím: „My spolu chodíme, trenére.“ Zním skoro pyšně, jako kdybych ho po měsících usilovného nahánění a zvaní na rande konečně dostal.  

Trenér zavrtí hlavou a usměje se. „To jsem pochopil.“ Pak ukáže bradou k bazénu, tak přikývnu a bez keců se tím směrem rozejdu.  

Najednou jsem samozřejmě nabuzenější než předtím, skáču s větší energií a dobře, uznávám, možná se maličko předvádím. Sem tam na Kevina mávnu, zatímco on si po chvíli vykasá rukávy, a aniž by ode mě odtrhnul pohled, pustí se do salátu. Očividně bojuje sám se sebou a zdá se, že by se nejradši svlékl a šel mi ukázat, jak se to dělá, a tak obecně se pohybuje mezi miluju tě, seš úžasnej, až k tvl, lamo pitomá, co to má bejt?! 

Doslova je to: „Jooo, můj kluk je nejlepší!“ A ukáže na mě vítězoslavně vidličkou, jako kdyby měl okamžitě někdo přijít – kdokoli – a pověsit mi na krk zlato. 

Jenomže pak se to zas přehoupne na druhou stranu a on zuřivě vrtí hlavou. „Ty vole, co to bylo za skok? Ses snažil vystříknout až na strop?“ 

Načež následuje poraženecké: „Ach jo, promiň, byl to skvělej skok. Až moc.“ 

V jednu chvíli, kdy se mi povede nešplíchnout ani maličko, projedu hladinou jako nůž rozteklým máslem, Kevin poskočí a vytáhne se na špičky jako surikata. „Musíš být tak dobrej?“ vyjede. „Ježiši, nemůžeš skákat jako člověk a sem tam udělat nějakou chybu?“ 

Pár soust salátu a tempehu, než se ozve: „Paddocku, víš o tom, že se v tom skoku máš otáčet a ne padat jako šutr?“ Což doprovází hlasité hmpf, chmpf, jako bych byl totální trotl, jakého sportovní svět ještě neviděl.  

Následně se Kevin velmi pobaveně uchechtne a rošťácky si prohrábne vlasy. „Promiň, nevím, proč to furt dělám.“ 

Zdá se, že už bude mlčet, že další skoky přejde bez komentáře, ale stejně mi neunikne tlumené: „To bych skočil líp.“ Zaslechnu to mezi chroupáním salátu.  

„Naser si, Newmane! Mimochodem, takhle skáčeš ty!“ zakřičím rozverně a skočím schválně tak, abych pořádně šplíchnul. Zajedu pod hladinu dřív, než zaslechnu Kevinovo brblání, že takhle on opravdu neskáče, a především než nás Rowell stačí informovat, že jsme idioti.  

*** 

Navečer se spolu jdeme projít k vodě. Scott nás sice zval na promítání ve zdejším sálu, který zamluvil očividně proto, aby udělal dojem na Teresu, ale já a Kevin jsme došli k názoru, že nepotřebujeme trávit večer ve společnosti všetečných otázek na náš vztah a totální trapnosti ohledně toho jejich, u kterého těžko říct, jestli tou píchačkou začal, nebo ne. 

Teresa podle mě není materiál na chození. 

Scott je… štěndo. 

Takže jsme s Kevinem vypadli a ruku v ruce jdeme k jezeru. Ano, reálně se část cesty pevně držíme, prsty propletené, a přestože se střídavě taháme různými směry (oba chceme jít po jiném kraji cesty, což je tím pádem trochu boj), ani na okamžik nemám pocit, že by mě to držení jakkoli omezovalo. Navíc o tom všem uvažuju jako já a Kevin. 

A ne já a ten kripl. 

Já a pičus.  

A tak.  

Prostě já a můj kluk.  

Nikdy jsem s nikým nechodil. Jasně, před pár lety jsem si to s některými holkami řekl, to jsem byl každou chvíli zaláskovaný do jiné, ale nikdy jsem to nevnímal jako závazek. Až teď. A co je totálně kulervoucí – nijak mě to neděsí.  

Dojdeme k jezeru, kde jsme se spolu tenkrát na soustředění koupali, krátce po tom, kdy jsme se dozvěděli, že máme společné sny. Od té doby uplynula fůra času. Dalo by se říct, že okolní výjev se nijak nezměnil, ale my jo.  

I když něco je přece jen stejné. Kevin, který si okamžitě začne sundávat tričko a kalhoty, načež se rozeběhne a skočí do vody. Napodobím ho, a když stahuju kraťasy, dávám pozor, aby mi z kapsy nevypadl epipen, o který jsem velmi naléhavě požádal našeho zdravotníka. Protože jistota je jistota, a jestliže Kevin nosí dva, nevidím důvod, proč bych nemohl mít aspoň jeden.  

Rozejdu se k vodě a skočím do ní. Je spíš vlažná, jelikož slunce dneska nemělo kdovíjakou sílu. Chvílemi dokonce foukal studený vítr.  

Vynořím se nedaleko Kevina. „Žádný pičování a plavání na druhej konec jezera, Newmane,“ popíchnu ho. „Nebudu tě zas oživovat.“ Cáknu na něj. 

Zatřepe hlavou a rozesměje se. „To je tak cute, jak seš starostlivej.“ Doplave ke mně, položí mi ruce na ramena a nohama mě obejme kolem pasu. Unesl bych ho tak jako tak, ale teď mám pocit, že vůbec nic neváží. „A co takhle?“ zamumlá a otře se mi nosem o čelist. „Takhle je to v pohodě, ne?“ 

Chytím ho pod zadkem a přikývnu. „Takhle je to maximálně v pohodě a už by ses mě tak měl držet vždycky.“ Políbím ho a vteřinu předtím, než se to stane, vidím, že zavře oči. Všímám si detailů. Jak jde o něj, zajímá mě úplně všechno. Vpíjím se do něj, kradu si pro sebe jeho teplé rty, jazyk a každý výdech.  

Chci ho šukat. Ale chci ho milovat a dávat pozor, aby byl v pořádku.  

Tohle musí být láska. Když se odtáhnu a zeptám se: „Jakou barvu má pro tebe teď voda a slunce?“ 

Vezme tu otázku extrémně vážně, rozhlédne se a zamyšleně nakrčí čelo. „Tahle voda je spíš šedá. Ale v bazénu vidím vodu zelenošedě. Taková břečka. A slunce je teď hodně dorůžova.“ 

„Takže v bazénu prostě vždycky skáčeš do kaluže?“ ušklíbnu se. 

Kevina to rozesměje. „Vlastně jo.“ Místo toho, aby dál civěl na slunce, se otočí zpátky ke mně a dá mi pusu. Na rty, na bradu, na tváře, načež se přesune ke krku. 

Každou jednu z nich cítím úplně všude, poletují mi v žaludku. Přivírám oči a mhouřím je do slunce, které rozhodně není růžové. Ale něco mi připomene. „Ta fanfikce, co jsi mi dal,“ vydechnu při další puse pod ucho. „Jmenuje se Červenorůžová, ale… ty o tom, že máš tritanopii, moc nemluvíš, ne?“ 

Z nějakého důvodu působí nadmíru pobaveně. „Ahá,“ řekne, „takže jsi mnou zase tak posedlej nebyl. Psal jsem o tom kdysi post na Insta. Když mi bylo asi patnáct. Chceš mi říct, žes neroloval až na začátek mého Instagramu a nečetl všechno, co jsem kdy o sobě napsal?“ 

„Eee, asi jsem si prohlížel spíš tvoje fotky.“ 

„Pche, to já měl lepší přípravu,“ opáčí důležitě. „Četl jsem u tebe všechno. Dokonce jsem ehm… no nic, radši nic.“ 

To mě hodně zaujme. „Počkej, co? CO?“ Zhoupnu nás a naznačím mu tak, že pokud se okamžitě nevyžblebtne, zapluju s námi pod hladinu. Ne že by to byl kdovíjaký trest, ale nic lepšího zrovna teď nemám, když se mě drží jako klíště. 

„Dobře, no, teď, když o tom zpětně uvažuju, vážně jsem tebou byl trochu posedlej,“ přizná neochotně, „ale prostě jsem sledoval i všechny tvoje starý závody, co jsem našel na YouTube. A taky jsem našel tvoje fotky na stránce školy a tvůj Facebook a tvoje statistiky… No nic.“ 

Velmi mě to pobaví. „Sexy,“ uchechtnu se. „Seš prostě malej psychoušek.“ 

Taky se uchechtne. Pohne se proti mně a polkne tak, až mu poskočí ohryzek. Cítím, že zatímco si povídáme, tvrdne a začíná mě maličko šťouchat do břicha, na což zas velmi ochotně reaguje moje péro. „Možná trochu větší psychoušek,“ zakňourá Kevin. „To je děs. Jsem z tebe furt nadrženej.“ 

„Víš co? Budu spát zase u tebe, jo? Jakože… furt. Než odletíme do Tokia. A pak taky. Nebo ty u mě. Prostě spolu, chápeš. Hodím si tam věci a je mi jedno, jestli to někoho bude štvát.“ Nakloním se k němu, vyrazím proti němu boky a zároveň mu zašeptám do ucha: „Dneska si tě vezmu do sprchy a dovolím ti, abys mi opíchal pusu, Kevine. Budu před tebou klečet, prosit a s vyplazeným jazykem čekat, až se vystříkáš, abych to mohl polknout.“ 

„Aaa, Paddocku!“ Kevin do mě strčí a odtáhne se. Několika rychlými tempy zamíří ke břehu. „Na co čekáš?“ křikne přes rameno. „Okamžitě vylez z té vody. Máme toho hodně na práci.“ 

Pobaveně začnu plavat za ním. Nelhal jsem, dneska mu dovolím všechno. Miluju to. Miluju ho. Ještě než vylezu na břeh, letmo pohlédnu na zapadající slunce. 

Kevin má pravdu. Možná je vážně trochu růžové.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥