---

Od února do června je většina studentů na Astře ustavičně unavená. Jsme ti nejlepší z nejlepších, a proto jsme všichni tak focusovaní na úspěch, že nám únava už ani nepřijde divná. Život se smrskne na dva stavy – trénujeme a regenerujeme. A nic mezi tím.  

Trénink. A regenerace.  

Trénink a…  

Kromě šestého června. 

Šestého června je magické datum, kdy jsem na jeden malý okamžik ochotný zapomenout na blížící se mistrovství. Taky je to poslední šlehačkový den na následující skoro tři měsíce. Po šestém červnu už si žádné volno, prohřešky a chyby nesmím dovolit.  

Ale to mě teď netíží, protože je šestého června, mám šlehačkový den a taky narozeniny.  

Každý rok si kvůli tomu pronajmu školní klub, celé odpoledne tam trávím s partou a navečer Scott uspořádá pártošku pro další lidi. Zatím se mu to pokaždé vymklo z ruky a byla z toho obrovská akce, na kterou přišla většina školy. Letos to alespoň přiznal hned na začátku, prostě mi oznámil, že pozval každého, koho potkal. 

Jak nad tím tak přemýšlím, zatím pokaždé chyběl jen Ender. A toho jsem letos zase pozval já, takže… Když stojím u baru a sleduju, jak dovnitř proudí další a další lidi, zatímco jim Scott rozdává narozeninové kloboučky, je mi jasné, že to dneska večer bude velké.  

Ale druhý oslavenec si dává načas. Ne a ne se objevit, což nejspíš znamená, že si dopřál po dnešním dopoledním tréninku kratšího šlofíka. A kratší šlofík u Endera znamená šest až sedm hodin, po kterých se vzbudí pomačkaný, zmatený a vyžízněný. To už jsem jednou viděl a zatím mě nikdy nic tak nerozesmálo. I teď, když si na to vzpomenu, mám co dělat, abych se nahlas nerozchechtal.  

Objednám si virgin mojito a odtrhnu pohled od vchodu. Ani ne za minutu znovu zkontroluju, kdo právě přišel. Paddock ne. 

„Koho vyhlížíš?“ Teresa se ležérně opře o pult a vypne prsa. A přitom se tváří děsně nezúčastněně, jakože ji odpověď vůbec nezajímá. Přitáhne s sebou i Waltera, ale ten jen zírá před sebe a dělá, že nic. Vím, jak je pro něj těžké předstírat, že nezná odpověď.  

Ušklíbnu se, usrknu mojito a obrátím se zády ke vchodu. „Nějakou skokanku, abych ji opíchal, a zničil ti tak image.“  

„Ha! A tou skokankou myslíš skokana?“ ušklíbne se nazpátek. Poznám, že jen hádá, nebo si mě spíš dobírá, ale i tak maličko zrudnu, čehož si doufám nevšimne.  

„Ne, myslím tím skokanku. Jak se jmenuje ta, co vyhrála na prkně?“  

Teresa obrátí oči v sloup. „Jeee, ty mě sereš,“ zasměje se. „Na někoho, kdo skončil se stříbrem, si docela vyskakuješ. Proč myslíš, že by se někdo se zlatem zajímal zrovna o tebe?“ 

Chytnu se za srdce a zkřivím obličej bolestí. „Au,“ hlesnu. „To bylo kruté.“  

Tím ji potěším. Spokojeně se zatetelí, ale následně trochu nakrčí čelo, otočí se celým tělem ke mně a vážným hlasem pronese: „Do háje, Kevine, ale fakt. Musíš Paddocka porazit. Já vím, že jste teď kámoši a tak, ale hrozně jsi dřel, než abys to jen tak zahodil. Proč myslíš, že mám kámoše jen mezi kluky? Protože s holkama z týmu prostě nemůžeš kámošit, když si vzájemně jdete po krku. Nebo teda po medaili.“  

Chvíli na ni nevěřícně koukám, a dokonce se zapomenu nadechnout, takže pak působím o to víc šokovaně, když zalapám po dechu. „Pro-proč mi tohle říkáš? Já přece nic nezahazuju.“ Přeskočím pohledem k Walterovi, abych zjistil, jak se na to tváří, ale on okamžitě uhne. Proto se vrátím k Terese.  

„Zatím,“ oznámí téměř věštecky. Následně spokojeně přikývne, nejspíš řekla všechno, co potřebovala, a jemně plácne do pultu. „No nic. Půjdu zdeptat ještě Scotta. Je u vchodu, tak se za mnou můžeš jakože otočit a zkontrolovat, jestli už sem ten tvůj princ přišel.“ Aniž by čekala na odpověď, odtancuje pryč. A já se za ní bez váhání otočím.  

„Dneska je celkem v ráži,“ pronese Walter, zatímco si hraje s párátkem. Před sebou má džus, ale jak ho znám, určitě se s ním nevydal na záchodky, aby si koupil od Hastingse malou flaštičku s vodkou. 

Přistoupím k Walterovi blíž. „Tys jí něco řekl?“ 

„Jako o čem?“ nechápe.  

Což mě štve. Není to snad jasné? „O mně a Enderovi.“  

Walter si mě podezřívavě změří. Očividně zaváhá, jako by uvažoval, zda má smysl reagovat, ale nakonec v něm vyhraje zvědavost, protože z něj vypadne: „A je vůbec co říkat?“  

„Jak to myslíš?“  

Zase ticho a zase Walterovo váhání. Proč se mnou prostě nemůže mluvit na rovinu? Já bych to přece snesl. 

„Waltere,“ pobídnu ho a rozhodím ruce do stran.  

„Fajn,“ vydechne Walter. Narovná se a podle toho poznám, že to bude… no, minimálně upřímné, žádné typické Walterovo vykrucování. „Nic jsem jí neřekl. Vždyť ani nemusím. Seš příšerně čitelnej a jedinej, kdo si toho nejspíš nevšiml, je Scott, protože ten je posedlej tím, že mu přebíráš Teresu.“ 

Nakrčím nos a vůbec se nesnažím skrývat, jak mě to otrávilo. „Ty vole, takže Teresa o mně a Enderovi ví? Mě poser.“ Zakloním hlavu a na pár vteřin pozoruju růžová světla nade mnou. Tímhle se to všechno komplikuje. Netuším sice jak, ale pokud se o tom dozvěděl další člověk, je to prostě komplikace, ne?  

Walter však mlaskne a přitáhne mou pozornost zpátky. „Klid,“ řekne. „Nemyslím, že ví, o koho přesně jde. Možná tuší, ale určitě si tím není jistá.“  

Zamrkám a nechápavě se rozhlédnu. Nejsem si jistý proč. Odpověď určitě nebude přilepená na čele barmana. „Počkej, co? Pokud neví, že nejde o Endera, tak… je to v pohodě. Já sám jsem jí říkal, že se teď s někým vídám. Myslel jsem, že o Enderovi ví, protože ho zmiňovala.“ Což asi prostě mohlo být jenom proto, že si myslí, že mě někdo jiný rozptyluje a já ho pak nedokážu porazit.  

Tak trochu se do toho zamotávám.  

A přesně ve chvíli, kdy si tohle pomyslím – ježiši, trochu se do toho zamotávám – Walter nahodí zvláštní výraz, obočí se mu spojí u kořene nosu a váhavě, trochu opatrně prohodí: „Noo, ale já mluvím o tom, že tak nějak všichni tušíme, že seš do někoho udělanej. Tak to myslela. Že nesmíš zahodit soustředění, protože ses zamiloval.“  

Začnu se smát. Ne, vážně, směju se, ale kdybych měl ten smích nějak okomentovat, definitivně bych ho nazval křečovitým. Křečovitě se směju a křečovitě se dosměju.  

Udělanej? ZAMILOVANEJ?  

„Cože?“ zavrtím hlavou a následně zkřížím ruce na hrudi, protože tohle bychom si měli vyjasnit hned na začátku. „Já rozhodně nejsem zamilovanej.“  

Walter pokrčí rameny. „No tak fajn,“ řekne, a přitom v tom slyším: no tak fajn, určitěěě, Kevine, hrozně ti to věřím.  

Nakloním se k němu a velmi rázně zavrčím: „Waltere! Myslím to vážně. Nejsem!“  

Někde tady se to v něm přepne do lehce bojovného módu, u něj maličko nezvyk, a věnuje mi upřený pohled. „Říkáš mu jménem a to jsi ještě před rokem, když jsem ho jménem nazval já, předstíral, že zvracíš. Strávili jste spolu Vánoce a pak taky volný víkend. Fakt jsi s ním jel do New Yorku?“  

Obrátím oči v sloup. „To nic nedokazuje.“  

„Já se ti nesnažím nic dokazovat,“ odvětí Walter okamžitě, ale hned nato po mně mrskne další důkaz. „Kevine, no tak. Nechal jsi ho zkontrolovat svoje jídlo. Ani sis na tu večeři nevzal brýle. Mě znáš od svých pěti a nikdy jsi mi takhle nevěřil. Nevěříš ani svojí rodině a kamarádům. Jenom jemu.“ 

Rozhodím rukama. Přehnaně teatrálně, ale jsem… naštvaný, takže není divu, že mám rozmáchlá gesta. Tohle všechno je hroznej nesmysl. Jak by řekl Ender, píčovina! „No tak mu věřím. To přece neznamená, že jsem do něj zabouchlej. Prostě jen spolu trávíme hodně času a…“ Nevím, jak pokračovat.  

Tohle je něco, co nedokážu ovlivnit. Nikdo se mi nemůže divit, že nevěřím rodině. A nikdo se mi nemůže divit, že po tom, co jsem kvůli jedné chybě strávil týdny v nemocnici, pro jistotu nevěřím nikomu. A zároveň nedokážu ovlivnit, jak moc mě pokaždé uklidní, když Ender řekne, že je moje jídlo v pořádku.  

„Seš šťastnej. A mnohem milejší,“ oznámí Walter. Nebo to spíš zní, jako by mě obviňoval.  

„Myslíš, že jsem zamilovanej, protože jsem milejší?“ povytáhnu obočí.  

„No… vlastně ano.“  

„No tak nejsem. Ani milejší, ani zamilovanej,“ vyštěknu a plácnu dlaní do pultu, až Walterova sklenička s džusem poskočí.  

A to naši hádku utne, protože Walter se lekne a bojovnost rázem opadne. Zkusí se usmát, ale je z toho jen něco, co úsměv skoro ani nepřipomíná. „Dobře, no tak dobře. Omlouvám se,“ pronese odevzdaně.  

Přikývnu. Opřu se oběma lokty o pult a promnu si obličej. Jsem unavený, ale výjimečně nejde o fyzickou únavu. Jde spíš o vyčerpání ze všech těch pocitů, kterých je poslední dobou hromada. Dám si pár vteřin, než se podívám zpátky na Waltera. „Mám ho rád. Nejsem zamilovanej, ale mám ho rád,“ přiznám a trošku se mi uleví. Není to tak, že by mi z hrudníku spadl obrovský kámen a najednou se mi dobře dýchalo, ale rozhodně někde něco malého povolilo.  

„Dobře,“ řekne Walter.  

„Dobře,“ řeknu já. 

Mám v plánu vypít celé virgin mojito, pak se nenápadně vytratit na záchodky a koupit si tam pořádnej chlast. Jenže než stihnu potáhnout z brčka, ozve se od vchodu Scottovo přehnaně hlasité: „Paddooooockuuu! Všechno nejlepší, oslavenčeee! Tady máš narozeninový čepeček!“ 

Otočím se a… Do prdele. Enderovi to neskutečně sluší. Vzal si černé upnuté tričko a volné rifle. K tomu se mu kolem krku houpe stříbrný řetízek a vlasy má schválně rozcuchané, jako by mi tím říkal: Tak pojď, Kevine, můžeš mě divoce šoustat a tahat mě přitom za vlasy, protože to nikdo nepozná.  

Ucítím pnutí v kalhotách, a přesto neuhnu pohledem. Dál sleduju, jak si Ender bere narozeninový klobouček a přitom se ušklíbá. Technicky vzato dneska nemá narozeniny, měl je včera, ale… Vlastně je má i dneska? A já včera? Pořád jsem si v sobě neposkládal, jak je možné, že jsme se oba narodili ve stejnou chvíli. V jiný den, ale ve stejnou chvíli. To je šílené, ne? 

Za ním do klubu vpadne Alex a následně ruku v ruce Clive s Timem, kteří se na sebe smějí, až by z toho člověk mohl dostat cukrovku. A pak si dají pusu, takovou tu jemnou, letmou, milou, hezkou pusu, po které bych si nejraději nagrcal do pusy. Až na to, že vůbec. Vlastně… Tak trochu jim závidím. 

Kouknu na Endera a on se přesně v tu chvíli podívá mým směrem. Fuuuuuck! Sluší mu to tak moc, až mám co dělat, abych se k němu okamžitě nerozešel a nevrazil mu jazyk do pusy.  

A pak mě napadne fakt divná myšlenka. Že by mi možná prostě jen stačilo dát mu tu stejnou pusu, co si před chvílí dávali Clive a Tim. Tu jemnou, hezkou, milou pusu. 

To něco maličkého, co před minutou na mém hrudníku povolilo, je najednou zpátky. Zase se mi hůř dýchá. Zase mám pocit, že mě něco drtí a svazuje a táhne k zemi. 

Uvědomím si, že mě Walter celou dobu pozoruje. „Co?“ štěknu. 

Zavrtí hlavou. „Nic,“ odpoví, ale rozhodně tím něco říká. 

Nejspíš bych ho okamžitě poslal do prdele, jenže Ender se na mě usměje a já na Waltera tak nějak zapomenu.  

Ten úsměv je… Flirtuje se mnou?  

Povytáhnu obočí, jakože co to děláš, Paddocku? Ale dostane se mi jen dalšího drzého úšklebku, takže asi není divu, že si to za minutu štráduju na záchody a nenápadně se otáčím, abych se ujistil, že mě Ender následuje.  

Následuje. Až do kabinky.  

*** 

Narazím bokem do držáku na toaleťák. Z toho budu mít určitě modřinu. Ale je mi to úplně jedno, protože si fakt nutně potřebuju rozepnout kalhoty a vytáhnout péro, které úmorně škemrá o pozornost. Naštěstí je tu ještě Paddock a ten je nesnesitelně šikovnej, takže nejenže už má svoje péro venku, ale dokonce mi zvládne pomoct a vysvobodí mě.  

Nebo teda… vysvobodí moji erekci z těsných kalhot. 

A sotva ho máme oba venku, strhne se něco jako bitka. Respektive tak by to někomu mohlo připadat. Ve skutečnosti jsme ale dokonale sehraní.  

Zuřivě se líbáme, zuřivě si honíme péra a u toho se vzájemně přetlačujeme. Chvíli je na dveřích kabinky natlačený Ender a následně málem spadnu zadkem na záchod a znovu vrazím bokem do držáku na toaleťák.  

Nakonec ho ale přetlačím, narazím ho na dveře, zapřu se rukou vedle jeho hlavy a tou druhou mu divoce honím. Jeho penis mi klouže v dlani, a když zrychlím, Ender mi zakňučí do pusy. Jenže v ten okamžik má nade mnou úplně stejnou moc, které se nebojí využít, proto mi palcem zatlačí na žalud.  

Před očima mi tancují hvězdičky. Ty nejpříjemnější a nejžhavější hvězdičky, jaké bych si mohl přát. Musím se čelem opřít o Enderovo rameno, maličko se na něj svalit, abych se vzrušením nesklátil k zemi, a on to samozřejmě pochopí a volnou rukou mě pevně obejme. 

A mezi námi jsou pořád dvě hodně tvrdá péra, která se fakt nutně potřebují vystříkat. 

Kurva, tohle je tak hot, tak zatraceně sexy, že jsem s Paddockem na hajzlu a vzájemně si mastíme péra, že už jen z té představy… Jsem král! Ender vyvrcholí jako první, akorát přitom zakloní hlavu a jeho stisk zesílí, což mě maličko zabolí. A jestli mě něco dokáže pokaždé vystřelit do vesmíru, je to trocha bolesti. Tím pádem se okamžitě vystříkám na Enderovo upnuté černé tričko. Jeden velký hezký flek na černém podkladě. Krásně se to vyjímá.  

Ještě nějakou dobu zůstanu odevzdaně opřený o Paddocka a on mi rukou, kterou mě předtím podpíral, začne přejíždět po zádech. Jako by mě hladil a to je kurevsky příjemné. Přesto vím, že se tak jako tak budu muset odtáhnout, proto to raději udělám co nejdřív, než to začne být divné. A důvěrné.  

Ukročím dozadu, ale ještě pořád mám v dlani Enderovo péro. A on moje.  

Oba sehraně koukneme dolů, na dva unavené párky, jak spokojeně odpočívají. Ten pohled nás upřímně rozesměje a rozbije lehce rozpačitou atmosféru z toho objímání. Nebo si to možná jen představuju. Ender totiž vůbec nevypadá, že by mu cokoli připadalo rozpačité.  

Vzájemně si pustíme péra a já z držáku vytáhnu toaleťák.  

Teprve potom pohlédnu Enderovi do očí, které jsou roztomile rozjařené. 

Roztomile?  

„Ahoj,“ usměje se Ender, zatímco si schovává péro do kalhot.  

Napodobím ho, zapnu poklopec a ramenem se opřu o stěnu kabinky. „Ahoj.“  

„Skvělá akce, ta se… Scottovi povedla.“  

Vzhledem k tomu, že přišel teprve před chvílí a jediné, co prožil, byla divoká honička na záchodcích, nejspíš bych tomu i věřil. Jak je možný, že jsem ho naposledy viděl dneska dopoledne a stejně mi ten namachrovanej debílek tak moc chyběl?  

Zkouším na to nemyslet, jenže čím víc na to nemyslím, tím víc na to myslím.  

„Jo, Scott by udělal všechno, aby ohromil Teresu,“ připustím, ale o těch dvou se rozhodně bavit nechci. „Ještě mám pro tebe dárek, akorát bych ti ho raději dal až někde v soukromí.“ Tohle téma mi přijde mnohem zajímavější. My dva. Dávající si dárky.  

Nebo teda… já dávající dárek Enderovi, což vůbec nevím, jestli je dobrý nápad, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Chtěl jsem mu něco dát.  

Ender povytáhne obočí. „Je to sprostej dárek?“  

„Vlastně ani ne.“ Ačkoliv sprostý dárek mě původně taky napadl. Napadla mě hromada dárků – od vtipných, roztomilých, drahých až po erotické a nevkusné. Jenže jsem chtěl, aby první narozeninový dárek, kterej tomu trotlovi dám, byl něčím výjimečnej.  

Možná jsem to zbytečně přehnal. Možná jsem mu do háje vůbec nic vybírat neměl, vždyť spolu jen šukáme a tohle je skoro, jako bych říkal… 

„Taky pro tebe mám dárek. Nechal jsem ho v klubovně,“ oznámí Ender rozpačitě.  

Nevím proč, ale uleví se mi.  

Ender se zády odlepí od dveří záchodků a teprve teď si všimne skvrny na tričku. Nejspíš ho to nijak nerozhodí, vlastně se maličko pousměje a následně pronese: „Co takhle se zdejchnout?“ 

Na tuhle párty se každý rok těším, jelikož můžu zapomenout na závody a tréninky a tlak okolí a prostě si jen užívat. Narozeninový šlehačkový den je jeden z nejbezstarostnějších dní v roce. A přesto… představa, že ho strávím sám s Enderem, se mi velmi líbí.  

„Tak jo,“ přikývnu.  

Nejdřív vyjde z kabinky Ender, a když se ujistí, že tu nikdo další není, vylezu i já. Společně se pak i vytratíme. Nijak extra si s tím neděláme hlavu. Já si jen vezmu batoh, který s sebou tahám kvůli epipenu, s nikým se nerozloučím a následuju Endera do klubovny.  

Dost mi vrtá hlavou, proč nechával dárek pro mě zrovna tam. Nedává to smysl až do chvíle, kdy v klubovně rozsvítí a zamíří k ledničce.  

Což mě překvapí. Koupil mi nějaké jídlo?  

„Musím říct, že to byl docela… Sakra, chtěl jsem říct oříšek, ale oříšek to právěže není,“ uchechtne se a vytáhne z ledničky bílou krabici. Je to úplně obyčejná dortová krabice, pod kterou může být cokoli, ale tak nějak hádám dort. Protože co jiného by tam mohlo být?  

„Přemýšlel jsem, co by ti udělalo radost, a měl jsem celkem štěstí,“ pokračuje Ender, zatímco krabici natočí mým směrem. „Připravenej?“  

Nechápavě pokrčím rameny. Připravenej na co? Na dort? Vážně mi Ender koupil k narozeninám dort? To je… no, asi hezký, ale možná trochu zbytečný, protože na pártošce byla obrovská hromada jídla, mimo to i sladkého. 

A přesto je Ender tak natěšený, že si říkám, že v té krabici musí být něco hodně speciálního, něco výjimečného, něco… Když Ender krabici otevře, vykoukne na mě palačinkový dort. 

No dobře, to je celkem milý dárek.  

„Tys mi koupil palačinkový dort?“ pronesu a zkouším do toho dát co nejvíc nadšení, aby si nemyslel, že nemám radost, nebo tak. Protože mám, jen jsem asi očekával něco jiného. „A dokonce vypadá úplně stejně jako ten švýcarskej. To je skvělý, děkuju.“  

Zhoupnu se v kolenou a napadne mě, že bych mohl z batohu vytáhnout svůj dárek. Teď už nejsem tak ve stresu, že mu de facto dávám poťouchlou chujovinu. Jenže Ender chce víc. Natáhne se pro vidličku a podá mi ji. „Ochutnej ho. Jestli mi teda věříš.“  

Nejdřív nějakou dobu na vidličku koukám, než si ji pomalu vezmu a zabodnu ji do palačinkového dortu. Za život jsem měl neskutečné množství palačinkových dortů, dokonce jsem je jedl i na všech kontinentech, pokud nepočítám Antarktidu, ale třeba to jednou napravím. A jo, všechny palačinkové dorty jsou super, ale když člověk ochutná ten nejlepší, ten nejlahodnější, ten nejnadýchanější… je pak hrozně těžké nadchnout se pro ty ostatní.  

Ale bod pro tenhle dort. Když do něj zajedu vidličkou, jednotlivé vrstvy jdou krásně odkrojit. Navíc je každá vrstva úplně stejně tlustá a pravidelně se střídají borůvky a krém. Vypadá fakt dobře.  

No a pak ochutnám.  

No a pak ochutnám a všechno zapadne na své místo. Už rozumím tomu, proč byl Ender nadšený a natěšený, proč se tvářil, že sehnal ten nejlepší dárek pod sluncem, protože jo, co si budem, tohle je kurva ten nejlepší dárek pod sluncem.  

Vyvalím oči a znovu si naberu, abych se ujistil, že neblouzním.  

„Děláš si srandu? Chutná úplně stejně jako ten švýcarskej! Kdes ho sehnal? Je geniální!“ plácám, zatímco si do pusy rvu třetí dávku. Bože, ano, tohle je božská mana, tohle je lahoda, tohle je dokonalost.  

Ender se pobaveně uchechtne. „Kevine, to je ten švýcarskej dort. Říkals, že to je ten nejlepší dort na světě, tak mě napadlo, že bys ho možná měl rád na narozky.“  

To, co říká, chápu, ale zároveň to, co říká, nechápu. Jak by mohl sehnat dort, který se dělá v jednom konkrétním hotelu až ve Švýcarsku? Navíc palačinkový dort se musí sníst hned ten den, aby byl skvělý, a tenhle je skvělý, takže ne, nakonec jsem došel k tomu, že to spíš nechápu. „Jak bys ho sem ze Švýcarska asi tak dostal?“  

Ender krabici položí na stůl, čímž mi znemožní znovu si nabrat. „Jako doufal jsem, že budeš mít radost, ale nečekal jsem, že takovou. Domluvil jsem se s jejich cukrářem, zrovna tady byl na konferenci, tak ho připravil. Po menším nátlaku.“  

Zakloním hlavu a chvíli koukám na strop. Hodně mrkám. „Paddocku,“ vzdychnu. „Je to dokonalej dárek. Já tě nenávidím! Teď ten můj bude působit jak chudej příbuznej.“ Začnu se smát, protože jsem prostě spokojenej. A protože se mi stýská, skloním se k dortu a pořádně si naberu. „Děkuju,“ řeknu s plnou pusou a užívám si, jak se borůvky mísí s krémem a lehkou, křupavou palačinkou.  

„Kurva, já mám slabost pro to, když seš šťastnej,“ rozhodí Ender rukama, ale hned nato se rozhlédne. „A teď… Kevine, kde máš dárek pro mě?“  

Musí počkat skoro minutu, kdy na sebe upřeně koukáme, než se konečně dopracuju k poslednímu polknutí. Teprve potom z batohu vytáhnu na můj vkus celkem pečlivě zabalený dárek. 

„Je docela placatej. Ten mýval,“ zaculí se Ender a nedočkavě roztrhne obal. „To je knížka?“ pronese těsně předtím, než ji vytáhne. Je celá černá, se zlatou ražbou. „Červenorůžová,“ přečte název a pokrčí rameny. „Ten název mi nic neříká.“  

Sleduju ho, jak ji převaluje v ruce, než ji konečně otevře na první stránce a začne číst. Trvá jen okamžik, než vzhlédne. „To je knížka o nás?!“  

Přikývnu. „Je to fanfikce. Narazil jsem na ni asi před týdnem a… Přečti si ji. Mohla by se ti líbit.“ Což si fakt myslím. Četl jsem ji skoro celou noc a jsem si jistej (a nejen proto, že má Paddock fakt šílenej vkus na knížky), že by se mu mohla líbit. Proto jsem mu ji nechal vytisknout a svázat.  

„No tak jo,“ uchechtne se Ender. „Děkuju.“  

Trochu ho už znám. Z toho dárku nakonec bude mnohem nadšenější, ale pro teď jsem ochotný uznat, že je jeho dárek mnohonásobně lepší. Taky se není co divit, když je to ten nejlepší dárek na světě.  

Kouknu na dort a společně s tím se objeví skvělý nápad. Lehce do Endera strčím. „Už jsi někdy jedl palačinkový dort na věži?“  

„Ne, ale něco mi říká, že bych to chtěl zkusit,“ oznámí nadšeně. 

Nesmí se to. Chodit večer do bazénu, pokud tam není trenér, je zakázané. Ale hlídač to tady kontroluje až kolem půlnoci a my máme narozeniny, takže… kdo nás zastaví? Vezmeme dort, dvě vidličky a společně vyšplháme na místo, kde to oba milujeme.  

*** 

Jsem trochu přecpanej. Sedím na kraji věže, nohy mám spuštěné dolů a občas jimi komíhám. Ender je hned vedle mě, v tureckém sedu a žvýká poslední kus dortu. Nebo takhle, není to poslední kus, ještě tak čtvrtka zbývá, ale oba jsme přecukrovaní a našťouchnutí k prasknutí, takže není divu, že si nabral a oznámil, že jde o poslední sousto.  

Jakmile polkne, přesune se ke mně a taky spustí nohy z věže. Takže najednou už komíháme oba a na okamžik mi připadá, jako by nám bylo třeba pět.  

Ender se však zničehonic klepne do čela a začne něco dolovat z kapsy riflí. Vytáhne kartičku, která kdysi dávno měla být nejspíš narozeninovým přáním, ale teď je to prostě jen pomačkaná kulička. „Tohle jsem dostal od Cliva.“  

Přání si vezmu a uhladím. Na přední straně je úplně obyčejný nápis Všechno nejlepší a obrázek dortu se svíčkou. Za mě teda nic extra. Se Clive mohl trochu víc snažit. Ender mi však naznačí, abych přání otevřel, což udělám a najdu tam vlepený papír s textem.  

Vypadá to jak okopírovaný text z nějaké knížky nebo časopisu.  

„Přečti si to,“ oznámí Ender, jako bych snad nevěděl, co se s písmenky na řádcích dělá. Ale jsem dost zvědavej, o co jde, takže se místo odseknutí raději začtu. 

Vztah dvou Blíženců je založený na přátelství a stejném pohledu na svět – jejich láska je hluboká a intenzivní. Díky vlivu Merkuru si spolu dokážou povídat celé hodiny o nejrůznějších tématech, šťastní, že konečně našli spřízněnou duši, se kterou můžou sdílet společnou cestu životem. Jejich milostný vztah je dlouhodobý a láska prochází napříč staletími – znovu a znovu se rodí, aby po celý život hledali náruč toho druhého. Spojení mezi Blíženci může být tak silné, že překoná i fyzickou vzdálenost, jeden druhému se vkrádají do myšlenek a snů.  

Čtu to raději dvakrát. Jednou trochu vyjeveně, podruhé spíš pobaveně. Vlivem Merkuru, no jistě. Jenže pak mi naskočí ta poslední věta, což mě upřímně maličko znejistí. Jakože ano, zní to legračně, ale Ender Paddock se mi fakt vkrádá do snů.  

Kouknu na Endera, který v předklonu sleduje tmavě šedou hladinu bazénu. Nebo teda pro něj je nejspíš tmavě modrá. Nepůsobí šokovaně ani překvapeně, na druhou stranu to přáníčko nejspíš dostal už včera, tím pádem měl čas si to srovnat.  

„Takže tohle je jako odpověď na naši situaci?“ uchechtnu se, a aniž bych nad tím přemýšlel, začnu přáníčko uhlazovat.  

Ender pokrčí rameny. „Já si myslím, že odpověď nikdy nenajdeme, ale přišlo mi to vlastně celkem vtipný,“ přizná.  

Od chvíle, co spolu máme pravidelně sex, společné sny ustaly. Dokonce i když třeba pár dní vynecháme, protože není čas, energie nebo volný pokoj, sny se nevrátily. A my je tak nějak přestali řešit. Proč taky řešit něco, co není? Teď zpětně si občas říkám, jestli se to fakt stalo. Měli jsme s Enderem doopravdy úplně stejné sny, nebo jsme si to jen vzájemně vsugerovali a za pár let už si ani nebudeme pamatovat, že se něco tak divného vůbec odehrálo?  

Nakonec se v myšlenkách dostanu k tomu, že pokud je tohle odpověď a finální vyřešení, tak fajn.  

Znovu přání uhladím, než ho otevřu a kouknu se na text. „Ty vole, ale to by znamenalo, že se s tou tvojí ospalou otravností plahočím každej svůj život! No tak to je radost, to ti řeknu.“ 

„Jojo, úplně to vidím,“ přikývne Ender. „V minulém životě jsem v klídku odpočíval pod stromem se slámou v puse a tys byl nějaká vyjukaná děvečka, co uklízela dvorek a všechno… Taková ta upocená mařka, co si v jednu chvíli odhrne vlasy a setře špínu a je vlastně pěkná.“  

Obrátím oči v sloup. „Paddocku, bože, někdy bys měl počítat do tří, než začneš mluvit. Víš, abys trochu eliminoval to množství sraček, co meleš.“ Ačkoliv do tří v jeho případě nejspíš není dost. Možná jsem měl navrhnout do deseti. Nebo do sta, abych měl fakt jistotu. „Takže vlastně… jsme vesmírem vyvolení milenci. No tak to je fakt pěkný. A k tomu se ještě evidentně rodíme i ve stejnou chvíli.“ 

Oba se nad tím zamyslíme, tím pádem je chvíli ticho. Takové to hlučné ticho, kdy člověku natolik vřou myšlenky, až mu z toho hučí v uších. Mně teda hučí určitě, protože se mi k tomu všemu, jako bych toho neměl málo, pořád vrací rozhovor s Walterem.  

Co když…  

„Já fakt nevím, co to znamená,“ vypálí Ender nečekaně. „Vím jenom, že jsem si na to zvykl. A že jsi ve spoustě věcech vážně hodně jako já a já jsem jako ty. Když mi to Clive dal, pobavilo mě to, ale on se tvářil samozřejmě děsně vážně, jako kdyby objevil velkou pravdu.“  

S těmi slovy na mě koukne.  

Poslední dny mám pocit, že by jeden z nás měl něco říct. Že jsme se posunuli někam, kam jsme nečekali, že se vůbec kdy dostaneme. 

„Velkou pravdu,“ zopakuju.  

Co je velká pravda?  

Nadechnu se a nějakou dobu upřeně zírám do temného bazénu, jako by se tam ta velká pravda měla někde vznášet. Což ale vůbec nemusí, ježišmarja, vždyť já už přece vím, o co jde. „Velká pravda je, že… tě mám vlastně celkem rád.“ Něco malého v mém hrudníku povolí. A je to příjemný pocit, proto se ho rozhodnu následovat. „Celkem dost rád.“  

Ender povytáhne obočí, ale překvapivě mu vydrží jen pár vteřin. Pak se pousměje. „Taky tě mám dost rád, Kevine,“ řekne.  

Takže se máme dost rádi.  

Hezký.  

Jenže…  

„Jak myslíš, že by chutnal s čokoládou?“ vypálí Ender.  

Chvíli mi trvá, než pochopím, že se neptá, jak bych já chutnal s čokoládou (výborně), ale že čumí na palačinkový dort. Tím mě vyloženě znechutí. „To seš kurva celej ty. Tohle je dokonalá kombinace. Žádnou čokoládou se to prasit nebude,“ odseknu. Ať si ten blb laskavě najde svůj nejoblíbenější dort a může si ho namáčet do čokolády od rána do večera!  

Ender se zasměje a lehne si na záda. Nohy mu pořád visí dolů a ruce rozpřáhne do stran.  

Mlčíme a já se přistihnu, jak ho neskrývaně pozoruju. Každý jeho nádech i výdech. A to něco na mém hrudníku zase ztěžkne. 

Ale já už přece vím, co to je. Vím, co je velká pravda.  

Kdybych tu byl sám, nejspíš bych si obličej zakryl dlaněmi a hodně nahlas a frustrovaně zaúpěl. A následně bych se vrhl z věže dolů, vystřihl bych ladného placáka a nechal se vodou kolébat až na dno, kde bych pokojně zůstal až do… navždy. 

Velká pravda totiž je, že…  

Doprdele!  

Proč zrovna on? Proč ze všech lidí zrovna on? Jedinej člověk na světě, co mi může vzít to, na čem mi záleží. Je až moc dobrej, až moc talentovanej, dříč, sebevědomej, co když to udělá, co když vyhraje, kurva, co když prohraju, co když to necítí stejně, věřím mu, proč zrovna jemu, fuck, tohle bude bolet, jsme spřízněné duše, mistrovství se blíží, on a já, třeba se ty sny nikdy nestaly, kurva, kurva, kurva, nakonec jsme to vždycky on a já, jak jsem to mohl dopustit?! 

Zhluboka se nadechnu.  

… jsem zamilovanej.

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥