Szabi

Takže měsíční kluk nebyl přelud. Nebyl ani přízrak nebo předzvěst.

A Kristian si podle všeho neměl dělat starosti. Teda úplně přesně měsíční kluk řekl: To tě nemusí nijak znepokojovat, ne? Uvidíme se, Kristiane. Přičemž Kristiane znělo drze a vyzývavě, jako by chtěl ukázat, že si dal tu práci zjistit jméno kluka, vedle kterého má skříňku.

Jako by potřeboval mít převahu.

Což byla asi hloupost. Proč by se snažil mít převahu právě nad Kristianem?

Tak třeba proto, že Kristian byl ve škole jediný, kdo uměl poznat, že to, co se kolem měsíčního kluka děje, není tak úplně obyčejné. Nebylo to žádné pitomé a laciné kouzlo, ale docela určitě to nebylo ani přirozené a zároveň z toho šel trochu mráz po zádech. Kristian si náznaků všímal čím dál víc.

Jak z měsíčního kluka všichni šílí.

Dokonce i Iris se Spencerem.

„Je dokonalý. Prostě jsem na něm nenašla jedinou chybu. Nic. Jako by snad ani nebyl člověk. Přece není možné, aby měl tak úžasnou pleť a vlasy a úsměv a… všechno,“ vydechla Iris, zatímco vidličkou po talíři posouvala kostičky mrkve.

Spencer přikývl. „Asi bych měl žárlit, ale je to tak,“ souhlasil.

Zrovna měli obědovou přestávku, a protože venku bylo ještě snesitelně, seděli ve venkovní jídelně společně s polovinou školy. Kristian vzal místo naproti zamilovanému páru, ale už celkem litoval, protože měl neustálý výhled na všechny jejich romantické projevy. A těch bylo dost.

Zkoušel věnovat veškerou pozornost jídlu, konkrétně zapečeným bramborám s květákem a mrkví, ale když přišla řeč na měsíčního kluka, zvedl hlavu. „A nepřipadá vám tak trochu divnej?“

„Kdo?“ nechápal Spencer. Spencer byl fajn, Kristian ho měl hrozně moc rád, ale kdyby ho měl k něčemu přirovnat, byla by to docela určitě brokolice. Tu měl taky rád, ale musel na ni mít náladu. Což někdy neměl.

Spencer byl ten typ kluka, co je za všech okolnosti perfektní. Skvělý student, skvělý sportovec, skvělý syn, skvělý kamarád a podle všeho i skvělý přítel.

„Ten novej přece,“ zamručel Kristian a ukrojil kus brambory. A ten kus pak rozkrojil ještě na polovinu a tu polovinu na další polovinu, až měl na vidličce napíchnuté úplně malé sousto. Ano, občas se v jídle rýpal a hnípal, když ho něco kousalo do zadku.

„Myslíš Rivena,“ pronesla Iris.

Ano, měsíční kluk měl i jméno a Kristian ho samozřejmě znal, jen mu nešlo přes pusu.

Riven Tucker. Riven.

Poprvé to jméno slyšel hned první školní den, kdy ještě netušil, že je měsíční kluk skutečný. A od chvíle, co zjistil, komu patří, mu z toho jména naskakovala husí kůže, proto se mu snažil vyhýbat. „Jo, to je on. Takže… nepřijde vám divný?“

„Jak jako divný?“ nechápala Iris.

„Já nevím, prostě divný.“

„Mně divný nepřijde,“ pokrčil rameny Spencer. Ten už měl svou porci brambor snědenou a teď pokukoval po Irisině. Jenže to měl smůlu, ta dojídala vždycky všechno. A tak se koukl i na Kristianův talíř. „Budeš to ještě jíst, nebo to rozkrájíš na mikro částečky?“

„Klidně si to vem,“ vzdychl Kristian a… uviděl ho.

Toho kluka, jehož jméno neplánoval říkat, ale zároveň už na něj nechtěl myslet jako na měsíčního kluka, protože mu to připadalo až příliš magické. Takže ten kluk se najednou objevil, ale nevyšel ze školy, spíš to vypadalo, že byl na obědě někde ve městě.

Jeho přítomnost vyvolala… Kristian by rád našel lepší slovo, ale žádné jiné skutečnost nevystihovalo tak dobře jako chvění. Chvění, které se neslo mezi lidmi a připomínalo menší přívalovou vlnu, skončilo až u posledního stolu v jídelně, kde právě seděli Iris, Spencer a Kristian.

Bylo zvláštní, podle Kristiana přímo podezřelé, že se Iris i Spencer zachvěli, přestože seděli zády ke vchodu, a tím pádem o tom klukovi vůbec nevěděli. A přesto ho nějak vycítili.

„My o vlku,“ uchechtla se Iris, sotva se otočila.

„Víte o tom, že když se vám zdá o vlcích, může to být varování před podrazy blízkých?“ nadhodil Kristian, ale nezdálo se, že by ho kamarádi poslouchali. „Nebo to taky může být předzvěst ztrát.“

„Dívá se na nás,“ poznamenal Spencer a nešlo si nevšimnout, že se v jeho hlase objevuje naděje. To Kristianovi taky připadalo podezřelé, protože Spencer neměl nejmenší důvod cítit naději. Byl to ten nejvíc hetero kluk, jakého kdy Kristian potkal. Ve čtrnácti si do skříně tajně nalepil plakát s nahou ženou a strávil skoro dva dny v garáži, kde hledal tátovy staré porno časáky.

Kristian automaticky zvedl zrak a okamžitě si uvědomil, že ten kluk se jejich směrem doopravdy dívá. Akorát, že se nedíval na ně, ale jen a pouze na Kristiana a bylo v tom něco tak zvláštního, že jeho pohled nešlo snést.

„Ježiši, on jde sem. Určitě jde sem,“ vydechla Iris nadšeně, otočila se zpátky k talíři a zkoušela působit nezaujatě. Bylo by to legrační, kdyby neměla pravdu.

Šel opravdu jejich směrem a stále upřeně sledoval Kristiana. A když mu Kristian podruhé pohled oplatil, zářivě se usmál.

A najednou se to stalo. Bylo to tak rychlé, že tomu nešlo vzdorovat.

Bylo to něco jako mlha, ale hustší a sladší. Takže možná cukrová vata – lahodná a hebká, že by se jí člověk nejraději celý obalil a zůstal v ní stočený po zbytek dne.

„Kristiane,“ řekl Riven a jeho hlas byl nesmyslně melodický. „Iris, Spencere.“

„Ahoj,“ vydechli Iris i Spencer společně a nešlo si nevšimnout, jak jsou jejich hlasy v porovnání s Rivenovým ostré a hrubé. Jak se do světa cukrové vaty nehodí. Jak se vlastně nic do Rivenova světa nehodí. Všechno přečuhovalo, řezalo a škrábalo.

Člověk prostě chtěl být Rivenovi blíž, aby byl v tom nejhebčím obláčku.

„Jak se dneska máš?“ zeptal se Riven a pořád Kristiana propaloval pohledem.

Zdálo se to Kristianovi, nebo měl Riven ty nejkrásnější modré oči? Jako akvamarín. A rty, ježiši, ty rty byly tak hříšně k zulíbání, kéž by se jich směl dotknout…

Kristian se zarazil právě ve chvíli, kdy sám sebe slyšel, jak odpovídá. „Dob–“

-ře rozhodně ne! Naklonil hlavu na stranu a pořádně si Rivena prohlédl. Od kdy mu říkal Riven?

Naprosto objektivně si dokázal přiznat, že Riven byl moc hezký kluk a ano, jeho oči připomínaly akvamarín. Ale rozhodně nebyl TAK okouzlující, aby z něj musel mít pomotanou hlavu. Aby myslel na hříšné rty a chtěl se jich dotýkat.

„Potřebuješ něco?“ vyhrknul opatrně.

„Vlastně jo,“ přikývl Riven. V obou uších měl stříbrné kroužky, které se na světle leskly. A opět, zdálo se to Kristianovi, nebo se leskly až příliš a člověk z toho byl zmatený? „Chci tě pozvat ven. Kdy se ti to hodí? Dneska po škole?“

Tón, jakým to podal, působil, že s jinou možností nepočítá. Že Kristian nemá na výběr a ještě by měl být rád. A to na tom asi bylo nejhorší, protože Kristian byl víc než rád. Srdce mu nadšeně poskočilo a do tváří se mu vehnala červeň. Jenže nešlo o přirozenou reakci. Musel se třikrát za sebou pořádně nadechnout.

„Dneska se mi to nehodí,“ oznámil pomalu, jako by zkoušel, zda jednotlivá slova může říct. Podvědomí se ho neustále ptalo, jestli by bylo vážně tak špatné, kdyby se do cukrové vaty zabalil a spokojeně dřímal. Komu by to vadilo?

„To není pravda, hodí se ti to!“ vyhrkla Iris a pod stolem Kristiana kopla do holeně. A když k tomu všemu vyvalila svoje velké hnědé oči, Kristian cítil, jak se mu tělem žene napětí a nutí ho se schůzkou souhlasit.

Ale stál si za svým. „Nehodí.“ Vrazil ruce do kapes a snažil se nahmatat něco, co by ho ukotvilo v přítomnosti, ale jako naschvál měl zrovna dneska kapsy plné halitů.

Spencer se naklonil přes stůl a zašeptal: „Vždyť se ti líbí, tak s ním běž!“

Docela klidně to mohl i zakřičet, aby ho slyšela úplně celá škola, protože šeptal podobně, jako burácí hrom, a Rivenův spokojený úsměv byl toho důkazem.

Kristian přeskočil pohledem z jednoho kamaráda na druhého. Nezlobil se na ně, že mu to ztěžují, protože si nejspíš vůbec neuvědomovali, že by bylo něco špatně. Že nejsou sami sebou. Ale o to těžší pro něj bylo udržet si čistou mysl. „Děkuju za pozvání, ale budu muset odmítnout,“ oznámil důrazně. Každé z těch slov mělo dostatečnou váhu. Společně s tím pohlédl Rivenovi do očí, aby mu ukázal, nebo možná spíš dokázal, že i měsíční kluky, kteří o sobě vědí, jak jsou neodolatelní, je možné odmítnout.

Jasně, Riven byl evidentně, už o tom nebylo pochyb, hodně silný wiccan nebo čaroděj, ale to Kristian taky. Sice neměl nejlepší období, ale nic to neměnilo na tom, že se o sebe uměl postarat. A taky konečně v kapse našel fluorit a ten mu rozhodně pomáhal myslet.

Jenže Riven se evidentně nehodlal vzdát.

Svět zahalila další cukrová vata a k tomu všemu měla makovou příchuť, což byla Kristianova oblíbená. Stačilo se blaženému pocitu poddat, nechat se jím kolíbat a všechno by bylo v pořádku. Stačilo jen přestat bojovat a vzpouzet se.

„Udělalo by mi to opravdu velkou radost, Kristiane,“ pronesl Riven významně. „I tvoji kamarádi si myslí, že bys měl jít.“ Tentokrát znělo Kristiane podmanivě a mazlivě, otřelo se Kristianovi o ucho a přimělo ho zavřít oči.

Nakonec proč by s ním nemohl jít, proč by se nemohl nechat vláčet tou úžasnou schopností, být šťastný a spokojený a užívat si Rivenovu blízkost?

Kristian téměř vzdáleně vnímal, jak mu povolují svaly na krku, a stálo ho dost sil zabránit si, aby přikývl. Odolat Rivenovi bylo těžší a těžší, a právě proto vyskočil na nohy a poodstoupil. „Máš Instagram, abych ti mohl napsat?“ vyštěkl a zkusil se oklepat.

Kdyby mohl, všechnu vatu by ze sebe oprášil.

„Ne. Ale můžu ti dát svoje telefonní číslo,“ navrhl Riven a hned mu ho nadiktoval.

Telefonní číslo bylo nakonec lepší, protože tím pádem mohl Kristian od Rivena poodejít ještě dál, až k vysokému dubu, a zároveň se nemusel zdržovat s vypisováním zpráv. Rovnou číslo vytočil.

Pořád na Rivena viděl, nestáli od sebe zase tak daleko, takže mu samozřejmě neušel pobavený úšklebek, když hovor přijímal.

„Ano?“ Riven poodešel od jídelního stolu, ale nesnažil se dostat ke Kristianovi blíž.

Což bylo jedině dobře.

Vzdálenost pomáhala. Rivenovo kouzlo nebylo svázáno s hlasem, ale s jeho přítomností a Kristian měl konečně pocit, že se může zhluboka nadechnout, aniž mu v tom bránila přeslazená, otravná vata. „Nejsem si jistý, co přesně děláš, ale něco děláš,“ oznámil. „Na co ses ptal?“

„Ptal jsem se, jestli se mnou nechceš zajít ven. Dneska po škole.“

Teprve teď úplně poprvé Kristianovi všechno došlo. Předtím se tak soustředil na to, že ho Riven nějak ovlivňuje, že mu spousta významů utekla. Jenže teď je měl přímo před sebou a byly tak jasné a čitelné.

Vážně ho právě naprosto nádherný kluk někam pozval?

Kristiana na rande ještě nikdy žádný kluk nepozval. Nikdy! A Kristian taky nikdy nikoho nepozval, takže byl celým světem randění zatím dost… nepolíbený. Kristian byl nepolíbený. A vlastně ho to nepřekvapovalo. Chápal, proč se mu většina lidí vyhýbá, jen… Kvůli tomu nebyl připravený na to, že by se mohl objevit někdo, koho by jeho vnitřní síla neděsila.

Strašně dlouho na Rivena zíral a přemýšlel, jestli je to skutečné.

„Máš moje slovo, že na tebe zkusím… nenaléhat,“ slíbil Riven.

Kristian váhavě přešlápl. „Dobře, tak mi řekni jeden důvod, proč bych měl jít.“

Nejspíš to jen zbytečně protahoval. Teď, když ho Riven nijak neovlivňoval, Kristian upřímně cítil, že touží jít a vědět, jaké to může být. Připadat si normální.

„Chci tě poznat. Opravdu hodně tě chci poznat,“ řekl Riven prostě, jako by nešlo o nic složitého. A právě proto se tomu dalo celkem snadno věřit, protože tak jak Kristian dokázal, i když těžko, odolávat Rivenově moci, mohl Riven odolat té Kristianově, a to by znamenalo, že…

Že by jako jeden z mála viděl Kristiana takového, jaký je. A nic navíc.

Mohl by se někomu jako Riven vážně líbit?

„Fajn. Kam mám přijít?“

Riven se spokojeně usmál. „Můžeme zajít do bistra. Nebo se potkat Ukoláče na ovesnou palačinku s makovou zmrzlinou. Dneska ve tři.“

Ve městě byly přesně tři podniky, kam se dalo zajít. Bistro Jeřabinka, pekárna Ukoláče a kavárna Zrnko pravdy, takže dávalo smysl, že Riven vybral jedno z toho. Ale v Ukoláče měli dlouhý jídelní lístek a spoustu věcí i obměňovali. Malinové koláče střídaly dýňové a dýňové perníčkové. Kristian postupně vyzkoušel všechno, měl rád většinu nabídky, ale ovesná palačinka s makovou zmrzlinou byla odmalička jeho favorit. Jenže ji už skoro měsíc neměl a… Riven přece něco takového nemohl vědět!

„Ty mě sleduješ?!“ vypálil rázně a udělal krok dopředu, ale to si zase velmi rychle rozmyslel a vrátil se k dubu.

„Hádám, že to se dozvíš ve tři,“ oznámil Riven a bez varování zavěsil. Sebevědomým krokem zamířil do školy, jako by vyhrál bez sebemenší námahy.

Takhle to ale Kristian nemohl nechat a bylo mu jedno, že ho uslyší všichni v jídelně a možná i na školních chodbách. „Já se ještě nerozhodl, jestli přijdu!“

Což byl samozřejmě kec. Kristian věděl, že přijde. A Riven to věděl taky, jinak by se tak spokojeně nešklebil.

***

Byl rád, že Kloe už odjela na vysokou a on tak měl během školního týdne pokoj jen pro sebe. Sice se zatím na víkend pokaždé vracela, ale i tak to po letech, co ji musel dennodenně snášet, považoval za výhru.

Iris si sedla na její postel, jelikož ta Kristianova byla zaskládaná oblečením, a Spencer na její pracovní židli, jelikož na té Kristianově ležela hromada učebnic, sešitů a papírů.

„Přestaň se chovat divně,“ zamumlala Iris a natáhla se pro časopis, co měla Kloe na nočním stolku.

„Nechovám se divně,“ odsekl Kristian a otevřel skříň. Měl… měl hromadu oblečení, ale nic z toho se nehodilo na rande. Většina byla moc obyčejná a ten zbytek mu dal někdo z rodiny, konkrétně z máminy strany, takže šlo o něco ulítlého. Jako tričko s obrovským hexagramem na hrudi. Kristian by ho nejraději ztratil, jenže jeho skříň oblečení zásadně nepožírala, právě naopak ho spíš chrlila a on si občas říkal, že ho jednou bude tolik, až zaplaví celý pokoj.

Kloe si to myslela taky.

„Žvýkáš si tkaničku mikiny, seš nervní a potíš se,“ pronesla Iris. Společně s tím odhodila časopis a vstala. „Běž do sprchy a já ti zatím vyberu, co si vezmeš na sebe.“

Kristian zaklonil hlavu. „Fajn. Dobře. Ale nic šíleného. Ani extra barevného. Nechci zářit přes celou místnost. A musí to mít kapsy. Potřebuju si vzít pár krystalů. Možná i bylinek. Ještě si to potřebuju promyslet.“

Tentokrát zaklonila hlavu Iris a zaúpěla jak raněný jelen. „NE! Ne, prosím tě, jenom to ne! Jdeš na rande a ne na seanci. Nemohl bys aspoň pro jednou nechat ty šutry doma?“

Myslela to dobře, Kristian věděl, že by si to neměl brát osobně, protože tomu prostě nerozuměla, ale stejně se ho to dotklo. A když pohlédl na Spencera, viděl v jeho očích, že si myslí to samé. Nejradši by jim něco odsekl, ale to by se urazili a on nemohl odejít na rande bez jejich pomoci. „Jo, proč ne,“ zalhal a usmál se, aby dokázal, že to myslí vážně.

A oni mu věřili.

Iris mu dala pusu na tvář a Spencer ho poplácal po rameni. Kristian trochu rozpačitě odešel do sprchy s tím, že oba kamarádi mezitím odejdou, aby se pak nemusel chystat před nimi, což by ho ještě víc znervóznilo.

Když se vrátil, na posteli měl nachystané rifle, které schválně působily sepraně, a černé, upnuté tričko s dlouhým rukávem. Obojí na sebe navlékl a připadal si celkem dobře. Navíc mu rifle byly trochu volnější, takže se mu do kapes pár krystalů přece jen vešlo. Nejdřív ale musel vytáhnout ty, co už tam dávno měl. A mezi nimi i papír s deníkovým zápisem z loňského dubna, seschlý kaštan, dýňové semínko, dvě mince, ořech a úlomek skořice.

Všechno to rozložil na stůl s tím, že to později roztřídí, a otevřel šuplík, ve kterém skladoval krystaly. Mimo jiné. Měl tam i ohlodanou tužku, kancelářské sponky, nabíječku na mobil, nedoluštěné sudoku a rukavici. Tyhle věci taky vytahal a položil na stůl, aby je někdy potom uklidil.

V šuplíku bohužel hodně krystalů chybělo, tak se musel podívat do skříně, jestli je nenajde v kapsách mikin. Tam ovšem narazil jen na zašmodrchané kyvadlo, roztrhanou tarotovou kartu a kapesní snář. Na poličkách našel jen halit, halit a další halit.

Začínal být trochu zoufalý, ale nakonec ho zachránila máma. Máminy krystaly byly stejně mnohem spolehlivější, proto ji poprosil, jestli by mu nějaké nedala, a ona mu s velkou radostí věnovala celou hrst.

Když Kristian odcházel před třetí z domu, měl pocit, že je celkem dobře připravený. Byl sice pořád nervózní, ale ne nijak špatně. Prostě… Bál se to přiznat, ale těšil se.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥