Szabi

Proč se říká, že venku všechno bzučí a štěbetá? Kristian tomu věnoval docela dost myšlenek. Nejen jednu, tu první, kdy ho napadla tahle otázka. Ale taky hned několik navazujících a rozvíjejících. Tak třeba druhá myšlenka vedla k tomu, že ptáci štěbetají docela určitě, protože někde blízko si opravdu dvě sýkorky povídaly tak nahlas, až měl Kristian dojem, že mu sedí u ucha. 

A nějaké bzučení taky slyšel. Sice v dálce, nejspíš mezi stromy, takže mohlo jít například o lesní včely, ale bylo tam. Společně s tím štěbetáním. 

Tím pádem by se asi dalo říct, že něco v přírodě bzučí a štěbetá, Kristian ovšem nesouhlasil, že by tohle pojmenování stačilo a popisovalo všechno ostatní. Když pominul zvuk sekačky, která se k němu nesla ve slabých ozvěnách, slyšel toho mnohem víc. 

Vítr. Jednoznačně slyšel vítr, který pohyboval závěsem, a malá kovová očka potichu narážela do dřevěné garnýže. A šustění větví a listí, které mu na jednu malou vteřinu připadalo jako šumění moře. Okamžik, kdy se vlny zlomí a poklidně doputují na břeh. 

Slyšel slabé vrzání, na to se musel hodně soustředit, aby odhalil, odkud přichází, a nakonec se usnesl, že jde nejspíš o něčí kroky. Něčí kroky, někde… Kde? 

Bylo překvapivě těžké se tomu věnovat. Jeho mysl si jen tak bezstarostně plula a užívala si vítr v záclonách a neměla chuť něco zjišťovat a dávat dohromady souvislosti. Takže raději poslouchal sýkorky a lesní včely a v jednu chvíli měl dojem, že se k tomu přidalo i máchání černých křídel. 

Což bylo zvláštní, nad tím se upřímně zamyslel, protože z nepochopitelného důvodu věděl, že ta křídla jsou černá. Tak temná, až na slunci hází modré odlesky. A taky poznal okamžik, kdy se složila, pírko vedle pírka, a korálkové oči se zadívaly… 

Byl to Katch. Kristian vnímal Katche! 

Až tohle ho přimělo procitnout. 

Najednou už nebylo vůbec náročné si uvědomit, že leží v posteli, ruce má rozhozené do stran a je mu příjemně. Podle okolní teploty bylo jasné, že přichází obzvlášť teplý jarní den. 

Byl na chatě, doléhaly k němu zvuky listnatého lesa, štěbetání a bzučení, a navíc všechno vonělo jako na té nejrozkvetlejší louce. Zhluboka se nadechl a překvapilo ho, jak snadné to bylo. Něco takového za poslední měsíce neznal – žádný nádech nebyl tak plynulý a čistý. Jako by někdo konečně odstranil překážku, která mu zabraňovala dýchat. 

Aniž tušil proč, usmíval se. Nepatrně, skoro neznatelně pohnul prstem a uvědomil si, že na tom prstu něco má, něco… pohnul i ostatními prsty a zjistil, že jde o prstýnek. No jasně, sluneční prstýnek, který dostal od… 

RIVEN! 

Kristian zprudka otevřel oči a posadil se. Přesně jak myslel, byl na chatě, v Rivenově pokoji a otevřeným oknem slyšel štěbetání, bzučení, sekačku, šustění a… V horním patře bylo jen střešní okno bez závěsů a záclon, tím pádem si ten zvuk buď vysnil, nebo přicházel zezdola. 

Stejně jako kroky. Ty teď vnímal velmi zřetelně. A k tomu tlumený hovor, vlastně taky takové nadšené štěbetání, akorát v tomto případě za tím nestály upovídané sýkorky. Kristian chvíli poslouchal, jednotlivá slova sice nedokázal rozpoznat, ale velmi rychle mu došlo, že je to… štěbetající Riven. A vzhledem k tomu, že mu nikdo neodpovídal, nebo aspoň ne na takové rovině, kterou by byl Kristian schopný zachytit, mluvil nejspíš s Katchem. 

Kristianovým srdcem se prohnal nepopsatelný pocit štěstí. Svalil se zpátky do postele a upřímně se rozesmál. Včera večer… 

… se s Rivenem milovali. 

… mu Riven vyznal lásku. 

… oživil Katche. 

Byl to zvláštní pocit – to všechno. 

Pořád ho trochu pálil zadek, ale obecně myslel, že se následující den bude cítit mnohem hůř. Nebo během toho. Jenže během toho bolest vůbec nepřišla. Nebo tam možná byla, ale on ji nedokázal vnímat. Nikdy předtím nic podobného nezažil, tím pádem neměl s čím srovnávat. Třeba by byl první sex ve skutečnosti pěkná pakárna, kdyby kolem nejiskřila magie a celá příroda přímo nevybízela k milování. 

A kdyby se nemiloval s Rivenem, který byl tak… pozorný, jemný a opatrný. 

A tvrdý a horký a vzrušený, ale na tahle slova teď Kristian moc myslet nechtěl, protože ho rajcovala a on nepotřeboval mít hned po ránu mezi nohama problém. 

I tak si ale vzpomněl, jak v jednu chvíli Riven zrychlil a přitom se celý napjal… 

Milovali se. Fyzicky během obřadu a podle všeho i emocionálně – ježišmarja, Riven se plánoval všeho vzdát, jen aby byl Kristian v pořádku! Do borůvkového háje, tyhle pocity přece nešly předstírat, navíc Kristian v tu chvíli cítil, že to je pravda. Rivenova láska ho zalila po konečky prstů a dodala mu tolik síly. 

Riven Ramiah ho miloval. 

A Kristian Nowick ho miloval nazpátek tak moc a tak hluboce, že to byla jedna z nejsilnějších magií, které kdy pocítil. 

Vylezl z postele a překvapilo ho, jak se mu třesou nohy. Vlastně byl celý rozklepaný a slabý, navíc ho trochu bolela hlava a klouby a rozhodně by mu pár desítek hodin až týdnů spánku prospělo. Vlastně to vzdáleně připomínalo kocovinu, ale mnohem intenzivnější. 

Přivést duši z posmrtného života evidentně nebyla taková legrace, jak by si někdo mohl myslet. Na druhou stranu, i kdyby šlo o únavu epických rozměrů, která by si doopravdy vyžádala několik týdnů spánku, pořád to byla směšně malá cena za záchranu Katche a Rua. 

Kristian se musel přidržovat zábradlí, aby vůbec mohl sejít ze schodů. Nejprve zapadl do koupelny a dal se co nejvíc do pořádku a teprve potom zamířil do kuchyně. 

I když byla všechna okna i dveře v chatě otevřená dokořán, v kuchyni zůstávala lahodná vůně levandule a rozmarýnu. Což bylo legrační a hezké, levandule totiž byla Rivenova nejoblíbenější bylina a rozmarýn zase Kristianova. 

„Ahoj,“ pozdravil Kristian a rozhlédl se.  

Riven stál u linky a krájel ovoce, působil šťastně a rozjařeně, ale zároveň podebraně, jako by měl za sebou pár vyčerpávajících slz. A na stole, mezi hromádkou ořechů a bobulí a zrníček, seděl Katch. 

Na jednu vteřinu to skoro působilo, jako by bylo pořád před Samhainem. A všechno se mělo teprve stát. 

Katch na přivítanou roztáhl křídla a Riven se usmál. 

Malá neviditelná nitka táhla Kristiana ke stolu, a tak ji následoval. Pohladil Katche, který… no u havranů se to hůř poznává, ale i tak působil šťastně, možná sám nevěřil, že se tu nakonec společně zase sejdou. 

„Fungovalo to? Víme, jak zlomit prokletí?“ vyhrkl Kristian. Uvědomoval si, že oživit Katche byl teprve první krok. 

Už podle Rivenových očí, už podle jeho výrazu, držení těla a atmosféry v kuchyni byla odpověď více než jasná. A přesto bylo krásné a úlevné slyšet nekomplikované: „Ano.“ 

V ten okamžik ucítil Kristian na prstech dotek. Koukl dolů a viděl, že se o něj Katch otírá zobákem a přivírá přitom oči. 

„Je ti vděčný. Chce, abys věděl, že nikdy nepochyboval,“ pronesl Riven. Vzal misku jahod a položil ji na stůl, hned vedle misky s borůvkami. 

Kristian pohnutě a dojatě a unaveně přikývl. „Takže to vyšlo,“ hlesl, přistoupil k Rivenovi a pevně ho objal. Poslední měsíce směřovali právě k tomuhle. Vlastně ho nezajímalo, jak zlomit prokletí. Nemyslel si, že by to vědět měl, prostě byl jen neskutečně rád, že se do této chvíle dostali. Společně.  

Jak by byl dnešní den jiný, kdyby se rituál nevydařil. Seděli by tu teď v tichosti s vědomím, že Katch zůstal v posmrtném životě a Ru brzo zemře. To by… to by docela určitě nezvládl. 

Riven ho objímal nazpátek, pravděpodobně cítil ještě větší klid, větší klid než kdokoli jiný na celém světě, protože podnikl nemožnou cestu a ono to vyšlo. „Nedá se to popsat slovy, Kristiane,“ zašeptal tiše. A měl pravdu. Nic z toho, co prožili, co dokázali a co přitom cítili, se slovy popsat nedalo. 

Když se od sebe konečně odtáhli, Katch je s lehce pootočenou hlavou pozoroval. 

Kristian si unaveně sedl a nohy natáhl na protější židli. Riven mezitím na stůl nanosil zbytek jídla, které přichystal. Lívanečky, chleby s pomazánkou a čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů. Do karafy navíc naházel i jedlé květy. Bylo vidět, že se snažil, aby dnešní ráno bylo speciální. Malá oslava před mnohem větší oslavou. Ale ta měla přijít až… u té už Kristian nebude, patřila jen rodině Ramiahů. 

„Je to výborný,“ pronesl Kristian, zatímco se cpal lívancem. „Ještě nikdy jsem neměl takový hlad.“ Pravděpodobně by zvládl sníst všechno, dokonce i ty zaprášené zavařeniny ve skříni, které se tvářily starší než sama chata, a navíc ani nešlo určit, co přesně má být uvnitř. 

„Stavovala se tu Kloe,“ oznámil nečekaně Riven. Seděl vedle Kristiana, tak blízko, jak jen to bylo možné, a už několikrát se ho letmo dotkl nebo ho jemně pohladil. „Přišla nad ránem, držela kámen a tvrdila, že se na něm objevila prasklinka. Chtěla vědět, že jsi v pořádku. Udělal jsem jí čaj na uklidnění. Vypadalo to, že se jí ulevilo, když zjistila, že spíš.“ Zeširoka se usmál, jako by si na něco vzpomněl. „Byla pěkně protivná.“ 

To si Kristian uměl dost dobře představit. A zároveň ho překvapilo, že kámen, který jí včera ráno dával, praskl. Nebo teda evidentně jen napraskl. Tak jako tak se to mělo stát jen v krizové situaci. „Ten kámen jsem jí dal, aby poznala, kdyby se mi něco stalo,“ vysvětlil a následně pokrčil rameny. „Ale nechápu, co se pokazilo. To kouzlo mělo fungovat, jen kdyby to bylo fakt vážné.“ 

Riven ho chvíli pozoroval, dokonce ani nejedl. Chleba s pomazánkou před ním ležel netknutý a pomerančové šťávy se zatím taky nenapil. „Ale ono to bylo vážné. Nevím, jestli jsi to tak vnímal, ale z mého pohledu ses ztrácel. Bál jsem se a v jednu chvíli jsem si byl téměř jistý, že ti to může opravdu ublížit. Jako kdyby od tebe příroda na oplátku něco chtěla.“ 

Příroda nikdy nechce nic na oplátku. Rozhodně ne v Kristianově případě. Samotné vzkříšení měl Kristian hodně v mlze. Věděl, co se dělo, ale zároveň mu jednotlivé okamžiky splývaly. I tak ovšem tušil, o čem Riven mluví – ono to ani nebylo tak těžké odhadnout. Taky odložil lívanec, napil se šťávy a nejistě cvrnkl do bobule vedle talíře. „O tomhle jsem ještě nikdy nikomu neřekl,“ přiznal. „Někdy mám pocit, jako by přímo přede mnou byla obrovská moc, vědění všeho, a stačí se pro to jen natáhnout. Jenže mám dojem, že kdybych to udělal, tak se sám sobě ztratím. Včera jsem tomu byl hodně blízko. Přišlo mi, že neexistuje jiná možnost, jak Katche oživit.“ 

„Ale zvládl jsi to. Nenatáhl ses pro to,“ pronesl Riven a zněl pyšně. Takže si nejspíš neuvědomoval, jak velkou a podstatnou roli v tom všem hrál. Jak moc na něm záleželo. 

„Je zvláštní, že to všechno chápu až teď. Že předtím jsem to neviděl,“ zamumlal Kristian a částečně to říkal i sám sobě. Celý rok to měl přímo před sebou, ale stejně mu nedocházelo, jak to funguje. „Toho chrobáka jsem oživil, protože jsem cítil obrovskou lásku. A včera večer… Byla moje chyba, že to ze začátku nevycházelo. Měl jsem strach, že zklamu, že je konec, že o tebe přijdu… Když jsi mi řekl, že mě miluješ, najednou to bylo hrozně jednoduché.“ 

Riven nakrčil nechápavě čelo. „Jakože jsi čerpal sílu z toho vyznání?“ 

„Čerpal jsem sílu z lásky, kterou jsem v tu chvíli cítil. Z tebe, ze mě, z přírody,“ vysvětlil. A tak to bylo i s chrobákem. Byl tenkrát naplněný takovou lítostí a souzněním, až to dokonce přehlušilo veškeré pochybnosti. A když se nebál, když se nepoddal nejistotě, dokázal evidentně téměř všechno. 

„To je tak…,“ Riven se pousmál, nemusel správné slovo hledat dlouho, „… wiccanské.“ 

„Připomeň mi, kolik čarodějů zvládlo někoho oživit,“ zamručel Kristian a natáhl se pro jahodu. Než si ji dal do pusy, plácl Rivena po rameni. „Není to wiccanské. Je to pravda.“ 

Riven velmi vážně pokýval hlavou. „Je to kristianovská pravda.“ 

Teď Kristian litoval, že s tou jahodou nepočkal, protože s plnou pusou určitě nezněl tak rozhořčeně a seriózně, jak si představoval. Vlastně i trochu huhlal. „Je to obecná pravda! Boha jeho, ty seš ale natvrdlej!“ I přes všechno, co se stalo, si ho ten příšernej čaroděj neustále dobíral! 

Katch máchl křídly. Riven se uchechtl. Kristian polkl jahodu a zavrtěl hlavou. 

Pár minut jedli mlčky a užívali si… klidu a míru. A taky bzučení a štěbetání. A sluníčka, které postupně sílilo a přes záclony se dralo do kuchyně. Škoda jen, že tahle chvíle netrvala déle, nebo třeba věčně. Riven totiž dojedl chleba a vypil šťávu, načež oznámil: „Dneska s Katchem odjíždíme. Chtěl bych s tebou ještě pár dní zůstat, abych měl jistotu, že všechno proběhlo, jak mělo… a nijak ti to neublížilo. Ale i když na tom Ru není poslední dobou tak špatně, nechci riskovat. Ten stav se může změnit z minuty na minutu.“ 

Kristian posbíral všechnu energii, kterou v sobě našel, a přiměl se usmát. „Rivene, já to přece chápu. Věděl jsem, proč tohle všechno děláme, a za nic na světě bych nechtěl, abys tady se mnou zůstával, pokud Ru není v pořádku.“ Bolelo to, samozřejmě, nechtěl, aby Riven odjel, samozřejmě, nepřál si nic jiného, než aby navždy zůstali spolu, samozřejmě. Ale zároveň nikdy, ani na jedinou vteřinu nezapomínal, proč to všechno dělali a co bylo opravdu důležité. 

„Já vím,“ přikývl Riven. „Ale potřebuju, abys chápal i to, že se vrátím. Hned, jak to bude možné, dobře?“ 

Abys chápal, že se vrátím… Kristian se nad těmi slovy zamyslel. Jestli věří tomu, že se Riven někdy vrátí. Celým svým srdcem si to nesmírně přál, ale rozhodl se, že se v tom teď a nejspíš ani potom nebude zbytečně babrat. „Nic mi neslibuj,“ usmál se. Sliby se mu po tom všem zdály prázdné a hloupé a zbytečné. „Prostě zachraň Rua.“ O to šlo. O to i mělo jít. A co se stane pak… Věštění budoucnosti mu přece nešlo, nemělo smysl s tím zrovna teď začínat. Byl proto odhodlaný nechat všechno na osudu. 

Riven přikývl. 

„V kolik ti jede autobus?“ chtěl vědět Kristian. Stejně tak se mohl zeptat: Kdy pro mě tenhle příběh skončí? Kdy přestanu být součástí záchrany Rua? 

„V pět. Už jsem si objednal lístek,“ odpověděl Riven prázdně. 

*** 

Chata byla plná Rivenovy přítomnosti. Každý kout, každá polička, dokonce i zahrada v sobě nesla něco čarodějného. Po snídani, aniž o tom společně mluvili, začali uklízet. Nejdřív umyli nádobí a následně z kredence a z ledničky vytáhli veškeré jídlo. Něco si do batohu vzal Kristian, něco Riven a ten zbytek, který mohla sníst lesní zvířata, rozházeli po lese. 

Společně se pak pustili do oltáře. Kristian donesl obrovskou plastovou krabici a naskládal do ní zbytky svíček, dýku athame, kotlík, ubrus… všechno, co nemohli vrátit přírodě. Krabici pak schoval úplně dozadu do skříně s tím, že ji tam nejspíš nikdy nikdo nenajde. Riven mezitím rozházel kameny, které tvořily pentagram. Po chvíli, ani to netrvalo tak dlouho, už zahrada vypadala úplně normálně a nešlo poznat, že se tady včera něco dělo. 

A co se tady včera večer dělo. 

Byl to úplně jiný svět, napadlo Kristiana. Když ho Riven hladil po zádech, zatímco byl v něm. Když se pomalu pohyboval, když vzdychali, když… Ne, Kristian na to nesměl myslet. Ani na malý sentimentální okamžik, protože sentiment velmi rychle přehlušil jiný, mnohem výraznější pocit. 

A tak se Kristian raději vrátil do chaty, kde pokračoval v odčarodějování. V některých hodně zapadlých a temných koutech, třeba pod gaučem, našel ještě pár schovaných chmur, které tam zůstaly z období po Samhainu. Ze všech hřebíčků na stěnách posbíral svazky sušených bylin a musel si vzpomenout na všechna místa, kam kdy položil, zašantročil, schoval, odložil a kde zapomněl krystaly. Překvapilo ho, kolik takových míst v domě je. Obzvlášť podivné mu připadalo, když našel tři hality, jak si spokojeně hoví mezi čistými ručníky. 

Když je Kristian sbíral a házel do tašky, všiml si, že najednou, zničehonic stojí u dveří sbalený batoh. Před vteřinou tam nebyl a teď čekal, až si ho někdo (Riven) hodí na záda a odejde s ním do západu slunce (nebo v plném slunci na autobus). 

Že Riven odjíždí, Kristian věděl, ale stejně mu pohled na batoh svíral srdce. Nebo mu spíš to srdce smačkal do miniaturní kuličky a zahodil do igelitového sáčku se smetím. Alespoň tak si to Kristian představoval. 

Raději proto to smetí vzal, rozhodnutý ho odnést do nejbližšího kontejneru. A krátká procházka taky nemohla uškodit. Popelnice stály na začátku chatové oblasti, tedy v místě, kde začínala asfaltová cesta. Kristian si uvědomoval, že tohle je – minimálně na nějakou dobu – jeho předposlední cesta. Pak už ho čekala jen ta poslední, až půjde Rivena vyprovodit. 

Šel tudy tolikrát, znal už úplně každou chatu, pamatoval si na seschlé dýně, na pověšenou kostru, na vánoční světýlka a nikdy si ani na vteřinu neuvědomil, jak má tohle místo ve skutečnosti rád. Jasně, mohl sem chodit dál, klidně každý den, ale bez Rivena… Jaký by to mělo smysl? 

Když došel k popelnicím a vyhodil smetí, uslyšel nad sebou máchání křídel a najednou mu na rameni přistál Katch. Na nic se neptal, prostě si sedl a Kristiana překvapilo, jak je těžký a jak je náročné se na tu stranu nenaklánět. 

„Ahoj,“ usmál se Kristian a pomalu se s ním rozešel zpátky k chatě. Byl rád, že má společnost. A zároveň si připadal zvláštně. Věděl, že je Katch Rivenův nejlepší kamarád, že ti dva patří k sobě, ale taky nemohl ignorovat pouto, které včerejším vzkříšením mezi ním a havranem vzniklo. 

Něco silného a magického a téměř neskutečného. 

Uvědomil si, že částečně i trochu žárlí. A co bylo nejzvláštnější… žárlil, že Katch smí zůstat s Rivenem, že je mezi nimi něco, co Kristian nikdy nezvládne narušit. A stejně tak žárlil i na to, že Riven má Katche, že je to jeho havran a jeho kamarád a jeho společník. Takže žárlil na oba. 

Společně s tím si ovšem uvědomoval, že by nikdy nedovolil, aby ty dva něco rozdělilo. 

Za celou cestu k chatě si nic neřekli, respektive jestli Katch mluvil, Kristian o tom neměl tušení, ale zdálo se, že jsou s tím v pohodě. Že si užívají poslední společné chvíle. 

Panebože, bylo to tady. Poslední chvíle. 

Když se Kristian vrátil, Riven už čekal před chatou. Všechny věci, které si měli odnést, stály v řadě na zápraží. I sbalený batoh. Taška s krystaly. Kristianův batoh… A klíče. Ty mu Riven podal, protože Kristian slíbil, že je následující den předá Dmitrymu. 

Katch se vznesl, přelétl tu krátkou vzdálenost a usedl na Rivena. 

Poslední chvíle. Vážně? Jak to, že přišly tak nečekaně? 

Kristian v rychlosti nakoukl do chaty, aby se rozloučil, ale možná to neměl dělat, protože ho zahalila mlha vzpomínek. Jak se Riven naštval a vypustil na něj tolik cukrové vaty, až se tím skoro udusil. Jak pokládal Rivena po Samhainu na gauč. Jak spolu jedli a líbali se a venku pršelo. Jak vařili. Jak tady spolu den po dni žili. 

Raději zabouchl, zamkl a klíč schoval hluboko do kapsy. Hned nato popadl svoje věci a poodešel. 

Bylo to zvláštní. Jak se chata okamžitě propadla do spánku. Nemohly za to jen okenice, které připomínaly zavřená víčka, ale i celková aura. To, co před chvílí svítilo a jiskřilo a žilo, najednou šedlo a usínalo hlubokým spánkem. Kristian věděl, že to není nic špatného, chaty občas prostě spí, ale stejně z toho byl smutný a melancholický. 

Riven mezitím pohladil Katche po peří. „Uvidíme se doma. Bezpečný let a nikde se nezdržuj, jasné?“ 

Kristian upřímně nedokázal určit, kdo z nich má šanci dostat se k Ruovi jako první, ale vsázel by na Rivena, už jen podle toho, jak havranovi kladl na srdce, aby se nezdržoval. Nic proti Katchovi, bylo na něj spolehnutí, ale taky byl dost na jídlo a sem tam se někde zapomněl. 

„Těší se, až se pořádně proletí. Ale moc se mu nechce… opustit tě,“ pronesl Riven a zkoumavě si oba prohlížel. Jako by se ptal… 

Kristian přikývl. „Cítím ho. Máme spolu teď stejné pouto jako s chrobákem.“ 

Ať už si o tom Riven myslel cokoli, nic neřekl, jen přikývl. Docela určitě ale taky myslel na to, jak podivné a spletité spojení mezi nimi třemi existuje. 

Katch se naposledy korálkovýma očima zadíval na Kristiana a následně vzlétl. Byl tady a najednou… nebyl. A jestli nějakou dobu kroužil nad korunami stromů, nešlo to kvůli ostrému sluníčku rozpoznat. 

Ještě než Kristian udělal první krok, říkal si, že cestu na autobusové nádraží pořádně využije. Že řekne něco, co bude mít význam, že se utvrdí v pocitech a nechá průchod myšlenkám. Že až se vrátí do chvíle, kdy společně procházeli mezi dvěma lesy, bude vědět, že to byl ten nejhlubší a nejdůležitější rozhovor, jaký si mohl přát. Všechno mělo směřovat k tomu, že to budou naplno využité poslední chvíle. 

Akorát… 

Co měl říct? 

Každé slovo bylo prázdné. Každá myšlenka byla prázdná. 

Takže mlčeli. Drželi se za ruce a občas se stalo, že o sebe jejich prstýnky měsíce a slunce cinkly – v tu chvíli se na sebe pokaždé podívali. A cesta, která obvykle trvala půl hodiny, čtyřicet minut, pokud Kristian sbíral lesní plody, najednou uběhla nesmyslně rychle. 

„Chci, abys věděl, že pokud nastane lehce trapná situace, kdy se rozbrečím, tak to neznamená, že chci, abys zůstal, nebo tě snad nějak svýma slzama manipuloval. Já jen… Prostě budu mít velkou radost, že už si mě nikdo nebude dobírat,“ oznámil Kristian překvapivě pevným hlasem, když se dostali na zatím osamocenou autobusovou zastávku. 

Co kdybychom teď společně zajeli do Wickova krámku a pak se stavili v polívkárně? 

A po cestě zpátky si každý vzal jedno sluchátko a koukali na Buffy, přemožitelku upírů? 

Víš, že jsme se ještě ani nezačali dívat na Hvězdnou bránu? 

Kdo bude mít skříňku vedle mě? Ashwoodovi ji určitě nevrátí. Znamená to, že budu mít už navždycky skříňkového souseda jen vlevo? 

Budu zase za práva ptáků a čolků a ještěrek a ježků a chrobáků a žížal bojovat sám? 

Smím ti ještě někdy dát pusu? 

Dotýkáme se? 

Kristian žádnou z těch otázek nevyslovil nahlas, ale stejně měl dojem, že je Riven slyší. Že se vznáší ve vzduchu, plují mezi nimi a oba se je snaží rozluštit. Nejspíš taky proto Riven řekl: „Nemysli si, že tímhle to končí, Nowicku. Budu ti posílat dobírací zprávy.“ 

Bylo to tady. Poslední chvíle a první slzy. Autobus se vyřítil ze zatáčky. Jak to? Vždyť měli celý půlrok, měli tolik měsíců, měli dnešní den, celou cestu mezi dvěma lesy, tak kde to do háje je? Kam se všechen ten čas ztratil? 

„Kdo by to byl řekl, že?“ zamumlal Riven a částečně to působilo, že mluví sám pro sebe. Něco si štěbetá. 

„Že jsou wiccani plačky?“ nadhodil Kristian. „Protože nejsou. Já jsem unikát,“ uchechtl se, což asi byla chyba. Jedno uchechtnutí spustilo lavinu dalších slz. 

Riven zakroutil hlavou. „Že se zamiluju do té největší plač… Do toho nejlepšího wiccana ze všech,“ oznámil pevným hlasem. 

Takže to byla pravda? Miloval ho? Miloval? Kristian ho chtěl chytnout za ruku, odvést ho na lavičku a přimět ho říkat to znovu a znovu, dokud nezapadne slunce, dokud nepřijde tma a pak v tom pokračovat na chatě pod jednou peřinou. Ale… autobus už zastavil. 

Zatracený autobus, co pro jednou přijel přesně na čas a už otvíral dveře. 

„Zkus se neztratit v hromadě nastřádaných věcí, až budu pryč. Víš, že máš tendence křečkovat,“ pronesl Riven. Nebo to možná zašeptal, protože se nakláněl ke Kristianovi a byl tak blízko, úplně u něj, aby mu mohl dát poslední pusu. 

Co říct? 

Jakou poslední větu věnovat měsíčnímu klukovi, který odjíždí zachránit bratra a který se možná vrátí a možná nevrátí, možná je to všechno jen kouzlo, jen okouzlení, jen poslední chvíle… TAK UŽ SAKRA NĚCO ŘEKNI, KRISTIANE! 

Rozluč se! 

Dveře autobusu se zavřely. Riven postupoval uličkou k zadním sedačkám, kde spolu sedávali při cestách do Wickova krámku. Přikrývali se bundou a pili kafe z Ukoláče. Líbali se někdy v autobuse? Proč si Kristian nedokázal vzpomenout? 

Nikdo další kromě Rivena už nenastoupil. A tak autobus… odjel. Jako by nezadržitelně pospíchal a neměl ani vteřinu navíc. Kristian kvůli tomu nezjistil, kam si Riven sedl. Nestihl mu zamávat. Naposledy se usmát. 

Poslední okamžik a měsíční kluk a havran byli pryč. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥