---

Na hotel přijedeme v pátek odpoledne a já strávím zbytek dne s fyzioterapeutem – nechám si na noc zatejpovat krk a ramena – a následně jdu brzo do postele. Asi hodinu si s Enderem posíláme vtipná reelska a chvílemi se dokonce směju nahlas. Zjistili jsme, že máme dost podobný smysl pro humor a slabost pro mývaly. A po New Yorku se do toho zamotali ještě krokodýlové, takže mi přijde video, kde se krokodýl vlní na písničku od Shakiry, a já zase pošlu video, kde krokodýl zvoní na zvonek. 

Ender na to odpoví hromadou vysmátých smajlíků a já si připadám jako největší borec, že jsem našel a poslal něco, co ho tak pobavilo. Jako bych to snad sám natočil, nebo co. Je až zarážející, jak moc mi dělá radost, když zvládnu Paddocka rozesmát.  

A přesně u této myšlenky, jak hrozně rád Paddocka rozesmívám, dojdu k názoru, že možná bude nejlepší jít raději spát. Pošlu mu usínajícího smajlíka a vypnu net, aniž bych počkal, zda něco odpoví. Vím, že je v pokoji na stejném patře, ale přesné číslo netuším. Což je nakonec asi dobře, protože kdybych to věděl, nejspíš bych měl totálně debilní nápad vetřít se mu pod peřinu. A to bych den před závody asi neměl. 

Takže pevně zavřu oči a celkem rychle usnu. Poslední týdny před regionálkami byly náročné a intenzivní, tím pádem mi nedělá problém spát prakticky kdykoli a kdekoli. 

Hned ráno začne předzávodní kolotoč, který mám vlastně rád. První rok se mnou ranní přípravu většinou absolvovala moje osobní trenérka, ale poslední dva roky jsem raději sám, i když je to letos kvůli dopolednímu závodu v synchru přece jen jiné. Už kvůli tomu, že musím vstávat před sedmou.  

Nejprve strávím deset minut na masážní podložce, vypiju sklenici vody s elektrolyty, provedu ranní hygienu a zkontroluju sportovní tašku – vím, že ji pak bude kontrolovat ještě asistent, ale ten se bude spíš zaměřovat na plavky a vitamíny než na sluchátka.  

Pak zajdu do hotelové restaurace, kde už na mě čeká trenérka se snídaní – zelený čaj a ovesná kaše připravená tak, jak ji mám rád, ale přesto si nasadím brýle a docela dlouho se v ní šťourám, než si dám první sousto.  

Úplně vidím, jak kuchař seká oříšky nadrobno a jeden kousíček letí vzduchem s přímým přistáním v mojí kaši! Fakt bych si nepřál odpadnout v den závodů. 

Zrovna poklidně dojídám, když do restaurace vejde Ender se svým osobním trenérem. Na jeden velmi krátký okamžik se přistihnu, jak se na něj chci usmát, ale Paddock je evidentně ještě v říši snů, protože se tváří velmi vzdáleně. Dosedne k prvnímu stolu zády ke mně, počká, až před něj trenér postaví jídlo, a začne se ládovat. Víc energie v sobě má snad i ta ovesná kaše než Ender Paddock v sedm ráno.  

Znovu se setkáme v tělocvičně, kde se válím po rolleru, abych protáhl záda a ramena. To už vypadá líp a upřímně se chechtá, když mi pak trenérka strhává tejpy, zatímco lehce vyvádím. Dokonce se nabídne, že to udělá sám, ale s tím ho rovnou pošlu do prdele. 

A on zas pošle do prdele mě, když mu navrhnu, jestli mě raději nechce poškrábat.  

Strhávání tejpů je vlastně taky něco jako moje předzávodní rutina. Vždycky si je nechávám nalepit na noc před závody, abych měl dojem, že mě podpoří, a ráno si je zase strhávám, protože… no, před Paddockem bych to nepřiznal, ale na větších závodech bývají většinou profi fotografové a bez tejpů na fotkách prostě vypadám líp. Ne že by mi na tom záleželo.  

Po protažení už jen provedu s trenérkou krátké dechové cvičení a vizualizaci skoků.  

Devadesát minut před závody vyrážím s Paddockem, Rowellem a osobními trenéry na bazén, zatímco zbytek lidí z týmu je ještě na hotelu, jelikož individuální závody probíhají až odpoledne.  

*** 

Rozcvička na suchu, při které Rowell pronáší něco jako motivační řeč. Pokračujeme zahřátím ve vodě a rozskákáním, dostaneme BCAA tablety, převlečeme se do suchého a navážeme Enderovým velmi příjemným rituálem v záchodové kabince.  

Zatímco dáví a brblá, abych laskavě odešel, což pronáší definitivně nelaskavě, já pochoduju od kabinky k umyvadlům, na mobilu mi nahlas hraje Adele a vymýšlím, co všechno s ním dneska budu dělat, až vyhraju sázku.  

Zastavím u kabinky a nakouknu dovnitř, protože jsem mu zakázal se zavírat, abych měl jistotu, že je v pořádku a nedusí se, a zeptám se ho, jestli je taky tak natěšený – na závody, na skoky a na společnou noc v hotelovém pokoji, tedy na hromadu sexu bez ochrany. Div, že z toho všeho neskáču nadšením.  

Ender chvíli upřeně zírá před sebe, načež se obrátí k záchodu, pokusí se ještě narychlo zabouchnout a vyklopí zbytek ovesné kaše. Já však dveře zachytím, opřu se o futra a řeknu: „Tohle bylo potřetí. Jestli budeš zvracet ještě počtvrté, zavolám zdravotníka, aby ti doplnil tekutiny.“  

„Newmane,“ zaúpí Ender. „Proč prostě nevypadneš? Kurva, zvládnu to i bez tebe.“  

Vím, že by to zvládl i beze mě. Zvládal to beze mě dlouho předtím, než jsem se vůbec dozvěděl, že trpí tímhle blicím problémem. Jenže nejde o to, že by to nezvládl on, prostě si jen nedokážu představit, že budu někde meditovat a soustředit se, když můj… Nakloním hlavu na stranu a pořádně si Endera prohlédnu. Je bledý, trochu zpocený a bolestivě se mračí.  

Ať se mi to líbí, nebo ne, Ender Paddock je v něčem, v mnoha věcech, můj. Můj skokanský partner, můj sex partner, můj… nejraději bych se kousl do jazyku, ale asi jo, asi je to i můj kámoš. 

Do prdele, moje zpomalená mysl mi zničehonic dá pořádnou facku, když mi dojde, že mi na něm kurva záleží. Že nechci někde sedět v lotosovém květu a předstírat soustředění, když Ender, do prčic, můj Ender někde zvrací jako protržená přehrada! To prostě nemůžu, nejde to, ne a nikdy to nepřiznám, to si raději ukousnu jazyk.  

„Ale mně se líbí sledovat, jak seš vyřízenej,“ plácnu.  

Ender jen obrátí oči v sloup a díkybohu už znovu nezvrací. Za chvíli se vyškrábe na nohy a zatímco se oplachuje, podávám mu z tašky vodu, kartáček a pastu, ústní vodu a nakonec mu do ruky vrazím dvě mentosky. Jsem taková nápomocná podržtaška.  

A pak překlik, puf, a Ender už zase vypadá téměř dokonale, ani vlásek nemá vychýlený z rovnováhy a veškerá jeho slabost nenávratně zmizí. Stojí přede mnou samolibej sráč, co je připravenej vyhrát. Celkem mě to vzruší.  

Vyjdeme spolu ze záchodů a dlouhou chodbou se vydáme k bazénu. Všude voní chlór a ve vzduchu vnímám vlhkost a dusno, skoro jako bych byl v páře. Je to tak důvěrně známý pocit.  

„Čau,“ ozve se přímo přede mnou. Zvednu hlavu. Naproti nám jdou dvě postavy, akorát hned za nimi je vchod k bazénu, odkud prosvítá hodně světla, takže mi celkem trvá, než je nějak dokážu identifikovat. Jsou to prostě dvě černé siluety s narůžovělým osvícením. 

„Ty zase skáčeš? Nechápu, myslel jsem, žes s tím seknul,“ vyhrkne Ender. Zní zmateně a překvapeně. A když na něj kouknu, doopravdy je zmatený a překvapený. Proto si znovu zvědavě prohlídnu ty dva panáky. Jeden z nich, ten blíž ke mně, se jmenuje Blackwood, skáče celkem dobře, ale nikdy se mnou na bedně nestál. A ten druhý… 

Takže to čau nebylo na mě.  

Sjedu Owena od hlavy až k patě. Ty dva roky, co skákal za Astra Akademii, jsem ho nikdy moc nebral na vědomí. Patřil do Enderovy party a nebyl příliš konfliktní, tím pádem pro mě prakticky neexistoval. Jen jsem jeho jméno občas využíval, když jsem ho jakože litoval, že musí snášet Paddockovy móresy při synchru.  

Zvláštní, co jeho odchod odstartoval.  

Teď však působí úplně jinak. Je… sebejistější.  

„No, upřímně, skončil jsem s tebou a s Astrou,“ oznámí a přitom Endera doslova propaluje pohledem. „Ale skákání miluju. Vždyť to víš.“  

Ender povytáhne obočí. „Neříkals náhodou, že už tě to sere? Děláš si ze mě prdel?“  

Přeskočím očima z Owena na Blackwooda, toho vyhodnotím jako mrtvolnej prvek a rozhodnu se ho po zbytek rozhovoru ignorovat, poté zkontroluju Endera a znovu se vrátím k Owenovi. 

Nelíbí se mi dynamika mezi nimi.  

To, že Owen s Enderem mluví, jako by mezi nimi bylo něco důvěrného.  

A taky to, že se Ender tváří naštvaně, že ho Owen zradil. Jako pardón, ale snad tím dost získal, ne? Neměl by teď padnout na kolena a líbat Owenovi nohy za to, že skončil, což mu do cesty přihrálo mě?  

Owen odměřeně odsekne: „Co chceš slyšet? Sralo mě to. Sralo mě na Astře všechno. To, jak všichni kolem protežují ty nejlepší a my ostatní jsme jen do počtu.“ Zarazí se, jako by si nebyl jistý, zda pokračovat, ale nejspíš dojde k tomu, že ze sebe chce dostat všechno, jelikož dodá: „Endere, promiň, ale skákat s tebou bylo prostě hrozně na hovno. Nikdy ses neohlížel na můj názor nebo na moje možnosti. Vždycky to bylo jenom já, já, já.“ 

Definitivně s Owenem nesouhlasím, ale to, co říká, zní celkem uvěřitelně. Na druhou stranu přesně tohle mám svým způsobem na Enderovi rád. Od začátku mě srala Walterova neprůbojnost a Scottova laxnost. Navíc… byl bych sám proti sobě, kdybych si na to chtěl stěžovat. Když jde o skákání, Ender je jak já. Jsme stejní. 

Ale Endera to z nějakého důvodu naštve. Založí ruce na hrudi a zamračí se. „Ty vole, nevím, na co reagovat dřív. Já…“ Zmlkne. Nejspíš mu dojde, že používá přesně to slovo, co Owena sralo. Nadechne se, ale klidnější rozhodně není. „Myslel jsem, že jsme kámoši. Nechápu, proč jsi mi nic neřekl.“  

Owen se zasměje. „Kámoši?“ zopakuje. „Ty nemáš kámoše. No, maximálně Cliva, ale to jen protože neskáče. Všichni ostatní jsou tvoji poskoci. A nechápu, proč se zlobíš.“ Stočí pohled ke mně. „Evidentně sis našel skvělou náhradu.“  

Nejlepší! Nejlepší náhradu! Asi by mě to trošku naštvalo, ale očividně mám tendenci vyvažovat Enderův vztek, takže jsem klidný a jen Owenovi věnuju samolibý úsměv.  

Paddock si na druhou stranu jede na své vzteklé horské dráze. „Jo, našel jsem si náhradu, kurva. Protože ses na mě vysral. Dával jsem do toho všechno!“  

„A já kurva ne?“ vyjede Owen nazpátek. „Já do toho přece taky dával všechno. A pokaždý, když jsem udělal nějakou chybu, dávals mi to neustále sežrat. Říkals mi do prdele lachtan! Myslíš, že jsem to neslyšel? A přitom jsem každej den dřel, abych byl dost dobrej. A k čemu? Abys pak na mě řval, že to všechno byla moje chyba? Na to ti seru.“  

Nejdřív moc nechápu, proč se Ender tolik vzteká. Odchodem Owena dost získal a úplně poprvé má konečně šanci v synchru vyhrát. Měl by mu děkovat. Jenže po tomhle výlevu pochopím, v čem přesně je problém. Vidím všechno to zklamání, které Enderovi doslova září v očích, a pochopím, že… že o skákání možná vůbec nešlo.  

On doopravdy bral Owena jako kámoše. A jeho odchod ho bolel.  

Když si vzpomenu na poslední dva roky, ti dva spolu strávili hodně času. Jasně, Alex byl taky vždycky někde poblíž, ale on je takový ten rozlítaný typ, co má kámoše všude. Zato Ender a Owen… Vzedme se ve mně jako obrovská vlna příšerná žárlivost a začne mnou cloumat ze strany na stranu.  

Jsem nasranej na Endera, že mu Owen není totálně ukradenej. Že je zklamenej a smutnej.  

A jsem nasranej na Owena, že je to takovej debilní zaprcanej hňup, a přesto ho měl Ender rád. Jako proč? Skákat neumí, je ublíženej, neschopnej… 

Tady někde ta žárlivost vytryskne ven a já se slyším, jak chladně říkám: „Bože, Owene, přestaň fňukat. Všichni víme, že to byla tvoje chyba. Nezlob se na mě, ale tys pro Endera nikdy nebyl dost dobrej, tak laskavě neházej svoji neschopnost na něj.“  

Nakloním se blíž. Tak, aby mě velmi dobře slyšel.  

„Lachtane,“ ušklíbnu se.  

Owen okamžitě zrudne. „Tys byl vždycky sráč, Newmane.“  

Haha, jako bych tohle sám o sobě nevěděl. Vlastně mi ho je celkem líto, když jediné, na co se zmůže, je tohle. Vezmu Endera majetnicky kolem ramen a než ho odvedu, blahosklonně se usměju. „Můžeš nám pak zatleskat, až budeme přebírat zlato.“ A pak už Endera víceméně táhnu pryč, co nejdál, někam, kde bude… jenom můj. 

Zastavím až u dveří do šaten, kde na nás čeká Rowell a další z jeho motivačních přednášek. A posledních pár desítek minut, než společně vylezeme na desetimetrovou věž.  

Drcnu do Endera a doufám, že ho tím trochu proberu. „Vidíš? Já jsem to celou dobu říkal. Seš arogantní sráč a chudáka Lachtana jsi úplně rozložil. Ještěže já mám silnější osobnost.“  

Ender vzhlédne, upřeně mě sleduje, ale nakonec povolí, obrátí oči v sloup a vyjde z něj slabé uchechtnutí. 

Toho se chytím. Znovu do něj drcnu, tentokrát silněji. „Nebuď z toho zdrblej. Owen je kretén. Všechno, co jsem řekl, jsem myslel vážně. Ten kluk pro tebe nebyl dost dobrej. Na druhou stranu… Já jsem. Takže to pojďme vyhrát.“ 

Někdo by mohl říct, že jsem svatej, skvělá emocionální podpora pro zklamaného parťáka. Pravdou ovšem je, že si prostě jen strašně moc přeju, aby Ender na nějakého Owena zapomněl. Aby mu byl ukradenej a mávl nad tím rukou. Chci, aby byl kurva šťastnej, že ho Owen kopl do zadku a na jeho místo jsem nastoupil já, protože já jsem do háje to nejlepší, co ho mohlo potkat.  

Usměju se, pořádně zářivě, aby chápal, jaká jsem výhra. A Ender… nedočkavě povytáhnu obočí, než… ha, taky se usměje a drcne do mě nazpátek. „Jo, pojďme to vyhrát,“ přikývne.  

*** 

První dva povinné skoky mají obtížnost 1.6 a jsou pro nás vždycky nejnáročnější. Ty další tři volné s vyšší obtížností máme raději – menší odchylky se přece jen líp ztratí. Ale jak cokoli schovat v obyčejném forward dive? Člověk prostě skočí, schylka a dopad. Žádná salta a rotace.  

Po prvním skoku, který se nám na naše poměry celkem povede, jsme třetí. Owen s Blackwoodem první, ale zatím nás to nijak netrápí. Díkybohu jsme s Enderem soustředění na maximum a hlavně víme, že to nejdůležitější teprve přijde.  

Po druhém skoku stále třetí, Owen první, a když se náhodou potkáme u vířivky, tváří se, jako by to měl už dávno v kapse. Ty další tři skoky ani nejsou potřeba. Proč mu už někdo nedá zlato kolem krku a všichni ostatní to rovnou nezabalí?  

No a pak přijde třetí kolo a první volný skok s vyšší obtížností. V tomhle kole máme s Paddockem obtížnost 3.4, zatímco všichni ostatní mají nanejvýš 3.3. A sotva skočíme, je už zcela jasné, kdo tomu tady bude dneska vládnout. Přesuneme se na první místo, kde zůstaneme.  

Owen se na nás už ani jednou nepodívá. 

Po našem posledním skoku je celkem jisté, že ti po nás na výhru nedosáhnou, takže… oslavujeme. Nejdřív chci Endera jen poplácat po rameni a on mě nejspíš taky, akorát se tak divně praštíme rukama, což nás rozesměje, a ani ne za vteřinu se radostně objímáme. 

Vzdáleně přitom vnímám, že nás jeden z novinářů vyfotí. A pak znovu, když se od sebe odtáhneme a chvíli se na sebe koukáme. Není v tom nic sexuálního, není v tom dokonce ani nic zvláštního, prostě jen čirá nefalšovaná radost, kterou završí vyhlašování a zlatá medaile na krku.  

*** 

Za hodinu je napříč sociálními sítěmi naše objímající se fotka. Než si telefon vypnu, abych se mohl soustředit na individuální závod, přibude mi několik stovek nových sledujících a komentáře pod naší vítěznou fotkou jsou trochu… insane. Naskakují neuvěřitelnou rychlostí a většina z nich je plná srdíček a ohníčků a gratulací. Najde se i několik ne zas tak podporujících, ale ty okamžitě přeskakuju. 

Mezitím Teresa vyhraje individuální skoky a nějaká druhačka z Astry obsadí druhé místo.  

Ženské synchro z prkna ze tří metrů vyhraje Astra. Ženský individuál prkno taky Astra.  

A pak následuje moje soutěž – věž, deset metrů.  

Ender, který se celou dobu držel někde poblíž, najednou vstane a jde za svým osobním trenérem. Tohle mi na synchru vlastně vadí nejvíc. Ta chvíle, kdy se rozdělíme. Tak strašně jsme se učili splynout v jednoho, bojovat spolu a vyhrávat spolu, až téměř zapomínám, jaké to je být sám za sebe. Není to divné? Když jsem sám za sebe skákal celý život? 

Walter je na rozpisu první, Ender čtvrtý a já až poslední. Což znamená, že oba už od začátku víme, že definitivně rozhodne až úplně poslední skok. Můj skok.  

Po prvním kole jsem první. Po druhém je první Ender. Po třetím stále Ender a po čtvrtém já, ale jsme tak blízko u sebe, že je to až k smíchu. Walter se drží na třetím místě, ale bodově už je dost daleko, tím pádem není šance, že by se jemu nebo komukoliv jinému podařilo se k nám přiblížit.  

Enderův poslední skok je perfektní a dostane hodně vysoké body. Nijak mě to ovšem nestresuje. Naopak. Když lezu na věž a když si následně stoupám na špičky, zády k bazénu a natahuju ruce nahoru… cítím jen nádherný pocit vzrušení. Cítím klid a naplnění a chvění a nedočkavost.  

Ta vteřina předtím, než se odrazím, je vždycky nejzvláštnější. Stačí jedna malá chyba a může přijít hodně bolesti. Občas si vzpomenu na všechny chvíle, kdy jsem to nevychytal a odrazil se málo nebo moc, chvíle, kdy jsem to nedotočil, nebo přetočil. Chvíle, kdy jsem šplíchal jak gejzír, chvíle, kdy jsem praštil nohama takovou silou, jako bych sebou flákl o beton. Chvíle, kdy jsem zajel pod hladinu a věděl, že to je posledních pár vteřin, než mi zápěstí vybuchne v ohňostroji bolesti, až skoro nebudu schopný doplavat ke kraji bazénu.  

Někdy si při pohledu na věž zezdola říkám, že to znovu už nedám. Ten strach je obrovský a šílený. Rozflákal jsem se, tak přece nemůžu jen tak vylézt nahoru a zase to zkusit. Jenže pak jsem nahoře, koukám na hladinu bazénu a ty chvíle jsou tak… nepodstatné a vybledlé. 

A vnímám jen chuť skočit. 

Nadechnu se a zavřu oči. Poslední vteřiny. Tři, dva… jedna. Odrazím se a skočím.  

Je to parádní skok s parádním dopadem. Voda se za mnou krásně zavře a hladina je klidná, jako bych se jí ani nedotkl. Ale stejně, tak nějak to už tuším, i když jsem ještě pod vodou. Nejspíš proto pod ní zůstanu o vteřinu déle.  

A pak se vynořím a kouknu na Paddocka. Vyhrál. O 0,15 bodu.  

*** 

Pan Vyhrál jsem dvě zlata je prý přetažený a chce kafe. Takže z bazénu se já, Walter, Ender, Rowell a nějací dva druháci, které neznám jménem, nahrneme do kavárny hned vedle hotelu. 

Zatímco Rowell nás trochu popohání, aby se stihl vrátit na individuální skoky z prkna, já se viditelně šourám. Jdu hlavně proto, že mě s sebou táhne nadšený Walter s bronzem na krku. Slyším druháky řešit Andrewse, velkou hvězdu, který skončil na sedmém místě. Je podle nich dobrý, hodně dobrý, ale psychicky to nedává.  

Podle mě není dobrý, hodně není dobrý a psychicky to nedává, ale neříkám nic, jen upřeně zírám před sebe a čekám, až si objedná Walter, Rowell, druháci, Ender a nakonec já.  

Kouknu na baristu, který netrpělivě povytáhne obočí. „Dáte si?“ 

Já nevím. Co si má člověk dát, když skončil druhej a musel se jakože haha spokojeně usmívat, zatímco mu na krk věšeli odporný stříbro, které je… no prostě není zlaté? Není zlaté! Do prdele! 0,15 bodu??? Jako proč? To se porota posrala?  

Chci sebou fláknout na pult a poklidně tam umřít, ale hádám, že by mě barista zhebnout nenechal, asi by byl vyloženě proti, takže si objednám latte macchiato se sójovým mlékem.  

„Máte?“ vzdychnu a upravím si popruh tašky, protože mi klouže z ramene. A to mě sere, sere, sere. Beztak za to může to pitomé stříbro, co mě táhne k zemi.  

„Co jestli máme?“ zeptá se barista roztěkaně a dvakrát se podívá ke stolu, odkud na něj netrpělivě mává zákazník. 

„Sójové mléko. Hlavně mi tam nedávejte mandlové, mám na něj alergii,“ oznámím rázně a zkouším zachytit baristův pohled. Je to starší chlap a vypadá dost ve stresu, že se mu tady najednou nakupilo tolik lidí. Což ve mně důvěru rozhodně nevzbuzuje.  

„Jo,“ vydechne, aniž bych chápal, co přesně to jeho jo znamená. Otočí se ke kávovaru a začne chystat kafe. Připravuje čtyři najednou a nejsem sice… ale co to kecám, jsem nedůvěřivý úplně ke každému, jsem dokonce až paranoidně podezřívavý, takže ho sleduju jak ostříž.  

Do dvou kelímků dá sójové mléko. Do dvou mandlové.  

A pak je všechny vezme, donese k pultu a rozdělí mezi mě, Endera a druháky. Ti si svoje kelímky bez keců vezmou a poodejdou.  

Lidem se nedá věřit, akorát vás do prdele vždycky posraně zklamou. Něco malého ve mně má ale vlastně celkem radost, protože všechen ten vztek budu moct vzít a hodit ho po vyčerpaném baristovi. Ano. Třeba bych ho mohl praštit stříbrnou medailí do čela.  

Vyčíst mu, že mě chtěl zabít a že jsem to projel a skočil druhý! 

Jenže než se nadechnu, stane se něco naprosto šokujícího.  

Ender vedle mě vybuchne jak sopka.  

„To je mandlové mléko,“ vyštěkne a odsune kelímek dál ode mě.  

Jestli je někdo překvapenější než já, je to právě barista. Koukne na mě s trochu štěněčím výrazem, jako by hledal pomoc. „Vy jste nechtěl mandlové?“  

Na tohle opravdu nemám co říct, což ani nemusím. Ender má spoustu slov za nás oba. A k tomu ještě navíc v obličeji totálně zrudne a následně mu zčervenají i uši. „Ne, nechtěl. Má na ořechy alergii. Vyloženě řekl slovo alergie! Chápu, že toho máte hodně, ale kurva, má alergii na ořechy! Kdyby se toho napil, zkolabuje, takže jestli se chcete omlouvat, rovnou si to můžete strčit do prdele. Kvůli vaší podělané chybě mohl klidně umřít!“  

Ender huláká přes celou kavárnu, tím pádem na nás všichni koukají. Walter zírá s otevřenou pusou a trenér s kelímkem u pusy, jako by se plánoval napít, ale pak na to dočista zapomněl. Druhák mezitím ochutná kafe a zaksichtí se. „To mlíko je divný,“ zamručí.  

Ender znechuceně můj i svůj kelímek zvedne a ostentativně s nimi flákne přímo před baristu. „Předpokládám, že já jsem dostal taky mandlové. To je neuvěřitelný. Na co do prdele čumíte?“ 

Nepříčetnost se přetaví v regulérní nasrání a je mi vlastně líto, že neuvidím, jak by to celé pokračovalo, protože se u nás najednou objeví trenér. Naznačí mi, abych Endera raději odvedl.  

Škoda, v mých představách už Paddock přeskakoval pult a mlátil baristu kelímkem do hlavy. To by bylo něco, co by mi určitě zlepšilo náladu. Jenže Rowell se tváří vážně, tak Endera chytnu za ruku a vytáhnu ho ven z kavárny.  

Do slunečného a teplého dne, na poklidnou a mírumilovnou ulici, kterou naruší až Enderův vzteklý kopanec do keramického květináče. „Ježišikriste, ten blbej kretén!“ zavřeští.  

„Dýchej,“ poručím mu a táhnu ho pořád dál. Až za roh, kde jsem si jistý, že nás z oken kavárny nikdo nemůže vidět. „Působíš, jak kdyby ses měl složit.“ 

Nezdá se, že by mě Ender plánoval poslechnout.  

Koukám na něj, sleduju, jak se mračí a krčí nos a vztekle funí a… Dneska jsem jednou vyhrál a jednou prohrál. A Ender pak v kavárně kontroloval, jaké mléko barista lije do kelímku a komu ten kelímek dává. Takže… stane se to velmi rychle a je to hřejivé. Možná až moc.  

Radost a štěstí převáží nad zklamáním a naštváním. Jenom tak. Celé se to vychýlí na druhou stranu. 

Natlačím Endera ke stěně a surově ho políbím. Doslova se na něj vrhnu a vrazím mu jazyk do pusy, trochu s ním bojuju, on bojuje se mnou, než… se tomu poddá a pevně mě obejme.  

Líbám ho a nedokážu se neusmívat.  

Napadne mě, že bych mu řekl o tom, jak celý život cítím šílenou tíhu, jelikož musím všechno neustále hlídat a kontrolovat. A strach, že někdy něco neuhlídám. Jenže nic říkat nemusím. Když se od něj odtáhnu, je to, jako bych svoje pocity viděl v jeho očích.  

Taky má strach.  

Nemělo by se mi jen tak ulevit, že už na to nejsem sám. Ale… nedokážu se toho zbavit. Koukám na Endera a snad poprvé v životě si nepřipadám osamělej. 

„Máš dvě zlata a dneska v noci si se mnou můžeš dělat, co chceš,“ nadhodím laškovně.  

Pořád se mračí a společně s tím nabručeně odsekne: „Taky jsem s tebou mohl bejt v nemocnici.“  

Nemohl. Protože jsme na to dva a dávali jsme pozor. Což není třeba zmiňovat, on to ví.  

Dám mu ještě pár vteřin, než konečně povolí a zhluboka vydechne.  

Usměju se.  

A on se usměje nazpátek. „Vyhrál jsem sázku,“ řekne, jako by si to teprve teď uvědomil.  

„Vyhrál,“ přitakám. 

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥