---

Na Zelenou Louku nás odjelo pět – já, Scott, Teresa, nějaká Sabine a Paddock. A k tomu nespočet členů personálu. Čtrnáct dní na uzavřeném místě v přírodě, tréninky od rána do večera. Díky tomu, že nás sem jelo tak málo, máme každý svůj vlastní pokoj a já se nemusím s nikým obtěžovat. A tím nikým myslím samozřejmě Paddocka, který má sice pokoj hned vedle, ale aspoň je mezi námi hodně tlustá zeď.  

Můžu si celou noc kvůli idiotským snům vzdychat do polštáře, aniž bych se krotil nebo bál, že toho někdo (jakože on) bude svědkem.  

Nechci, aby věděl, jak moc jsem pak po probuzení hotovej a jak moc bych chtěl, aby to nebyl jen sen. A že mi úplně každé ráno dělá problém vymotat se z postele, protože bych se nejraději schoval před celým světem. Někam hluboko pod peřinu, i když jsou horké letní dny.  

Myslím, jsem si tím skoro jistej, že na mě poslední dny padá deprese. Což je totálně k smíchu, teď opravdu nemám čas se hroutit. Akorát moje tělo má s logickými argumenty nejspíš zásadní problém, jelikož absolutně neposlouchá.  

Naštěstí zatím pravidelně vyhrává mozek, který mě přiměje vstát. I když je to stále těžší. Navíc to, že musím úplně každý den přežít trénink s Paddockem, rozhodně ničemu nepomáhá. A sotva mám trénink za sebou, potkám ho na chodbě nebo v jídelně nebo v tělocvičně. No a následně, což je už takový ohraný vesmírný vtip, spolu sdílíme sny. 

O tom, že je stále sdílíme, nepochybuju. Ze začátku mě samozřejmě napadlo, jestli ty sny nemám jen já. Přece je to šílenost, sny se nedají sdílet a tenkrát to bylo… no, nejspíš jsme si to jednoduše vsugerovali. Jenže po první noci na Zelené Louce, když vylezu z pokoje ve stejnou chvíli jako Paddock a vidím ten jeho výraz… není o čem. Poznám, že i on má za sebou hodně krušnou noc.  

A tou krušnou myslím promazlenou. Protože ano. My se mazlili. Jako dva zamilovaní kokoti.  

Takže to na mě hodně padá. Deprese a nechuť. A důvod, proč je to stále horší a horší, mám neustále před ksichtem.  

*** 

Trénink na hovno! Od první chvíle je to trénink na jedno obrovské páchnoucí hovno. Nejdřív trenér něco říká, ale evidentně já ani Paddock neposloucháme, protože po prvním skoku, sotva se vynoříme, rozhodí rukama. „Vy jste mi nerozuměli?“  

Já ne, Paddocka skoro nevnímám.  

Pak se úplně blbě odrazím, přetočím to a vystříknu jak sopečný gejzír. Z čehož mě po zbytek tréninku bolí záda. Zkouším na sobě nedat nic znát, ale upřímně se trápím. Nejdou mi odrazy, nejdou mi otočky, mám rozhozenou dynamiku… Obecně bych řekl, že si moje jindy bezchybná technika vzala dovolenou. 

Vrchol všeho je, když už asi po šesté skáčeme obyčejný inward dive, tedy odražení dopředu a rotace dozadu, a já z nepochopitelného důvodu skočím forward dive – skok dopředu bez rotace. Nevím proč. Asi jsem dement.  

Nedokážu se soustředit. Vylézt nahoru na věž je namáhavé a únavné a někdy v polovině tréninku mě napadne, že bych si dal voraz, lehl si na můstek v pěti metrech a celkem odhodlaně usnul. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.  

Jediné, co mě uklidňuje, je snad jen to, že když už se přemůžu a kouknu na Paddocka, působí, že i on bojuje s každou minutou. Sám se sebou.  

Taky děsně stříká, dvakrát se odrazí pozdě a jednou mu to na kachličkách po cestě k věži ujede a sedne si na zadek. Bylo by to nejspíš k popukání, ale já se zrovna v tu chvíli pokouším přesvědčit, abych sebral dostatek energie na další výšlap na věž, takže… ne, plýtvat energií na smích rozhodně neplánuju.  

Vrchol všeho je, když se na moje tři–dva–jedna odrazíme a oba skočíme perfektní skok. Až na to, že vůbec. Paddock se odrazí už na dva, já se u jedničky zapomenu, tím pádem bych klidně mohl zmínit i nulu, než se teda přiměju skočit. Paddock nedotočí a rozmrdá se o hladinu. Já přetočím a rozmrdám se o hladinu. 

Trenéra, který stojí hned u kraje bazénu, zasáhne sprška vody. 

Ježiši, nejraději bych se ani nevynořil.  

Což nakonec musím. Doplavu ke kraji a zezdola kouknu na Rowella.  

„Asi to dneska ukončíme dřív, než si ublížíte,“ oznámí.  

Na to už je celkem pozdě, chci říct, ale nakonec raději mlčím a vylezu z bazénu. Paddock se jak kosatka vyvrhne na břeh hned vedle mě, takže ho nejde nevnímat. Vidím na něm, že ho ten poslední skok rozbil stejně jako mě, tím pádem ani on neprotestuje. Prostě si sebere věci a jako zombie se vydá do šatny.  

„V pořádku?“ zeptá se trenér úplně debilně, protože… To nás teď doprdele neviděl? To tu celou dobu nebyl? Měl mikrospánek? Mlhu na mozku?  

Vyvalím na něj oči, zakroutím hlavou a rozhodím rukama. „NE!“ vyjedu. 

„Ale no tak. Jeden špatný trénink nic neznamená. To se někdy stává.“  

Nestává. Ne mně. Nikdy nemívám špatný trénink. Jasně, občas skočím jak trotl, akorát že jednou a ne několikrát za sebou, jako by mě zasáhla mrtvice. A upřímně, no tááák, ani Paddockovi se tohle nestává. My dva prostě neděláme chyby.  

Takže… bude to v pořádku? Bude? Že nedokážeme skočit synchronizovaně, budiž, ale vždyť já dneska nezvládl skočit ani ten nejzákladnější skok sám za sebe.  

Vůbec se nesnažím na Rowella tvářit mile, prostě hodím otrávený ksicht a odkráčím do šatny. Ačkoliv vím, na koho tam narazím. Ale třeba je to dobře. Třeba bych ho měl potkat a něco říct, nějak to vyřešit, protože si nemyslím, že je tahle situace dlouhodobě udržitelná. 

Nebo i krátkodobě. Podobně příšerný trénink bych už znovu nezvládl. 

V rychlosti se osprchuju a vrazím do šatny. Najdu Paddocka sedět na lavičce se skloněnou hlavou. Sotva ale vejdu, okamžitě vstane a předstírá, že má hodně práce. Což já taky, nechci s ním probírat nic jen v ručníku, takže se utřu a natáhnu na sebe boxerky a tepláky. Teprve potom oznámím: „Možná bychom si měli promluvit.“ Sám jsem překvapenej, jak sebejistě zním.  

Paddock povytáhne obočí. V ruce drží malinové tričko, takže má na sobě taky jen tepláky a příšerně, nelidsky, otravně a přehnaně mu to sluší. Ty mokré vlasy, kapky vody na hrudníku, naštvaný výraz… to je něco pro mě. „Jo? Chceš mě zas zjebat, že tady nemám bejt, Kevine?“ vyštěkne, jako by s tím od první vteřiny, co jsem vešel do šatny, počítal.  

Že prostě přijdu a budu ho urážet a zesměšňovat.  

Jenže já jsem fakt unavenej, fakt fakt fakt moc unavenej, a jediné, co si přeju, je, aby to přestalo. „Ani ne,“ zavrtím hlavou. „Spíš ti chci říct, že tohle nemá cenu. Pojďme to skončit.“  

Okamžitě ví, kam tím mířím. „Jako skončit synchro? Co? To se ti urodilo v té tvé hlavičce po tomhle tréninku?“ Pořád hodně převažuje vztek, ale tentokrát mu do hlasu prosákne i strach. „Já přece vím, že to byla tragédie, ale už jsme kurva tak blízko. Nenechám tě to posrat.“  

„Takže ty věříš, že má tohle smysl? Všechen ten čas, co se tu zbytečně trápíme, bychom mohli využít na individuál. Soustředit se na sebe.“  

Nemluvím zle ani naštvaně, vlastně v tom není moc emocí. Nejspíš proto se Paddock trochu uklidní, nakloní hlavu na stranu a řekne: „Odpověz upřímně. Nenávidíš mě?“  

Tohle je jedna z těch otázek, na které se hodně špatně odpovídá.  

Protože samozřejmě, že ne. Jak bych ho po tom všem mohl nenávidět? 

A zároveň, samozřejmě, že ano. Jak bych ho po tom všem mohl nenenávidět? 

Právě proto zaváhám a nakonec se rozhodnu odpovědi částečně vyhnout. „Nechci už s tebou mít nic společného.“ Což je ta nejdůležitější pravda posledních dní. Kdybych mohl mít jedno jediné přání, určitě by zahrnovalo Paddocka a tu největší možnou vzdálenost.  

„Řekl jsem, že se musím soustředit na skákání, omluvil jsem se za to, jak jsem se k tobě choval. Tohle je něco, co musíme dotáhnout do konce, tak kurva co kdybys přestal dělat ukvapené závěry?“ vyjede. Následně ale trochu ubere. „Jde o ty sny?“  

Rozhodím rukama. Dneska jsou všichni nějak zpomalení nebo úplně hloupí, že nad nimi musím pořád rozhazovat rukama. „Samozřejmě,“ přikývnu.  

Ty vole, Paddocku, vždyť se každou noc pořád dokola a dokola milujeme. Dneska v noci jsi mě hladil ve vlasech, dneska v noci jsem tě pomalu líbal podél páteře. Od krku až k zadku. Tak jemně, že ses smál, když to sem tam zalechtalo. A čím níž jsem byl, tím víc ses rozplýval.  

To mám jako pak jít na trénink a čumět na ten tvůj idiotskej ksicht?  

„A taky jde o to, že nejen ty se potřebuješ soustředit na skákání,“ pokračuju. „Já taky a to nejde, když… když seš blízko. Nechci tě u sebe, nechci s tebou lézt na věž, nechci s tebou ani dýchat stejnej vzduch. A po dnešním tréninku si myslím, že by bylo fajn se zamyslet nad tím, jestli se chceme na mistrovství ztrapňovat.“  

Mluvím klidně, ale jeho to stejně naštve a předvede jeden ze svých typických výlevů. Praští dlaní do dvířek skříňky a ty sebou fláknou tak hlasitě, až mi chvíli zvoní v uších. Ale nedám na sobě nic znát. Nehnu jediným svalem. „Nikdy jsi mi neřekl, co cítíš, ty čuráku,“ obviní mě Paddock způsobem, který je vyloženě nasírací. Protože tím všechno hází na mě, jako bych za všechno mohl já, já a moje neřekl jsem, co cítím. Ale to je přece kravina.  

„A bylo to potřeba? Vždyť to bylo jasný!“ vyštěknu, a kdyby už všechny skříňky nebyly zavřené, taky bych si praštil. „Do prdele, bylo to přece jasný a tys taky nic neřekl!“  

Ender, totiž Paddock, udělá krok ke mně. Kapky vody na hrudníku už jsou dávno pryč, nejspíš se ze všeho toho dusna raději vypařily. „Ale teď mě prostě jenom odstřihneš? Řekl jsem, že se potřebuju soustředit na skákání, ne že tě ne…“ Zhluboka se nadechne, zatímco já zadržím dech. „Neřekl jsem, že ne!“  

Nejraději bych do něho strčil, jak strašně mě sere. Sere mě tak moc, až ve mně vzbuzuje šílenou agresi. A představy, jak úlevné by bylo jednu mu vrazit. Žádné pošťuchování jako nedávno na tréninku, ale pořádnou ránu do zubů. Nebo do nosu. „Neřekl jsi ani ano!“ upozorním ho. „Neřekl jsi nic, jen jsi řval, že je konec.“  

Tentokrát rozhodí rukama Ender. Je v tom hodně frustrace, vidím mu to na očích. „No tak ano!“ 

Ty slova ke mně putují hrozně dlouho a vlastně jim ani moc nerozumím. No tak ano, co? Co si tím vším vlastně říkáme? A co si neříkáme? Co chceme, aby ten druhý pochopil? Vždyť ani nevím, co chci já, natož abych chápal Paddockovy výlevy.  

„Ano co?“ zavřeštím.  

„Úplně všechno, do hajzlu!“ zavřeští Paddock nazpátek. A hned nato, nedá mi ani vteřinu na zpracování, mě políbí. Dost zuřivě, jako by mě tím zkoušel zmlátit. A zároveň je v tom tolik odhodlání a energie a divokosti, že si konečně zase připadám živý. Mohl bych tisíckrát vylézt na věž a skočit, aniž bych se zadýchal. Jsem připravený vyhrávat zlata, jsem připravený dát Enderovi…  

Nemusím to dopovídat, je to jasné a hrozně rychle do toho spadnu. Líbám Endera nazpátek. Se stejnou zuřivostí, ale zároveň s obrovskou naléhavostí, nejspíš aby ten tupec pochopil, jak hrozně mi chyběl. Akorát, než to stihne pochopit, než mu pomocí jazyku a slin zvládnu předat všechny svoje pocity, Ender sjede na kolena.  

Sjede na kolena, takže přede mnou klečí a jeho pohled je všeříkající.  

Nechám ho, aby mi stáhl tepláky i boxerky. Napadne mě, že bych ho pohladil ve vlasech, ale možná tak daleko ještě nejsme. Zařvali jsme na sebe, že ano, ale co to kurva znamená? Raději se zády zapřu o skříňky a ruce nechám volně viset. A prostě se jen dívám, jak si Ender přidrží moje péro, dvakrát po něm přejede a následně se s ničím nerozpakuje. Vezme ho do pusy, jako by se nemohl dočkat. Jako by poslední dny na nic jiného nemyslel. 

Ježiši, tohle zbožňuju. Když je nedočkavý, když jsme oba nedočkaví. Když to chceme rychle, když se nebojíme chvilkové bolesti, když se potřebujeme tak moc, že to musí být hned.  

Vezme mě do pusy celého. A já tvrdnu takovou rychlostí, až mě samotného překvapí, jak rychle zakláním hlavu a nesrozumitelně mumlám. Nakonec se neudržím a přece jen zvednu ruku. Položím ji Enderovi do vlasů. Zatím ho nijak nepobízím, nechávám to na něm, ale oba víme, že se těsně před vyvrcholením neudržím a začnu mu do pusy divoce přirážet. A ta chvíle se blíží.  

Byli jsme od sebe ani ne dva týdny. Poslední rána se budím udělanej, a přesto mám dojem, jako bych už minimálně půl roku nestříkal.  

Proč je tak zatraceně dobrej? Proč ho tolik potřebuju?  

Zatraceně.  

„Bože, ty seš tak šikovnej,“ ujede mi, aniž bych původně plánoval cokoli říkat. 

No a pak to přijde. Dvě naprosto nesouvisející věci najednou.  

Ta první. Už se neudržím, chytím Endera za vlasy a začnu mu pusu divoce šoustat, zatímco on poslušně drží a já vzdychám a třesu se a…  

Ta druhá se stane ve stejném okamžiku, akorát já ji nějakou dobu nevnímám, protože jsem příliš zaujatý tou první. Teprve až trenérovo bezelstné: „Kluci, pak přijďte…“ mě trochu probere. Jenže to už je pozdě. Orgasmus mě doslova smete a já jen hodně z dálky vnímám, že se dveře od šatny jak v podělaném zpomaleném záběru otevřou a Rowell v přímém přenosu vidí mé velkolepé finále.  

Nevím, jestli mu dojde, že si to načasoval fakt přesně, nebo prostě jen vidí, jak mi Ender cucá péro a nic dalšího neřeší, protože stejně rychle a nečekaně, jako se objevil, zase zmizí. Praští dveřmi tak silně, až se zatřese podlaha.  

A evidentně to nestačí, jelikož hned nato praští z druhé strany do dveří a zakleje. A kleje dál, zatímco se vzdaluje. Až nakonec slyším jen hodně slabé kurva.  

Teprve potom pohlédnu dolů. Na Endera, který dosedne na paty a palcem si utře zbytek mého spermatu, který ještě nestihl spolknout. Zavřu oči a týlem lehce praštím o skříňky.  

Ender vzdychne. „Asi bychom se měli oblíct a jít za ním.“  

Přikývnu.  

*** 

Už když klepu na trenérovy dveře, mám chuť to rovnou otočit a zdrhnout k sobě do pokoje. Schovat se pod peřinu, haha. Jenže bych tomu stejně neutekl, dřív nebo později bych se musel před Rowella postavit, tak ať je to raději hned. 

Na nic nečekám a rovnou vejdu do obrovské společenské místnosti, kde si Rowell pokaždé založí něco jako kancelář. Na dlouhém stole se povalují hromady papírů, notebook, další papíry, knihy, papíry, sem tam propiska a zvýrazňovač a jo, abych nezapomněl, hromadu papírů.  

Taky tam má pojízdnou tabuli, kde si rozepsal denní rozvrh všech tréninků. Ty, na které nechodí, zvýraznil červeně. Ty, kde být musí, svítí zeleně a je jich tolik, že mi je jasné, že moc volného času nemá.  

Že do toho dává všechno. 

A teď by podle rozpisu měl mít poradu s kondičními trenéry, ale evidentně se rozhodl raději ječet na nás. Spustí okamžitě, Ender ani nestačí zavřít dveře. „Já se z vás fakt zblázním! Vy jste neuvěřitelní kreténi. Co vás to napadlo? Tohle si máte nechat do pokoje nebo někam do soukromí. Jak vás vůbec napadlo, že veřejná, VEŘEJNÁ!, šatna je dobrý nápad? Vždycky, když už si myslím, že je to s vámi lepší, tak přijdete s další bombou.“  

„Promiňte, trenére, nějak se to… stalo,“ zamručí Ender. Vlastně mě tím pobaví, protože se sice omlouvá, ale omluvně nezní ani trochu. 

Rowell má evidentně stejný názor. „Nějak se to stalo?“ zopakuje. „To má být vaše omluva? Odteď máte zákaz čehokoli. Jakýkoliv projev… no, čehokoliv! Prostě mezi vámi bude pořád aspoň metr vzdálenost.“  

Dojdu k jedné ze židlí a sednu si, zatímco Ender zůstane stát. Vnímám ho jen periferně, ale stejně mě podivně hřeje, že je tam se mnou. Což z mojí strany není zrovna ta nejlepší reakce. 

Řekl, že ano, řekl, že ano, úplně všechno, do hajzlu.  

Ale co to znamená? 

Teda, vím, co to znamená, akorát nemám tušení, co to znamená pro mě. 

„Posloucháš mě, Kevine?“  

Vzhlédnu. Neochotně pokrčím rameny, což může znamenat cokoli, a raději odvedu řeč jinam. „Co jste chtěl řešit? Předtím než jste nás… Než jste šel do šatny.“ Cítím slabé chvění u konečků prstů. Je to, jako by mi celé tělo chtělo dát vědět, že se situace mění. 

Ender se potřebuje soustředit na skákání.  

Ale řekl ano! 

No a co?  

Řekl ano, tak to kurva přece něco znamená, ne? 

Trenér vzdychne, zvedne nějakou složku, která pro teď evidentně není vůbec důležitá, protože ji hned zase odhodí. „No jo, chtěl jsem vám jen říct, abyste se nenechali dnešním tréninkem rozhodit. Vím, že je toho teď hodně. Tlak médií, sociální sítě, všechny ty komentáře, dvojnásobný počet tréninků a navíc jsem k tomu všemu měl dojem, že jste rozhádaní. Tak jsem si s vámi chtěl promluvit, nějak vás zkusit motivovat. Zeptat se, jestli pro vás nemůžu něco udělat.“  

Jako první promluví Ender. „Ani ne, trenére, ale děkujeme. Jak říkáte, prostě jen jeden blbej trénink. Budeme zas v pohodě.“  

Tohle mi nedá, musím se na Endera podívat a zjistit, jestli tomu fakt věří. Budeme zas v pohodě?  

Vzpomenu si na chvíli, kdy jsme spolu před finále národního mistrovství vycházeli ze šatny. Kdy jsem si myslel, že on a já, my dva, tak nějak patříme k sobě. Už jsem si to v hlavě rovnal, přeskládával a začínal věřit. A hned nato si vzpomenu, jak jsem po finále z té šatny odcházel sám, protože je konec, Kevine! 

Nenávidím, když…  

Ta situace je úplně jiná než s mámou. Než s celou mou rodinou. Ale aspoň jsem se tenkrát díky tomu naučil jednu velmi důležitou věc. Že musím myslet hlavně na sebe, že zachránit se musím do prdele sám, jelikož to nikdo jiný neudělá.  

Když koukám na Endera, vidím a vnímám jen strach.  

Máme toho tolik před sebou. Juniorským mistrovstvím světa to nekončí. Naopak, ať dopadneme jakkoliv, tak jako tak, od dalšího roku přecházíme do dospělé divize, což znamená další a další soupeření. Budeme se střídavě milovat a nenávidět podle toho, jaké zrovna budou výsledky?  

No tak, Endere, přece nemůžeš očekávat, že zas někdy budu ze šatny odcházet sám, aby ses mohl soustředit na skákání. Přece nemůžeš čekat, že se nechám zlomit podruhé.  

Na to já fakt nejsem. 

Tohle neumím.  

Není pravda, že ho nenávidím. Bože, miluju ho, nesmírně moc. A právě proto si přeju, aby byl ode mě co nejdál. Aby se nepřibližoval.  

„Končím,“ zašeptám.  

Trenér nejdřív nechápe, ale Ender ví okamžitě, co tím říkám. Jeho výraz ztvrdne.  

„Končím se synchrem. Odteď se věnuju jen individuálu,“ oznámím rozhodným hlasem, bez sebemenšího zaváhání. Je to správná možnost a sotva ji vyslovím, uleví se mi.  

V místnosti je chvíli ticho, než…  

… Rowell nesouhlasně mlaskne a nakrčí čelo.  

… Ender odejde. Samozřejmě přitom nezapomene pořádně prásknout dveřmi. Neměl bych to říkat, ale vlastně mám radost. Že je konec. A že ho to bolí minimálně tolik jako mě. Takže hodně.  

*** 

K večeři mám dokonale vybalancované jídlo, přesný poměr bílkovin, tuků a sacharidů. A k tomu hromadu zeleniny. Do toho koukám na spokojeného Scotta a vytlemenou Teresu. Ti dva spolu celkem neskrývaně flirtujou a podle mě vůbec nevědí, že s nimi sedím u stolu.  

Když Teresa pohladí Scotta po rameni, mám dost. Dneska byl fakt náročný den, proto se rozhodnu, že si zasloužím dezert.  

Vstanu a vydám se k pultu, kde mám na výběr ze tří pudinků – mangový, vanilkový a kiwi. Musím přitom minout stůl, u kterého sedí nasraný Paddock. A tím nasraný myslím fakt hodně nasraný, div že mu nejde pára z uší. Skoro to působí, jako by zelené fazolky, které si nabodává na vidličku, brutálně vraždil. Beztak si představuje, že na tom talíři ležím já a on do mě bodá a bodá… Vezmu kiwi pudink a vrátím se zpátky ke stolu.  

Teresa se už zase něčemu směje. Bože, tak vtipnej Scott fakt není. Ačkoliv on by mohl namítnout, že není vtipnej jen v mé blízkosti, protože od okamžiku, co jsem na něj před MexGrillem vyjel, se drží trochu dál. Mluví se mnou, působí v pohodě, ale rozdíl tam definitivně je.  

Je mi to jedno.  

Naberu na lžičku pudink a ochutnám. Je odporně chemickej, ale jím dál. Beztak nemám následujících několik hodin nic moc na práci. Myslel jsem, že jakmile se vzdám synchra, bude mi líp. A chvíli fakt bylo, než mi došlo, že Paddock je pořád neskutečně blízko. A zároveň daleko a obojí mě vysírá. Chci, aby byl blíž, a chci, aby byl dál.  

Navíc na mě asi něco leze. K bolesti hlavy, kterou mám od rána, se přidá i škrábání v krku. Skvělý!  

Teď se pro změnu něčemu přehnaně vesele směje Scott. 

Vstanu a znovu se vydám přes celou jídelnu pro pití. Takže minu nasraného Paddocka, což definitivně zhorší můj stav. Jen ho vidím a je mi hůř.  

Dám si načas. Dlouho čepuju vodu do sklenice, dlouho piju, pak znovu čepuju, jako bych doufal, že se Paddock mezitím zvedne a vypadne z jídelny, abych kolem něj nemusel zase jít. Jenže neodchází a já… Zkusím zakašlat.  

A pak mi to dojde. Že nemůžu dýchat. Že nemůžu polykat. Že mi je fakt na hovno.  

Otočím se ke stolu, kde leží rozjedený kiwi pudink, ale… nic v něm nebylo! Jsem si tím jistý, v tom pudinku doprdele žádný oříšek nebyl! Nemohl, jak by… Nedává to smysl. Jasně, takže to nedává smysl, tím pádem jsem si to asi vsugeroval, ne? Prostě se to děje! Jak by mohlo?  

Přestanu cítit prsty v ruce, takže mi sklenička vypadne z ruky a s velmi hlasitým prásk se roztříští po zemi. A já ji hned nato následuju.  

Epipen mám u stolu na druhé straně jídelny. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥