---

Vejdu do pokoje a zkouším si z vlasů vytřepat kapky vody. Jsem nasáklý deštěm, protože než jsme dorazili do kampusu, začalo pršet a lilo a lilo a zatím ještě nepřestalo. I tady v pokoji slyším, jak kapky bubnují do parapetu, a díky otevřené ventilačce je tu příjemný vzduch. Boty jsem si zul hned u dveří. Jsou špinavé od bláta, protože jsem zbaběle utíkal. 

Vrhnul jsem se jako vyděšená srna do tmy, abych nemusel s nikým mluvit. Běžel jsem celou cestu až k budově Epsilon a teď nemůžu popadnout dech.  

Lampička na psacím stole kolem sebe hází žluté světlo. Je něco málo po druhé v noci.  

Clive leží na svojí posteli a klidně oddechuje, je ale tak divně zkroucený, jako kdyby seděl opřený o zeď a pak samou únavou sjel a zalomil to. Taky si všimnu, že vedle postele leží rozečtená kniha. Zvednu ji a položím na stolek. Pak si sundám mokrou mikinu a nechám ji spadnout na zem, načež si rozepnu kalhoty. Prsty mě moc neposlouchají, třesu se.  

V tuhle chvíli jsem nespal nějakých osmnáct hodin.  

Jenom v boxerkách dojdu do koupelny, kde se zavřu do sprcháče a snažím se vydrhnout ze sebe celý dnešek, vlastně včerejšek. Ne že bych něco cítil, když nepočítám otupělost. A jakmile se pak vrátím do pokoje, v čistých boxerkách a tričku na spaní, Clive se opírá o zeď a mne si oči.  

„Spi,“ řeknu mu klidně a on v ten moment zamumlá: „Endy.“  

Moje jméno doznívá strašně dlouho a mně připadá, že v něm ještě nikdy nebylo ukrytých tolik otázek jako teď.  

Clive si zívne do dlaně a trochu se popleská po tvářích. „Musel jsem usnout. Čekal jsem na tebe. Psal mi Alex.“  

Teprve teď si všimnu, že na sobě má mikinu s velkými kapsami, a chvíli se na tom seknu. Nejradši bych si do jedné z těch kapes vlezl a už tam zůstal. Ale to by se Timovi asi nelíbilo, takže trochu hloupě postávám uprostřed pokoje a nevím, co odpovědět ani co dělat, ani co cítím. „Viděls to?“ vydoluju ze sebe nakonec.  

Tu fotku tu fotku tu pitomou fotku. 

„Jasně že jo,“ přikývne Clive. „Chceš si o tom promluvit? Můžu pro tebe něco udělat, Endy?“ 

Pevně semknu stoličky, až se mi maličko roztřese brada. Dneska to bylo kurevsky intenzivní a já cítím, že něco ve mně by se rádo rozbrečelo. Ale nechci natahovat. Přijde mi hloupé brečet, když to vlastně vůbec nemám srovnané. Možná, že jsem z toho autobusu utekl tak rychle, že sem doběhla jenom ta mikina, a jakmile jsem ji svlékl, nic nezůstalo.  

Mlčím vteřiny a pak rovnou věky. Tak dlouho, dokud se Clive nevymotá zpod deky a nedojde ke mně. Objetí, které následuje, je pevné a dlouhé a já se do něj celý schoulím, aby nikde ani kousek netrčel, aby Clive mohl svýma rukama obsáhnout celou moji existenci. „Vím, žes to takhle nechtěl,“ pronese tiše. „Je svinstvo, že to někdo propírá veřejně. I v dnešní době se pořád muset před někým obhajovat. Ale zvládneme to, dobře? Astra je v tomhle ohledu mnohem dál, budou vědět, jak to řešit. Navíc nikomu nic nedlužíš. Je to jenom mezi tebou a Kevinem.“ 

Zaryju mu bradu do ramene, jak se k němu natisknu co nejblíž. A něco ve mně má chuť říct: Prosím, odnes mě za Kevinem, projdi se mnou deštěm, vysyp mu do klína všechny kousíčky, co ze mě zbyly, a popros ho, aby mě zase složil dohromady. 

Čistě teoreticky by mě mohl poskládat i Clive, ale Kevin má moje srdce, tím pádem bych byl nadosmrti vlastně neúplnej, strašnej mrzák.  

„Na mistrovství určitě pojedeš,“ pokračuje Clive. „Výsledky se sčítají za celý rok. Není možné, aby tě na základě jednoho nevydařeného závodu vyškrtli ze soupisky. Díval jsem se na statistiky minulých let a takhle to nefunguje.“ 

Teď už do něj zarývám i prsty, nejen bradu. Ale jakmile sykne, povolím. Asi nemůžu chtít po ostatních, aby mě drželi pohromadě, stejně jako nemůžu chtít po Kevinovi, aby mi kus mě vrátil. Tak to prostě je.  

Nejspíš ho tou myšlenkou zpřítomním, protože Clive se zeptá: „Jak to vlastně snáší Kevin? Měli jste vůbec čas to spolu probrat?“ Odtáhne se a prohlíží si mě, snaží se přečíst můj výraz. A přestože čtení emocí není jeho silná stránka, tentokrát nadzvedne obočí, protože mu zřejmě dojde, že se něco stalo. 

Ustoupím pryč, dál, schovám se do kouta a sednu si na matraci. Chvíli otupěle zírám do tmy a poslouchám déšť. „Je konec,“ řeknu. „Vlastně jsme spolu nechodili, jasně, ale prostě je konec.“ Zním jinak. Cize. A kdybych mohl, s chirurgickou přesností krájím slova a odhazuju je. „To všechno, ať to bylo cokoli, je pryč.“ 

Clive se posadí na svoji postel a rozvážně si položí ruce na kolena jako školáček, který se chystá na nepříjemný rozhovor s nějakým dospělákem. Ale já v téhle věci vlastně nejsem ani trochu dospělý a najednou mám silnou potřebu to ze sebe dostat, vyblít všechny potlačené emoce, kterých jsem se předtím nestihl zbavit.  

„Bylo mi blbě, než to začalo. Víš, jak to je. Blil jsem i před synchrem a dneska, teda teď už včera, mi bylo taky blbě. Jenomže pak přišel Kevin a chtěl mě přivést na jiné myšlenky. Prostě mi v šatně vykouřil. A bylo to skvělý, byl jsem z toho totálně rozjařenej, takže jsem ho po cestě k bazénu políbil. Odtud ta fotka. Nějakej pičus nás musel vidět. Ale mně pak začalo být blbě, jako kdybych porušil nějakej rituál, že jsem nezvracel. A skočil jsem hrozně, sakra, celou dobu jsem skákal hrozně. Na moje poměry. No a když přišel ten poslední skok… Do prdele.“  

Zavrtím hlavou a zírám do světla žárovky, upřeně, dokud mi nezačnou slzet oči. Zamrkám a znovu kouknu na Cliva.  

„Skončil jsem čtvrtej, a to jsem mohl skončit klidně i hůř po tom, jak jsem se rozjebal o hladinu. Jako kdybych nikdy předtím neskákal. Nejhorší je, že když za mnou pak přišel Kevin, strašně jsem na něj řval. Fakt, Clive, řekl jsem mu spoustu hnusných slov, že někdo jako on si nemusí dělat s budoucností starosti, protože beztak nebude nikdy makat, a taky, že jsem skočil jako debil kvůli němu a kvůli tomu, že mi vykouřil. Prostě se to ze mě hrnulo jako… no jako zvratky, chápeš? A řekl jsem mu, že spolu nesmíme bejt, myslím, takhle nějak to vyznělo. Že se musím soustředit na skákání, protože to je pravda, poslední dobou se soustředím jenom na Kevina, kámo a já –“ 

Clive je najednou u mě, nevím, jak se mu povedlo tak rychle překonat vzdálenost mezi našimi postelemi. Položí mi ruku na rameno a jeho dlaň hřeje. „Dýchej, Endy.“ 

Dojde mi, že jsem zaseklý v nádechu jako balónek, který někdo čím dál víc nafukuje, a že bych taky mohl celkem jednoduše prasknout.  

Nějakou dobu mlčíme a já se soustředím jenom na ten dech. „Rowell řekl, ať si dáme režim letadlo, ale já to stejně četl. Skoro všechny komentáře, i když jich vlastně bylo tolik, že se to přečíst nedalo.“ A taky jsem se po cestě v autobuse hrozně dlouho díval na tu fotku. Možná to byl zvláštní masochismus, ale potřeboval jsem ji vidět.  

Je focená z dálky, trochu máznutá, a běžný člověk nejspíš ani nedokáže rozeznat, jak se tváříme, byť nemůže být pochyb o tom, že jsme to fakt my. Ruku mám položenou na Kevinově pasu a on na mojí hrudi. Možná je to obyčejné, hezké gesto, možná mi v ten moment kradl srdce. 

Zpětně je složité se v tom zorientovat.  

Některé dny jsou jenom záblesky, ale některé trvají roky, a to je podle mě případ i tohohle. Dneska, nebo včera, nebo je to furt jeden a ten samý den, nevím… Kevin mi vykouřil péro, já jsem skočil jako úplný kretén, ztratil jsem nervy, přeskládal jsem se jako stavebnice, někdo postnul fotku, kde jsme s Kevinem spolu. Kevin vyhrál.  

Kdybych se rozpadl a vážně ze mě zůstala jenom mikina, Clive by mě mohl rozpárat na různé části a ty pak poslat mojí rodině. Táta by dostal rukáv, máma by dostala rukáv, Clivovi rodiče kapuci a on by si nechal zbytek.  

A Kevin?  

„Ta fotka mě fakt mrzí,“ řekne Clive vážně. „Mrzí a štve. Určitě se proti tomu dají podniknout i právní kroky. Astra to vyřeší, ale můžu si ohledně toho taky udělat rešerši, kdybys chtěl.“ 

„Já prcám na tu fotku,“ opáčím a připadá mi, že to zní jako pravda. Jo, ježišmarja, tak se z toho klidně poserte. „Jde mi o Kevina. Chtěl bych, aby to bylo stejný jako před tou fotkou, před tím, než jsem skočil jak malej lachtan, před tím, když to bylo jenom o sexu, protože to tak bylo jednodušší.“  

„Jednodušší než co?“ zeptá se Clive tiše.  

Pokrčím rameny stylem nevim, nech mě, ale stejně odpovím. Akorát že se na něj přitom nedívám, spíš sleduju naše stíny na zdi za jeho zády. „Než když jsem si začal uvědomovat, co pro mě znamená,“ zamumlám taky tiše. „Ale to je jedno, dobře? Vůbec netuším, co cítí on. Je tak strašně zatíženej na výkon, že těžko poznat, jestli to vnímá stejně. Pořád tady mluvíme o Kevinovi Newmanovi, co se v prváku na prvním tréninku zcela vážně pokoušel u Rowella vydupat pravidlo, že on bude skákat pokaždé jako první, protože jinak bychom my ostatní rozvířili hladinu a mohli tím pádem zhoršit výsledný dojem. A když se ho Rowell zmateně zeptal, jaký dojem, Kevin řekl něco jako pravdivý dojem, nebo spíš pravdu o tom, že jsem nejlepší.“ 

„Jo, já vím,“ zaculí se Clive pobaveně. „Tenkrát jsi strašně vyváděl, protože tě to fakt vytočilo. Kevin v tobě vždycky uměl probudit emoce.“ 

Vždycky. Někdy jako bodat si dlouhé špendlíky pod nehty, tak dlouhé, že by vyjely ven až u zápěstí. Šílel jsem z něj. Na druhou stranu… on nejspíš šílel ze mě, když jsem mu pokaždé slušně připomněl nepopiratelný fakt, že rozhodně nejlepší není. 

„Chci tím říct,“ pokračuju, „že vážně netuším, jak se k tomu staví. A potom, co jsem na něj řval, mi přišlo, že ho to fakt vzalo.“ Po dlouhé době při pohledu na mě úplně zhasnul, což jsem u něj dlouho neviděl.  

I to, jak odpovídal trenérovi a vypálil, že jsme spolu šukali, zrovna neoplývalo dobrou náladou. Ale třeba ho taky sejmula ta fotka. Co já kurva o Kevinovi vlastně vím? 

„Pravdu?“ zeptá se Clive.  

„Pravdu,“ odpovím automaticky, protože jsem po něm nikdy v životě nechtěl, aby mi lhal.  

„Kevin podle mě cítí úplně to samý, Endy. Upřímně, je to na vás vlastně dost vidět. Že jste do sebe…“ Tady se zarazí, nejspíš to nechce pojmenovat nahlas, jelikož má pocit, že bych to měl pojmenovat já. Což je hezké. „Že se máte moc rádi,“ řekne místo toho. „Asi jde jenom o to říct si, co s tím, protože tohle rozhodně není jednoduchá situace. Ani pro jednoho z vás. Takže co chceš?“ 

Kevina. Chci Kevina.  

Jenomže taky chci, kurva potřebuju, vyhrávat. Moct se v tomhle spolehnout sám na sebe. A to vidím vlastně i u Kevina. Stejnou potřebu. Nakonec možná vůbec nezáleží na tom, čím jsme pro sebe v soukromí, když se stáváme někým jiným, jakmile během individuálu vylezeme na věž. Ten pocit, kdy se po synchru odpojíme, kdy nám někdo surově rozpárá švy.  

„Potřebuju se soustředit na mistrovství, Clive. Pokud se tam dostanu v individuálu.“ Slova mi zhořknou na jazyku, ale polknu je. „Protože to, jak se umístím, bude mít velkej podíl na tom, kam se bude ubírat moje kariéra. To přece víš. Tolik jsem kurva dřel. Strkal jsem si do uší vatu, abych neslyšel, jak se naši hádaj, protože jsem ráno vstával brzy na trénink.“  

Clive si promne kořen nosu. Možná se to jeho analytický mozek pokouší rozklíčovat a přehodnotit ze všech stran. „Ptal jsem se, co chceš, a ne, co potřebuješ,“ připomene. „A fakt máš pocit, že být s Kevinem by ti neumožnilo dělat si kariéru?“ 

Ptá se spíš se zájmem, ale stejně mě to nasere. „A ty máš pocit, že by mi pomohlo, kdyby někdo neustále šťoural do našeho vztahu a propíral ho, místo toho, aby bral ohled na naše výsledky? Už tak se o nás píšou podělaný fanfikce, kde, já nevím, Clive, máme chapadla. A mně to připadá vtipný, ale v celkovém kontextu už zas tak moc ne. Moje soukromí není veřejná věc a vztah s Kevinem by zastínil úplně všechno. Když teda vezmu v úvahu, že by se chtěl Kevin vůbec do takového vztahu pustit, což tak rozhodně nevypadá… Tys nečetl ten rozhovor? S nikým teď nechodím,“ paroduju Kevinův hlas. „Navíc nesnáším komentáře o tom, jak nám to spolu sluší, zatímco mně přitom na krku visí zlato – soustřeďte se na to, kurva, haló.“ Zavrtím hlavou. „Netuším, jak bych to dával.“ 

„Endy, napadlo tě někdy, že se možná až moc soustředíš na výkon, já nevím, aby ses odtrhnul od rodičů? Že ti to možná svým způsobem pomáhá odvádět pozornost od nezpracovaných emocí?“  

„Ne. Nenenene!“ natáhnu ruku a zarazím ho. „Přestaň s tím, přestaň mě analyzovat. Oba víme, že by to byl tlak a všechno by se tím zkomplikovalo. Už takhle se to zkomplikovalo. Jsme spolu do háje v týmu… Navíc já neříkám, že nechci. Jenom říkám, co teď potřebuju.“ Unaveně vydechnu, protože vnímám, že jsem vyčerpaný sám ze sebe. Byl to kurevsky dlouhý den. Opřu si hlavu o Clivovo rameno. „Není nakonec to, co potřebuju, důležitější než to, co chci?“  

Clive působí pochybovačně.  

Natáhnu se na záda a on mě napodobí. Dotýkáme se tak pažemi i nohama a zíráme na strop.  

Po chvíli sáhnu pro mobil, abych zkontroloval zprávy a komentáře, ale nakonec bříšky prstů jenom sjedu po displeji. Nechám ho v režimu letadlo, seru na to. Displej ukazuje, že je půl čtvrté ráno.  

Převalím se na bok a koukám na Cliva, který stále zamyšleně zírá do stropu.  

Vzdychne. „Nevím, co říct, Endy, upřímně. Tvoje situace je jiná než moje. Můj kluk je v týmu vodního póla, nesoutěžím s ním, nikdo nás nesrovnává, nikdo nás veřejně nesexualizuje. Jenom vím, že by byla škoda, kdyby ti někdo, nebo něco, jako třeba strach, bránilo být s ním. A myslím, že on to má stejně. Že k sobě fakt… patříte.“  

Taky si nejsem jistý, co říct. Polštář je tak příjemný a měkký. Zvenku pořád slyším pravidelné bubnování deště do parapetu. „Tak jako tak se mu omluvím. Za to, že jsem s ním mluvil jako čurák. To si nezasloužil. To, co pro mě udělal, bylo velkorysý. Kevin umí být velkorysej.“ Zavřu oči a nechám se unášet zvukem deště, propadám se čím dál hlouběji, namáčknutý na Cliva. „Všiml sis někdy, jak kurevsky nádherné má Kevin oči, kámo? Jsou jako moře. Totálně hluboké, divoké moře, co se rozbíjí o útesy. Všiml sis toho?“ zamumlám v polospánku. 

„Nevšiml, Endy,“ řekne Clive měkce a je za tím cítit jeho úsměv. „Ale nepřekvapuje mě, že ty jo.“ 

*** 

Včerejšek je jako nějaký podělaný sen. Byl jsem tak zatraceně unavený, že když si zkouším dopodrobna vybavit konverzaci s Clivem, nejde to. Jako by měla po okrajích rozmazané obrysy. 

Šourám se kampusem do MexGrillu ke zřídlu všehomíra, abych měl dneska vůbec nějakou šanci – potřebuju kafe. Nijak mi nepomohlo, že jsem pozdě usnul, navzdory tomu jsem se brzy vzbudil a měl jsem přeleželou ruku, jak jsem se zkoušel celou noc nehýbat, abychom se s Clivem na postel oba vešli. 

Bohužel jsem v tomhle stavu očividně dost mimo, jelikož mě nenapadne, že se drby šíří rychleji než střevní chřipka ve druháku, tím pádem se po příchodu do MexGrillu setkávám s nejrůznějším typem zírání. Zvědavé zírání, podezřívavé zírání, zamyšlené zírání, nenápadné, potutelné, pobavené, opovržlivé… No celé spektrum výrazů.  

Dokonce i baristka na mě civí delší dobu, než je zdrávo. „Vím, že jsem sexy, ale potřebuju kafe,“ zamručím otráveně, čímž se vyhnu všem dalším pohledům z její strany. Myslím, že jsem ještě nikdy nedostal kafe tak rychle.  

Po včerejších závodech máme samozřejmě volno, a tak se šourám zpátky ke koleji Epsilon. Ještě než se tam ale dostanu, potkám jednu z druhaček, která na mě mávne a doběhne blíž.  

Zkusím stejnou taktiku jako u baristky a otráveně řeknu: „Vím, že jsem sexy, ale potřebuju si vypít kafe.“ Je mi jasné, že na mě civí kvůli té fotce.  

Holka ale velmi nevzrušeně povytáhne obočí. „Velmi vtipné. Hledá tě trenér Rowell. Máš se za ním stavit hned, jak to půjde – je v ředitelně.“  

Zvládnu jí poděkovat a do ředitelny se došourám o sedm minut později. Tou dobou už jsem vypil většinu kafe, takže se moje vnímání zostřuje. Zaklepu, vejdu dovnitř a… „S tím letadlem jsem to moc nepromyslel,“ prohodí Rowell. „Není pak vůbec jednoduché vás sehnat.“ Jako jediný z přítomných stojí, což je vzhledem k jeho noze úctyhodné. Pod očima má stíny, takže možná taky dostatečně nespal.  

Spolu s ním je tam logicky i ředitelka, kterou jsem viděl naposledy v momentu, kdy mně a Kevinovi předávala sošku za nejlepšího studenta, a pak Maggie, co má na starosti prezentaci Astry na sítích, ale i hašení průserů. Okamžitě mi věnuje milý profesionální úsměv a pokyne k volné židli. 

K volné židli, která je vedle Kevina. 

Samozřejmě není nic překvapivého na tom, že zavolali i jeho. Nelíbal jsem se v té chodbě sám se sebou, a kdyby ano, ani zdaleka by z toho nebyl takový poprask, maximálně bulvární žvásty o tom, že jsem sjetý. 

Koukám na něj. Má volnější sportovní tepláky a tričko s krátkými rukávy a nápisem Radiohead. Pramen vlasů mu spadá do očí a on si ho sporadicky odhrne, aniž by na mě kouknul nazpátek. Nevím, jestli s mým příchodem zase zhasnul, nebo se od včerejška ještě nerozsvítil.  

Pomalu si sednu a dopřeju si dlouhý nádech, nejspíš se snažím zachytit Kevinovu vůni. Ale cítím jenom vonnou svíčku, co má ředitelka na stole. Jo a kafe, to mě vnitřně chlácholí. I tak si připadám zvláštně strnulý.  

Srdce, nebo spíš to, co z něj zůstalo, mi naráží do žeber a snaží se dostat ven.  

Ještě jsem ten včerejšek nijak nevyřešil, neprobudil jsem se s čistou hlavou a uvědoměním, co dělat. A přesto se chci trochu ubožácky natáhnout ke Kevinovi a dotknout se ho. 

Mám pocit, že tohle všechno trvá věky, ale reálně prostě jenom vejdu, pozdravím a sednu si.  

„Tak,“ řekne Rowell, „můžeme se do toho pustit. Všichni víme, proč tady jsme. Předám slovo Maggie, která vám poradí, jak postupovat, ale rád bych vám za všechny řekl, že škola samozřejmě stojí za vámi. Je to situace, se kterou si poradíme, kluci. Nikdo nemá právo šťourat vám do soukromí, je to jasné? Astra v tomhle ohledu podnikla určité kroky. Maggie vám řekne, o co jde.“ 

Maggie přikývne a spustí. Vnímám ji na půl ucha a kroužím přitom kelímkem, pod prsty cítím, jak zbytek kafe šplouchá sem tam jako malé moře.  

Ještě pořád je dopoledne, ale z toho, co Maggie říká, měla ona i Astra dost napilno, zatímco já chrápal v posteli s nejlepším kámošem a zkoušel se posbírat. Novináři dostali od ředitelky oficiální vyjádření, že si škola vyhrazuje právo neodpovídat na otázky ohledně té fotky, kde se já a Kevin líbáme (Maggie to pojmenuje jako projev náklonnosti), potažmo na otázky o našem vztahu.  

Taky nám důrazně doporučí, abychom si přepli Instagram a ostatní sociální sítě na soukromé a vypnuli si komentáře.  

Připomene, že není naší povinností se k tomu jakkoli vyjadřovat a že vzhledem k našemu věku by bylo dobré komunikovat veškeré kroky přímo se školou, než jednat na vlastní pěst. To jako že by mě napadlo zavolat bulváru a poskytnout rozhovor o píchačkách s Kevinem? Fakt nevím. Dopiju kafe.  

Vytáhne jméno školního psychologa, který je tady dle jejích slov nonstop pro nás, kdybychom si potřebovali promluvit.  

Završí to vyprávěním, že se Astra od svého založení snaží klást důraz na inkluzi a zapojení všech studentů bez rozdílu – ať se jedná o sociální poměry, barvu pleti, nebo sexuální orientaci. A že ve všech ohledech stojí za námi. To ještě zopakuje. Stojíme za vámi.  

Kevin celou dobu mlčí a prohlíží si nehty.  

Já taky mlčím a nenápadně si prohlížím Kevina.  

Pořád si nejsem jistý, co cítím, ale rozhodně jsem si to srovnal v hlavě natolik, abych se chtěl omluvit za to, jak čurácky jsem na něj řval. Jenomže schůzka se protahuje a po Maggie si vezme slovo znovu Rowell, který nás požádá, abychom nikam nechodili, zatímco Maggie s ředitelkou si jdou pro kafe. Můj kelímek je nejspíš nalákal.  

Když odejdou, ještě víc se opřu, sjedu na židli a vyhlédnu z okna. Nic moc ohledně těch řečí necítím. Škola stojí za námi a nevadí jí buzeranti. Tak dík.  

„Kluci, nebudu to protahovat. Vím, že je to zatraceně náročné pro nás všechny, především pro vás. Telefony se tu od rána netrhnou a počet mailů je, no, přinejmenším zarážející. Ale chci, abyste věděli, že i když vám možná tohle všechno znělo jako nějaké naučené kecy, můžete se vážně spolehnout, že vám škola vyjde vstříc. Nikdo tu není od toho, aby si na vás dělal jméno nebo si na vás honil pozornost. Navíc Astra tohle rozhodně nemá zapotřebí. Jasné? A já jsem tu taky pro vás.“ Promne si strniště a přešlápne, nejspíš sám neví, jak navázat. Nakonec si odkašle a maličko zhrublým hlasem pokračuje: „Tak, k tomu, o čem jsem s vámi chtěl mluvit. Postoupili jste na mistrovství v synchru, takže máte nejenom moje bezbřehé gratulace, ale i… tohle.“ Z brašny, co má položenou na křesle, vytáhne složky.  

Jednu pro mě. Jednu pro Kevina.  

Kevinova je prakticky dvakrát tak tlustá, protože v ní má určitě i informace ohledně individuálu, zatímco já ne. Takhle jednoduché to je. A přece jsem do prdele věděl, že se to přes noc nějakým zázrakem nevyřeší, že si členové komise nenastaví budík, aby mohli hned časně z rána probrat moji potenciální účast, ale stejně mi to kafe v puse zhořkne. Na jazyku mi z toho zůstane pachuť. Dal bych si mentosku.  

Dal bych cokoli za to, abych se mohl vrátit do včerejšího dne a regulérně se místo té kuřby zeblil! Přičemž Kevin by celou dobu trpělivě čekal a pak mi podával kartáček, pastu, ústní vodu a nakonec ty podělané mentosky.  

Když nezúčastněně listuje svojí složkou, nedívám se na něj.  

„Možná máte pocit, že jste skoro v cíli, kluci, ale teď začíná skutečná dřina. Nezapomeňte, proti komu budete stát. Ve složce máte podrobně rozepsané následující tréninky i upravený výživový plán. Všechno vytvořeno předem s vašimi trenéry a nutričními poradci. Kdyby z vaší strany přišel požadavek na nějakou změnu, stačí říct, všechno se dá probrat. Teď je důležité, abyste nepolevili. Musíte tvrdě makat. Doufám, že v tomhle vám trochu pomůže i Zelená Louka, kde budete přece jen izolovanější i od svých spolužáků a spolužaček.“ Odmlčí se a dopřeje si hluboký nádech. „Podívejte, nevím, co přesně mezi vámi je. Poslední týdny jsem si všímal určitých náznaků, ale asi mě nenapadlo… Ne že by mi do toho něco bylo. Prostě chci, abyste věděli, že jsem na vaší straně, je to jasný?“ 

Mechanicky přikývnu. Držím složku a snažím se nemyslet na to, že je oproti té Kevinově o tolik tenčí. A když nás pak trenér propustí a Kevin se rozejde ke dveřím, dojde k takové situaci… Kdy mám najednou pocit, že se musím ve vteřině rozhodnout, jestli běžet za Kevinem, promluvit si s ním, omluvit se a zkusit to urovnat, nebo nechat zvítězit tu slabost ve mně, kdy se budu trenéra ptát, jak to vypadá.  

Takže nakonec je to Kevin versus skákání. 

Ale možná jsem jen nevyspalej a vnímám to zbytečně fatálně.  

Nohy mám jako z olova a složka mi klouže mezi zpocenými prsty, když kouknu na dveře, kterými Kevin se slovy díky, trenére prostě jenom tak odešel, a pak na Rowella. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli náhodou nevíte… něco. Nevíte něco?“ zeptám se nakonec.  

Rowell zavrtí hlavou. „Je ještě brzy, Endere. Dej tomu pár dní. Až zasedne komise a projdou tvoje výsledky za poslední rok, určitě hned dají vědět.“  

Mám na něm rád, že nikdy nic nepřikrášluje, takže ani nemá tendenci mě poplácávat po zádech a utěšovat prázdnými kecy o tom, že to určitě dopadne dobře. Prostě to neví, tak nebude mlet hovadiny.  

„Jsi v pořádku?“ pronese zničehonic, až se zamračím, jelikož mě napadne, jestli jsem mu k tomu dal důvod. Jestli vypadám jak píča nevyspaná. Což asi vypadám. Po včerejšku určitě.  

„Nevím,“ řeknu upřímně.  

Rowell přikývne, jako bych mu tady odvykládal celou historku o tom, jak se vlastně cítím a podpořil to deníkovými záznamy. Přitom nedokážu odpovědět ani na jednu pitomou otázku. 

„Endere, nechceš mi říct, co se stalo?“ pronese Rowell přímo.  

„Jak jako? Mezi mnou a Kevinem? Slyšel jste ho přece, my jsme spolu… to.“ 

Rowell si krátce stiskne kořen nosu a pak zavrtí hlavou. „Ne, myslím včera. Rozhodila vás ta fotka? Pohádali jste se? Nic mi do vašeho soukromí není, spíš potřebuju vědět, že jste, a hlavně že budete, oba v pořádku. Kluci jedni pitomí.“  

Přendám si složku do druhé ruky. Zůstanou na ní otisky po mých zpocených prstech. „Trochu jsem včera vytekl a vylil jsem si to na něm. Ale vyřeším to. Promluvím si s ním.“ 

„To udělej,“ přitaká Rowell. „Pamatuješ, jak jsem ti na začátku školního roku řekl, že spolu můžete vyhrát? Pořád si to myslím. Jsem o tom přesvědčenej. Za celou svoji kariéru jsem neviděl, že by se na sebe dva lidi dokázali takhle naladit. Jenom musíte fakt makat, Endere. Nevzdat to kvůli nějakému kreté–… člověku, kterému přišlo jako dobrý nápad vyfotit vás. Ani kvůli přehnaným emocím.“ 

Myslí těmi přehnanými emocemi moje city ke Kevinovi, kdy se věčně rozbíjím o moře v jeho očích, co se může kdykoli vylít ven a zaplavit všechno, celý svět, celého mě?  

„Rozumím, trenére,“ řeknu a pokusím se o úsměv. No a pak už není důvod, abych tam zůstával, takže odejdu ven. S nosem zabořeným do mobilu vypnu režim letadla a… Je to neuvěřitelné, tolik nepřijatých hovorů a komentů a DMs a nových sledujících.  

Ze všeho nejdřív si Insta přepnu na soukromý a dám omezit komentáře pod příspěvky.  

Smažu všechny nepřijaté hovory – několikrát se mi pokoušela dovolat i máma s tátou. Najdu od nich zprávy, a dokonce i zprávy od Alexe z dnešního rána a od lidí, se kterými mám společné hodiny. Něco jako vlna podpory.  

Potřeboval bych ke všem členům týmu ještě osobní asistentku, která mi to pomůže vyřídit.  

Rozhodnu se zavolat tátovi, abych si vyslechl, že to bude dobrý. Táta ví, že jsem s Kevinem, takže půjde o slova podpory. A pak hned zavolám mámě, abych to měl za sebou, a přes FaceTime se vyoutuju jí i opici, která si vedle ní loupe na proutěné houpačce banán.  

Můj život je sitcom.  

Nakonec udělám to vůbec nejdůležitější. Najedu na Kevinův Instagram a zjistím, že si ho na rozdíl ode mě ještě nepřehodil na soukromý. Chvíli váhám, co mu napsat, a nakonec nacvakám: Můžeme si prosím promluvit?  

Protože je stejně jako já tak zahlcenej, pošlu mu to pro jistotu i jako esemesku.  

Po zbytek dne čekám na odpověď nebo alespoň podělaný zobrazeno, ale ani jedno nepřijde.  

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥