---

Sobota 

Klečím u mísy a čekám, až to přejde. Ztěžka oddechuju, nebo spíš funím, a zkouším se soustředit na kachličky. Těmhle záchodům dávám sedm z deseti. Mají hezký třívrstvý hajzlpapír, čistou štětku, prkýnko i mísu. A podlaha není ani trochu špinavá, takže nemám strach, že si zaseru teplákovku. Jedinou nevýhodu – a proto jsem taky strhnul tři body – představují kabinky, co nesahají až ke stropu.  

Na menších závodech mi to nevadí, Nationals se ale účastní dost lidí. Moje dávení tak slyší snad všichni skokani, co se rozhodli před začátkem vychcat. Když navíc o několik vteřin později s hlasitým plesk hodím šavli, přijde mi, že se někdo uchechtne. 

Takže o blicím soukromí nemůže být ani řeč.  

Má to ale samozřejmě i svoje výhody – Kevin mě podle zvuků jednoduše najde. Zaklepe, a jakmile otevřu, protáhne se dovnitř.  

„Tak tady seš,“ řekne nevzrušeně. Odmotá kus toaleťáku a podá mi ho, abych si otřel pusu. Následně se opře o dveře a ruce založí na hrudi. Má na sobě stejnou teplákovku jako já, akorát výjimečně se svým jménem. Vždycky, když ho v ní vidím, vzpomenu si, jak si na regionálkách oblékl tu moji a pak pičoval na Rowella, což způsobilo, že mu Rowell na posledních trénincích až nezdravě často pokládal otázku, jestli se cítí dobře.  

Vždycky mě to rozesmálo.  

Naštěstí (naštěstí pro něj) vyhrál Kevin o několik týdnů později Zones a Rowell mu dal pokoj. Dokonce mám podezření, že se mu ulevilo. Nevím ale, co si myslel. Že by Kevin skočil šipku z balkónu hotelového pokoje, kdyby dostal podruhé za sebou stříbro?  

Opřu se lokty o prkýnko a soustředím se na svůj dech. Pak si odplivnu a spláchnu. Rozhodně ještě není konec, cítím to v břiše.  

Tyhle kabinky nejsou kdovíjak velké – možná jim za to uberu další bod – takže Kevin stojí zčásti nade mnou a zamyšleně čeká, až se znovu skloním k míse. Upřímně, v tomhle má báječné předpoklady být můj parťák, protože například Owen byl ten typ, kterému se z jakéhokoli náznaku blití taky navalovalo, tím pádem se pokaždé držel co nejdál.  

Ne že bych Kevinovu přítomnost vítal. Jsem radši, když mě vidí v sexy situacích, ideálně když pode mnou zrovna leží a kňourá, zatímco do něj buším. A ne ve chvíli, kdy se snažím vyzvracet vnitřnosti. 

Znovu to ze mě letí. Kevin natáhne ruku a konejšivě mi ji položí na rameno. Nemluví, jelikož kolem pořád chodí dost lidí, ale jakmile se někdo zeptá: „V pohodě?“, Kevin místo mě odsekne: „Jo.“  

Jeho dlaň na mém rameni hřeje, propíjí se skrz látku i kůži jako otisk a pak dál do mě, až ho mám už zase všude. Skoro pocítím nutkání ji ze sebe setřást, ale momentálně řeším jiné starosti. Například blití potřetí. A to je konečná, potom se Kevinovi na obličeji vždycky objeví zamračená vráska a já vím naprosto přesně, na co myslí. 

Jestli budu zvracet znovu, dojde pro zdravotníka a bude s ním řešit, že potřebuju doplnit tekutiny. Přísahám, kdyby měl po ruce kapačku, bez váhání by mě na ni napíchl, jenom abych neohrozil naše šance na vítězství. Ale třeba mu křivdím a v tuhle chvíli mu ze všeho nejvíc záleží na mně a ne na vítězství. 

Má mě přece celkem dost rád.  

I když v  rozhovoru pro Sports Illustrated řekl, že s  nikým nechodí. Což dává smysl, já taky s  nikým nechodím, jenom… Proč to řekl? Nemohl aspoň…  

Celkem dost rád. Pche. 

Pořád jako bych to slyšel v hlavě, zatímco si toaleťákem pečlivě otírám pusu a potřetí splachuju. Pohlédnu na Kevina a přikývnu. Hotovo, tlak v břiše povolil, než se tam usadí zase ten divný pocit, jeden z mnoha, co mě poslední dobou pronásledují. Vstanu a Kevinova dlaň sklouzne z mých zad.  

Společně vyjdeme ven a v umývárně už nikdo kromě nás není. Opláchnu si obličej studenou vodou a pak si od Kevina beru věci – pastu na zuby a kartáček, cestovní ústní vodu, dvě mentosky. Ty mi podá na propnuté dlani jako koni, blbeček. Stejně se mi povede trochu ho kousnout, když si je od něj beru.  

Pobaveně se uchechtne. 

„Teď to bude takhle,“ řeknu maličko chraptivě, protože jsem jako vždycky tak trochu vyzvracel i svůj hlas a musím počkat, až se vrátí zpátky. „Ty mi zazpíváš extrémně falešně Set Fire to the Rain a pak vyhrajeme.“ 

*** 

Neděle 

Vážně bych si mohl říct a nějak vnuknout tuhle myšlenku všem orgánům, že jsem si včera prožil svoje a dneska není důvod nic z toho předzávodního rituálu opakovat. Do hajzlu, proto tak nesnáším, když máme skoky rozdělené do dvou dní. Protože nový den znamená, že mi může být zase blbě. 

Jsem z toho patřičně otrávenej. Chodím po šatně ode zdi ke zdi a tisknu si plechovku kokosové vody na čelo, zatímco odpočítávám minuty do začátku závodu. A že jich ještě zbývá hodně. Dost na to, abych se každou chvíli vydal dlouhou chodbou k záchodům a navštívil jednu z kabinek. Kdoví, třeba na mě zbyde ta samá jako včera. 

Nemám tušení, kde je Kevin. Po tom, co na sebe hodil čisté hadry, připravený utkat se o první místo s celým národem, a především se mnou, někam vypadl. Ale tak to je vždycky, když skáčeme proti sobě. Velmi rychle zapomínáme na to, že jsme ještě včera byli tým – kurevsky hvězdný tým – a zlatá medaile na stolku v mém pokoji je toho důkazem.  

Byla první, co jsem viděl po probuzení, dokonce i vrhala zlatavé odlesky. Včera mi taky přišla hromada zpráv na Insta. Gratulace k vítězství, homofobní žvásty, blahopřání, srdíčka a rozplývání se nad tím, jak nám to spolu sluší. A v neposlední řadě spousta komentářů o tom, že jsme naprosto skvělí a máme na to na mistrovství světa zazářit. 

Je to zvláštní, ale asi tomu taky věřím. Že spolu dokážeme porazit i neporazitelné Číňany.  

Celou dobu jsem v to samozřejmě doufal, s vidinou tohohle jsem se tenkrát nechal ukecat ke spolupráci s Kevinem, ale poslední dobou mi to připadá tak nějak reálnější. Jako bych s Kevinem… dokázal všechno. 

A ta myšlenka je strašně patetická.  

Každopádně bych chtěl vědět, jestli jsou Zhao a Li alespoň trochu nervózní. Nedávají rozhovory a jejich týmový Insta působí hodně profesionálně a neosobně, určitě o nás ale vědí.  

Otevřu plechovku a zaváhám, než se napiju. Když už, tak už. Buď mi to trochu zklidní žaludek, nebo… No, asi je jasné, jak to může dopadnout. 

Studená kokosová voda chutná skvěle. Vzpomenu si, že podobně sladce chutnaly Kevinovy rty, jakmile jsem po večeři na chvíli vklouzl k němu do pokoje. Jenom jsme se líbali. Nechtěli jsme riskovat, kdyby ho Rowell náhodou ráno zase hledal, navíc jsme byli po celém dni unavení a shodli jsme se, že potřebujeme regenerovat a připravit se na dnešek. Přál jsem si ten okamžik protáhnout co nejvíc, protože mi bylo jasné, že jakmile odejdu, budeme zase dva cizinci, dokud dneska jeden z nás nevyhraje.  

A taky jsem chtěl říct: Pojď, lehneme si, nemusíme šukat, můžeme jenom být. 

Jenomže jsem na to neměl koule.  

S každým dalším závodem, kdy stojíme proti sobě, je pro mě složitější prohodit něco jako: Doufám, že se rozmázneš o hladinu, ty kriple. Možná mám strach, že bych do toho nedokázal dát to správné popíchnutí a znělo by to spíš láskyplně. Ježišikriste. Doufám, že až se dneska pobliju, poletí ze mě i všechny emoce. Každý jeden pocit, kdy mě napadá, že je Kevin můj.  

Zrovna když pomyslím na to, jestli vůbec někam chodit, třeba bych se mohl poblít do odpaďáku přímo tady, dveře se rozletí. Dovnitř vpadne Kevin. Rozhlédne se, při pohledu na mě trochu povytáhne koutek a pak za sebou zamkne. Dopřeje si dlouhý nádech. „Ahoj,“ řekne překvapivě jemně. Takže možná zatím není úplný cizinec a nepřítel.  

„Čau,“ mávnu na něj. „Asi nezamykej, musel bych se vyblít do koše. Zrovna jsem nad tím přemýšlel. I když asi půjdu spíš na hajzl, protože ten koš je z boku takovej, že by to tím proteklo, chápeš.“ Znovu se napiju… a pak už radši nepiju, jelikož mi ta kokosová voda připadá najednou celkem hnusná. „Tohle nesnáším na závodech, co se konaj dva dny,“ přiznám. 

Kevin se zaculí ještě víc. „Mám takový nápad.“ A moje připomínky ohledně zamknuté šatny ignoruje. Nejspíš vsází na to, že sem nikdo hned tak nepřijde a nebude lomcovat klikou. Jsme jediní z Astry, kteří se dostali do finále Nationals v individuálu, věž na deset metrů. Z druháků se probojoval jenom jeden kluk, ale ten si před pár dny zvrtnul kotník. Ne že by měl kdovíjaké šance, nicméně takhle to znamená, že máme šatnu pro sebe.  

Já a Kevin. 

Já a Kevin, který na mě kouká, jako by mě chtěl ochutnat.  

Povytáhnu obočí a on teď působí ještě víc rošťácky, fakt, jako malej kluk, co udělal nějakou šílenost. Přičemž moje srdce trapně tluče takovou rychlostí, až si říkám hej, někdo by mi měl možná změřit tlak. Bylo něco s tou kokosovou vodou, nebo jde o ty oči, o ty kurevsky modré oči, které jsou jako nejhlubší oceán?  

Kevin dojde blíž a kouká na mě. Čekám, že mě políbí, já zamručím, že do háje riskuje, protože je mi blbě, ale budu myslet na to, jak jsem rád, když není tentokrát tak cizí a nedrží se před individuálem ve svojí ulitě. 

Mám tendenci pohlédnout mu na rty.  

Ale on mě nepolíbí. Místo toho přede mnou padne na kolena. 

„Ježiši, Kevine…“ vydechnu a marně hledám další slova, jenomže to už mi stahuje tepláky a hned nato plavky a já cítím, jak se mi všechna krev přesouvá do péra. Kevin na mě prostě takhle působí. I když jsme si už navzájem kouřili tolikrát, teď je v tom něco navíc. Asi protože si uvědomuju, že to dělá pro mě. Nevím, jak to líp popsat. 

Prostě že to je po všech stránkách nesobecký gesto. Místo toho, aby se protahoval a rozcvičoval, je tady se mnou. 

„Kotě, víš jistě, že to je… ach, ty vole…“  

Zas netuším, jak pokračovat, tak definitivně zmlknu a prohrábnu mu vlasy. Fascinovaně sleduju, jak mi prokluzují mezi prsty, zatímco on mě chytí u kořene a pomalu nasaje můj žalud, cucá ho, zlehka si ho zasouvá do pusy a zase ven. Je mu jedno, že se rozpadám na molekuly a napůl se vznáším někde v meziprostoru.  

Roztřeseně položím plechovku na skříňku, kam dosáhnu, a zajedu mu do vlasů i druhou rukou. Není to nijak násilné, spíš ho hladím, dávám mu každým dotekem najevo, že tohle je ono.  

Na chvíli mi připadá, že už nejsme v šatně, ale zpátky v červenorůžovém pokoji, daleko od všeho. Jenom my dva. Já a kluk, který přede mnou klečí na studené zemi, a aniž by přerušil oční kontakt, potěžká mi koule a začne je masírovat, zatímco se přesune k uzdičce – líže ji a oči se mu lesknou vzrušením, jako kdyby tohle všechno působilo ukrutnou slast především jemu.  

V tu chvíli se mi hlavou honí spousta věcí, ale nezvládám je zachytit.  

Jsem roztříštěnej a jediné, co dává smysl, jsou pomalé přírazy, protože nakonec už nedokážu vydržet a tlačím se do Kevinovy pusy. Líbí se mi plnit mu pusu. Pérem, mrdkou, jazykem, někdy i prsty, když chci, aby mi je olízal. A taky tisícem vulgárních i něžných slov, co pro něj mám.  

Kevin mi položí ruce na boky, zaryje do mě nehty a v ten moment se přestane držet zpátky. Hýbe hlavou dopředu a dozadu, šatnou se ozývají mlaskavé zvuky a moje koule s každým pohybem těžknou.  

Přejedu mu palcem po tváři. Zaujatě. Fascinovaně. A pak mu znovu pohlédnu do očí a řeknu jedno jediné slovo. „Prosím.“  

Prosím. 

Kevin mě bere co nejdál, až mu vyhrknou slzy, a stačí pár dalších přírazů, kdy mě nechá, abych mu šukal pusu, než se roztřesu. Stříkám snad věčnost a on mě saje, dokud si není jistý, že je po všem. Skoro až rošťácky mi ukáže, že má na jazyku trochu mojí mrdky, než ji spolkne, a tváří se, jako kdyby o nic nešlo.  

Jako by si prostě jenom tak nepřišel a nerozbil mě.  

Vstane a prohrábne si vlasy, aby si je urovnal. „Dneska budu mentosky potřebovat já,“ prohodí ledabyle.  

Přitáhnu ho k sobě, ruce mi vystřelí jeho směrem a vzápětí ho držím a líbám, ochutnávám z něj sebe. „Ne, seš v pohodě,“ řeknu upřímně. Nosem se mu otřu o tvář. Pak se posbírám a očistím, načež natáhnu plavky a tepláky. Pohlédnu Kevinovi mezi nohy, kde má znatelnou vybouleninu, ale on zavrtí hlavou.  

Sedne si na lavičku a společně čekáme, až to poleví. 

„Tak co?“ zeptá se po chvíli zaujatě. „Budeš zvracet? Nebo půjdeme rovnou na start?“ 

„Asi dobrý,“ pokrčím rameny a usměju se. Mám pocit, že tlak v žaludku ustoupil. Jediné, co dokážu vnímat, je doznívající euforie, která se mísí s nastupujícím adrenalinem. Jsem připravený vylézt na věž a ukrást si to pro sebe.  

Když pak vyjdeme ze šatny a jdeme chodbou k bazénu, jsem to já, kdo poruší bezdotykovou politiku na veřejnosti (ne že bychom v tom byli kdovíjak dobří, jako třeba ta nedávná líbačka na ulici po tom, co dal ten kripl Kevinovi mandlové mléko). Uvědomím si nutkavou potřebu nějak se Kevina dotknout, dát mu najevo… nevím. Že pro mě taky není cizí? A že i když si dneska stříbro odnesu já, bude to mezi námi v pohodě? 

Ale možná tím nechci dát najevo vůbec nic a jediné, co chci, je prostě Kevin. Takže ho chytím za ruku a přitáhnu ho k sobě. „Děkuju,“ řeknu. Dám mu pusu, zlehka se otřu o jeho rty a je to on, kdo polibek prohloubí.  

Netlačíme na sebe. Ruku mám zlehka položenou na jeho pasu a on na mojí hrudi – pocit, že už mi zase krade srdce, se vrátí. Stejný jako v hotelu, kdy jsme poprvé šukali bez kondomu. Je to matoucí a přitom jednoznačné.  

Tak trochu ve snách ustoupím a koukám mu do očí. Olíznu si rty. A pak se jako první rozejdu směrem k bazénu. Kevin jde asi metr za mnou, ale i když se může zdát, že je mezi námi odstup, pořád ho cítím v každé buňce.  

*** 

Nejsem si přesně jistý, co se stane. Ani poprvé. Ani podruhé. Ani potřetí. Mám ztěžklé nohy, betonové schody vedoucí na věž mě vtahují do sebe. Nejhorší je ale žaludek. Už při prvním skoku cítím, že to není dobré. Nechal jsem se strhnout zatraceně skvělým orálem a vystříkal jsem se, ale očividně jsem se měl prostě jenom poctivě vyblít jako vždycky.  

Takhle ve mně zůstaly… věci. Emoce. Přijdu si najednou strašlivě roztržitej. Jako by mě někdo rozerval a rozházel po celém bazénu, po celé hale, mezi lidi v hledišti, na strop, na trenéry. Nedokážu se posbírat.  

Vede mě to k myšlenkám na moje vůbec první závody, kdy jsem začal jako malý kluk skákat. Byl jsem tenkrát takové přestimulované štěndo, trenér se dokonce ptal našich, jestli nemám nějakou formu ADHD, protože jsem se kolikrát chtěl vrhnout bez rozmyslu do vody, měl jsem problémy se soustředit, a teprve když se nade mnou zavřela hladina, připadal jsem si ukotvenější.  

Postupem času jsem se samozřejmě naučil ukotvit i bez toho, abych byl ve vodě, protože roztržitost byla můj největší nepřítel. Dokonce jsem jednu dobu zkoušel meditovat, ale to mi nikdy nešlo. Jediné, co reálně pomáhalo, byl spánek.  

Ne že bych si teď mohl lehnout ve výšce deseti metrů do klubíčka a poklidně to zalomit. Musím být tady, přítomný a vědomý si sám sebe… přitom ani nedokážu rozklíčovat, jak přesně se cítím a co je se mnou špatně. Prostě něco.  

Zatímco kdykoli jindy se držím na prvním až druhém místě, tentokrát je jednoznačně první Kevin a já se rvu o stříbro s Hunterem Davisem z Floridy. A nejhorší na tom je, že nevyhrávám. Čeká mě poslední skok, čtyři a půl salta s rozběhem, který jsem skákal tisíckrát. Jdu na věž a po cestě míjím Kevina – upřeně na mě kouká. Zadumaně. Vlastně se tentokrát ani trochu nesměje, ale to asi dává smysl, když jsou všude kolem fotografové a kamery.  

Cítím, jak se mi pohled jeho modrých očí zabodává do zad, tříští se o mě.  

Moje tělo nefunguje tak, jak bych chtěl. Vrhnu pohled na výsledkovou tabuli a zahýbu rameny. Tohle musím dát. Musím, protože kdyby ne, rozbil bych se ještě víc! Jsem tak zatraceně zmatenej a nejradši bych si zabořil obličej do dlaní. V žaludku mě píchá, jako by do mě někdo zabodnul pletací jehlici, a přestože to zkouším prodýchat, nedaří se.  

Potřebuju to ze sebe dostat. Srovnám nohy k sobě a zírám před sebe. Do krku mi vletí zvratky, ale polknu je.  

Mohlo Kevina napadnout: Když mu vykouřím péro těsně před závody, vyhodí ho to z  konceptu…? Mohlo ho to napadnout? Z tohohle místa na něj nevidím, ale kdyby ano, zeptal bych se. Orgasmus, který mám ještě pořád v paměti, je maličko zkreslený tím, že cítím žaludeční šťávy. 

Kurva, kurva, kurva.  

Jde mi o hodně. Potřebuju se soustředit, protože tohle je něco, na co jsem roky dřel, a nemůžu dovolit, aby mi něco tak fádního jako předzávodní změna (dá se říkat změna tomu, když člověk nehodí šavli?) narušila rutinu. Moje rutina je být nejlepší.  

Znovu zahýbu rameny.  

Prostě jenom NEJSEŠ VE SVOJÍ KŮŽI.  

Ale musíš to překonat. Polkni to.  

Do píči. 

Posranej, posranej já a posranej Kevin, co si před prvním skokem svému trenérovi stěžoval, že ho bolí kolena, z čeho asi, a přitom na mě nenápadně laškovně mrknul. Moje srdce přitom svíral v dlani jako suvenýr.  

Možná i předzávodní blití je rutina. Reid Walkins, skokan z Minnesoty, jednou vztekle dupal a málem se rozbrečel, jen protože nemohl najít nějakou pouťovou cetku od svojí holky, kterou mu dala pro štěstí. Takže to není zas tak přitažené za vlasy.  

Uvědomuju si, že bych měl skočit.  

Jsi nahoře. Tak kurva skoč.  

Všichni se dívají. Mám místo žaludku uzel. Odkašlu si.  

Skoč.  

Brzy se někdo přijde zeptat, proč neskáču. Komentátoři čekají.  

Je to směšné, já jsem směšný. 

A tohle je moje poslední šance, musím to dát, další kolo nebude. A i když na zlato už nemám, chci čisté stříbro. Kevin bude nesnesitelnej, což nějak zvládnu. Prostě si jdu pro stříbro. 

Tak proč neskočíš? 

Říká se, že jakmile se člověk naučí nějakou fyzikou dovednost, tělo si to do sebe uloží, každá buňka v sobě tu informaci má. Stačí se odrazit a svaly budou vědět, co mají dělat. Je to něco jako… svalová paměť. Člověk to nezapomene, stejně jako vzpomínku na první milování. 

Na úsměv kluka, který chce, abych prohrál.  

Na úsměv kluka, kterého miluju z celého svého podělaného srdce.  

Ach. No jistě. Netvař se, že tě to překvapilo, ty jeden čuráčku.  

TAK KURVA DO PRDELE SKOČ, SKOČ, SKOČ! 

ROZEBĚHNI SE A SKOČ. 

Nezáleží na tom, že jsem ten brutálně náročný skok zvládl už tolikrát a pokaždé čistě, bez jediné chybičky. Je jedno, jakou paměť mají svaly, když jediné, co si moje tělo pamatuje a ukládá, jsou modré oči a doteky a smích a vůně vlasů a horkost kůže.  

To, co cítím, mě vystřelí až někam do vesmíru, vychýlí mě to z rovnováhy. Ve chvíli, kdy doběhnu k okraji, odrazím se a skočím, vím, že jsem všechno ztratil. A že to není skok, ale vlastně pád.  

Padám s myšlenkou na to, že miluju Kevina Newmana.  

Pořád ho cítím na jazyku spolu s tou hořkostí, když se dostatečně nepřetočím a místo toho, abych ladně zaplul pod hladinu, se o ni rozmáznu ramenem a dobrou polovinou zad.

Bolest má růžovou barvu.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥