---

Mám za sebou náročný trénink s osobním trenérem, po kterém mě pobolívá pravé stehno, tak jen doufám, že jsem si ho kurva nenatáhl, navíc jsem totálně zapomněl, že musím na zítřek odevzdat esej, tím pádem mě čeká fakt hezký večer, a aby toho nebylo málo, ten hňup Scott na poslední chvíli změnil plány a rozhodl se zůstat na pokoji, takže se nemůžu těšit ani na to, že bych se v noci vesral do budovy Kappa za Kevinem a pořádně ho pomazlil.  

Sice jsme si slíbili, že sex bez kondomu dáme až po regionálkách, abychom se zbytečně nerozptylovali – upřímně Kevin mě zdařile rozptyluje už jen tím, že existuje – ale zažít po několikahodinovém hrbení se nad esejí aspoň kuřbu by mi nevadilo.  

Možná by mi ani nevadilo, kdyby nebylo nic, jenom bych ho rád viděl. Podobné myšlenky mě napadají od chvíle, co jsme se vrátili z New Yorku, a já se je snažím ze všech sil odpinknout někam do vesmíru a vůbec se tím nezaobírat. Ale ten idiot mi chybí pokaždé, když není se mnou, což je zatraceně zvláštní pocit.  

Představa, že si za pár dní budeme tak blízko, žádná guma mezi námi, mě totálně rajcuje. To, že jsme podle výsledků oba zdraví, je samozřejmě taky super, nicméně vědomí, k čemu to povede, je úžasný, a přitom tak daleko, že do té doby asi nepřežiju… Prostě se vším tím mrmláním snažím říct, že se nevracím na pokoj s nejlepší náladou pod sluncem. Chci, aby mě nebolelo stehno, chci spát, chci číst víláckou fantasy namísto psaní stupidní eseje a především chci, aby se mi koťátko Kevin stočilo na hrudníku a předlo.  

Vrazím dovnitř a čekám, že si postěžuju Clivovi, ale vzápětí zůstanu šokovaně stát ve dveřích, protože můj nejlepší kámoš je zrovna uprostřed něčeho. Sedí na posteli, způsobně, jako školáček, ruce položené v klíně, a se zavřenýma očima se odevzdává prozkoumávání Timovy pusy.  

Je to vlastně poprvé, co je vidím spolu. Myslím ve chvíli, kdy se jeden druhého dotýkají.  

Tim působí podobně zdrženlivě jako Clive, pokládá mu ruku na stehno a zaujatě ho líbá nazpátek. Ani jeden z nich nedělá nic navíc, nesnaží se dotknout toho druhého pod tričkem nebo mezi nohama. Jako kdyby byl ten polibek úplně všechno a oni dva se v tu chvíli nacházeli strašlivě daleko.  

Ano, už jsem si z Cliva možná párkrát dělal legraci, že je ze všeho tak vydivočenej a nezkušenej, ale nejsem cynická bestie a vidět, jak se líbají, ve mně něco probudí. Zvláštní, sotva uchopitelný pocit, kdy si na okamžik na jejich místě představuju sebe a Kevina, jak se líbáme se stejnou odevzdaností, trochu nervózně a bez snahy posunout to na další příčku. Kdy jsme do sebe tak strašně zamilovaní, že i tohle stačí.  

Na chvíli mě přepadne zvláštní, hluboký smutek ze ztráty. Přitom je to absurdní, o nic jsem nepřišel. A stejně si přeju otočit se na patě, vyběhnout ven, běžet za Kevinem a říct mu, že o něm poslední dobou nepřemýšlím jako o Newmanovi a že si až příliš často představuju, že jsem prostě jenom s ním, protože to samo o sobě dává smysl. Že sex s ním miluju, ale stejně tak z nějakého důvodu miluju, když mi od něj cinkne zpráva, přestože se většinou jedná o video s krokodýlem nebo mývalem.  

Horkost mi stoupá podél páteře až někam do hlavy, kde se změní v divný tlak, zatímco Clive a Tim se dál líbají a já najednou vím, že musím pryč. Odkašlu si, chraptivě, a cizím hlasem pronesu: „Ahoj, já si vezmu jen noťák a… no, budu v MexGrillu. Tak ahoj.“ Spolu s tím hodím na zem sportovní tašku, seberu noťák (doufám, že je dost nabitej), do kapsy strčím kreditku a už zase odcházím. Slyším za sebou Clivovo: „Endy, počkej!“ a Timovo rozpačité: „Já už stejně jdu, Paddocku.“  

Ale neotočím se. Uvědomuju si, jak to může vypadat. Jakože je mi nepříjemné, že se líbají, přestože mu Clive řekl, že s tím absolutně nemám problém (protože, spoiler, sám jsem bisexuál – to teď už vím, ha – a protože nejsem homofobní svině). Nebo že prostě žárlím, jelikož Clive je můj nejlepší kámoš a já ho chci ve skutečnosti pro sebe. Nebo že Tima nemám rád, protože ten, kdo si vybere za sport vodní pólo, je jednoznačně trubka.  

Jenomže pravda je úplně jinde. Když vycházím z budovy Epsilon – a okamžitě se do mě opře vítr, takže si nasadím kapuci – dojde mi, že jsem jim záviděl, a to je vlastně tisíckrát horší. 

Nastavuju tvář větru a doufám, že mě pořádně propleskne, protože, vážně, od návratu z New Yorku jsem tak strašně zmatenej! Kevin byl tak vtipnej, roztomile urýpanej, k sežrání. Řekl jsem tátovi, že spolu chodíme. Dali jsme fotku na Insta, kde jsme v kavárně, načež přišla hromada komentářů, jak nám to spolu sluší, a v mojí hrudi se něco rozpínalo a teď mi znovu dochází, že to pitomé kotě není stočené na mně, ale uvnitř mě.  

Jak to, že mi nedošlo, že Kevin Newman postupně prosakuje každou mojí buňkou? Co si o tom teď mám myslet, když si nedokážu ani urovnat, jaké věci cítím? Chtěl bych s ním sedět na posteli a líbat ho, hluboce a procítěně, klidně několik hodin v kuse, i kdyby z toho nemělo vzejít šukání, i kdyby to nikam dál nesměřovalo, chtěl bych…  

Posranej Newman, posranej!  

Rozhodnu se, že mu budu v hlavě zase říkat příjmením, abych si od něj držel odstup. Byl tohle celou dobu jeho ďábelský plán, jak mě do hajzlu rozptýlit?  

Ale pak je to najednou zase Kevin a ne Newman a já jsem neuvěřitelně frustrovanej z toho, že se večer nemůžeme vidět a dostat to ze sebe. Chtěl bych do něj všechny ty emoce nalít, aby si s tím zkusil poradit za nás oba. Tady máš, Kevine, já se od toho distancuju. 

A pitomej Clive! To se nemůže taky někdy na noc nasáčkovat k Timovi, aby mohl Kevin dojít ke mně a přespat tam? Musíme vždycky čekat na to, jestli se Scott nerozhodne zkusit zalepit bolavé místo po Terese nějakou jinou holkou a strávit noc u ní?  

Blbá Teresa! Kdyby si přestala hrát na nedostupnou a dala Scottovi šanci, mohl by u ní trávit čas a všichni by byli spokojení. Nemyslím si, že kdyby Scott zasunul, ztratil by zájem. Jasně, občas se to děje, ale ten kluk v její blízkosti vždycky slintá. Kevin mi navíc říkal, že když měla Teresa z bazénu bradavici na palci u nohy, Scott se jí ptal, jestli by jí to mohl ošetřit. Tak pokud tohle nejsou citečky, tak co to je?  

Rozejdu se směrem k MexGrillu, protože kromě toho šíleného větru začíná trochu mrholit a já si nesu noťák jenom tak v podpaží. Po cestě samozřejmě minu obří plakáty, kdy z jednoho na mě upřeně zírá Kevin. Mám chuť ukázat mu fakáče. Andrews smutně povlává ve větru, u něj je poslední dobou vidět, že i když na sobě dře, na mě a Kevina prostě nemá. Dost za námi zaostává, a přestože jsem zvědavej, jak si povede na regionálkách, myslím, že nemá šanci se umístit.  

Vlezu do MexGrillu, shodím kapuci a zamířím do jednoho boxu v rohu. Je okolo třetí, takže tady není moc lidí. Vlastně je možná dobře, že jsem šel sem, než abych byl na pokoji a snažil se učit. Tady si můžu dát kafe, což mi vždycky zlepší náladu, a proteinovej shake. Nově tu mají i proteinové mini pizzy s minimem kalorií. Hurá. Jsem moc rád, že můžu civět do jídelního lístku, co tak dobře znám, místo toho, abych se dál zaobíral sám sebou a Kevinem. 

Na kterém mi očividně začíná záležet. 

Tak nejsem nakonec největší kokot ze všech já?  

Objednám si a pak otevřu noťák a s tím i Word, do kterého napíšu pár vět, načež místo psaní eseje sklouznu k popíjení kafe a civění z okna. Pak vytáhnu mobil a po chvíli váhání napíšu Kevinovi, jestli je na pokoji, jestli je tam sám, jestli se nechce stavit do MexGrillu a poctít mě svojí přítomností a jestli je mýval.  

Ani jednu ze zpráv neodešlu, protože tentokrát je na řadě on, aby mi napsal. Většinou to neřeším, nicméně dneska mi to připadá jako celkem validní, neozvat se, dokud se neozve. Aby nade mnou neměl citově navrch. Citově, protože já mám očividně city. Ale i to je tak strašně abstraktní, že to nedokážu dál rozvést, až se v jednu chvíli musím uchechtnout do dlaní a zkusit to sám sobě racionalizovat otázkou: Vážně je tak zvláštní, že jsem si Kevina oblíbil a mám ho celkem rád, když s ním trávím tolik času? Navíc i sexuálně? Přece to neznamená, že bych se s ním potřeboval vodit za ručičku.  

Náš vztah nevztah, to, co mezi sebou od začátku máme, je ohraničené. Představovat si, jak spolu opravdu něco vytváříme podobně jako Clive a Tim, by bylo mimo. Neměl bych… Neměl bych se nechat strhnout těma modrýma očima, které ve snech nikdy modrou barvu nemají a i tak připomínají moře a oceán. Nejenom barvou, ale i hloubkou. A tím myslím oceán, který zabírá většinu zemského povrchu, divoký a neprobádaný. 

Hele, Endy, co kdybys vzal to brčko, který ti trčí z proteiňáku, a zabodnul si ho pro svoje vlastní dobro do krku? Při troše štěstí trefíš krkavici a velmi rychle bude po problémech i po emocích, ty malej přecitlivělej čuráčku. 

Bože.  

„Nazdar! Ty vole, vypadáš, jako by ti uletěly včely! Nebo vosy?“ Uprostřed mojí mizérie se objeví Alex, který bez zeptání poskládá svoje dlouhatánské tělo na protější lavici a zazubí se. Nevím, kdy jsem s ním naposledy pořádně mluvil, když nepočítám tréninky, protože veškerý volný čas věnuju Kevinovi, ale teď mě vlastně potěší, že se vesral do mého boxu. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.  

„Kámo, ani se neptej. Zapomněl jsem na podělanou esej do biologie,“ zamručím. Sleduju, jak Alex lustruje jídelní lístek, který zná stejně jako já nazpaměť. 

Tleskne, zářivě se usměje a prohodí: „Opravdu, ti mamrdi nemůžou udělat i vegan pizzu. Musí tam být nasraná šunka.“ Aniž by se přestal usmívat, otočí se na příchozí servírku, která ho podle mě dost možná slyšela, a objedná si svůj oblíbený portobello burger. „S tou esejí mě to mrzí. Tak ať to za tebe napíše AI, ne? Ale bacha, spolužák si to minule ani neupravil a nechal na začátku eseje formulaci rozumím, tady máš esej psanou v akademickém tónu.“  

To mě rozesměje, ačkoli tlak pořád zůstává.  

A emoce a Kevin a emoce.  

Dokonce ani ve chvíli, kdy Alex otevře téma mých blížících se narozenin, nedokážu podvědomě myslet na nic jiného. Navíc, samozřejmě že Kevin musí mít narozeniny den po mně. Jsme přece vesmírem vyvolení milenci.  

Nějakou dobu srkám proteinový shake, když dveře MexGrillu cinknou a dovnitř vejde Clive. Trochu mátožně, jako kdyby se ještě pořád nacházel uprostřed toho polibku, a já cítím, jak nelibě krčím nos, protože, ano, nebýt toho řetězce různých lidí, mohli jsme spolu s Kevinem dneska strávit parádní večer. 

Clive si po cestě rovnou taky objedná kafe a zapluje naproti mně vedle Alexe. Tváře má zrůžovělé a pohled skelný. Rozpačitě si žmoulá rukávy. „Ahoj. Promiň, vzal jsem Tima k nám a pak mi nějak nedošlo, kolik je hodin.“ 

Nedokážu se na něj zlobit. Vím, jaké to je, zapomenout na čas. A taky jaké to je, zapomenout, že je o jednu zeď dál váš otec, co do sebe láduje chipsy a mohl by vás slyšet, ale vy stejně musíte… Strašně se to ve mně pere.  

Ještě pořád držíš to brčko, Endy.  

Radši ho položím a protáhnu se. „To je v pohodě. Stejně jsem měl chuť na kafe. Alex se právě ptal na moje narozky. Ale, ty vole, vůbec nemám kapacitu na to, abych ohledně toho něco řešil. Možná vás prostě jenom hrozně nudně vezmu na jídlo.“ 

Alex si podepře hlavu. „Newman bude mít určitě zas pronajaté kino nebo nějaký sál. Vsadím se, že mu to zorganizuje Scott.“ 

„Třeba byste to mohli oslavit spolu,“ pronese Clive, načež se nejspíš vyděsí, jestli neprozradil víc, než by měl, protože zamumlá: „Když spolu teď skáčete.“ 

„To není blbej nápad. Měl bys po starostech,“ chytí se toho Alex. „Každopádně já bych nějaký rozptýlení bral. Vůbec se netěším na regionálky. Jak se blíží, mám z nich čím dál větší bobky. A kdybych věděl, že potom zapaříme, hned by to bylo lepší.“  

„Nebylo,“ řeknu suše. Protože Alex je totální panikář, strašně mu na tom všem záleží a do toho se přimíchává frustrace, že i kdyby se postavil na hlavu, na Scotta nemá.  

„Nebylo,“ přizná smířeně. Chvíli civí před sebe, ale pak ožije, když před ním přistane portobello burger. „Ty máš závody kdy, Clive?“  

„Ten víkend po regionálkách. Teď jsem pořád v bazénu.“ 

Závody jsou vždycky velké téma, takže u nich nějakou dobu zůstaneme. Alexe zajímá, jak s Kevinem hodnotíme naše šance. Stejně jako ostatní z týmu je i on nadšenej z představy, že bychom mohli porazit Li Weie a Zhao Ruie. Pak mluvíme o tom, jestli Clive tráví čas v bazénu plaváním, nebo se snaží pochopit pravidla vodního póla, což mého nejlepšího kámoše uvede do takových rozpaků, až se v jednu chvíli tváří, že by nejradši zajel pod stůl, takže galantně odvedu řeč k tomu, jak se rozvíjí Alexův vztah s jeho osobní trenérkou, na kterou má zálusk posledních několik měsíců.  

Alex pak řekne: „Starší zralý ženský, to vy dva nemůžete pochopit. Ty seš gay a ty pícháš plavkyně. Jsem slyšel, žes byl před Vánoci se Sussanou. Vídáte se?“ 

„Ne-e, mám teď hodně práce… se synchrem.“ 

Clive se zaculí do svého hrnku s kafem a hned nato zvážní, když ho pod stolem nakopnu.  

„Chápu,“ řekne Alex soucitně. „Newman tě zaměstnává. On je taková na výkon tlačící pizda. Ale v tom si rozumíte, ne?“ 

Zaškaredím se na něj, jenomže potom mi to stejně nedá, protože přece nenechám svého kámoše, aby se navážel do Kevina, no ne? „Vlastně není pizda,“ přiznám váhavě. „Ale neříkej mu to. To je něco, co se nikdy nesmí dozvědět.“ 

Alex se pobaveně ušklíbne. „Tak ale to je celkem obrat, kámo. Ještě nedávno byl ta největší pizda ve vesmíru.“ 

Zaksichtím se na něj, ale nic na to neřeknu. Radši začnu mluvit o tom, jestli je Alex podělanej, že mu medaili vyfoukne Scott, nebo si na něj tentokrát věří.  

Nakonec není zas takové překvapení, že s kluky strávím většinu odpoledne v MexGrillu, načež se na pokoji nechám zlákat Clivovým pozváním na pár dílů Arcane, tím pádem dopíšu esej s pomocí AI až někdy okolo jedenácté a padnu do postele jako podťatej. A protože jsem si neprobodnul krkavici, citečky ve mně už zase vřou, tím spíš, když najdu na Instáči několik nových reelsek od Kevina. Samí mývalové. 

Na to, že mě kdy bolelo stehno, nebo že jsem měl původně docela blbej den, okamžitě zapomenu. 

„Ten poslední mýval vypadá jako ty,“ napíšu mu.  

Zatímco čekám na odpověď, vzpomenu si, co říkal Alex. Že bychom mohli s Kevinem oslavit narozeniny společně. Což mě vede k tomu, abych před usnutím přemýšlel, jakým narozeninovým dárkem bych ho totálně ohromil, aby ztratil řeč, padnul mi kolem krku a rozbrečel se štěstím, nebo tak něco.  

Prostě typickej vztah založenej na sexu.  

*** 

Trénujeme v pěnových kostkách. Člověk by předpokládal, že to bude po nekonečném skákání do bazénu – s blížícími se regionálkami nás Rowell sdírá z kůže, přísahám, mám neustále varhánky – příjemná změna, ale pravda je, že já skákání do bazénu nemám nikdy dost. Stejně mi to ale nezabrání v tom, abych všem ukázal, kdo skáče nejlíp, proto s elegantním saltem zapluju mezi kostky.  

Dal bych si deset z deseti.  

Kevin takový názor nemá, musí si do mě rýpnout. „Ty vole, Endere, to bylo celkem dobrý! Na to, jaký jsi jindy nemehlo.“ Stojí nedaleko s rukama založenýma na hrudi, a přestože na sobě nemá titěrné plavky, ty obtáhlé šortky by si vzal jedině buzerant. Neustále mě nutí kontrolovat, jak hezky kulatý v nich má zadek. Prostě tak akorát, aby mu člověk zabořil mezi půlky obličej.  

Ano, zjistil jsem, že je mnohem lepší myslet na Kevina v souvislosti se sexem, než se zaobírat tím, jak mě jeho přítomnost rozechvívá na takových frekvencích, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení.  

Naštěstí je pořád kretén. 

Ukážu mu fakáče, ale než stačím něco odpovědět, ozve se Scott. „Odkdy mu říkáš Ender? Vy jste se fakt sblížili. Myslel jsem, že vás k té fotce donutil Rowell. Ale vy jste skoro jak dva hrášky v jednom lusku.“ 

Ne, vážně, jestli je taky něco jako dva hrášky v jednom lusku, je to Kevinův dokonalej zadek.  

„Ó, bože, Scotte, sklapni!“ odsekne Kevin a taky skočí do kostek. Má parádní držení těla a dobrej švih, stejně ale zavrtím hlavou ve stylu to se moc nepovedlo. Následně stočím pozornost ke Scottovi a ukážu fakáče jemu, aby mu to nebylo líto.  

„Ta fotka byla z mojí strany samozřejmě taková charita.“ A Kevinovi velmi líbezně řeknu: „Není zač, hrášku.“ 

Kevin teatrálně vzdychne. „Aaa, hrášku, ty ses vždycky věnoval všemu možnému, jenom ne pořádnému tréninku. Bože, Endere, nebuď takovej debil, to se nedá snést. Proč raději neurážíš Scotta?“ 

V tu chvíli nám věnují pozornost všichni kolem. Ne že by přestali skákat do kostek, na to jsou na naše výměny až moc zvyklí, ale i tak se pochechtávají.  

„Nesmírně osvěžující, jako vždycky, pánové,“ pronese trenérka znuděně a zavrtí nad námi hlavou.  

„Díky, trenérko! A já ti nevím, Kevine. U tebe mě to prostě víc… naplňuje, chápeš? Je mi pak vyloženě líp.“ Nejsem si jistý, kolik si toho před ostatními můžu dovolit, ale dám si záležet na tom, aby po něm můj pohled jenom tak nesklouzl. Aby chápal, jaký to má podtext, totiž že ho moc rád trápím i při sexu. Beze slov mu slíbím, že ho zničím. Nebo se od něj nechám zničit, ještě jsem se nerozhodl. 

Jeho modré oči trochu ztmavnou. Chápe to velice dobře. Jeho výraz jasně říká: Ty jeden pitomče.  

A já na to: Vážně? Pitomče? Chci tě šukat, Kevine. Chci tě hodit do těch kostek a dělat to s tebou na tom obřím červeným kvádru, dokud nebudeš fňukat jako malá děvka. 

Představuju si, že odpoví: Pokračuj. 

A já na to: … a někdy tě chci prostě jenom líbat, Kevine. Vnímat tvůj dech, tvoji přítomnost, krást ti úsměvy, protože jsem zatraceně hotovej už jenom z tohohle.  

Nevím, kolik se toho dá říct pohledy, ale doufám, že tyhle moje myšlenky a citečky neuvidí. Radši stočím pozornost ke Scottovi. „Každopádně, když jsme teď teda nejky, tak je fakt, že bychom měli držet při sobě, Kevine. Takže, Scotte, kdy se zase uvidíte s Teresou?“ 

Kevin vyprskne. „Na to znám odpověď. Nikdy, protože Teresa má moc práce s vyhráváním.“ 

Hraně zkřivím tvář. „Jajks. Ta s tebou do jednoho lusku asi nechce, že jo, Scotte?“ 

Alex se rozesměje, dokonce i na Walterově obličeji se mihne úsměv, který vzápětí skryje skokem do kostek.  

Zato Scott protáhne obličej. „Měl jsem radši, když jste byli proti sobě, než když jste spolu.“ 

Vím, že myslí dobu, kdy jsme se vyloženě nesnášeli, ale slyšet, že jsme spolu, se mi líbí. Místo odpovědi taky skočím salto a málem přistanu chudákovi Walterovi na hlavě. Vynořím se právě ve chvíli, abych viděl, jak Kevin s hraným soucitem poplácává Scotta po zádech.  

Zatímco se trénink blíží ke konci, kluci navrhnou, abychom dali závod ve stojkách – kdo v ní vydrží nejdelší dobu. Tady se samozřejmě projeví moje a Kevinova soutěživost, kdy se stačíme přátelsky poštěkat o tom, kdo z nás je ve stojkách lepší. Rázem se z toho stává boj mezi námi dvěma a ostatní nás absolutně nezajímají.  

Takže děláme stojku a… s tím, jak Kevin začíná rudnout, protože se mu krev valí do hlavy, mě napadne, jestli mu s jeho viděním světa zrovna teď připomínám prase. Proto zachrochtám. On zachrochtá nazpátek. Chvíli se teda dorozumíváme chrochtáním, až to ani jeden z nás nevydrží a svalíme se na zem.  

Smějeme se jako idioti, přičemž ostatní ještě pořád drží stojky a bojují o první místo. 

„Jsme nejlepší nejhorší,“ řeknu Kevinovi a následně si spolu ťukneme pěstí. Natáhnu se na záda a ještě pořád se smíchem zkouším zklidnit dech. A Kevin si lehne vedle mě, rozpaží a omylem zavadí prsty o moji dlaň, což mi do těla vyšle asi tisíc výbojů, tak mu ten dotek omylem vrátím, a jakmile na něj pohlédnu, v jeho pohledu je touha a hlad a pak taky ještě něco, čemu vůbec nerozumím, ale překvapivě mi z toho netrčí péro.  

Prostě to jenom hezky hřeje. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥