---

Zrovna se přehrabuju v jídle nevýrazné chuti, když uslyším, jak se tříští sklo.  

První, co mi v tu chvíli proletí hlavou, je: Takhle to zní, když se rozpadá můj svět bez Kevina. Přitom jsem na něj tak strašně nasraný, jelikož se rozhodl skončit se synchrem, že s každým soustem polykám žluč a ksichtím se na celé kolo – nejvíc na Simone, která sedí naproti mně v infantilním tričku s Hello Kitty, jako kdyby jí nebylo šestnáct, ale třeba pět, a celou dobu si s někým píše na mobilu.  

Pokusy o jakoukoli konverzaci vzdala už dávno.  

Dobře, možná mi neproletí hlavou, že se tříští můj svět, nejsem v ten moment zas tak patetický. Nanejvýš mě napadne, že nějaký kokot rozmlátil skleničku. Pak ale zaslechnu žuchnutí a někdo vykřikne. Pak zvednu hlavu. Pak okamžitě hledám mezi všemi lidmi Kevina, protože pokud se něco stalo, potřebuju, musím vědět, že on je v pořádku, aby mě dál mohl v poklidu srát.  

Kde je? Šel si pro pití, viděl jsem ho procházet kolem. 

Kdy? Asi před minutou.  

Všichni se otáčí jedním směrem, tak v divné předtuše vstanu, abych se taky podíval. Srdce mi vynechá úder, úplně ztuhne a mě z toho píchne na hrudi, když si všimnu postavy u pultu s pitím. Kevin leží uprostřed střepů, drží se za krk, jako by si ho chtěl rozsápat, a sípe. Zatímco ostatní ztichnou a civí jeho směrem, místo toho, aby něco dělali.  

Do prdele, do prdele!!! 

Nevím, co se stane v ten moment, nějak sám sebe upozadím a kontrolu převezme jiný Ender, ten racionální. A úkolem tohohle Endera je udělat všechno pro to, aby Kevinovi pomohl. Přestože chci jít k němu a přitáhnout ho k sobě, prostě tam pro něj být, racionální Ender se vrhne na opačnou stranu ke stolu u okna, kde Kevin předtím seděl s Teresou a Scottem.  

„Kde má batoh?!“ vyjedu na Scotta, který vypadá, že netuší, která bije, zatímco Teresa si přikládá dlaň k puse a je divně pobledlá.  

Jsem do píči zrychlenej, nebo se všichni pohybují jako šneci? 

„Jeho batoh je –“ začne Scott, ale to už batoh sbírám ze země a běžím s ním na druhý konec jídelny. Přitom do někoho vrazím ramenem, což je mi upřímně ukradené. Pod podrážkami mi zakřupe sklo a následně mě tlačí do holení, když si kleknu vedle Kevina.  

„Jsem tady, jsem u tebe,“ opakuju, a když rozepínám batoh, trochu se mi třesou ruce. Vytáhnu epipen, a aniž bych od Kevina odtrhl pohled, zařvu: „Zavolejte sanitku!“ 

Někdo okamžitě zavolejte 911. Udělejte něco. Ježiši, prosím. 

Kevin je při vědomí, ale furt si přejíždí nehty po krku, jako by si ho zkoušel rozdrásat, zatímco hrudník se mu trhaně nadzvedává v pokusu o nádech. Nejhorší je ale ten zvuk, chrčí jako starý vysavač. Zírá do stropu a z koutků očí mu vytékají slzy, jakmile mu ale položím ruku na předloktí, pohlédne na mě a něco v jeho výrazu povolí. Dlouze, chrčivě vydechne. 

Modré oči má najednou klidnější, přelévají se jako moře. 

Všechno je to otázka jedné vteřiny, kdy sejmu kryt z epipenu a píchnu ho Kevinovi přes kalhoty do stehna. Správně bych ho měl držet na místě tři až deset sekund, ale myslím, že ho tam držím ještě déle. Pro jistotu. Potom ho odhodím, opatrně chytím Kevina pod rameny a přitáhnu ho k sobě. Něžně ho přetočím na bok a položím si jeho hlavu do klína, zatímco sleduju, jak se ho zmocňuje zvláštní otupělost. Vypne se, zírá na mě prázdnýma očima. 

Čekám a ledovými prsty mu projíždím zpocené vlasy, mimoděk mu je odhrnuju z obličeje.  

No tak. No tak, prosím.  

Je ticho, svět se ponořil pod vodu a šum okolních hlasů připomíná vlny.  

Prosím, kurva. 

Kevin se zničehonic prudce nadechne. Pořád trhaně a chrčivě, ale ten zvuk už rozhodně není tak mělký, věřím, že se mu kyslík dostane až do plic. Díky tomu se nadechnu i já a moje pitomé srdce konečně začne zase tlouct, zrychleně, jak se snaží nahnat čas, kdy ztichlo.  

Volnou rukou nahmatám v batohu další epipen a nechám ho u sebe. Protože pokud se pacientův stav do pěti minut nezlepší, je potřeba píchnout mu druhou dávku. Viděl jsem instruktážní videa, bože, viděl jsem jich tolik a četl tolik článků, dopodrobna rozepsaných postupů, ježišikriste, protože by bylo tak debilní, kdybych nevěděl, jak se postarat o někoho, kdo má anafylaktický šok. Když ten někdo je Kevin.  

Nejsem si jistý, jestli je víc tady se mnou, nebo v bezvědomí, ale přijde mi, že s každou vteřinou dýchá snáz. Nepřestávám ho hladit ve vlasech. A pak je u mě najednou trenér a podává mi mobil. Chvíli mi trvá, než si mezi vším tím šuměním hlasů uvědomím hlas operátorky, která se představí jako Priya a ujistí mě, že sanitka je na cestě.  

„Dobře,“ řeknu chraptivě a podržím si mobil ramenem, protože mám plno práce s tím, abych Kevina hladil a svými dotyky mu dával najevo, že jsem tady. „Píchnul jsem mu epipen. Když jsem mu ho dával, byl při vědomí, ale dusil se a chrčel. Teď se to zklidnilo, jenomže mi pořád přijde mimo. Já… měl bych mu dát další? Možná bych měl počkat. Ale potřebuju…“  

Aby byl v pořádku. Všechno ostatní mi je jedno. Tak třeba skákání, ano, to mi ještě nikdy nebylo tak moc u prdele. Můžeme s tím seknout oba, odjet do Švýcarska a prostě jenom tak být. Vyjednávám o Kevinově životě s vesmírnou sílou a nabízím jí úplně všechno výměnou za to, že bude v pořádku. 

Kevin kouká před sebe. Jeho nádechy a výdechy jsou mělké, ale… jsou. 

Hlavně… prosím. Hlavně prosím. 

„Vedeš si dobře,“ řekne Priya konejšivě. „Ještě s druhým epipenem počkej, pokud dýchá snáz. Sanitka u vás bude během několika minut. Ale v případě, že by dýchat přestal, tak by byla nutná resuscitace. Nemusíš se bát, když tak tě tím provedu, ano?“ 

„Ano.“  

S rukama položenýma na Kevinových ramenech upřeně sleduju jeho stoupající a klesající hrudník. Představa, že bych ho resuscitoval, mě děsí, ale v tuhle chvíli jsem sám tak strašně najetý adrenalinem, že kdyby došlo na nejhorší, přivedl bych ho zpátky k životu za každou cenu.  

Naštěstí to nejspíš nebude potřeba. Kevin totiž dýchá, pomalu a pravidelně. Kouká na mě a po tvářích mu nepřestávají téct slzy.  

„End-re,“ zachraptí.  

Skloním se a dám mu pusu do zpocených vlasů. Je mi jedno, jak působím, jedno, kdo na mě v ten moment kouká a nekouká, a ze všeho nejvíc je mi jedno úplně totálně všechno kromě Kevina.  

Modrá barva jeho očí je schovaná za závojem. 

Rowell se pohne směrem ke mně, vnímám jeho přítomnost, ale zavrtím hlavou, aby nechodil blíž. Možná je to tím, že se pořád pohybuju rychlostí světla, v nějakém totálně šíleném tempu, ale připadá mi, že nikdo z nich se nepohnul dostatečně rychle, aby Kevina zachránil.  

„Jak je na tom teď?“ zeptá se Priya. Úplně jsem zapomněl, že mám mobil pořád u ucha. 

„Dýchá, pořád trochu chrčivě, ale už si nesahá na krk. Přijde mi, že je to lepší. Otočil jsem ho na bok, kdyby zvracel… Působí ale, jako kdyby se chvílemi vypínal, je to normální? Myslím tím, jako by byl prostě mimo, chápete?“ 

Ledovýma rukama mu stírám slzy z obličeje a někde uprostřed toho mi dojde, že stékají odněkud z výšky. Že jsou moje.  

„A jak vypadá?“ 

Je krásnej, proletí mi hlavou.  

„Je dost zpocenej. Má zarudlý krk, možná jak si ho předtím škrábal, a obličej spíš bledší. Vlastně působí strašně vyčerpaně. Bude v pořádku? Mám mu dát antihistaminika? Mám… Můžu něco udělat?“ Ztěžka polknu a hřbetem ruky si otřu oči. Stejně jako kdykoli předtím mám i teď neuvěřitelně silnou potřebu se Kevina dotýkat, hladit ho, utěšovat, otlapkávat.  

Ucítím na rameni trenérovu teplou dlaň. Nechá ji tam, ale nic neříká. Nejspíš je to jenom uklidňující gesto, protože se trochu třesu. 

„Udělal jsi, co šlo,“ řekne Priya trpělivě. Vím, že prošla nespočtem školení, aby přesně věděla, co říct, a nějakým způsobem to vážně funguje. „Pokud pravidelně dýchá, pravděpodobně je stabilizovaný. Záchranáři u vás budou každým okamžikem. Zůstanu s tebou na telefonu, dokud nedorazí. Antihistaminika mu podají oni. Udělal jsi, co šlo,“ zopakuje. „Skvělá práce, Endere.“ 

Nevzpomínám si, že bych jí řekl svoje jméno. Vytěsnil jsem hromadu věcí.  

A, kurva, měl jsem říct hromadu věcí. Tehdy, když za mnou Kevin po zpackaných závodech přišel do šatny. Měl jsem říct: Prosím, jsem teď sice zničenej a zlej, ale neodcházej, bez tebe já bejt nemůžu. 

Znovu se skloním a políbím Kevina na zpocené čelo.  

Předtím jsem se na něj ukrutně zlobil za to, že se rozhodl vysrat na synchro, ale ten pocit prostě zmizel. Nepřeháněl jsem, když mě napadlo, že bych klidně taky skončil. Je mi opravdu, upřímně jedno, jestli nějaké synchro ještě bude. Možná bych nemusel už nikdy skákat a prostě si lehnout vedle Kevina na rozbité sklo a zůstat u něj.  

Přestože Kevin vlastně jenom leží a dýchá a pozoruje mě, připadá mi neuvěřitelně trpělivý. Tak trpělivý, až mě tím vytrhává z kosmické rychlosti a drží mě u sebe, on a ten prostý fakt, že existuje. Velmi vzdáleně vnímám, že kolem postávají další lidi, vytvořili něco jako půlkruh – rozestoupí se teprve ve chvíli, kdy se dveře s třesknutím rozletí a do jídelny vejdou záchranáři. 

Okamžitě se vrhnou ke Kevinovi a stisk trenérovy ruky na mém rameni zesílí. Pokusí se mě odtáhnout.  

Ale ne ne ne, musím jim říct, co se stalo a že jsem dal Kevinovi epipen, a pozor, je tady sklo, jasně, že to vidíte, ale kurva, pozor na Kevina, na něj nikdo nesmí zapomínat.  

„Postarají se o něj, Endere,“ řekne Rowell klidně, avšak rázně. Trochu mi do ramene zaryje prsty a tím gestem mě donutí, abych ustoupil.  

Nebráním se. Nechci se jim hystericky plést pod nohy, když přijeli, aby Kevinovi pomohli. 

Celou dobu se otupěle dívám, jak kontrolují jeho životní funkce, dávají mu kyslíkovou masku, píchnou mu něco do žíly – asi antihistaminika nebo kortikoidy nebo obojí – a dají mu kapačku. 

Vysvětlím jim, že má alergii na ořechy, ale že si to vážně pečlivě hlídá, a jestli je možné, že by se u něj z nějakého nevysvětlitelného důvodu spustila alergická reakce na něco jiného. Mluvím hodně mechanicky a z dálky, můj hlas pluje jídelnou. A myslím, že Rowell taky něco říká, možná doplňuje, o co šlo, navíc už má zase svůj mobil (existenci té ženy, co se mnou telefonovala, vymažu z hlavy), ale reálně ho vezmu na vědomí teprve v momentu, kdy se záchranáři s Kevinem na nosítkách rozejdou pryč z jídelny.  

„Jedu taky,“ řeknu nekompromisně.  

„Endere,“ začne Rowell skoro až otcovsky, ale zavrtím hlavou. 

„Trenére… prosím. Musím jet taky.“ Pak se rychlým krokem rozejdu za záchranářkou, která uzavírá celou skupinu, a procpu se vedle ní. „Pojedu s ním. Je to můj přítel.“ 

Záchranářka si vymění pohled s Rowellem, kterého mám hned za zády. Ten chlap se mě drží jako klíště, jako bych snad byl v šoku nebo co. A když Rowell unaveně přikývne, záchranářka opáčí: „Dobře, můžeš jet taky. Jistě. Jeden z vás musí sedět vepředu, vzadu je místo jen pro jednoho. Domluvte se, kdo tam bude –“ 

„Já,“ řeknu.  

„On,“ přitaká Rowell rezignovaně.  

Mělo mi dojít hned, že pojede taky, Kevin tady reálně nemá jiného zástupce. Vyjdu před komplex a jdu po štěrkové cestě k sanitce. Záchranáři nakládají Kevina dovnitř a modrá světla záchranky se odráží široko daleko. Myslím, že za námi vyběhnou i Scott a Teresa a Simone a další lidi, jako třeba zdravotník, ale kde ten kurva byl, když se Kevin dusil?  

Dojdu k sanitce a záchranář, který je s Kevinem, na mě pohlédne. 

„Jsem jeho přítel,“ zopakuju.  

Vezme to na vědomí přikývnutím a nechá mě vlézt dovnitř. Sednu si vedle Kevina, který dýchá přes kyslíkovou masku a z ruky mu vede kanyla. Záchranář zkontroluje kapačku a pak trochu uhne, asi abych mohl jít blíž. Tak se nacpu co nejblíž a vezmu Kevinovu ruku do dlaní. Je ledová.  

Dveře sanitky se za námi s hlasitým prásknutím zabouchnou, kola zaskřípou na štěrkové cestě. A já se vůbec poprvé od chvíle, kdy jsem slyšel zvuk tříštícího se skla, zhluboka nadechnu.  

*** 

Cesta do nemocnice trvá nějakých patnáct minut, víc určitě ne. Kevin je mimo, kouká před sebe jako zombie, ale jemně mi tiskne prsty nazpátek. Nejsem si tím pádem jistý, jestli si uvědomuje, že potichu brečím, nicméně myslím, že i kdybych ho zasoplil, je to ta poslední věc, která by mu dělala starosti.  

Samozřejmě bych ho nejradši následoval všude, ale Rowell, který se znovu objeví u mě, řekne, že ho musí pořádně vyšetřit. Pak mě vezme do čekárny hned vedle urgentního příjmu, vrazí mi do ruky drobáky a sám jde vyřídit nějaké papíry, které se pravděpodobně týkají pojištění, toho, že je potřeba informovat Kevinovy rodiče, a dalších věcí. Nevím, moc mě to nezajímá. Zírám ke dveřím urgentního příjmu, než mě napadne kouknout do dlaně na mince a zamyslet se nad tím, proč mi je Rowell dal. 

Ale kousek od nás stojí automat a já se cítím jako shit, takže… Asi je to jasný, ne? 

Dojdu nám pro kafe. Je to černá nemocniční břečka s našlehaným mlékem, co chutná jako bílá voda. 

Když se Rowell vrátí, beze slova mu podám jeden kelímek a o ten druhý si hřeju ruce. Jsem vážně úplně v prdeli. Adrenalin pozvolna opadává, přestože mám samozřejmě pořád děsný strach, a s tím se probouzí i ukrutná únava. V hlavě cítím tupou bolest, která se pomalu rozlévá i k šíji a do krku. Opřu se týlem o zeď a zírám na zářivky. Zatím si v sobě ještě nedokážu nic srovnat, protože Kevin je tam uvnitř, v obležení doktorů, a já potřebuju, aby někdo vyšel ven a odpřisáhl, že bude v pořádku.  

Je mi děsně. Zažívám nejhorší kocovinu svého života.  

Unaveně zamručím a loknu si kafe – je hořké, ale stejně ho vděčně polknu – a pak vytáhnu mobil a napadne mě, že bych napsal Clivovi. Tátovi. Mámě. Rozdělil se s nimi o svůj strach. Nakonec se k tomu však nedokážu přimět, tak ho zase schovám do kapsy a poslouchám kroky ošetřujících lékařů a sester, kteří prochází kolem, a do toho škrábání Rowellovy propisky.  

„Chci tady zůstat do rána,“ řeknu. 

Rowell si odfrkne, zčásti pobaveně, zčásti podrážděně. „Upřímně jsem nemyslel, že bych tě odtud dostal.“ Zní taky unaveně. Nejspíš není nic moc, když vám zkolabuje student svěřený do péče. A Rowell nás má podle mě všechny rád, i když ho někdy strašlivě sereme. Kevin je schopnej mu během jednoho tréninku položit tolik všetečných otázek, že být Rowell, umlátím ho umělou nohou.  

„To je dobře. Protože já se nikam nechystám. Trenére.“ To poslední dodám, abych mu prokázal respekt a nezněl jako ukňouraná píča. „A děkuju za kafe. Klidně bych zvládl ještě jedno. Nemám s sebou vůbec nic, kreditku jsem si nechal na pokoji a… Tak jsem to nemyslel,“ dodám, když Rowell beze slova natáhne ruku s dalšími drobáky, jako by je vyčaroval z klobouku.  

„Někde by tu měl být i automat s jídlem, tak pro jistotu, když tady budeš přes noc. Počkám, až Kevina odvezou na pokoj, a pojedu zpátky do střediska. Ráno se sem otočím.“ 

„Děkuju.“ 

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Rowell starostlivě.  

Pokrčím rameny. „Když bude Kevin, tak i já.“  

Dál si nemáme co říct, respektive mně se vůbec nechce mluvit, a tak znovu trávím následující minuty zíráním na dveře a pitím kafe. Prachy od Rowella mě příjemně tíží v kapse. Když se asi o hodinu později dveře konečně otevřou, vystřelím ze sedadla jako surikata. 

„Je stabilizovaný,“ potvrdí doktorka. „Mimo ohrožení života. Necháme si ho tu přes noc na pozorování.“ 

Ze srdce mi spadne takový šutr, že proletí několik pater pod námi až do suterénu. 

V následujících patnácti minutách převezou Kevina na soukromý, celkem luxusně vybavený pokoj, kde můžu být s ním. Rowell se rozloučí, připomene mi, že ráno dojede a abych nedělal žádné kraviny (nevím, co tím myslí, možná válet se po Kevinovi a olizovat ho štěstím, že žije?) a zmizí. Jsem to jenom já, zvuky pípání a moje srdce v Kevinově hrudníku na posteli. Ten pitomeček si v klidu odpočívá v bílém povlečení, očividně mimo, a pravidelně oddechuje. Z ruky mu pořád vede kanyla a je napojený na přístroje, kde můžu sledovat křivku EKG. 

Jsem hrozně patetickej. Nakonec se tomu asi fakt nevyhnu. Z nepohodlné lavice čekárny jsem zaplul do příjemného polstrovaného křesla hned vedle postele a v dlaních držím Kevinovu ruku. Má uvolněné rysy, veškerá panika a bolest díky práškům někam odplula. 

Zničilo by mě, kdybych o něj přišel.  

Kurva, ježiši, prostě by mě to zabilo. Už jen z té představy jsem totálně vyřízenej, a kdybych měl co, nejspíš zase brečím. 

Prohlížím si jeho obličej, rysy, všechno si vtiskávám do paměti. Má trochu pootevřenou pusu a suché rty. Spí, ale oči mu jezdí za víčky a trochu se mu chvějí řasy. Všimnu si drobné, skoro nepatrné pihy na čelisti a mám hroznou chuť ji políbit.  

Hladím ho po hřbetu ruky, bříškem prstu mapuju žíly a klouby.  

Vždycky jsem se snažil být sám k sobě upřímný, ale zpětně mám pocit, že mi to vlastně vůbec nešlo. Možná jsem k němu totiž něco cítil už tenkrát. Možná tohle není věc vesmíru, ale naše, kdy jsem ho tak dlouho chtěl a tolik jsem po něm šílel, až se mi o něm začalo zdát a ty sny se nějak… propojily. A možná je to ve finále jedno, protože i kdyby v tom byla zapletená nějaká nadpřirozená síla, nakonec by stejně vyhrála. 

Patřím tomuhle klukovi.  

A jestli se chce vysrat na synchro a věnovat se zahrádkaření nebo něčemu, pro co má vlohy, jako třeba buzerování lidí, podpořím ho. 

Myšlenky se mi přelévají v hlavě, nakonec možná i na chvíli klimbnu a probere mě, když přijde sestra, aby Kevina zkontrolovala. Celou dobu ho držím za ruku a ona se culí. Třeba dojde po směně domů, nakrmí svých deset koček a začne o nás psát fanfikci, kdoví.  

Jakmile zmizí, znovu klimbnu. Spím na kokota napůl vsedě s hlavou položenou na peřině, místo toho, abych si lehl na pohovku u okna. U okna je totiž moc daleko od Kevina. Takže když se proberu, jsem totálně rozlámaný. 

Probudí mě Kevinův stisk a taky že mě hladí prsty po ruce, za kterou ho pořád držím. A hned nato zašustění peřiny, když se ke mně otočí. Nadzvednu hlavu, promnu si oči a chvíli trvá, než se zorientuju – kde jsem a co se stalo.  

Žaluzie jsou zatažené, ale tipuju, že je hodně, hodně brzy ráno. V místnosti je spíš šero.  

Kevinovy oči se do mě vpíjí, jsou unavené a maličko vybledlé, ale to se spraví. „Ahoj,“ řekne Kevin chraptivě, jako kdyby spolykal kyblík písku. 

Vyhrabu se z křesla a sednu si k němu na kraj postele. „Ahoj. Jak ti je?“ 

„Jde to. Mám žízeň.“  

Natáhnu se na noční stolek pro džbán a naliju mu vodu do kelímku, kde se pohupuje plastové brčko. To brčko chytím a opatrně mu ho nasměruju k puse, protože pořád leží a vypadá zatraceně zesláble a já nechci, aby se zlil od hlavy k patě. „Pomalu, zkus si dát jen trochu.“ 

Poslechne. Po troškách ucucává a následně ztěžka polyká. „Zdálo se mi to, nebo jsi mi zachránil život?“ zeptá se. 

„Ty si to pamatuješ?“ Položím kelímek na stolek a ještě víc se uvelebím na kraji postele. „Byl jsem náhodou… ve správný čas na správném místě.“ A taky to zní líp, než kdybych řekl: No, víš, v té jídelně jsem věděl, kde seš, protože jsem tě nasraně pozoroval. 

„Pamatuju. Trochu.“ Spíš šeptá a celkově působí slabě, i tak mi ale věnuje jemný úsměv, který mu prozáří obličej.  

Vede mě to k tomu, abych se impulzivně naklonil a objal ho. Opatrně, avšak pevně. Je slabě cítit potem. Zabořím mu hlavu do krku a vdechuju ho. „Kurva, Kevine, tohle už mi nikdy nedělej. Nikdy, nikdy, nikdy… už to nedělej.“  

Objímá mě nazpátek, jeho prsty se do mě zarývají. Po dlouhé době řekne: „Bylo to kiwi, že jo? Nesnědl jsem žádnej oříšek, tak to muselo být kiwi.“  

Trochu mu selhává hlas, ale není to tak, že by chtěl brečet, prostě má podle mě jenom hodně podrážděný krk.  

Opatrně se odtáhnu a zůstanu u něj sedět. „Jo, myslím, že to bylo kiwi,“ přitakám. „Ale soustředil jsem se spíš na tebe.“ Možná se mi vkrade do hlasu úzkost a doznívající strach, nevím, každopádně Kevin si mě s přimhouřenýma očima prohlíží, načež maličko nakrčí nos. 

Velmi Kevinovsky.  

„Paddocku, vypadáš hrozně.“ 

„Jako hovno?“ usměju se pobaveně. „Ty taky, Newmane. Děs.“ 

Odfrkne si a zavrtí hlavou. „Jo, ale já jsem málem umřel. Jaká je tvoje výmluva?“ 

„Moje výmluva?“ povytáhnu obočí. „Málem jsi mi umřel.“ 

Jeden na druhého koukáme a tohle je ten moment, kdy se mi na jazyku formují slova o tom, co k němu cítím, a já bych je chtěl vytáhnout jedno za druhým a hodit mu to do klína. Víš. Jak. Moc. Tě. Miluju? 

Kousnu se do rtu, Kevin uhne pohledem k oknu a zamumlá: „Vůbec nevím, co je za den, kolik je hodin a jak dlouho tu jsem. Ale… nemusíš ještě pryč, že ne?“ 

Kouknu na mobil, rád, že se můžu nějak zabavit, abych, no, nemektal a nevyléval si tu srdíčko. Nechci, aby to vypadalo, že jsem si některé věci dokázal uvědomit jen kvůli tomu, že se málem udusil a teď je ve špitále na pozorování. Uvědomuju si je vlastně už strašlivě dlouho.  

„Je po čtvrté ráno. Dovezli tě po večeři, kolem půl deváté. Nechceš ještě napít? A asi bys neměl moc namáhat hlas.“ 

Uchechtne se, ale ten zvuk zní taky maličko chrčivě. „Ty seš ale pečovatel.“ Pak se na posteli posune a poklepe na matraci vedle sebe. „Nechceš si tady lehnout? Ke mně?“ 

Moje vteřina zaváhání je způsobená tím, jestli bych mu spíš neměl dopřát prostor, když je marod, a ne tím, že bych nechtěl. Poslušně se nasoukám vedle něj a opatrně ho přitáhnu k sobě. „Dobrý? A k tvojí otázce, ne, nemusím pryč.“ Zabořím mu bradu do ramene a propletu s ním prsty. „Nikdo mě odtud nedostane.“ 

Pro úsměv, co mi věnuje, bych klidně skočil do vypuštěného bazénu.  

Ležet na polštáři, po tom, co jsem se krčil v křesle, je zatraceně příjemné. Dvakrát po sobě zívnu a ve spletenci s Kevinem usnu. Jakmile se pak probudím, znovu mu dám napít, vyslechnu si, že jsem pečovatelka, a následně zapnu televizi. Takhle brzy ráno dávají samé dementní pořady, což je pro můj nevyspaný mozek ideální.  

Kevin zase usne a já ho konejšivě hladím palcem po hřbetu ruky a koukám na obrazovku. 

Dveře se otevřou a dovnitř vejde žena, která… no, sice mi to moc nemyslí, ale určitá podoba tam je, takže mě napadne, že jde o Kevinovu mámu. Podobný tvar očí a lícních kostí. A rozhodně to není doktorka, protože na to má až moc éterické hadry, ve kterých by mohla dělat nanejvýš šamanku.  

Nese se pokojem, jako kdyby pořádně nedošlapovala na zem. Věnuje mi letmý úsměv, obejde postel a políbí Kevina na čelo. Potom si přitáhne židli, velice ladně na ni poskládá svršky a usadí se. „Doufala jsem, že se potkáme za lepší situace.“ Mluví klidně, rozvážně a s patrným německým přízvukem. „Moc mě těší,“ pokračuje. „Já jsem Elke. Kevinova máma.“ 

Přikývnu. „Upřímně jsem doufal, že jste jeho máma, když jste mu dala pusu na čelo.“ Usměju se na ni, protože jsem příliš unavený a příliš slušný, než abych řekl, ať táhne. Navíc nevím, co se mezi ní a Kevinem doopravdy stalo, takže… Rozhodnu se nedělat žádné přehnané závěry.  

Jemně vysvobodím ruku z Kevinova sevření a posadím se. Přijde mi to lepší, než s ní mluvit vleže. „Jsem Ender,“ řeknu. „Jeho… prostě Ender.“ 

Elke přikývne. „Vím, viděla jsem tu fotku.“ 

Je na světě člověk, který neviděl tu fotku? Nejsem si jistý, co na to odpovědět. Ano, líbal jsem vašeho syna na chodbě u bazénu a nějaký píčus nás vyfotil? Rozhodnu se stočit hovor ke Kevinovi. „Bude v pořádku. Možná už ho dneska pustí domů.“ 

Použiju slovo domů, ale myslím tím Zelenou Louku a ostatní z týmu a hlavně sebe. 

„Ano, mluvila jsem s doktorem,“ přitaká Elke, která se nad tím slovem nepozastaví a nijak ho nerozporuje. „Říkal, že jsi mu svou pohotovou reakcí zachránil život. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná. Jsem ráda, že má Kevin vedle sebe někoho, kdo na něj dává pozor.“ Krátce se odmlčí a taky kouká na Kevina. Ten dál poklidně spí a nemíní nás z té trapnosti vysekat. To se mu podobá. „Když já u něj být nemůžu,“ doplní Elke tiše a mně chvíli trvá, než mi dojde, že tím myslí, že na něj nemůže dohlížet.  

„Je v pohodě, když budu upřímnej?“ zeptám se, a jakmile přikývne, rovnou navážu: „Myslel jsem, že nechcete. Být u něj. Že vám na něm nezáleží.“ Zavrtím hlavou a promnu si oči, jsem fakt unavenej. „Pardon, to bylo přes čáru.“ 

Elke působí zamyšleně, skoro až nečitelně. Její oči jsou taky modré, ale o dost tmavší než Kevinovy. „To je v pořádku,“ pronese konečně. „Tohle ti řekl Kevin? Že mi na něm nezáleží?“ 

„Ne. Kevin mi o vás vlastně neřekl nic.“ 

Nezdá se, že by ji to překvapilo. „To vlastně dává smysl. Víš, já… Hodně jsem Kevinovi ublížila a on se ode mě, vlastně od celé rodiny, od té doby drží dál.“ 

Nejsem zrovna ten typ, co by chodil kolem horké kaše, a už vůbec kolem ní nemíním chodit v sedm ráno, zatímco v televizi běží teleshopping. Navíc jsem pořádně nespal a jsem polámaný jak debil. „Řeknete mi, co se mezi vámi stalo?“  

Elke přikývne a začne si hrát s jedním ze svých náramků, které jí čouhají zpod rukávu. Jsou to zelené, modré a růžové korálky, které dohromady tvoří nějaký vzor. „Víš, když bylo Kevinovi dvanáct, tak jsem ho vzala s mým… s rodinným kamarádem na zmrzlinu. Bylo hrozné horko, navíc to bylo jen kousek od hotelu, kde jsme bydleli, takže jsem si vzala jen peníze s tím, že stejně budeme brzy doma. Upřímně, zkoušela jsem si tolikrát vzpomenout, jak se to mohlo stát, jak jsem mohla dopustit, že jsem Kevinovi dala oříškovou zmrzlinu, ale pravda je, že už si to prostě nepamatuju.“ Dlouze vzdychne a na okamžik to vypadá, že se rozpláče. „Neměla jsem u sebe telefon ani epipen a trvalo hrozně dlouho, než přijela sanitka. Kevin nějakou dobu nedýchal a byl několik dní v kómatu. Nakonec se z toho dostal, ale nikdy mi to neodpustil.“  

Působí smutně, přestože se to snaží skrýt za další úsměv.  

Takže Kevin ji poslal do prdele, odstřihnul ji a už jí nedal další šanci, což… Můj unavený mozek tyhle informace pozvolna skládá dohromady. Vidím na té ženě, že je hodná, upřímně tomu věřím. Nepůsobí jako padouch, co by vrazil alergickému děcku pytlík arašídů. Každý dělá chyby. Ale ta její teda byla kurevská. A ve mně se mísí lítost s naštváním, že málem dopustila, aby Kevin, můj Kevin… Aby přišel o život.  

Navíc vidím ještě něco. To, jak je v zásadě velmi úslužná a pokorná vůči věcem, co se staly. Já takovej být nemůžu. Když budu stejnej, Kevin mi nikdy neodpustí, že jsem na něj řval, nenechá mě u sebe. 

Kevin je Blíženec, ale taky tvrdohlavá palice. Lidi nesmí spoléhat na to, že se jednoho dne vzbudí a všechno přehodnotí. Kevin je kurva tsunami, ale možná, že člověk prostě musí jít skrz. 

Dojde mi, že už jsem dlouho nic neřekl, proto pomalu přikývnu. „Mrzí mě to,“ pronesu, nejspíš maličko hloupě, jelikož mě nenapadne nic lepšího. Pohlédnu na Kevina a pak zas na ni. „Ale teď jste tady,“ dodám povzbudivě, aniž bych si byl jistý, nakolik to Kevin doopravdy ocení.  

Jako by nějak vycítil moji myšlenku, začne se probouzet. Zamručí, protáhne se a pomalu otevře oči. Při pohledu na mě zněžní. Při pohledu na matku se zatvrdí.  

Rozhodnu se dopřát jim soukromí, vlepím Kevinovi pusu na tvář, usměju se na jeho mámu a zamířím pryč. Za zbylé prachy koupím dvě hnusná kafe a počkám dole ve vestibulu na Rowella.  

*** 

Svět byl červenorůžový. Viděli ho stejně. Voda šplouchala dole pod nimi a působila zdánlivě nekonečně, přestože šlo o bazén. Ruku v ruce vystoupali po schodech na věž, a přestože vzdáleně vnímali hlasy ostatních, byli tam hlavně pro sebe. Jeden pro druhého. Těžko říct, jestli věřili v osudovost, ale bylo to, jako by je dlouhá červená nit spletla dohromady. Teď, kdysi, napříč každým stoletím a všemi životy. Jeden ke druhému pokaždé našli cestu.  

To odpoledne nejdu na trénink a místo toho zalezu do postele, abych se prospal. Ale protože mám v sobě dost kofeinu a jsem přetažený, neusnu hned. Hledám něco na čtení. Nakonec narazím na fanfikci od Kevina. Červenorůžová. Napadne mě přečíst si pár stránek a pak to zavřít, protože to beztak bude sračka, ale o hodinu později se přistihnu, že čtu dál.  

Tagy pro tenhle příběh jsou: #ažnavěky #osud a #láska. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥