---

Svět má fakt divnou barvu. Červené stromy, růžové listí, šedě zelený trávník a narůžovělá obloha. A k tomu růžová fasáda protější koleje Epsilon. Ale to je jedno, zajímá mě jen okno ve třetím patře. 

Scott dostal přidělený pokoj E32, což znamená kolej Epsilon, třetí patro, druhý pokoj. A protože všechny pokoje se sudým číslem mají výhled do kampusu, vím přesně, kam se mám dívat. Je skoro osm a v tom okně je pořád tma. 

Sedím na parapetu, v klíně mám rozečtenou mangu a čekám. Evidentně zbytečně, protože v koleji Epsilon se pořád spí. 

Ha, tomu nevěřím. Ten zmetek určitě nespí, jen leží v posteli, čumí do stropu a trestá mě. Trestá mě poslední dva měsíce a pak se tváří, že to tak není. Ne, Kevine, já se na tebe nezlobím, akorát jsem se ti dva měsíce prázdnin vyhýbal a teď, místo abychom byli spolubydlící jako poslední dva roky, si vyměním pokoj se Scottem a řeknu ti to až na poslední chvíli… 

Kouknu na Walterovu postel, kde spí Scott. Možná by bylo jednodušší, kdybych se s tím smířil. Scott je dokonalej spolubydlící. Je mu všechno ukradené. Mohl bych si to s někým rozdat v jeho posteli a on by mě poplácal po rameni, jakože jsem borec. Včera usnul, přestože jsem poslouchal písničky a měl rozsvícené světlo. Absolutně vůbec ho nezajímá nějaký rozvrh na úklid, dokonce se zeptal, jak to myslím, když jsem chtěl vědět, jestli má nějaké uklízecí výstřednosti. 

Walter jich měl několik. Tak třeba všechno oblečení muselo být ve skříni. Bylo mu jedno, jestli je tam naházené na hromadě, ale prostě MUSELO být ve skříni. Taky neměl rád drobky. A větrání. Nebo zimu obecně. Pořád zvyšoval topení na čtyřku a já ho pozdě v noci, když už spal, snižoval na dvojku, jinak bychom ráno chcípali horkem. 

Scottovi je to jedno. Včera mi řekl, že pokud mám rád zimu, tak se klidně obleče. Nebo bude spát nahej, pokud budu chtít topení ohulit. 

Scott je mnohem lepší spolubydlící, akorát má jednu podělanou vadu. Není Walter. 

S Walterem se znám od pěti let, kdy se jeho rodina nastěhovala do baráku naproti našemu. Chodil jsem s ním na základku, seděl s ním v lavici, taky jsme společně začali skákat a nakonec jsme nastoupili na internát a dva roky sdíleli pokoj. Vždycky jsme si říkali, že nejsme jen nejlepší kamarádi, jsme bráchové. 

Jenže s tím je konec. 

Natáhnu se pro mobil a zavolám Walterovi přes Facetime, pak přes WhatsApp a nakonec zkusím i Messenger, přestože ten Walter používá nejmíň. 

„Tak už to kurva zvedni, ty pitomče,“ zavrčím přesně v okamžiku, kdy se na druhé straně ozve: „No?“ 

„Waltere!“ vyhrknu. 

„Nadáváš mi, když ti to hned nevezmu?“ zamručí a zní odměřeně. Kdybych se ho zeptal, bude tvrdit, že ne, rozhodně není odměřený. Buď by to svedl na to, že jsem přehnaně nedůtklivý, nebo on příliš unavený. 

Nasrat. 

Odmítám chodit kolem horké kaše. 

„Takže už kašleš i na náš nedělní ranní běh?“ chci vědět. 

„Ne, jasně že ne. Jen dnes vynechám. V noci jsem moc dobře nespal,“ oznámí a nevím, jak to dokáže, musí to být jeho super schopnost, ale cítím se kvůli tomu provinile. Nesnáším ten pocit, takže mám okamžitě chuť mu říct, že doufám, že jeho novej spolubydlící chrápe, drobí a rozhazuje oblečení všude možně. 

Nebo bych mu mohl navrhnout, aby se vrátil. Scottovi by bylo jedno, že se musí přesunout. Prostě jen… 

„Aha, jasně,“ zamručím a něco mi říká, abych to nechal být. Teda něco… myslím, že to byla Teresa, která mě včera nabádala, abych dal Walterovi prostor, že dorážením ho nepřiměju, aby mi odpustil. A jo, já na to kýval, dobrý, jasně, dám mu prostor, ať se klidně nastěhuje na jinou kolej, zvládnu to, akorát jsem zapomněl, že málokdy dokážu držet jazyk za zuby. „Víš, co je zajímavé? Že jsme několikrát běhali i s kocovinou. Jednou jsi po cestě třikrát zvracel. Taky před závěrečným testem, kdy jsi celou noc nespal, ale stejně jsi ráno chtěl jít, protože nedělní běh je přece tradice. A když člověk vynechá jednou, je to cesta do pekla. Tvoje slova, že? Šel jsi dokonce běhat s bolavým ramenem, taky jsi to nevzdal, když ti hned po prvním kroku upadla podrážka, a počkej, to nejlepší jsem si nechal na konec! Když jsi byl na ošetřovně s angínou a volals mi v sedm ráno, kde jsem, že na mě čekáš venku.“ 

Chvíli je v telefonu ticho. Slyším Waltera, jak pravidelně oddechuje. Kdyby stál vedle mě, možná bych mu jednu ubalil, abych ho probral. „Co čekáš, že na tohle řeknu?“ dostane ze sebe nakonec a zní jako nemastná neslaná zdechlina, král všech mrtvol. 

„Pravdu.“ 

A zase ticho. Ticho, ticho, ticho… Šílím z ticha. 

„Jsem unavenej. Dneska běhat nejdu,“ pronese Walter rázně a hned nato, aniž by mi dal příležitost se vzteknout, zavěsí. 

Zasranej… 

„Ty si prostě nemůžeš pomoct, co?“ zasměje se Scott a převalí se na posteli na bok, aby na mě viděl. Nevypadá naštvaně, že jsem ho vzbudil, dokonce se na mě usměje jako sluníčko. Zajede rukou pod polštář a vytáhne sáček chipsů, který včera nedojedl. Sedne si, zády se opře o zeď a začne jíst. „Jak to říkala ó moudrá matka Teresa? Že ho máš nechat bejt, on se z toho nakonec dostane.“ 

Ušklíbnu se. Opět. Mohl bych to nechat být, ale netrvá to už dlouho? „Kdy? Myslíš, že to stihne, než půjde na vysokou? Měl ode mě pokoj celý prázdniny, tak ty vole, co ještě? Co ještě chce?“ 

Scott nahodí smutný úsměv. „Vyspal ses mu s holkou. Cos čekal?“ 

Zakloním hlavu a vzdychnu. „Aaaa. Omluvil jsem se!“ 

Na to už Scott nejspíš nemá co říct, a tak jen pokrčí rameny. Vsadím se, že kdybych se vyspal s jeho holkou, vzal by to mnohem líp než ukřivděnej Walter. Vlastně jsem mu udělal službu. Fakt. Teda ne, že by Simone nebyla dobrá, jen nebyla dobrá pro něj. Pro jeho poprvé. 

Ale jak říkám, už jsem se omluvil, vysvětlil jsem mu, o co šlo, jak přesně to bylo a co by si z toho měl vzít… A teď jsme ve fázi, kdy čekám, až mu to všechno zapadne a přestane mě trestat. 

Svrbí mě prsty, jak moc mu chci napsat, že nás do háje přece kurva nerozdělí nějaká pitomá akvabela. 

„Co dneska podniknem? Poslední volný den, musíme toho nějak využít,“ vyhrkne Scott a v očích mu zajiskří. „Mohli bychom jít do MexGrillu, sbalit nějaké holky, vzít je sem na pokoj a udělat menší partošku.“ 

Chvíli na Scotta koukám, čekám, jestli něco dodá, ale on se tváří jako anděl dokonalých nápadů, není v tom ani špetka provinilosti nebo zákeřnosti. Na to si budu muset dávat pozor. Ani za nic se od něj nenechám nachytat. 

„Zaprvé jsem teď slíbil Terese, že budu jen s ní, žádné bokovky, což moc dobře víš,“ začnu, jako by o nic nešlo a vůbec mi nedocházelo, že přesně o tohle mu jde. Scott je fajn, říká to o něm i hromada holek, které opíchal, je to miláček, trochu sebedestruktivní, ale pořád hodnej kluk, co je už od prváku, od první podělané chvíle, kdy ji uviděl, příšerně zamilovaný do Teresy. A jo, je to miláček, ale zároveň vím, že by udělal cokoli, aby mě od Teresy dostal dál. 

Byl to on, kdo vykecal, že jsem na párty na konci roku odešel do volného pokoje s Walterovou akvabelou. Chtěl mi to zavařit u Teresy, což se mu nijak extra nepovedlo, Teresa mi po pár dnech odpustila, akorát mi to totálně podělal u Waltera. Ale nezlobím se. Vlastně mi přišlo legrační, jak daleko je ochotný zajít. 

„Za druhé,“ pokračuju, „seš totální úchyl. Nikdy nebudu prcat holku s tebou v místnosti.“ 

Scott povytáhne obočí. 

Já povytáhnu obočí. „Co?“ 

„Dneska v noci jsi někoho definitivně prcal! A to jsem tu byl.“ 

Zarazím se. A docela určitě zblednu. Nevidím se, ale cítím, jak mi veškerá krev zamrzne, přestanu cítit konečky prstů a po zádech mi přejede mráz. Musím být bílej jak stěna. Nejsem ne… „Ale to-to se…“ zakoktám. Trvá mi přesně deset vteřin, než zatřepu hlavou a trochu se proberu. Nic neví. Nikdo nic neví. Myslí, že jsem… Nahodím samolibý úsměv. „Byl to jen erotickej sen. Uklidni se.“ 

Uklidni se, Kevine, kurva, uklidni se, než pozná, že to nebyl jen tak nějaký erotický sen. 

Scott se rozesměje a pokrčí rameny. „Já jen, že jsem v noci šel na záchod a vypadalo to, že seš fakt hodně uspokojenej. Zdálo se ti o dvojčatech?“ 

„Jakých dvojčatech?“ nechápu, ale všechno se vrací do normálu, když mám jistotu, že Scott nic neví. 

„Nevím, nemyslím žádná konkrétní. Prostě dvojčata.“ 

Mohl bych to nechat být, asi by to bylo i rozumnější, ale nelíbí se mi, jak samolibě se tváří. Jako by měl navrch. Což definitivně nemá. Proto taky se zářivým úsměvem řeknu: „Zdálo se mi o Terese. Nikdo neumí kouřit péro jako ona.“ 

Scott přikývne. Myslím, že ten poslední brambůrek mu dost zhořkl v puse, protože se zatváří zhnuseně. Není mi ho líto, já s tímhle nezačal, ale rozhodnu se ho v tom zbytečně nemáchat, proto seskočím z parapetu a popadnu týmovou bundu. „Ten MexGrill zní skvěle. Zajdeme tam na oběd. Svolej ostatní na dvanáctou. Já teď musím za trenérem. Psal mi, jestli se nemůžu stavit.“ 

Tohle Scotta zaujme. „A co chce? A proč ti to neřekl na včerejší schůzce?“ 

Přesně tohle mě taky napadlo, když jsem četl trenérovu zprávu. Ale ze zprávy: Až budeš mít čas, stav se za mnou jsem jeho pohnutky nepoznal. Takže pokrčím rameny a rozhlédnu se po pokoji. 

S Walterem mělo všechno svoje místo, se Scottem evidentně přišel nepořádek a chaos. Jsem s tím v pohodě, akorát mě strhává na špatnou stranu a já teď nevím, kde mám brýle. Ani ty náhradní. Rozhodnu se jít bez nich, ale trochu mě to sere. 

„Kdybys našel moje brýle, tak mi je pak vezmi.“ 

„A ty se už na pokoj nevrátíš? Co budeš dělat?“ 

Ptá se, protože ho zajímá, jestli budu s Teresou. Jestli bude muset celé dopoledne myslet na to, že jsme nazí a zpocení a dotýkám se jí na místech, o kterých si on může nechat jenom zdát. Ale na to po dnešní noci nemám vůbec náladu. A překvapuje mě, že mu nedochází, kde budu. Walterovi by to bylo jasné. „Musím si trochu zaskákat.“ Vyčistit hlavu. Zapomenout na to, co se mi zdálo. Zase. 

*** 

Koukám na trenéra, jako by byl… no debil. Nenapadá mě jiné přirovnání a upřímně, jestli doopravdy řekl to, co jsem slyšel, tak asi debil je. Takhle… Trenéra mám celkem rád, respektuju ho a myslím, že je to fajn chlap. Líbí se mi, jak je přímej a že skákání do vody nebere jen jako sport. Je to pro něj víc – životní styl, náboženství a posedlost. Já to mám stejně. Akorát má ty nejhorší nápady na světě a možná dokonce na něčem dost frčí, jinak nechápu, jak mohl přijít s něčím takovým. 

„Jste se asi posral,“ zavrčím. 

„Pozor na pusu,“ zavrčí on. Podle jeho výrazu poznám, že přesně tuhle reakci čekal. Nic, co řeknu, ho nevykolejí. On je obecně těžko vykolejitelný – za to asi může jeho podělanej život, který ho naučil se s ničím nepárat. 

Před třiceti lety patřil k nejlepším skokanům do vody a měl před sebou zářivou budoucnost. Mistrovství, olympiády… Byl fakt dobrej (já bych ho určitě porazil, jsem lepší, než byl on v mém věku, ale v té době prakticky neměl konkurenci). Jenže pak přišla autonehoda, při které zemřel jeho tehdejší trenér a on sám přišel o nohu. 

Nikdy jsem se ho neptal, jestli nepřemýšlel nad paralympiádou, jestli si pak ještě někdy skočil, jestli na to myslí, jestli by chtěl… Kdyby se mi stalo to, co jemu, rozhodně bych zkusil skákat i tak. A kdyby to nešlo, prostě bych jednou skočil a už se nevynořil. Nevím, jestli ho obdivuju, že se rozhodl tomu sportu dát všechno, i když jen postává vedle bazénu a nikdy neleze na věž, nebo mě to irituje, protože se vzdal toho, co miloval nejvíc. 

Teď mě ale definitivně irituje. Koukám mu do očí a čekám, jestli uhne. Když to neudělá, velmi rázně a ostře oznámím: „V žádném podělaném vesmíru! NIKDY!“ 

Existuje celá hromada věcí, které bych udělal raději. Raději bych skočil z věže placáka, raději bych chrápal s holkou se Scottem za zadkem, raději bych posbíral všechny svoje brýle a hodil je do koše s vědomím, že už si nikdy žádné další nekoupím. A to je zatraceně velká oběť. 

„Proč ne? V prváku jsi nad synchrem přemýšlel. Chtěls ho zkusit, tak teď máš příležitost.“ 

To je pravda. Dokonce jsme měli s Walterem několik tréninků, jenže se brzo ukázalo, že Walter… Nechtěl jsem přijít o nejlepšího kámoše jenom proto, že bych mu vpálil, že na to nemá. Zbývající dva volní kluci v týmu – Alex a Scott – se specializovali hlavně na prkno, Scottovi se na věž rozhodně nechtělo, tím pádem jsem se na synchro vysral. A bylo to jedině dobře. 

Nepotřeboval jsem další disciplínu, kde bych musel bojovat s Paddockem, obzvlášť pokud by vítězství nebylo jen v mých rukách. A spoléhat na někoho jiného? Z toho bych měl akorát vyrážku. 

„V prváku bych na to možná i kývl, ale to jsem netušil, jakej je Paddock debil. Chvíle, kdy s ním dobrovolně vylezu nahoru na věž, bude chvíle, kdy ho skopnu dolů.“ Tohle se mi povede říct ještě celkem klidně. A pak emoce začnou bublat, takže plácnu dlaní do stolu a vstanu. Nedokážu sedět v klidu naproti trenérovi a předstírat, že mě Paddock neobtěžuje úplně vším. „Jak něco takového můžete vůbec navrhnout? Vždyť víte, že se nemůžeme vystát.“ 

Trenér je klidnej. Člověk, který přijde o nohu a psychicky to ustojí, evidentně zvládne cokoli. Dobře pro něj, otrava pro mě. „Tak hele, nebudu se s tebou dohadovat. Nemůžu ti přikázat, abyste to zkusili, ale řeknu ti jedno. Miluješ skákání, žiješ pro to. A za ty dva roky, co tě znám, vím, že kdybys mohl, nikdo by tě z bazénu nedostal. Chceš víc, chceš všechno. A já ti to teď nabízím. Odmítls skákat s Walterem, protože jsi věděl, že s ním nemáš šanci. Ale s Enderem ji máš. Do háje, nemusíte se mít rádi, nemusíte spolu dokonce ani mluvit, stačí, když se ve stejnou chvíli stejnou silou odrazíte a skočíte. Jedno zlato na mistrovství je fajn, ale dvě?“ 

Tohle je podpásovka. Normální podělaná podpásovka. Trenér mě za ty dva roky dost dobře zná a ví, co na mě platí, takže ano, samozřejmě, že bych chtěl víc skákat, víc dokázat, získat další zlato. Udělám pár kroků, kouknu na zarámovaný diplom, který trenér dostal v sedmi letech za účast na svých úplně prvních závodech, předstírám, že nad tím přemýšlím (ale definitivně nepřemýšlím, není nad čím), než naštvaně odseknu: „A co takhle tři medaile? To je přece lepší než dvě. Co kdybych skákal i z prkna? A pak bych to mohl fakt vytunit, dát si na nohy lyže a skákat do dálky na lyžích. Jakože ať mám zlato i ze zimní olympiády.“ Jasně, přeháním, ale… vážně přeháním? „Co je to za argument, že dvě jsou lepší než jedna?“ 

Obzvlášť, když ani ta jedna zlatá není tak jistá, jak bych si přál. 

Nenávidím ho. Nenávidím Paddocka každou buňkou v těle. Kdyby neexistoval, kdyby se rozplácl o vodní hladinu a smázlo ho to jako otravnou mouchu, byl bych nepřekonatelný. Byl bych nejlepší! Bez veškerých pochybností a zbytečných dramat bych se stal juniorskou světovou jedničkou a mohl si užívat pohodu na výsluní. 

Jenže kdo je lepší? Kdo z nás dvou je kurva lepší? 

Nemá smysl tvrdit, že si nevedu statistiky. Vedu. Už dost dlouho a právě teď, po posledním juniorském mistrovství světa, jsme na tom úplně stejně. Oba máme stejný počet stříbrných a zlatých medailí. Když jsem první já, on je druhý a obráceně. Nemáme žádná třetí nebo jiná místa. 

Jsme ohavně vyrovnaní. 

A do toho poslední dobou ty sny. Ty debilní sny, které rozhodně ničemu nepomáhají. 

„Kevine,“ vzdychne trenér, jako bych ho unavoval. Což asi dělám. Za poslední roky jsem ho svými návrhy, stížnostmi a požadavky unavoval mnohokrát. Ale tentokrát si za všechno může sám. Takže se odmítám tvářit omluvně nebo se uklidnit. 

„Trenére?“ 

„Nemusíš se rozhodovat teď, dobře? Nech si to projít hlavou, promluv si s Enderem a třeba zjistíš, že bys to chtěl zkusit.“ 

Promluv si s Enderem? To je snad oxymóron, ne? Na to ani nemá smysl reagovat. Raději přejdu ke dveřím a chci odejít, když mě napadne poslední věc. Něco, co mi od první chvíle tak trochu vrtá hlavou. Co se tam zahnízdilo a já netuším, jak se toho teď zbavit. „Vy si vážně myslíte, že se dají ti dva šílení Číňani porazit? Vždyť při technickém skoku dostali skoro samé desítky. Byli jak jeden. Oni jsou jeden.“ 

V individuálních disciplínách nesoutěží, soustředí se výhradně na synchro, takže mě nikdy nijak extra nezajímali. To ale neznamená, že jsem si nevšiml, že jsou kurevsky dobří. Představa, že bych je dokázal porazit, je… Není až tak špatná. 

Teda… kdybych se mohl naklonovat a skákat sám se sebou. 

Trenér ani na vteřinu nezaváhá. „Kdybych si nemyslel, že ty a Ender máte šanci, ani bych to nenavrhoval.“ 

„To by se Paddock musel naučit pořádně skákat,“ zamručím. Jsem příšerně otrávený. Proč jsem právě teď tady? Proč nejsem na věži a nekoukám na vodní hladinu, proč se zhluboka nenadechuju, abych se zklidnil, proč… Proč mám poslední dobou pocit, že je Paddock všude? 

„Je to jediný člověk na světě, který tě dokáže porazit,“ oznámí trenér nekompromisně. Představuju si to jako cílenou ránu do ksichtu a nějak podobně jeho slova bolí. „Ale zároveň je to jediný člověk, se kterým můžeš vyhrát.“ Tohle mě zasáhne ještě víc, je v tom ovšem něco sladkého, něco magicky skvělého. Celé moje tělo to chce. „Do prdele,“ vzdychne trenér zasněně. „Vy dva byste zvládli porazit i neporazitelné Číňany!“ 

Nenávidím Paddocka. 

Strašně moc chci vyhrát. 

*** 

Do MexGrillu dorazím poslední. Ostatní už sedí v našem oblíbeném boxu, Scott zrovna něco vypráví a Teresa se směje. Musí to být něco děsně sprostého, jelikož Walter je v obličeji rudý a upřeně zírá na slánku na stole. Tím pádem si mě nikdo z nich nevšimne, dokud nejsem úplně u nich. 

„Čau, děvčata,“ pozdravím kluky a k Terese se sehnu, abych jí dal pusu. Sice spolu nechodíme, nebo teda většinou spolu nechodíme, ale pusu jí sem tam dávám. Nevím, situace mezi námi je zvláštní. A jak říká Teresa, těžko uchopitelná. 

Naznačím jí, aby se posunula, sednu si vedle ní a zároveň ji obejmu kolem ramen. Scott se zaksichtí a Walter vytáhne mobil z kapsy a najednou má hromadu práce někomu psát. 

Oukej, nejde si nevšimnout, že to mezi námi trochu skřípe. 

Možná bych to mohl zkusit napravit, říct konečně něco správně a vrátit se do okamžiku, kdy naše přátelství bylo vším. Protože bylo. Já, Teresa, Walter a Scott jsme tak trochu rodina, přestože velmi komplikovaná, s pár hádkami a křivdami a odlišnými názory, ale to by nás přece nemělo rozdělit, ne? 

Kouknu na Waltera, ale ten by raději snesl pohled Medúzy a zkameněl, než aby se podíval na nejlepšího kámoše. Walter je z nás čtyř nejslušnější – vždycky ho posíláme po závodech kupovat chlast, protože má důvěryhodnej ksicht a jemu by člověk věřil kde co. Akorát se nervozitou dost potí. Taky je to hlas rozumu, už mnohokrát nás zastavil před pořádným průšvihem tím, že nám zakázal něco udělat. Jako třeba vloupat se na bazén a skákat z věže potmě – další den ráno, když jsme vystřízlivěli, jsme mu po jednom i sborově poděkovali. 

Na druhou stranu je Walter trochu žárlivka. Žárlí na Scotta, že dokáže sbalit téměř každou buchtu (až na Teresu), zatímco on ještě ani nezasunul, žárlí na mě a mé skokanské úspěchy, protože se málokdy dostane mezi finálovou pětku, většinou končí šestej a na posledním juniorském mistrovství to projel úplně a skončil dvanáctý, a žárlí na Teresu a její bezprostřednost. 

Občas se jeho žárlivým zásekům, kdy s námi přestane komunikovat a úplně se uzavře, smějeme, ale většinou ho spíš necháme vychladnout, dokud sám zase nepřijde. 

Pak je tu Scott. Rozhodl jsem, že bude patřit k nám do party hned první den na akademii. Přišlo mi vtipné, že by se moji dva nej kámoši jmenovali Walter a Scott a já bych na ně mohl volat Ivanhoe, jakože podle románu Waltera Scotta, haha, což jsem pár týdnů fakt dělal, než mě to omrzelo. Navíc se mi líbilo, že Scott se zaměřuje na skákání z prkna, tím pádem jsem s ním nemusel řešit nějakou rivalitu. Každý jsme si jeli svoje. 

Scott je na prkně dobrej. Jakože fakt dobrej a mohl by být nejlepší, kdyby do toho dal všechno, jenže dávat do toho všechno je dle jeho slov těžké jako prase, takže se většinou spokojí s druhým, třetím, někdy čtvrtým místem. Jak to vyjde. Tím přístupem mě sere. 

Zas ale díky němu jsme skutečná parta. Scott je lepidlo. Hlídá, kdo má kdy narozeniny, a pořádá oslavy a pártošky. Domlouvá společné akce – od snídaní, brunchů, obědů, večeří, druhých večeří a kin po přespávačky, pikniky, chlastačky, výlety… Vždycky něco vymyslí, donutí nás se zúčastnit a pořádně si to užít. Když řekne buďte tady a tady v tolik a tolik, jsme tam. 

„Co takhle pronajmout si kinosál a dát maraton sportovních bijáků?“ navrhne dneska a nadšeně poskočí. 

A za to, aby Scottovy nápady neskončily hned na začátku, vděčíme Terese. Teresa je ta věčně nadšená, které každý naprosto debilní návrh připadá jako ten nejlepší. A jelikož na ni Scott dost bere, dotáhne všechno do konce a ještě k tomu přidá sto procent vlastního nadšení. 

Takže maraton sportovních filmů stoprocentně bude. Teresa totiž okamžitě přikývne. „Jooo, ano, to je perfektní. A mohli bychom mít ty nejdivnější příchutě popcornů, jaké seženeš.“ 

Chce se mi smát, že se ani nesnaží předstírat, že by s přípravou plánovala pomoct. 

To je celá Teresa. Sbalil jsem ji hned v prváku – protože je fakt nádherná a patří v ženském týmu k nejlepším skokankám. To mi přišlo sexy. Velmi brzo jsem zjistil, sama mi to i řekla, že umí být manipulativní mrcha, co ráda využívá své roztomilosti, aby dosáhla, čeho chce. Vzhledem k tomu, že ve druháku vyhrála juniorské mistrovství, nikdo její lehce komplikovanou osobnost neřeší. Záleží jen na tom, že je nejlepší.  

Celkem mi tím imponuje (vítězstvím i povahou), akorát ne tolik, abych se zamiloval. A Teresa to má stejně, proto spolu chodíme i nechodíme. Na většině kluků jí něco vadí nebo obtěžuje, zato se mnou má klid a nikdo si nic nezkusí. Když jsem se jí ptal na Scotta, proč neprcá s ním, že by mu tím udělala radost, jen pokrčila rameny a řekla, že by se pak třeba přestal snažit ji dostat a to má na něm nejraději. 

Scott objednal obrovskou mísu nachos s osmi dipy a taky XXL virgin mojito. Vždycky je to trochu divoká hra, protože jeden z dipů je arašídový, ale jako jediný má hnědou barvu, takže se dá snadno rozeznat. A všichni u stolu vědí, že se dipy nesmí smíchat, většinou ho jí jako poslední, ve chvíli, kdy dojím já, takže pohoda. Pokud mám ovšem brýle. 

„Našels nějaké moje brýle?“ zeptám se Scotta. 

Přikývne a vytáhne je z kapsy. 

Další rozdíl mezi Scottem a Walterem. Walter by je donesl v krabičce, s hadříkem na očištění a počínal by si nesmírně opatrně. Scott krabičku nemá, prostě brýle vytasí z kapsy a bříška prstů mi otiskne na sklíčka. 

Dement. 

Nasadím si je a… No, svět se vrátí do normálu. A taky už bezpečně poznám, který dip by mě mohl zabít, což je celkem úleva. 

Když servírka postaví doprostřed našeho stolu obrovskou karafu s mojitem, z kterého trčí čtyři dlouhá barevná brčka, Scott jedno popadne, usrkne a následně položí otázku, kterou jsem očekával. „Tak co trenér chtěl?“ 

Chtěl mi zničit život! To bych mohl říct. Jasně, bylo by to zbytečně teatrální, ale vzhledem k tomu, že to obsahuje Paddocka, by o zas tak přehnanou reakci nešlo. 

„Abych skákal synchro s Paddockem,“ oznámím relativně klidně. Mám za sebou dopoledne v bazénu, tak jsem trochu vychladl. Reakce ostatních ovšem přesně vystihne, jak velká šílenost tohle je. 

Scottovi zaskočí mojito a začne nekontrolovatelně kašlat. Walter vykulí oči a poprvé se na mě doopravdy podívá, dokonce zalapá po dechu, jako by mu docházel kyslík. A Teresa nejdřív nechápavě mrká, než se upřímně a ze srdce rozesměje. 

Škoda, že tohle nevidí trenér. Třeba by pochopil, že já a Paddock fakt nejdeme dohromady. 

„A cos na to řekl?“ chce vědět Scott, když se konečně přestane dusit. 

„Že ne.“ 

„A trenér to jen tak vzal?“ 

Mlasknu. Cvrnknu do jedné misky s dipem a nakrčím nos. „Ne.“ 

„Takže?“ 

„Takže nic,“ vyjedu na Scotta, ale následně se zhluboka nadechnu a rozhodím rukama. „Slíbil jsem mu, že si to ještě promyslím.“ Další nádech. „A že si promluvím s Paddockem.“ 

Teresa mě konejšivě pohladí po rameni, ale když promluví, slyším v jejím hlase škodolibost. „Tak to máš štěstí,“ uchechtne se a ukáže ke dveřím. „Paddock právě přišel.“ 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám druhá červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥