---

Řekl jsem Kevinovi, že je posraná píča. Zpětně si nemyslím, že se mě tolik dotklo, když vytáhl newyorský byt, kam jsem ho vzal, a on ho pak použil k tomu, aby mě urazil. Spíš se mě dotklo, že mi vůbec chtěl ublížit.  

Nevím, jestli jde o to, jak jsem se k němu choval na nároďáku, jestli mi třeba ještě neodpustil, nebo mu vadí, že jsem to mezi námi ukončil. (Ale ukončil co?! Co mezi námi do prdele bylo?!) A pravděpodobně se to ani nedozvím, jelikož Kevin dělá od té chvíle všechno pro to, aby mi dal najevo, že nejsem nic než kulisa na pozadí jeho báječného příběhu o klukovi, který si odnesl dvě zlaté medaile.  

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se na mě nedostatek jeho přítomnosti nijak nepodepisuje. S tím, že se od sebe držíme dál, se mi zase vrátily sny. Starý známý červenorůžový pokoj, jako kdybych z něj nikdy ani neodešel. Akorát sex je jiný, jelikož to vlastně vůbec není sex, ale… milování. Díváme se přitom jeden druhému do očí, vzdycháme, já líbám Kevina na rty a na zavřená víčka a kolébavě se proti sobě pohybujeme. Když jsem nahoře já, je to jemné a hluboké, s každým dalším přírazem se do něj dostávám hlouběji, nezrychluju, jenom s ním propletu prsty a polykám jeho táhlé kňourání.  

Kevinovi nakonec splyne ze rtů tiché ach a sevře mě v sobě tak pevně, že do něj okamžitě vyvrcholím, naplním jeho tělo teplým spermatem a pak ho políbím do dlaně. Nosem se otřu o jeho tvář a šeptám hromadu slov jako dokonalý a krásný a můj. Je v tom zkrátka tolik citu. 

Tolik! Že i mně samotnému to zní jako nějaká hloupá, podělaná fanfikce.  

Budím se podrážděný, otupělý a prázdný, žalud přilepený k mokrým boxerkám. A i když jsou ty sny krásné, strašlivě mě týrají, protože sotva ráno otevřu oči, jsem ve světě, kde Kevin je, ale není můj. Můj Kevin zůstal asi někde v šatně po nároďáku, když jsem na něj řval, jinak si nedovedu vysvětlit jeho chování. Možná bych měl zavolat pořadatelům a poprosit je, jestli by nemohli prohlédnout tamní skříňky a mrknout pod lavičky – jo, ano, nejspíš se tam schovává můj partner na synchro, protože s námi do kampusu nikdy neodjel.  

Rozněžňoval jsem se, že má Kevin moje srdce, ale kde je kurva to jeho? Když jsem za ním zašel, koukal na mě jako na obyčejné hovno na podrážce. Bylo v tom něco horšího než stará známá nevraživost. Chladnějšího.  

Nejspíš za to můžou jeho oči, které mi vždycky připadaly jako rozbouřené moře. Jakmile se do nich podívám teď, je to černá hluboká voda. Mariánský příkop je kaluž oproti propasti, co na mě z Kevinova obličeje zírá. 

Podle Cliva se prostě jenom zlobí, protože se chci soustředit na skákání. A taky protože po tom, jak jsme si byli blízcí, jsem ho prakticky odstřihnul. Ale mně připadá zvláštní, že se tak seknul a zničehonic se začal chovat jako sráč, aniž by mi dal šanci to urovnat. Takhle mě jenom utvrzuje v tom, že byl posraná píča celou dobu a já prostě na chvíli propadl totální iluzi, kdy jsem se zbláznil do jeho zadku a péra a udělal si z toho náboženství. Nakecal jsem sám sobě, že Kevin umí být miloušek.  

Byl jsem sjetý Kevinem Newmanem.  

Nejhorší je, že to přetrvává. Snažím se makat a soustředit na sebe, na výkon, ale samozřejmě ho pořád nedokážu dostat z hlavy. Přičemž hromada společných tréninků fakt ani trochu nepomáhá. Možná bych se tomu kurva i zasmál, jenom kdyby to bylo aspoň trochu srandovní, ale když Kevina vidím, mám pocit, že teda rozhodně nejsme tým. Naopak. Přijde mi, že se máme co nevidět potkat v ringu.  

To, že ještě pořád netuším, jestli budu moct skákat na mistráku individuál, je kapitola sama o sobě. Dělím si dny na hodiny a každá hodina je utrpení, protože Rowell stále nemá žádné info. A nemůžu utéct ani do spánku, logicky, jelikož tam je Kevin, tam jsem já, tam jeden druhého milujeme, hladíme a on líbá každý centimetr mojí kůže.  

Potřebuju to s ním urovnat, ale nevím kurva jak, protože mi nedokáže říct vůbec nic, natož co cítí.  

Zároveň mu to ani nemůžu vyčítat. Sám totiž nevím, co cítím.  

Můj Kevin mi strašlivě chybí. Ten kluk, který z něj zbyl, je někdo, koho bych nejradši stáhl na dno bazénu. A k tomu všemu začínám srát sám sebe, to, jak jsem zacyklený, když co chvíli beru mobil do ruky, abych se podíval, jestli mi nepřišla zpráva ohledně účasti na mistrovství. Ale ne, maximálně sem tam přijde nějaká žádost o rozhovor, kterou bez milosti smažu, protože něco mi říká, že to s našimi skokanskými úspěchy fakt nesouvisí. 

Jo a online verze rozhovoru, co jsme před několika týdny dělali pro Sports Illustrated, vyletěla v žebříčku mezi nejčtenější. Nejlajkovanější komentář hned pod ním: Klukům to spolu moc sluší. A taky: Buzíci se serou do sportu.  

Jsem masochista, takže si je pročítám po cestě na trénink. Nevyspalý, po tom nejromantičtějším snovém sexu, co jsem kdy zažil. Bez kafe, které jsem si nestihl koupit. Před budovou Epsilon jsem potkal Cliva a Tima a jejich roztomilé chichi a chacha mi zní v uších i teď. Trenér furt nic neví. Jestli pojedu na mistrák „jen díky Kevinovi“, asi rovnou skočím z věže na beton.  

Abych to tak shrnul, prostě nemám dobrou náladu. Ale připomínám si, že je to poslední trénink tohohle školního roku, takže trochu nostalgie.  

Dorazím s menším zpožděním, v rychlosti se převleču a zamířím k bazénu.  

„Nazdar, kámo!“ řekne Alex žoviálně. Od té doby, co unikla ven moje a Kevinova fotka, se Alex hodně snaží. Dokonce mě vzal na vegan palačinky.  

Taky ho pozdravím a na ostatní jen kývnu. Nikdo z týmu ani jednou nezmínil fotku nebo si nebral Kevina a mě do huby. Žádný nevinný žertík nebo dotaz, jak to mezi námi vlastně je. Zatím jsou celkem solidární. 

Kevin stojí na kraji bazénu, zírá před sebe a protahuje se. Kapky vody mu pomalu stékají po zádech až k plavkám. Snažím se na něj necivět. Raději si stoupnu poblíž Alexe a začnu se taky protahovat.  

Pak se konečně objeví Rowell, naruší tuhle divnou bublinu a navíc ve mně zažehne naději. Ta se mi vyloženě zatřepotá v žaludku jako motýli, když je člověk zamilovaný. Rowell totiž nese složku. A sotva zachytí můj pohled, mávne na mě.  

Jdu mu naproti, vlastně spíš běžím.  

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Endere,“ začne bez okolků. „Budeš moct nastoupit v individuálu. De facto to pro tebe znamená další tréninky, na Zelenou Louku bys stejně jel. Prošlo to čistě, komise zohlednila tvoje výsledky za celý rok, v rozhodnutí bylo jednotné. Tohle je tvoje šance.“ Usměje se a složku mi vtiskne do ruky.  

Přísahám, ještě nikdy žádná obyčejná levná složka nebyla tak nádherná. Zběžně ji prolistuju a dlouze vydechnu. Připadá mi, že jsem ten vzduch v plicích zadržoval celé věky. „Díky, trenére.“ 

Rozejdu se ke svojí tašce, abych do ní složku uložil. Nesu ji s neochvějnou jistotou, že tohle je moje, tohle jsem si zasloužil a jeden mizerný výsledek mi to nemohl vzít.  

Ne všichni ale tyhle dojmy sdílí.  

Kevin si založí ruce na hrudi a zavrtí hlavou. „Takže jste se nad ním slitoval, trenére?“ pronese záměrně nahlas a mě okatě ignoruje. „To je teď nějaký charitativní program, aby si lůzři připadali líp?“ Z jeho hlasu vyloženě odkapává jed.  

Zapnu tašku a narovnám se. „Co máš kurva za problém, Newmane?“ Daří se mi mluvit relativně klidně, jelikož dost žiju z vědomí, že můžu na mistrovství. A rozhodně nechci, aby mi Kevin tu radost vzal, protože on se podle všeho přesně o tohle snaží. Zároveň v sobě mám ale pořád spoustu emocí nastřádaných za poslední dny a týdny, ke kterým značně přispívají i sny, takže se nedá říct, že bych byl zrovna mistr zenu.  

„Tebe mám za problém. Nezasloužíš si skákat individuál. Nedals to, skočils jak lama, tak bys podle mě měl sedět jako divák na tribuně.“ 

„Kevine,“ řekne Walter tiše.  

Samozřejmě nás všichni poslouchají. Kevin z toho nejspíš záměrně dělá představení.  

Alex si vymění pohled se Scottem. 

„Bojíš se, Newmane?“ pronesu a byť se snažím o provokativní tón, zní to nasraně. „Chápu, že kdybych nejel, můžeš být v klidu, takže seš asi dost nervózní, že jo? Co mi na to povíš? Že jsem chudej?“ Nakloním hlavu na stranu a se zájmem se na něj zadívám, přestože mi srdce divoce tluče.  

„Už jednou jsem tě porazil,“ štěkne Kevin. „Podruhé to bude jen formalita.“ Zabodne do mě pohled modrých očí, zkusí mě stáhnout do propasti a zavrtí hlavou. „A přestaň furt brečet, žes vyrůstal v díře. Nikoho to nezajímá, ty chudáčku!“ 

Očividně mi stačí ještě míň, než jsem čekal, protože i tahle trapná poznámka zapříčiní, že cítím, jak se mi krev hrne do obličeje. Z nasrání. Je mi celkem ukradené, co říká, i kdyby vytáhl plyšového krokodýla Arnolda a začal by se mi nahlas tlemit. Jde spíš o jeho výraz a chlad a nenávist. To se mi kurva vůbec nelíbí, obzvlášť po tom, co jsem se mu upřímně omluvil.  

Nemá na tohle právo a někdo by mu měl připomenout, že není král světa. 

S dovolením, klidně se toho ujmu.  

Rowell něco říká, nejspíš se snaží zabránit katastrofě, ale kámo, nemůžeš čekat, že když se utrhne lavina, bude ti na ni stačit lopata.  

Koukám na Kevina, prohlížím si linii jeho čelisti, rty, vlasy včetně toho pramenu, co mu spadá do očí. Pak velmi důrazně a zřetelně, jako by to byl povel, řeknu: „Vykuř mi, koťátko.“ 

Jeho povýšenost a arogance zmizí lusknutím prstu. Ostatní působí spíš zmateně, ne že bych jim věnoval pozornost, ale Kevin chápe, Kevina se to dotkne. Se zadostiučiněním sleduju, jak bledne. „Ty sráči!“ vyjede nasraně a… vrhne se na mě. 

Asi jsem nepočítal s tím, že to přeroste ve rvačku, takže si pořádně nestačím zakrýt obličej a už schytám pořádné dělo do zubů. Zareaguju spíš automaticky, než abych o tom přemýšlel. Praštím Kevina nazpátek do té jeho dokonale tvarované čelisti, nad kterou jsem se ještě před chvílí rozplýval. Jsme změť těl, na což bychom správně měli být zvyklí, na ty chvíle, kdy nevíme, kde končíme a kde začínáme, ale… tohle podstatně víc bolí.  

A ani jeden z nás není z přirozenosti rváč, takže nejdeme do krve, spíš se hodně pošťuchujeme a mlátíme, zatímco se nás ostatní okamžitě pokouší odtrhnout.  

Kevin mi v jednu chvíli rozryje nehtem čelo, jak se mě snaží zatáhnout za vlasy. To je totiž ten problém, kurva drát. Máme jen plavky a jasně, že se tím pádem nemůžeme ničeho chytit. Leda by se ke mně natisknul ještě blíž a trochu se o mě třel, tím pádem by se pak… měl čeho chytit. 

Ale to asi nikdo nechce vidět.  

Pod dlaněmi vnímám horkost jeho těla a pičuju na něj, zatímco on pičuje nazpátek. Kreténe. Čuráku. Smradlavá opice. Neschopnej imbecile.  

V zápalu boje dám loktem Scottovi do ramene a… najednou je konec. Alex mě pevně drží a táhne dozadu, zatímco Walter a Scott alias Walter Scott, velmi vtipné, se snaží uklidnit rozběsněného Kevina. Takže koťátku se nelíbí, když mu někdo říká koťátko.  

Rowell stojí mezi námi jako mohutná stěna a je brunátný vzteky. „Co to kurva vyvádíte?!“ běsní. Takhle naposledy zuřil v prváku, když tehdy nachytal kluka a holku, kteří spolu o půlnoci bez dozoru lezli na věž, aby si zaskákali. Řval na ně ještě několik následujících dní pokaždé, když je zahlédl v kampusu.  

Jindy je to kliďas, ale tentokrát jsme ho museli fakt nasrat, protože použije naše příjmení. „Paddocku, dej si padesát kliků! A ty…“ ukáže na Kevina a v očích se mu blýskne. „Pro dnešek končíš, Newmane. Sbal si věci a vypadni. Až do zítřka tě nechci ani vidět.“ 

Kevin se vytrhne Scottovi, beze slova popadne svoje věci a vztekle odkráčí. Z dálky k nám dolehne bouchnutí dveří od šatny. Jasně, odsral to víc než já, protože se do mě začal navážet jako první a pak se na mě vrhnul, ale i tak mu vlastně závidím, že mohl odejít, zatímco mě čeká padesát kliků a trénink s nasraným Rowellem.  

Scott si mne rameno, do kterého jsem ho praštil.  

„Sorry,“ zamumlám. A jdu poslušně klikovat.  

Jsem maličko roztřesený, ale hlavně nabuzený. Mám radost, že můžu na mistrovství a že za to vděčím sám sobě. Jenom… Jenom bych si přál necítit zároveň smutek. Myslím, že i kdyby mi Kevin řekl ty nejhorší věci na světě, stejně bych ho byl plný. Jako by do mě vložil kousek sebe a nějak se mu podařilo do mě vrůst.  

Je na píču být zamilovaný do Kevina Newmana. 

*** 

Do MexGrillu jdu ve slunečních brýlích a Clivově kšiltce s nápisem Mallorca, nenápadný jako psí hovno uprostřed obýváku. Naštěstí tam ale není moc lidí, protože spousta z nich už odjela. Zůstává nás z každého ročníku jenom pár, kteří jsme postoupili na mistrák. A někdo odjíždí s tím, že se vrátí už třeba za týden, protože mistrovství světa se samozřejmě pro každou z disciplín nekoná ve stejném termínu.  

Například Tim, kapitán asexuálního vodního póla, jede na mistrák dokonce až za měsíc. 

Koupím si avokádové toustíky (jedny vezmu i pro Cliva) a z rozmaru i velkou matchu s ledem, kde jsou u dna maliny.  

Na zpáteční cestě se spíš šourám. Jelikož jsem jeden ze šťastlivců, co zítra odjíždí na Zelenou Louku, kde budeme do úmoru dřít, mám pro dnešek padla. Slunce se mi opírá do zad, zatímco míjím studenty s batohy a kufry na kolečkách.  

Jsem rád, že tady můžu před odjezdem na Zelenou louku ještě pobýt, protože tohle místo je můj domov. Všechno, co se pojí se skákáním. A ještě radši jsem, že nepoletím za dva týdny do Tokia díky Kevinovi, jak by mi zcela určitě nepřestal předhazovat. Už tak to bude zatraceně náročné.  

Ponořený v myšlenkách procházím chodbou ke svému pokoji a snažím se podržet tousty i kelímek tak, abych nic z toho nevyklopil, zatímco hledám po kapsách klíče.  

Vtom se dveře přes chodbu otevřou a ven vyjde Walter, zaskládaný věcmi jako vánoční stromek. Pro něj stejně jako pro Alexe skončila cesta už na nároďáku, kde se neumístil tak, aby to vůbec stálo za řeč. Ale nezdá se, že by ho to na rozdíl od Alexe kdovíjak trápilo (a i Alex nakonec zažene žal v HR manažerce, chci říct v otcově firmě).  

„Čau,“ zamumlám a konečně nahmatám klíče.  

Walter přikývne a batoh mu sklouzne z ramene. Tak ho se vzdychnutím sebere a rozejde se chodbou pryč. Udělá ale sotva pár kroků, ani nestačím vzít za kliku, načež vyhrkne: „Endere, můžeš na chvíli?“ 

První, co mě napadne, je, jestli jsem mu během té strkanice s Kevinem náhodou taky nedal loktem. Nebo jde třeba o to, že mu Kevin tenkrát opíchal holku, a Walter ve mně teď vidí spojence a čeká, že budeme Kevina společně pomlouvat. Tomu bych se asi nebránil. Jenomže kluci jako Walter, panicové s čistou duší, v sobě tenhle typ zla očividně nemají – nuda – protože vzápětí dodá: „Já vím, že je to s Kevinem v některých ohledech těžké, ale… nevzdávej to s ním.“  

Obrátím se k němu celým tělem. „Proč mi tohle říkáš?“ zeptám se klidně. 

Walter znovu vzdychne, ani mi nekouká do očí, spíš bloudí pohledem všude možně. „Vím, že se na tréninku choval hrozně, ale on tohle prostě dělá, když ho to hodně bolí.“ 

Tady někde se ve mně míchá zmatení spolu s malou hloupoučkou nadějí, že by na mně Kevinovi mohlo záležet. „Když ho hodně bolí co? Nevím, co ti řekl, ale já se mu omluvil.“ 

Do hajzlu, já přece vím, že mu na mně záleží! A že kdybych spadl do té propasti, s jakou na mě kouká, našel bych tam všechny ty chvíle, kdy se na mě usmíval, kdy mi poslal reel s mývalem nebo krokodýlem, kdy se snažil před mým tátou, kdy mi starostlivě pokládal ruku na rameno, zatímco jsem blil, kdy byl dojatý, protože jsem mu dal dort, kdy si přede mě klekal, kdy… 

Zatřepu hlavou a čekám, až Walter odpoví. 

Ten nějakou dobu váhá a mne si nos. „Podívej, Kevin má za sebou fakt blbou zkušenost, která ho dost změnila. Bojí se dávat druhé šance, takže se raději začne chovat hrozně, aby od sebe všechny odehnal. Je jedno, že ses mu omluvil. On má v sobě prostě jen to, že jsi mu předtím ublížil.“ Skoro až omluvně pokrčí rameny. „Ale já si myslím, že kdyby… kdybys chtěl, tak by… Prostě pokud ho máš rád, tak to s ním nevzdávej.“ 

Vážně má v sobě Kevin takové kouzlo, že za něj bojuje i kluk, kterému se vyspal s holkou?  

Led v mojí matche roztává.  

„O jaké blbé zkušenosti to mluvíš?“ zeptám se zvědavě. 

Waltera to z nějakého důvodu pobaví. „Nejsem překvapenej, že ti to neprozradil. Co ti řekl o svých rodičích?“ 

Vybavuje se mi, že jsme o Kevinových rodičích mluvili jenom tak mimoděk po sexu, když jsem řešil, že pojedu do New Yorku za tátou. „Vlastně nic moc,“ přiznám a zkouším pátrat v paměti. „Že jsou polyamorní. A taky s nimi nebyl na Vánoce. Tak nějak jsem si vydedukoval, že to asi nejsou nejlepší lidi na světě a celkem na něj serou.“ 

Walter přikývne. „Jo, a to právě není pravda. Kevin má fajn rodiče. Mají ho vážně hodně rádi, jenže se něco stalo – asi bych to neměl být já, kdo ti to řekne, na to by ses měl zeptat Kevina – a on je úplně odstřihl. Dělá všechno pro to, aby se od nich udržel co nejdál.“ 

Tady se moje zmatení ještě víc prohloubí. Ačkoli samozřejmě vím, že svět není černobílý. „Ehm, dobře. Ale proč? Chci říct, proč bych to s ním kurva neměl vzdávat?“ 

Ta romantická dušička naproti mně si znovu rozpačitě promne nos, než se konečně donutí pohlédnout mi do očí. Tentokrát neuhne ani o píď. „Protože jste do sebe zamilovaní a máte být spolu,“ špitne.  

Polije mě horko, které se šíří z hrudníku až někam ke konečkům prstů, ve kterých svírám ledový kelímek. Prohlížím si Waltera a nevidím na něm ani stopu po jakékoli manipulaci. Naopak je to z jeho strany velmi nezištná potřeba pomoct Kevinovi. A mně.  

Řekl, že je do mě Kevin Newman zamilovaný.  

Zamilovaný. 

To slovo mi zvoní v uších a musím se kousnout do jazyku, abych nevypálil: Vážně?! Chci důkazy, protože já si tím nejsem jistej. Někdy ano, ale někdy ne.  

Možná v sobě pořád živím naději, že nic z toho neskončilo. Já a Kevin na sebe klidně můžeme být zlí, můžeme do sebe rýt a vyhrožovat si utopením, sdílet frustraci ze snů, co se vrátily, a přitom tam pořád budou ty city.  

Ale zároveň si nedokážu odpovědět na to, co přesně čekám. Že skončí mistrovství a všechno bude jako dřív? Přestane platit bezdotyková politika, kterou jsem zavedl, přestože cítím cukání… všude úplně pokaždé, když jsem mu blízko?  

Kdybych nedržel tousty, promnul bych si rozškrábnuté obočí.  

Takhle jen maličko tupě civím na Waltera, zatímco moje srdce duní. Konečně se přiměju něco říct. „Waltere,“ vyhrknu, ale nevím, jak dál. Nemůžu to vyvracet, protože má pravdu, chtěl bych, aby ji měl. Aby mě Kevin… A nemůžu to ani potvrdit. Možná je to hrdost, která mi to nedovolí. Tak jenom dodám: „Hezké prázdniny.“ 

Povede se mi otočit klíčem a vejít do pokoje. Nechám Waltera na chodbě. 

Cliva zastihnu uprostřed balení, jak si pečlivě skládá trička a mikiny, všechno rovná do velkého kufru. Nejdřív mu chci okamžitě vyslepičit, co mi Walter prozradil, ale pak se zarazím, otálím, jestli bych měl. 

Nedává to smysl, Clive je můj nejlepší kámoš, ale stejně v ten moment cítím loajalitu vůči Kevinovi, který se mnou zkoušel na posledním tréninku přede všemi vytřít podlahu. Není moje věc rozebírat jeho rodiče a tajemství a city s někým jiným. Ne do takové míry.  

Tak jenom podám Clivovi tousty a sednu si na postel. Led se v matche úplně rozpustil.  

„Nechápu, že se uvidíme až za pět týdnů. Že to všechno zas tak strašně uteklo,“ řeknu zamyšleně a cucám brčko. „Ale tak máme pro sebe zbytek léta, že jo. Už se těším, až se na Mallorce natáhnu u bazénu a tu zlatou medaili z mistrovství světa jenom tak nesundám a dám jí pusu vždycky, když si vzpomenu na Kevinův výraz, až skončí za mnou,“ usměju se.  

Zčásti to hraju sám na sebe. Představa, že budu v létě jinde než Kevin, zatímco on se bude válet ve Švýcarsku, nebo kam se zrovna vydá, je ubíjející.  

Vnímám divnou melancholii.  

Walter mi to neměl říkat. Neměl mi vůbec nic říkat, už tak jsem byl v nejistotě, a vůbec, komu ty jeho řeči pomohly? Kevin sem nepřišel, nevyznal mi lásku a… nic.  

Uvědomím si, že na mě Clive maličko rozpačitě civí.  

„Co je?“ zeptám se.  

„Endy, Tim mě pozval, abych strávil několik týdnů u něj doma. Chtěl by mě představit rodičům. Navíc je to poslední léto, než nastoupí k profesionálům, víš, a ani jeden z nás netuší, jak se to pak všechno změní a kolik na sebe budeme mít času.“ Je vidět, že se mu to neříká snadno. Vlastně působí trochu jako Walter, když uhýbal pohledem. „Nezlob se. Ale samozřejmě můžeš přijet, máma s tátou tě rádi uvidí! Víš, že tě mají vážně rádi. Jenom tam většinu léta nebudu. Ale na Mallorcu se chystá i Nicole s tetou.“  

Nechápavě na něj koukám. „Kdo je Nicole?“ 

„No moje sestřenice. Přece jste spolu… měli minulé léto sex.“ 

„Aha.“ Jako že bych měl náladu trávit léto s nějakou holkou, co se po mně kdysi sápala, zatímco můj nejlepší kámoš bude někde v prdeli u vodních pólistů? Ježišikriste. Cítím ukrutnou otupělost, ale ze všech sil to zkouším potlačit, protože Clive si nic z toho nezaslouží. Prostě chce být s klukem, kterého miluje. 

To přece dává smysl. To přece musím pochopit.  

Představuju si, jak jedu po mistrovství do New Yorku za tátou nebo jak trávím léto s mámou v Peru, případně zakempím v jiné zemi a městě v jednom z bytů, které bych si za její prachy pronajal.  

Padá na mě tíseň. Jako kdybych klesal do hluboké vody.  

Clive vypadá strašlivě rozpačitě, tak si sundám sluneční brýle, položím je na stolek a donutím se k úsměvu. „No jo, možná k vám zajedu. Ještě uvidím, chtěl bych trochu cestovat. Ale z tebe a z Tima mám velikou radost, kámo.“  

„Nechci, abys byl sám,“ řekne Clive a vím, že to myslí upřímně.  

„Nejsem sám,“ opáčím a mávnu nad tím rukou, přestože si uvědomuju, že jsem poslední dobou sám neustále, pokaždé, když se zrovna neocitnu v červenorůžovém pokoji a nemůžu hladit a líbat Kevina. O to horší je pak ale každé další probuzení. Někdy mě dokonce napadne, že kdybych mohl, zůstal bych v těch snech, žil bych je pořád dokola jako ve smyčce.  

Clive ke mně dojde a pevně mě obejme. Vdechuju vůni aviváže z jeho trička.  

Můj kdysi asociální nerdí kamarád má nakonec mnohem lepší sociální skills než já. A na rozdíl ode mě i kluka. A nulový stres, co se týče budoucnosti. 

„Mám tě rád, Endy,“ zamumlá mi někde u krku. 

„Já tebe,“ řeknu automaticky.  

Když se za ním o hodinu později zaklapnou dveře, zírám na prázdnou polovinu pokoje. Alex odjel už ráno, takže pokud si nechci vyrazit ven se Scottem nebo Teresou – byť mě ta představa fakt rozesmívá – nemám moc co na práci. Pustím si proto Dua Lipu a zatímco si balím věci na zítřejší odjezd na Zelenou Louku, seknu se u jedné konkrétní skladby.  

I can‘t stop thinking ‘bout you, I can‘t stop thinking ‘bout you, I can‘t get high, I can‘t get by, I can‘t get through. 

Z nějakého zvláštního rozmaru strčím do cestovky mezi sportovní hadry i vázanou fanfikci, co jsem dostal od Kevina. Pak se chvíli masochisticky bavím pročítáním komentářů na jeho Instagramu a jsem rád, že mám svůj nastavený jako soukromý. Pak jdu do sprchy. Pak se vrátím a Thinking ‘Bout You jede v nekonečné smyčce.  

Asi jsem slabošská píča, ale rozhodnu se jít spát už někdy okolo půl osmé večer a strašně moc si přeju, doufám v to, aby Kevin tou dobou taky už spal a mohli jsme se potkat.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥