---

tmavorůžové úterní ráno 

Vrazím do šatny a sportovní tašku pošlu po zemi ke skříňce. Kdybych v ní neměl hromadu věcí, nejspíš bych ji nakopl, aby se mi trochu ulevilo. Ale hej, třeba bych mohl kopat do Paddockovy tašky. Nebo do jeho hlavy! Beztak za moji mizernou náladu může on. 

Řekl jsem ano. (Proboha proč?!) Přeskládal jsem celý rozvrh a ráno milostivě přišel jenom proto, abych udělal něco, co jsem se zařekl, že nikdy neudělám. Vylezl jsem s Paddockem na věž a… A ten kretén nemůže ani na vteřinu přestat kreténovat. 

Jasně, nemyslel jsem, že hned první trénink bude odpal do vesmíru, ale ani že to bude až taková otrava. Trenér sice působil nadšeně, od prvního skoku neustále tvrdil, že to půjde, kluci, vy to dáte, stačí se jen sehrát, ale podle mě je buď předčasně senilní, nebo si na tajňáka dávkuje velké množství veselých pilulek. Jinak nechápu, kam dal oči. 

Ano, umíme se s Paddockem odrazit a skočit. Pecka. Jenže jenom o tom to není, ne? 

Může někdo dostat anafylaktický šok při pohledu na jinou osobu? 

Mokrou osušku mrštím do koše s prádlem a vezmu si suchou. Zabalím se do ní, abych neprochladl, i když je v šatnách vždycky teplo. 

Slyším za sebou kroky, trochu neurvalé plácání plosek nohou – ani chodit Paddock neumí. A vůbec, kde má nazouváky? Proč je nemá, proč mě úplně vším obtěžuje? Pro jistotu kouknu do zrcadla, jestli mi nenaskakují fleky na krku a obličeji, ale zdá se, že žádnou alergickou reakci zatím nemám. Tomu se mi snad ani nechce věřit. 

Paddock praští dlaní do dvířek jediné otevřené skříňky. Většina z nich je erárních, tolik skokanů tu není a ostatní sportovní oddíly mají vlastní šatny, ale přesto mě tím nasere. Zase se chová, jako kdyby mu tu všechno patřilo. Následně se těma svýma plochýma nohama doplácá na druhý konec šatny ke svojí skříňce. 

Když jsme v prváku zjistili, že se opravdu vůbec nemusíme, přestěhovali jsme si věci z prostředních skříněk do těch v rozích, abychom byli co nejdál od sebe. Ale pořád jsme ve stejné místnosti, takže to ani zdaleka není dostatečně daleko. 

„Fakt musíš békat o tom, že chceš počítat? Nemůžeš si prostě pomoct a nechat to, jak to je? Byl to první trénink! Kurva, jen na zkoušku!“ spustí Paddock ubrečeně. Na tohle čekal celou dobu, než budeme sami, protože před trenérem hraje tichou hru. Nebo teda ne vždycky, ale dneska kýval, když Rowell tvrdil, že to nebylo úplně marné. 

Tak nevím, byl jsem na jiném tréninku? Skákal jsem do vody jinde, s někým jiným a nikdo si toho nevšiml? 

Rozhodím rukama. „Fajn. V tom případě to od zítřka budeme dělat pořádně, nejen na zkoušku. A počítat budu já,“ řeknu a zářivě se usměju. 

Nevím, co přesně Paddocka nasere – jestli to, co jsem řekl, nebo můj samolibý úsměv, možná obojí – ale asi je to jedno, já si prostě užívám pohled na to, jak zrudne. „Jsem zvyklej počítat!“ vyštěkne. „Ale ty to zas musíš mít pod kontrolou, že jo? Seš posedlej kretén. Ty tady nevedeš! Jsme tým!“ Aby dal najevo, že je doopravdy frustrovanej, otevře svoji skříňku a v další vteřině s dvířky pořádně flákne. 

Představuju si tam jeho hlavu. Tu jeho protivnou nanicovatou hlavu vraženou ve skříňce, jak do ní dokola a dokola buší dvířka. 

Přiznávám, obyčejně jsem trochu vznětlivej typ. Ten, co rychle ztratí nervy a něco vyštěkne, práskne s telefonem, vyplivne nadávku, praští dlaní do stolu, nasere se, prostě se maličko rozohní. Ale většinou mi stačí pár minut, někdy ani to ne, třeba jen deset vteřin, a umím se uklidnit. Pokud ovšem nejde o Paddocka. Když je v místnosti, když mluví a dýchá a žije, nedokážu se zhluboka nadechnout a nechat všechno plynout. Takže není divu, že na něj v další vteřině ukážu prstem a zavrčím. „Seš zvyklej počítat s Owenem, ale já kurva nejsem Owen! A ano, chci to mít pod kontrolou. O tom se tady přece celou dobu hádáme, ty zabedněnej idiote! Když jsme tým a o nic nejde, proč teda nenecháš počítání na mně?“ 

„Protože ani nevím, jestli to půjde! Chápeš, že v kontextu toho všeho řešíš úplnou píčovinu?“ 

Zhluboka oddechuje, a tím pádem se mu divoce zvedá nahý hrudník. Nečekaně k němu sklouznu pohledem a všimnu si jedné malé kapky, která poklidně odpočívá nad pravou bradavkou. Je to… Uvědomím si, co dělám, a trochu hystericky zatřepu hlavou. Když se ale Paddockovi znovu kouknu do očí, nezdá se, že by si uvědomil, co se právě stalo. 

Což dává smysl. NIC SE NESTALO! 

Pro jistotu se otočím zády. „Ó můj bože, nedělej, že seš lepší než já. Oba víme, že se dokážeme odrazit a skočit. Prostě přiznej, že chceš počítat jenom proto, abych nepočítal já.“ Nevím, co dělám, moc nad tím ani nepřemýšlím, a tak vytáhnu ze skříňky tričko, přeskládám ho a vrazím do jiné poličky. Taky si uvědomím, že je za mými zády docela dlouho ticho, takže se zase obrátím. 

Paddock si tam stojí v těch titěrných plavkách, s bradou trochu nahoře a pořád mokrými vlasy. Nikdy si je nesuší, obvykle je utře do ručníku a odkráčí si jako mistr světa, zatímco já si vlasy musím pořádně vyfénovat – aby držely ten správný tvar a abych něco nechytil, občas mám totiž tendence bacily přitahovat. 

Povytáhnu obočí a čekám, co řekne. Víceméně ho pobízím, aby to řekl. Tak dělej, oba přece víme, o co tady jde. 

Přikývne. „Chci počítat, abys nepočítal ty. Protože jestli je tohle soutěž, tak jsem vyhrál.“ S těmi slovy sáhne do skříňky a vytáhne tmavorůžové tričko. Je to sportovní tričko, které nepropouští teplo ani neprofukuje a taky se na člověka přilepí a doslova okopíruje úplně každý sval. A Paddock má těch svalů spoustu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi bylo příjemnější, když přede mnou stál jenom v plavkách. Na Paddocka v plavkách jsem zvyklej. 

„Nevyhrál, protože počítat nakonec budu já,“ pronesu chladně. A myslím to vážně. Neexistuje možnost, že bych ho nechal počítat. Někomu by to možná přišlo jako zbytečná hádka, ale pro mě jde o hodně. V synchronním skákání je odpočet to jediné, co nás odliší. Jeden odpočítá, druhý se tím řídí. A já rozhodně nejsem ten, kdo by to nechal řídit kýmkoliv a už vůbec ne právě jím. 

Paddock se zaksichtí. „Ty si dej radši pozor, abys skákal čistě, Newmane. Stříkáš kolem sebe jak zahradní zavlažovač.“ 

Kdyby to řekl kdokoli jiný, nejspíš bych se tomu zasmál. Vím, že to není pravda, a on taky ví, že to není pravda. Všichni na světě, kdo mě někdy viděli skákat, vědí, že to není pravda. A stejně… Cítím, jak mi na krku pulzuje žíla a společně s tím mi cukne v oku. „Že to říkáš zrovna ty!“ vyprsknu. „Víš o tom, že do vody máš skočit rovně jako šipka a ne ohnutě jako luk?“ 

Není to nejlepší urážka na světě, ale funguje dobře. Paddock totiž vzteky zrudne a sevře ruce v pěst. „Ty seš fakt píča úplná,“ oznámí, jako by to byl nepopiratelný a nezvratný fakt. Něco, s čím se musíme vyrovnat. A pak předvede to svoje otravné kouzlo, kdy se během okamžiku zvládne posbírat, doslova jen mrknu a on je oblečený a odchází. Zatímco já jsem furt zabalený v osušce. 

„Počítám já,“ řekne a pak práskne dveřmi a je pryč. 

Díkybohu už ho dneska nemusím vůbec vidět. Odpoledne mám trénink se svým kondičním trenérem a tam Paddock nebude. Tím pádem si užiju každou vteřinu. 

***

malinovo-růžové středeční ráno 

Vejdu do šatny a tašku přehozenou přes rameno donesu až ke skříňce, než s ní prásknu o zem. Slyším, jak láhev s vodou cinkne. Otočím se, abych si z police vzal suchou osušku, akorát těsně za mnou jde Paddock, takže do něj málem narazím. 

„Uhni, lamo!“ vyštěknu. 

„Vykuř mi!“ vyštěkne on. 

Projde kolem mě ke svojí skříňce, takže si nevšimne, že se na okamžik zarazím. Vykuř mi. Vážně to řekl? Co kdybych odvětil, že to jsem už dělal? Od prázdnin, kdy mě přepadají ty odporné sny – možná spíš noční můry – jsem to dělal několikrát. Klečel jsem před ním, bral ho hluboko do pusy, lízal a sál, dokonce jsem si přitom jednou sahal na zadek a zkoušel se roztahovat. Takže mnou jeho vykuř mi rozhodně projede. Ale asi ne tak, jak by předpokládal. 

„Nemám na tu tvoji jahodu chuť,“ odseknu. Popadnu osušku, přehodím si ji přes ramena a otevřu skříňku. Přišel jsem na trénink s tím, že se nebudu hádat – ani s ním, ani s trenérem, prostě si budu stát za svým, neustoupím, ale zároveň se definitivně nenechám vytočit. 

Bohužel jsem zapomněl do svého plánu zahrnout fakt, že Paddockův ksicht je nasírací a sotva se nadechne, začíná se mi vařit krev. 

„Debile. Mám ho většího,“ řekne bez známky pochybností nebo studu. 

Mohl bych na něj udeřit. Jak to jako víš, ty šmírackej úchyle? Ty jeden zasranej… Akorát takové věci prostě víme. Za ty roky, co se každodenně potkáváme ve sprchách a šatnách, znám docela dobře péra všech v týmu. Hlavně Scottovo, který se nikdy ani na vteřinu nestyděl a v nahotě si dokonce libuje. Ten svoje péro uctívá a z nějakého důvodu má dojem, že by ho měl uctívat každej. 

Takže ano. Paddock má větší péro než já. 

A můj mozek někde hluboko v podvědomí vyhodnotil, že bych tu délku i tak zvládl. Narvat do krku. Aniž bych se udusil. Nebo přehnaně dávil. 

Skvělý. 

„No tak si ho klidně uvaž kolem krku a udus se,“ navrhnu. „Všem by nám to udělalo radost.“ 

Ender mrští osušku na zem a začne vytahovat oblečení ze skříňky. Všimnu si především malinově-růžového trička. Není sportovní, nemá žádná speciální mikrovlákna, dokonce snad ani nemá pořádný tvar, takže nechápu, proč v něm Paddock vypadá tak dobře. „To se tobě stát nemůže, že jo,“ zamumlá. 

Nejdřív se chci hloupě zeptat, proč by se mi to jako nemohlo stát, že by mi odporné tričko s odpornou barvou nemohlo slušet. Jenže pak mi dojde, o čem mluví. Obrátím oči v sloup. „Abych se udusil na vlastním péru? No to doufám.“ A protože opravdu nechci dál pokračovat v konverzaci o pérech, řeknu: „Možná, že Owen skončil jenom proto, že už tě nemohl vystát. A to tvoje tři–dva–jedna.“ 

Nedivil bych se tomu. Co si budeme. Dva roky v týmu s Paddockem se na psychickém zdraví musí nějak odrazit. 

„Fajn. Příště budu říkat hupky dupky skok,“ rozhodí Paddock rukama. 

„Hahaha, nesnesitelně vtipné.“ A tím nesnesitelně myslím opravdu nesnesitelně. Už ty jeho kecy nedokážu snést, jsou jak jehličky, co se mi zabodávají do kůže. „Nechápu, proč nemůžeme zkusit, abych počítal já. Na rozdíl od tebe aspoň umím vyslovovat a nehuhlám.“ 

„Sorry, nevěděl jsem, že seš postiženej a nevíš, že po dvojce následuje jednička.“ Udělá krok ke mně, dokonce se nakloní, abych dobře viděl na jeho rty. „Jed-na.“ Zvedne ruku a ukáže mi prostředníček. „Kolik ti ukazuju prstů, Kevine?“ 

Přikývnu. Ano, je to jasné. Všechno zapadlo do sebe. „Teď už si vážně myslím, že Owen skončil kvůli tobě. Seš příšernej kretén. A jestli půjdu do vězení, tak to bude kvůli tomu, že tě srazím z věže na beton.“ 

Už jen ta představa, jak koukám na jeho rozpláclé tělo, na rozkřáplou lebku, na prázdný výraz… Na malý okamžik se zasním, ale i to stačí, aby se Paddock stihl obléct, naházet věci do tašky a zmizet. Tentokrát praští dveřmi ještě o něco víc než včera. 

Cítil bych úlevu, že už mám od něj dneska pokoj, akorát že vůbec. Odpoledne máme další společný trénink. Naštěstí na něm bude celý tým. A když jsem se ráno díval na rozpis v klubové místnosti, všiml jsem si, že má Paddock na večer naplánovanou masáž. 

Stejně jako já. 

Nic lepšího jsem si fakt nemohl přát. 

***

magnóliovo-růžové čtvrteční ráno 

Paddock vejde do šatny jako první, dlaní sejme otevřená dvířka erární skříňky a následně prudce otevře tu svoji. Všechno, co dělá, je rázné a divoké a prudké. Je tak nasraný, že kdyby nasrání bylo vidět, nejspíš by mu jako sliz vytékalo z uší a nosu. Možná i z prdele. 

Já jdu za ním, spíš se tak šourám. Jsem unavenej a polámanej a můžu si za to sám. Úplně pokaždé, když se po masáži pořádně nevyspím, mě to spíš sejme, než že bych se cítil uvolněněji. Jenže včera jsem usnul dost brzo, měl erotický sen, který ehm vyvrcholil v jednu ráno, a já už pak nedokázal znovu usnout. Pořád jsem se převaloval, a když jsem na vteřinu zavřel oči… Je to zvláštní, někdy mi připadá, jako by to nebyly jen sny. Někdy Paddockovy doteky cítím i dlouho poté, co se probudím. 

Nenávidím to. 

A nenávidím i jeho. Jestli ještě někdy uslyším tři–dva–jedna, spadnu z věže jako hadrový panák a klidně se roztřískám o hladinu. Už to nevydržím. Tohle přece nejde a nikdo to po mně ani nemůže chtít. Šílím z toho. 

Šílím z něj. 

Navíc to nemám ani komu říct – možná bych mohl Walterovi, ale toho by to pravděpodobně nezajímalo. Nebo možná zajímalo, ale právě jsme ve fázi, kdy celkem obstojně předstírá, že neexistuju, takže pochybuju, že by měl chuť se mnou rozebírat moje erotické sny. 

Ale třeba by ho tak šokovalo, kdo v nich vystupuje, že by se nakonec uvolil o tom se mnou mluvit. Nevím, je to jedno, stejně to před ním nevytáhnu a raději se v tom budu plácat sám. Což v překladu znamená, že až do skonání světa budu velmi přesvědčivě předstírat, že ty sny nemám. 

Položím tašku na lavičku, vezmu suchou osušku a přehodím si ji přes ramena. Když otevřu skříňku, nezvykle dlouho zírám dovnitř a přemýšlím, co bych měl udělat jako první. 

Paddock se mezitím utře. Jen letmo vnímám, že si dvakrát prohrábne ručníkem vlasy a následně vezme magnóliově-růžové tričko. Tohle je zase sportovní a má dlouhý rukáv. Celkem přesně kopíruje Paddockova ramena, paže a hlavně hrudník. Chvíli na něj naprosto odevzdaně koukám, sleduju každý jeho pohyb a pořád dokola si říkám, proč zrovna on. Proč zrovna do háje on? 

Možná je to proto, že ho potkávám každý den. A co si budeme, ten kluk ve mně vždycky budil hodně emocí. Je dobrý, je až moc dobrý a všechno, co v životě dělám, dělám jen a pouze proto, abych ho porazil. 

Na konci loňského školního roku se mě Walter zeptal, co je pro mě důležitější. Jestli vyhrát mistrovství v individuálních skocích, nebo porazit Paddocka. 

„Není to to samé?“ zeptal jsem se. Když vyhraju mistrovství, znamená to, že jsem porazil Paddocka. Nebo snad ne? 

Walter pokrčil rameny. Chvíli nad tím přemýšlel a nakonec svou otázku pozměnil. „Dobře, v tom případě, co bys bral raději: Měl bys sice stříbro, ale Paddock by skončil třetí, takže by bylo jasné, že jsi ho porazil. Férově, nepopiratelně. Anebo… bys byl první, jasné zlato, akorát Paddock by bral zlato taky, protože vaše výsledky by byly úplně stejné. Na desetinu bodu. Rozhodčí by se nedokázali shodnout, takže tady to je. Dvě zlata. Nikdo nikoho neporazil.“ 

„Taková varianta se nemůže stát.“ 

„Jde o hypotetickou otázku. Musíš vybrat.“ 

Nevybral jsem. Respektive jsem odpověď neřekl nahlas, ale ani jsem nemusel. Mně i Walterovi byla jasná. A teď, když celkem nápadně sleduju, jak se Paddock obléká a sbírá věci, naštvaně přitom se vším mlátí a tříská, myslím jen a jen na to, že pro mě nejspíš neexistuje nic důležitějšího než porazit jeho. Konečně a definitivně všem na světě ukázat, kdo z nás dvou je lepší. 

Bral bych raději stříbro. 

Nikdy bych se s ním dobrovolně nedělil o vítězství. 

Potřebuju nad ním mít navrch. 

A pokud máme skákat spolu, chci odpočítávat. 

Napadne mě, co by asi odpověděl on, ale nestihnu se zeptat. Paddock totiž dneska ze šatny vystřelí obzvlášť rychle. Nestihnu se ani utřít. Ale je to jedno. Odpoledne máme společný suchý trénink. A večer společnou ledovou koupel. 

A pokud se mi v noci podaří usnout, čeká mě s ním divoká, vzrušující a nespoutaná šukačka. 

Paddock kam se podíváš. Je jako štěnice. Jakmile se někde zabydlí, nejde se ho zbavit. Takže samozřejmě, že mám opravdu extrémní radost, že se mi uhnízdil v hlavě. Vůbec si kvůli tomu nechci vyškrábat mozek. 

Ještě že trenér rozhodl, že budeme mít ze začátku synchro tréninky každé ráno, dokud si na sebe nezvykneme. Nebo se alespoň nezačneme líp snášet. Co bych dělal, kdybych ráno nevstával s pocitem, že za chvíli uvidím ten jeho pitomý ksicht a neuslyším to odporné tři–dva–jedna? 

To by byla celkem nuda, ne? 

Nikdy bych v individuální soutěži nebral společně s ním zlato, nikdy! To bych se zlata raději vzdal. Odstoupil ze soutěže, nechal se diskvalifikovat… Na světě pro mě není nic důležitější než ho porazit. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥