Szabi

Ťuk. A nic.

Ťuk ťuk.

Ťuk ťuk ťuk…

Kristian se ještě víc schoval pod peřinu a pevněji zavřel oči, než mu došlo, že ty zvuky nejsou jen součástí snu, že jsou skutečné a v jeho pokoji, respektive na okno jeho pokoje, někdo ťuká. A dost vytrvale, protože Kristian rozhodně nevstal hned.

To, že na něj někdo ťuká, bylo samo o sobě zvláštní, když bydleli ve třetím patře, ale Kristiana to nijak neznervózňovalo, nejspíš proto, že ještě pořád napůl spal. Dokonce se ani nelekl, když se za oknem mihlo něco temného a následně to zmizelo.

Kdyby ho děsily přízraky, nejspíš by zapálil vykuřovadlo a sedl si doprostřed ochranného kruhu, ale takhle jen otevřel okno a neohroženě vykoukl ven. Na září bylo překvapivě teplo, ačkoliv ne tak, aby byl Kristian nadšený, že musí vystrkovat nos.

Pořádně se nadechl a zaposlouchal se do šustění listí.

Venku byla tma, ale ne neprostupná, a navíc on stál pod pouliční lampou, aby byl vidět.

Vysoký kluk v černém, se stříbrnými kroužky v uších, akvamarínovýma očima, podmanivou mocí a obrovským havranem na rameni.

Měsíční kluk a havran.

Kristian vlastně ani nebyl překvapený, že patří k sobě. Mělo mu to dávno dojít, když se oba znenadání objevili během Lammasu. Nebyly to dvě na sebe navazující předzvěsti, ale jen jedna rozdělená do dvou bytostí. A obě ty bytosti teď na Kristiana upřeně zíraly.

Bylo to trochu strašidelné – jako výhrůžka, co ještě úplně nedozrála – ale jen do doby, než Riven zvedl ruku, ve které držel mobil. I na tu dálku šel vidět jeho prosebný výraz. Anebo si to Kristian jen namlouval, ale i tak nedokázal zabouchnout okno a jít zase spát. Místo toho vzal svůj mobil a odemknul ho. Měl tři nepřijaté hovory, ale než stihl příchozí číslo vytočit, volal ten někdo znovu.

Ten někdo byl samozřejmě Riven.

Kristian hovor přijal a vrátil se k oknu, aby na sebe viděli. Mezitím taky ve tmě pokoje nahmatal první krystal, o který zavadil prsty, a doufal, že je to nějaký uklidňující.

„Ahoj,“ řekl Riven měkce. Tak měkce, že by se Kristian do toho hlasu klidně oblékl a celou noc v něm odpočíval. „Nechceš jít na chvíli dolů?“

Chtěl. Cítil, jak ho tělo prosí a žadoní, aby šel před dům a aby se zahalil do cukrové vaty. Zároveň ho ale mysl, a ta byla mnohonásobně silnější, nabádala k opatrnosti. Navíc byl pořád ještě dost naštvaný a smutný a zklamaný z odpoledne.

Stejný pocit zažil, když jednou nechtěně vypil zkažené sójové mléko a do krku mu vletěl zdrclý kus. Udělalo se mu špatně a několik hodin to nemohl dostat z hlavy.

Trapnost, která ho pohltila, když Riven rázně a otráveně oznámil, že se rozhodně nejedná o rande, v Kristianovi zůstávala doteď. A nešla polknout, zapít a už vůbec ne zajíst. Kristian to přitom vážně usilovně zkoušel. Nejenže snědl ovesnou palačinku s makovou zmrzlinou a ořechový koláč, ale i patku chleba a mámin skvělý jahelník s houbami.

„Už chápu, jak to, že o mně toho tolik víš,“ poznamenal Kristian a celou vahou se opřel o parapet. Koukal přitom na havrana, který působil strnule a vzdáleně. Poslední dny a týdny ho občas vídal, ale sám sebe stále dokola přesvědčoval, že o nic nejde. „Má nějaké jméno?“

„Pojď sem a představím vás,“ nabídl Riven a hlas měl plný naděje, jako kdyby právě tohle mohlo Kristiana přesvědčit, aby šel dolů.

Taková hloupost.

Copak měsíčnímu klukovi vůbec nedocházelo, že tu jen zbytečně ztrácí čas? Že to, proč je tady, se nedá brát vážně, že zachází příliš daleko, a nikdo, dokonce ani Kristian, mu nemůže pomoct?

Kristian se zhluboka nadechl a sevřel krystal ještě pevněji. „Dobrou, Rivene,“ zašeptal a zavěsil. Odstoupil od okna, ale nelehl si, protože věděl, že takhle snadno se Riven nevzdá. A měl pravdu, další hovor přišel téměř okamžitě.

To, co je mrtvé, chce přivést mezi živé.

Neměl by s ním vůbec mluvit. Bylo to příliš… nebezpečné a troufalé.

Zkusil si vzpomenout, jestli se mu dneska v noci něco nezdálo. Většinou si s výkladem snů hlavu nedělal, odmalička míval zvláštní a znepokojivé sny, ale málokdy nesly hlubší význam. Zároveň ale tušil, že dnes jde o něco víc, a tak hledal něco víc ve všem.

Jenže si samozřejmě nemohl vzpomenout.

Kdyby si poctivě vedl snový deník, jak mu už mnohokrát radila máma, třeba by teď byl chytřejší.

Znovu hovor přijal a velmi unaveným hlasem pronesl: „Kdo je tam?“

„Tvůj stalker,“ odpověděl Riven. I on zněl unaveně, ale jeho únava byla větší, zažraná pod kůži, zahryznutá v každém pohybu, slově i nádechu. Nesla se vzduchem a narazila do Kristiana takovou silou, až ho málem smetla.

„Které části z toho, jak jsem říkal, že už s tebou nechci nikdy mluvit, jsi nerozuměl? A proč si myslíš, že bych šel doopravdy dolů?“ vyhrkl Kristian naštvaně a dotčeně, protože měl dojem, že na něj Riven neprávem tlačí.

Riven mu oplácel úplně stejnými emocemi. „Protože ti nedám pokoj, dokud nepřijdeš. Protože nemám co ztratit. Protože můj bratr umírá.“

A najednou se pod tím vším odkrylo to, co Rivena trápilo doopravdy. Nebyla to únava, vztek ani podráždění. Kristian ztěžka došel k posteli a dosedl na ni. Zabořil se do matrace a tíha Rivenova strachu ho drtila takovou silou, že si nemyslel, že by kdy dokázal vstát.

Napadlo ho podívat se do dlaně, aby zjistil, co vlastně drží za krystal, a samozřejmě to byl jeden z halitů, kterých měl desítky a byly mu v takové situaci k ničemu. Proto s ním mrštil o zem. Neviděl sice, kde kámen skončil, ale odhadoval, že nejspíš pod sestřinou postelí.

„Jak se jmenuje ten havran?“ zeptal se znovu. Vlastně ani nevěděl proč.

„Katch.“

Mohl odmítnout kluka, který byl arogantní a namyšlený, který zneužívá svou moc, který se neptá, ale rozkazuje. Který myslí, že může vše. Ale tohle všechno se jednou větou rozplynulo a Kristian věděl, že nemůže odmítnout kluka, co má jen hrozný strach.

„Dej mi pět minut,“ rozhodl a zavěsil.

Hned nato vstal, sundal pyžamo a navlékl na sebe kalhoty, tričko a nejteplejší mikinu, jakou našel. V kuchyni na ledničce nechal mámě vzkaz, kdyby se v noci náhodou vzbudila. Věděl, že se na něj nebude zlobit, protože noční procházky po lese sama občas praktikovala, ale vždycky potřebovala vědět, kde se zhruba potlouká.

Teď napsal jen listnáč, což stačilo. Listnatý les považovala za nejbezpečnější místo široko daleko.

Pak, aniž nad tím uvažoval, vzal jablko a začal ho krájet na úplně malinké kostičky, které vložil do papírového sáčku a teprve poté odešel z bytu. Neměl nejmenší tušení, jestli je nervózní, ale rozhodně mu nebylo dobře.

Takhle se určitě cítí lidé, kteří vědí, že v jejich životech velmi brzo dojde k razantní změně.

Něco se překlopí a obrátí.

Riven na něj čekal dál od pouliční lampy, jako by se schovával ve stínech, zatímco havran mu pořád odpočíval na rameni. Kristian natáhl ruku se sáčkem a zahrkal jím. „To je pro něj,“ vysvětlil a letmo se na havrana podíval.

„Můžeš mu nabídnout sám, jestli se nebojíš,“ navrhl Riven a nadzvedl jeden koutek. Byl to takový ten křivý, polovičatý úsměv, o kterém se dala říct celá spousta věcí. Teď z něj Kristian cítil hlavně výzvu. Jestli si jako troufá.

Z nějakého důvodu chtěl Rivenovi dokázat, že ano, proto sáhl do sáčku a vytáhl tři kostičky jablka. „Jestli nechceš, neurazím se,“ pronesl směrem k havranovi a přiblížil dlaň. Mohlo se stát cokoli, třeba ho v dalších vteřinách čekalo pár ne zrovna příjemných klovnutí, ale zároveň měl tušení, že…

Havran pomalu otočil hlavu na stranu a jeho velké korálkové oči se zabodly do Rivena. Ten jen pokrčil rameny. Vypadal pobaveně a překvapivě bezstarostně. „Klidně. Nemyslím, že to otrávil.“

Katch roztáhl křídla, jako by se protahoval, ale zůstal sedět na Rivenovi a jen se sklonil k nabízené ruce. Sebral první kostičku, druhou a nakonec i třetí, aniž se Kristiana vůbec dotkl.

Pro Kristiana to byla uhrančivá podívaná, srdce mu přitom zběsile tlouklo a nemohl se ubránit úsměvu. Ještě nikdy nekrmil havrana a ještě nikdy žádného neviděl takhle zblízka. Prohlížel si černé peří a dlouhý zobák, ale nejvíc ho uhranuly právě korálkové oči.

Nakonec spustil prázdnou ruku a dlaň si otřel do kalhot. Nemohl Rivena a jeho strach ignorovat donekonečna, teď už ani neměl žádnou výmluvu, proto se na něj obrátil. „Uzavřeme dohodu. Já se budu ptát a ty budeš odpovídat. Ale neřekneš mi nic, na co jsem se neptal. Platí?“

Riven chvíli mlčel, než přikývl. „Platí. Chceš se ptát tady, nebo se můžeme projít?“

Tady znamenalo mezi paneláky, jen kousek od vysokých borovic a s nepříliš viditelnými hvězdami, protože všude kolem svítila spousta pouličních lamp. Taky se sem tam v některém okně rozsvítilo a vítr neustále rozhoupával vrzající houpačku na dětském hřišti. Když se Kristian rozhlédl, byl by raději kdekoliv jinde než právě tady. „Pojďme do lesa,“ rozhodl. „Tam se budu cítit bezpečněji.“

Riven něco pošeptal Katchovi, který se vznesl a zamířil k lesu, a teprve poté se rozešel. Byl to asi jediný člověk kromě Kristianovy mámy, kterému půlnoční procházka po lese nepřipadala šílená.

S první otázkou Kristian počkal, dokud nepřekročili hranici lesa a nezmizeli mezi stromy. Z dálky to vypadalo, že jdou do neprostupné tmy, ale sotva vstoupili na stezku, na cestu jim svítil měsíc a tisíce hvězd. „První otázka. Přijel jsi sem do města kvůli mně?“

„Ano,“ odpověděl Riven prostě. Šel krok za Kristianem, a když se na něj Kristian letmo podíval, aby ho zkontroloval, překvapilo ho, jak do lesa zapadá.

Kristian do něj zapadal taky, ale nikdy nepotkal nikoho, kdo by to měl úplně stejně. Dokonce i máma občas zakopla nebo ji švihla větvička nebo jí po kameni sklouzla noha, ale Kristian s Rivenem lesem téměř proplouvali, jako by byli jeho součástí.

„Jsi wiccan?“

„Ne, přestože k tomu mám hodně blízko. Moje rodina z matčiny strany pochází z linie lesních čarodějů.“

Tím se nejspíš dost vysvětlovalo. To, že se Riven tak lehce pohyboval po lese, i to, že mu nevadilo používat a někdy i zneužívat schopnosti. Máma Kristiana nejednou varovala, že by bylo lepší, kdyby se od čarodějů držel dál. Kristian to nijak nerozporoval, protože na žádného čaroděje zatím nenarazil.

Kdo mohl tušit, že první čaroděj, se kterým se setká, bude vypadat… takhle.

„Řekni mi o svém bratrovi,“ rozhodl Kristian, zatímco procházel po lesní cestě a zkoušel příliš nepřemýšlet, nemít konkrétní cíl, a přesto ho neviditelné provázky táhly tím jediným směrem.

„Co chceš vědět?“ pokrčil Riven rameny a působil téměř neochotně. Na vteřinu se zdálo, že se uzavře a nic víc neřekne, ale nakonec, aniž ho musel Kristian pobízet, pokračoval: „Jmenuje se Rupert, ale říkáme mu Ru. Je mu patnáct. Krásně zpívá a čte z karet. Ty karty, které mám, patří jemu. Díky nim jsem na tebe přišel. Ru je namaloval, a tak vím, že nelžou, přestože někdy neříkají úplně jasně, jak co je. Jako všechny karty. Ru je prokletý a není na tom moc dobře. Jestli mu nepomůžu, tak…“ Odmlčel se.

Kristian věděl, k čemu většina kleteb nesmlouvavě vede. Nikdy se s žádnou nesetkal, nebyly zase tak časté a máma o nich taky nemluvila zrovna ráda, ale babička Brightová ho před nimi varovala. Aby je nepronášel. Aby nepokoušel zlé duchy. Aby nechodil po stínech.

Tomu poslednímu Kristian moc nerozuměl, ale babička Brightová byla vždycky trochu šáblá, a tak předpokládal, že to nic významného neznamená. Přesto pro jistotu hranice stínů přeskakoval, aby zbytečně a hloupě neriskoval.

„Co je to za prokletí?“

I když šel Riven v závěsu, nešlo si nevšimnout, že se ošil. „Ten, kdo ho proklel, to tak nemyslel. Bylo to ve vzteku, hodně vzteku a žádný konkrétní úmysl. Spíš zlá energie. Postupně se mu přestalo v různých věcech dařit, nejdřív šlo o drobnosti, jako kdyby měl špatný den. Ale těch špatných dní bylo najednou víc a jemu se začaly dít i horší věci. A poslední měsíce… Jsou dny, kdy nedokáže vstát z postele, jako kdyby z něj někdo pomalu ukrajoval štěstí. Má bolesti, bolí ho klouby a svaly. Vím, že někdy ho bolí samotná existence. Navíc ztrácí schopnost zpívat, nedokáže následovat melodii. Pro spoustu lidí zpěv nic neznamená, ale Ru zpívá krásně, lidem se přitom otevírají srdce.“

Z nějakého důvodu si Kristian Rua představoval jako Rivenovu mladší a menší verzi. Byl si celkem jistý, že kdyby ho slyšel zpívat, byl by to dost podobný pocit jako zahalení se do cukrové vaty. Ale třeba se mýlil, sourozenci si nemuseli být podobní jenom proto, že… Vzpomněl si na sebe a Hazel. Oba v sobě nejspíš měli něco, co Kloe a Asher ne, a přesto nikdo nevěřil, že mají stejné rodiče.

Takže by si Kristian neměl představovat, jak kluk s Rivenovým obličejem leží bezmocně v posteli a jediný, kdo mu může pomoct… Ne, tohle by měl rozhodně vypudit z hlavy, než slíbí nějakou šílenou hovadinu.

„Proč si myslíš, že bys dokázal zlomit kletbu?“ zeptal se raději. Byla to dobrá otázka. A taky důležitá, protože žádná kletba na světě, ŽÁDNÁ, nešla zlomit. Proto se jich taky každý tolik bál.

„S těmi správnými informacemi je možné všechno,“ odvětil Riven chladně. Jako by ho snad otravovalo, že se na tohle všechno Kristian ptá.

Ale ten přece neměl na výběr.

„Mluv konkrétně,“ rozkázal a zkusil znít rázně a autoritativně, jenže cítil, že ta slova nemají skoro žádnou váhu. Prostě mu jen splynula ze rtů a zmizela mezi stromy. Bylo to frustrující, ale Kristian si pomalu začínal zvykat – první měsíce po Lammasu to pokaždé trvalo, ale už byl skoro konec září a to nejhorší měl za sebou.

Riven sebral něco ze země a žmoulal to mezi prsty. Nejspíš šlo o žalud, kterých byly kolem stovky. „Protože Estelle Ramiahová to dokázala. Stačí, když se budu řídit jejími instrukcemi. K mojí smůle nevydala žádnou magickou učebnici s návody, ale vím, že to uměla. Nejsou to povídačky.“

O Estelle Ramiahové slyšel Kristian hodně. Každý z druhého světa ji znal. Jenomže historky, které o ní kolovaly, nebyly zrovna nejlepší pohádky před spaním. Bylo v nich hodně zakázaných kouzel a smrti. „Nedělá mi problém věřit, že to dokázala,“ přiznal Kristian. „Ale rozhodně mi dělá problém věřit, že by ti chtěla pomoct. Proč by to dělala? Byla šílená. Vyřízla malému klukovi srdce. A prý ho snědla!“

Riven si hlasitě odfrknul. „Neříkej, že zrovna ty takovým věcem věříš.“

Dobře, Kristian příliš nevěřil, že by šílená čarodějnice snědla lidské srdce, ale zbytek mu nepřipadal tak ujetý. A o čarodějích obecně se povídala velká hromada věcí. Jako třeba to, že se neštítí překračovat hranice.

Nakonec… nebyl toho sám Riven důkazem?

„Dobře, řekněme, že máš důvod si myslet, že by ti mohla pomoct. Jestli je ten důvod správný, nebo ne, probereme později,“ rozhodl Kristian a zaměřil se na to, co mu v danou chvíli přišlo mnohem důležitější. „Takže… tvůj bratr onemocněl a ty ses rozhodl, že zlomíš jeho kletbu. K tomu potřebuješ mluvit se starou čarodějnicí, která je bohužel pro tebe mrtvá. A pak přijdeš za mnou a řekneš, že chceš oživit někoho mrtvého. Nechceš doufám oživit Estelle Ramiahovou, že ne?“

Riven zničehonic zastavil. „Vážně si nemyslím, že bys dokázal oživit člověka,“ oznámil a opět v tom bylo něco, co Kristiana popichovalo. Něco vyzývavého, po čem chtěl dokázat, že přesně tohle by zvládl. Kdyby chtěl.

Což byla samozřejmě hloupost. Nešlo oživit člověka.

Žádná bytost nešla oživit.

Co je mrtvé, zůstane mrtvé.

Nikdo, ani nejmocnější wiccani a čarodějové, dokonce celé coveny nedokázaly narušit rovnováhu přírody a změnit koloběh života.

Kristian cítil, jak se mu třesou ruce. Jak ho zaplavuje strach a srdce mu buší o žebra. A zároveň se neviditelné nitky namotávaly a zkracovaly vzdálenost mezi ním a… Došli ke kraji listnatého lesa. Jen pár kroků od nich ležela vybetonovaná cesta vedoucí do zahrádkářské kolonie.

To znamenalo, že chrobák přešel cestu, i když mu Kristian několikrát spílal, aby to už nikdy nedělal. Vyber si jeden les a v něm žij.

Ale chrobák byl prostě jen chrobák a žádnému z těch slov nerozuměl.

„Vím, že už to asi víš, a pokud ne, tak minimálně tušíš,“ začal Kristian a došel ke kameni. Nemusel ho nadzvedávat, protože chrobák odpočíval na jeho boku. A sotva Kristian nastavil dlaň, chrobák mu do ní vlezl, jako kdyby se vůbec nebál. „Našel jsem ho během Beltainu na cestě. Někdo na něj asi stoupl, úplně přesně nevím. Byla to náhoda. Nemám nejmenší tušení, jak jsem to udělal. Držel jsem ho v ruce, protože jsem ho chtěl pohřbít, celé mi to bylo strašně líto, a pak najednou…“

Kristian pevně zavřel oči, ale přesto slyšel, jak Riven zhluboka vydechl. Bylo osvobozující a zároveň děsivé říct někomu pravdu.

Vzpomněl si na chvíli, kdy mrtvý chrobák pohnul nohou, kdy se rozmašírované tělo jako by slepilo dohromady a vzniklo mezi nimi pouto, které ani po Lammasu nezmizelo. A taky si vzpomněl, jak strašně dlouho si pak chrobáka prohlížel a nemohl uvěřit, co se právě stalo. Dokonce přemýšlel, jestli to celé nebyla jen iluze, jestli nezešílel, jestli si něco z toho nevědomky nevymyslel.

„Věděl jsem, že je to pravda,“ zašeptal Riven a něco v jeho hlase povolilo. Asi bylo úlevné po tom všem dojít k ujištění, že se tarotové karty nemýlily.

Kristian chrobáka položil zpátky na kámen a následně došel ke starému vyvrácenému stromu, aby si na něj mohl sednout. Patou vyryl do země důlek a sebral list, který okamžitě začal žmoulat. „Jak sis asi všiml, nemám teď skoro žádnou moc. Nemůžu ti pomoct, i kdybych chtěl.“ Možná tím měl začít, vypálit to už v pekárně Ukoláče, protože pak by ho Riven nechal na pokoji.

„Řekl jsi, žes ho oživil během Beltainu. To jsi musel být mocný, ne?“ vyhrknul Riven a došel blíž. Nesedl si na kládu, ale zůstal stát. Asi to udělal nevědomky, ale postavil se tak, že za ním mezi stromy prosvítal srpek měsíce a kouzelně ho ozařoval.

Kristian si jen nerad připouštěl, že je Riven v měsíčním světle až příliš hezký.

„Jo, to jo,“ přikývl a ošil se. O tomhle by nejspíš neměl vůbec mluvit, ale zároveň ani nemohl mlčet, na to už si mezi sebou svěřili příliš mnoho. „Byl jsem počatý během Beltainu a narodil jsem se na Imbolc. Moje moc se váže k těmto sabatům. Na narozeniny se začíná probouzet, na Beltain jsem nejmocnější a během Lammasu o ni zase přicházím. Takže od srpna nemám žádné schopnosti, což bude trvat ještě skoro půl roku. Tím pádem, jak říkám, během následujících měsíců jsem ti k ničemu. A upřímně ani potom si nejsem jistý, jestli bych ti k něčemu byl. Oživil jsem brouka, fajn, ale víceméně náhodou. A sám musíš uznat, že je to… Já nevím, šílený, nemožný, proti přírodě…“

Riven ty poslední věty, které Kristianovi připadaly nejdůležitější, nejspíš ani neslyšel. Začal přecházet kolem a na čele mu vyskočila přemýšlivá vráska. „Nemyslel jsem, že to zvládneš hned, ale Beltain je za dlouho. To je… Sakra, to je vážně dlouho. Předpokládal jsem, že ho oživíš během dalšího sabatu, abych měl ty informace, jak zachránit Rua, co nejdřív,“ přiznal.

Kristian odolal nutkání schoulit se do sebe, schovat ruce do kapes a možná se i omluvit. Rivenova energie na něj byla najednou příliš divoká a naléhavá, skoro ho nutila vyskočit na nohy a začít s plánem okamžitě. „Oživím koho?“ zeptal se opatrně.

„Copak to není jasné?“ odvětil Riven a naklonil hlavu na stranu. „Oživíš Katche.“

Během celé jejich procházky les dýchal a žil. Kristian slyšel tisíce zvuků, cítil tisíce vůní a viděl tisíce maličkostí. A najednou nic z toho neexistovalo. Svět se zúžil pouze na Rivena, který působil tak… vzdáleně.

„Katch je naživu,“ zašeptal vyděšeně Kristian naprosto očividnou věc. Byl naživu, protože ho ještě před hodinou krmil kousky jablek, protože v korunách stromů se sem tam ozvalo šustění křídel, což znamenalo, že je z výšky hlídá. Byl naživu, takže nic z toho, co Riven říkal, absolutně nedávalo smysl. „Proč bych ho oživoval?“

Proč by to dělal? Proč?

Máma ho varovala, že se má od čarodějů držet dál. Babka Brightová ho nabádala, aby nechodil po stínech. Měl je poslechnout, ale přesto byl teď uprostřed lesa s tím nejděsivějším klukem a věděl, co v další chvíli uslyší, ačkoli byl ve čtení budoucnosti naprosto neschopný.

Riven zaklonil hlavu a pohlédl do koruny stromu. Nejspíš Katchovu přítomnost nějak vycítil, protože když se tím směrem podíval Kristian, viděl jen hodně tmavé větve a nicneříkající stíny.

To, co následně Riven řekl, se sice dalo očekávat, ale i tak to bylo… příliš. Příliš za hranou a příliš temné. Taky nebezpečné a zoufalé.

„Protože ho během Samhainu zabiju.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥