Szabi

před rokem 

Riven ležel na zádech ve svém pokoji a zpytavýma modrýma očima zíral na tmavý strop. Poslouchal zuřící bouři.  

Okno měl dokořán, závěsy divoce poletovaly ve větru a sem tam dovnitř spadlo několik dešťových kapek, které se rozprskly na parketách z ořechového dřeva. Bylo na tom něco uklidňujícího. Bouřka trvala už několik hodin, blesk co chvíli prorazil noční nebe jasným světlem a tomu všemu vévodil měsíc v úplňku.  

Možná, že příroda byla na jeho straně a slibovala ho v sobě schovat, ať se pokusí o cokoli. Možná ho blesky a hromy naopak odrazovala od toho, co se chystal udělat. Ale karty mluvily jasně a Riven se rozhodl přikládat jim význam, protože nečinnost ho poslední dobou zabíjela.  

Ležel klidně a čekal. Prsty mimoděk přejížděl po runách na předloktí. Tetování bylo nové, stále černé, vypadalo jako vyšité tmavou nití – ještě se nestačilo zahojit.  

Všechno v jeho plánu vyžadovalo trpělivost. Nemohl prostě jenom tak posbírat saky paky a vypadnout.  

Jako kdyby nebylo už tak dost těžké před matkou utajit svůj záměr. Navzdory žalu a nejistotě a práci na univerzitě, které měla hromadu, si jeho matka totiž jaksi pokaždé našla čas, aby věděla o všem, co se její děti chystají udělat. Už při prvotní myšlence, když si Riven vytáhl kartu s chrobákem a dospěl k rozhodnutí, okamžitě provedl svíčkové kouzlo, aby uchránil svoji mysl i gesta. Nedal na sobě nic znát. Dál se ploužil domem jako zombie a ohryzal si nehty do krve, aby nikdo nepojal podezření.  

Nemyslel, že by ho matka zamkla v pokoji jako ve věži a zabránila mu podniknout určité kroky k záchraně Rua, ale už jen ta představa, jak jí odpovídá na hromadu otázek, ho unavovala. 

Táta byl v mnohém zdrženlivější, tolik se nevyptával, a pokud by si přece jen všiml, že se Riven k něčemu chystá, bylo by poměrně jednoduché mu nakukat něco jiného. Ačkoli otec přejal čarodějné způsoby oslav jednotlivých sabatů a vůbec si navykl životu v čarodějné rodině, pořád si uchovával jistou naivitu, kterou Riven přičítal wiccanství. Ne že by znal tolik wiccanů, aby si mohl vytvořit jasný názor, ale… stejně ho měl a bylo mu to jedno.  

Riven se zkrátka s ničím příliš nerozpakoval. Někdo by mohl říct, že je to rozmazlený spratek, který se narodil do krásného domu, rodině, která neměla o peníze nouzi, ale to by bylo příliš snadné škatulkování. Riven byl mnohem komplikovanější. A spoustu lidí by zcela jistě překvapilo, jak dobře dokázal snášet nepohodlí, jakmile na to přišlo. Dalo se však vůbec hovořit o nepohodlí, když měl svoji moc, díky níž dokázal být velmi přesvědčivý a lidé pak dělali všechno pro to, aby se cítil pohodlně? 

Tak jako tak o sobě nemohl uvažovat jako o někom, kdo moc nemá. Definovala ho. Byl si jistý, že bez ní by zemřel.  

Přetočil se na bok a pomalu se posadil. Nohy spustil na studenou zem. Zpod polštáře vytáhl mobil, aby se ujistil, že je po půlnoci, a spolu s ním i ohmatané karty od Rua. Poslední dobou musel tajně provést několik poměrně komplikovaných kouzel, která si vyžádala hromadu bylin, svíček a nejrůznějších přísad, aby se dopracoval k odpovědím, kde toho kluka vlastně vůbec hledat.  

Toho, kdo navrací život.  

Znělo mu to abstraktně, jako pohádka na dobrou noc, ale Riven nebyl idiot a věděl, že pohádky v sobě mívají něco pravdy, byť lidé jejich skutečné poselství kolikrát opomíjejí, nebo naopak zveličují. Ostatně i o jeho prabábě Estelle se vyprávělo, že sežrala srdce malého kluka. Někteří rodičové z wiccanských i čarodějných rodin tím příběhem strašili neposlušné děti.  

Kdysi dávno žila byla v lesích stařena s očima tmavýma jako ta nejhlubší studna. Na rukách i na krku měla černé žíly z toho, jak si do ní našla cestu zakázaná magie a zaříkání. Stařena sbírala zlé sny a dávala je pod polštář každému, kdo se jí zprotivil. Plivala kolem sebe kletby.  

Zvěsti o její zkažené povaze se po čase rozkřikly a lidé se jí začali vyhýbat. Aby se jim pomstila, lákala k sobě jejich děti na zázvorové sušenky. Obzvlášť si oblíbila malé chlapce pro jejich nevinnost, dlouho je osekávala, až je proměnila ve stromy. Každý strom s větví dost silnou k oběšení. 

Stařena neznala slitování. Jednoho z chlapců se rozhodla neproměnit, čekal ho však mnohem horší osud. Nalákala ho do svého domu a donutila ho, aby si lehnul na stůl blízko rozžhavené pece. Přesně o půlnoci si olízla prsty a ostrými nehty rozřízla kůži na jeho hrudi. 

Chlapec ječel a vzpínal se. Žil dost dlouho na to, aby s hrůzou sledoval, jak mu stařena vytahuje srdce, které ještě pořád tlouklo, a krmí se. Smála se, zatímco polykala horkou krev. 

Někdy, během obzvlášť temných nocí, je možné zaslechnout chlapcův křik, jako by musel noční můru prožívat pořád dokola. Jeho bosé nohy se boří do mechu, zatímco se snaží prchnout a prosí les, aby se nad ním slitoval. Ruku si přidržuje na hrudi a tam, kde měl mít srdce, jsou jenom žebra. 

Chlapci zakletí ve stromy na něj ukazují větvemi. Vítr v sobě nese jeho sípavý dech. Nikdo ho neschová a stařena ho pokaždé dožene. Protože v sobě nemá soucit. Je to zlá… ČARODĚJNICE. 

Estelle ta historka připadala morbidně legrační. Rozhodně ji netrápilo, jestli tomu někdo opravdu věří. Z takových věcí si nic nedělala. Nebo si to alespoň Riven myslel. Nemohl s ní strávit ani zdaleka tolik času, kolik by si přál, protože po tom, co na něm provedla rituál, aby z něj sňala kletbu, s ní valná část rodiny přerušila styky. Možná tenkrát věřili, že se jí opravdu povedlo Rivena zachránit, ale způsob, jakým to udělala, jim připadal obzvlášť odpudivý. A jak jejich vzpomínky na tu věc slábly a neexistoval nikdo, kdo by si to doopravdy pamatoval, začali si pokládat otázku, jestli byl ten chlapec z příběhu vážně prokletý.  

Kdyby byl, tak by zemřel. Kletbu není možné zlomit.  

A teď se podobní lidé se stejnou nedůvěrou dívali na Rua a říkali prakticky to samé – kletbu není možné zlomit. Přitom Riven byl živoucí důkaz.  

Ale dobrá, očividně bylo jednodušší věřit, že Estelle byla totálně pošahaná ženská, která ho zkusila opéct na rožni, když ho nalákala do chalupy na sladkosti, než že mu ve skutečnosti zachránila život. 

Kdyby tak jenom věděl jak! Možná vůbec nešlo o srdce samotné, ale o místo u srdce, do kterého vetřela nějakou speciální mast z bylin, zvláštní tinkturu, nebo pronesla zaříkání. Kurva, kdyby si tak udělala poznámky na nehořlavý papír, anebo to publikovala v podobě nějakého velmi nevědeckého, velmi čarodějného, a především průlomového článku, mohlo teď být všechno jinak.  

Jenomže všechno, co mohlo mít vůbec nějakou cenu, lehlo popelem.  

Nebe znovu pročísl blesk, tentokrát velmi blízko, a Riven už už myslel, že to schytá jedna z jabloní na zahradě. Ale to se nestalo, následovala pouze hlasitá rána – přes bosá chodidla cítil, jak její dozvuky vibrují celým domem. 

Čas ubíhal a on prostě jenom dál seděl na posteli, zhluboka dýchal a nasával do plic vůni deště a smůly nedalekého lesa, který obrůstal jejich dům kolem dokola. To, že přišla ta správná chvíle, prostě poznal. Po nějaké době, čistě náhodou bylo zrovna 1:11 po půlnoci, potichu vstal, do kapsy strčil balíček karet a po tmavém dřevu došel ke skříni. Otevřel ji a sklonil se k jejímu dnu, jímž se dalo hýbat. Zkušeně ho povytáhl a uprostřed velmi jednoduchého pentagramu, který byl nejenom součástí kouzla, ale i důkazem, že se tam odehrává něco nekalého, našel batoh. Vyndal ho a dno zasunul zpátky. Hned nato sebral jednu ze svých bund a oblékl se.  

Nepředpokládal, že mu bude zima. Vzduch byl vlahý a voněl jako blížící se léto. Nechtěl ale promoknout a látka bundy dobře odolávala dešti.  

Z boční látky batohu vykukoval sáček s ptačím zobem.  

Riven se s batohem přehozeným přes rameno rozhlédl po pokoji, vnímal obrysy nábytku vystupující ze tmy, stohy knih, jimiž poslední týdny listoval a nepřestával hledat odpovědi. Nad čelem postele měl pověšený lapač snů z pírek, která mu věnoval Katch. Byla to jedna z jeho nejoblíbenějších věcí, ale s tím, co se chystal udělat, šlo jenom o další serepetičku, kterou plánoval oželet. Všechno vyjde, jak má. Nepotřeboval se sentimentálně mazlit s Katchovým peřím, až ho zabije.  

Nechal pokoj pokojem, okno nezavíral a potichu vyklouzl do chodby. Byla dlouhá, temná a tichá a zdi byly obložené dřevem. Jednalo se o poměrně starou stavbu, která v sobě nesla hromadu vzpomínek, ale dům nekvílel, neskřípal, nedrolil se. A to ani v poslední době, kdy v něm přebýval prokletý kluk. Byl pevný v základech stejně jako Rivenova matka.  

Po cestě musel projít kolem ložnice, před kterou poklekl a z kapsy vytáhl malou svíčku. Postavil ji před dveře a sáhl pro sirky. Počkal na další hromovou ránu a potom škrtnul, i tak ale naslouchal, jestli někoho nevzbudil. Kromě zuřící bouřky však bylo ticho.  

Knot potichu zaprskal a svíčka se rozhořela oranžovým plamenem. Riven věděl, že má víc než hodinu, jelikož se jednalo o kouzlo pro dobrý spánek – ani matka, ani otec se neměli hned tak probudit.  

Vrazil sirky zpátky do kapsy a podstatně klidnější zamířil chodbou dál ke schodům. Další dveře po jeho pravici byly od Ruova pokoje a Rivenovi připadalo, že z nich prosakuje zvláštní smutek.  

Celé odpoledne strávil s Ruem pod jednou dekou, kde spolu sledovali animáky a popíjeli bylinkové čaje. Ru v jednu chvíli usnul s hlavou položenou na jeho rameni. Byl cítit něčím důvěrně známým, ale taky potem a bolestí. Ten den ho bolely ruce, jako kdyby kletba sedala na nejrůznější části jeho těla, zakusovala se do nich a tímhle způsobem ho trýznila.  

Rowana donesla tinkturu a vmasírovala mu ji do rukou.  

Potom přišla máma a táta a dlouho u něj seděli a snažili se ho rozveselit.  

Riven zatřásl hlavou a uvědomil si, že stojí s rukou položenou na klice od dveří bratrova pokoje, ale neotevřel. Rozloučil se s ním to odpoledne – aniž by to Ru věděl – a nemělo cenu narušovat jeho spánek, aby mu vysvětlil svůj šílený plán. Místo toho prošel chodbou až ke schodům kolem Rowanina pokoje a začal scházet dolů do předsíně. Přidržoval se přitom naleštěného zábradlí, aby neupadl, přestože nevěřil, že by ho dům záměrně zradil.  

Teprve dole pod schody rozsvítil a žluté světlo odhalilo drahý nábytek laděný do tmavých barev, bytelné dveře, květiny ve vázách rozmístěných všude možně a překvapivě velmi moderně vyhlížející lustr z broušeného skla. Především tam ale byly knihy, hromady knih, které četla celá rodina, matka je nosila na univerzitu a zase zpátky, otec pročítal pojednání o hudbě, Rowana měla stoh knih o porodnictví, a krom toho tam byly publikace o bylinách, rituálech, oltářích, historii a mezi tím několik knih o umělcích a komiksy, které četl Ru.  

Ramiahové byli nejenom čarodějové, ale taky intelektuálové a tak trochu snobi. A nic z toho se jim nepříčilo.  

Riven shodil batoh u vchodových dveří, načež zamířil do obýváku. Přímo naproti velkému krbu z tmavého mramoru byl menší výklenek, v němž stála černá urna s ornamenty. Bylo to dokonalé místo, ne zcela na očích, ale zároveň se nejednalo o nějaký obyčejný kout. Přestože se Rivenově matce dost možná příčilo, že má urnu s ostatky Estelle Ramiahové v obýváku, ctila rodinné vazby a nedovolila by, aby se někdo z jejích předků tísnil třeba ve špajzu vedle kompotů.  

I z toho důvodu nebyla ve výklenku pouze Estellina urna – přestože byla rozhodně nejděsivější a nejvýraznější – ale i urny dalších rodinných příslušníků. Jakýsi strýc Alfons, babička Emillia a další. Neměli na sobě ani smítko prachu, což bylo vlastně celkem příhodné, když byli sami prach.  

Nejjednodušší by bylo Estelle prostě přesypat do sáčku a urnu nechat tam, kde byla. Nikdo by pak nepojal podezření, že ji Riven ukradl. Ale copak mohl riskovat, že mu v tom sáčku navlhne? Nebo že by tím gestem Estelle třeba urazil? To si v téhle situaci, kdy na ní záviselo úplně všechno, rozhodně nemohl dovolit.  

Urna byla na omak ledová a Rivenovi se trochu chvěly ruce, když ji bral. Na polici po ní zůstalo velmi výrazné prázdné místo a Riven si představil, jak matka – to ráno opravdu v ráži z Rivenovy nepřítomnosti – prázdné místo spatří a začne jí do sebe zapadat, že se její syn chystá udělat něco opravdu neuváženého, nebezpečného a možná i šíleného. 

Ale on tou dobou bude daleko.  

Opatrně uložil urnu do batohu, kde ji omotal různými kousky oblečení, aby byla v bezpečí. Potom si došel do lednice pro lahev makového mléka a pořádný kus bublaniny s jedlými květy a všechno narval do kapes. Než vyrazil z domu, svázal si k sobě tkaničky bot a provlékl je popruhy batohu. Boty nosil velmi nerad, ale když chodil do města, tak se obouval, protože k sobě nechtěl přitahovat zbytečnou pozornost.  

Přivítal ho vlahý vítr, který mu okamžitě pročísnul vlasy a nabil ho energií. Riven se zhluboka nadechl, zavřel za sebou a sešel po kamenných schůdcích na příjezdovou cestu, jež se táhla k impozantní kovové bráně, kterou na noc nikdo nezamykal. Hustě pršelo a déšť mu stékal po obličeji a máčel mu vlasy. Jednou nebo dvakrát šlápl do kaluže, což na bosých chodidlech působilo očistně. Vzpomněl si, jak se ještě před pár měsíci během lijáku proháněl s Rowanou a Ruem po zahradě, dováděli v kalužích, kopali na sebe vodu a chechtali se.  

Radši tu vzpomínku zaplašil. Jak kráčel k bráně, měsíc mu svítil nad hlavou a nebe připomínalo rozbouřené moře.  

Zničehonic se ze tmy vylouplo několik koček, které se mu začaly proplétat pod nohama. Zdálo se, že jim déšť překvapivě nijak nevadí. Byly Rowaniny, to ona je odněkud dotáhla, ochraňovala a opečovávala. Jejich srst ho na kotnících hřála a on si byl jistý, že ráno o jeho odchodu Rowanu informují.  

Sklonil se, jednu z nich pohladil a dočkal se mňouknutí. Potom s tichým zavrzáním otevřel bránu a naposledy pohlédl na dům, který se tyčil do výšky. Rivenovi připadalo, že mu jabloně pokynuly na rozloučenou a ani kočky s ním dál nešly. Celý svět čekal, co se bude dít.  

Na jednu stranu se Rivenovi ulevilo, že se od toho všeho vzdaluje, uvědomoval si ale, že bolest a výčitky a vztek si nejspíš stejně ponese s sebou. Přetáhl si přes hlavu kapuci a uhnul z kamenité cesty do lesa mezi stromy. Jejich větve se ohýbaly ve větru a zčásti zachytávaly déšť. Les ho vítal a šeptal k němu tisícem hlasů.  

Jak kráčel po pěšině a sem tam si povytáhl popruhy batohu, začal vnímat přítomnost havrana. A netrvalo to ani pár minut, když se Katch snesl mezi stromy přímo na jeho rameno a trochu do něj zaryl drápky. Začal si čechrat navlhlé peří.  

„Všechno v pořádku,“ potvrdil Riven. „Viděly mě jenom kočky. Než se v domě dozví, že jsme pryč, budeme daleko.“ Chvíli mlčel, načež dodal: „Ano, odejít nad ránem by bylo rozhodně moudřejší, a právě proto odcházíme teď.“  

Zlehka došlapoval na jehličí a sem tam se dotkl kmene stromu, přejel po něm bříšky prstů. Příroda mu otevírala svoji náruč, a přestože bouře zuřila přímo nad lesem a kmeny menších stromků se ohýbaly, věděl, že vydrží.  

Nic mu nemohlo ublížit. Nic mu nemohlo ublížit tak jako vědomí, že někdo ublížil jeho bratrovi a tím někým byl on.  

Zpočátku měl ukrutný vztek, cítil takovou nenávist, až měl pocit, že to někde musí vybublat a on Lacey nakonec prokleje nazpátek. Ale neudělal to. Ani ne tak z dobroty srdce, jako spíš nechtěl riskovat, že by se tím situace ještě víc zhoršila. Navíc to byl on, kdo tohle začal, jen protože Lacey nedokázal milovat. Což bylo tak absurdní! K lásce se nemohl nutit, prostě nevěděl… Nedokázal si ji ani představit, natožpak prožít, a nemyslel, že se to někdy změní.  

Katch potichu zakrákal.  

„Počkáme na kraji lesa, než přijede autobus. Cestu znáš.“ Riven se zamračil a otočil hlavu, aby na Katche viděl. Málem se tak nosem otřel o jeho peří. „Jak to myslíš? Je jedno, jaký bude. Jestli dokázal oživit chrobáka, musí být neuvěřitelně mocný. Přesvědčím ho, aby nám pomohl. Udělám cokoli. Víš, že jo. Nejsem melodramatický! Jsem zoufalý.“ Odplivl si, protože mu to slovo hořklo na jazyku. „Ale prostě to napravím.“ 

Jak se vzdaloval domu, ve kterém vyrůstal, a všemu, co znal, v batohu urnu a lístek na autobus, který ho měl odvézt do města, kde nikdy nebyl, aby našel kluka, o kterém věděl jenom jednu věc – zásadní – ale pořád jen jednu, cítil se zvláštně. Bylo v tom tisíc neznámých a proměnných, dohromady si nemohl být jistý vůbec ničím. Jenom sám sebou. Ale do háje, byl Riven Ramiah a rozhodně se nemínil vzdávat.  

I když to zahrnovalo rituální vraždu nejlepšího přítele.  

Odhrnul si z obličeje vlasy mokré deštěm. „Asi,“ začal, „nebo teda aspoň myslím. Bude se mi samozřejmě stýskat, ale k ničemu bych Ruovi nebyl. Mohl bych se jenom dívat, jak je na tom čím dál hůř.“ 

Katch se o něj zlehka otřel.  

„Díky. Máš pravdu. Všechno půjde podle plánu. Ostatně je to jenom na pár měsíců. Ten kluk tě během Yule přivede k životu a já pak uzdravím Rua. Během Imbolcu si nikdo z rodiny ani nevzpomene, že jsme vůbec někdy odešli.“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥