---

Probudí mě mokro mezi nohama a Kevinovo jméno na jazyku. Cítím ho v krku, na kůži i v hlavě, zkrátka úplně všude. Kevin Newman. Jako kdyby ho do mě někdo vyryl.  

Otevřu oči a zamžourám na tmavě modré kalhoty, kde v rozkroku naštěstí není nic vidět. Jasně, vždycky bych to mohl svést na pomerančový džus. Nebo potupně skočit z okna. Ačkoli to je poněkud nekonvenční řešení vzhledem k tomu, kolik kilometrů nad pevninou se zrovna nacházíme.  

Navíc si nejsem jistý, jestli bych vůbec dokázal okno otevřít, nebo teda v tomhle případě spíš dveře. Určitě jsou proti podobným případům zatmění mozku dobře chráněné.  

Představím si, jak se ke mně přižene stevard, co čas od času prochází uličkou, zaklekne mě a praští do ksichtu za narušení bezpečnosti ostatních cestujících. Trochu násilné, ale aspoň mi to pomáhá odvést myšlenky. 

Už vidím ty novinové titulky. Mohli by to svést na to, že jsem se tajně ožral na záchodku, nebo by se pohrabali mojí minulostí a vinili by z toho rozvod rodičů, nebo!, a to je ještě vyšší level, by mohli tvrdit, že jsem se například ufetoval, protože studenti soukromých škol v očích veřejnosti většinou fetují od rána do večera.  

Co jiného by tam asi tak dělali? Sportovali? Nechtěj mě rozesmát. 

Tak jako tak by nikoho nenapadlo, že za to mohl sen. Další z mnoha.  

Ještě pár a začne mi z toho cákat na maják, ačkoli to jsem si říkal už o několik snů zpátky, kdy mě Kevin Newman píchal proti zdi tak divoce, že jsem se vzbudil s polštářem mezi nohama v očividné snaze třít se o něj a přirážet. Jako ten typ malého čoklíka, co doma tajně ojíždí sedačku. 

Promnu si oči, zívnu a pak se rozhlédnu. Venku zrovna svítá, nebe má narůžovělou barvu a světlo se láme a znovu mizí v mracích.  

Nikdo mi nevěnuje pozornost – tím pádem jsem ze spánku asi nesténal, dobré vědět. Zkusím poposednout, aby se mi péro neotíralo o látku boxerek. Bohužel jsem si nevzal na palubu letadla do příručního zavazadla náhradní spodní prádlo. 

Žalud se tlačí do mokré látky a nedá se říct, že by to bylo zrovna příjemné. Navíc bych si potřeboval porovnat i koule, ale nechci si sahat do kalhot.  

Nejspíš by stačilo vstát, jít na záchod a dát se dohromady, jenže já nejdřív potřebuju posbírat sílu na to, abych se vůbec přinutil k pohybu. Ještě pořád napůl spím.  

Pomalu sáhnu pro plechovku s džusem a napiju se. Nevím, jestli je něco víc ponižujícího než cítit, jak člověku zasychá v kalhotách sperma po tom, co se vystříkal z představ o tom největším idiotovi na planetě. Ale nad tím jsem přemýšlel už stokrát a nikdy jsem se k ničemu nedobral. Akorát jsem si v hlavě tvořil seznam věcí, které bych výměnou za sny o Newmanovi klidně bral. Zkrátím to – bral bych skoro cokoli. I kdyby mi někdo nabídl, že se mi bude zdát, jak někde v džungli oblečený do bederní roušky pigluju opice, byl bych v pokušení to vzít.  

Ne že by sny o Newmanovi byly hrozné. 

To je ten problém.  

Nakloním se a praštím do ramene Cliva, který v odrbané kšiltce s nápisem Mallorca civí do tabletu. Má napařená sluchátka a vypadá, že ani na chvíli nespal, což mě zas tak nepřekvapí. Letěli jsme pozdě v noci a teď je podle času na tabletu pořád ještě hodně brzy, navíc on v letadle nikdy nespí. Prostě jenom čumí do tabletu a sleduje jeden ze svých oblíbených seriálů. Tentokrát je to Love, Death and Robots.  

Pohlédne na mě unavenýma očima a stáhne si sluchátka na krk. „No?“ řekne a povytáhne obočí. „Nevypadáš úplně odpočatě. Už zase se ti o něm zdálo?“ 

Přitisknu si plechovku s džusem na čelo, přestože už není studená, ale spíš vlažná. „Jo,“ odpovím prostě. To je koneckonců taky ten důvod, proč jsem Cliva vyrušil. Ne že bych to potřeboval vykřičet do světa, ale před Clivem nemám potřebu cokoli skrývat.  

Ví o mně prakticky všechno.  

Jeho příjmení je Hatcher – stačí, aby se jím představil skoro kdekoli na světě a vyšší vrstva hned ví. Pochází z rodiny, která oplývá neuvěřitelným jměním, a když si jednou nechal vytvořit rodokmen, zjistil, že jeho kořeny sahají až do doby, kdy bylo vlastnictví otroků běžnou normou jižanských plantážníků. Jeden z jeho předků dokonce vlastnil pár polí, na kterých museli pracovat lidi tmavší pleti za ubohou almužnu.  

Clive tuhle temnou skvrnu na historii svojí rodiny nenávidí stejně jako jeho máma, která si k  jisté nelibosti některých příbuzných vzala černocha.  

Každopádně moje máma poznala tu Clivovu před lety, když zrovna rozjížděla kariéru fotografky a zároveň se snažila vetřít do vyšších kruhů. Tenkrát mi vyloženě rozkázala, abych se s Clivem bavil – byl to takový ten intoušský exot stojící na každé akci opodál, zatímco zíral do mobilu nebo do tabletu a v případě absence technologií z okna.  

Mně bylo dvanáct a chtěl jsem hrát hry, chodit ven a tajně si honit v pokoji. A rozhodně jsem nestál o to navazovat přátelství s takovým pošukem. Ale máma mi za to vždycky dala pár babek, tak jsem to dělal, mluvil jsem na něj, trávil jsem s ním čas… a jednoho dne mi došlo, že už za to nějakou dobu vůbec nic nedostávám a přitom se s ním pořád vídám.  

Hodně jsem si ho oblíbil. 

Pak se máma vyšvihla natolik, že už ani podobné kontakty nepotřebovala, lidi ji zvali na akce tak často, že je dokonce odmítala.  

Nicméně Clive v mém životě prostě už zůstal. Je jako můj brácha. A taky jediný, komu jsem řekl o těch snech.  

Nevím, jestli to jeho technicky zaměřený mozek dokáže pojmout, když to nedokážu ani já, a to jsem přitom přímý účastník všeho, co se děje, jakmile zavřu oči. Na druhou stranu pro to má na rozdíl ode mě určité předpoklady. 

„Seš v pohodě?“ zeptá se. 

„Nevím. Posranej Newman!“ Praštím hlavou do opěrky. Sperma mezi mýma nohama dál usychá, ale to nevadí, aspoň už to tolik nestudí. „Bože. Začínám si myslet, že je to nějaký voodoo, aby mi znepříjemnil život.“ 

Clive se tváří pořád stejně, ale trochu mu cukne koutek. „Podle toho, cos mi říkal, ti to spíš zpříjemňuje.“  

Podepřu si bradu a zamračím se. „To bych možná ocenil, kdybych byl zaprvé teplej a zadruhé, kdyby to nebyl Newman, ale kdokoli, kurva vážně kdokoli jinej. Možná i Rowell, a to mě nijak nerajcuje jeho umělá noha. Ne, do háje, nerajcuje mě žádnej chlap. Bože, je mi z toho všeho blbě.“ Vzdychnu a uznávám, že to zní maličko teatrálně vzhledem k tomu, že Clive má pravdu – Newman může být sebevětší pizda, ale sny, kde spolu pícháme, jsou všechno, jen ne nepříjemné. Teprve pak mi dojde, co jsem řekl. „Promiň,“ vyhrknu vzápětí. „Samozřejmě je normální, když to dělají dva kluci. Nechci znít jako debil. Jen si v roli jednoho z nich nepředstavuju sebe, chápeš?“ 

Clive se zatváří pochybovačně. „Máš sexuální představy, kde nejsi?“ 

„Co? Ne! Chci tím říct, že jsem nikdy nesnil o klukovi. E-e, mlč, neber mě za slovo. Nesnil jako přes den při bdělém stavu. To, co se mi zdá, ovlivnit nemůžu.“ 

„Čistě teoreticky…“ 

Zaškaredím se na něj tak přesvědčivě, že sklapne. „Chci tím říct,“ začnu znovu, „že nemám nic proti gayům. Jen si nedovedu představit, že bych jenom tak stříkal z nějakého kluka. Vědomě.“ Poslední slovo záměrně zdůrazním.  

„Řekls, že je Bill Skarsgård sexy, když ti skočil ten reel na Insta.“ 

„Zajímavej! Rozhodně jsem použil slovo zajímavej, a to jenom proto, že mám rád To a obdivuju jeho herecký talent.“ Nakloním se ke Clivovi blíž, jelikož nepotřebuju, aby nás někdo z cestujících poslouchal. Navíc mám potřebu uvést tuhle diskuzi na pravou míru. „Je úplně v pohodě, když se někomu líbí kluci. Není v pohodě, když se mi zdá o Newmanovi, zatímco ve skutečnosti myslím na to, že bych si to rád zopakoval s tvojí sestřenicí. Chápeme se?“ 

Clive nějakou dobu mlčí. „Tak jo,“ odpoví nezaujatě, a i když jsem na jeho kolikrát jednoslovné odpovědi zvyklý, stejně mám pocit, že jsem ho nějak urazil.  

„Je úplně v pohodě, když se někomu líbí kluci,“ zopakuju pečlivě a dál na něj civím. Že jsem se do toho vůbec pouštěl, ty vole! Navíc kolikrát už jsme vedli podobnou debatu?  

Místo toho, abych si Clivovi zase vyléval srdíčko, jsem mohl rovnou vstát a zavřít se na záchodě. Stejně, může to vůbec někoho po takové době zajímat? Jasně, bylo to téma, obří téma, když se mi o Newmanovi zdálo v létě poprvé, ale teď už je to pomalu nedílná součást mého života. Nijak příjemná, spíš jako když si člověk po čase zvykne na to, že má alergii na pyl anebo kýchá v blízkosti koček.  

„Endy,“ řekne Clive málem laskavě, jako bych byl dítě, co zbytečně vyvádí. „Nevyšiluj.“ Rozdělá colu a pomalu, rozvážně se napije, načež ledabyle pronese: „Vím, že tě to štve, ale ber to z té lepší stránky. Mohlo se ti zdát něco horšího. Já bych sny o Newmanovi klidně bral. Včera se mi zdálo, že je jaderná válka a ze mě se stal vinou záření krtek.“ 

„Krtek je v pohodě. Doufám, že kdyby nastal konec světa, byl bych taky krtek,“ přikývnu vážně. „Měl bych krtinu vedle tebe. Chodil bych s tebou na průvody za práva homo krtků.“ 

Clive se ušklíbne a víc už to nerozebíráme. 

Do spánků mi začne vystřelovat bodavá bolest, a tak unaveně sjedu na sedadle o něco níž, až se mi žalud při tom pohybu znovu bolestivě otře o boxerky. Nikdy není tak nateklý a rozbolavělý – a kurva, dobře! – spokojený, jako když mi Newman ve snu pořádně naloží. 

Potřebuju pod vodu. Potřebuju se ponořit do ticha, ztlumit sám sebe a nemít hlavu jako v úle. Skočit a nechat se spolknout hladinou bazénu, která se nade mnou uzavře. Nechat si natéct vodu do uší a do očí, pomalu vydechovat nosem, než se všechno ustálí a veškeré hovadiny zmizí ve stavu beztíže. 

Většinu prázdnin jsem strávil u Cliva a jeho rodiny v jednom z jejich letních sídel, kde sice nemají skokanskou věž, ale bazén je dost hluboký aspoň na skákání z prkna. Navíc jsem mohl na pohodku dojíždět do města a trénovat v plaveckém centru, kde věž mají. Makal jsem na sobě. Ne dvacet čtyři hodin denně, nicméně jsem se ani neválel jako placka, protože to by se mi mohlo taky hodně rychle vymstít.  

Mámu jsem za celé léto neviděl vůbec, jen jsme si párkrát volali přes Facetime, ačkoli mě několikrát zvala na návštěvu – byla zrovna v Peru, kde se svým novým nabíječem fotila nějakou kolekci oblečení. S tátou jsem se potkal začátkem prázdnin. Zašli jsme spolu na rozpačité kafe, když měl zrovna čas a neobrážel v taxíku město. A tím nemyslím, že by seděl vzadu a kochal se krásami města, ale že to byl on, kdo vozil lidi z místa na místo.  

Můj táta je totiž taxikář a po tom, co se naši rozvedli, zůstalo tátovi díky předmanželské smlouvě právě to, co do manželství přinesl, tedy úplné hovno.  

Ale abych se vrátil k tomu hlavnímu, celé týdny jsem trénoval nebo se coural po pláži, prolézal ty nejzajímavější kluby a prožil jsem parádní noc – tři čísla – s Clivovou sestřenicí přes koleno, která chodí na vysokou. A když jsem se zrovna nevrhal z věže, byl jsem neustále naloženej v bazénu, plaval jsem a potápěl se do omrzení, nebo jsem se učil surfovat a polykal přitom slanou vodu.  

Naposledy jsem si dál pár koleček těsně před tím, než jsme odjeli na letiště, a přitom mám už zase pocit, že se potřebuju dostat co nejblíž k vodě, aby všechno zapadlo do sebe. Cítit chlór a vnímat ozvěnu svých kroků, když lezu na věž, abych skočil. 

V bazénu se totiž na podělané sny zapomíná snáz, přestože tentokrát to má určitou pachuť kvůli Owenovi. Můj seznam nenáviděných lidí, kterým Newman stále s přehledem vévodí, je to pán všech kriplů a bůh všech vošoustů, se totiž rozrostl právě o Owena (druhé místo, gratuluju, bývalý kamaráde), který se vysral na všechno, na co jsme poslední roky tvrdě trénovali.  

Owen se rozhodl, že po dvou letech společného trénování pověsí rozjetou kariéru na hřebík, že ji utopí v bahně a vysere se na zlatý tác se všemi medailemi, které bychom v budoucnu získali. Mohl jsem se vysrat já na něj a místo toho se zaměřit na individuál. Kdoví, třeba bych nechal Newmana daleko za sebou místo toho, abychom se v téhle disciplíně dělili o první a druhé místo.  

Pořád. Jako kdyby se ani svět nedokázal rozhodnout, kdo z nás je vlastně lepší.  

Ale já měl rád i synchro, byla to pro mě výzva, dřel jsem pro to, ačkoli jsem věděl, že se na vrcholu žebříčku už dlouho drží Číňani, kteří jsou prakticky neporazitelní. A že na ně s Owenem nemáme, jelikož se nikdy nedokážeme tak dokonale sehrát. I tak jsem těm tréninkům dával všechno, fakt jsem se kurva snažil, a o to víc mě teď frustruje, že to bylo k ničemu, protože Owen… 

Posranej Owen.  

Všimnu si, že Clive už má zase napařená sluchátka a pohodlně rozvalený kouká na tablet, jako kdyby se naše diskuze nikdy neodehrála a já se teprve teď probudil.  

Unaveně znovu vyhlédnu z okýnka, kde je čím dál větší světlo a narůžovělé nebe přechází po okrajích v oranžovou, načež postupně bledne, a pak se konečně přinutím vstát. Letíme první třídou, kde se dají sedadla úplně sklopit, ale stejně jsem po pár hodinách spánku rozlámaný a cítím se, jako kdyby mě přežvýkala kráva. 

Projdu chodbičkou na záchod, kde se zavřu a chvíli koukám na svůj odraz v zrcadle, ze kterého na mě civí trochu rozcuchaný světlovlasý týpek se zelenýma očima. 

„Nastříkal sis do gatí,“ řeknu mu mrzutě. Napustím si do dlaní studenou vodu a opláchnu se. Zkusím si urovnat vlasy, které trčí do všech stran, a pak si ještě jednou umyju oči, abych neměl ospalky.  

Následuje druhá, ne zrovna příjemná část, a tedy utřít si rozkrok, což je neuvěřitelně ponižující. Tím spíš, když je sperma zaschlé, a především taky proto, že nikdy nebývám tak vystříkaný, jako když se mi zdají ty sny. Je jedno, s kým jsem v životě šukal. Ani sex s Clivovou sestřenicí, který by mě za jiných okolností vystřelil až někam do vesmíru, se nemůže rovnat pocitům, s jakými se budím po snově prošukané noci s Newmanem.  

Vlastně to asi dává smysl, jelikož sny jsou vždycky lepší než realita. 

Nechci si tím nechat zkazit náladu. Zas takovou moc nade mnou Newman mít nemůže. Takže myslím na to, jak se těším do školy, na kampus, na pravidelné tréninky a na takové ty obyčejné večery, kdy jsme na pokoji nebo jdeme někam pařit. Rozhodnu se pustit Newmana z hlavy, stejně jako Owena. Nestojím o to, aby ani jeden z nich okupoval moje myšlenky.  

A v Newmanově případě kolikrát i zadek.  

Owen je prostě zbabělá pizda, která po neúspěchu minulého roku nedokázala vydržet ten tlak. Ale když to vezmu racionálně sem a tam, možná se to v něm hromadilo už dlouho a nešlo o to, že na závodech uklouznul a sletěl do bazénu podobně ladně jako malý lachtan. Není jednoduché držet tempo zrovna se mnou.  

No a co se týče Newmana, tak ten se mnou drží tempo už celkem dlouho. V tom je ten problém. Kevin Newman je posraná noční můra. 

Znechuceně zahodím zmuchlané ubrousky do koše a rozhodnu se objednat si z palubního menu sushi bowl, abych se trochu sebral, a pak taky pořádně silné kafe.  

*** 

Vystoupím z taxíku a Cliva vytáhnu s sebou, protože upřeně civí do mobilu. Nechá se vléct a ani přitom nezvedne hlavu. 

„Letos se posuneme v žebříčku zdejší hierarchie a dostaneme lepší pokoj,“ zamumlá. „Třicet dva metrů čtverečních, menší předsíň, záchod a koupelna. Obojí samostatné prostory, takže když bude jeden z nás potřebovat na toaletu a jeden do sprchy, nebude to tak trapný.“ 

„Skvělý. Můžeš v klidu srát, aniž by tě někdo rušil.“ Zastíním si oči před sluncem a čekám, až nám taxikář vyndá z kufru zavazadla.  

Vzpomenu si (možná při pohledu na toho taxikáře), že jsem se měl ozvat tátovi, jakmile budu znovu v kampusu. Ne že by se mi do toho chtělo. V tuhle chvíli nemám energii mluvit se svým otcem o věcech, kterým moc nerozumí (úmorné tréninky, škola a… peníze) a jednak o věcech, kterým vlastně taky moc nerozumí (hubnutí). Můj táta je věčný dietář, který se snaží zhubnout tím nejhorším možným způsobem, a přestože má k dispozici studnici informací (mě, jelikož jsem nabrífovanej od všech trenérů a nutričních terapeutů), nějak se mu pokaždé povede fatálně to zvorat a dělat ta nejhorší možná rozhodnutí.  

Navíc má zvláštní schopnost převést snad veškerou konverzaci k mámě, kterou pořád napůl miluje a napůl ukrutně nenávidí, a já pak nemám sílu říkat mu pravdu, a tedy že máma se bez něj má výborně, fotí, cestuje, vydělává velké prachy, každý měsíc má nového milence, a dokonce se chystá na operaci očních víček, půl roku po tom, co si nechala udělat nové kozy.  

Nakonec i ona hledá každou vhodnou příležitost, aby se ukázala v lepším světle, protože si plní sny, zatímco ten totální zaprděnej budižkničemu jezdí s taxíkem. Její slova.  

Kdybych neznal Clivovy rodiče, myslel bych, že hezký fungující vztah je totální mýtus. 

Zívnu si do dlaně a rozhlédnu se. Astra Akademie je můj první opravdový domov, když nepočítám tu díru, kde jsem bydlel jako malý s rodiči – neustále se rozbíjelo ústřední topení a na společné chodbě smrděly kočičí chcanky.  

Astra je internátní škola pro nadějné sportovce se zaměřením na vodní sporty (skoky do vody, plavání, potápění, vodní pólo a akvabely) nebo pro ty méně nadějné sportovce, kteří mají dost peněz, aby jimi pokryli náklady na vysokou kvalitu zdejšího života. Nejspíš je jasné, kdo z mých rodičů mi školné platí – díky, mami.  

Jedná se o kampus, který si co do velikosti nijak nezadá s kampusy, které mají univerzity. Škola navíc díky úspěchům zdejších studentů každoročně získává neuvěřitelné prachy i od sponzorů a neustále zlepšuje svoje služby. V současné době čítá šest bazénů, šest posiloven včetně lezecké stěny, trampolíny a místnosti, které říkáme „dětská hernička“, protože se tam dá skákat do pěnových kostek a trénovat zpevnění těla. A to nepočítám středisko zaměřené na fyzio, masáže a další.  

Všechno od dlážděné příjezdové cesty po vybavení pokojů řve prostředky, bohatství a prestiž. Prachy tady šustí podobně, jako kdysi dávno šustilo v našem radiátoru. Ne že bych se trápil nebo dojímal nad minulostí, ale tenkrát to vážně bylo docela těžké. Věčně mi mrzly nohy a naši se neustále hádali, kde seženeme peníze na nájem. Táta tlačil na mámu, aby si našla normální práci, ale ona věřila svému snu stát se fotografkou (a později mu vmetla do ksichtu, že ji nepodporoval), až šla kolikrát přes mrtvoly.  

Nicméně navzdory tomu, že jsem neměl odmala všechno a luxus jsem poznal až později, necítím vůči spolužákům, co se narodili zazobaným rodičům, žádnou zášť. Nepoužívám fráze typu moje kořeny a vím, jak chutná chudoba a blablabla. Ani nedělám, že to neexistovalo. 

Prostě si jenom užívám, že teď jsem tady a mám možnosti. A veškerou rodičovskou pozornost, které se mi momentálně nedostává, zvládají suplovat trenéři. Mám za sebou celý tým lidí, co dělá všechno pro to, abych byl nejlepší.  

Zaplatím taxikáři, houknu na Cliva, aby se laskavě obtěžoval vzít svoje kufry a cestovní tašky, a pak si to ověšení jako vánoční stromky štrádujeme k budově, kde máme převzít klíče.  

Zatím tu ještě není moc lidí, ostatně i proto jsme přijeli dřív. Pořádně se to začne plnit až někdy odpoledne a mě později ještě čeká setkání s hlavním trenérem Rowellem, který s námi bude řešit program následujících dní. Zrovna Rowell je jeden z nejakčnějších trenérů na škole. Nikdo jiný nesvolává setkání tak brzy. Například Clive, který je v plaveckém týmu, má schůzku až zítra.  

Zapíšeme se a spolu s klíči od pokoje a rozvrhy jdeme do kolejní budovy Epsilon.  

Tenhle rok nám byl přidělený pokoj ve třetím patře, číslo E33 s výhledem na les. „A odděleným záchodem od sprchy,“ připomene Clive, jako kdyby mi četl myšlenky. Na člověka, který se narodil boháčům a nefunkční radiátor neviděl ani z rychlíku, mu kolikrát dělají radost totálně obyčejné a zanedbatelné píčoviny, což na něm mám rád.  

Snad i právě proto ho nechám vejít jako prvního a vybrat si postel, ačkoli mi něco říká, že to znovu bude ta vlevo, protože… nevím. Je to, jako když si člověk po dvaceti letech manželství oblíbí určitou stranu postele a odmítá lehat jinde, a tomu druhému nezbyde nic jiného než zběsile kývat a opakovat: Jak si přeješ, miláčku. Prostě už ho znám.  

Otevřu dokořán okno a vyhlédnu k lesu, který tvoří širokou zelenou plochu plnou vyšlapaných cestiček, kam někdy chodíme v rámci tréninků běhat. Zhluboka se nadechnu zdejšího vzduchu, který voní jinak než uprostřed města a rozhodně jinak než pláže na Mallorce. Mám pocit, že cítím chlór, a to mě nabíjí víc než kafe, co jsem si dal před přistáním.  

Tenhle pokoj je větší než náš minulý. Prostorná čtvercová místnost s vysokými stropy, dva bytelné psací stoly, police na knihy a široké postele. Zvenku se dovnitř derou sluneční paprsky, které vytváří světlé pruhy na dřevěné podlaze.  

Jakmile si Clive vybere postel – ano, opravdu tu vlevo – hodím si kufr na přehoz a začnu vybalovat věci. Rychle a účelně. A zatímco on si pak znovu napaří sluchátka a já vím, že mu nějakou dobu potrvá, než se aklimatizuje, jdu si dát pořádně horkou sprchu, abych trochu prohřál ztuhlé svaly a hlavně abych ze sebe opláchnul stud z toho snu. Stud tam je totiž pokaždé, jako přísada, bez které by se to neobešlo. 

Mydlím se vážně pečlivě a snažím se nemyslet na to, jak dobrý je to pocit, když se mě Newman ve snech dotýká na zadku a hladí mě, pevně svírá moje půlky. Nebo když do něj zasouvám. 

Prostě jenom zavřu oči, opřu se čelem o skleněné dveře a snažím se na nic nemyslet. I tak mám ale jako vždycky co dělat, abych ze sebe všechno setřásl. A když už se mi nevrací vzpomínky na všechny ty sny, polohy, které jsme v nich vystřídali, zas a znovu se objevuje jedna a ta samá otázka, která zní: Proč se mi o něm do prdele zdá?  

Jako už tolikrát předtím na to ani teď nemám odpověď. 

*** 

V klubovně, kde se scházíme, vyberu místo v čele a nohy natáhnu na stůl. Potichu tam jede klimatizace. Kromě stolu a židlí máme v zadní části gauč, menší kuchyňku a lednici plnou nejrůznějšího pití, co si můžeme kdykoli vzít. Na rozdíl od skříněk, kam si dáváme osobní věci, se tahle místnost nikdy nezamyká, protože nikdo z nás nemá tak hluboko do kapsy, aby musel krást proteinové drinky. Dokonce ani stipendisti.  

Jsem tu jako první, ale Alex mi psal, že už je na cestě a dorazí do minuty. Střídavě koukám do mobilu, projíždím reely, a pak zase ke dveřím, ve kterých se po chvíli vážně objeví Alexova střapatá hlava.  

Na skokana je dost vysoký, nejvyšší z nás všech. Soustředí se na skákání z prkna a je to celkem dříč, i tak ale zřídka dosáhne na první místo. Od toho jsou tady jiní.  

Jakmile si mě všimne, usměje se a posune žvýkačku do tváře. „Zdar! Jak bylo? Do háje, viděl jsem ty fotky a tolik mě štvalo, že se za vámi nemůžu otočit alespoň na pár dní.“  

Polovinu léta trávil v Řecku u svých příbuzných v malé vile nedaleko pláže, obrážel jednu párty za druhou a užíval si, a tu druhou tvrdnul ve firmě u svého táty, který se ho snažil zasvětit do firemních zákonitostí a postupů, což skončilo jen částečným nezdarem, protože ačkoli Alex v jistém ohledu pronikl, hmm, do hloubky, například co se týče mladé HR manažerky, jeho schopnost neusnout na jednáních s možnými sponzory značně pokulhávala. Nebo chodit včas. Nebo vůbec projevit jakýkoli zájem o to, že by tu firmu jednou převzal.  

Zatímco jak jde o skákání, je schopný dát do toho fakt všechno, z hlediska podnikání je to ta největší lemra ze všech. Ale já to vlastně chápu, asi bych taky nedokázal projevovat nadšený zájem o práci svého táty, ačkoli v mém případě by to znamenalo řízení taxíku.  

„Byla to fakt pecka. Clivova sestřenka za tu dobu, co jsem ji neviděl, hodně zhezkla,“ usměju se. „To pro mě bylo zajímavý zjištění.“  

Alex nakrčí čelo, až se mu obočí spojí do jednoho, a rukou, kterou má velkou jako plácačku, bouchne do stolu. „Joo, ta holka v těch bikinách s cvočkama, že jo? Jak jste se všichni fotili na Insta.“ 

„Co? Ne, to je její máma.“  

Než se dostaneme k tomu, jestli Clivova teta vypadá líp než jeho sestřenice, dveře se znovu otevřou a dovnitř vejde… Sakra, neviděl jsem ho celé léto, nekoukal jsem na jeho sociální sítě, a přesto mám jeho obličej dokonale vypálený v hlavě, protože první, co mi mozek předhodí, když na něj pohlédnu, je vzpomínka na sen. Jak přede mnou klečí a moje péro mu zevnitř naráží do tváře. A taky dychtivý pohled v jeho očích.  

Teď se ovšem o žádné dychtivosti mluvit nedá. Kevin Newman má zvláštní schopnost zhasnout jako svíčka pokaždé, když na mě koukne, což později vždycky vygraduje v nával nezvladatelné agrese. Jako kdyby mu někdo platil za to, aby mě nenáviděl.  

Přestože je venku teplo, má na sobě lehkou bundu s logem školy a drahé sportovní hadry. Vlasy, které mu sahají trochu pod uši, si zčásti ulíznul dozadu, jenom jeden pramen mu spadá do očí, to je ale náhodička. Nahodilá ledabylost. Jen aby mohl zvednout ruku a malíčkem si ho jen tak mimochodem odhrnout.  

Je podobně vysoký jako já. Je podobně stavěný jako já. Vsadil bych se, že se i podobně tváříme, když na sebe pohlédneme. Mám pocit, že polykám nějaké hodně zkažené jídlo, otevřenou plechovku s tuňákem, co zůstal nějakou dobu vystavený přímému slunci.  

„Čau,“ řekne, což směřuje vyloženě k Alexovi. 

„Čau,“ odvětí Alex a zakoulí očima.  

A Kevinův pohled pak přistane na prázdné židli vedle mě, na které většinou sedával Owen. Jeho obličejem proběhne zvláštní potěšení a pobavení v jednom, jako kdyby si uvědomil, že tady Owen letos nebude. Že mi zkomplikoval život. 

Než abych udělal něco ne zrovna chytrého, jako třeba skočit po Newmanovi a mlátit mu hlavou o stůl, radši se zaměřím na další příchozí.  

Scott, zdejší štětka, která dostane skoro každou holku pro svoji bezprostřední povahu, ačkoli mu image trochu kazí veřejné zaláskování k Terese, která je na prvním žebříku holčičího týmu skokanek. Myslím, že s ní minulý rok chodil Newman, nebo možná ještě chodí, nevím, ale každopádně to musí v jejich partičce celkem skřípat.  

A po Scottovi vejde Walter, který mi z těch tří vadí nejmíň. Walter často vypadá, jako by se v Newmanově přítomnosti objevil spíš náhodou, jako panic, co zabloudil uprostřed polí a luk románu z devatenáctého století, zatímco čeká na svoji pravou.  

Ani Scott, ani Walter pro mě logicky nejsou konkurence. Scott pije krev spíš Alexovi, který fakt maká a stejně končí za ním, což je o to víc frustrující, protože se nezdá, že by se Scott kdovíjak snažil. Na trénincích je to on, kdo dělá vtípky a hovadiny, a trenér kolikrát vypadá, že už s ním ztrácí trpělivost. A Walter sice skáče z deseti metrů z věže jako já a Kevin, ale většinou se drží daleko za námi, stylem, že nám ani nešlape na paty. Ten naše paty z té dálky dokonce ani nevidí.  

Odfrknu si a Kevin povytáhne obočí, jako kdyby ho zvuk mého odfrknutí obtěžoval.  

Všichni se usadí vedle sebe a Owenova prázdná židle doslova křičí tady jsem, tady, žádný synchro nebude, máš po piči, Endere!  

Dovnitř vejde trenér Rowell a zabere místo ve druhém čele přímo naproti mně. Nese si kelímek, ve kterém rachotí led, a ve tváři mu pohrává mírný úsměv. Jde celkem sebejistě. Kdybych to nevěděl, asi by mě nenapadlo, že mu jedna noha chybí. Jo a taky kdyby nenosil šortky. Takhle je ta protéza celkem vidět.  

„Ahoj,“ houkne na nás a spolu s tím položí kelímek i stoh papírů, které držel v podpaží. „Doufám, že jste se přes léto neflákali a jste připravení do toho pořádně skočit. Dneska si probereme váš rozvrh. Byl jsem tak velkorysej, že jsem je pro vás vytisknul, a dokonce mám s sebou i propisky.“ S tím vážně vyloví z kapsy propisky a rozhodí je na stůl. „Musíme pořádně máknout, pánové. Endere, ty tady po konci ještě počkej. Potřebuju s tebou probrat nastalou situaci.“ Jednu z propisek vezme a zacvaká jí. 

Pokrčím rameny. Znovu na sobě ucítím Newmanův zpytavý pohled, jako kdyby čekal, že se z prázdného místa vedle sebe zhroutím.  

To zrovna. Zaksichtím se. 

Owen byl slaboch, že skončil. A že tady není – jeho chyba. Nakonec, abych byl fér, stejně se mi nikdy nemohl rovnat. Možná bych to měl brát pozitivně. Synchro mi bude chybět, ale zároveň budu mít víc času na individuál, což znamená ukázat Newmanovi, kdo je tady nejlepší.  

Já. Jen aby bylo jasno. 

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám první červenorůžová kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥