---

Rozrazím skříňku dokořán a chvíli do ní zírám, neschopný zorientovat se v tom, co jsem vlastně chtěl. Asi tričko. A rozbít Kevinovi držku.  

Jestli byly dosavadní tréninky po boku té opice k nevydržení, tak tenhle tomu všemu nasadil korunu. Newman se totiž někdy uprostřed skákání rozhodl, že bude předstírat hluchotu. Ignoroval mě i moje odpočítávání, takže zatímco já skočil, on zůstal na věži, tohle dohromady asi třikrát, a pak měl tu drzost tvrdit trenérovi, že je to tím, že kuňkám a on mě tím pádem neslyšel. Ale říkám si, že to nechám být, tohle přejdu, neudělám mu tu radost, abych to nějak komentoval. Jestli to chce kazit, měl by si to s ním vyřídit trenér.  

Takže když jsme spolu v šatně, držím se zuby nehty. Hlavně klid, opakuju si v duchu. Neudělej mu tu radost, že vytečeš. 

Jenomže pak si ten dement začne broukat. A to je poslední kapka do sklenice mého sebeovládání, kdy nedokážu jenom tak mlčet. „Ty jeden zpíčenej imbecile,“ otočím se k němu, „nech si vyšetřit uši!“ 

Vypadá pobaveně. Je zvláštní, kolik odhodlání v sobě má, když na sebe řveme nebo jakmile mu jde o to za každou cenu vyhrát. To by snad radši napálil hlavou do zdi, než aby uznal, že mám v něčem pravdu. Dokáže mě vysírat dlouhé hodiny s neochvějnou trpělivostí. 

To všechno v protikladu tomu, jak ve snech prosí o moje dotyky. Netrpělivý, ukňouraný, poddajný, o tolik jiný Kevin, než jakého znám. Na druhou stranu ale i ve snech dokáže být panovačný a rozkazovačný a povýšený. Nikdy ale sobecký. Vždycky mu záleží na tom, abych si to užil stejnou měrou jako on.  

Uvědomím si, že na něj upřeně civím, a tak semknu čelisti.  

Kevin zavrtí hlavou. „Žes mi tohle neřekl před trenérem.“ 

„Si jako myslíš, že je hrdinství poslat tě do prdele před trenérem? Proč bych měl být stejně dětinskej jako ty?“ Otočím se k němu zády a tričko, které jsem zrovna vytáhl, švihnu zpátky. „Búú, Ender mi sebral bábovičku!“ 

„Jakou bábovičku? O čem to kurva mluvíš?“  

Rozhodně chápe, jak to myslím. Není snad takový prosťáček. Co vím, jeho studijní výsledky jsou hodně dobré, stejně jako moje – šokující. Ale vyloženě ho baví přilévat olej, v tomhle případě spíš benzín, do ohně mého vzteku. Nikdy jsem netušil, jak moc může člověka nasrat, když skočí potřetí ukázkově do bazénu a někdo tam nahoře, přesněji o deset metrů výš, řekne: Upsík.  

„Ses nechoval jako fracek?!“ vyjedu. „Jestli si myslíš, že tě po tomhle nechám počítat, tak ses asi posral. A to jsem o tom přemýšlel!“ 

Je to očividná a bohapustá lež. Ani na vteřinu mě to nenapadlo. Protože jestli někdo dokáže hlavou prorazit zeď stejně jako Newman, jsem to já.  

„Vážně?“ zeptá se Kevin to ti tak věřím, ty kreténe tónem. „Přemýšlel? Leda ve snu.“ 

Odkaz na sny, byť zcela jistě bez jakéhokoli záměru z jeho strany – reálně neexistuje možnost, jak by se o nich dozvěděl – mě ještě víc rozběsní. Naštěstí jsem si nechal nedávno vyšetřit srdce, a to i během vysoké zátěže, jinak bych snad ani nevěřil tomu, že to zvládne, aniž by puklo. „Ve snu, no jasně,“ zopakuju nasraně. Poslední sen, který jsem měl, byl na dnešek. Byl intenzivní. Byl hodně procítěný a Kevin v něm vrážel ptáka hluboko do mého zadku, až se mi zatmívalo před očima. „Kurva, tohle nebude fungovat… To prostě nebude fungovat. Skáču s tebou ani ne týden a už mám pocit, že bych se radši pořádně jebnul do hlavy.“ 

Na důkaz únavy, která mnou prostupuje, se opřu čelem o vedlejší skříňku a soustředím se na dýchání. Podél páteře mi stéká kapka vody a trochu to lechtá.  

Kevin si odkašle. „Udělej to. Prosím. Všem nám pak bude líp.“ 

Dýchání nepomáhá. Místo toho zvednu ruku a pořádně do skříňky praštím. „Píčo pitomá!“ vyjedu tak nahlas, že mě musí být slyšet až na věži.  

A rozhodně mě musel slyšet i trenér, který se o vteřinu později objeví v šatně a tváří se podobně, jako bych řekl píčo pitomá jemu. Obočí má stažené v zamračeném výrazu. „Kluci, až se oblečete, vezměte si věci a přijďte do klubovny. Ještě s vámi potřebuju něco probrat.“ Zní překvapivě klidně, dává si záležet, aby se mu naštvání neodrazilo v hlase. Nebo během dneška přijal, že dát nás dva dohromady bylo totální zatmění!  

Což si nejspíš myslí i Kevin, jelikož v momentu, kdy trenér odejde, řekne: „Konečně pochopil, že tohle byl fakt špatnej nápad.“ 

Ale nevím, úplně se mi to nezdá. Trenér taky není ten typ, který to jenom tak nechá být. Po tom, co přišel o nohu, se mohl zavřít doma podobně jako můj otec, na čas se úplně na všechno vysrat a jíst a tloustnout a velmi pomalu se rozkládat. Jenže on se místo toho rozhodl, že život nekončí, a začal pracovat tady. Nemyslím, že sotva vejdu do klubovny, odevzdaně máchne rukou a řekne: „Tak nic no.“ 

A mám pravdu. Protože jakmile se objevím v klubovně – opice šla napřed a teď sedí na gauči – trenér za námi zavře a založí si ruce na hrudi. „Přišel čas vyřešit ten malý problém, který nás trochu brzdí.“ Už se ani nemračí.  

Hodím batoh na židli a na další se posadím. Samozřejmě co nejdál od Newmana. S podepřenou bradou poslouchám, co dalšího z trenéra vypadne.  

„Konečně Paddocka vykopnete z týmu?“ zeptá se Kevin zaujatě.  

„Drž už sakra hubu,“ řeknu, ale není v tom ani zdaleka tolik energie co předtím v šatně. Chci od něj být co nejdál, protože jeho přítomnost mě dráždí jako nic na světě.  

Kdyby se mi o něm aspoň nezdálo.  

Kdybych mu na dnešek ve snu chraptivým hlasem neřekl: „Jsi tak kurevsky krásnej, Kevine.“ 

Radši pohlédnu na trenéra, na jeho umělou nohu, která mě vrátí do přítomnosti. A pak se ukáže, že Rowell je fakt zabiják, jelikož se ušklíbne a vypálí totální bombu. „Tuhle místnost ani jeden z vás neopustí, dokud se nedohodnete, kdo bude odpočítávat. Jasně, mohl bych to rozhodnout já, ale mám pocit, že takhle se spolu naučíte líp komunikovat.“ 

Kevin se na gauči napřímí jako surikata. „To je snad vtip.“ 

Výjimečně s ním souhlasím. „Musím do školy,“ řeknu. „A mám pak ještě kondiční trénink.“ 

Nic z toho trenéra samozřejmě nezajímá. Prostě se jenom usměje a se slovy: „No tak to byste to měli vyřešit rychle,“ odejde a nechá nás v klubovně. Za chvíli zaslechnu zavírání dveří od jeho kanclu a… nic, to je všechno.  

Nevrátí se, aby řekl, že je to sranda a pořád počítám já, jakožto zkušenější z nás dvou. 

Kevin se nějakou dobu mračí, ale pak se prostě jenom pohodlně opře, trochu zakloní hlavu a ležérně roztáhne nohy od sebe. „Já mám čas,“ podotkne, jako kdybych to z jeho ostentativního chování náhodou nepoznal.  

Já čas nemám. Upřímně bych fakt potřeboval vypadnout, než abych tady trávil den nicneděláním, ale je to něco v Newmanově výrazu, co mě nutí dál sedět. A jak minuty ubíhají jedna za druhou a ani jeden z nás se nehne, je mi pomalu jasné, že jenom tak neodejdu. Nemůžu.  

Někdo kdysi řekl, že moudřejší ustoupí, ale pravda je, že ustoupí jen srab.  

Vytáhnu z batohu flašku s vodou a skočím si ji dopustit do umývárny, která s klubovnou přímo sousedí. Když se vrátím, zaberu si jedno z křesel a před něj dostrkám druhé, takže je to něco jako provizorní bunkr. Potom seberu ovladač od televize a pohodlně se usadím.  

Kevin překvapivě mlčí a jenom si každou chvíli nahlas odfrkne, když přepínám jednotlivé kanály, nejspíš abych pochopil, co má rád a co ne. Závod v bowlingu jde očividně mimo něj, stejně jako reklama na nové pánve.  

Mlčky se shodneme na nové Bondovce a já na křesle sjedu o něco níž.  

Něco mi říká, že nás čeká dlouhý, předlouhý den.  

*** 

Napíšu Clivovi: Jsem ztvrdnul s Newmanem v klubovně. Trenér chce, abychom se domluvili, kdo bude odpočítávat, a do té doby nás tady plánuje držet. Asi už tady budu navždycky.  

Clive neodepíše hned a já si uvědomím, že má nejspíš trénink na opačném konci kampusu. To je vlastně taky jediná chvíle, kdy nebývá na mobilu nebo na tabletu. Když plave. Ale zhruba po čtyřiceti minutách mi od něj přece jen cinkne zpráva.  

Clive: Ježišmarja, Endy 

Clive: Bez komentáře. 

Clive: Mám ti donést spacák?  

Ender: Haha 

Ale doopravdy se nad tím zamyslím, protože Kevin si mezitím vyzul boty, sedí v tureckém sedu a kouše do zbytku nějaké müsli tyčinky, kterou vydoloval z batohu. Rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by to jenom tak plánoval zabalit, obzvlášť po tom, co na tréninku testoval trenérovu trpělivost a dělal, že neslyší.  

Rád bych řekl, že to v žádném případě nezajde tak daleko, abychom tu byli přes noc, ale začínám si myslet, že záleží hlavně na mně. Trenérovi je určitě u zadku, jestli nás tu nechá zavřené, Newman podle všeho srostl s gaučem a já…  

Co když tady náhodou usnu?  

Ne, fakt, co když reálně existuje možnost, že to zalomím a budu mít jeden z těch snů? Nebyla by ironie, kdybych se probudil a na jazyku pořád ještě cítil mrdku, kterou jsem Kevinovi ve snu slízal z péra? A většinou ze spaní nemluvím, ale co když je zrovna dneska ten den, kdy bych pronesl něco jako: Jo, Kevine, prosím, a omylem přitom ojížděl křeslo? Newman by si to mohl natočit a já bych pak už nikdy v životě nedokázal žít jako doteď, protože bych se rozložil studem.  

Kašlu na to, že mám kondiční trénink nebo že bych měl jít do školy. Kašlu na schůzku s osobním trenérem. Kašlu na všechno. Tohle je reálnej problém. Nesmím za žádnou cenu usnout. A co si budeme, vyhřátá klubovna, zapnutá telka a pohodlné křeslo k tomu vyloženě vybízí.  

Možná bych měl Kevinovi říct, aby tak blbě nečuměl, cokoli, nějak ho popíchnout. Tím pádem by se mi zvýšil tlak a únava by odplula kamsi do háje. Ale jsem tu teprve tři hodiny.  

Jenže já spím rád. Mám to tak už odmala. Většinou si musím nastavit spoustu budíků, abych nezaspal, případně poprosit Cliva, aby mě vykopal z postele. Jak jde o spaní, nemůžu se sám na sebe spolehnout. Je to moje slabina. 

Na sedmi hodinách spánku se dá žít, obzvlášť když mám po ruce kafe, osm dám i bez kafe, po devíti si připadám skutečně naživu. Ne že bych si takový luxus se všemi tréninky a úkoly do školy mohl dopřávat často.  

Většinou se mi ani nestává, že bych to zalomil přes den, nicméně teď cítím reálnou paniku, že bych si zdříml. Tak se narovnám a preventivně se pořádně štípnu do ruky.  

Kevin dojedl müsli tyčinku a roztrhal obal na tisíc titěrných kousků.  

Ender: Myslíš, že bys mi sem mohl něco hodit?  

Clive: Kecáš! Ten spacák?  

Ender: Pořádně silný kafe. Ale jako fakt pořádně, vem mi aspoň doppio a trochu ovesnýho mlíka, dva sáčky třtinovýho cukru. A asi nemáš úplnou náhodou kofeinový tablety? 

Clive: Úplnou náhodou ne. Kafe si píšu. Ještě něco?  

Překliknu na Alexův Instáč a napíšu mu: Nemáš náhodou kofeinový tablety? Vím, žes je jedl během zkouškovýho. 

Alex: Ne, ty už nemám. Ale mám trávu. 

Ender: Dobře pro tebe.  

S tím konverzaci s Alexem zavřu a vrátím se zpátky ke Clivovi. Zhulit se v Newmanově přítomnosti by mohlo být fakt zajímavé. Představím si, jak se v oblaku kouře hystericky chechtám, až mi tečou slzy, a vyprávím: A pak jsem tě nechal, abys mě vojel.  

Ender: Když už půjdeš pro to kafe, vezmi i colu. Pro jistotu.  

Clive pošle několik vysmátých smajlíků. 

Ender: Netlem se 

Clive: Nee, vůbec, líbí se mi, jak to bereš vážně. Chceš něco k jídlu? 

Ender: Jsem rozmazlenej, privilegovanej, bílej a narodil jsem se po roce 2000. Co bych asi tak mohl chtít, kámo? 

Clive: Vezmu avokádový toustíky. Dvoje. A možná i chia pudink, aby ti Newman záviděl.  

Na Cliva je spoleh. Zrovna si říkám, jestli bych mu neměl napsat, aby vzal i moji čtečku, ačkoli mám stažené knížky i v mobilu, když Kevin pravděpodobně nějak vycítí, že jsem si objednal jídlo, a rozhodne se mě napodobit.  

Dobře, reálně to nemá jak vycítit. To jsem si ujasnil už před nějakou dobou, kdy jsem mu v duchu nadával tak dlouho, že by to probralo i mrtvolu, a on nijak nereagoval. Nejspíš jenom dostal hlad.  

Na rozdíl ode mě se s tím nijak nerozpakuje. Prostě chvíli poklepává nohou a pak přes facetime někomu zavolá.  

„Potřebuju, abys mi sem dotáhl nějaký jídlo. Jdi do jídelny a přines mi dvojku.“ 

Hlas, který se ozve, patří Scottovi a zní trochu nabručeně. „Anebo byste se mohli domluvit,“ řekne, z čehož poznám, že už si ohledně toho s Kevinem psal. Neměl bych být tak překvapený, že má i někdo jako Newman kámoše, ale na druhou stranu si ho nedovedu představit jako snesitelnou lidskou bytost. Možná kdyby měl v sobě sedativa?  

„Takže dvojku,“ řekne nevzrušeně a zároveň dostatečně panovačně, aby bylo znát, že mu je fráze domluvit se totálně cizí. „A nabíječku na mobil. A tu rozečtenou mangu, co mám na stole.“ 

„A mám vzít jídlo i Enderovi?“ zeptá se Scott velmi bezelstně. 

„Ne,“ opáčí Kevin tónem člověka, se kterým by nepohnulo, ani kdybych před ním začal hlady okusovat čalounění. Pak zavěsí a natáhne nohy na stolek mezi sportovní magazíny, načež se s rukama vraženýma hluboko v kapsách obrátí zpátky k televizi.  

*** 

Dojím druhou várku avokádových toustů a že by mě to nějak extra zasytilo, to se říct nedá. Spláchnu to posledním douškem kafe a zkontroluju čas na mobilu. Devět večer. 

Lituju, že jsem Cliva nepoprosil o nabíječku na mobil, protože po tom, co jsem si několik hodin četl, už nemám dost procent, abych mohl strávit noc sledováním reelů na Instagramu. Ze zásuvky vedle gauče trčí zpola nevyužitá nabíječka, ve které si hověl Kevinův nejnovější iPhone, ale ani za nic se nesnížím k tomu, že bych se zeptal, jestli mi ji půjčí. 

Nemůžu uvěřit, že jsme spolu strávili den, protože přesně tak se to dá říct.  

Aniž bychom se na tom domluvili, oba jsme se navzájem ignorovali, což se ukázalo jako velmi dobrá strategie. Nepohodli jsme se akorát ve chvíli, kdy Kevin dával mručením najevo, že by radši koukal na Piráty z Karibiku, zatímco já chtěl Shreka. A vzhledem k tomu, že mám ovladač u sebe, vyhrál Shrek.  

Kevin se beztak smál, když osel vykládal vtipy.  

Na stole se povalují krabičky od jídla, manga Tokijský ghúl, Kevinovy brýle a další serepetičky. Působí to tady celkem… zabydleně.  

„Vy jste opravdu neuvěřitelní mezci,“ ozve se zničehonic ode dveří. Trenér se opírá o futra a kroutí nad námi hlavou, napůl pobaveně, napůl nasraně. Pak vzdychne, dojde blíž, nešetrně mi vyškubne ovladač z ruky a televizi vypne. „To jsem ještě nezažil. Odteď vyhlašuju zákaz, aby vám sem kdokoli cokoli nosil. Žádná donáška jídla! A žádná televize.“ Nacpe si ovladač do kapsy mikiny a pak si ve výhrůžném gestu ukáže na oči a hned zas na nás ve stylu: sleduju vás. 

S tím odejde dřív, než stačíme vůbec něco říct. Ale co bych měl asi tak říct? Ne, prosím, trenére, dejte mi ten ovladač, Shrek ještě nedostal svoji bažinu zpátky…? Se vzdychnutím sáhnu pro mikinu, přehodím ji přes sebe jako deku a sjedu na křesle do lehu. 

Teď, když nejede televize a všichni zaměstnanci odešli, je tu zvláštní ticho, které rozbíjí jen Kevinovy úsporné pohyby a jeho dech.  

Nemyslel jsem, že s Newmanem strávím noc. Navzdory těm snům mě to fakt nikdy nenapadlo. Je to, jako kdyby se nás nějaká hodně zákeřná síla snažila dát dohromady.  

Po nějaké době si skočím napustit do flašky vodu a pak se vrátím do svojí křeslo-postele, ve které buď musím ležet zkroucený do klubíčka, nebo mít přehozené nohy přes opěrku tak, aby čouhaly. Trochu mě sere, že si pro sebe Newman zabral celý gauč a teď se tam rozvaluje jako pán světa.  

„Proč ti na tom tak záleží?“ zeptám se zničehonic, aniž bych nad tím přemýšlel. A kromě toho, že zním poněkud otráveně v důsledku nastalé situace, zním taky zvědavě. Navíc ani nemusím vysvětlovat, na co se přesně ptám. Odpočítávání je velký růžový slon téhle klubovny, důvod, proč jsme tady.  

„A proč tobě?“ zní odpověď, která je taky otrávená, ale překvapivě klidná.  

Přemýšlím o tom, protože jsem si tuhle otázku nikdy předtím nepoložil. Když jsem začal skákat s Owenem, počítání automaticky připadlo mně. Nijak jsme o tom ani nediskutovali, jelikož jsme oba věděli, že jsem lepší. A Owen neměl potřebu se o tom dohadovat, pro něj to byla totální maličkost, možná až malichernost, která s pomyslnou hierarchií nijak nesouvisela. Ačkoli těžko říct. Třeba ho to sralo a byl to jeden z prvních problémů, o kterém mi neřekl, a to se postupně nabalovalo jako sněhová koule až do bodu, kdy oznámil, že končí.  

Tolikrát už jsem mu chtěl napsat, že je hajzl. Nebo se zeptat na skutečný důvod. Ale spíš to první. Owen o svém konci totiž neřekl mně, nýbrž trenérovi. Jako kdybych byl po dvou letech vzduch. A tak si myslím, že ten idiot vážně žárlil.  

Proč chci teda počítat teď? Vlastně nevím, a kdyby to nezašlo už tak daleko, že spolu kempujeme v klubovně, nebo kdyby Newman řekl docela hezky hele, kámo, mně na tom fakt záleží, možná bych se k tomu stavěl jinak. Ale takhle… Nenapadá mě jiná a už vůbec ne upřímnější odpověď než: „Asi abych tě nasral.“ 

„Hm,“ udělá Kevin. „A já se zas nerad vzdávám kontroly. Můj důvod je vznešenější. Možná bys měl ustoupit.“ 

Ne že bych o něm tohle nevěděl. Nejsme si zrovna blízcí, ale od prváku máme společné tréninky, a navíc si dost šlapeme na paty, takže mi neuniklo, že ať jde o cokoli, má až patologickou potřebu na to dohlížet a kafrat do toho. Proto je taky jasné, že jsou ty sny dílem nejhlubší fantazie, jelikož Kevin v nich umí být tak hezky lísavý a kolikrát se vzdává kontroly s takovou lehkostí, až se mi v plicích zadrhává dech.  

Někdy se přistihnu, že pro mě existují dva Kevinové. Jeden opravdový, nabubřelý, nesnesitelný. 

A jeden můj. 

Asi netřeba říkat, kterého mám radši, přestože i to je celkem silné slovo. Rozhodně z něj necákám. Nebo teda… metaforicky.  

Bože. Už radši sklapni.  

Přetočím se, abych na Newmana líp viděl. „Možná ti bude líp, když se tomu prostě poddáš,“ rýpnu si do něj. 

„Možná ti bude líp, když přestaneš dělat věci jen proto, abys mě nasral.“ 

Ušklíbnu se. „To se nedozvíme.“ 

Zas je nějakou dobu ticho. Newman civí do mobilu, s někým si píše a pak si dvakrát po sobě zívne do dlaně. Působí unaveně. Válet se celý den na gauči člověka vyčerpá, ostatně můj otec o tom ví svoje.  

„Budeš spát?“ zeptám se poněkud ostře.  

„Co je ti do toho?“ polkne Newman další zívnutí a jako naschvál si promne oči a napřímí se. 

„Nechci, abys na mě čuměl, když usnu, tak se ptám.“ Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby ten čuráček usnul pořádně hlubokým spánkem a já si pak mohl dopřát dvacetiminutovou chrupku. Ačkoli i tak bych zatraceně riskoval, protože moje schopnost probudit se… no, není to moje silná stránka.  

Asi bych se na to měl vykašlat a preventivně nespat už nikdy. 

„Nejsem unavenej,“ zabručí Newman unaveně. Z nějakého důvodu se ke spánku taky moc nemá. Třeba je nervózní z toho, že bych mu mohl něco udělat, kdyby usnul. A tak se rozhodnu předstírat, že spím, než budu moct usnout doopravdy.  

Zachumlám se do mikiny a zavřu oči. Nějakou dobu se nehýbu, ale dvojité kafe mi pomáhá nezachrápnout.  

Zdá se, že Newman podlehl mojí taktice a rozhodl se to zabalit. To si alespoň nejdřív myslím. Jenomže on najednou vstane a začne štrádovat po klubovně. Slyším, jak jde ke dveřím na záchod, tam se otočí a pokračuje zpátky k televizi, hned nato nejspíš nakoukne do chodby, listuje časáky, dupe jako slon, otevře skříňku a něco vytáhne… A pak ho nejspíš napadne, že mě bude srát, protože si začne pár metrů od mojí hlavy pinkat pingpongovým míčkem. Očividně je mu jedno, že ta hra vyžaduje dva lidi. Vždycky míček prudce odpinkne a pak ho jde sebrat, aby ho odpinknul na druhou stranu. Párkrát se trefí do zdi, chvíli balancuje s míčkem na pálce, ale je moc neschopný, než aby to vydržel, takže míček… ping ping pong padá na zem, aby ho Newman zase sebral a začal hrát a… 

Vstanu. Nemá cenu předstírat, že jsem usnul. Prohrábnu si vlasy, hodím na sebe mikinu a přemýšlím, jestli by stálo za to umlátit Kevina druhou pálkou, která zůstala ve skříni. Sice bych pak musel do vězení, ale copak by se tím nevyřešila celá řada newmanovských problémů?  

Než abych ho třískal, prostě se jenom s pálkou postavím na druhý konec stolu a čekám, až mi nahraje. 

Povytáhne obočí, nicméně pošle míček směrem ke mně.  

Takže si pinkáme. 

Já a Newman. 

Uprostřed noci v klubovně.  

A já přitom zjistím několik faktů. Fakt číslo jedna: jsme stejně dobří. Mělo by mě to vůbec ještě překvapovat? Respektive ne stejně dobří jako spíš stejně špatní. Míček nám oběma padá stejnou měrou, jako se do něj zvládneme trefit. Fakt číslo dvě: Newmanovy vlasy postupem večera působí živěji a pramen mu čím dál častěji padá do obličeje. Jednou si ho dokonce odfoukne, protože má plné ruce práce s míčkem, než aby ho mohl odhrnout, a je to překvapivě lidské gesto. Fakt číslo tři: Když se jednou rozmáchnu moc prudce a pálka mi vyletí z ruky, zasměje se a v tom smíchu není nic vyloženě čuráckého a zlého, jenom ryzí pobavení, na jaké jsem zvyklý ze snů. Skoro tím pádem hloupě očekávám, že se to co nevidět promění ve vzrušení.  

Mám svých problémů dost a poslední, co potřebuju, je vnímat ho jako lidskou bytost, proto vyhrknu: „Pinec ti moc nejde.“ 

„No zato ty seš úplnej mistr,“ nakrčí nos. „Umíš skvěle promáchávat.“ 

„Kdybych si o tobě nemyslel to nejhorší, byla by to celkem sranda, kempovat tady,“ plácnu.  

Do prdele. Za to může ten nedostatek spánku. Jindy bych už nějakou dobu spal a to, že se nutím být vzhůru, a navíc jsem navečer vychlemtal kafe, očividně probouzí určité malé mozkové centrum, které je něčím jako výrobnou sraček. Vážně, chybí málo, abych Kevinovi začal vyprávět o tom, jaké pro mě bylo, když se naši rozváděli. 

Jsem sám sebou znechucenej. 

Ale on naštěstí vůbec nic neřekne. A tak se pořádně kousnu do jazyka a soustředím se jenom na to, abych míček odpinknul na jeho stranu stolu.  

Minuty se mění v hodiny. Nevím, jak dlouho hrajeme, ale začíná mě bolet předloktí. Domluvíme se, že budeme hrát jenom levačkami, protože jsme oba praváci, a tím pádem to ještě víc koníme. Potom hrajeme na tři vítězství. Na pět vítězství. Na to, že první, komu spadne míček, je čurák. Snažíme se jeden druhého rozdrtit. A pak jsme to my dva proti míčku a děláme všechno pro to, aby nespadl. Měříme si na mobilu čas, kdy míček vydržíme odpinkávat na pálce, aniž by spadl. Pak na tenisce. Nakonec hrajeme s teniskami v rukou a je to celkem katastrofa, ale vtipná. Zkoušíme dávat hlavičky. Hrajeme tak, že běháme kolem pingpongového stolu a nemůžeme odpinknout míček na jedné a té samé straně. Pak ten, kdo míček odpinkne, musí udělat dřep. Hrajeme se zavřenýma očima, což nevydržíme dlouho, tak to změníme na jedno oko zavřené. Zkoušíme se navzájem sejmout a každý, kdo toho druhého míčkem jebne do kterékoli části těla, má bod. Za jebnutí do hlavy jsou body dva.  

Je to k nevíře, ale fakt se navzdory situaci celkem dobře bavím. Pohyb navíc funguje mnohem líp než kofein. Jsem tak nabuzený, že se chci Newmana dokonce zeptat, jestli mi nepůjčí nabíječku, ale tak daleko nejspíš ještě nejsme.  

Někdy k ránu, když prolezeme celou klubovnu a přestane nás to bavit, a taky po tom, co se chytneme ohledně toho, jestli zapnout televizi i bez ovladače a přes trenérův zákaz, nebo ne (jsme rebelové, takže nějakou dobu koukáme na teleshopping), mě napadne zeptat se: „Proč se nerad vzdáváš kontroly?“ 

Kevin se zatahá za pramen vlasů. „Protože když to mám pod kontrolou, vím, že mi to nikdo neposere.“ Zamračí se. „Neříkej, že to nemáš stejně. Že tě celou dobu nesralo, žes mohl být jednička, ale ať jsi dělal, co jsi dělal, Owen vždycky skočil jako lama.“ 

Mohl bych se Owena zastávat, ale jak se tak říká: o těch, kteří s námi nejsou, jen špatně. A jestli se to neříká, mělo by. „Nemůžeš mít vždycky všechno pod kontrolou,“ podotknu. „A u synchra to platí obzvlášť.“ 

„Já vím. Právě proto chci mít pod kontrolou alespoň něco.“ Protáhne se a sebere mobil, nejspíš aby zkontroloval čas. „Za chvíli svítá. Už jsem s tebou ztratil dost času, takže navrhuju hodit si mincí. Když to nemůže ani jeden z nás ovlivnit nebo vyhrát, jsem s tím pohodě.“ 

Povytáhnu obočí a mlasknu. „Sis to řešení ale šetřil, viď?“ 

Kdyby byl tohle sen, řekl bych mu: Kevine, tak přiznej, žes chtěl být se mnou a že tě asi tisíckrát napadlo, jaký by to bylo, rozdat si to přímo na tom pingpongovým stole.  

Ale tohle je realita, a tak se mu místo toho prostě jenom podívám do očí, což se ukáže taky jako chyba. Hlavou mi proletí myšlenka… A je to myšlenka někoho hodně, hodně unaveného. Myšlenka, že jsou jeho oči jako rozbouřené moře.  

Myslel jsem, že není možné, abych ho nenáviděl víc, ale právě teď se to děje. Nenávidím ho za to, že má oči jako rozbouřené moře.  

Kevin Newman byl, je a vždycky bude píča.  

Potřebuju odtud vypadnout.  

„Takže i když vyhraju já, přijmeš to a už to nebudeš sabotovat?“ ujistím se. Zároveň ovšem sahám do batohu pro peněženku a vytahuju minci.  

„Jak jsem řekl. Budu s tím v pohodě.“ 

Nevěřím mu, ale nechci o tom už mluvit. Byl to posraně dlouhý den. Ukážu mu minci, aby viděl, že je fakt oboustranná, normální mince a žádný kouzelnický trik. „Hodím ji za záda, ať neremcáš, že švindluju. A pak se na ni koukneme oba zároveň. A pak půjdeme do prdele.“ 

Taky vstane a jednu ruku má skoro až ledabyle vraženou v kapse. „Orel.“ 

Neprotahuju to. Cvrnknu minci za záda, a když se k ní otočím… Pochopitelně.  

Kevina to rozesměje. „Vítězství! No, Paddocku, byla to zábavná noc, ale teď tě nechci až do dalšího tréninku vidět.“ Hned nato se zarazí a na čele se mu objeví ustaraná vráska. Nejspíš mu stejně jako mně dojde, že máme společný trénink hned odpoledne. Uvidíme se dřív, než bychom chtěli.  

V rychlosti, možná s lehčím náznakem hysterie, posbírám svoje věci a narvu krabičku od toustů do koše. „Víš co, Newmane? Vlastně mi na tom zas tak nezáleželo.“  

Konečně odtamtud vypadnu a chodbou kolem trenérova kanclu prakticky proletím ven, kde se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu. Přitom mám pořád pocit, že v hlavě slyším Kevinův smích.  

Zatím vůbec nevím, jak se ohledně toho počítání cítím. Ale nakonec… Není to jedno?  

Spěchám přes kampus ke koleji Epsilon a s každým krokem si říkám proboha, ať si ten kretén klidně počítá. Jen ať se mi o něm nezdá. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥