---

Ještě pořád mnou cloumá vztek, který jednoduše přebil radost ze dvou zlatých medailí, co se mi pohupují na krku – při každém kroku o sebe cinknou. Když odemykám dveře od pokoje, trochu se mi třesou ruce. Zabouchnu za sebou, medaile sundám a položím je na stůl. Srdce mi divoce tluče, a tak první, co udělám, je, že se svalím do postele. Ležím na břiše s rozpaženýma rukama. Minutu, dvě, tři… 

Pak se narovnám. 

„Do píči,“ oznámím pokoji a zavrtím hlavou. Nejenže Kevin mohl umřít, nebo přinejmenším dostat anafylaktický šok z podělaného mandlového mléka, ale ten barista neměl ani dost slušnosti, aby se za to pořádně omluvil. Jasně, cosi blekotal, nicméně došlo mu vůbec, jak je celá situace vážná?  

A pak ta druhá věc, kdy si Kevin posedlý kontrolou Newman určitě všiml, že mu tam ten kripl dělá s kelímkem čáry máry, ale já jsem nemohl držet hubu a okamžitě jsem se do toho vložil, tím pádem druháci i Rowell viděli, že mi úplně přeskočilo. Nejradši bych tomu týpkovi narval do krku konvičku na mléko. Přitom nejsem agresivní, nikdy jsem se nepopral tak, že by tekla krev. Jenomže představa, že by se Kevinovi něco stalo, způsobila, že jsem byl v tu chvíli vymletý jako kávová zrna.  

A pak líbačka s Kevinem tam venku. Jeho měkké rty a vůně a vědomí, že je naživu. Políbil mě úplně stejně jako v New Yorku, kdy jsem mu řekl, že to pro něj musí být těžké, když je všude kolem tolik vjemů. Byl to jiný typ polibku, než jaký mi dává běžně. Niternější.  

Přál bych si vědět, jestli je Kevin poslední dobou taky tak rozervaný z mojí přítomnosti i nepřítomnosti. Říct mu pohnutým hlasem: „Mně ty vole buší srdce i z toho, když mi pošleš na Instáči mývala.“ Zeptat se ho, jestli je sám doma. Ale to je na tom možná to nejsmutnější, protože tenhle vtip je ve skutečnosti pravda. Vím to od Vánoc. Že je Kevin Newman sám doma často. Přitom já bych na něj nezapomněl. Vážně, jak mohli rodiče v tom filmu zapomenout na Kevina?  

Dojde mi, že sedím na kraji postele, zmateně krčím čelo a zírám k psacímu stolu, kde jsou ty dvě medaile.  

Po tom, co jsme se s Kevinem vymotali z uličky, kde mě líbal a drtil, jsme narazili na Rowella, který podle mě tuší, že mezi námi něco je (dělá mi čím dál větší problém se Kevina nedotýkat i veřejně a podle všeho jsem kvůli němu ochotný seřvat kdejakého baristu široko daleko) (a vůbec, jasně že Rowell nejspíš něco tuší, tráví s námi hromadu času a přišel o nohu, ne o kus mozku). Každopádně Rowell řekl: „Endere, příště musíš takové věci řešit v klidu, jasné? I když jsem rád, že na Kevina dohlížíš.“ 

Potom dodal, že se uvidíme u večeře, a zamířil na odpolední závody ve skocích z prkna, aby dohlédl na Scotta, Alexe a ostatní. My jsme se rozešli na pokoje, a protože druháci šli spolu s námi, nemohl jsem s Kevinem pořádně mluvit, což bylo nakonec možná dobře, jelikož bych ho třeba zatáhl k sobě a ošukal. Nemůžu sám sobě věřit, jak jde o Kevina.  

Z otupělého zírání před sebe, které je jen kousek od toho, abych vstal a do něčeho agresivně kopnul – přestože, opakuju, z přirozenosti nejsem agresivní – mě vysvobodí zaklepání na dveře. Je to fyzioterapeutka, která strčí dovnitř hlavu s dotazem, jestli nemám nějaké problémy, jak se po závodech cítím, jestli potřebuju domluvit masáž, případně otejpovat. Možná by pomohlo, kdybych se nechal otejpovat celý jako mumie, třeba bych se pak zbavil veškerého napětí, ale tenhle vtip si nechám pro sebe. Všechny nabídky s díkem odmítnu a sotva fyzioterapeutka odejde, povede se mi konečně na chvíli přesměrovat myšlenky k regeneraci. 

Sním proteinovou tyčinku, hodím do sebe plechovku kokosové vody s melounovou příchutí a na koberci provedu jednodušší strečink. Dám desetiminutovou meditaci zaměřenou na dýchání a nějakou dobu zůstanu v pozici dítěte, což mi krásně uvolňuje ramena. I hlavu.  

Když si pak jdu lehnout, nohy podložím polštářem a zírám na strop, zatímco mi ze sluchátek vyhrává Dua Lipa a moje oblíbené album Radical Optimism, připadám si už zase víc sám sebou. Sjedu všechny písničky a pak se plynule přesunu k Adele, kterou jsem si díky Kevinovi celkem oblíbil. Do toho projíždím zprávy na mobilu – celý svět už nejspíš ví, že jsme s Kevinem vyhráli synchro, haha. Ačkoli musím říct, že to semeniště na Instáči pod poslední fotkou, kde lidi píšou, jak strašně jsme spolu cute, ňuňu, ohníčky a srdíčka, záměrně ignoruju.  

Člověk by řekl, že nejsme profi sportovci, ale máme spolu OnlyFans. 

Odepíšu tátovi, který mi posílal gratulace, a pak i mámě a Clivovým rodičům. A když už jsem u Cliva, vzpomenu si, že jsem mu chtěl po individuálu zavolat (než mě napadlo zajít si do kavárny, protože co by se mohlo stát, že?), tak to udělám teď. Cinknu mu přes FaceTime. 

Vezme to okamžitě. Sedí na zemi u postele, na sobě má tričko s Galactik Football a namáčí si kousky mrkve a okurky do obrovského talíře hummusu.  

Nejdřív mu povyprávím o tom, že jsem nejlepší skokan ze všech a nechal jsem Kevina daleko za sebou, načež přiznám, že to bylo jen o 0,15 bodu, a pak plynule přejdu k historce z kavárny. Tu vyprávím hodně barvitě, protože před svým kámošem nemám co skrývat. 

Clive celou dobu nevěřícně vrtí hlavou. „Ježiši, Endy,“ vyprskne nakonec smíchy a v očích se mu blýskne. „To je neuvěřitelný. Jsi vůči němu celkem ochranitelskej, viď?“ 

Zaksichtím se. „Žádné analyzování. Na to jsem unavenej. Dám si před večeří možná chrupku… A vůbec, co se týče vztahů s ostatními, jsem dál než ty, kámo! Navíc nezapomeň, kdo tě naučil líbat.“ 

Clive se zaculí. „Čistě teoreticky to byl Newman, Endy.“  

To mi vlastně přijde tak absurdní, že se taky rozesměju, což znovu strhne i Cliva. A s tím, jak se chechtáme, cítím, jak ze mě veškerý vztek už vážně úplně opadá. Dokonce si mezi vším tím smíchem dokážu pomyslet, že jsem dneska ne jednou, ale dvakrát vyhrál, a to kurva něco znamená. 

*** 

Nevyhrál jsem dvakrát, ale hned třikrát.  

Přesně tohle mě napadne ve chvíli, kdy se po cestě do restaurace potkám s Kevinem. Nejdřív jsem byl otrávený, že je vyžadovaný dress code (čím víc v žebříčku stoupáme, tím důležitější je prezentace na sítích a taky na stránkách školy, proto se na podobných akcích běžně pořizují fotky), ale jakmile vidím Kevina, připadá mi celá ta věc s oblečením jako ten nejlepší možný nápad.  

Má na sobě sako v barvě půlnoční modři, které mu dokonale ladí k očím, a pod ním bílou košili, u krku ledabyle rozepnutou. Působí ležérně, jako by byl na podobné oblečení zvyklý, což asi je. Sotva mě spatří, přejede mě pohledem od hlavy až k patě a pak se usměje. Na rozdíl od něj mám černé sako a rozhárané vlasy, jako kdybych spal. Dobře, nakonec jsem vážně spal, což je ta vůbec nejlepší regenerace na světě, ale ten rozcuch je tak trochu záměr.  

Jednou mi během sexu řekl, že se mu takhle líbím. 

Taky se usměju. 

Vedeme spolu niterný dialog, kdy ve skutečnosti nemluvíme, nicméně já mu stačím slíbit asi tisíc věcí, které s ním večer hodlám dělat. Zlatá medaile je skvělá, nechat Kevina za sebou taky, ale doopravdy ho mít ve své moci a šukat ho bez kondomu?  

Vzdychnu, dlouze a odevzdaně, což Kevina pobaví.  

Bok po boku pokračujeme v hloučku ostatních studentů z Astry rovnou do hotelové restaurace. Jeden z asistentů zamluvil celou zadní část a nechal srazit stoly k sobě do písmene L.  

Scott, Walter i Alex už dorazili. Je tu dokonce i Teresa v obležení dalších holek, která rozdává úsměvy na všechny strany, a Scott se jako panáčkující čoklík pokouší pochytat je pro sebe.  

Kevin se posadí a já si bez rozmýšlení zaberu místo vedle něj. Když si sedám, jakoby omylem se o něj otřu paží a to málo stačí, abych cítil, že vzduch elektrizuje. Voní tady jídlo, ale ze všeho nejvíc Kevin. 

Prohrábnu si vlasy, čímž je ještě víc rozcuchám, a rozhlížím se po ostatních. Jakmile se mi povede přitáhnout k sobě pozornost servírky, objednám si kafe a svět je rázem růžovější. Jako bych se na něj díval Kevinovýma očima. Objímám hrnek a pomalu upíjím, zatímco do restaurace proudí poslední opozdilci včetně Rowella, trenérů a trenérek spolu s asistenty, fyzioterapeuty a maséry, prostě zbytek týmu.  

Rowell jakožto hlavní šéf naší delegace pronese pár slov o tom, že je na nás zatraceně pyšný, a k tomu vyzdvihne pár jmen – mě, Kevina, Teresu, druhačku Sabine Franchezovou, která k překvapení všech vybojovala stříbro, a pak taky Scotta, co se umístil na třetím místě – načež dá pokyn obsluze, aby začala nosit jídlo na stůl.  

Kevin dostane svoji porci mezi prvními a holka, která obsluhuje, nejspíš není nezodpovědná a roztěkaná pizda, jelikož se dvakrát pečlivě ujistí, že je Kevin doopravdy ten kluk s vážnou alergií. 

Na podobných akcích se pochopitelně vždycky řeší závody, jak kdo skočil, jak se dařilo konkurenci, co nás v brzké době čeká a tak dál. Vesměs panuje dobrá nálada, jediný Andrews působí sklesle, jelikož nenaplnil očekávání (tak hlavně, že ho vesrali na plakát mezi mě a Kevina). Skončil na mizerném sedmém místě, což de facto znamená, že mohl rovnou zůstat v kampusu a nikam nejezdit.  

Ale moc se jím nezaobírám, protože tentokrát se o mě omylem otře Kevin, když se natáhne pro sůl. Přísahám, z toho místa mi vyběhne po ruce asi tisíc mravenců. 

Vzápětí přede mnou přistane Kevinův talíř – automaticky mi ho přisune. A pochopitelně mi to dělá naprosto hloupoučkou radost. Ano, vážně jsem vděčný, že mu můžu zkontrolovat jídlo a on se nespokojí s tvrzením nějaké random holky, která se dušovala, že tam není ani jeden ořech. Takže popadnu příbor a prohrabu se jeho salátem, kus mu pochroupám, na špičku nože naberu zálivku a labužnicky poválím na jazyku náplň žampionu.  

Potom talíř posunu zpátky Kevinovi přesně ve chvíli, kdy mi donesou moji porci. „Je to v pohodě,“ řeknu.  

„Díky,“ odvětí Kevin s pousmáním. Na to, že dostal stříbro, má překvapivě dobrou náladu, protože tohle byl už bůhvíkolikátý úsměv za den. Vlastně se na mě usmíval i ve chvíli, kdy jsem blil.  

Jen výjimečně nezpíval Adele.  

Sleduju, jak nabodne salát a rozkrojí žampion, aby si obojí strčil do pusy. Pramen vlasů mu přitom ledabyle padá do čela, ale on ho neodhrne.  

Já mu ho taky neodhrnu, přestože bych chtěl. 

„Ty vole!“ vyhrkne Scott. „On ti zkontroloval jídlo? Jenom tak? A tys… začal jíst? No tak to mě poser!“  

Samozřejmě mluví dostatečně nahlas, aby k sobě přitáhl pozornost ostatních včetně Rowella a personálu – přísahal bych, že v Rowellově výrazu vidím… něco. Jak si skládá jedna plus jedna do té svojí rovnice, na které usilovně pracuje od chvíle, kdy jsme se s Kevinem přestali chtít za každou cenu zabít.  

Krátce na Kevina pohlédnu a vidím, že je naprosto nevzrušený. Klidně dožvýká a polkne, čelisti se mu přitom napnou, načež se napije vody a pokrčí rameny. „A co jako?“ 

„Ehm… A co jako?“ zopakuje Scott. Rozhlédne se – možná hledá zastání nebo přinejmenším stejný údiv u ostatních. Ale Walter, který sedí z jeho druhé strany, se jenom rozpačitě rýpe v jídle. Což je nakonec taky všeříkající. Scott se ho ovšem i tak rozhodne zatáhnout do konverzace – chytí ho za rameno a trochu jím zatřese, jako by se ho chystal Kevinovi předhodit. „Kámo, s Walterem se znáte od pěti a stejně sis to od něj nikdy nenechal zkontrolovat. Tohle kdyby věděly vaše fanynky, to by bylo ohníčků!“  

Rozesměje se, ale mně to vlastně nepřijde srandovní. Totiž, neříkám, že to je vážné jako smrt, ale po dnešku bych spíš čekal komenty typu: Nejlepší práce, seš zkurvenej bůh, Endere Paddocku! A ne: Vy dva jste spolu prostě děsně cute.  

Kevin to mlčky přejde, stále nevzrušený, a v tom saku zároveň velmi sexy.  

„Tak to jsem měl natočit, co se stalo v té kavárně,“ zazubí se jeden z druháků, kteří tam s námi byli, a já si říkám: Reynoldsi, drž klapačku, nebo popadnu tvoji hlavu a narvu ji do mísy s falafelem, čuráku. Jenomže on moje myšlenky nezachytí a velmi bezstarostně naváže: „Třeba by to někdo koupil.“ 

Napíchnu brokolici a soustředím pozornost výhradně na ni. Brokolice jsou totiž vlastně takové malé stromy se zelenými kmeny, což je fascinující. 

„Co se stalo v kavárně?“ vyhrkne Scott okamžitě a zvědavě se na Reynoldse vykloní.  

„Nic se nestalo v kavárně,“ řekne Kevin velmi trpělivě a stále ještě nevzrušeně!, přestože příbor svírá o něco pevněji, než je nutné. Mimoděk si vzpomenu na Clivovu oblíbenou hlášku – a oblíbenou hlášku každého nerda – ze Star Wars, kde Obi-Wan Kenobi říká kredity budou stačit. Kevin definitivně použije stejný tón.  

Akorát že není Jedi, takže ho nikdo neposlouchá.  

„Šli jsme s Reidem pro kafe,“ začne Reynolds a culí se, „a Paddock dostal hysterák, že chce barista otrávit Newmana mandlovým mlíkem.“ 

„Drž hubu,“ poradím mu a ukážu na něj vidličkou. „Normálně jsem ho jenom… upozornil na chybu.“ 

Tady někde Kevin zahodí nezaujatý výraz, konečně, ale místo toho, aby se postavil na moji stranu, rozhodne se mě skopnout ze skály. V tomhle případě spíš pod hladinu. Upřímně se rozesměje, nejspíš při vzpomínce na můj hysterák. „Haha. Upozornil na chybu? Ječels jak siréna, Paddocku.“ 

Vrazím do něj loktem a ten dotek mi působí potěšení. Rád bych mu řekl, že všechno, co pronese, později použiju proti němu. Že si ho vychutnám. Místo toho jen zavrtím hlavou a teatrálně vzdychnu. „Máš být na mojí straně, debile.“ 

Vnímám, že se na nás porůznu upírají pohledy ostatních. Ne že bychom byli tak zajímaví, ale dokonce i trenéři teď koukají naším směrem, a pak je tu taky Teresa, která se dokonce maličko culí. Možná má taky svoji vlastní rovnici, kterou se pokouší vyřešit. Jsem si jistý, že jí o nás Kevin neřekl.  

Nikdo nic neví.  

Jenom… Clive, Tim, Walter a můj táta.  

„Ha!“ vyhrkne Scott nahlas, až se leknu, že mu to taky došlo. „Ty… Ty sis ani nevzal brýle!“ 

Automaticky pohlédnu na Kevina, jako bych se o tom taky potřeboval ujistit, přitom moc dobře vím, že je nemá. Modrá v jeho očích se přelévá kolem zorniček. A on maličko nakrčí nos. Přál bych si vědět, co se mu honí hlavou.  

Protože ano, Kevin Newman prostě jenom počkal na moje potvrzení, že se nikde neschovává zbloudilý zabijácký lískáč, a začal bez váhání klidně jíst. Moje slovo stačilo. Je v pohodě, že si díky tomu připadám trapně výjimečný a privilegovaný? 

Kevin se o mě úmyslně otře kolenem. „Paddock je poctivej, věřím mu.“ 

Scottovo obočí vystřelí ještě výš a zmizí mu málem až ve vlasech, ale ten trotl naštěstí už nic neřekne a nezačne nás vyslýchat. Nakonec to ale dává smysl, ne? Lidi v týmu si přece musí věřit, jinak by mezi nimi nefungovala dynamika a souhra a oni by padali do vody porůznu jako kuželky. A tohle je prostě jen poprvé, co něco takového zažívám. S Owenem jsem to neměl. Owen byl kuželka našeho týmu.  

Vzpomenu si, jak na něj Kevin kvůli mně pičoval, a zalije mě blažený pocit.  

Hovor se postupně znovu rozproudí. Scott se otočí k Walterovi, do toho se vloží Alex, a já tak můžu zase na chvíli vnímat jenom sebe. A Kevinovo koleno. A jeho paži. Všude, kde se mě dotkne, mám v obleku vypálenou díru. 

Jakmile dojíme a na stolech se začnou objevovat mísy s ovocem a dezerty, ozve se klapot podpatků. Hned nato se k nám procpe Teresa v tyrkysových šatech bez ramínek a bez ptaní elegantně usedne na klín Scottovi – nohu přes nohu, jako by byl její osobní křesílko (Scott v ten moment zapomene na Walterovu existenci a okamžitě zabloudí rukama k jejímu pasu, prý aby jí dělal opěrky).  

„Něco vám přečtu,“ řekne Teresa a s pobaveným výrazem si odkašle. Vytáhne mobil, najde příslušnou stránku a spustí: „Ležel na posteli a kolem byly nemocniční přístroje. Sledovaly tok jeho srdce. Vypadalo to, že už se nikdy neprobudí, doktoři mu nedávali moc šancí. Po tom, co ho na závodech postřelili, se mu krev dostala do plic a vypadalo to, že už nebude nikdy chodit. Ani po zásahu toho nejlepšího doktora se neprobouzel. Ležel tam už tři měsíce. Byla to snad střela z pomsty? Na cedulce se jménem bylo napsáno Ender Paddock.“ 

Zrovna piju, takže mi samozřejmě zaskočí a trochu si zmáčím košili. Přitom jsem to měl čekat, ne? Těžko nám přišla předčítat Pohádky bratří Grimmů na dobrou noc.  

„Cože?“ vyhrkne Kevin.  

Teresa se culí čím dál víc. Teď už ji poslouchají všichni až na vzdálenější hlouček třeťaček, což si nepochybně užívá. „No jo, je to příběh o tom, jak Paddocka na závodech postřelil jeden gang… Ale poslouchejte dál, jo. Když se Ender Paddock konečně vzbudil, nadějná skokanská hvězda a bývalý formulista, wtf, pamatoval si z kómatu jenom jednu jedinou věc. Jak mu Kevin Newman říká, že ho miluje. Miluju tě, nesmíš umřít, jsi pro mě víc než voda. Zatímco Ender krvácel do bazénu a kolem běhala policie, psáno jako policije. Takže když se vzbudil, zajímalo ho, jestli je to pravda. Je pravda, cos řekl, když jsem byl v kómatu? Zeptal se Kevina. A ten plakal, jak byl rád, že se Ender probudil. Říkal jsi, že mě miluješ? Ano. Miluju tě. Líbali se.“ 

Samozřejmě vím, že existují fanfikce, ale to, že Teresa vytáhne fanfikce o nás takhle u stolu na slavnostní večeři, mi navzdory uvolněné a pohodové atmosféře připadá jako zásah do soukromí.  

Vytáhla něco, co jí nepatří. Podobně jako někoho napadlo vzít moje a Kevinovo jméno a použít nás v příběhu. Doslova nás použít.  

Zasměju se, ale sám sobě zním trochu strojeně. Kevin se ke mně přidá a možná si to jen představuju, nicméně mám pocit, že je z toho taky trochu nesvůj.  

Je oukej být středem pozornosti, bože, miluju být středem pozornosti, jakmile okouzlím porotu, skočím bez chyby a jdu si pro zlato! Ale ne takhle.  

Kopnu do sebe zbytek kafe.  

Teresa zvedne ruku. „Počkat, tahle je moje oblíbená. To si taky musíte poslechnout. Závody na Aljašce, jedna postel, nefungující topení…“ 

Opřu se loktem o stůl blízko Kevina. Dělám, že se nakláním k Terese, abych dobře slyšel, ale prostě chci být jenom blíž u něj. V myšlenkách jsem ale jinde, přesněji o několik pater výš, ve svém pokoji, kam za mnou má přijít. 

Jednu ruku vsunu ledabyle pod stůl a dlaň mu položím na stehno.  

Doslova cítím, jak pod mým dotekem hoří.  

„Kdes to našla?“ vyhrkne Scott pobaveně a já ruku zase stáhnu.  

„Nevrť se pořád!“ plácne ho Teresa. „Nejvíc je toho na AO3. Jakože fakt hromada. Poslední dobou to celkem trenduje. Oblíbené tagy konkrétně pro tu povídku na Aljašce, jo? Enderpaddock/Kevinnewman, jenom jedna postel, smut, chapadla, výměna těl, divoká noc, svazování, kousání jako jazyk lásky, bradavky.“ 

Ten zrádce Alex se po tomhle výčtu rozchechtá tak, že mu vyhrknou slzy.  

Jeden z druháků se poprská pitím.  

Dokonce i Rowell a ostatní trenéři působí pobaveně, dávají nám prostor, abychom se bavili, přitom já se vlastně nijak zvlášť nebavím.  

„Chapadla?“ zeptám se nechápavě.  

„Výměna těl?“ povytáhne Kevin obočí. 

Teresa se musí chytit stolu, protože ten idiot Scott se tlemí tolik, až se otřásá, a ona mu málem sklouzne z klína. To je taky moment, kdy naši nejbližší kámoši začnou vytahovat mobily a jeden přes druhého čtou nejrůznější tagy a úryvky fanfikcí, co o nás najdou.  

„Zab mě,“ zamumlá Kevin.  

Natočím se k němu a usměju se, je to ale spíš takový poloviční škleb. „Už se těším, až odtud vypadnu,“ řeknu ledabyle.  

Vidím na něm, že to chápe. „Jooo?“ protáhne, když si nás nikdo nevšímá. Je to taková naše soukromá bublina. „Taky už bych šel,“ přitaká. Působí, jako že o nic nejde, ale znám ho dost na to, abych poznal, že jde o hodně. Bere svoji prohru sportovně, to, že bude dneska večer dole. „Hele,“ začne. „Přemýšlel jsem. Když už ses musel tak pitomě narodit a máš narozeniny den přede mnou, co kdybys dorazil na moji oslavu? Mohla by to být částečně i tvoje oslava. A nemusíš mít žádný starosti, Scott všechno zařídí – že jo, Scotte?“ Při poslední otázce promluví záměrně nahlas.  

Scott odtrhne pohled od Teresiných koz. „Co? Jo, jasně.“ 

Podle mě nemá páru, s čím právě souhlasil, ale Kevin působí spokojeně. „Tak vidíš, Paddocku. Zakážu mu polepit stěny úryvky z fanfikcí. A možná dostaneš narozeninovej klobouček.“ 

„Víš co, Newmane? Nakonec proč ne. Ten klobouček je lákavej.“ 

Není to nejlepší večeře, jakou jsem za poslední dobu zažil, ale Kevinovo koleno už je zase blízko a já si krátím čas do odchodu tím, že ho v duchu pořád dokola svlékám. Prostě všechny ty kecy ostatních přežiju hlavně díky němu, i když si nejsem jistej, jak přežiju jeho.  

Jak přežiju Kevina Newmana. 

*** 

Kolem půlnoci vklouzne ke mně do pokoje. Sako si sundal, ale pořád má na sobě košili. Pečlivě zavře a zamkne. Oba víme, že dost riskujeme, na druhou stranu akce v restauraci ještě neskončila a trenéři si dali možná trochu vína, takže hned tak spát nepůjdou. 

Tady je ticho. Z šera vystupují obrysy nábytku. Slyším Kevinův dech, a když mě políbí, cítím ho v sobě, rozlévá se ve mně jako moře. Ukradnu mu takhle několik nádechů a on mi zajede prsty do vlasů, na okamžik je to zvláště naléhavé, jako bychom jeden druhému strašně dlouho chyběli a teď jsme si po letech čekání byli konečně blízko.  

Líbáme se dlouho a já cítím, jak mi z ramen mizí napětí, o kterém jsem nevěděl, že ho tam mám. Na rtech ucítím Kevinův úsměv. Když se od sebe odtáhneme, vidím, že se usmívá koutkem pusy. „Aby bylo jasno, jsem svolnej ke všemu,“ oznámí. „Jestli máš chapadla, tak to taky zvládnu, ale prosím žádnou výměnu těl.“ 

Tlumeně se zasměju a polknu rýpnutí ohledně toho, že egocentrickej blbeček jako on by byl rád, kdyby dostal moje tělo a mohl sám sebe opíchat. Místo toho si sednu na kraj postele. „Chci, aby ses svlíknul a nechal si jenom tu košili. Rozepni si ji. A dívej se přitom na mě.“ 

Pobaveně si odfrkne, ale poslechne. Znám ho a vím, že je vzrušený stejně jako já, a tím nemyslím tvrdnoucí péro, jako spíš vzrušení z toho, co bude, z celé té chvíle. Sice už jsme spolu šukali tolikrát a ve všemožných pozicích, ale teď mám pocit, že jsme se vrátili na začátek a můžeme si to prožít znovu, jako kdyby někdo všechno resetoval.  

Kevin mi kouká do očí, zatímco si pomalu rozepíná pásek a potom i poklopec, načež si stáhne kalhoty přes svoje svalnatá stehna a vystouplá kolena a vypracovaná lýtka až k chodidlům. Vystoupí z nich a odkopne je. Má černé boxerky, které ho dokonale obepínají. Ale i ty si poslušně sundá.  

Sleduju jeho tvrdnoucí péro. A jak si knoflík za knoflíkem rozepíná košili, než zůstane stát s rukama podél pasu a je tak kurevsky nádherný! 

„Teď chci, aby sis kleknul. A honil si.“  

Dlouze vzdychne, rezignovaně a nadrženě. Klekne si na koberci čelem ke mně, dosedne na paty, stehna roztažená, a pomalu si přejede po penisu rukou. Hladí se a já vnímám, jak tam dole těžkne. Strašně se mi to líbí. I samotná představa, že pro sebe máme celou noc.  

Popravdě jsem měl v hlavě hromadu věcí, co bych s ním chtěl dělat, přehrával jsem si je, někdy velmi konkrétně, někdy dost neurčitě, ale teď jednám spíš spontánně. Mám určitou představu, jak by se to mělo vyvíjet, nicméně si fakt užívám, že ho můžu komandovat.  

Kevinova divoká stránka mě rajcuje stejně jako ta submisivní. 

Sleduju, jak si rozetře po péru kapku, která mu vytéká ze žaludu, a jak si poslušně honí, což mě dovede k myšlence… „Pojď ke mně.“ A sotva začne vstávat, zavrtím hlavou. „Ne, hezky po kolenou.“ 

Tváří se mu mihne vzrušení i typická otrávenost. Myslím, že se to v něm hodně bije. Kevin Newman je takový. Devadesát procent času bossy sráč, který si pak ale dokáže užít, když musí poslouchat.  

Vážně hodně, hodně mě to rajcuje.  

Po kolenou dojde ke mně a rukou si pořád svírá ptáka. Postavím se, takže se nad ním tyčím, a rozepnu si kalhoty. Nijak se s tím nerozpakuju a stáhnu je spolu s boxerkami – moje péro nadšeně vystřelí nahoru. „Olízni ho,“ řeknu.  

Udělá to. Špičkou jazyka se dotkne mých koulí a olízne mě po celé délce, až se zachvěju.  

Vezmu jeho tvář do dlaní a zlehka mu odhrnu ten zpropadený sexy pramen vlasů, co mu spadá do čela. „Líbí se ti, když ti říkám, co máš dělat?“ zeptám se trochu ochraptěle. 

„Ano.“ 

„Chci, aby sis dál honil. A otevři pusu.“ Palcem mu přejedu po rtu a zatlačím proti spodním zubům, dokud pusu neotevře, potom znovu sevřu jeho tvář do dlaní, něžně a jemně, načež se začnu cpát dovnitř. Kousek po kousku, dokud se nedostanu tak daleko, že se automaticky pokusí odtáhnout. Ale já mu to nedovolím. „Dýchej,“ řeknu a pak jsem najednou uvnitř skoro až po koule a on chraptí, cuká sebou a do očí mu vyhrknou slzy. 

Hrudník se mu přitom divoce zvedá a srdce určitě tluče stejně jako mně. Vím to, mám pocit, jako bych ho držel v dlani.  

Jednu ruku nechám na jeho tváři, druhou mu zabořím do vlasů a sevřu.  

Zakňourá mi na péru a pevně ho obemkne rty, až mi tím vyšle vibrace do celého těla. Je to stejný výjev jako tenkrát v mém snu, kde jsem mu divoce šukal pusu a on si to užíval. I teď vnímám, zatímco mu zajíždím do krku a zase zpátky, že se snaží podvědomě odtáhnout, přitom si ale divoce honí a oči se mu lesknou vzrušením.  

Pravda je, že bych Kevinovi při sexu nikdy neublížil. 

Jenom kdyby chtěl.  

Takže mu ojíždím pusu a on nepřestává kňourat. A když řeknu: „Přestaň se sám sebe dotýkat,“ vydá tak frustrovaný zvuk, že mě tím málem dovede k orgasmu. Ale poslechne, naštvaně praští dlaní do stehna a pak nechá ruce volně spuštěné podél pasu.  

Zatáhnu ho za vlasy ještě silněji a zrychlím přírazy, až znovu začne slzet. Pokojem se rozléhají obscénní mlaskavé zvuky, což mě rajcuje.  

„Kurva, Kevine, ty seš tak strašně krásnej,“ zasténám. Za vlasy ho od sebe odtáhnu a dívám se na něj. Ty jeho růžolící tváře, uslzené oči, nepopsatelné vzrušení. Přejedu mu ptákem po spodním rtu. Jsem na hraně a mám pocit, že z ní co nevidět přepadnu dolů. „Moje koťátko,“ řeknu. „Zamňoukej.“ 

V čelisti mu podrážděně cukne, krátce semkne rty, až mu je palcem musím znovu rozevřít.  

„Zamňoukej, koťátko,“ zopakuju.  

Mňoukne. Je to táhlý zvuk plný odevzdání, jako kdyby tím přijímal naši hru. Pak dokonce vyplázne jazyk a s otevřenou pusou čeká… a já v ten moment už nemůžu dál – dvakrát si přejedu po péru a se zasténáním se udělám. Tlak, co se ve mně sbíral už od rána, od prvních závodů, a stupňoval se během večeře, chce konečně ven. Kevin má moji mrdku na jazyku i na rtech, takže mu je prstem znovu otřu, jsem fixovaný na to, abych mu osahával obličej, a on mi pak olíže prsty, na kterých to ulpělo.  

„Hodnej,“ pochválím ho chraptivě. Dozvuky orgasmu pořád cítím ve slabinách, ale už teď mě rozechvívá představa, že další kolo bude v něm. Bez kondomu. 

Kevin stále klečí s nohama od sebe, tváří se utrápeně a nadrženě, péro mu bolestivě trčí a teče z něj.  

„Lehni si na postel,“ řeknu a on okamžitě poslechne, košili má pomačkanou a vysportovaný hrudník se mu trhaně zvedá, jakmile padne naznak na prostěradlo. Tentokrát ho nechci trápit dlouho, uvědomuju si, že se stejně jako já potřebuje udělat, proto se k němu okamžitě skloním a začnu mu kouřit, rychle a trochu hrubě – nehty mu zarývám do stehna, jak si ho přidržuju.  

Na jazyku cítím jeho chuť a je zvláštní popisovat to zrovna takhle, ale přijde mi, že Kevin ze všeho nejvíc chutná sladce.  

Chutná mi. 

Lížu a saju ho tak, jako bych mu chtěl ukrást duši, s podobným nasazením, jako se vždycky líbáme. Zatímco on vzdychá a sténá a prohýbá se. Tohle je další věc, kterou na něm mám rád. Každá holka, kterou jsem kdy lízal, si dřív nebo později tiskla dlaň ke rtům, aby ztlumila sténání, jako kdyby se styděla. Ale Kevin je kurevsky hlasitý a nijak se to nepokouší tišit.  

Pevně ho sevřu v ruce, ještě víc se skloním a nasaju do pusy jeho koule, což ho soudě podle táhlého zakňourání vystřelí až do vesmíru. Postříká si břicho a stehno, do kterého mu pořád zatínám nehty, se mu roztřese. Ztěžka oddechuje a zírá na strop, zatímco já mu ukazováčkem kreslím na břicho. Napadne mě, že bych to z něj klidně olízal, protože je to Kevin, můj Kevin…  

Ale neudělám to. Místo toho řeknu: „Otoč se.“  

Zafuní, což mě pobaví. Rozhodně nemám v plánu nechat ho dneska večer vydechnout, i kdyby to znamenalo, že budu zítra totálně grogy. Jakmile se poslušně přetočí na břicho, strčím pod něj polštář.  

„Líbí se mi, když tě můžu šukat a ty jsi přitom vláčnej,“ zamumlám a sjedu mu nehty podél páteře, až sykne. Odevzdaně leží s vystrčeným zadkem a obličejem se opírá o matraci. Plesknu ho po zadku a dívám se, jak je roztažený, a ano, ten pohled mě kurevsky vzrušuje. Kevin je vždycky dohladka oholený a jemný a má ty nejhezčí půlky, co jsem kdy viděl.  

Natáhnu se pro lubrikant, trochu si rozetřu po péru, které už se zase poslušně staví do pozoru, a chvíli si při pohledu na Kevina honím. Pak si vymáčknu lubrikant na prsty a přejedu mu po zadku. Roztírám mu to tam zlehka a opatrně, sem tam zajedu bříškem prstu dovnitř a zase ven, než do něj konečně strčím ukazováček a vyloudím z něj další z nekonečné řady vzdechů.  

Postupně přidám druhý prst, zpracovávám ho a druhou rukou si honím a přejíždím si po žaludu. Když z něj prsty vytáhnu, Kevin zamručí na protest, ale já je nahradím pérem – začnu se mu otírat o zadek. 

Najdu v sobě sebeovládání, vydoluju ho až odněkud z hlubin, a zastavím s ptákem u jeho vstupu.  

„Teď tě ošukám bez kondomu, Kevine. Ale chci, aby ses na mě natlačil sám.“  

„Endere, kurva…“ vydechne. Ale nadzvedne se na rukou a poslušně se posune zadkem dozadu, pomalu, bolestně pomalu, mě do sebe přijímá a vtahuje. Až v něm mám najednou žalud a už jenom tohle mě odpálí. Jenomže v Kevinovi se projeví jeho netrpělivost a nenasytnost. Uvědomuju si, že ho to musí trochu bolet, ale nedopřeje si vůbec žádný čas a znovu se posune dozadu. 

Moje péro mizí uvnitř jeho těla. Ať jsem si představoval cokoli, tohle ne.  

Netušil jsem, jak dobré to bude.  

Vnímám jeho teplo, jak mě v sobě svírá úplně všude a není mezi námi nic, co by překáželo. Žádná protivná guma, která jako guma taky smrdí a pak ji cítím i z prstů. Tohle je jenom Kevin, jeho tělo, pot, vůně. Musím si ho přidržet za boky, aby kurva tak nespěchal, jinak mě to zabije. 

Ale stejně tak mě zabije, když zůstaneme v téhle poloze. Potřebuju víc, hlouběji, třít se o něj. Takže se do něj začnu tlačit až po koule. Nejdřív pomalu, vychutnávám si, že ho cítím úplně všude, nejenom tam dole, ale v každé buňce, a pak začnu přirážet.  

Vlastně nejsem vůbec něžný. Snažím se z Kevina Newmana vyšukat duši.  

Nalehnu na něj a srdce mi tluče proti jeho zádům, ale on se pak začne třást. Je jako hadrová panenka, spadne obličejem zpátky na prostěradlo, jak se mu ruce, o které se opíral, podlomí. Fňágá. A není to tak, že by jednou nebo dvakrát zafňágal, když trefím místo tam uvnitř, ze kterého šílí. On fňágá nepřetržitě.  

Je to ten nejlepší zvuk, co jsem kdy slyšel.  

Buším do něj, až postel pod námi trochu vrže. Vážně doufám, že ten, kdo má pokoj vedle, tráví v tuhle chvíli čas dole v restauraci.  

Moje koule pleskají o Kevinův zadek a ten nádherný zvuk, co mu splývá ze rtů, prostě nepřestává. Péro mi cuká, už jsem zase na hraně. A už jenom vědomí toho, že se každou chvíli vystříkám, že dneska večer naplním Kevinovi mrdkou nejenom pusu, ale i zadek, mě totálně ničí.  

Jsem tak mimo, že kdyby mi někdo řekl, jestli chci raději vyhrát regionálky, nebo dál šoustat tohle tělo, hodil bych mu svoje zlaté medaile a zařval, ať vypadne.  

Kevin se při každém přírazu otírá pérem o polštář a v jednu chvíli se nadzvedne na roztřesených rukách a otočí ke mně hlavu. 

Zrychlím tak, že se mi v plicích zadrhává dech a… Uvolnění přijde jako obrovská vlna, která mě smete. Jako kdyby se z Kevinových očí vylilo moře a totálně mě rozjebalo o zeď. Pulzuju v něm a stříkám tak dlouho jako nikdy. A když jsem trochu při smyslech, mátožně natáhnu ruku a sevřu mu péro. Nemusím jí ani pohnout. To sevření stačí, aby taky začal stříkat.  

Znovu na něj nalehnu. Moje srdce tluče tak hlasitě, že nutně muselo propadnout do jeho hrudi a už tam zůstat. Ulepené prsty mu zatínám do boku. Oba jsme zpocení a zadýchaní a vzduch voní sexem.  

Políbím každé místo podél Kevinovy páteře.  

Teprve potom se z něj vysunu, ačkoliv vůbec nechci opustit jeho horké tělo. Pohled na to, když vytáhnu žalud a spolu s tím mu ze zadku vyteče trochu spermatu, mě znovu rozechvěje. Unaveně se svalím na matraci. Přitáhnu ho k sobě, najdu jeho ústa, sladká i slaná, a přisaju se k nim. Tentokrát ho líbám pomalu a líně, prozkoumávám mu pusu jazykem a otírám se o něj nosem.  

Trvá to takhle hrozně dlouho, my dva trváme. A já cítím skoro až něco jako pýchu, že jsem si ho označil. Že jsem ho postříkal.  

Dám mu pusu na tvář. Chci se ho zeptat, co všechno přitom cítil a jaké to bylo, ale vidím to v jeho očích. Tváří se jako koťátko a taky jako podělaný král světa, protože Kevin Newman je obojí.  

A já najednou vnímám taky zvláštní smutek nad tím, že už nejsem v něm a on mě v sobě nesvírá. Takže po nějaké době, kdy se dál jenom líbáme a navzájem si krademe kyslík, přitáhnu jeho ruku ke svému péru. Protože jestli ho někdo po takové šukačce dokáže znovu přivést k životu, je to Kevin.  

Mísí se v nás únava a oba jsme ulepení, ale stejně mu pak naznačím, aby si lehl na bok zády ke mně. Tentokrát to jde dovnitř snáz, rozetřu si po penisu sperma a vklouznu do něj na jeden bolestivý nádech, který překryju dlaní – chytím Kevinovi pusu, protože vedle v pokoji bouchnou dveře, což znamená, že akce dole už nejspíš skončila.  

Rukou tlumím Kevinovy vzdechy, zatímco do něj kloužu, a druhou rukou mu masíruju a svírám koule.  

Tentokrát je to spíš pomalé, po každém přírazu v něm pár sekund zůstanu. Vždycky jsem mu o kousek blíž, skrze něj vnímám sebe a zase naopak, a pořád slyším svoje srdce v jeho hrudi. 

Bylo by hezké, kdyby mi ho vrátil, ale něco mi říká, že to se nestane. 

Že už je jeho.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥