Szabi

Pekárna Ukoláče se u místních těšila značné oblibě, a to nejenom pro útulné rustikální prostředí a milou obsluhu, ale především pro všechno to pečivo a zákusky, kterých bylo tolik, až z toho oči přecházely. Vysoké police a v nich ošatky s čerstvě upečenými chleby, kmínovými, kváskovými, žitnými, dýňovými a bůhvíjakými, vedle nich zapletené housky s kousky soli, zlatavé preclíky a o kus dál vitríny se zdobenými zákusky a koláči s drobenkou, třešňové makronky, hruškové záviny a rozinkové rolády.

Po zdech se plazily popínavé rostliny a jedna z nich pokračovala dál nade dveřmi, skoro až ke klice – Riven by přísahal, že od chvíle, co přišel, vyrostla alespoň o centimetr.

Tak jako tak si ale nemyslel, že je to místo kouzelné, jako spíš opečovávané a plné lásky. Majitelka svoji práci milovala, a to se očividně promítalo úplně do všeho, od výzdoby až po nabídku v jídelním lístku vypsanou na recyklovaném papíře a svázanou stužkami v podzimních barvách.

Riven se usadil ke stolku v rohu, zády ke zdi, aby měl výhled na celou místnost a především na dveře. Přestože dával přednost pobytu v přírodě a otevřeným oknům, tohle prostředí nějakým způsobem lahodilo jeho očím i duši. Seděl nehybně a čekal, až zvonek nade dveřmi cinkne, a když se tak ani dvě minuty potřetí nestalo, objednal palačinku pro sebe i pro Kristiana. Zkontroloval mobil, kde nebyla žádná nová zpráva.

A dál čekal.

Nebyl si stoprocentně jistý, zda Kristian dorazí, ačkoli karty se přikláněly k tomu, že si to ujít nenechá. Pokud by ovšem z nějakého důvodu nepřišel, způsobilo by to menší trhlinu v Rivenově plánu. Už tak se zdálo, že je vůči němu Kristian nedůvěřivý, což například značilo i telefonování a snaha vymanit se tak z Rivenova vlivu.

Ale copak všechno to Kristianovo blekotání a potřeba nechodit ke skříňce ve chvílích, kdy byl Riven poblíž, neznamenalo, že je ve skutečnosti ještě slabší, než se Riven původně domníval? Někdo doopravdy schopný by přece snáz odolal.

Na druhou stranu, aby byl Riven fér, musel uznat, že Kristian má celou situaci trochu ztíženou kvůli své orientaci. Nebylo žádné tajemství, jak hezký Riven lidem připadá. I majitelka Ukoláče se na něj usmívala, jako kdyby si ze všeho nejvíc přála zabořit do něj lžičku a pořádně ho ochutnat.

Pěkná tvářička Rivenovi častokrát pomáhala získat, co doopravdy chtěl, ale v tuhle chvíli nedokázal odhadnout, jestli to může být pro účely plánu, který zahrnoval Kristiana, spíš překážka, nebo naopak výhoda. Bylo to nejasné. Spousta proměnných. A aby alespoň něco z toho rozklíčoval, potřeboval Kristiana tady, přímo na protější židli.

Uběhlo dalších několik minut, než zvonek nade dveřmi konečně cinknul a Kristian vešel dovnitř ve společnosti podzimního slunce, které na okamžik ozářilo celou místnost. Zdálo se, že částečně vychází i z něj, což dohromady vytvářelo dojem poněkud dramatického příchodu.

Riven se narovnal a usmál, sotva na něj Kristian pohlédl, a pozoroval ho celou cestu až ke stolu. Snažil se přitom uvolněně dýchat a vědomě potlačoval svoje schopnosti, přesně jak slíbil, když si tohle setkání domlouvali. Doufal, že mu to přinese plusové body a docílí tak dojmu někoho, kdo drží slovo.

Zároveň si všiml, že je na Kristianovi něco… Něco bylo jinak. Zaprvé spolu s ním jako by vešel i obláček příjemné šeříkové vůně, zadruhé měl učesané vlasy, ne ulíznuté, ale prostě učesané a zcela určitě si natřel pleť krémem – byla taková svěží – a rty trochu zrůžovělé, nejspíš z toho, že se do nich po cestě z nervozity párkrát kousnul. Černé tričko s dlouhými rukávy (černá byla rozhodně Rivenova barva) částečně kopírovalo jeho tělo a zlatý řetízek se na něm krásně vyjímal.

„Ahoj,“ řekl Riven s povytaženými koutky. Vnímal, že chce jeho moc vyrazit ke Kristianovi, ulpět na něm ve stříbrných úponcích a tiše k němu promlouvat: obdivuj mě, uctívej mě, chovej vůči mně zalíbení. Ale nedovolil jí to, alespoň co mohl. Držel ji u sebe jako psa na vodítku.

Kristian přikývl a poněkud roztržitě se svezl na židli, načež začal z naditých kapes vytahovat krystaly různých tvarů a velikostí. Postavil z nich jakousi pomyslnou hradbu mezi sebou a Rivenem a Riven, přestože tomuhle odvětví nikdy nijak zvlášť neholdoval, v duchu každý pojmenoval. Modrý achát na podporu jasného vyjadřování, amazonit pro zvýšení sebevědomí, apatit pro jasnou komunikaci, jaspis na uzemnění, labradorit pro posílení energetické hranice a… Krevel ho obzvlášť pobavil, protože šlo veskrze o uklidňující krystal, který napomáhal lidem zbavit se posedlosti.

Jestli Kristian Rivenův mírný úšklebek zaregistroval, nedal to nijak znát. Místo toho si trochu oddechl, jakmile byly kameny na svém místě, a sáhl pro jídelní lístek.

„Rovnou jsem nám objednal, jestli to nevadí. Akorát jsem si nebyl jistý, co si dáš k pití.“

Kristian na něj pohlédl právě tak, aby jeho brčálově zelené oči zůstaly částečně skryté pod řasami. „A co sis objednal ty?“

„Pohankovou palačinku s ořechy a se skořicí. A k tomu levandulovou limonádu.“ Protože jestli Kristian tíhl ke krystalům, ať už pro svoji přirozenost a jakousi magickou podstatu, anebo kvůli tomu, že si snad na něco hrál, Riven zcela nefalšovaně tíhnul k levanduli, která ho uklidňovala od té doby, co ji jako malý kluk chodíval sbírat.

Jeho odpověď Kristiana z nějakého důvodu pobavila. „Pohanková palačinka má divnou chuť, takže jestli se pak budeme líbat, budeš si muset vzít žvýkačku.“

Někde tady Riven v duchu sám sebe nazval idiotem a uvědomil si, že se jejich setkání vyvíjí špatným směrem. Přesto ze sebe zdvořile vydoloval další pousmání, aniž dal třeba jenom náznakem najevo, že by k líbání mohlo doopravdy dojít. Protože nemohlo. A rozhodně to nebylo kvůli tomu, že u sebe Riven čirou náhodou vůbec žádné žvýkačky neměl.

„Ježiš, promiň,“ vyhrknul Kristian a skoro až zděšeně pohlédnul na vyskládané krystaly, jako kdyby to byly ony, kdo pronesl něco totálně nevhodného. „Moje máma mi sem dala amazonit pro zvýšení sebevědomí.“ V rychlosti pro krystal sáhnul, až přitom málem poničil celou hradbu, a strčil ho do kapsy. „Zapomeň, že jsem něco říkal.“

Riven ho chvíli upřeně pozoroval, a dokonce přemítal, jestli by náhodou nebylo dobré, kdyby se s ním zapletl. Původně to sice prakticky okamžitě zavrhnul, ale pokud to mělo posloužit jeho plánu, možná by se dokázal přemoct. Kristianova tvář byla jemná, nebylo na ní nic odpuzujícího. Těžko říct, ale možná by Riven zvládl pár měsíců předstírat, že k němu doopravdy něco cítí. Jenomže kdyby to pak prasklo, mohlo to mít nedozírné následky.

Navíc se k téhle variantě později vždycky mohl vrátit a předstírat náhlé vzplanutí.

Protentokrát tedy zvolil přímost. Velmi zřetelně pronesl: „Tohle není rande.“ Ve snaze vyhnout se Kristianovým rozpakům, které mohly být nepříjemné pro ně oba, spěšně dodal: „Mám ti taky objednat limonádu?“

Jenomže jeho otázka podle všeho vůbec ničemu nepomohla, naopak, zdálo se, že ji Kristian přeslechl. Navíc ve vteřině zhasnul jako sfouknutá svíčka a koutky mu poklesly. „Není?“ zeptal se a Rivena trochu podráždilo, jak ukřivděně přitom zní. „Tak co je to?“

Riven odolal nutkání odfrknout si a místo toho vstal, aby Kristianovi objednal levandulovou limonádu. Teprve když se vrátil a postavil orosené sklenice na stůl – jednu do bezpečí Kristianova prostoru za krystalovou hradbou – došel k názoru, že je čas uvést to na pravou míru. „Jde o jednu věc,“ začal. „Řekněme, že od tebe potřebuju jistou službu.“

„Jakou službu?“ Kristian se ještě pořád tvářil zraněně. Nejenže byl očividně špatný ve skrývání emocí, ale on se o to ani nijak nesnažil.

„Potřebuju, aby ses pořádně nadechl a nevyšiloval. Zkusíš to?“ Vzhledem k předchozímu poznatku byla taková prosba možná úplně zbytečná a Riven se tak chtě nechtě připravil na to, že Kristian může vzápětí zakřičet na celou pekárnu, vyběhnout zděšeně ven, anebo propuknout v nekontrolovatelný smích. Přál si, aby se nic z toho nestalo, a dokonce možná zcela nenápadně, jakoby nevědomky, popustil část svojí moci a nechal ji proklouznout mezi krystaly.

Kristian přikývl.

„Potřebuju… To, co je mrtvé, potřebuju přivést zpátky k životu.“ Riven upřeně koukal do zelených očí. Zkoušel Kristiana beze slov přesvědčit, že to myslí opravdu vážně a že je to důležité. Předat mu něco z té naléhavosti.

Kristian nevřískal, ale vypadal naprosto šokovaně. Skoro jako kdyby mu Riven navrhnul, aby si o polední přestávce zkusili jen tak z legrace uříznout pravou nohu v koleni. „Co? Ty… Ty chceš přivést mrtvé k životu? Jak… Jak bych ti asi mohl pomoct?“ Trochu se zajíkal a trochu koktal, obojí ale v relativní tichosti. „Zbláznil ses? Pozveš mě na ovesnou palačinku s makovou zmrzlinou a pak na mě vybalíš tohle a řekneš mi, abych nevyšiloval? Jak mám sakra nevyšilovat?“

Při zmínce o palačince Rivena napadlo, že v tomhle koneckonců nijak nelhal. Doopravdy na ni Kristiana pozval a majitelka pekárny doopravdy palačinku někde vzadu v kuchyňce chystala. Tím pádem zrovna tuhle spojitost moc nechápal. Ledaže by ho Kristian vinil z toho, že mu zkazil jeho oblíbenou pochutinu naprosto nesmyslným a neuskutečnitelným požadavkem.

Riven si mimoděk promnul ruku přes látku mikiny tam, kde měl vytetované runy. Pak sáhl pro limonádu, odstrčil brčko stranou – nevěřil brčkům na vícero použití – a pořádně se napil. Limonáda byla příjemně ledová a na okamžik mu zmrazila vnitřnosti. Její sladkost mu ulpěla na jazyku. Vsadil by se, že nehledě na to, nakolik mohla být podle Kristiana pohanková palačinka divná, chuť limonády by ji přebila. „Když jsem tě potkal poprvé,“ začal tichým a vemlouvavým hlasem, „nemyslel jsem, že máš tu moc. Skoro jsem uvěřil, že se karty spletly, když mě k tobě dovedly. Navíc cítím, že je tvoje spojení s přírodou slabé. Pochopitelně ne tolik jak to mají ostatní lidé, ale i tak. Nepřipadáš mi silný, nezlob se.“ Po tom, co mu napálil, že jejich schůzka není rande, bylo tohle to nejmenší, nicméně Kristian i tak povytáhl obočí. „Ale v tomhle městě očividně není nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoct,“ pokračoval Riven. „Z nikoho jiného necítím to, co z tebe, nehledě na to, nakolik slabé to je. Málem jsem to vzdal, jenomže ať dělám, co dělám, vytáhnu si ji pokaždé znovu. Kartu, která mě dovedla k tobě.“ Sáhl do kapsy a kartu vyndal – položil ji obrázkem dolů a ukazováčkem ji posunul až ke krystalům.

Kdokoli jiný v pekárně mohl snadno dojít k názoru, že spolu hrají nějakou zvláštní karetní hru, ale Riven nikomu jinému nevěnoval pozornost. Jenom Kristianovi. Kdyby mohl, přenesl by úponky svojí moci do místa, kde se karty dotkl. Ale takhle to nefungovalo. Musel Kristiana přesvědčit slovy.

Kristian pro kartu velmi pomalu sáhl a zvedl ji. Jeho obličej byl zas a znovu otevřená kniha, když se mu při pohledu na obrázek chrobáka oči rozšířily upřímným zděšením. Přesto se mu nějakým způsobem povedlo zabránit panice, aby pronikla i do jeho hlasu, když pevně odvětil: „Karty a věštění jsou dost nejasná disciplína. Tohle může znamenat cokoli.“

Riven neměl na podobné uhýbání náladu. „Víš moc dobře, co to znamená,“ opáčil.

Kristian poměrně dlouho mlčel, obracel kartu mezi prsty a znovu si nevědomky kousal ret. „I kdybych to věděl, stejně ti nemůžu pomoct,“ řekl nakonec. „Přivést něco nebo někoho k životu nejde, to musíš vědět sám.“

„Dlouho jsem si to myslel,“ přikývl Riven a jeho oči jako by ještě víc potemněly. Modrá byla najednou hutnější, jako když se na krajinu snáší soumrak. „Ale vysvětli mi, jak je tím pádem možné, že zrovna tobě se to povedlo?“

Najednou před nimi přistály palačinky a třesknutí talířů bylo ohlušující. Riven jenom velmi neochotně odtrhnul pohled od Kristiana a se zvláštní, zcela neopodstatněnou nedůvěrou pohlédl na svoji porci, kde ležela pod silnou vrstvou skořice a ořechů smotaná pohanková palačinka.

„Mohla byste mi to prosím zabalit s sebou?“ vyhrknul okamžitě Kristian. „A k tomu ještě ořechový koláč.“

„Jasně,“ přikývla servírka rozmrzele, načež se i s talířem vzdálila.

Riven se znovu naklonil přes stůl a černé vlasy mu částečně spadly do očí. „Ale ne,“ skoro až zaprosil. „Neutíkej. Nejdřív si poslechni, co ti chci říct.“ Už se nijak nedržel zpátky. Pustil svoji moc, dovolil jí, aby se převalila přes krystaly, ačkoli netušil, jestli to funguje. Krystaly musely mít určité schopnosti, nehledě na to, jak skeptický vůči nim byl. Nebo si Kristian možná zvykal, že na něj Riven takhle působí, a dokázal se s tím snáz vypořádat.

Nebo… byl prostě jenom zvědavý, co dalšího mu chce říct, protože v příští chvíli přikývl: „Fajn, tak povídej.“

„Potřebuju zlomit jistou kletbu,“ vysvětlil Riven rozvážně. „A k tomu, abych to dokázal, potřebuju tebe. Musíš přivést zpátky k životu přítele, který je mi drahý, a já tak budu moct zachránit jednoho člověka.“ Byla to pravda do posledního slova, ačkoli pár, nebo spíš hodně věcí, vynechal. Ale podrobnosti mohli probrat, jakmile na to Kristian kývne.

„Ty seš pošah. Kletby nejdou zlomit.“

„Estelle Ramiahová to uměla, když ještě žila. Ať se říká, co chce, uměla to. Jediné, co potřebuju, je možnost zjistit od ní, jak to udělat. Nějakým způsobem jsi oživil brouka a já chci, žádám tě, abys to udělal znovu s tvorem, který je jen o trochu větší. Je to dobrý plán a má šanci na úspěch. Ale bez tebe to nepůjde.“ Vlastně, kdyby chtěl být upřímný, tak bez toho, co mu karty o Kristianovi prozradily, by ho v životě ani nenapadlo, že je něco takového možné. Sám sobě by se vysmál. Ale nic z toho nemohlo být jenom tak. Vesmír mu dával znamení.

Kristian na něj koukal s podobným výrazem, jako kdyby se Riven právě přiznal k tomu, že pošah doopravdy je. Ten největší pošah ze všech. Uhladil neexistující ubrus na stole a řekl: „Takže jestli to správně chápu, chceš po mně, abych oživil někoho, kdo ti přinese informace od té nejšílenější čarodějky, jakou historie zná. Správně?“

„Samozřejmě je v tom víc proměnných a věcí, na které je třeba myslet,“ přiznal Riven. „Seznámím tě s celým plánem, jenom potřebuju vědět, jestli… Ne jestli. Já to bez tebe totiž udělat nedokážu.“ A když Kristian mlčel, Riven měl pocit, že nemá na výběr, proto ze sebe vydoloval: „Prosím.“

Teprve tady se Kristian začal smát. Napůl hystericky, napůl zoufale. Nezdálo se, že je upřímně pobavený. „Bože, já jsem takový idiot,“ řekl spíš sám pro sebe. „Jak jsem si mohl myslet, že by mě někdo jako ty doopravdy pozval na rande? Jak jsem vůbec mohl doufat, že bych mohl zažít něco normálního?“ Zavrtěl hlavou a jeho hezká tvář najednou odrážela hlubokou únavu. „Nezlob se, ale nechci s tebou mít nic společného. Ten plán je šílenství. Ty jsi šílený. Už za mnou prosím nikdy nechoď.“

S těmi slovy se postavil a překotně začal strkat krystaly do kapes.

Hradba mezi nimi padla a Riven toho využil, aby k němu natáhnul ruku. Bylo to poněkud zoufalé gesto, ale v ten moment se neudržel. Obtočil svoje překvapivě studené prsty okolo Kristianova zápěstí. „Vím, že to zní šíleně, ale závisí na tom něčí život.“

Kristian pohlédl na místo, kde se ho Riven dotýkal, s překvapivou nechutí. Vytrhnul se mu a spěšně zamířil k pultu. Skvělé načasování, protože servírka pro něj zrovna přichystala krabičku s jídlem. Mohl ho sebrat a rovnou se rozejít ke dveřím, což taky udělal. Zvoneček cinknul, dovnitř krátce prosvitlo slunce zvenku a Kristian byl najednou pryč.

Riven nějakou dobu nehybně seděl a zíral na dveře, jako kdyby se snad měly každou chvíli znovu otevřít. Ve skutečnosti ale cítil, že mu jeho plán pomalu prokluzuje mezi prsty, až z něj nezbylo téměř nic, jenom nepříjemná pachuť. Nebo za tu pachuť možná doopravdy částečně mohla pohanková palačinka – Riven musel dát Kristianovi za pravdu, protože když ji po bůhvíjaké době konečně ochutnal, hořkla mu na jazyku.

***

V místnosti byla tma a otevřeným oknem dovnitř pronikal vlahý vítr, který si pohrával se záclonou. Riven ležel na proleželé matraci a pozoroval hvězdy. Přes střešní okno jich mohl vidět jenom pár, zbytek zakrývaly větve stromů.

Napadlo ho, že až listí opadá, bude mít nebe jako na dlani. Napůl se ztrácel v myšlenkách a při pohledu na měsíc, který pomalu dorůstal, si nevědomky pohrával s prstýnkem na palci. Otáčel jím dokola a přemýšlel, co by měl udělat.

Během večeře popsal setkání Katchovi a vylíčil mu to jako totální fiasko, zároveň ale samozřejmě souhlasil s tím, co Katch řekl. Zaprvé se nemohli jenom tak vzdát, ne po jedné schůzce, která nevyšla. Zadruhé… se nemohli jenom tak vzdát, protože to by byl úplný konec. Rivenovi se ten pocit vůbec nelíbil, ale někde v hloubi duše tušil, že je Kristian jeho poslední naděje, jak kletbu zvrátit.

Zašmátral ve tmě pro mobil, aby se podíval, kolik je hodin, a kromě mobilu našel i rozházené tarotové karty. Mezi nimi byla i ta s chrobákem, kterou mezi ně vložil, sotva došel z pekárny. Shrnul je na hromádku, aby je nepomačkal, a položil vedle postele na prošlapaný koberec. Neměl zájem si zrovna teď vykládat, kudy dál, protože pochyboval, že by mu karty sdělily něco, co by nevěděl. Musel Kristiana přesvědčit. Na to žádné zázračné kouzlo neexistovalo. A pokud ani síla Rivenovy osobnosti nebyla dost velká, aby Kristiana nalomila, tak už moc možností neměl.

Unaveně vstal, prohrábl si vlasy a spustil nohy na podlahu. Koberec byl na některých místech pichlavý a škrábal ho do bosých chodidel.

Zaposlouchal se do ticha blížící se noci a vycítil Katchovu přítomnost nedaleko odtud, jak si čechrá peří na větvi dubu. Nechtěl ho volat a přenášet na něj starosti a radši sešel dolů do kuchyně, aby připravil čaj.

I v přízemí byla otevřená okna, a když si Riven stoupnul k lince, nasál vůni lesa, země a kůry. Z trochu zašlé keramické dózy nabral sušenou mateřídoušku a nasypal ji do sítka. Do konvice mezitím napustil vodu a nehybně čekal, až se převaří. Pak, v náhlém popudu, sáhl pro mobil a vytočil číslo, které měl v seznamu na prvním místě. Hovor ale přijal někdo jiný. Jeho sestra Rowana.

„Zrovna usnul,“ oznámila klidně, jako kdyby spolu takhle volali každý den. Ani stopa po výčitce, že jí Riven tak dlouho nezavolal. A pravda je, že on pro to měl svoje důvody. Dokonce i teď, sotva uslyšel sestřin hlas, zaváhal – napadlo ho hovor ukončit a předstírat, že k němu vůbec nedošlo. Bál se, aby Rowaně neřekl víc, než chtěl.

Ale nezavěsil. Možná v tom momentu, kdy se všechno opět hroutilo, potřeboval slyšet hlas někoho blízkého. „Jak je na tom?“ zeptal se. „Psal jsem mu, ale poslední dny mi vůbec neodpovídá. Říkal jsem si, že když zavolám…“ Větu nedokončil.

Měl pocit, že se na druhém konci telefonu ozývá tiché mňoukání, a došlo mu, že Rowana takhle pozdě nejspíš krmí kočky.

„Neber si to osobně,“ zněla odpověď. „Ztrácí schopnost zpívat. Asi si dokážeš představit, jak se ohledně toho cítí.“

„Do hajzlu,“ odpověděl Riven bez emocí, ale uvnitř cítil úplně všechno. Vybavil si bratrův zpěv. A hned nato vzdálenost, která je od sebe dělila.

„Navíc s tebou nechce mluvit. Je to ještě dítě, Rivene. Nerozumí tomu, co přesně se snažíš udělat. Vnímá jenom to, že tam pro něj nejsi, a je kvůli tomu uražený. Dej tomu čas.“ Krátce se odmlčela. „A když jsme u toho, co se snažíš udělat… Ne že by tomu rozuměl vůbec někdo z nás.“

Riven přelil horkou vodou sítko. Vůně mateřídoušky stoupala z hrnku, ostřila mu smysly a zároveň ho konejšila. Nechtěl zacházet do podrobností, zároveň měl ale potřebu říct alespoň něco. „Našel jsem kluka, který by nám mohl pomoct. Problém je, že nechce. Asi jsem to zvoral.“

„Ty že bys něco zvoral?“ popíchla ho, ale nejspíš tím jenom špatně skrývala únavu. Představoval si, jak chodí v dílně a hladí kočky a s úsměvem sleduje, jak spokojeně jí. „Proč jsi nezavolal dřív, Rivene?“ Ale on za tou otázkou slyšel: Proč jsi nezavolal mně?

Zavrtěl hlavou, přestože ho nemohla vidět. „Dala jsi dost jasně najevo –“

„Dala jsem najevo,“ skočila mu do řeči, „že existují hranice, které by se neměly překračovat. Ale kdy jsem u trojné bohyně řekla, že nejsem ochotná to udělat, jestli mu to zachrání život?“ Ztišila hlas. „Nesnesu to. Poslední týdny k nám chodí wiccani, čarodějové, léčitelé, vykladači snů, tolik lidí, a přitom nikdo nedokáže říct, že by to šlo zvrátit.“

Riven sevřel mobil pevněji. Najednou slyšel sám sebe, jak říká: „Jsou to idioti. Já to napravím.“

Věděl, že se to v Rowaně pere. Ráda by mu požehnala, ať se chystal udělat cokoli, pokud by to mohlo třeba jenom trochu pomoct, ale na druhou stranu ze své podstaty nemohla s naprostým klidem přijmout, že by nějakým způsobem podvedl přírodu. Právě z toho důvodu se ani neptala na podrobnosti a on jí je nesděloval ve snaze vyhnout se možnému domlouvání, aby se na to vykašlal, vrátil se domů a soustředil se na budoucnost, zatímco budoucnost jeho bratra byla… smrt. Na konci toho všeho čekala smrt.

Riven sáhl pro hrneček a napil se. Čaj byl horký a trochu mu spálil jazyk, ale teplo, které se mu rozlilo v žaludku, bylo příjemné. „Musím končit.“

„Slib mi, že zase zavoláš.“

Nakonec netušil, proč by neměl, nenapadl ho žádný rozumný důvod, a tak odpověděl: „Dobře. Řekni mu, že jsem volal. A že ho Katch pozdravuje.“

Když se rozloučili, Riven vyběhl do patra a z postele sebral mikinu. Málem se přitom smeknul na hromádce karet. Ale pak už sbíhal dolů a zapínal si ji ke krku. Ne že by mu byla zima, ostatně jemu bývala zima málokdy, ale mohl si tak do kapsy strčit mobil – než vyšel ven, ještě zkontroloval displej.

Blížila se půlnoc. Riven začínal být doopravdy zoufalý, a tak nepovažoval za kdovíjaký prohřešek, že pro sebe ukradne Kristianův spánek.

Tentokrát si nemusel obouvat boty. Bosý šel po jehličí, vnímal texturu země a chvílemi splýval s tmou.

Zanedlouho se k němu připojil Katch, který téměř bezhlesně slétl ze stromu a usadil se Rivenovi na rameni.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥