---

V MexGrillu je touhle dobou narváno, ale samozřejmě si hned všimnu Newmana, jako kdyby seděl vedle Newmana naproti dalšímu Newmanovi. Zkrátka úplně každý má na chvíli jeho ksicht v těch nejrůznějších fázích vzrušení. A to jsem si myslel, že se mi sen z dnešního rána povedlo setřást, ale ne. Jediné, co si můžu přičíst k dobru, je, že tentokrát jsem prcal já jeho, takže si nepřipadám jako štětka.  

I tak je ovšem zvláštní vidět ho po tom, co se mi o něm přes léto tolikrát zdálo. Jasně, potkal jsem ho na včerejším setkání s trenérem, ale to jsem se soustředil, abych mu před ostatními nenapálil. Taky jsem přemýšlel, co mi trenér řekne ohledně Owena a jestli se teda shodneme, že se odteď zaměřím na individuál (to bylo mimochodem poněkud naivní, protože Rowell měl tou dobou vymyšlený šílený plán).  

Ale vážně, vidět Kevina Newmana v těch jeho brejličkách se žlutými skly, které by na komkoli jiném vypadaly jako ten nejhorší módní doplněk, po jakém by sáhli jenom divnochlápci s knírkem, je prostě… zvláštní. Asi mě pro to nenapadá jiné slovo. Působí uvolněně a klidně a o něčem tlachá s Teresou, která se do jeho partičky padouchů dokonale hodí, protože má báječnou auru záporačky. Je to něco v jejím ksichtu, díky čemu někoho nezaujatého napadne, že jde o typickou tatínkovu holčičku, která se směje nerdům.  

Procházím mezi stolky k poslednímu volnému boxu a za sebou slyším Cliva a Alexe, přesněji jejich kroky, jelikož Clive není zrovna ten typ, který by se snažil okolní hluk překřičet. A zatímco jdu, ani na okamžik nespustím z Kevina oči, takže mě samozřejmě nachytá na švestkách a zadívá se na mě skrze žlutá sklíčka.  

Zas a opět v něm něco při pohledu na mě umře tou nejkrutější a nejodpornější smrtí ze všech. Jako zvířátko sražené autobusem. 

Vystrčím bradu a zaksichtím se na něj. Po včerejší schůzce s trenérem, než se mi zdál ten sen, jsem se s Newmanem v duchu asi desetkrát pohádal, a přestože jsem měl pokaždé neprůstřelné argumenty, zrovna teď se jako vítěz rozhodně necítím.  

Alex jejich osazenstvo pozdraví, protože jsme koneckonců ve stejném týmu, a ačkoli mu Scott pije krev, mají v rámci možností celkem v pohodě vztah. Navíc Alex je pohodář.  

Clive neřekne nic.  

Já mávnu rukou, což může znamenat, že prostě jenom odháním mouchu. Za jiných okolností, přesněji jakmile Scott a Walter nejsou v blízkosti Newmana, jsem schopný s nimi i mluvit. Když už nic, trávíme v bazénu hromadu času, takže se dá říct, že máme společného koníčka, haha. Přemýšlím, jak asi vnímají Owenův odchod oni, ale vzhledem k tomu, že je to nijak neovlivnilo, je jim to nejspíš putna. 

Tenhle svět na nikoho nečeká. Nemáš na to? Tak nazdar. 

Sedneme si, Clive a Alex na jednu stranu a já naproti nim, tak abych na Newmanův stůl vůbec neviděl. Sice se říká, že je dobré mít nepřítele na očích, ale tentokrát bych se rád najedl bez toho, abych se jím musel zaobírat. Když přijde obsluha, objednám si burrito bowl a perlivou vodu s citrónem. Mám hlad, ale zas to nechci vyhodit, až budu na věži.  

Alex a Clive si dají burgery. Alex s portobello, jelikož je vegan, a Clive se sýrem a zeleninovým salátem.  

Ještě jsem jim neřekl, o čem se mnou Rowell mluvil. Respektive když se na to Alex ptal, spíš jsem mlžil, že zatím není jasné, jestli budu vůbec dál skákat synchro, nebo si nechám jen individuál. A pak už jsem neměl potřebu probírat to ani s Clivem, protože ten by se určitě ptal, jak jsem se k tomu postavil a pro co se rozhodnu, což znamená, že bych na to musel sám sobě odpovědět.  

A já přitom nevím.  

Na jednu stranu mě pochopitelně láká pokračovat. Pravda je, že s Newmanem bych mohl dokázat velké věci. Je to pičus, ale dobrý pičus, a den, kdy tohle přiznám nahlas, bude dnem, kdy si ukousnu jazyk.  

Jeho technika je přijatelná. Styl. Držení těla. Všechno. Jen kdyby to nebyl zrovna on. Bral bych i Waltera, myslím, že jsem to trenérovi dokonce navrhnul, ale on skoro obřadně opáčil něco v tom smyslu, že jen s Kevinem můžu vyhrát a že můžeme mít zlato. Takhle to fakt řekl a ani se přitom netvářil, jako že si lže do huby.  

Zlato je… zářivější než bronz, který jsme před rokem na regionálkách získali s Owenem (docela dobré umístění, zajistilo nám to postup, lidi v nás vkládali naděje a my jsme to pak vzali strmě dolů, respektive Owen to vzal dolů a spolu s ním ty jeho lachtaní doskoky, kdy kolem sebe šplíchal, jako by skákal kufr).  

Vzdáleně vnímám, že spolu Clive a Alex mluví o plavání, ale doopravdy se proberu až ve chvíli, kdy přede mnou přistane burrito bowl. Zrovna sahám po vidličce, když do mého osobního prostoru vstoupí postava. Jako by Newman celou dobu čekal, než se budu chtít pustit do jídla, a rozhodl se, že mi zkazí chuť.  

Rezignovaně položím vidličku. 

Kevin zůstane stát u našeho stolu a civí na mě. Nejradši bych ho nechal čekat, dokud se před ním nerozevře samo peklo a nespolkne ho. Alespoň si nejdřív vyměním dlouhý pohled s Clivem, který je zcela nicneříkající, jelikož si nedokážeme číst myšlenky, a teprve potom velmi otráveně, a tím myslím velmi, velmi, velmi otráveně, pohlédnu na Newmana.  

Nebo přesněji na jeho tričko s nápisem Radiohead.  

„Musíme si promluvit,“ řekne nekompromisně a naléhavě. Tohle je podle něj evidentně ta jediná správná chvíle. A když neodpovídám, pevně semkne rty, až mu zbělají. Je to výraz podráždění a netrpělivosti. Znám ho moc dobře. Když mu ve snu kouřím a pak si ho vysunu z pusy okamžik předtím, než se udělá, tváří se úplně stejně.  

„Teď?“ zeptám se.  

Tentokrát je to on, kdo mlčí. Ale vzhledem k tomu, že si nesedá a prostě jenom čeká, přece jen vstanu a pokynu mu ke dveřím. Cítím na sobě pohledy Alexe, který žvýká portobello, Cliva a taky Scotta, Waltera i Teresy. Možná na nás civí i lidi od vedlejších stolů. Nejsem si tím jistý, ale naše vzájemné sympatie a věčná potřeba toho druhého zardousit nejsou na Astra Akademii zas takovým tajemstvím.  

Kevin je James Hunt pro mého Nikiho Laudu.  

Jako první vyjdu ven a zamžourám do slunce. Na zahrádce sedí spousta lidí stejně jako uvnitř, tak poodstoupím o něco dál, do stínu. Štěrk mi křupe pod botami. „Takže?“ zeptám se. Podrážděně, protože se mi o Kevinovi zdává, nasraně, protože je to on, hladově, protože na mě uvnitř čeká jídlo. 

„Takže?“ zeptá se on, jako bych to byl já, kdo navrhnul, že si půjdeme promluvit.  

Snad i proto netrpělivě vyjedu: „Tak co, kurva?“ A když jenom povytáhne obočí a nic neříká, štěknu: „Tak jo?“ 

Protože kdyby nepřemýšlel o tom, že se mnou chce skákat synchro, asi těžko by to potřeboval probrat, ne? Ale on je nenasytnej, hamižnej sráč. Jasně, že chce všechno. 

„To seš tak zoufalej, že mě žádáš o pomoc?“ promluví a zní to zamyšleně.  

Rozesměju se, ale je to hrané a překvapivě chladné. Nemám s ním skoro žádnou trpělivost, přísahám, tenhle kluk je kosmická protiváha veškerého mého bytí. Na světě musí existovat nějaká prastará věštba, kterou pronesla zkouřená stará bába v pajzlu uprostřed ničeho. Jeden z nich nemůže žít v klídku a pohodě, pokud je ten druhý naživu. Chrchly chrchly.  

„Bože,“ zamručím, „měl jsem vědět, že do toho půjdeš. Teď si to jenom nějak obhájit, že jo? Seš tak zamindrákovanej, že to musíš hodit na mě, než aby sis přiznal, že chceš soutěžit.“  

Kevin se zaksichtí. Svým ksichtěním mi bere moje ksichty. „V tom problém není,“ namítne. „Chci soutěžit. Jenom nechci soutěžit s tebou, takže se snažím zjistit, jestli to má vůbec cenu. Evidentně nemá.“ 

Takže mě vytáhl ven, abych ho přesvědčil, že je to dobrý nápad. Ale to mu vážně nedopřeju. To radši začnu, nevím co, skákat ze tří metrů. Pokrčím nezaujatě rameny. „Já tě nebudu přemlouvat. Ale zkusil bych to. Skákat s tebou.“ Přijde mi fér dodat to, ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože bych to vážně zkusil a nechci se o tu možnost připravit. V ideálním případě bych se od něj měl držet co nejdál, ale láká mě představa, že vyhrajeme. A že budeme lepší než Číňani, což je v tuhle chvíli totálně nedosažitelné.  

Jako hrát šachy proti počítači. Jako čelit člověku ve dvou tělech – dokonalá synchronizace a symbióza, tytéž odrazy a pohyby. A tím neříkám, že Číňani jsou vzhledově stejní, aby bylo jasno. Jsou prostě jenom kurevsky dobří, což je k posrání.  

Takže jo, zkusil bych skákat s někým, koho nesnáším, jenom abych zjistil, jestli dokážu dosáhnout na zlato, jakmile by vedle mě stál někdo, kdo umí. 

I když je to Kevin. 

„No jasně,“ odfrkne si, jako kdyby mi četl myšlenky. „Protože seš zoufalej.“ 

Vidím svůj odraz ve sklíčkách jeho brýlí, nakrčené čelo a otrávený pohled. „Ne,“ řeknu relativně klidně. „Protože jsem zvědavej.“ V tom mimochodem nelžu, mám dojem, že se na rozdíl od něj snažím dospět k nějakému závěru.  

Vzdychne a krátce se přes moji hlavu zahledí na nebe. „Dám tomu jeden trénink,“ pronese pak. „Když nebudeš skákat jako lama a nebudeš vůbec mluvit, možná to zvážím.“ 

To mě samozřejmě nasere, protože jsem ho nijak zvlášť nepřemlouval, aby to zkusil. A taky mě to překvapí, respektive překvapí mě, že mě vůbec ještě překvapuje, jaký je Kevin debil. Zavrtím hlavou. „Na něco zapomínáš, Newmane. Já ti nelezu do prdele, abys se mnou skákal. Neděláš mi službu, ty do sebe zahleděnej kreténe! Prostě jenom oba chceme stejnou věc. Je to… obchod.“ 

Zaúpí. Často úpí, když mu něco řeknu nebo je nucený se mnou interagovat. Zatímco já úpím vnitřně, on úpí nahlas. Bože, jak já ho nesnáším. „Eee, Paddocku, nebreč tady. Už jsem ti řekl, že na prvním tréninku budu. Přijď včas.“ Konečně si trochu odtáhne brýle a posune je ke špičce nosu, aby si mě prohlédl. „A dej se dohromady, vypadáš jak hovno.“ S tím odkráčí zpátky do MexGrillu a nechá mě stát venku jako nějakou malou ubožačku, která ho už několik dní uhání s prosíkem, aby jí věnoval trochu svého času.  

Kdybych nestál prakticky na zahrádce, kde spolu klábosí spousta lidí ze školy včetně některých spolužaček a spolužáků, se kterými mám společné hodiny, nejspíš bych nahlas pičoval. Ale takhle to s veškerým úsilím polknu a zaryju si nehty do dlaně, abych neudělal něco impulzivního, a tím myslím, že bych vytáhnul Kevina za nohu ven a třískal ho.  

Zhluboka se nadechnu teplého letního vzduchu.  

Takže Newman to zkusí, zkusí se mnou skákat, a navíc se tváří, jako kdyby pro mě dělal bůhvíco. Skoro mám chuť říct mu, aby si to strčil do prdele, že se synchrem končím a budu se soustředit na individuál, kde máme oba totožné výsledky.  

Ale jen na to pomyslím, vím, že se synchra nechci vzdát. Že jsem vážně zvědavý. Tak se jenom zhluboka nadechnu a vejdu dovnitř, abych do sebe naházel burrito.  

Sotva dosednu na svoje místo, Alex a Clive se ke mně nakloní. 

Alex působí dychtivě a Clive ustaraně. „Co ti chtěl?“ 

„Trenér nás chce dát dohromady, myslí si, že máme potenciál.“ Naházím do sebe vrchovatou lžíci černých fazolí s avokádem a s plnou pusou navážu: „Newmana zajímalo, jak se na to tvářím.“ 

Alex vykulí oči. „Ty vole! Tak to jsem… měl asi čekat. Mimochodem, zrovna teď se tváříš nasraně,“ podotkne. „Ale třeba by to byl masakr, kdybyste skákali spolu. Dává to smysl, ne? Kevin je jedinej, kdo se ti může rovnat. Sorry, že to říkám,“ zaculí se, jako kdyby ho to ani trochu nemrzelo. „Takže do toho půjdete?“ 

„Zkusíme to. A po prvním tréninku zjistíme, že to nejde, protože je píčus, tak to zabalíme.“  

„To je spousta společného času,“ podotkne Clive zaujatě, zatímco žvýká burger.  

Vyměníme si pohledy a mně je hned jasné, že myslí na ty sny. Což je do prdele dost dobrá připomínka, nevyslovená nahlas. Po tom, co jsem s Kevinem ve spánku tolikrát píchal, je společný čas navíc a snaha naladit se na něj tím posledním, po čem bych toužil. Ale asi nemá cenu se tím zaobírat.  

Jestli my dva někdy vytvoříme v synchru plnohodnotnou dvojici, peklo zamrzne a svět postihne morová rána. 

*** 

Hned jak opustíme MexGrill, odpojím se od kluků a zamířím k bazénu. Ve vodě jsem dřív, než si můj žaludek vůbec stačí pomyslet, že by měl začít trávit. Nějakou dobu proto jenom plavu, nechávám se unášet a civím do zářivek na stropě.  

V nosu mě štípe chlór, jedna z mých nejoblíbenějších vůní. A teprve v bazénu, který mám celý pro sebe – až na dva druháky, co skáčou z prkna, a jejich trenéra, co tu má dohled – si taky uvědomím, jak ze mě opadává stres.  

Jak se odlupuje plátek po plátku z mojí kůže. 

Jak svlékám všechny sračky, které mě tížily, a nechávám je odplout do odtokových kanálků.  

Stačí ponořit hlavu a ta je najednou taky čistší, prostá otázek typu proč, kdy, kde, jak, k čemu. Bazén je jediné místo, ve kterém cítím, že jsem tam, kde mám být. Bazén a vrcholek věže. Nemůžu si pomoct, ale pokaždé vnímám zvláštní vzrušení, když stojím nahoře, a představuju si, že podobně se cítí člověk stojící na útesu, zatímco se do něj opírá vítr.  

Je to ve mně, něco, co mě nutí po pár bazénech vylézt a jít nahoru. Deset metrů je pro někoho setsakramentská výška, ale já jsem zvyklý. Stoupnu si na okraj, paty mi trčí do vzduchu, zhoupnu se v kolenou a za chvíli už letím s otočkou, načež ladně zapluju pod hladinu, aniž by se kolem rozstříkla voda.  

Skokan nesmí spadnout jako šutr a nesmí kolem sebe vytvořit šplouchance. Za to se strhávají body. Je důležité zajet do vody jako nůž do rozteklého másla, v čemž jsem vážně dobrý. Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem skákání miloval, ať už jsem se snažil o parkour s kluky v parku, nebo skákání na koupališti navzdory cedulím se zákazem a taky přemety na trampolíně, kterou měl jeden z mých kámošů na zahradě za domem.  

Jakákoli chvíle, kdy jsem se na okamžik odpojil od země a prostě jsem jenom letěl, ať už nahoru, nebo dolů, pro mě byla magická.  

Několika tempy doplavu k okraji bazénu a odhrnu si z obličeje mokré vlasy, načež vylezu a jdu znovu na věž. Druháci přestanou skákat a civí na mě, jeden z nich dokonce zahvízdá, jakmile předvedu ukázkovou techniku. Znám je spíš od vidění, aniž bych si pamatoval jejich jména, protože mívají tréninky v jinou dobu než my, nicméně to, že neznám jejich jména, zároveň znamená, že nejsou zas tak dobří.  

Než abych se s nimi dával do řeči, dál plavu a skáču, jsem ve svém živlu, jakože metaforicky i doslova, a když pak odejdou, užívám si pocit, že mám až na dozor celý bazén sám pro sebe. Jako bych byl na světě úplně sám. Dlaněmi přejíždím po vlnící se hladině a pak dlouho čekám a klidně dýchám, než se ustálí, než není nic, co by ji narušovalo svojí přítomností. Ani já.  

Nedokážu si představit, že tady budu zítra, anebo pozítří s Newmanem, podle toho, jak rozhodne trenér. Já a on společně na věži. Co všechno by se změnilo? Clive má pravdu. Najednou bych s ním musel trávit hromadu času.  

Kdyby tady alespoň nebyly ty sny. Skoro každou podělanou noc jsem jeho a on je můj. 

Jsem jeho a on je můj. 

Jsem v něm a on ve mně. 

Máchnu rukou a praštím do vody, až se kolem rozstříknou kapky a hladina znovu zakolísá, jako kdyby odhalila cizí přítomnost. A potom už se tam nedokážu z nějakého důvodu cítit dobře, takže vylezu, v rychlosti se osprchuju, hodím na sebe čisté hadry a zamířím na pokoj.  

Cliva najdu v posteli, jak civí na iPad a hraje nějakou hru. Vypadá to jako zahrádkaření, protože zběžně zahlédnu masožravé kytky. Něco je ovšem špatně. S tím, jak se světlo iPadu odráží od jeho obličeje, mi neunikne, že má zčervenalé tváře a trochu nepřítomný pohled. 

„Honil sis? Jdu nevhod?“ zeptám se opatrně, protože Clive málokdy mluví o honění, vlastně skoro vůbec, ale na druhou stranu si nedovedu představit, že by byl až takový slušňák a nechal si v klidu modrat koule. Zatřepu hlavou. „Můžu si ještě skočit pro něco k večeři nebo tak.“ 

Clive nějakou dobu mlčí a odevzdaně sleduje, jak kytky požírají jeho herní postavičku.  

„Kurva, neděs mě,“ nevydržím to. „Chceš kouknout na Netflix nebo tak…?“ 

Konečně odloží iPad a schová obličej do dlaní. Trochu se popleská, takže mě napadne, že možná vážně honil a teď se za to stydí. Ale on pak celkem odevzdaně přizná: „Jen jsem potkal Tima.“  

A jsme doma.  

Timothy Meyer je Clivova skoro až platonická láska od prváku. Kapitán vodního póla, toho nejvíc asexuálního sportu, jaký se dá provozovat v bazénu, a ano, s Alexem si sem tam děláme srandu, že Tim a jeho tým působí ve vodě skoro jako partička kačen. Teď si ale rozhodně takovou poznámku odpustím – ne že by to ode mě Clive nikdy neslyšel – a sednu si na kraj jeho postele. Tim je zkrátka totální no go zóna, týpek, který nikdy nerandí a nikdy jsem ho neviděl cicmat se s žádnou holkou ani klukem, ale snad ne z toho důvodu, že by byl asexuální podobně jako vodní pólo, spíš se prostě až moc soustředí na výkon. Všichni vědí, že je tady na stípko. V prváku ho celkem obletovala parta holek, protože je fascinovalo, že si tolik střeží soukromí, ale pravda podle mě je, že ten týpek vůbec žádné soukromí nemá, a to, co žije, je velmi veřejná a velmi prostá nuda.  

Chodí do čtvrťáku, a jestli o sobě Clive nevěděl, že je buzna, tak po tom, co ho v prváku potkal, to ví na sto procent. Jeho slova, přestože to řekl podstatně mírněji.  

Upřímně jsem doufal, že Clivovo zaláskování přes léto zmizelo, snad ani jednou nevytáhl Timovo jméno a na jedné akci se dokonce bavil s jedním klukem, což je v Clivově případě skoro jako rande. Ale očividně stačí, aby Tim prošel kolem, a Clive má z mozku brokolici.  

Nejhorší na tom všem je, že můj nejlepší kámoš nedokáže udělat první krok, ani půlkrok, ani nenápadné přišourání, a Tim se už třetí rok v řadě tváří, že Clive existuje jenom jako kulisa na pozadí jeho velkého příběhu hráče vodního póla, co má pravidelně vyznamenání.  

Myslím, že jejich nejdelší rozhovor byl, když za sebou stáli ve frontě na kafe a Clivovi spadla samou nervozitou kreditka, načež mu ji Tim podal a řekl: „Ty jsi jeden ze skokanů, že jo?“ Což bylo kurevsky sprosté, nepamatovat si, že kluk, co je do vás zamilovaný, patří mezi skvělé plavce. A Tima rozhodně nijak neomlouvá, že o tom zamilování nemá páru.  

Čuráček. 

„Nic na to neřekneš?“ zeptá se Clive poníženým tónem mladšího bráchy.  

Pokrčím rameny. „A jak se ti zdál? Myslíš, že někoho má?“ 

„Na to jsem se fakt neptal, ale šel sám. Co já vím, třeba si přes léto našel holku. Možná bych se na to měl vykašlat, když nejsem schopnej udělat první krok. Zapomenout na něj a zkusit randit.“  

„To je vážně dobrej nápad,“ přitakám. Až na to, že takový nápad už tu byl asi tisíckrát a Clive se stejně nedokáže oprostit od toho, aby slintal po Timovi. Několikrát došel k závěru, že začne randit, ale nikdy nic nepodniknul, i když možnosti rozhodně měl. S tou svou snědou kůží a velkýma hnědýma očima se líbí spoustě kluků, a to i navzdory svojí poněkud specifické povaze a tendenci sklouzávat k naprosto nudným faktům, jakmile začne být nervózní.  

Snad je to proto, že je Clive takovej slušnej kluk. Clive nešoustá z nudy nebo protože prostě potřebuje vystříknout. Clive nešoustá nikdy.  

Je to můj protiklad, jelikož moje tělo má očividnou potřebu rozdávat si to i ve snu.  

Cinkne mi mobil, a tak ho vytáhnu, jen abych zjistil, že mi píše Rowell. Velmi stručné info o tom, že se první trénink v synchru koná v úterý v osm a že se mnou a s Kevinem počítá. Tím pádem mám dost času potkat se zítra se svým osobním trenérem a tuto báječnou novinu mu sdělit. Stejně s ním musím probrat rozpis tréninků na několik následujících měsíců, rozplánovat návštěvy fyzioterapeuta, podstoupit zátěžový trénink, abych zjistil, jak jsem na tom s fyzičkou, následně probrat výsledky spolu s nutričním terapeutem a tak dále a tak dále. 

Jsem ve škole jeden den a už mám pocit, že se na mě všechno valí. Alespoň že se můžu na všechno pořádně vyspat. Oh, wait…  

Můj kámoš se ještě ani nelíbal, zatímco já můžu jen hádat, v jaké poloze dneska budeme s Newmanem mrdat.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥