---

Odrazit se a skočit.  

A pak znovu.  

Odrazit a skočit.  

Zapadnu do pěnových kostek, které mě okamžitě obejmou, a trvá mi skoro minutu, než se z nich vyhrabu. Jsem v dětské herničce, jen já a moje osobní trenérka, tím pádem se musím ven škrábat sám. Kouknu na trenérku a už dopředu vím, co řekne.  

Dneska jsi nějaký rozhozený. Vidím jí to na očích a upřímně přiznávám, že do toho nedávám všechno. Trénuju rozběhy a odrazy, ale v myšlenkách jsem jinde. Navíc mě bolí záda, jsem unavený a od rána jsem měl brýle, z čehož mi zhruba před hodinou začalo odporně tepat ve spáncích. 

„Dneska jsi nějaký rozhozený. Je všechno v pořádku?“  

Doplazím se až ke kraji pěnového bazénu, vyhoupnu se ven a teprve potom pokrčím rameny. Moc netuším, co říct, takže chvíli jen civím do země, než se rozhodnu pro pravdu. „Ani ne. Bolí mě hlava a jsem unavenej.“ A znovu, jako by to jednou nestačilo, pokrčím rameny. Určitě působím děsně nedůvěryhodně, jakože kecám, protože…  

Co si budeme. Od nároďáku nejsem zrovna nejmilejší, tím pádem každý předpokládá, že moje nálada nějak souvisí s tou fotkou. Kterou jsem ještě pořád neviděl. Ačkoliv dneska ráno jsem byl ve velkém pokušení. Dokonce jsem na vteřinu zapnul wi-fi, jenže pak mobil začal vyhazovat upozornění, zpanikařil jsem a zapnul režim letadlo. A zatím to tak zůstalo.  

„Dobře,“ kývne trenérka. „Tak co kdyby sis dal chvíli pauzu a já ti zatím zruším odpolední kondičku? Objednám tě místo toho na masáž a na tejpy. Teď by nebylo dobré, kdybys byl přetažený a onemocněl.“ Věnuje mi povzbudivý úsměv, kterým jako by říkala, že všechno bude v pořádku.  

Nikdy jsme neměli zrovna vřelý vztah, oba jsme prostě jen chtěli, aby ten druhý dělal, co má. A to vždycky fungovalo, takže jsme byli spokojení. Jenže teď v ní vidím něco, co mi trochu připomíná lítost, nebo sounáležitost, nebo podporu, nebo smutek, nebo něco takového. Jakože ji mrzí, že mě někdo veřejně vyoutoval, aniž bych na to byl připravený. 

A to mě sere.  

Ne to, že mě někdo vyoutoval. Na to celkem ani moc nemyslím. Ale to, že najednou do našeho profi vztahu tahá city. Nechci je. 

Ona ví, že nejde o bolest hlavy a únavu. Dřív by mi řekla, že musím máknout, že na odpočinek není čas.  

„To je dobrý. Kondičku zvládnu a na tejpy si zajdu před obědem,“ zavrčím.  

„Jak myslíš. Ale pauzu si dáme tak jako tak,“ prohlásí a s těmi slovy odejde na lavičku, kde má hromadu papírů s poznámkami k mým tréninkům.  

Lehnu si na žíněnku a chvíli hledím do stropu, jenže nicnedělání je jak vstupenka k nezřízenému přemýšlení o všem, na co doopravdy nechci myslet. Proto raději zase vstanu a nějakou dobu trénuju stojky. Zkouším nehybně vydržet co nejdéle, ale nakonec na nohy dostoupnu ani ne za minutu. Do herny totiž vejde Paddock.  

Má mokré vlasy, tmavě růžové triko a zvláštní výraz. Má… fakt podělanou kuráž, když zamíří rovnou ke mně. Automaticky zkřížím ruce na hrudi. 

Nepozdraví, prostě jen vypálí: „Můžu s tebou mluvit, Kevine? Psal jsem ti.“ 

Psal? Nenávidím, že se mi srdce zadrhne, že se mi krví rozlije naděje, že chci okamžitě vypálit omluvu, protože Endere, určitě jsi mi psal na Insta, ale já si od nároďáku nevypnul režim letadla, takže jsem vůbec nevěděl, že píšeš, jinak… Zhluboka se nadechnu. Jinak nic. Je přece jedno, jestli a co psal.  

Nevěnuju mu jediné slovo. Prostě tam jen stojím, koukám na něj a cítím příšerný vztek.  

Ender pochopí, že se ode mě ničeho nedočká, proto přešlápne a pokračuje: „Chtěl jsem se ti omluvit. Bylo toho na mě moc, vytekl jsem, já… řekl jsem ti hnusný věci jako úplnej čurák. To sis fakt nezasloužil. Je mi to líto.“ 

Prostě jen tak. Nechá mě, abych se do něj zamiloval. Nechá mě, abych mu vykouřil. Nechá mě. A pak si přileze a střihne si upřímnou omluvu. Jsem tak unavenej a bolest hlavy se s každou minutou stupňuje.  

„Asi se nemáš za co omlouvat. Všechno, cos řekl, je přece pravda, ne?“ pronesu pečlivě neutrálně. Jenom prosím žádné emoce, ty nesnesu, ty nechci. Na to jsem až příliš vyčerpanej.  

Ender opatrně přikývne. „Je pravda, že se potřebuju soustředit na skákání, protože mám hodně co ztratit. Ale fakt jsem na tebe neměl házet, že jsem skočil jako debil, jen protožes mi… však víš.“ 

Vím.  

Jenže co čeká, že řeknu? Není co říct. Nebo ano? Nebo ne?  

Omluvil se, ale chce se soustředit na skákání. Tohle není omluva, která končí vyznáním ve smyslu chci tě zpátky. A i kdyby byla… nic to nemění na chvíli, kdy jsem proti němu stál v šatně a on zuřivě oznamoval, že je konec.  

Konec, konec, konec. To slovo mi pořád zvoní v uších.  

„Nemluvíš se mnou?“ vyjede nečekaně Ender a zakroutí nechápavě hlavou. „Kurva, Kevine, řekl jsem, že je mi to líto. Co chceš ještě slyšet?“ 

Je to… Je to už hodně dávno a samotného mě překvapí, že si na to právě teď vzpomenu. Na okamžik, kdy nade mnou máma stála, brečela a říkala, jak strašně toho lituje. Mrzí ji to. Omlouvá se. Prosí. Všechna ta slova v záplavě slz. 

Vydechnu a cítím po těle mravenčení. 

Vím, že existují dvě možnosti. Tenkrát s mámou to bylo stejné a nikdo se na mě přece nemůže zlobit, když vyberu tu bezpečnější. Tu, která mě může ochránit nebo rovnou zachránit. Chci se praštit do hlavy, chci si vytrhat vlasy a zarýt nehty do kůže za to, jaký jsem idiot. Za to, že jsem si myslel, že existuje něco jako osud, něco jako vesmír a něco jako spřízněné duše.  

Jsem idiot, když jsem myslel, že se dá štěstí tvořit s někým.  

Takže… 

Mravenčení nakonec ustane a místo něj mi tělem projede chlad.  

„Možná bys mi měl místo omluvy spíš děkovat,“ řeknu s pohledem upřeným do Paddockových očí. Vidím v nich hlavně překvapení.  

„Za co?“ zamumlá. 

Usměju se. „Za to, že se díky mně podíváš do Tokia. Kdybych s tebou neskákal synchro, jel bys akorát do toho tvého zaplivaného bytu v New Yorku.“  

Paddock zbledne a jeho výraz ztvrdne. Poznám, že tohle ho hodně bolelo, že to nečekal, že je to rána pod pás, že tohle je jeho velký strach a já ho vzal a přímo před ním se mu vysmál.  

Ale víš co? Je mi to jedno a klidně to udělám znovu.  

Klidně to řeknu přede všemi. Klidně ti to pošeptám do ucha.  

„To myslíš vážně?“ vydechne.  

Asi ano, asi se to pořád dá zastavit nebo změnit. Jenže já si už cestu vybral a absolutně to měnit neplánuju. Takže vyšpulím spodní ret. „Co je? Rozbrečíš se mi tu, že seš chudej?“  

Ticho, které nastane, je ohlušující. A trvá věčnost, než ho Ender přeruší. „Nechápu, jak jsem si mohl myslet… Ty seš taková posraná píča, Kevine,“ zavrtí hlavou, skoro jako by byl překvapenej. 

Jako čím?  

Že ho nenávidím a umím to dát celkem snadno najevo?  

„Možná,“ pokrčím rameny. „Ale taky jsem národní mistr. Dvojnásobný. Ještě jsi mi ani nepogratuloval.“  

Trenérka nejspíš vycítí napětí, jelikož vstane a vydá se naším směrem. Tím legrace končí. Ani jeden z nás si tím pádem netroufne pokračovat. Ender mi věnuje poslední nasraný, zhnusený a nenávistný pohled, než odejde.  

Nejlepší na tom všem je, že se cítím výborně. Všechny další skoky jsou perfektní. Ani jedno zaváhání.  

*** 

Večer mám sraz s partou v MexGrillu. Je to poslední možnost, kdy se ještě všichni můžeme společně potkat. Pozítří končí škola, což znamená, že ti, co se nedostali na mistrovství světa, odjíždí domů. Takže Walter. 

Zatímco já, Scott a Teresa se balíme a jedeme na čtrnáct dní na Zelenou Louku, kde budeme do úmoru trénovat, než odletíme směr Tokio.  

Do MexGrillu dorazím jako poslední. Scott a Teresa sedí blízko u sebe, ale když se Scott pokusí Teresu pohladit po rameni, plácne ho přes ruku a s úsměvem se odtáhne. Raději si proto vyberu stranu u Waltera a zapadnu do boxu vedle něj. Od nároďáku jsem s ním vůbec nemluvil. Nevím, jestli puká žárlivostí, že se jako jediný z nás nedostal na světové mistrovství.  

„Ale, ale, velká hvězda je tady,“ uchechtne se Scott. Poslední dny je opravdu hodně veselý. Až mě s tím obtěžuje. Jeho veselí je jako moucha v noci, co pořád bzučí a bzučí a bzučí a nejde ji nevnímat, zároveň ji ale nejde ani najít a rozmáčknout.  

Řekl bych, že Scott je teď mým přesným opakem. Čím víc jsem nasranej, unavenej a otrávenej, tím víc se v něm probouzí radost, energie a dobrá nálada. V tuto chvíli jsme od sebe psychicky tak daleko, že mi to nedá a musím to zkusit, aspoň trochu tu bzučící mouchu usměrnit.  

„Proč seš tak naspeedovanej? Konečně tě tvůj nevlastní fotr aspoň trochu uznal, nebo ti Teresa dala? Nebo snad obojí? Protože já to fakt nepoznám,“ zavrtím hlavou. Na stole už leží obrovské virgin mojito se čtyřmi brčky, tak jedno popadnu a pořádně se napiju. A teprve potom se zářivě usměju.  

Teresa se směje taky. Koukne na Scotta a povytáhne obočí.  

Takže to bude nevlastní otec.  

„Ty seš hroznej kokot,“ zamručí Scott, ale zachmuřený výraz mu vydrží jen pár vteřin, než se z něj zase stane veselá kopa hnoje. „Ale kdyby tě to zajímalo, tak nevlastní fotr mi pogratuloval! A řekl, že…“ Zabubnuje o desku stolu. „Že je na mě pyšnej. Snad úplně poprvé s mámou připustili, že by jim možná nevadilo, kdybych u skákání zůstal a nastoupil do dospělé divize. Chápeš? Už žádné kecy o vysoké. Žádné letáčky s úplně debilními obory jako třeba právník. Ty vole, dokážete si mě představit jako právníka?“  

Já, Walter i Teresa sehraně zavrtíme hlavou. Protože ne. Ono představit si Scotta, že dělá cokoli seriózního, moc nejde. Na druhou stranu skákání taky považuju za seriózní – seriózní a úmornou dřinu. Takže nevím, mezi právničinou a profi sportovní kariérou zas takový rozdíl nevidím. Jasně, Scott na národním mistrovství skončil druhý ve skocích z prkna, jenže je to jeho první větší úspěch. Roky předtím byl dobrý, ale nikdy do toho neuměl dát všechno.  

Nejsem si jistý, jestli to teď bude jiné.  

„Rodiče si dokonce už koupili letenky do Tokia, aby mi fandili,“ dodá Scott a pyšně vydechne, jako by to, co potřeboval, už dokázal. A já nemám energii mu vysvětlovat, že teď přichází ta nejtěžší část. Když se na světovém mistrovství neumístí dobře, hrdost rodičů velmi rychle opadne.  

Naneštěstí pro Scotta nejsem jediný, kdo si to uvědomuje. Teresa zavrtí hlavou a řekne: „Jo, ale to přece znamená, že se musíš v Tokiu dobře umístit. Jakože jinak skončíš zase u univerzitních brožurek.“  

Scott přikývne. „Já vím. Vím to a vím, že budu muset strašně máknout. Dát do toho všechno. Ale snad poprvé v životě jsem ochotnej to udělat. Prostě… nikdy jsem nic nechtěl víc.“  

Něco se změní. A já přesně poznám co. Koukám na Teresu, sleduju její výraz a v přímém přenosu vidím, jak se jí v očích mihne jiskření. Tohle miluje, tohle milovala i na mně. Vždycky jí imponovala ambicióznost a odhodlanost. Hlavně u lidí, co závodili v jiných disciplínách a nemohli ji ohrozit. Proto nám to tak klapalo.  

„Pomůžu ti,“ usměje se. „Můžeme poprosit kondiční trenéry, aby nám synchronizovali tréninky v posilce. A když to budeš flákat, tak na tebe budu řvát. Ty myslím nemáš svého osobního trenéra, ne?“ 

Tady někde se ti dva ztratí ve svém vlastním světě. Ve světě, kde k sobě mají tak blízko a tak si rozumí, že nevnímají nic a nikoho. Dokonce i když přijde servírka, skoro jí nevěnují pozornost. Objednají si na půl pusy a Teresa pak začne mluvit o meditacích a Scott, který meditoval jen jednou v životě, protože byl zkouřený jako prase, divoce kývá. Ano, ano, meditace jsou nejlepší věc na světě…  

Nechápavě zavrtím hlavou a následně se obrátím na Waltera. Nadechnu se, ale vlastně nevím, co přesně říct, takže zase vydechnu a pohled mi sjede k brčku. Raději se napiju.  

„Seš v pořádku?“ prolomí Walter ticho. Zní nejistě a opatrně, jako by očekával, že ode mě každou chvíli schytá nějakou jobovku. Což se mu zcela upřímně nedivím. Jsem hroznej kamarád. Na začátku školního roku jsem byl odhodlaný udělat všechno pro to, aby se náš vztah napravil. No a pak se do toho zamotal Paddock a já na Waltera tak trochu zapomněl.  

Nebo možná nezapomněl. Třeba mi byl totálně ukradený, jelikož každou moji myšlenku okupoval někdo jinej.  

Je tolik věcí, co bych chtěl Walterovi říct a co bych mu měl říct. Akorát… Rozhlédnu se a všude kolem je dost lidí a k tomu všemu, co se děje, opravdu nepotřebuju, aby mě někdo slyšel. Takže jen pokrčím rameny. Jakože jo, ano, jsem v pořádku. I když nejsem.  

No a pak Walter jen tak vypustí další bombu.  

„Mluvil jsem s tvou mámou.“  

Ztuhnu. Netuším, proč mě to tak překvapuje. Walter by si nikdy nedovolil nevzít jí telefon, kdyby viděl, že volá. A že volá, to mě naopak nepřekvapuje. Za poslední roky, co jsem na Astře, volala Walterovi mnohokrát. Tak proč mi to teď přijde tak zvláštní, tak neskutečné? 

Znovu na jazyku cítím to, co jsem měl říct předtím. Nejsem v pořádku, nejsem kurva v pořádku a potřebuju, aby… A tady se zase zaseknu. Nikdo neví, dokonce ani sám Kevin Newman, co potřebuju nebo co chci.  

Pro teď aspoň tohle: „Nemůžeme jít na chvíli ven? Tady o tom mluvit nebudu.“  

Walter přikývne, a tak vstanu a vydám se ke dveřím, zatímco Walter oznámí Scottovi a Terese, že se hned vrátíme. Ani ne za minutu stojíme před MexGrillem, vlastně na úplně stejném místě, kde jsem na začátku roku řešil s Paddockem, jestli spolu začneme trénovat synchro.  

Kéž bych tenkrát řekl ne.  

Walter si sedne na zídku a já zůstanu stát. Nezvládl bych se poprat se vším, co cítím, kdybych dřepěl na zadku. Znovu se rozhlédnu a tentokrát jsme sami. Neexistuje důvod, proč bych se neměl sebrat a být upřímný, ale stejně mi je z toho na hovno. A něco mi říká, abych se příliš neodhaloval.  

Ani před Walterem, ale hlavně ne sám před sebou.  

Walter okamžitě spustí: „Jestli jde o tvoji mámu, tak slibuju, že jsem jí nic moc neřekl. Jen viděla tu fotku.“  

Mávnu rukou. Kašlu na mámu. „Ne, já…“  

Nadechnu se. Otvírat tohle téma je vážně na hovno, protože vím, že to bude zase bolet o něco víc. Nechce se mi do toho, ale zároveň tak nějak cítím, že je čas být aspoň trochu upřímný. Vydechnu. A znovu další nádech, než se konečně odhodlám říct: „Omlouvám se, Waltere.“  

Walter povytáhne obočí. Okamžitě pochopí, o čem mluvím. „Už ses za to přece omluvil,“ zamumlá a pohledem sklouzne k zemi, jako by se mi nedokázal dívat do očí.  

Zavrtím hlavou. „Ne, neomluvil. Nebo jako jo, ta slova jsem řekl, ale jen proto, že se to ode mě čekalo. Teď je to jiný. Já jsem… Víš co? Myslím, že o omluvu ti vlastně nikdy nešlo. Myslím, že jsi od první chvíle věděl, že není ta pravá. Prostě tě jen štvalo, že nechápu, že tě to tak bolí. Byl jsem kretén, promiň. Neměl jsem ani tušení, jak debilně může něco takového bolet.“  

Něco takového. 

Něco jako láska. 

„A teď už to víš?“  

„Nechci o tom mluvit,“ zamumlám a raději se soustředím na oblohu za Walterem. Je šedorůžová, ne moc jasná, i když je dneska venku nádherně. Všichni kolem musí vidět krásně modrou oblohu.  

„Kevine?“  

„Hm?“  

„Děkuju.“  

Vzhlédnu a všimnu si, že se Walter usmívá. Tak se taky maličko usměju. Není v tom moc energie, ale i odhodlání se počítá, no ne?  

„Máš pravdu, celou dobu jsem prostě jen chtěl, abys to nebral na lehkou váhu. Sralo mě, že ti je jedno, jak mi je, že se chováš, jako kdyby ti na mých pocitech nezáleželo. Až teď mi přijde, že jsi tomu nejspíš jen nerozuměl.“ 

Zamračím se. „To zní, jako bych byl nějakej emoční pošah.“  

Na to Walter asi nemá co říct, protože pouze pokrčí rameny.  

„Divím se, žes mi ještě nevyrobil cedulku s nápisem emočně slabší,“ zamručím, ale po hodně dlouhé době, vlastně po celém roce, konečně cítím, že k sobě máme s Walterem zase blíž.  

„To už by teď přece neplatilo, ne?“ podotkne Walter a v obličeji se mu mihne něco, co zase rychle zmizí. Ve skrývání emocí však nikdy nebyl moc dobrý, takže po chvíli je to zpátky. Lítost. Obrovská lítost směřovaná mým směrem.  

Kterou ovšem odmítám.  

„Co je tohle za kecy? Dej si laskavě pohov,“ vyjedu. Chci, aby přestal. Chci, aby předstíral, že se nic neděje. Proč to vytahuje? Zasranej… Kousnu se do rtu a zhluboka vydechnu. Pořád jen dýchám, jenže se nic nemění, ničemu to do prdele nepomáhá. „Promiň,“ vyhrknu rychle. „Ne-nebavme se o tom. Jinak ti řeknu něco hrozného. Znáš mě. Ublížím ti, abych měl klid, a to nechci. Prostě jen…“  

Walter působí překvapeně. 

A já taky, protože něco obrovského uvnitř mě roste a chce ven. Dá mi zatraceně hodně práce to zase zkrotit. Předtím jsem nechápal, jak je možné, že je Walter tak zničený. Teď nechápu, jak to mohl zvládnout, aniž by nezešílel.  

„Kevine.“ Walter vstane a přistoupí ke mně blíž. „Jestli to tak moc bolí, tak bys o tom možná měl mluvit. Nemůžeš se zase uzavřít a dělat, že se nic nestalo. Tohle tě akorát ničí a chováš se pak, no, jako sráč. I když takovej vůbec nejsi.“  

Šťouchá někam, kam by neměl. Je mi z toho akorát tak na hovno. „Vždyť jsem zrovna řekl, že máš držet klapačku, jinak se budu chovat jako hajzl. A tvoje reakce je, že mám mluvit, abych hajzl nebyl? To přece nedává smysl. Navíc není o čem mluvit. Já mám všechno srovnaný.“ 

Walter, který se nerad hádá, který se vyhýbá konfliktům a vždycky se vším pro klid duše raději souhlasí, najednou působí bojovně a odhodlaně. Dokonce do mě strčí. Respektive mě šťouchne do ramene, jako bych byl nějakej malej rozmazlenej harant. „Ty seš tak podělaně tvrdohlavej! Děláš to stejný co tenkrát. Prostě… Někdo ti ublíží a tvoje reakce je nemluvit o tom a dělat že nic. Jenže to v tobě zůstane a snažíš se to zpracovat tak, že ubližuješ každému, kdo se k tobě jen přiblíží.“  

„To je píčovina,“ vyjedu a až zpětně mi dojde, že tohle je něco, co by řekl Paddock. Ender. Paddock! Jedna věta, vlastně jen jedno slovo a co to s člověkem udělá. Jak moc ho to vykolejí. A zabolí. A vyrazí dech. Jak moc ta bolest chce všechno ovládnout a obrátit vzhůru nohama. „Co kdyby ses raději staral o svůj neschopnej život?!“  

Walter rozhodí rukama. „Ty se neslyšíš? Nemáš to srovnaný. Ani se svojí rodinou a už vůbec ne s Enderem.“  

No tak nemám. No tak možná nemám, možná jsem jeden velkej nesrovnanej mess, co prostě jen… Ale když je té bolesti už tak moc, že to mozek nedokáže vstřebat, tak to odstřihne sám, aniž bych to mohl nějak ovlivnit. Teď ovšem vůbec žádnou bolest necítím, jelikož pro ni v tom příšerném vzteku není žádné místo. „Co po mně kurva chceš?!“ vykřiknu.  

„Abys o tom s někým mluvil!“ vykřikne Walter nazpátek.  

„Jenže není o čem! Kurva není o čem mluvit! Co jako čekáš, že řeknu? Paddock se se mnou rozešel, kopl mě do prdele, protože je pro něj skákání důležitější! A moje rodina… moje máma mě málem zabila, tak co jako čekáš, že na to kurva řeknu?! PROTOŽE JÁ NEVÍM!“ 

Zkusím dýchat, ale nejde to. Dech to se mnou evidentně úplně vzdal.  

A k tomu všemu si uvědomím, že je někdo za mými zády, proto se prudce otočím. Scott stojí jen pár kroků za mnou, takže můj výlev určitě slyšel. Což mě nasere. Nevím, jestli to o mojí rodině ví, ale rád jsem žil ve světě, kdy jsem mohl klidně předstírat, že ne. Teď mám přímo před očima jeho vyjevený výraz a nejsem si jistej, jestli ho někdy vymažu z hlavy. 

„Přišel jsem vám říct, že přinesli jídlo,“ oznámí.  

Je mi tak hrozně zle, že mě představa jídla akorát otravuje. 

Kouknu na Waltera. Pak kouknu zpátky na Scotta. Vyberu si jeho. Je to lehčí oběť.  

„Je ti jasné, že Teresu zajímáš jenom proto, že máš medaili, že jo? Klidně se s tebou vychrápe, ale jakmile to projedeš na mistrovství, ztratí o tebe zájem. Což se stane, protože neumíš pořádně máknout. Takže budeš mít zlomené srdíčko a tvůj nevlastní fotr se vrátí k tomu, že seš k ničemu.“  

Walter vydechne. „Kevine…“  

Ať jde do prdele. Ať jdou všichni do prdele.  

Nechám je tam stát a odejdu. Ani se do MexGrillu nevrátím pro svoje věci a rovnou zamířím k bazénu. Chci skočit, chci skákat, protože to je jediná věc na světě, která má smysl. 

*** 

Následující noc se mi po dlouhé době znovu zdá o Paddockovi. V něčem je to úplně stejné jako tenkrát – on a já v červenorůžovém pokoji, spolu. Akorát… nešukáme. Celou podělanou noc se v nekonečné smyčce rozkoše a vzrušení a oddanosti milujeme. Je to pomalé, je to kolíbavé, je to něžné a je to především… láskyplné. 

Když se ráno probudím, je mi příšerně. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥