---

Předstírám, že spím. Jenže pak už mě z té jedné polohy bolí za krkem, potřebuju se poškrábat na nose a je mi horko. Prostě je každou minutou těžší a těžší oddalovat okamžik, kdy si budu muset promluvit s mámou. Nebo teda jako… asi bude chtít mluvit, ne? 

I kdyby jen o maličkostech, pořád to obnáší nějakou snahu, kterou v sobě ztěžka doluju už teď, a je to otravné, otravné, otravné! 

Nechci s ní mluvit. Panebože, proč musela přijet? Jasně, jsem v nemocnici, ale když jí volali, přece už tou dobou věděli, že budu v pohodě, tak… Mohli mi ji dát na telefonu k uchu, stačilo by prohodit pár slušných frází a následně nechat náš vztah dál fungovat na hodně velkou vzdálenost.  

Takhle by mi to vyhovovalo. A ne, že pozná Endera, sedne si vedle mojí postele, sem tam mě pohladí po ruce a přitom se bude tvářit jako starostlivá máma. 

Nebo takhle, ona je starostlivá, akorát její starost pokaždé přichází pozdě. Ve chvíli, kdy už je to stejně jedno. 

Nakonec mě porazí právě ten nos. Svědí už tak moc, že předstírám probuzení a zuřivě se poškrábu.  

„Dobré ráno,“ řekne máma.  

„Musím na záchod,“ řeknu já.  

Zkouší mi pomoct, ale fakt není s čím. Cítím se vlastně celkem dobře, poslední dvě hodiny už prostě jen čekám, až uplyne dvacet čtyři hodin od přijmu, aby mě mohli pustit. Proto na záchodě hodně zdržuju, zabíjím čas třeba tím, že se koukám do zrcadla a upravuju si vlasy, umývám si prst po prstu, počítám kachličky… A pak už je to taková nuda, že se vrátím zpátky do pokoje.  

Máma sedí v křesle a zírá před sebe. Na zeď. Očekával bych, že bude listovat časopisem nebo si pustí televizi nebo se zabaví na mobilu, ale ona prostě jen sedí a zírá před sebe, skoro jako by meditovala.  

Vlezu si zpátky do postele. Bylo by příliš, kdybych zase předstíral spánek?  

„Jak se cítíš?“ zeptá se. Zní spíš zvědavě, což mi vyhovuje. Nemám z té otázky pocit, že jsem málem skapal.  

„Dobře,“ pokrčím rameny. Mohl bych to tak i ukončit, ale něco mě nutí pokračovat. „Líp než minule,“ dodám. To dává smysl, že ano, když jsem u sebe minule neměl epipen, museli mě oživovat a nějakou dobu jsem strávil v kómatu. A vlastně jsem měl obrovské štěstí v neštěstí, že jsem neskončil s trvalými následky. Dám si hodně záležet, abych tohle všechno dokázal vložit do výrazu, který mámě věnuju.  

Máma to pochopí a přikývne. Na okamžik se zdá, že se ohradí, že řekne něco, co mě přinutí ji usadit, ale ona se najednou rozhodne odvést řeč jinam. K tématu, kterému nedokážu odolat. „Ender je milý.“  

Zamračím se. „Jde to,“ připustím opatrně.  

Jenomže máma si nedá pokoj a pokračuje: „A taky neuvěřitelně hezký.“  

Obrátím oči v sloup. „Neuvěřitelně? To trochu přeháníš,“ zamručím a nejistě poposednu. „Maximálně neuvěřitelně otravný, ale to je tak jediné, co je na něm neuvěřitelné. A vůbec, přestaň ho chválit. Rozešel se se mnou.“  

Máma povytáhne obočí takovým tím způsobem, kterým jako by říkala pověz mi o tom. To se mi rozhodně nechce. Nechce se mi mluvit a nechce se mi mluvit s ní. Akorát… nevím. Ender je moje slabina. Skoro mám dojem, že o něm mluvit vyloženě potřebuju a máma zase brzo odjede z mého života, zmizí, tím pádem je nejspíš ideální. Takže se sice tvářím, jak mě to nesmírně obtěžuje, ale následně nezadržitelně žvaním… o všem. Teda samozřejmě vynechám společné sny, ale jinak to pojmu celkem komplexně. Od chvíle, kdy nás dal trenér dohromady, přes první pusu, Vánoce, New York, závody, narozeniny, víš o tom, že jsme se narodili ve stejnou chvílí?, wtf!, nároďák, rozchod, fotku, moje pičování, rvačku a včerejší záchranu života.  

Dávám do toho hromadu energie a rozhořčení a emocí, takže asi není divu, že sotva skončím s Paddock–Newman telenovelou, jsem úplně vyřízenej. Máma mi podá vodu, počká, až ji celou vypiju, než se na mě usměje a řekne: „Tak tomu říkám romantický příběh. Má to všechno. Vážně o vás lidé píšou fanfikce?“  

Přikývnu. „Jo, celkem teď trendujeme. Ale hlavně je nečti! Jsou hodně o sexu a v některých mám dokonce chapadla. Nebo jsem syn šéfa podsvětí a Ender je můj otrok,“ přiznám a nakrčím nos.  

Mámu tím pobavím. Následně ale trochu zvážní. „Mrzí mě, že se s tebou rozešel, ale když jsem ho tu viděla, jak se o tebe strachuje…“  

„No ale rozešel,“ vyhrknu rychle. „Vlastně je to dobře. Měl pravdu. Musíme se oba víc soustředit na skákání. Teď jde o hodně.“  

Máma není hloupá, nikdy nebyla. Vlastně myslím, že mám studijní mozek po ní. Akorát občas hloupou dělá schválně. Takové to, že předstírá, že něco neví a zkouší tak ostatním vnuknout myšlenku, kterou nechce říkat nahlas, protože by zněla až příliš rázně. A přesně to udělá teď. Nakloní hlavu na stranu a nechápavě pronese: „A já myslela, že vám to spolu právě šlo. Celou sezónu jste skákali skvěle. Nebo ne? Přece by vás nepozvali do Sports Illustrated, kdyby to za to nestálo. Vždyť ani na národním mistrovství jste neměli žádnou konkurenci.“  

Nadechnu se, abych jí vysvětlil, že úspěch v synchru je přece něco úplně jiného. Jiná disciplína. Akorát ona by pak mohla nadhodit, že se mi na posledních závodech, kdy jsem s Enderem byl, dost dařilo, takže… Jenže pak si uvědomím, co všechno řekla, a zaujme mě něco úplně jiného. „Copak tys viděla národní mistrovství?“  

Pokrčí rameny. „Samozřejmě. Pronajali jsme si na oba dny sál s promítacím plátnem a přijela celá rodina. Dokonce i Megan a Brandon.“  

Nechápavě zamrkám. „Přijeli i sourozenci?“ 

Máma pouze přikývne.  

„A četlas náš rozhovor?“  

„Kevine, ano, všichni ho četli. Jsme na tebe tak pyšní. René ho nechal zarámovat a pověsili jsme ho v našem domě v Berlíně,“ oznámí, jako by o nic nešlo. A asi nejde. Máma byla vždycky celkem milující, akorát těch lidí kolem byla taková spousta, že svou pozornost často tříštila. Míval jsem dojem, že toho na mě moc nezbývá. Takže představa, že si najde čas na to, co tolik miluju, je… zvláštní. 

Rozhostí se ticho. Není tíživé, ale něco znamená, jen ze začátku netuším co. Jakmile se však máma nadechne a začne mluvit, pochopím, že se jen potřebovala odhodlat. „Napadlo mě, pokud by ti to nevadilo a nerozptylovalo by tě to, že bychom mohli… No, víš, přiletět za tebou do Tokia a podpořit tě.“  

„Jako na mistrovství?“ zeptám se úplně hloupě. Ale zní to prostě natolik šíleně, že mi to jednoduše nedá. „A tím my myslíš koho? Sebe a tátu? Sebe a Reného? Sebe a Melindu?“ Neříkám to zle, vlastně mě spíš upřímně zajímá, koho má na mysli.  

Melinda, mámina spirituální manželka, skoky do vody zbožňovala. Většinou to byla ona, kdo mě vozil na tréninky. A René, mámin i tátův milenec, je zas děsně nadšený typ, kterému přijde fascinující kde co. A taky jsou tu další, kteří… já nevím, hrozně dlouho jsem je neviděl. Ani s nimi nemluvil. 

Když jsem odjel na Astru, všechny jsem je zablokoval – na sociálních sítích i telefonní čísla. Částečně jsem komunikoval pouze s Riggsem, jelikož ten do rodiny nepatřil, tím pádem mi to přišlo snazší.  

„Myslím všechny. Všichni tě chtějí moc vidět,“ oznámí máma tiše a v očích jí najednou vidím obrovskou lítost. „Chybíš nám. Hrozně moc nám chybíš.“  

Možná to hraje na city. Možná to myslí upřímně. Možná jí doopravdy chybím. Možná jsem jí poslední roky chyběl každý den, jenže… Kde teda byla? Málem jsem umřel a byl naštvaný, tak strašně nelidsky naštvaný, že jsem potřeboval něco udělat, nějak se s tou bolestí, že nesmím věřit vlastní mámě, poprat. Tak jsem před ní utekl. A ona? Prostě to přijala.  

Napadne mě, že bych se zeptal, proč teda nikdy nepřijela, proč nebojovala? Proč si prostě nekoupí letenky do Tokia a nepřiletí tak jako tak, jen protože chce?! Protože jí do prdele chybím?! Tak moc, že kašle na to, co chci nebo o co jsem žádal.  

Jasně, utekl jsem, zablokoval je, ale po čase jsem začal doufat, že zkusí udělat všechno, aby to napravili. Vážně byly telefonáty od Riggse to jediné, co zvládli?  

Mohl bych na ni tohle všechno vychrlit, ale jsem si dost jistý, že by to nikam nevedlo. Spoustu vlastností jsem zdědil po mámě a spoustu po tátovi, ale ani jeden z nich nikdy za nic nebojoval. Oba se narodili do bohaté rodiny a žijí jen z toho, že pronajímají hromadu bytů a domů po celém světě. Nepamatuju si, že by se o něco snažili, prostě si jen tak proplouvají životem a užívají si.  

Od takových lidí možná nemůžu čekat něco víc.  

Tak mlčím.  

A mámě se začínají zalévat oči slzami.  

„Promyslím to a dám ti vědět,“ promluvím nakonec, abych ji alespoň trochu uklidnil. Nechci, aby brečela. A hlavně nechci, aby pokračovala v dotírání a já se nakonec neudržel a vypustil toho zlého Kevina, který kolem sebe rozhazuje ty nejhorší urážky, jen aby měl klid.  

„To zní dobře,“ usměje se máma a pohladí mě po ruce. Nenápadně si utře koutky očí a popotáhne. „Tak jako tak ti budu při obou závodech držet palce,“ slíbí. 

Vzdychnu. „No jo. Děkuju.“  

Neřekl jsem jí, že jsem synchro vzdal, ale stejně by to k ničemu nebylo. Po tom, co se stalo, vím, že v tom Endera nemůžu nechat. Ať to bude jakkoliv, ať si řekneme cokoliv, společně na tu věž vylezeme. A společně jako jeden tým skočíme. Ne proto, že mi zachránil život, ale protože si to vzájemně dlužíme. A zasloužíme. 

*** 

Když dorazím na Zelenou Louku, je už zase čas večeře. Uteklo jen nějakých… teď už to bude dvacet pět hodin, a přesto mám dojem, že se včerejšek stal hodně dávno. Asi za to může i fakt, že si zas tolik nepamatuju.  

Seděl jsem se Scottem a Teresou u stolu, srali mě, šel jsem si pro kiwi pudink, zpátky ke stolu, pořád mě srali, začalo mě škrábat v krku, šel jsem se napít… Zbytek je rozmazaný a spíš mi sem tam vyskakují nějaké záblesky.  

Nejvíc mám v hlavě to, jak jsem si říkal, že asi chcípnu. Anafylaktický šok nastoupil až příliš rychle, epipen jsem měl příliš daleko a všichni kolem vypadali příliš vyděšeně, než aby je napadlo něco udělat. To mě sralo, tak děsně moc, akorát jsem se zrovna dusil a bojoval o život, tak jsem vztek musel odsunout na nikdy.  

A pak byl u mě najednou Ender, díkybohu, Ender je u mě!, a něco se změnilo.  

Pamatuju si, jak jsem se podvědomě uklidnil. Věděl jsem, že Ender chápe, co má dělat. Věděl jsem, že se na něho můžu spolehnout, že udělá všechno správně a že mi pomůže. Což se taky stalo.  

A teď jsem zase tady, jako by včerejšek vůbec neexistoval.  

Máma se mnou jela až sem, ale následně se rozloučila a vrátila se zpátky na svůj hotel, takže si mě u vchodu přebral Rowell. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak… „Vy jste dojatý?“ zeptám se opatrně.  

„Vlastně ano,“ přizná a poplácá mě po rameni.  

Nebudu lhát, jeho přímost mě trochu překvapí, takže ze mě vypadne jen neurčité: „Aha.“ 

Vzdychne a vede mě halou ke schodům. Mezitím ale jeho dojetí zmizí a nahradí ho úšklebek. „Ještě nikdy se mi tak neulevilo, že ta největší vysírka na světě je v pořádku.“  

Zastavím u zábradlí. Než padnu unavenej do postele, tohle je třeba vyřešit. „Největší? Chcete říct, že já jsem největší vysírka?“  

Rowell se pobaveně zasměje. „Kevine. Máš připomínky prakticky ke všemu. Když jsem v prváku napsal do soupisky Endera na první místo, poslals mi pět mailů. Ve druháku jsi odmítl odejít z mé kanceláře, dokud jsem nepovolil, abys mohl trénovat víc. A letos? Pamatuješ na těch milion řečí, že jsme si dovolili nepověsit tvůj plakát doprostřed?“  

Zamračím se a společně s tím pokrčím rameny. „No něco se mi mate,“ přiznám a obrátím oči v sloup. Bylo by fajn, kdyby moje odhodlání spíš pochválil. Si myslím. Na druhou stranu, můžu to brát pozitivně, což nakonec udělám. „Mohl byste Paddockovi laskavě vzkázat, že jsem lepší vysírka než on?“  

Trenéra tím upřímně pobavím. Zavrtí hlavou a ukáže nahoru do patra. „Běž si odpočinout. Zítra s tebou ještě zdravotník pojede do nemocnice na kontrolu. Máš klidový režim, takže jestli tě nachytám, jak cvičíš, nechám tě dvacet čtyři hodin hlídat. Vím, že budeš nervózní, protože se blíží mistrovství, ale máš natrénováno a pár dní volna tě nijak neohrozí.“  

Tohle je ta velmi nepříjemná část. Představa, že se následující dny povaluju, zatímco Ender bude každou vteřinou trénovat a dělat všechno pro to, aby byl co nejlepší, mě upřímně ničí. Na druhou stranu… jsem naživu a mám z toho radost. Takže přikývnu. „Neplánuju dělat problémy,“ oznámím. Začnu stoupat po schodech nahoru, na třetím schodě se však zastavím a znovu kouknu na trenéra. „Synchro skáču, jen aby bylo jasno.“ 

Rowell přikývne. Nejspíš to nechce dávat moc najevo, ale stejně se mu v obličeji mihne úsměv.  

A pak už jdu do svého pokoje, což je fakt v nejhorší možnou chvíli, protože jsem už skoro nahoře, když zaslechnu zespodu hlas. Otočím se. A ano, z jídelny zrovna vychází Ender a mluví se svým osobním trenérem. Nejdřív mě nevidí, udělá dva kroky, než vzhlédne, jako by můj pohled vycítil, a… zíráme na sebe.  

Usměju se.  

A on se usměje nazpátek.  

Napadne mě, že bych šel za ním, jenže trenér do něj pořád něco hustí a já jsem už na posledním schodu, vlastně už jsem téměř pryč a vracet se mi přijde… Nevím, jestli smím. A tak pokračuju a zahnu do chodby k pokojům. Aniž bych Enderovi něco řekl. Třeba to, že pořád skáčeme.  

*** 

Přemýšlím, že bych se po hodně dlouhé době konečně podíval na net. Dřív jsem na něm trávil hromadu času, hlavně na Insta a TikToku, a nikdy bych nevěřil, že bez něj zvládnu fungovat tak dlouho, ale ono to překvapivě jde. Když je strach větší než zvědavost, člověk si celkem rychle odvykne brát mobil pořád do ruky.  

Nakonec se k tomu ale nedostanu, protože sotva vejdu do pokoje, skácím se na postel a do minuty usnu. Ani si nevyzuju boty, prostě to zalomím a dám celkem sympatickou hodinovou chrupku. Když se proberu, pár vteřin nevím, kde jsem, kdo jsem a proč mám u pusy slinu velikosti bazénu. Raději se znechuceně odeberu do sprchy.  

Tohle, poslintanej polštář, je většinou Paddockův styl, což je pro můj mozek evidentně skvělá asociace, aby mi ho okamžitě předhodil. Tím pádem, zatímco si umývám vlasy, myslím na to, jestli bych si s ním neměl jít promluvit. Jsme teď v celkem divném mezistavu, kdy vůbec netuším, jak to mezi sebou máme.  

Řveme na sebe, že ano. Pak ho totálně podělám, záchrana života, trochu zvláštní rozhovor v nemocnici… Z toho by asi každý věděl tak akorát kulový. Ani já sám netuším, jak se ohledně Endera cítím. Na jednu stranu si nedokážu představit, že bych byl bez něj, že by se mezi námi nic nezměnilo, ale nejsem si jistý, jestli bychom zvládli být spolu.  

Ta chvíle, kdy jsem byl odhodlaný do toho dát všechno, je pryč. Asi. Nebo já kurva nevím.  

Rozhodnu se, že to nechám na zítřejším Kevinovi. Dnešní Kevin se dá do kupy, vysuší si vlasy, vyčistí zuby a zaleze zpátky do postele. Byl jsem v nemocnici a mluvil se svojí matkou, tak si snad zasloužím chvíli klidu. Bez dramat.  

Po hodinové chrupce se mi ještě nechce spát, proto se natáhnu pro Jujutsu Kaisen a čtu si. Dostanu se zhruba do poloviny prvního dílu, když se ozve zaklepání. A hned nato se otevřou dveře a dovnitř vklouzne Ender. No jistě, že je to on. Tváří se přitom, jako by se takhle v noci ke mně do pokoje vkrádal často. Ani se na mě nekoukne, zavře a zamkne.  

Následně se mi nacpe do postele.  

Ne že si sedne na kraj matrace, ne že si vezme židli, kterou by si přisunul blíž, ne že by zůstal stát, on prostě zaleze do postele a natáhne nohy. Sice se nepřikryje, ale i tak je to drzoun.  

„Ahoj,“ řekne mile. Má přitom takovej ten líbeznej úsměv, kterej mě vždycky pitomě hřeje.  

„Neboj, ještě pořád žiju,“ uchechtnu se a odložím mangu na noční stolek.  

Což se velmi rychle ukáže jako chyba. Ender totiž řekne: „Jo. Jsem rád.“ A nastane ticho.  

Plné rozpaků a pochybností. Kdybych měl mangu u sebe, mohl bych třeba předstírat, že otáčím stránku, nebo… nevím, cokoli, aspoň by to vypadalo, že něco dělám, zatímco teď oba jen sedíme (Ender spíš pololeží) a noříme se čím dál víc do trapnosti.  

Nakonec je to Ender, kdo se probere jako první. Že by ale přišel s něčím přelomovým, se říct opravdu nedá. Vypadne z něj totiž: „Myslím, že bychom si možná měli promluvit.“  

Přikývnu. A taky trochu sjedu na posteli níž, až to skoro působí, že se v další vteřině hodlám schovat pod peřinu. „Asi je mi jasné o čem, ale stejně se zeptám. O čem?“ Chci, aby to pojmenoval on. 

Jenže Ender ihned reaguje odpinknutím otázky zpátky. „O čem myslíš?“  

Vzpomenu si, jak jsme na začátku roku hráli v klubové místnosti ping-pong a zkoušeli udělat prakticky cokoli, aby míček spadl na straně toho druhého. Teď mi to přijde podobné. Obrátím oči v sloup, aby pochopil, že nemá smysl to zbytečně protahovat. „No tak, Paddocku. Řekni, co potřebuješ říct.“ 

Ender poslechne. Věnuje mi odhodlaný výraz a řekne: „Chci bejt s tebou.“ 

Přesednu si tak, abych na něj viděl a nemusel neustále otáčet hlavu. Je tady a je tak… Přál bych si mu říct, že když jsem se vzbudil v nemocnici, byl jsem totálně zmatenej a možná i trochu vyděšenej, nebyl jsem si jistý, kde přesně jsem, ale sotva jsem ho uviděl, bylo mi najednou líp. Ender Paddock je se mnou, tak to musí být v pohodě. 

A teď je to stejné. Je u mě v posteli. Akorát místo klidu cítím divné chvění. A tím divné myslím nepříjemné. Je to jako husí kůže vzadu na krku. Nebo zimnice v horku. Nebo plíživá bolest v zubu. Člověk ví, že z toho nemusí nic být, třeba to pomine a nic se nestane, ale co když to předznamenává něco… něco obrovsky bolestivého? 

Chci bejt s tebou je příšerně neurčité.  

„Protože jsem málem umřel? To něco změnilo?“ nadhodím. Za pár dní se na tohle všechno rychle zapomene. I já to budu chtít hodit za hlavu. Tolik na to nemyslet. Nešťourat se v tom. Takže strach opadne. A co když to chci bejt s tebou taky?  

Kouknu na Endera, ale ten vypadá hodně zamyšleně. Vyškrábe se do sedu, nadechne se, otevře pusu a následně ji zase zavře. Ať se v něm děje cokoli, dávám mu čas, aby se to v něm urovnalo. Což se asi nestane, jelikož začne chrlit tak nějak všechno. Jako by to v sobě už nedokázal udržet a potřebovalo to ven.  

Takže…  

Ender Paddock řekne:  

„Ne. Nevím. Asi jo, strašně jsem se o tebe bál. Nikdy jsem se tak nebál. Ani když jsem si nebyl jistej, jestli budu moct jet na mistrák, ani když se naši rozváděli. Nikdy v životě. Došlo mi, že jsi pro mě důležitější než cokoli. Asi jsem byl idiot, že mi to nedošlo dřív, ale možná mi to došlo a jen jsem se bál. Ale teď jsem tady a vím, že si z toho nesedneš na prdel, ale zároveň tě znám a chápu, že cítíš to samý. Ať už je v tom vesmír, nebo náhoda, nebo cokoli, patříme k sobě. A než mě zkusíš poslat pryč, a já vím, že to zkusíš, uvědom si, že jsem taky Blíženec. Stejně tvrdohlavej jako ty. Šílíš ze mě. Nejsem jako tvoje máma, kterou si smažeš a přestaneš s ní mluvit a ona se té situaci přizpůsobí. Já už jsem se rozhodl, že nikam neodejdu, Kevine. Takže si říkej, co chceš, pošli mě tisíckrát do prdele nebo mě urážej, ale já ti nedovolím, aby ses přede mnou uzavřel. Nikdy.“ 

Zamrkám. Divné chvění se mění na horko. Nejvíc ho cítím na hrudníku, ale taky ho mám v krku a v konečcích prstů. Do prdele, vždyť mně hoří i uši!  

Vzpomenu si, na co jsem dneska myslel v nemocnici, když jsem mluvil s mámou. Že nikdy nebojovala. Nikdy se do háje nepokusila můj vztek prorazit a prostě ho přijala. Dokonce i Ender, který ji viděl jen jednou a jen na chvíli, si toho všiml. 

A teď mi řekne tohle.  

Nikdo mi není podobný tak jako Ender. Když říká, že neodejde, vím, že to myslí upřímně. Že je tvrdohlavý a odhodlaný. To jsou taky dvě vlastnosti, které na něm fakt miluju.  

Miluju…  

Nejen ty dvě vlastnosti.  

Miluju je tak nějak všechny. Už hrozně dlouho.  

Miluju Endera Paddocka, i když je to asi ta nejšílenější věc na světě, co se mi kdy stala. Šílenější, než vylézt na desetimetrovou věž a skočit dolů hlavou napřed. Možná proto mám taky mnohonásobně větší strach.  

Co když mě zase opustí? Co když někdo z nás udělá něco špatně? Co když se znovu pohádáme? Co když to nevyjde? Co když vyhraju? Co když prohraju? Co když… Nevím, nic nevím a je mi to úplně jedno.  

Když to teď nerisknu, budu se celý život nenávidět.  

„Miluju tě,“ vypálím. V tichu pokoje to zní zbytečně jako hysterický výkřik, ale no a co. Jakmile je to venku, nepředstavitelně se mi uleví.  

Ender působí překvapeně. „Jen tak? Myslel jsem… Vážně?“  

Uchechtnu se nad tím, že čekal boj. Nebo minimálně hodně nepříjemného Kevina. Jenže ten tu teď není. „Jo, jen tak,“ přikývnu. „Když jsem zkolaboval, myslel jsem jen na to, že seš se mnou, takže budu určitě v pořádku, protože víš, co dělat. A když jsem se probudil v nemocnici, věděl jsem, že je to v pohodě, protože nejsem sám. A všechno, cos teďka řekl… Jsem fakt unavenej, abych tě odháněl.“ To poslední myslím jako vtip, ale svým způsobem je to pravda. „Díky, že seš tvrdohlavej a nehodláš to vzdávat.“  

Ender Paddock mi věnuje ten nejhezčí úsměv. Chytne mě zezadu za krk a přitáhne k sobě. Ale nepolíbí mě. Ne, jen mi položí čelo na čelo a vydechne. „Miluju tě,“ řekne. 

Miluje mě.  

A já miluju jeho. 

Legrační. Osudové. Vesmírné. 

„Budeme to mít kurva těžký,“ poznamenám.  

„Jo,“ souhlasí Ender. Oba sjedeme do lehu a já přes nás přehodím peřinu. Ender mi položí hlavu na rameno, a tak ho pevně obejmu. „Budeme to mít těžké, ale budeme na to spolu, takže bych řekl, že to nějak zvládneme.“  

Jo, asi jo.  

Ten strach v sobě pořád mám. Strach, který mi předhazuje samé šílené co když… S mámou to tenkrát bylo stejné. Co když jí dám šanci a ona mě zklame? Co když se to stane znovu? Co když mi někdy řekne, abychom šli na zmrzlinu? Co když… U ní jsem to nikdy nedokázal překonat. Ale s Enderem je to o tolik jiné. Navzdory všemu, co máme za sebou, pořád platí, že je jediný člověk, kterému bezmezně věřím. 

Pohladím ho po vlasech a ještě víc ho přitáhnu k sobě.  

„Četl jsem tu fanfikci,“ oznámí zničehonic Ender. „Víš co? Byla fakt moc hezká. Až mě to překvapilo, ale… jo, vážně se mi líbila. Tím chci říct, že ne vždycky ty verze příběhů, co se o nás budou vyprávět, budou na hovno, ne? Někdy můžou být krásný.“ 

*** 

Nějakou dobu u sebe jen ležíme a nemluvíme, dokonce se ani nelíbáme. Ruce pod peřinou si ale jedou svoje. Nejdřív se pouze hladíme – já přejíždím Enderovi po boku a zádech, on mi zajíždí pod tričko a snaží se dostat k bradavce. Což mě vede k tomu, že se bráním. Jenže ten zmetek je vytrvalý, nějakou dobu předstírá, že se zaměřuje na lem kalhot, jakože sjede níž, a to rozhodně oceňuju, akorát sotva ho přestanu hlídat, už je nahoře a nehtem mi přejede po bradavce.  

Syknu a zkusím ho odtlačit, zatímco jeho smích mě lechtá na krku.  

Za trest mu pevně sevřu zadek. Nehty zaryté v zadku za nehet na bradavce.  

Asi ho to zabolí, protože se prohne a natiskne se rozkrokem k mému stehnu. Povytáhnu obočí. Pro jistotu to ještě zkontroluju a začnu dlaní šmátrat mezi námi, než nahmatám jeho péro. Není úplně tvrdé, ale taky to není žádná zvadlá květinka. Rozhodně bych řekl, že jsme na dobré cestě.  

Už je po půlnoci, takže Ender bude muset za nějakých šest hodin vstávat na ranní rozcvičku. Což zní celkem pohodově, akorát ve skutečnosti je to dost náročný kardio trénink. A být nevyspaný všechno zhoršuje. Tím pádem bych ho měl nechat spát.  

Jenže…  

… byli jsme bez sebe tak dlouho, že mi vyloženě chybí se ho dotýkat. 

… nechci, aby dnešní noc skončila, a nechci jít spát. 

… Ender se začne vrtět a otírat a mně dojde, že: „Ty se zrovna děláš o moji nohu?“  

Zasměje se. „Asi jo,“ přizná. A v očích má jiskřičky, které mi vženou krev do tváří. 

Nakloním se blíž a zašeptám mu do ucha: „Víš o tom, že jsem tě ještě nešukal bez kondomu?“ Tenkrát, když jsme to bez ochrany dělali poprvé, na mě nedošlo. A následně jsme nikdy neměli tolik času, aby se Ender stihl vyčistit, většinou jsme dali rychlou hoňku nebo kuřbu. 

Zasloužím si opíchat svého kluka, ne? 

Zároveň na něj nechci tlačit, přece jen já se budu zítra, vlastně už dneska, válet v posteli, zatímco Endera nejspíš čekají výběhy do kopce se zátěží. Jenže tohle ho evidentně vůbec netrápí. Okamžitě se posadí, povytáhne obočí, a když přikývnu, jakože to myslím vážně, vystartuje z postele a vrazí do sprchy.  

Deset následujících minut slyším jen sprchu. Jsem zachumlaný pod peřinou a jediné světlo vychází zpoza dveří koupelny, kde se můj kluk připravuje, abych ho mohl… pořádně pomilovat. Usměju se. Na to, že jsem měl brutálně zlomené srdce, na to, že jsem byl naštvaný na celý svět, a na to, že jsem málem umřel, se mám fakt skvěle. 

No a pak Ender vyjde z koupelny a než v ní zhasne, vidím ve světle jeho nahé, vyrýsované tělo. V rychlosti ze sebe stáhnu pyžamo a počkám, až si vleze za mnou. Což udělá a okamžitě se mi přisaje na rty. 

Zase se hladíme, ale teď už to není legrační, není to ani váhavé nebo nejisté. Ne, oba přesně víme, co chceme. V mém případě to znamená, že chci být v něm, tepat v něm a pomalu, skoro mučivě, ho projíždět.  

Ender mě však překvapí, když přese mě najednou přehodí nohu a sedne si mi na klín. Tohle je… Vlastně si nepamatuju, že bychom to někdy dělali takhle. Já na něm seděl už několikrát, ale obráceně k tomu zatím nedošlo. Vlastně ani netuším proč.  

Usměju se a zhluboka se nadechnu, když mi začne hladit péro.  

Nenávidím vzdávat se kontroly. Vždycky chci na všechno, na čem mi záleží, dohlížet. Potřebuju být vůdce, mít celou situaci pod palcem. Dokonce i v sexu tomu tak vždycky bylo, než mi sny a následně Ender dokázali opak.  

Opřu se zády o čelo postele a ruce volně spustím na matraci. Nechám to na Enderovi. Je tma, takže vidím pouze obrysy a hlavně cítím, jak mi vzrušení proudí do celého těla. Natáhnu se k nočnímu stolku a hned vedle lékárničky nahmatám lubrikant.  

Ender si se mnou hraje. Sráč. Nejdřív mi pomalu honí, než sjede zadkem níž, na moje stehna, a začne se roztahovat, aniž by… Je to peklo, sledovat ho, jak se prohýbá, a poslouchat, jak vzdychá a mručí, zatímco mu péro trčí do výšky. Chci se ho dotknout, ale odrazí mi ruku. Zkusím se dotknout sebe, ale… Odrazí mi ruku, takže mám na klíně toho nejkrásnějšího kluka, který si strká prsty do zadku, a nesmím nic.  

Peklo.  

Hodně vzrušující peklo. 

„No tak,“ vydechnu a definitivně zním prosebně. Jsem už tak tvrdej, že mi z péra určitě teče, a všechno to tak šíleně svědí a hoří… potřebuju se ho dotýkat, potřebuju zajet dovnitř, pohnout se… Jenže Ender je nekompromisní. 

Už jsem si na tmu celkem zvykl, takže dost jasně vidím, jak se rajcovně kouše do spodního rtu. 

Napodobím ho a taky se kousnu, abych vydržel.  

A pak to přijde, konečně, ježiši, ano, Ender se posune. Sevře moji erekci a už jen ten dotek je šíleně elektrizující, až musím zatnout zuby a ovládnout se, jinak bych stříkal jak nezkušenej panic. A to nechci, ne, hodlám vydržet, co nejdýl to půjde. 

Začne na mě nasedat. Jeho zadek. Na mým péru. Klouže. Pomalu. Dolů.  

Polknu. Vlastně na tom něco je, na tom, že chce sám, že mi nedovolí mu pomoct. Nová forma mučení a vzrušení zároveň.  

Když je dole a já celý v něm, položí si dlaně na můj hrudník a na okamžik strne.  

A tak čekám, zatímco mě spaluje šílené horko. Společně s tím už ale nevydržím, ruce mi vystřelí nahoru a pevně Endera obejmu kolem pasu. Jsme si tak blízko, že má rty jen kousek od mého ucha a každý jeho výdech mi způsobuje husí kůži. 

Jednou rukou ho pohladím po zádech a tou druhou po zadku. A když ucítím, že se chce pohnout, pomůžu mu. Je to jen kousek, možná pár centimetrů, než zase dosedne, ale i to stačí, aby mi před očima tancovaly hvězdičky.  

Bez kondomu je to jiné. Nevím jak jiné, prostě jiné. Už není nic, co by nás oddělovalo, a jsme spojení až u kořene, téměř mi sedí na koulích, trochu mi je drtí, a v ten okamžik mám dojem, že jsme jeden.  

Opřu si čelo o jeho rameno, jako bych se s ním mazlil. Nádech a výdech, nádech a výdech, než mu znovu dovolím se pohnout. Nahoru, maličko, a zpátky. Nahoru a zase o něco výš.  

„Šílím z tebe,“ zašeptám. Šílím z toho, jak mi jezdí na péru, jak si dává načas, jak se chvěje a hrudník se mu divoce zvedá. Šílím z toho, jak je těsný a horký. Jak dokonale chutná, jak voní a jak s každou vteřinou víc a víc vzdychá. 

Není to divoké. Definitivně to není šukání, při kterém nám jde jen o to se co nejrychleji udělat. Tohle protahujeme, schválně zpomalujeme, dáváme si na čas, jako bychom si poslední dny hrozně chyběli a potřebovali spolu strávit ještě další vteřinu, další minutu.  

Pomáhám mu se nadzvedávat, ale tahle pozice není na rychlé přírazy nejlepší, navíc se chceme líbat, ježiši, chci ho tak moc líbat, že se nakonec ani nijak extra nesnažím přirážet. Ender se spíš jakoby vrtí, i do stran, až to působí jako hodně svůdný tanec. 

Tohle je moje, napadne mě. A chce se mi smát. Ender je můj, po hodně dlouhé době už to konečně můžu říct a je to pravda. A ta představa je všechno, takže se neudržím, nejde to, nedokážu se ovládnout a začnu stříkat. Do Enderova horkého těla.  

Žádnej pitomej kondom.  

Celý se roztřesu, tím pádem jsem fakt rád, že mě Ender drží. Nejhezčí pocit.  

Dám si deset vteřin, než posbírám veškerou energii, kterou v sobě dokážu najít. Pak zatlačím, posunu nohy pod sebe a shodím Endera zády na matraci. Nechtěně z něj vyklouznu, což je škoda, ale stejně bych to asi udělal, protože se k němu chci sklonit. Respektive k jeho tvrdému a horkému péru. Vezmu ho do pusy, hned, hluboko, žádné zbytečné trápení, a začnu ho kouřit. 

A protože se tam nedostanu pérem, alespoň mu do zadku strčím prsty a zkusím nahmatat jeho prostatu. To, že cítím na prstech svoje sperma, je sice trochu divné, ale tak nějak… jo, líbí se mi to. Líbí se mi, že jsem ho pořádně naplnil a všechno na něm teď křičí, že je můj. 

Netrvá to dlouho. Zasunu si jeho péro hluboko do krku, prstem zatlačím na to správné místo a Ender vykřikne. Do pusy mi přitom vystříkne mrdku, kterou ani nestačím polykat.  

Ender divoce oddechuje. Ender mručí, zatímco ho jazykem čistím. Ender se hlasitě rozesměje, jako by po hodně dlouhé době konečně našel úlevu. Ender zakloní hlavu, pořád se směje a někde mezi tím ze sebe zvládne dostat téměř neslyšné panebože. Ender rozpřáhne ruce, leží jako hvězdice a vypadá jako nejšťastnější štěně na světě. Ender… je můj. Jo. Můj. Konečně.  

Vesmír to věděl. Osud to věděl. A teď to konečně víme i my dva.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥