---

Nemůžu uvěřit, že má plyšáka krokodýla, kterému říká Arny. A povlečení s Iron Manem.  

Možná celý tenhle pitomý výlet nebyl dobrý nápad, možná by mi v kampusu bylo líp. Věnoval bych se tréninku a regeneraci, jedl zdravě a vyváženě, dočetl poslední dva díly Tokijského ghúla a definitivně strávil nějaký čas naložený v ledové vaně a následně se nechal polepit tejpy. Místo toho sleduju Paddockův dětský pokoj plný serepetiček a fotek a figurek a medailí a hraček. Vzhledem k tomu, že se brzo přestěhoval na Astru, jeho pokoj zamrzl ve zvláštní době – něco mezi dětstvím a dospíváním. Na policích má zaprášené lego, nějaké funko pop postavičky a především knížky.  

Nečtu si názvy ani je neotvírám. Je mi jasné, že to budou ujeté romantické fantasy bláboly. Beztak o vílách. Co jsem pochopil, pro víly má slabost. Ale upíři a vlkodlaci mu taky nevadí.  

Celé ty roky jsem myslel, jakej to není namachrovanej debil a… on je, ale přitom je to taky trochu roztomile divnej pošuk. A když spí – a ne, že bych ho pozoroval, prostě jsem ho jen zkontroloval – působí téměř mírumilovně. A pak že zlo nikdy nespí. Pche.  

V Paddockově podání je zlo nejospalejší tvor ve vesmíru. 

Kdybych měl čekat, až se probere, nejspíš bych se nudil tak moc, že by mě pak našel na zemi hrát si s legem. Číst ne, na víláky mám ještě nějakou hrdost a zjišťovat, která knížka je o vlkodlacích, mi přijde příliš vyčerpávající. Raději proto potichu vylezu z postele, hodím na sebe mikinu a vydám se do kuchyně.  

Ten byt je malý, možná mě to včera trochu překvapilo, ale zároveň je tak hezky domácký. Na hodně místech jsou fotografie, vesměs Endera, a taky vystřižené a zarámované novinové články, vesměs o Enderovi. Ačkoliv najdu i jeden o nadějné začínající fotografce. Nejspíš jde o Enderovu mámu a podle fotky, která je k článku přiložená, je mi jasné, kde se vzal ten povýšený úsměv. Paddock ho evidentně zdědil.  

Dojdu do kuchyně a ani na vteřinu mě nenapadne, že by Enderův táta, Eddie, mohl být vzhůru. Ale je, pochoduje po místnosti a chystá velkou snídani. Jenže když chci opatrně vycouvat, všimne si mě a věnuje mi obrovský široký úsměv. A to už je definitivně pozdě na úprk.  

Takže mě posadí k malému kulatému stolu, uvaří mi čaj, dá mi na výběr asi z dvaceti variant, co bych mohl snídat, zeptá se mě, jak jsem se vyspal, a následně začne brebentit o všem možném, jako by měl strach, že na okamžik zavládne v kuchyni ticho.  

Občas na mě koukne s takovým zvláštním výrazem, až mě napadne – nedokážu to najednou pustit z hlavy –, jestli nás včera s Enderem neslyšel. Fakt jsem se snažil držet a moc se zvukově neprojevovat, ale obecně v tomhle nejsem zrovna nejlepší. U třetího takového pohledu dojdu k závěru, že ano, přesně tohle se stalo, což má za následek, že znervózním, a tak najednou brebentíme oba.  

Chápeme totiž, že máme celkem jednoduchý úkol. Zajistit, aby konverzace přirozeně plynula, než se mezi nás dostane Ender. Přirozeného na tom není vůbec nic a já se přistihnu, jak Eddiemu děkuju za ty nejlepší jahody, skoro jako by je sám pěstoval.  

Díkybohu se mě velmi rychle zeptá na skákání a to je téma, o kterém můžu mluvit i několik hodin v kuse. Tím pádem spustím menší slovní průjem o všem, co se skákáním byť jen vzdáleně souvisí. 

Překvapí mě, když si uvědomím, že se Eddie dost dobře orientuje – rozumí jednotlivým skokům, způsobu bodování, technikám… Vzpomenu si, jak Ender říkal, že táta na některé závody chodíval. Co se týče jídla, je evidentně úplně mimo, protože posnídá černé kafe, ale na druhou stranu, aspoň se trochu zajímá o to, co je pro Endera důležité.  

V rychlosti spočítám, kolikrát na závody dorazili moji rodiče, a skončím docela rychle. To číslo je směšně nízké. Nula. Moji rodiče na závodech nikdy nebyli a skákání rozumí zhruba stejně jako já krasobruslení. Tedy vůbec. 

Zkusím nadhodit, že ke snídani je super dát si něco zdravého a vyváženého, ale když se dočkám trochu nejistého pokývnutí hlavou, zmlknu a zaměřím se na svůj jogurt s jahodami. A přesně v ten moment se do kuchyně přišourá zívající netopýr. Dosedne na židli vedle mě a usměje se. „Ahoj. Spal jsem jak zabitej, a to jsem myslel, že při tom hluku neusnu.“  

Nejdřív zrudnu, jelikož mě napadne, že naráží na moje… projevy, ale následně mi dojde, že tím myslí hluk na ulici. Přece jen většinu roku spává na koleji s výhledem do lesa. Na hlučný New York si člověk potřebuje trochu zvyknout.  

„Co máte dneska v plánu?“ zeptá se Eddie a působí nesmírně spokojeně. „Mohl bych vás někam hodit a pak bychom se tu sešli na jídlo. Nebo byste raději do restaurace? Do kina?“ zkouší a přeskakuje mezi námi pohledem.  

„Kino zní dobře. A asi se s tebou svezeme na nějaký dobrý kafe. Že jo, Kevine?“  

To by nebyl Paddock ve své nejryzejší přirozenosti, kdyby se nepotřeboval prolít od hlavy až k patě kafem, aby mohl několik následujících hodin fungovat. Ale na druhou stranu… spal jsem namáčknutý na malé posteli s jiným klukem, tím pádem jsem dost polámaný, takže bych si výjimečně kafe taky dal. „Jo.“ 

Eddie, který má pořád ten šíleně nadšený výraz, jako bychom byli ta nejlepší návštěva na světě, vstane a odejde se připravit s tím, že za půl hodiny vyrazíme. Ender si toho nejspíš nevšimne, zrovna má nos vražený v mojí misce s jogurtem a snaží se mi sebrat poslední dvě zbývající jahody, takže to vidím jenom já, ale… Eddie prostě koukne na svého syna a hned potom na mě a je v tom něco…  

Nakrčím nos. „Ty vole. Jsem si jistej, že nás tvůj táta včera slyšel. Celý ráno se na mě podezřele culil.“ 

Ender na sobě nedá nic znát, celkem bezvýrazně na mě koukne a sebejistě odvětí: „To nebude tím.“ 

Nechápu. Uniká mi něco? „Tak čím?“ pokrčím rameny.  

Musím počkat snad věčnost, protože Ender si nejdřív poklidně nabere jogurt, nějakou dobu ještě loví jahodu a následně na mě lžičkou ukáže, než z něj vypadne velmi pobavené: „Máš na sobě moji mikinu.“  

Pohled mi sklouzne dolů. Je to… tmavě růžová mikina. Obyčejná tmavě růžová…  

Slyším, jak se Ender uchechtne, takže zase vzhlédnu. „Ale sluší ti,“ dodá. „Akorát jsem v ní přijel já, takže…“ Nemusí tu větu dokončovat. Oba víme, jak by pokračovala. 

Jsem dement, že jsem si ráno nevzal brýle a nezkontroloval, kterou mikinu si beru. A jasně, ježiši, co si asi tak měl Eddie myslet, když jsem se vypotácel z pokoje v mikině jeho syna?  

Vlastně vůbec nevím, jak se ohledně toho cítím.  

Ender mě zlehka praští pěstí do ramene. „Klíííd. Včera večer nás určitě neslyšel. Spí fakt tvrdě, to mám po něm. A ta mikina je úplně jedno, protože jsem mu řekl, že seš můj přítel.“ 

Obočí mi vyletí nahoru vesmírnou rychlostí. A kdybych jedl jogurt, určitě by mi zaskočilo a vyjeveně bych ho vyprskl zpátky do misky. Nebo ještě líp, Enderovi do obličeje. „Co?“ vyhrknu. „Tys mu…“ Zavrtím hlavou a zkouším to vstřebat.  

Mám chuť říct něco jako: Pamatuješ před pár měsíci? Jak jsme se příšerně nenáviděli?  

Já totiž ani moc ne.  

A přesto… Nevím. Není to prostě moc? Trochu napruženě odseknu: „Nechceš mě rovnou požádat o ruku?“  

Paddock vůbec nechápe, co se ve mně zrovna děje, a nevzrušeně pronese: „Newmane… popravdě nechci. Mít na sobě přilepenou takovou pijavici, no nevim.“  

Zamračím se a ukážu mu fakáče, což Endera vede k tomu, aby mě pod stolem kopnul. 

Chci mu to vrátit, ale on hrozně rychle vypálí: „Co jsem mu měl podle tebe říct? Neberu si sem jenom tak kámoše… Ani Clive tu nikdy nebyl. Ale jestli tě to uráží… Hele,“ vzdychne unaveně (není to mnou, ještě pořád neměl ranní kafe), „táta není blbej a všiml si, že se tě docela často dotýkám.“ 

Teď vzdychnu unaveně já. Z něj. Když to říká takhle, zní to vlastně celkem rozumně. A jo, má pravdu, vždyť se včera ani neobtěžoval dotáhnout tu podělanou matraci. Jsme přímo mistři nenápadnosti. 

Navíc si fakt nemyslím, že by Eddie zákazníkům v taxíku vykládal, s kým chodí jeho syn. A kdyby ano, koho by to zajímalo? Tím pádem, když se na to kouknu ze širší perspektivy… asi to přežiju.  

„Takže prstýnek nedostanu? Škoda,“ zamručím.  

Nejspíš tím Paddockovi nahraju na smeč, protože když se jeho táta vrátí do kuchyně a zeptá se, kam budeme chtít odvézt, Ender nahodí zlověstný úsměv. „Do zlatnictví.“  

Tohle se nedá. Opravdu. Nedá se to. Když na něj koukám, zatímco dojíždí můj jogurt, prostě to nezvládnu a šíleně se rozchechtám. Je to takový menší záchvat, který je asi nakažlivý, jelikož Ender nevydrží, začne se smát taky a to je pak nezadržitelná situace.  

Smějeme se furt dokola a neumíme přestat. Vždycky to už vypadá nadějně, nadechneme se, pořádně zhluboka, chvíli dobrý, utíráme si slzy, než to jeden z nás nezvládne, vyprskne a začne další hysterické kolo. Směju se tak moc, až mě z toho bolí bránice.  

Je to děs. Fakt.  

***

Ender vybere opravdu speciální a vytříbenou kavárnu. Je vidět, že se v kávě vyzná, záleží mu na kvalitě a vůbec to není o tom, že by prostě pil všechno, co mu kdo strčí do ruky.  

Dělám si legraci. Vezme mě do obyčejného Starbucks a objedná si to největší latte a k tomu malý pomerančový fresh. Já naopak beru malé latte a obrovský fresh. Nějakou dobu oba zálibně koukáme na borůvkové muffiny ve vitríně, jenže regionálky se neúprosně blíží a museli bychom tak oželet večerní pizzu. A jestli se mám rozhodnout mezi muffinem a pizzou, tak prosím sýrovou!  

Sedneme si na vysoké židle přímo k oknu a sledujeme, jak kolem nás procházejí lidé. Ačkoliv já spíš pokukuju po Enderovi a jeho slastném výrazu, když se poprvé napije. Asi je to blbost, ale fakt mi přijde, že s prvním douškem trochu ožije. 

Usměju se a pak mi dojde, že se usmívám při pohledu na Endera, který reálně nic nedělá, jen pije kafe, tím pádem to skoro působí, jako bych se usmíval díky němu a… Raději se usmívat přestanu. Vezmu mobil, otevřu Instagram a chvíli bezcílně roluju, než mi vyskočí příspěvek na sportovní stránce, kde jsou na věži zachycení Li Wei a Zhao Rui těsně předtím, než skočili podle popisku dokonalý skok. Aspoň už na žádný úsměv nemám ani náladu.  

Pak mě ale napadne… Proč vlastně ne. Skáčeme spolu, zatím nám to celkem jde, respektive oba dost věříme, že máme na regionálkách šanci, tak proč nedat světu vědět, že Newman a Paddock si už nejdou po krku? Popadnu mobil a řeknu Enderovi, že chci společnou fotku na Insta.  

Ender nejdřív působí nedůvěřivě. „A co k tomu napíšeš? Že spolu mrdáme o víkendu v New Yorku a šli jsme na rande?“ 

„Sklapni, chytráku,“ strčím do něj ramenem a nastavím na mobilu rozmazané pozadí, aby nikdo nepoznal, kde jsme. „Napíšu, že jsme po úmorném tréninku, kde jsem ti nakopal zadek!“  

Endera to pobaví, uchechtne se, a to je přesně ten moment, kdy nás vyblejsknu.  

Je to hezká fotka. Uvolněná. A sice jsme blízko u sebe, ale nikoho by rozhodně nenapadlo hledat v tom něco víc. Prostě obyčejné selfíčko u kafe.  

Napíšu velmi stručný, ale výstižný popisek po tréninku a než to postnu, přizvu k příspěvku i Endera, což on následně potvrdí a tím se fotka propíše na oba naše profily.  

Všichni vědí, že spolu trénujeme. A teď je čas, aby věděli, že dokážeme vycházet.  

A to fakt dokážeme, hlavně teda v posteli, což mě vede k další věci. „Přemýšlel jsem,“ začnu opatrně. 

„Oukej, to mě upřímně šokuje,“ oznámí dement Paddock a usrkne kafe. Schválně nahodí výraz, kterým jako by říkal, že moje přemýšlení je opravdu velká a neuvěřitelná záležitost.  

Ale tohle mu rozhodně nedám zadarmo. „Chápu,“ přikývnu. „Přemýšlení je pro tebe šokující. Neboj, ty to dělat nemusíš.“  

Ender zhluboka vydechne. „Díkybohu, stačí jeden myslitel v týmu.“  

Asi se štěkáme. Nebo já vlastně nevím, takhle spolu mluvíme běžně a už jsem si na to tak zvykl, že vůbec nemám ponětí, jestli se dohadujeme jen tak z legrace, nebo je v tom skutečně i nějaká nevraživost. Z mojí strany asi ani ne. 

Raději odvedu řeč jinam. „Paddocku, drž klapačku a poslouchej. Takže,“ začnu a trochu se mi zadrhne hlas, což je zvláštní. Nejde přece o nic tak extra, ne? „Přemýšlel jsem a no, jsme pro sebe exkluzivní, že jo, a co se tohoto týče, tak ti celkem věřím. Ano, i pro mě je to překvapivé, že existuje něco, v čem ti věřím. Ale prostě, když už s nikým jiným nechrápeme, tak mě napadlo, jaké by to asi bylo…“ Možná se ženu do pekla, kdoví. „No bez ochrany. Nikdy jsem bez kondomu nešukal, ale prej je to bez něj skvělý, tak možná by to stálo za to zkusit. Kdybys teda chtěl. Kdyby ne, tak je to taky v pohodě.“  

Proč jsem ohledně toho tak nervózní, do háje? Ne, vážně. Kouknu na Paddocka a je to… jen Paddock. Nikdy mi na jeho mínění nezáleželo, tak proč jsem teď tak mimo?  

„Ty jo, to mě nenapadlo,“ zamrká Ender a rozhodně neskrývá překvapení. Veškeré legrácky stranou. Váhavě zakvedlá kelímkem, což jsem ho viděl dělat už tolikrát, že to téměř považuju za důvěrné gesto. „Jestli bys do toho šel, nijak bych se tomu nebránil. Mohlo by to být fakt sexy.“  

No to kurva.  

Cítit jeho péro v zadku, a tím myslím fakt péro a ne jen gumu, to… A zároveň být v něm a cítit to horko… Ano, jo, mohlo by to být fakt sexy.  

„Chceš si dojít na testy?“ navrhne Ender okamžitě.  

V tomhle je stejnej jako já. Nedočkavej, nadrženej a hlavně opatrnej, aby se nikdy nestalo nic, co by mohlo ohrozit naši sportovní kariéru. „No jasně. Aspoň budeme v klidu.“ 

Ender znovu zakvedlá kelímkem. Takže je nejspíš taky nervózní. „Ale nemyslím to tak, že bych ti nevěřil. Jen pro jistotu, chápeš. Překvapivě ti v tomhle taky věřím. Jsi docela snob na to, abys chrápal s někým s filckama.“  

To mi jako lichotí?  

Opravdu to na něm nepoznám.  

„Tak na první pohled asi neumím poznat, kdo má filcky,“ připustím. „Ale jako jinak ano. A jak říkám, vždycky mám kondom. Teda s holkama to bylo hlavně kvůli děcku, ale s tebou mi tohle díkybohu nehrozí. Taky výhoda.“  

Ender do sebe vyklopí zbytek kafe – vypil ho tak rychle, že by se to dalo považovat za super schopnost. „Co takhle zajít si tam dneska?“ navrhne a jeden koutek mu vystřelí nahoru. Je to takový ten drzý křivý úsměv, co mě vždycky rozpálí, protože po něm většinou následuje něco jako popros… „Přemýšlel jsem, kam bych tě vzal. Mám spoustu oblíbených míst… Co takhle testovací centrum?“ dodá nakonec. A ten úšklebek se rozšíří i na druhý koutek. Takže se nadšeně šklebí, jako by právě dostal předčasný dárek k narozeninám.  

Asi se opravdu hodně těší, až si to rozdáme bez kondomu.  

Já taky. Tím pádem není zrovna šokující, když přikývnu. „To zní super.“  

*** 

Vyjdeme z testovacího centra. Výsledky máme dostat za tři až sedm dní. Teda těsně před regionálkama a to nás následně vzájemným popichováním donutí k menší (větší) sázce. Dohodneme se na divokém sexu bez ochrany po závodech s tím, že kdo vyhraje individuální skoky, bude ten večer rozhodovat. O všem. Bude kurva rozhodovat o úplně každé maličkosti. 

Což budu já, tvrdím já.  

Což budu já, tvrdí Ender. 

Urazím ho do blitek a on mi vyhrožuje burákem.  

Vrazím do něj ramenem a on mě chytí za loket, čímž mě přinutí zastavit před přechodem. Upřímně mi to přijde trochu zvláštní, ale moc to neřeším, dokud opět nedojde k menší rozepři, kdo z nás dvou je lepší skokan – vyhrožuju mu, že si s sebou na závody vezmu pouta a bičík – a on se nadechne, chce něco odseknout, když mu ruka vystřelí před moji hruď zrovna ve chvíli, kdy z boční ulice vyjde zástup lidí.  

Zarazím se a chvíli ho zpytavě pozoruju. „Co to kurva celou dobu děláš?“ 

Ender působí naprosto nechápavě. Vejrá jak dement. „Co? Jako… no, hlídám tě,“ řekne a ani na vteřinu na sobě nedá znát, že by to snad mohlo být trochu divný.  

„Hlídáš mě?“ zopakuju.  

Přikývne.  

„Před čím? Aby mě nikdo neunesl? Kámo, víš o tom, že už jsem tu byl, že jo? A zvládl bych to i bez tvého opečovávání.“  

Ender protočí oči. Stojíme uprostřed rušné ulice a on nade mnou protáčí oči a ještě k tomu se rozhodne být protivnej. „Ježišmarja, drž hubu. Ty prostě…“ Pevně sevře rty, chvíli na mě kouká, já čekám, trochu zmatenej, protože absolutně nic nechápu, než vypálí: „Je tady spousta vjemů. Musí to být hrozně náročný, ne? Když jsme ve snech, stačí mi menší pokoj, kde skoro nic není, a i tak to barevně splývá. No a tady je toho tolik. Prostě nechci, aby ses cítil nekomfortně. Včera v metru mi to vůbec nedošlo, nezlob se.“  

Jsme uprostřed rušné ulice. Lidé kolem nás proudí, slyším pípání, vrzání, troubení, hulákání a… Je tu hodně vjemů a hodně z toho mi barevně splývá, ale za ty roky jsem se s tím už tak nějak naučil žít. Musel jsem, protože se tímhle nikdy nikdo příliš nezaobíral. A než jsem dostal svoje první brýle, vůbec jsem nevěděl, jak může být svět jiný a méně komplikovaný.  

A teď jsem tady. Uprostřed rušné ulice, a přesto nedokážu vnímat nic dalšího, jen Endera. Ten jeho protivný a otrávený výraz, že se musel přiznat k něčemu, co je ve skutečnosti tak strašně… Napadne mě ohleduplné, ale hned nato mi vyskočí další slovo a u toho se rozhodnu zůstat.  

Je to dojemné. 

Je to kurva, do prdele, tak zasraně dojemné, že má o mě někdo starost, že to někoho vůbec napadne, až mi z toho maličko přepne, chytnu Endera za mikinu, přitáhnu ho k sobě a náruživě políbím.  

Jsme uprostřed rušné ulice. Lidé kolem nás proudí, ale neslyším a nevnímám nic z toho.  

Líbám Endera Paddocka někde v centru New Yorku a u toho mi v těle roste fakt divnej pocit. Abych ho zaplašil, věnuju veškeré soustředění líbání a dám do toho všechno. Upřímně to není líbačka, která by se hodila mezi lidi, ale pomůže to. Dojetí se rozmělní, a když se odtáhnu, zůstane jen hezký pocit… tak nějak všude. Dokonce mi vibruje i v konečcích prstů. 

„Seš milouš,“ poznamenám.  

Ender si odfrkne, znovu protočí oči, ale stejně působí potěšeně. „Nech si to, Newmane,“ zamumlá rozpačitě.  

Přehodím mu ruku kolem ramen a rozejdu se zástupem lidí. Takhle se můžeme hezky hlídat navzájem. Razit si cestu a být blízko u sebe.  

*** 

Od chvíle, co jsem nasedl s Enderem do vlaku a odjel do New Yorku, se něco stalo s časem. Najednou utíká mnohonásobně rychleji, jsou to jen mžitky před očima, kdy se na sebe střídavě věšíme, popichujeme, smějeme, hádáme… Ale ani na okamžik se od sebe nehneme. 

Vezmeme si taxík a dorazíme do kina, kde už na nás čeká Eddie. Vybereme si akčňák a bez popcornu zapadneme do sedaček. Enderův táta mi překvapivě vůbec nevadí. Ještě nikdy jsem s žádným rodičem v kině nebyl, tím pádem automaticky očekávám opruz, ale vlastně je s ním docela legrace. Od rána se maličko osmělil a začnou z něj padat lehce nekorektní vtípky. 

Poznám na Enderovi, že je z toho nejprve nesvůj, ale sotva zjistí, že se směju, uvolní se.  

Je to pohodovej den, pohodové kino a pohodovej večer. Když totiž dorazíme zpátky do bytu, objednáme tři pizzy a u telky je nezřízeně zbagrujeme. Nebo teda… nevím, co dělají Ender a Eddie, ale já bagruju určitě. Nevadí mi jíst zdravě a vyváženě, nevadí mi hlídat kalorický příjem a vitamíny a antioxidanty a milion dalších faktorů. Ale pořád mi je sedmnáct a chci se našťouchnout vším mastným a tučným a přeslazeným a nezdravým, co na světě existuje. A jasně, palačinkový dort vyhrává nade vším, ale pizza je taky velká láska.  

Takže pak spokojeně sedím s nafouklým břichem rozvalený na gauči, zatímco koukáme na nějakou vědomostní soutěž. Eddie zná hodně odpovědí, ale není to nejprůbojnější člověk na světě. Na rozdíl ode mě a Endera, my dva to pojmeme trochu jako výzvu, hlasitě se překřikujeme a vyloženě se bavíme tím, kdo z nás dvou je lepší.  

Ender samozřejmě nezapomene podotknout, že dostal sošku za nejlepšího studenta.  

Blbeček.  

Skončíme remízou, respektive zapomeneme si počítat body a ani jeden nechce ustoupit, oba tvrdíme, že jsme vyhráli, proto nás Eddie rozsekne. Je to remíza.  

Není tohle nějaké vesmírné prokletí?  

Jdu pak do sprchy, zatímco Ender si ještě povídá s tátou, a teprve když se vystřídáme a já se dostanu do pokoje, napadne mě vylovit mobil a kouknout na net. Zapnu data a ozve se šílená a nepochopitelná kanonáda upozornění. Trochu vyjeveně zkontroluju Insta a čeká mě tam… ne že by se svět bortil, ale rozhodně se hodně rychle mění. Jakože…  

Ender vejde do pokoje. Má na sobě jen ručník ovázaný kolem pasu a působí bezstarostně. Zatímco já sedím na posteli a docela se brodím ve starostech. Nebo jako nejsem vyloženě vyděšenej, ale i tak mi to přijde velmi zvláštní a dobře, ano, přiznávám, je to maličko děsivé.  

„Kámo, už jsi viděl Insta?“  

Ender se automaticky rozhlédne. „Ne, vlastně ani nevím, kde mám mobil.“ Následně ho napadne, že ho nejspíš od kavárny nevytáhl z batohu, proto prohledá přední kapsu, a když mobil vytáhne, dosedne s ním na postel vedle mě. „Proč? Přiznali se Číňani, že spolu píchají?“  

Ha. Bylo by to legrační, kdyby… „Ne,“ zavrtím hlavou. „Ale mám skoro pocit, jako bychom to tou fotkou přiznali my.“ Ukážu mu svůj mobil, přesněji fotku z kavárny, která má přes sto sedmdesát tisíc srdíček a přes pět tisíc komentářů. A přitom obvykle na příspěvcích mívám kolem pěti tisíc srdíček a pár stovek komentářů. Někdy ani to ne. „Přibylo mi přes tři tisíce sledujících.“  

Ender vyvalí oči a v rychlosti koukne na svůj mobil. Ten začne po připojení na net taky divoce pípat. Na displeji vyskakuje jedno upozornění za druhým. „Wow, mně taky,“ hlesne a ukáže mi počet sledujících. 

„Ty vole a ty komentáře,“ zamručím, zatímco je v rychlosti prohlížím. Pár jich vyberu a přečtu nahlas, aby měl Ender představu. „Vy dva jste spolu tak cute! Hashtag couple. Cute. Omg. Sexy! Hromada ohníčku. Chodíte spolu? Nej pár ever!“  

„Ježiši, oukej.“ Ender mi nakoukne přes rameno, ale pak si uvědomí, že si to může otevřít i u sebe. S každým dalším komentářem mu obočí vystřelí zase o něco výš. Za chvíli ho s takovou budeme lovit na stropě. „Hele tohle,“ zastaví u jednoho z komentářů. „Očividně stačí, když člověk dobře vypadá a nemusí nic umět!“ Rozhodí rozhořčeně rukama. „Au! Odkud tohle přišlo? Jak jako nic umět?“ Následně vyvalí očí, takže nejspíš našel další jobovku. „Nebo tohle: Nejlepší na tom mít kluka je, že neotěhotní, ale můžeš se o to snažit. Ty vole.“ 

Jsem rád, že je z toho taky trochu v šoku. Že moc netuší, jak si s tím poradit. Stejně jako já. Protože na jednu stranu mi je to de facto jedno. Nic se tím pro mě nemění. A zároveň se ohledně toho cítím nesvůj. „Někdo tu píše, že je to odporný. A někdo zas, že láska je krásná,“ vzdychnu. „Vždyť je to jen fotka, kde jsme na kafi. A všichni přece vědí, že spolu skáčeme. Napsal jsem, že je to po tréninku.“ Samozřejmě je tam i hodně komentářů, které tohle berou v potaz a přejí nám štěstí při dalších závodech, podporující a krásné komentáře, ale já si stejně všimnu keců jako: „Zajímá mě, kdo z nich dvou je bottom.“  

Celé je to k smíchu. Fakt. 

„Kámo, měla to být fotka o tom, že spolu vycházíme. Jak to, že to spoustu lidí chápe jako coming out? Co to do prdele je? Přijdu si jako objekt! Někdo sdílel moji fotku v plavkách a napsal, že mu to bylo jasný. Nemůžu za to, že máme speciální plavky…“ mručí nespokojeně Ender. Věnuje mi rychlý pohled, než přeskočí zpátky k fotce z kavárny. „To je kvůli tobě, Newmane. Ty prostě vypadáš jako buzerant, ještě jak držíš ten kelímek s freshem, tak to lidi zmátlo.“  

Tím to nejspíš celé uzavře. Zamkne mobil, ale pořád ho drží v ruce.  

Vím, že mě neobviňuje. Vím, že si mě jen dobírá, protože tohle my děláme, když jsme nesví. Házíme vinu na toho druhého, popichujeme se a urážíme. A já to mám vlastně rád. Ale výlet do New Yorku byl fajn, každá jeho minuta a já ho teď nechci kazit a nechci ani, aby byl Ender přešlej, proto se ho rozhodnu rozveselit.  

Sjedu z postele na zem. Hezky a poslušně na kolena. Uvelebím se mezi Enderovýma nohama a položím ruce na ručník. Než ho ovšem rozmotám, vyslovím zásadní otázku: „Myslíš, že bych mohl být buzerant? Já ti nevím.“ Uchechtnu se a rozevřu ručník, tím pádem mám před obličejem Enderovo péro. 

Zatím celkem bez reakce. Ale stačí se ho dotknout, přejet po něm dlaní a následně olíznout žalud a hned mi přijde veselejší.  

Zvednu zrak a zkontroluju Endera. I on definitivně vypadá spokojenější. Znovu vezme mobil, odemkne ho a věnuje mi arogantní úšklebek. „Usměj se.“  

Poslechnu a nechám se vyfotit s jeho teď už tvrdnoucím pérem.  

A pak mu pořádně vykouřím, aby zapomněl na debilní komenty a ve vzpomínkách na dnešní večer mu zůstalo jen to, jak jsem ho lízal a sál a dráždil, až byl tak hotovej, že spadl naznak na matraci. Jak jsem mu kouřil a on hlasitě vzdychal, aniž by nás zajímalo, že nás Eddie docela určitě slyší, protože se těsně před výstřikem, když byl Ender opravdu hodně hlasitej, najednou velmi výrazně zvýšila hlasitost na televizi.  

Aby si dnešní večer pojil s tím, jak se mi vystříkal do krku a já všechno spolkl a pak ho ještě nějakou dobu škádlil a lízal, což ho nakonec rozesmálo.  

*** 

Usneme dlouho po půlnoci. Nazí a k smrti… užvanění. Ano, mám v posteli nádherného sexy kluka, se kterým si můžu prakticky dělat, co chci, ale my se po vzájemném vykouření nějak dostaneme k vílákům a Ender mi začne velmi podrobně vyprávět děj svojí oblíbené knížky. O lidských dvojčatech a vílím princi, co je trochu kokot.  

Tak to ale pozor. I když je to nehorázná sranda a fakt se u toho dobře bavím, nemůžu to nechat jen tak, musím ho trochu vzdělat, takže si vyslechne celou hlavní linku ve Fullmetal Alchemist.  

A tím strávíme několik hodin. Kecáním. Nazí pod jednou peřinou. Než totálně vytuhneme.  

Autor: Klára Pospíšilová

---

* Líbila se vám červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥