---

Čtvrtý.  

Ender Paddock skončil… Znovu kouknu na výsledkovou tabuli, ale pořadí se nemění. Těknu pohledem k Rowellovi, ten na sobě ovšem nedá nic znát, proto se vrátím zpátky k tabuli. Pořád se to může změnit, ne? Rozhodčí si uvědomí, že došlo k chybě, že někdo špatně zadal bodové hodnocení a… Jenže to se nestane, vím, že se to nestane. Enderův poslední skok byl otřesný.  

Od začátku to nebylo nic moc. Působil nesoustředěně a roztržitě. V každém kole byla nějaká chybička, ale stále se držel na druhém místě. Než se těsně před koncem propadl na třetí.  

A pak… byl to těžký skok, čtyři a půl salta s rozběhem – s takovým skokem by klidně mohl vyhrát na olympiádě. Viděl jsem ho to skákat už tolikrát a nikdy ani na vteřinu nezaváhal. Skákal čistě a sebevědomě a voda se za ním pokaždé nádherně zavřela.  

Paddock není ten typ, co by dělal chyby. Ani malinké.  

Takže proč to nedotočil a rozbil se o hladinu?  

Na obrovské obrazovce vysoko nad bazénem nám ukážou jeho skok ještě jednou, ve zpomaleném záběru, ale i když ho sleduju fakt pozorně, nechápu, co se stalo. Kde se to pokazilo.  

Ucítím slabé škubnutí v žaludku, jako by se mi tělo snažilo připomenout, co jsem před závody udělal. Mohlo to… mohlo ho to vykolejit? Mohl to být důvod, proč byl roztržitý? Tlak v žaludku se změní na zatím nepatrný strach, který ale s každým nádechem roste.  

Chci se za ním rozejít, jenže stojím před kamerami. Kluk po pravé straně mi blahopřeje k prvnímu místu, a tak se spíš automaticky usměju.  

Kameraman mi dá instrukci, abych se koukl do kamery. Udělám to. Paddock si mezitím bere od osobního trenéra ručník. Fotograf mě a další dva kluky poprosí, ať si stoupneme k sobě, aby nás mohl vyfotit. Udělám to. Paddock zrovna něco naštvaně odsekává Rowellovi. Televizní reportérka ode mě chce nějaké vyjádření. Jaké to je vyhrát a vědět, že mě čeká mistrovství světa? Odpovím jí, ale sám si nejsem jistý, jestli to, co říkám, vůbec dává smysl.  

Paddock mezitím odchází. Bere si tašku a mizí v chodbě vedoucí k šatnám.  

Ani se mým směrem neohlédne. Nic.  

Srdce se mi znovu sevře. 

Celý život jsem chtěl vyhrát. Celý život jsem ho chtěl porazit. Být první a lepší, neoddiskutovatelně, bez sebemenších nejistot. Chtěl jsem, aby konečně bylo jasno. A teď, když ta chvíle nastala, vlastně to není nic moc. Nedokážu se radovat, nedokážu to správně procítit. Jen je mi divně.  

Focení a rozhovor proběhnou rychle. Taky jsme pořád v titěrných plavkách a mokří, proto nás nechají jít. Vyhlášení má proběhnout za čtyřicet minut, což je dost času dát se do kupy. V mém případě to znamená najít Endera a říct mu… Nevím, co bych mu měl říct, ale doufám, že jakmile budu s ním, najdu ta správná slova.  

Kouknu na Rowella, který se usměje a pogratuluje mi. Zklamání, že to Ender nedal, na sobě nedá ani na vteřinu znát. Přesto ho nepřekvapí, když mu řeknu, že si s Paddockem potřebuju promluvit. V rychlosti na sebe hodím teplákovku a proběhnu dlouhou chodbou k šatnám.  

Neklepu, prostě vrazím dovnitř. Je to taky moje šatna! A zarazím se, když si uvědomím, že Ender jen v teplácích, těch samých, co mám já, sedí na lavičce, zatímco mu fyzioterapeutka kontroluje rameno.  

Udělal si něco s ramenem? Při tom posledním… pádu?  

Zavřu za sebou, opřu se zády o stěnu a čekám, dokud fyzioterapeutka neudělá krok dozadu a neřekne: „Bude to v pořádku. Je to jenom naražené.“  

Ender přikývne, ale pak se jeho oči zabodnou do mě.  

„Mohl… Můžu být s Enderem na chvíli sám?“ pronesu rozpačitě, odlepím se od stěny a dojdu k lavičce.  

Fyzioterapeutka přikývne a bez dalších řečí odejde. 

Takže jsme s Enderem sami. Naposledy jsme byli sami taky tady. V této místnosti, kdy jsem si klekl a pořádně mu vykouřil. A i když to není tak dávno, možná tak dvě hodiny zpátky, stejně mi přijde, že se to stalo v úplně jiné době.  

Sednu si na lavičku a sotva to udělám, Ender vstane. Zkříží ruce na hrudi, a jelikož na sobě nemá tričko, vidím dost zřetelně, jak zatíná svaly. A taky velký rudý flek na rameni.  

„Jsi v pohodě?“ zamumlám a zním jako starostlivý hňup. Kdyby byla situace obráceně, nebyl bych v pohodě. A rozhodně bych to dával dost najevo.  

Ender je mezitím až děsivě nehybný. Trvá deset nekonečných vteřin, než oznámí: „Ne.“  

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptám se a nepatrně se na lavičce posunu blíž. Chci – kurva já přece chápu, že je nasraný, smutný a zklamaný, chápu, že to bolí, že na tohle nejsme zvyklí – aby mi dal najevo, že mezi námi je všechno v pořádku. Jasně, tohle je nová situace. Umíme být první a druhý a teď prostě musíme přijít na to, co znamená první a čtvrtý, ale to mezi námi nic nemění, ne?  

NE?  

„Nevím,“ odvětí Ender, jako by každou moji zběsilou myšlenku slyšel. „Myslíš jako vykouřit mi péro?“  

Chodíme spolu po minovém poli a zrovna jsme na jednu obrovskou minu narazili, dojde mi. Na tohle upřímně nemám co říct, proto mlčím. Pět vteřin, deset, třicet, minutu…  

Ender to už nevydrží, popadne lahev s vodou a mrští s ní na druhou stranu místnosti. „Kurva, do píče!“ zaječí. 

Ošiju se, ale aspoň už jsme se dostali k emocím. To je fajn, mnohem lepší než uzavřenost. „Hele, čtvrtý místo je na hovno, ale nic to neznamená. Na mistrovství určitě pojedeš. Ne… Berou přece výsledky za celou sezónu a tys skákal skvěle.“  

Teda aspoň doufám, že národní trenéři budou koukat na výsledky z celé sezóny. Že Paddock skákal skvěle, vím. Jenže pravdou je, že vlastně netuším, jak to funguje. Zatím každý rok jeli jen první tři a já byl první nebo druhý a o ostatní se moc nezajímal. 

Ender nejspíš myslí na to samé, jelikož vyštěkne: „Berou jenom první tři, do prdele! Co to tady meleš?!“  

Vzdychnu. Jsem unavený. „Snažím se tě uklidnit. Tohle není konec,“ odvětím. 

Což ve výsledku vůbec nefunguje, spíš naopak, protože Ender vybuchne jako obrovská naštvaná sopka a začne… no soptit. „To JE konec! Je to kurva konec. Konec všeho. Skočil jsem jako úplnej čurák. A proč? Protože… Protože mě rozptyluješ. Od tý doby, co spolu šukáme, jsem mimo. Chápu, že pro tebe to není žádná tragédie, že jo. Jasně, seš soutěživej, ale i kdyby se ti nedařilo, tak se prostě nakvartýruješ do nějakýho baráku, co patří vašim. Třeba na čas do Švýcarska, promyslet si, co se životem. Zatímco já si můžu, hmm, nech mě hádat, můžu si najít práci jako taxikář? Nebo, já nevím, vole, starat se o máminu opici a dělat snídani jejím milencům? Chápeš to aspoň trochu, Kevine, nebo to podle tebe pořád není tragédie? Byls u mě doma, byls na místě, kde jsem žil. Uvědomuješ si, co by to pro mě znamenalo, nebýt dobrej? Nebýt nejlepší? Uvědomuješ si do prdele, že já tady bojuju o úplně jiný věci než ty, nebo seš tak zaujatej mým čurákem, že tě vůbec nenapadlo, jak bych se třeba mohl cítit?“ 

Tohle bolí, ani se to nesnažím skrývat. Nakrčím čelo a cítím, jak potupně rudnu. „Já ale nemůžu za to, žes to nedal,“ pronesu pomalu a důrazně. Tohle bychom si měli vyjasnit co nejdřív. 

Jenže Ender nesouhlasí. „Ale jo, Kevine, můžeš za to. Spousta lidí má před skákáním nějakej rituál a ten můj nejspíš je, že bliju. Jenomže tebe napadlo, že si trochu užijeme, protože o nic nejde. Zas a opět šlo prostě jenom o tebe. Protože tohle všechno je sranda, že jo? Jenom si spolu užíváme, o nic nejde. Dokonce mě máš, jakže to bylo, celkem rád? Tak díky!“  

Znovu. Tohle bolí. Ale přece to není pravda. Vím, že jsem občas zahleděnej do sebe, nikdy jsem to nijak extra nezapíral, pro Endera jsem ovšem dělal hezký věci. Ne? I to dnešní kouření jsem myslel hezky. Chtěl jsem mu pomoct. Chtěl jsem…  

Ten strach, který jsem předtím cítil, byl podle všeho nejspíš opodstatněný a pořád roste. Je obrovský, vyplňuje celou místnost. „Jdi do prdele, Paddocku,“ vyštěknu a vstanu. „Mohls říct, že nechceš, ale to tě napadlo, až když ses mi vystříkal do pusy, co? Já… chtěl jsem ti pomoct. Dobrý, tak jsem to asi posral, ale ne…“ 

Ne co? Není to moje chyba? Ale tím si přece nejsem vůbec jistý. Kdybych byl, asi by moje první myšlenka po Enderově skoku nebyla: bude se na mě zlobit. Možná bych po cestě za ním do šatny zoufale nedoufal, že bude chápat, že jsem to neudělal naschvál. A nejspíš i proto mám teď tendenci se vztekat. 

„Promluvíme si o tom později. Až se budeš cítit líp,“ navrhnu sklesle. Teď se fakt nehodí, abych tu na něj začal řvát, že jsem do něj zamilovanej a potřebuju, aby mě kurva objal, jinak se moje vnitřnosti evidentně neplánují uklidnit.  

„Ne,“ zavrtí Ender hlavou. 

Pohlédnu mu do očí a najednou vím, co se chystá říct. Ani se nemusí namáhat, má to vepsané ve tváři. Ale jestli myslí, že mu to usnadním, tak ne, jen ať to řekne.  

Obrátí se mi žaludek. Třeba to teď budu já, kdo se poblije, a Ender si uvědomí, jaký je sebestředný šulin, a zazpívá mi Adele. Což se nestane. Místo toho…  

„Nepromluvíme si. Není o čem. Potřebuju, aby ses ode mě držel dál. Potřebuju se soustředit na sebe, na to, v čem jsem dobrej, a ne se nechat rozptylovat někým, kdo…“ rozhodí rukama.  

Nevím, jak ta věta pokračuje. Ale umím si to celkem obstojně doplnit.  

Někým, kdo se na mě věší. Kdo se mnou dokonce jel na víkend do New Yorku, protože nechtěl být sám. Někým, kdo se ani před závodem nedokáže držet dál. Někým, kdo je ze mě tak podělanej, že mi otravuje každou minutu dne. Někým, kdo je mnou celkem neskrývaně posedlej!  

Kdyby tohle řekl, určitě bych se neudržel a vpálil mu, že jsem zamilovanej, tak ať si třeba nasere. Naser si, Endere Paddocku. Skáčeš jak lama, jak podělenej kretén, co poprvé vylezl na věž. Jsi odporná nelidská bytost, arogantní ospalec, co… Nestihnu se ani nadechnout. Nestihnu ho uškemrat, aby to nedělal.  

„Dřel jsem na to celej život. Ale to jsme od začátku věděli. Že spolu můžeme vyhrát. Jenže já kvůli tobě teď prohrál. Prostě… jsem prohrál. Takže mě nech kurva na pokoji, Newmane.“  

Říká to celou dobu, ale teprve s Newmanem mi všechno zacvakne na své místo. 

Ender Paddock se zlobí, viní mě a posílá pryč. Protože je konec. Konec. Je konec. 

Chvíli na něj upřeně koukám, ale on ani na vteřinu nezaváhá. Naštvání ani na okamžik nepovolí. Tím pádem to myslí opravdu vážně. Nejsou to taková ta slova, která člověk prostě vypálí a následně jich okamžitě lituje. Jestli Ender něčeho lituje, tak pravděpodobně jen toho, že si mě pustil do života.  

Dám tomu ještě posledních pět vteřin.  

Pět. Čtyři. Tři… Nemám žádnou podělanou hrdost. Vážně čekám, jestli si to nerozmyslí.  

Dva. A pak už jen jedna. Ender Paddock tam pořád nehnutě stojí, působí jako bůh pomsty, a nic zpátky nevezme, takže jen přikývnu a odejdu. I když odejdu asi není to správné slovo.  

Vystřelím pryč. Zmizím.  

Uteču. 

*** 

„Ty nejsi připravený?“ povytáhne Walter obočí.  

„Na co?“ nechápu. Musím strčit ruce do kapes, aby neviděl, jak se mi třesou. Uhnu pohledem směrem k plakátu na stěně a začnu ho číst, písmenko po písmenku. 

„Na vyhlášení,“ odpoví Walter. Obočí má pořád až někde na vršku hlavy. Vážně je tak hrozně moc překvapený, že… já vlastně nevím, o čem se přesně bavíme, takže ani nerozumím tomu, co ho tak udivuje.  

„Aha,“ hlesnu a znovu se zaměřím na ten plakát. Je o kurzech skoků do vody pro nejmenší. To dává smysl. Jestli chce být člověk nejlepší, musí začít jako malej.  

„Kevine,“ pronese Walter a stoupne si do mého zorného pole. Takže mám přímo před sebou to jeho otravné obočí. „Stalo se něco? Pohádali jste se?“  

Ani nemusí upřesňovat, koho tím myslí. Oba víme, o co jde. O koho jde. Kdo se zlobí. 

Nadechnu se, abych něco řekl, ale nakonec mi každé slovo přijde úplně zbytečné, proto pusu zase zavřu a pokrčím rameny. Jakože ano. Ale možná se mi to jen zdálo, možná národní mistrovství ještě neproběhlo, všechny skoky nás zatím čekají a já se tady úplně pitomě potuluju a čtu popisky na plakátech.  

Walter se taky nadechne. Na rozdíl ode mě chce ale něco říct, akorát mu v tom zabrání zvučný hlas na druhé straně chodby. „Kevine, krucinál! Za pět minut je vyhlášení.“ Zhruba vteřinu nato k nám dopajdá Rowell a tváří se… zvláštně.  

Ještě před chvílí jsem ho viděl a mluvil s ním, ale od té doby se muselo něco změnit, protože najednou působí roztržitě. Ani nečeká, že bych něco řekl, vůbec ho nezajímá, že mám rozečtený plakát, prostě mi naznačí, abych šel s ním.  

Tak jdu. Dlouhou chodbou zpátky k bazénu.  

No a pak se stane něco hodně divného, protože trenér zničehonic zastaví a řekne: „Po vyhlášení nemluv s žádným novinářem. Na nic neodpovídej. Budeme se tě snažit co nejrychleji dostat do autobusu.“  

Všechno se děje děsně rychle, nebo jsem já příšerně zpomalený. Tak jako tak, s rychlostí světa se nějak nepotkávám, míjíme se, a než se vymáčknu, trenér už zase pokračuje v chůzi. Za okamžik jsme mezi lidmi, všude kolem je hromada sportovců, trenérů, diváků, pořadatelů a někde mezi nimi já.  

Každý na mě čumí, což asi dává smysl, když jsem vyhrál. A přesto mi připadá, jako by v tom bylo něco víc. Jako by úplně všichni, hlavně trenér, věděli, že se se mnou Paddock právě rozešel. 

Jeden velký a definitivní konec pro Newmana. Zrovna ve chvíli, kdy se zamiloval. Kdy se rozhodl věřit. Konec pro Kevina. Sotva na okamžik povolí a přestane všechno paranoidně hlídat.  

Jak tohle ale ostatní vědí?  

Přejedu si dlaní po čele, abych zkontroloval, jestli tam nemám lihovkou napsaný rozchod s Paddockem, ale ne… Na prstech nenajdu ani trochu černé barvy.  

Není na hovno, že zrovna v takové situaci vidím růžově?  

Vyhrál jsem. Tak proč necítím radost?  

Vyhlášení proběhne někde daleko ode mě. Teda já tam jsem, celou dobu se usmívám, mávám, stoupám si na bednu, přebírám medaili, poslouchám hymnu, gratuluju druhému a třetímu místu, fotím se… ale nic z toho příliš nevnímám. Nutím se do každého pohybu a myslím jen na to, až se konečně dostanu do autobusu a zapadnu do sedačky.  

Díkybohu, že chce trenér vyjet rychle.  

Žádné rozhovory s médii.  

Což je trochu divné. Astra Akademie má mediální pozornost moc ráda. Zakládá si na ní, takže tohle je od Rowella velmi pozorné, že nechce, abych se po tom konci přemáhal a s někým se vybavoval. Fakt se necítím na to, abych se usmíval a říkal, jak jsem dobrej, když jsem Paddocka takhle očividně sejmul.  

A přitom to byl spíš on, kdo mě dneska sejmul.  

Až na to, že vůbec nechápu, jak Rowell ví, že jsem na dně. Na čele to napsané nemám. Ale možná mu to fakt bylo celou dobu jasné. Viděl nás přece s End-Paddockem každý den na tréninku. Třeba o nás už ví nějakou dobu a dneska, když to skončilo takhle, tušil, co bude následovat.  

Čekám, až slavností ceremoniál skončí, a sotva se to stane, všimnu si, že se ke mně tlačí hned několik novinářů. Jenže najednou jim cestu zatarasí moje osobní trenérka a přímo přede mnou se zjeví Rowell.  

„Musíme jít. Není čas,“ vyhrkne. „Rovnou do autobusu. Věci ti sbalí a donese asistent.“  

Pořád se cítím trochu zvláštně a odtrženě, ale tohle mi definitivně přijde dost divné na to, aby mě to trochu probralo. „Děje se něco?“ zeptám se, zatímco spěcháme k východu. 

Rowell se místo odpovědi otočí na moji osobní trenérku, která nás mezitím dohnala. „Už jsem mluvil s Maggie. Nařídila vypnout komentáře a zprávy na všech našich sociálních sítích a připravuje prohlášení, že do prdele každému může být u řiti soukromí našich sportovců.“ 

Maggie pracuje jako PR Astra Akademie a dohlíží i na sociální sítě. Upřímně doufám, že bude milejší než Rowell, kterého snad poprvé v životě vidím doopravdy naštvaného. Nevím na koho a nevím proč, ale jde z něj celkem hrůza, a tak mlčím a prostě jdu k autobusu.  

K mému překvapení nestojí před stadionem, ale čeká odstavený u zadního vchodu hned vedle popelnice, skoro jako by se schovával. Rowell k němu dopajdá, zaklepe na dveře a řidič okamžitě otevře. 

Ničemu nerozumím.  

Zdá se mi to, nebo mě Rowell právě unáší?  

Pokud ano, je mi to jedno a beze slova nastoupím. 

Zlatá medaile mi poskakuje na krku, houpe se sem a tam, proto ji chytím, a zrovna v ten moment, kdy ji sevřu, si všimnu, že v autobuse je kromě řidiče jen jedna další osoba. En-Paddock.  

Sedí na dvojsedačce v páté řadě vlevo a tváří se vyjeveně, jako by ho zrovna taky unesli. Jenže pak uvidí mě, to, jak si držím medaili, něco v něm přecvakne a už je tady zase jen arogantní sráč. Odvrátí pohled a raději se zadívá z okna na špinavou popelnici.  

Trenér ukáže na dvojsedačku v páté řadě vpravo, tedy přes uličku od End-Paddocka, abych si tam sedl. Ale to se asi posral, nebudu se celou cestu otravovat s tím, že bych na něj mohl vidět. Raději zapadnu do šesté řady přes uličku, takhle uvidím maximálně vršek jeho hlavy. Rozcuchané vlasy, které jsem rád tahal a prohraboval.  

Zaměřím se na trenéra. Teprve teď mi dojde, že se pořád tváří divně. Je nervózní? Roztěkaný? Naštvaný? Překvapený? Možná všechno dohromady. 

„Co se děje?“ chci konečně vědět.  

Rowell nejprve koukne na Endera, pak na mě, pak znovu na Endera a nakonec se rozhodne, že bude mluvit tak nějak do prostoru mezi námi. „Kluci, nemůžu vám říkat, co máte dělat, ale možná by bylo lepší, kdybyste se vůbec nedívali na net.“  

Rozhodím rukama. To mi opravdu pomohlo. Trenér si mojí frustrace nejspíš všimne, jelikož se zhluboka nadechne a pokračuje: „Někdo před závody vyfotil, jak se líbáte, a dal to na Instagram.“ 

Ještě že nemám mobil u sebe, protože bych asi nevydržel a okamžitě se podíval. Takhle se prostě jen… zaseknu. Protože… cože?  

„Někdo nás vyfotil, jak se líbáme?“ zopakuje Ender a v hlase se mu odráží velmi podobná panika, která mnou teď cloumá. Ze strany na stranu, jako bych se měl každým okamžikem poblít. Jenže na rozdíl ode mě on u sebe svoje věci má, takže trenérovu radu neposlechne a za chvíli se prázdným autobusem ozve kanonáda upozornění. Můžu si jen představovat, co všechno na mě čeká, ale nejspíš to nebude nic hezkého.  

Rowell je zcela evidentně rozhozený, přesto poznám, že se kvůli nám snaží tvářit, jakože o nic nejde. „Mluvil jsem s Maggie, teda se slečnou Sutterovou, a oběma vám doporučuje, abyste si přepnuli všechny účty na soukromé a vypnuli komentáře pod příspěvky. A já za sebe chci říct – a tohle je dle mého v dané situaci to nejdůležitější – že nikomu nic nedlužíte. Nemusíte se k ničemu vyjadřovat nebo dávat prohlášení. Pokud otázky nesměřují výhradně na skoky do vody, nemáte žádnou povinnost o čemkoli mluvit.“  

„Mluvit o čem? O tom, že jsme spolu poslední půl rok šukali? Teď už je to přece jedno, když to všichni vědí!“ vyštěknu. Právě jsem vyhrál národní mistrovství, dvakrát – synchro i individuál. Poprvé v životě jsem se zamiloval a dostal kopačky, a k tomu teď celý svět navíc ví, že jsem se před závody vášnivě líbal se svým skokanským parťákem. Tím pádem nikdo nemůže očekávat, že v takovém koktejlu emocí budu milej. Nebo příčetnej. Praštím pěstí do sedačky, ale nijak extra mě to nezklidní. 

Trenér překvapeně povytáhne obočí, zatímco Ender se otočí a věnuje mi dost šokovaný pohled. Je mi to jedno. Ať se třeba ubrečí k smrti. Ať si klidně hází vinu za svoji neschopnost na mě. Ať se problije do bezvědomí. Seru na něj.  

Nikdo však už nestihne na můj výlev nic říct, protože se dveře autobusu najednou otevřou a objeví se asistent s mojí taškou přes rameno. A hned za ním všichni ostatní. Většina skokanů a skokanek, trenéři, zdravotník a další členové podpůrného týmu. 

Z jejich výrazů poznám, že vědí… Úplně každý z nich viděl tu fotku.  

Asistent mi podá věci a jde si sednout dopředu. Já si mezitím nasadím kapuci a zahledím se z okna, abych nemusel nikoho brát na vědomí. Jen letmo vnímám, že se u mé sedačky na chvíli zastaví Walter, jenže po pár vteřinách se za ním začne tvořit fronta, tak odejde. Zapadne na dvousedačku hned za mnou, ale i kdyby mi třeba seděl na klíně, dokázal bych celkem odhodlaně předstírat, že neexistuje.  

Dostanu se do divného stavu, kdy nic kolem téměř nevnímám. Ani nevím, jak dlouho ještě trvá, než se autobus rozjede. Prostě najednou koukám na ubíhající domy za oknem a autobus se kodrcá po silnici zpátky do kampusu.  

Měli bychom dorazit až pozdě v noci, takže mě čeká ještě hromada času, kdy budu muset s Paddockem dýchat stejný vzduch. Je mi z toho na blití.  

Vyhrál jsem. Porazil jsem ho. A je mi tak strašně špatně…  

Aniž bych nad tím přemýšlel, vytáhnu z tašky mobil a zapnu ho. Data zatím nechám vypnutá, ale i to stačí, abych poznal, že se něco změnilo. Volalo mi několik neznámých čísel – všechna zablokuju. A taky tam mám dlouhou zprávu od Riggse. V první větě mi jménem celé rodiny gratuluje k vítězství. Zbytek nečtu a celou zprávu otráveně smažu.  

A pak mě napadne, že bych se podíval na… TU fotku.  

Jenže…  

Raději mobil zase vypnu a schovám. Nechci s tím mít nic společného, nechci si číst podporující ani nenávistné komentáře, nechci vidět, jak někdo zachytil okamžik, kdy všechno bylo v pořádku a já idiotsky myslel, že to tak i zůstane. 

Nechci nic. 

Nebo teda… Kdybych si mohl něco přát, kdybych si fakt mohl přát jednu jedinou věc, chtěl bych, aby mě někdo zastavil. Aby mi vstoupil do cesty, něco řekl, zdržel mě a já vešel do šatny později a našel už Endera s hlavou v záchodě. Chtěl bych, abych si neklekl na zem a nekouřil mu. Chtěl bych, aby byl Ender druhý. Aby ta situace s fotkou byla fakt na hovno, ale mohli jsme ji zvládnout spolu.  

Chtěl bych, aby… no, chtěl bych Endera.  

Kopl mě do prdele a já ho stejně chci. 

Za to se fakt upřímně nenávidím.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥