Szabi

Na co je potřeba čas? Ne, vážně. Na co přesně je čas, teda kromě toho, že svou přítomností Kristiana akorát týral? Kdyby neexistovala možnost, jak ho změřit, třeba by celá situace nebyla tak… na hovno, úmorná, příšerná, palčivá, smutná, frustrující, depresivní, poděláníhodná… Přídavných jmen napadala Kristiana hromada a ani jedno z nich v sobě neneslo nic pozitivního. 

Kdyby totiž žádný čas nebyl, neměl by jak zjistit, kolik minut, hodin, dní a týdnů uteklo od chvíle, kdy měsíční kluk odešel. 

Takhle to věděl úplně přesně a ocitl se v začarovaném kruhu čekání, počítání a odpočítávání, uvězněný v nekonečném cyklu absolutní naděje (on se určitě vrátí, přece mě miluje) a totální ztráty veškeré víry, nejen v Rivena, ale tak nějak obecně (nevrátí se, nemá smysl čekat, nic nemá smysl, všechno je k ničemu). 

Teď zrovna Kristian koukal na obrovské školní hodiny. Byly digitální, takže žádná uspěchaná ručička, ale minuty naskakovaly podezřele rychle. Určitě mezi nimi nebylo šedesát vteřin, možná tak čtyřicet osm, ale… 

„Proč tak vejráš na ty hodiny?“ 

Kristian leknutím poskočil a praštil se loktem do dvířek skříňky. „Nevejrám,“ odsekl a lehce do Spencera strčil. Jenže nakonec tu myšlenku nedokázal nechat jenom tak jít, proto dodal: „Nepřijde ti, že ty minuty naskakují nějak rychle? Že to není šedesát vteřin?“ 

Spencer se sice na číslice podíval, ale sotva po nich sklouzl pohledem, pokrčil rameny. „Ne,“ odpověděl bez sebemenšího zájmu. „Jdeme na oběd?“ 

No jasně, čas oběda, pak půjde na odpolední hodinu, pak domů, pak se bude povalovat a fouňat, dokud nebude čas večeře, čas na sprchu, čas spát a zítra přijde další den. Takže už to budou tři týdny a čtyři dny. Ani neměl sílu odpovědět, proto zabouchl skříňku a vydal se chodbou k jídelně. 

A zvládl to celkem hrdinně. Po cestě jen dvakrát vzdychl a pouze jedinkrát to chtěl vzdát a lehnout si na zem. Nakonec to neudělal, samozřejmě, takže to považoval za vítězství ducha nad zoufalstvím. 

V jídelně si objednal hranolky, k tomu kydnul přehnané množství kečupu a šouravým krokem zamířil k Iris, která už na něj nadšeně mávala. Nadšeně teď dělala celkem dost věcí. Nejspíš se tím snažila Kristianovi zvednout náladu a myslela, že tohle je ten nejlepší způsob. 

„Nowicku, můžeš si sednout k nám, jestli nemáš kde sedět,“ ozvalo se od stolu vpravo, což bylo dost zvláštní, protože u stolu vpravo většinou sedávali ti oblíbení, tedy Rivenova parta. 

Kristian se tím směrem nevěřícně podíval a povytáhl obočí. 

Dmitry se ale tvářil úplně normálně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ho právě zasáhla minimálně podivná mozková mrtvice. Dokonce se i trochu usmál, zatímco ostatní u stolu dál jedli, jako by se nechumelilo. Teda ono doopravdy nechumelilo, přece jen byl konec května. 

„Dík. Mám tam kámošku,“ oznámil Kristian konsternovaně a bez dalších řečí se raději rozešel za Iris. Zatímco Spencer si ještě pořád vybíral dezert. Takže to ani jeden z kámošů neslyšel a nemohli tím pádem potvrdit, že se to doopravdy stalo. 

Jakože takhle… nemělo by ho to tak šokovat. Už u toho stolu párkrát jedl, byl součástí té dokonalé partičky, akorát šlo vždycky o Rivena. Nikdy by ho nenapadlo, že ho k sobě budou zvát i ve chvíli, kdy tu Riven nebude. 

„Už jsem myslela, že se na mě vykašleš a sedneš si k nim,“ uchechtla se Iris. Taky měla hranolky, ale společně s tím si dala i špízy, které ovšem jedla úplně pitomě. Místo aby žampion sundala ze špejle, snažila se ho odkrájet. 

„Proč si to nesundáš?“ nedalo to Kristianovi, zatímco sledoval Irisinu úmornou snahu dostat se k jídlu. 

„Ale, to je taková hovadina,“ mávla Iris rukou. „Nedávno jsem měla špízy k obědu doma a zničehonic mě napadlo, že by se mi do jídla mohla dostat tříska z té špejle. Takže si to odkrajuju a to, co se špejle dotýká, nejím,“ vysvětlila. Když si všimla, že se na ni Kristian podezřele dívá, zamračila se. „Ježiši, tak snad může mít svoje divnosti i někdo jinej než ty, ne?“ 

„Já nemám žádný divnosti,“ zamručel Kristian, ale už od prvního slova věděl, že to není pravda. 

Spencer, který zrovna přišel s tácem plným jídla, jako by chtěl nakrmit čtyřčlennou rodinu, se okamžitě ušklíbl. „A co ta mikina?“ 

„Co je s ní?“ nechápal Kristian a pro jistotu zkontroloval, jestli na ní nemá kečup. Byla to jeho oblíbená šedá mikina s runami na spodním lemu. A trochu voněla santalovým dřevem. To je přece v pohodě, ne? „A nevytahuj, že ji nosím, jen když se něco podělá. To není pravda.“ 

Byla to pravda. Byla! Ta mikina ho už mnohokrát konejšila. 

„O tom, že je na mikinu docela teplo, se asi nemá cenu bavit, co?“ ušklíbla se Iris, ale její úšklebek se velmi rychle změnil v lítostivý úsměv. „Takže… Ještě pořád nevíš, kdy se vrátí?“ 

Nevrátí! Proč by se vracel? Proč by… Co by tady dělal, když jeho rodina byla jinde? Když celý jeho život byl jinde? Co bylo tady? Kromě bistra, pekárny, kina a jednoho smutného wiccana. 

Kristian sebral hranolku, požmoulal ji mezi prsty a vrátil zpátky na talíř. „Ne.“ 

„Proč se ho nezeptáš? Píšete si přece. Tak mu normálně napiš a zeptej se. Přece to není taková věda!“ dorážela Iris a nejhorší na tom bylo, že zněla rozumně. S tím se hrozně špatně přelo. 

„Už si zas tak moc nepíšeme. Psali jsme si hlavně na začátku, jak je jeho bráchovi a tak. Jenže pak se Ru, jakože jeho bratr, vyléčil a on… napsal, že s ním stráví ještě nějaký čas, aby se ujistil, že je v pořádku, a od té doby to začalo být divné. Já nevím. Prostě jsem cítil změnu, nebo možná ne změnu, ale odtažitost? Nebo… povinnost?“ 

Kristian se v tom nechtěl rýpat už jen kvůli tomu, že se v tom rýpal neustále, hlavně pozdě v noci, když nemohl spát. Nemělo to smysl. Nikdy na nic nepřišel a většinou vítězily naprosto nelogické myšlenky a sžíravé představy. Obzvlášť nerad měl tu, kde Riven otráveně odepisoval, protože ten všetečný wiccan mi zachránil bráchu, co kdybych ho ještě někdy potřeboval, ale hned nato mobil zahodil a vrhl se na nějakou holku, která… no, v těch představách byla většinou nahá. A Riven byl taky nahý a pak dělali věci, po kterých se Kristian necítil nejlíp. 

„Ale no tak. Riven tě miluje. O tom není pochyb,“ pronesla Iris pevným hlasem a Spencer automaticky přikývl. 

„Když to říkáš…“ vzdychl Kristian a podepřel si bradu. 

Pro oba jeho kamarády to bylo… nekomplikované. V jejich světě se Riven přistěhoval, se Riven zamiloval do Kristiana, se Riven musel na chvíli vrátit, protože jeho brácha onemocněl. Neměli tušení, kolik měsíců vztah pouze předstírali, že existuje jeden velmi výjimečný havran, o rituálním sexu, že nemoc nebyla jen nemoc a… no, že wiccanství a čarodějnictví není jen nějaká Kristianova divnůstka. 

Svým způsobem za to byl ale rád, vlastně víc než rád, miloval to. Miloval být na chvíli ve světě, kde nic jako oživování neexistovalo. Kde jeho vztah s Rivenem nepředstavoval cokoli magického, prostě jen s Iris a Spencerem četli zprávy a analyzovali, co se tím myslelo. A taky nad miskou křupek vedli dlouhou debatu, zda není příliš, kdyby Kristian Rivenovi jen tak zničehonic napsal: Stýská se mi. 

Spencer nevěděl, Iris byla v týmu napiš mu to, měl by vědět, jak se cítíš, a Kristian byl zatvrzele proti. Tohle nemohl napsat, aniž by si nepřipadal jako totální fňukna. Naštěstí debatu s přehledem vyhrál. Jeho argumenty neměly konkurenci, především ten, ve kterém zdůraznil, že je to jeho mobil a nikomu ho nepůjčí! 

Tohle všechno, Iris a Spencer a jejich poťouchlé snahy ho vytáhnout z melancholie, mu doopravdy pomáhalo, i když se tvářil, že to tak není. Škoda jen, že se ten pocit nedal přenést i do okamžiků, kdy s nimi nebyl. 

„Hele, nezajdeme dneska do kina?“ vyhrkl Spencer. Ten tu byl poslední dny od toho, aby nahazoval nápady. 

„Tak jo!“ souhlasila Iris. Jak jinak než přehnaně nadšeně, to zas byla její role v celém tomhle smutnícím cirkuse. 

Kristian nakrčil nos. Vždycky se vším nakonec souhlasil, ale nepsané pravidlo říkalo, že se nejdřív musí otráveně cukat. „Do kina ale chodíme jen v zimě. S tím slunkem to nebude ono.“ 

„V kině je tma,“ upozornila ho Iris. 

„Jo, a navíc… Dávají skvělej film. V pařátech smrti! Na IMDb má jen tři celé osm a je to o mega zabijáckém ptákovi, který je ve skutečnosti prokletí nějaké cikánky!“ chrlil Spencer, div, že na ně v tom zápalu nevychrlil i konec filmu. 

Kristian obrátil oči v sloup. Vážně ho čekal film o obřím ptákovi a prokletí? Jenže další kolo protestování nestihl. Iris na něj výhružně ukázala hranolkou. „Jdeš taky. Bez řečí!“ 

Když bez řečí, tak bez řečí. Kristian proto jen pokrčil rameny, z talíře vybral tu nejopečenější hranolku, vymáchal ji v kečupu a následně ji hodil zpátky na talíř, protože si uvědomil, že vlastně nemá hlad. Ale definitivně si dokázal přiznat, že se mu malinko zlepšila nálada. Dokonce se zvládl usmát. „Mám vás rád,“ vzdychl odevzdaně. 

Původně chtěl říct něco jako: 

… ale štvete mě. 

… ale jste otravní panáci. 

… ale nejraději vás mám daleko od sebe. 

… ale… 

Žádné ale v sobě nedokázal vydolovat. Prostě je měl rád a tím to končilo. 

Spencer si s podobnými vyznáními neuměl moc poradit, takže se jen usmál. Iris naklonila hlavu na stranu, chvíli čekala, jestli z Kristiana nevypadne nějaký ironický dovětek, ale když se tak nestalo, dojatě odpověděla: „My tebe taky! A neboj, sice seš na řadě, ale přinutím Spencera, aby celej večer zatáhl on.“ 

*** 

Chtěl najít to tričko s vlkem. Nebo to černé s bílým lemováním. Dokonce by bral i to obyčejné modré, které nosil jen pod mikinou. Jenže skříň se ho rozhodla zradit a chrlila všechno možné, jen ne to, co by si reálně mohl obléct. Dostala se mu hromada mikin – v zimě budou k nenalezení. Taky o dvě čísla menší boty, gumáky a jeden osamocený pantofel. Následně si skříň usmyslela, že oblečení mu nabídla víc než dost, takže Kristian najednou vytahoval ručně vyřezávaný podtácek, stará, nefunkční sluchátka, krabičku se sušenými okvětními lístky, rozteklou svíčku, hodinky, další hodinky, maličký kapesní kotlík, pexeso, nepochopitelnou sbírku provázků – jako by snad provázky dlouhé roky sbíral, což nesbíral, o to byla celá situace ještě podivnější – dvě kyvadla zašmodrchaná do sebe, učebnici matematiky ze čtvrté třídy a nakonec, jako velké finále, papírového draka odpočívajícího hezky mezi zimní bundou a stěnou skříně. 

Možná to byla hloupost, Kristian se nad tím pokoušel příliš nezamýšlet, ale od chvíle, kdy Riven odjel, chaos zdivočel. Předtím tu taky byl, ale zdál se krotký a přítulný, někdy dokonce legrační a roztomilý. Projevoval se třeba tím, že Kristian hledal zapalovač a našel sirky. Místo sudoku k němu přicházely křížovky. Kde původně nechal snář, ležel najednou čarodějný deník. A tak dál… 

Jenže poslední dobou chaos rozhodně přítulný nebyl. Zlobil a kousal a zarýval drápy do všeho, co s Kristianem souviselo. Už několik dní nikdo z jeho rodiny nedokázal najít stejný pár ponožek. Tolik to nevadilo, venku bylo horko, takže si s tím nikdo nedělal příliš starosti a třeba Asher si to vyloženě pochvaloval, ale… mělo to i další důsledky. 

Kloe skoro nejezdila domů. Čekaly ji zkoušky a ona si nemohla dovolit, aby chaos jen tak požíral zápisky z hodin. Táta se bál vzít od Kristiana jakýkoliv krystal, protože jich pak nacházel plné kapsy, a máma už několik dní ve velkém nakupovala koření a stejně pak většina jídel byla bez chuti. 

„Je to proto, že jsi nešťastný,“ řekla máma. Ale Kristian si to nemyslel. Ne, protože kdyby to byla pravda, nemělo by pak tohle všechno s příchodem podzimu ustat? Ale on byl chaosem nasáklý celoročně, bez ohledu na schopnosti, takže to spíš vypadalo, že si ho chaos jednoduše vybral a stal se nedílnou součástí každodenního života. 

Stejně to bylo s Rivenovou schopností mluvit s Katchem. Taky o ni nepřišel, i když se před ním příroda uzavřela. 

Něco prostě nejde ovlivnit. 

Jenže máma byla neoblomná, na tohle všechno kývala, následně však dodala: „Ale můžeš to přiživit. A svým smutkem to živíš a já pak nemůžu najít ani sůl. O to nejde, ale dovedeš si představit, co se stane, až se ty věci zase začnou objevovat? Doslova nás zahltí.“ Mluvila klidně a mírumilovně, s láskou, dokud se vyděšeně nechytla za srdce. „Asher mi před pár dny tvrdil, že měl pod postelí červí rodinku a teď ji nemůže najít. Já ti přísahám, že pokud se na nás za pár dní odevšad začnou valit rozmnožení červi, odcházím.“ 

Tahle představa děsila i Kristiana, proto se snažil svou moc korigovat. Vážně. Ale evidentně to nefungovalo, když právě ze skříně tahal dva metry dlouhý ocas papírového draka. Bylo to k smíchu, ten ocas snad neměl konec! 

Naštěstí tohle byl jeden z těch mála pátků posledních týdnů, kdy se Kloe ukázala doma. Včerejší zkoušku měla úspěšně za sebou, což celé rodině triumfálně předhodila při dnešním velkolepém příjezdu, a další ji čekala až za deset dní, proto si dovolila dorazit alespoň na víkend. 

Kristian by to nikdy nepřipustil nahlas, ale byl rád, že je tady. Vždycky do nezřízeného chaosu uměla přimíchat hodně řízené hysterie, a to se ukázalo jako skvělá kombinace, protože… no, člověk si pak líp uvědomil, jak je celá ta situace k smíchu. 

Teď vešla do pokoje, rozhlédla se a vyštěkla: „Proč je zase všude tvoje oblečení? Proč?!“ 

Kristian se poškrábal na hlavě. „Zkouším najít to tričko s vlkem, víš ne? Jdu do kina a potřebuju čisté oblečení, tohle jsem si pokapal voskem,“ ukázal na to, co měl na sobě. Což asi nemusel, protože vosk červené svíčky se rozhodně nedal přehlédnout. 

Kloe zaklonila hlavu, hrdelně zavrčela a následně bratra odstrčila takovou silou, až zavrávoral. „To jsou furt kecy, že máš ve skříni příšeru, bla bla bla, a celá rodina tě v tom ještě podporuje, ale ono by stačilo, kdyby sis ty věci pro jednou poskládal jako normální člověk.“ 

A bylo to tady. Hysterie, která ředila chaos. Kristian si odevzdaně sedl na postel a čekal, zatímco se Kloe přehrabovala skříní a ani ne za minutu vytáhla čisté tričko s vlkem. „Na, ty zoufalče. Je mi trapně, že někdo jako ty je můj brácha!“ 

Kristian se chtě nechtě musel usmát. Dřív se s Kloe taky hádali, ale až teď, po všem, co se stalo a s čím vším se jí svěřil, cítil v každé její nadávce ohromnou dávku lásky. Kterou jí rozhodně plánoval oplácet. „Krávo!“ 

„Kreténe!“ 

„Smradlavá noho!“ 

Tohle Kloe naštvalo. Nakrčila nos a založila ruce v bok. „Hnisající ksichte!“ 

Kristian se rozhodl ustoupit. Přece jen Kloe nemohla za to, že je omezená. Raději si převlékl tričko a ze šuplíku vytáhl jednu ze tří peněženek. Zatím je tak porůznu střídal podle toho, která mu zrovna padla do ruky. Ještě než odešel, zarazil se a nenápadně koukl na Kloe. „Jera?“ řekl jenom. 

Víc ani dodávat nemusel, Kloe okamžitě pochopila. „Už minule jsem říkala, že je to naposledy. Skončila jsem s tím a ty to pořád vytahuješ a seš otravnej.“ Společně s tím ovšem popadla dřevěnou krabici, kterou už neschovávala pod postelí, ale měla ji vedle postele. Oprášenou a opečovávanou. 

Sedli si doprostřed pokoje na zem a Kristian podal sestře ruku, aby mu na předloktí mohla nakreslit runu Jera. Její překlad znamenal rok a souvisela se změnou a vývojem. Občas se taky spojovala s plodností, což Kristian záměrně ignoroval. Soustředil se raději jen na ten vývoj. 

Po celou dobu, co Kloe kreslila, mlčel. Runa Jera nebyla náročná, šlo jen o dva tahy štětcem, ale oba tahy musely být úplně stejné. Stejně tlusté, stejně dlouhé a v úplném středu ve stejném úhlu zalomené. 

Málokdo dokázal nakreslit Jeru tak přesně a precizně jako Kloe. 

„Seš v tom neskutečně dobrá,“ oznámil, když skončila. Prohlížel si runu zblízka a stejně jako kdykoli předtím byl fascinovaný oběma linkami. 

„Sklapni,“ zamručela Kloe, zatímco uklízela zlatou barvu a utírala štětec do hadru. 

Možná za to mohl čas – docela určitě za to mohl čas, měl ho teď totiž tolik, že by ho klidně trochu rozdal –, ale uvědomoval si, že už dvakrát Kloe zazdil, když nenápadně dávala najevo, co ji trápí. Jenže tenkrát měl plnou hlavu svých starostí a nejspíš ani nevěděl, co by měl říct. Teď však… teď to nechtěl nechat jen tak. Kloe pro něj byla poslední dobou velkou oporou a on si moc přál taky tu pro ni být. 

„Nejsi k ničemu,“ začal. Tohle mu řekla, když jí dával očarovaný kamínek. Řekla, že je k ničemu a nemá mu jak pomoct. Ale nebyla to pravda. 

Kloe mu věnovala zvláštní pohled. Jindy by možná něco odsekla, zarazila by Kristiana předtím, než by se vůbec odhodlal pokračovat, ale tentokrát… mlčela. 

„Oba víme, že si to o sobě myslíš. Že ses nepovedla, protože nemáš žádnou moc, zatímco já jí mám tolik. Kdyby to šlo, kdybych mohl, rozdělil bych se s tebou. Dal bych ti polovinu, nebo klidně i víc než polovinu, ale možná od toho očekáváš něco, co by ti to stejně nedalo.“ 

„Jak to myslíš?“ 

Kristian se zamyslel. Chtěl to vysvětlit správně, ačkoliv to bylo náročné. Předat Kloe, co on chápal od úplného začátku, ale většina lidí tohle vidět nechtěla. „Schopnosti, nebo nějaká magická síla by ti život nezjednodušila. Není to tak, že by ona měla sloužit tobě. Všechno je to o přírodě a o lásce k ní. A kdyby ses tomu tak nebránila, kdyby ses tomu zkusila naplno otevřít, našla bys spoustu jiné magie, která by ti mohla pomoct. Jen… by nevycházela přímo z tebe, ale ze všeho kolem.“ 

„To jsou řeči někoho, kdo nechápe, jaké to je, když… nic necítíš. A neříkej, že to chápeš, protože polovinu roku je tvoje moc utlumená. Není to stejné. Je utlumená, ale pořád existuje. Vnímáš toho tolik. A já… Chtěla bych to taky poznat.“ 

Kristian pokrčil rameny. „Tak to poznej.“ 

„Vždyť ti říkám, že nic necítím.“ 

Věděl, že sestru čeká hodně dlouhá cesta. A možná na její konec nikdy nedojde, ale on byl ochotný jí na každém kroku pomáhat, pokud bude mít zájem. „Necítíš nic v sobě. Ale magie není jenom v tobě. Je všude. A tu cítit můžeš, když se jí otevřeš. Koukni na tátu. Ten se jí otevřel a na určité úrovni ji vnímá a ona ho ovlivňuje. Pomáhá mu. Ty bys to mohla mít stejně, jenže se bráníš, protože… tě to bolí a máš pocit zrady a nedostatečnosti.“ 

Kloe se zhluboka nadechla. „Já… nevím. Zní to ujetě. Ani nevím, jak bych měla začít.“ 

„Není to nic těžkého,“ usmál se Kristian. „Začni zase kreslit runy. I na sebe. Hlavně na sebe. Oslavuj s námi sabaty, nevyhýbej se jim. Zapal sem tam svíčku, přijmi moje krystaly, když ti je nabízím, a pokud se zlobíš, tak to řekni. Běž do lesa a všechno to tam vyklop. Mluv s lesem a s ptáky a poslouchej vítr a všechny ty praštěný věci, za které se mi směješ.“ 

Nějakou dobu bylo ticho. Kloe nad tím dlouho uvažovala, než pokrčila rameny. „Přijde mi to jako kravina. Musím si to promyslet,“ oznámila vzdorovitě a rozhodně se jí nedalo upřít, že působila odměřeně a naštvaně. Ale byla to Kloe, ta takhle reagovala často. Kristian s ní však sdílel v dětství a během dospívání pokoj, takže ji moc dobře znal. A byl si více než jistý, že pod vší tou zatvrzelostí se snad poprvé za poslední roky objevují i smítka víry. 

Ale třeba ne. Třeba Kloe tomu druhému světu zůstane navždy uzavřena a nikdo s tím nic neudělá. Kristian budoucnost číst neuměl, takže nedokázal určit, co přesně se stane, ale snad poprvé v životě měl dojem, že ty cesty jsou přece jen dvě. Že má jeho sestra na výběr. 

Usmál se na ni. Byl maličko dojatý. Už jen proto, že si byli blíž než kdykoliv předtím. 

Kloe se taky usmála. A následně ho praštila polštářem do obličeje a rozkázala mu, ať už laskavě vypadne do kina a neotravuje! 

*** 

Příroda v létě je konejšivá, je hřejivá, je klidná a mírumilovná. Kristian miloval trávit večery a někdy i noci venku, procházet se mezi stromy a… dýchat. Pár dní po Beltainu bylo zvláštních, podivně prázdných a unavených. Bolelo ho celé tělo, jako by za sebou měl dlouhé a úmorné kilometry běhu, na které nebyl zvyklý a připravený. 

Lehával proto na louce, ve vysoké trávě a sledoval oblohu, zatímco kolem něj všechno žilo. Pavouci, mravenci, mušky, brouci… dokonce se mu jednou u kotníku prosmýkla užovka. Zatímco on si připadal mrtvě. Říkal si, jestli už to takhle bude napořád. Jestli ho oživení Katche přivedlo na pokraj vyčerpání, kde se zasekl, a odteď už bude jen vyprahlá schránka. 

Ale příroda ho uklidňovala, postupně do něj po malých doušcích vlévala stále víc a víc energie, až si najednou uvědomil, že… je mu líp. 

Ptal se, stromů a trávy a oblohy a snad i té užovky, jestli se nezlobí. Jestli je v pořádku, že už podruhé narušil rovnováhu přírody a oživil někoho, kdo patřil do světa mrtvých. Ale nikdo neodpověděl a příroda se na něj docela určitě nezlobila. 

Možná právě naopak. 

Ještě nikdy si nepřipadal tak spojený s každou částečkou lesa. Nešlo ovšem o to, že by se stal součástí lesa, on sám byl lesem. A tenká hranice k úplnému splynutí se kolem něj napínala a… Možná by se pro ni nemusel ani natahovat, možná by stačilo si jen přát, aby zmizela. 

Ale co by se stalo potom? 

Rozplynul by se? Jeho vědomí by se rozmělnilo ve větru a přestal by existovat na lidské rovině? Takže by už nikdy neviděl rodiče a sourozence a kamarády a… Rivena. Anebo třeba viděl, jen by mu na tom nezáleželo. A tak se na to rozhodl raději nemyslet. Někde existovala hranice, on ji mohl překročit, ale nechtěl a na ničem jiném nezáleželo.  

Byl součástí lesa a on sám byl lesem, poznal každou změnu, která nastala, a k tomu všemu se o Beltainu zrodilo pouto, malá nitka osudu, která ho svazovala s životem havrana. 

Právě proto hned věděl. Věděl! 

Vyšel z kina, rozloučil se s Iris a Spencerem a udělal dva kroky, než mu došlo, že… Katch byl zpátky. Poletoval nad jehličnatým lesem jako obrovský černý přízrak. A zajíc pobíhající v chatové oblasti docela určitě zahlédl v té poslední, zapadlé chatě světlo. 

Což bylo zvláštní, ta chata už skoro měsíc spala. 

Kristian se bez rozmyslu rozběhl. 

Katch a světlo v chatě přece muselo znamenat… 

Vrátil se? Vrátil se měsíční kluk? Proč by mu to ale nedal vědět? Proč by nenapsal? Kristian by na něj počkal na autobusové zastávce, pomohl mu s věcmi a líbal ho a… Pokud ovšem přesně o tohle měsíční kluk nestál. 

Třeba se vrátil jenom proto, že si něco zapomněl. A doufal, že zvládne nepozorovaně proklouznout. 

Ne, nenenene. Kristianovy pochybnosti sice obvykle byly silné a mocné, ale pro jednou se nemohly měřit s nadšením a nedočkavostí. 

Ještě nikdy se do chatové oblasti nedostal tak rychle. 

V poslední chatě se doopravdy svítilo. Hlavní dveře byly otevřené, stejně jako všechna okna. Někdo nejspíš větral a probouzel každý ospalý kout. Taky měl ještě nějaké věci odložené na verandě, takže dávalo smysl, že ten někdo právě vyšel ven. A pohled upíral k cestě, tím pádem už nejspíš od upovídaného havrana tušil, že se Kristian blíží. 

Měsíční kluk se vrátil. 

Měsíční kluk se ani trochu nezměnil. Měl na sobě jedno ze svých černých triček a na krku se mu houpal pentagram. Černé vlasy měl tak správně rozcuchané, že působil rošťácky a neodolatelně, a stejně, jako když ho Kristian viděl o Lammasu poprvé, i teď se zdálo, že je naplněný měsíčním světlem od hlavy až k patě. Přestože jeho moc stále ještě nepopiratelně spala. Kristian ji vnímal jen velmi lehce. 

Mezi nimi už zbývalo pár posledních kroků, což bylo dost málo na to, aby Kristian stihl přemýšlet, a tak to nedělal, nepřemýšlel, poddal se nadšení a vběhl Rivenovi přímo do náruče. Objal ho tak, jako by chtěl dát najevo, že už ho nikdy, ani na vteřinu nepustí. 

Riven byl doopravdy tady, nešlo o přelud, byl vážně TADY! 

Přes tři týdny stýskání a starostí a teď se pochybnosti začaly velmi pomalu rozpouštět a bylo to… krásné! Akorát to mělo za následek, že se ke slovu konečně dostal i rozum. 

Kristian spustil ruce a udělal krok dozadu. „Promiň. To bylo hloupý. Třeba ses se mnou přijel rozejít a já ti tu ukazuju, jak strašně jsi mi chyběl.“ 

„Voníš jako popcorn, Nowicku,“ zašeptal Riven. Zněl láskyplně. Byl pořád lásky plný? 

BYL TADY! Stál před Kristianem, usmíval se a byl tady. Slíbil, že se vrátí, což udělal. Vrátil se a…  Kristianův mozek se evidentně zasekl a nedokázal tu celkem jednoduchou skutečnost správně pochopit. Takže asi dávalo smysl, že měl tendenci blábolit. „Byl jsem v kině. Dávali horor o zabijáckém ptákovi. Určitě by se ti líbil. Ten film, ne ten pták. Ale pták asi taky, nevím. Zas jako po stránce efektů to nebylo…“ Zarazil se a zmateně zatřepal hlavou. „Panebože, to je přece jedno. Proč řeším kino, když jsi tady? Jsi tady! SEŠ TADY! Proč seš tady?“ 

Asi za to mohl fakt, že se tak dlouho potýkal se stýskáním, že mu najednou připadalo náročné ho setřepat. Před chvílí vycházel z kina a myslel, že ho čeká další bezesná noc. A teď cítil takovou lásku, až se jí málem zalykal. 

„Nemůžu se s tebou rozejít,“ rozhodil Riven rukama, „když jsme se ještě nestačili domluvit, že spolu chodíme.“ S těmi slovy k sobě Kristiana znovu přitáhl a zhluboka se nadechl. „Copak to není jasné? Přijel jsem za tebou. Slíbil jsem, že přijedu.“ 

„Takže se ti stýskalo,“ pochopil Kristian. 

„Strašně se mi stýskalo,“ potvrdil Riven. 

Kristianův mozek se naposledy fascinovaně a šokovaně ujistil, že je Riven vážně tady, přijel, je tady, vrátil se, je tady!, a pak polevil a nechal vybuchnout ohňostroje absolutního štěstí. A všechno to štěstí vložil do polibku, který byl nedočkavý a hluboký a připomínal všechno, co už měli za sebou. Jak dlouhou a nepravděpodobnou cestu spolu ušli. 

Kristian by ten polibek nejraději ještě prohloubil, nechal se pohltit vzrušením, které v něm nepopiratelně rostlo, ale zároveň si uvědomoval, že teď na to není nejlepší chvíle. Už jen proto, že je pozoroval celý les. Odtáhl se, uhladil si tričko a zkontroloval věci na verandě. Bylo jich dost. „Proč jsi mi neřekl, že seš na cestě? Chtěls mě překvapit?“ 

„Ano,“ přikývl Riven okamžitě. „Ale nějak jsem zapomněl, že jste na sebe s Katchem navázaní. Nedošlo mi, že si hned uvědomíš jeho přítomnost.“ Rivenova ruka po těch slovech sjela do Kristianovy a dokonale tam pasovala. Docela určitě by tam mohla zůstat napořád a nikoho by tím neobtěžovala. 

„Ach, Ramiahu,“ vzdychl Kristian a ani v nejmenším se nesnažil potlačit zamilovanost. „Kdy pochopíš, že wiccana nepřelstíš?“ 

Pokud tím wiccanem není ten nejdůvěřivější člověk na světě. Ale v tom byl právě ten vtip. 

„Uznávám, měl jsem jet napřed,“ ušklíbl se Riven. Měl nádherný potutelný úsměv, tak bezstarostný a klidný – Kristian ho vlastně moc neznal. Což asi dávalo smysl. „Ale i tak, doufám… Překvapil jsem tě?“ 

Vážně na tohle musel Kristian odpovídat? Nebylo to zřejmé? Už jen z toho hysterického skoku kolem krku? Ani teď nedokázal slovy popsat, jak je šťastný, a tak raději zabořil obličej do Rivenova hrudníku a pořádně se nadechl. Levandule mu nikdy dřív nepřipadala jako ta nejpříjemnější vůně na světě, ale najednou se jí nemohl nabažit. 

„Limonádu?“ navrhl Riven právě včas, protože si zběsilý běh začínal vybírat svou daň. Kristian cítil, jak se mu jazyk lepí na patro. 

„Ano, prosím.“ 

Vešli společně do chaty a věci zatím nechali na verandě. Ani jeden se jimi nechtěl zabývat a navíc… i vevnitř toho bylo dost. Batoh, dvě tašky a hromada jídla vyskládaného všude možně. Taky velká karafa s vodou, ve které plavala máta, maliny a borůvky. Riven to musel nachystat teprve před chvílí, protože kostky ledu zatím nestihly roztát. 

Než Riven vytáhl sklenice, Kristian měl čas si to všechno srovnat. „Sis vzal docela dost věcí kvůli malé návštěvě.“ 

„Tohle všechno byl jeden z důvodů, proč jsem přijel až teď. Chtěl jsem mít jistotu, že je Ru v pořádku, a trochu všem vynahradit svoji nepřítomnost. Protože jsem se rozhodl, že dodělám školu tady. S tebou. Nedává smysl, abych byl daleko, když je můj kluk tady.“ 

Bum. Jako rána z čistého nebe. Nebo možná ještě čistější. V tohle Kristian vůbec nedoufal. Pokud měl zrovna pozitivní náladu a věřil, že se Riven vrátí, ani ve snu by ho nenapadlo, že by to mělo být na delší dobu. Natož na celý následující rok. To bylo… „Myslíš to vážně? Budeš tady se mnou?“ vydechl a kromě toho, že se mu zřetelně třásl hlas, se mu taky třáslo srdce. 

Riven poklidně přikývl. Postavil sklenice na stůl a rozhlédl se, jako by si sám uvědomil, že tohle bude jeho domov na mnohem delší dobu, než si kdy dřív myslel. „Budu tady s tebou, wiccánku,“ oznámil bez pochybností. A následně laškovně zamrkal. „Je tady teplo, tak proč si nesundáš to oblečení?“ 

Takže takhle to vypadá, když se zamiluje čaroděj. Bude tady s ním. Budou spolu. 

Kristian to doopravdy zkoušel vstřebat, ale moc mu to nešlo. Připadal si trochu mimo – ten nejšťastnější kluk v tom nejšťastnějším snu! Ale evidentně měl na vstřebávání dost času. Hromady času. Tolik času, že se mu poslední tři týdny, které se táhly jako rozžvýkaná žvýkačka, najednou zdály jako pouhý mžik. Nic velkého v porovnání s tím, co právě dostal. 

Nejdřív na ex vypil celou limonádu, než se spokojeně usmál a oznámil: „Nechal jsem si udělat nové tetování. Jsem zvědavý, jestli ho najdeš.“ 

*** 

V ložnici byla úplná tma, ale otevřeným oknem šlo zahlédnout hvězdy. Bylo jich tolik! Jindy by Kristiana fascinovaly, zato teď měl plnou hlavu Rivena a jeho rtů, které ho líbaly na břiše a s každou další pusou se posouvaly níž. 

Dýchej, říkal si Kristian a hrudník se mu zvedal čím dál víc. 

Od Beltainu ho naplňoval hlavně smutek, ale ten byl teď pryč a uvolnil místo vzpomínkám na první milování. A od toho to byl pouhý krůček k nervy drásajícímu vzrušení. Což Kristian jednoznačně byl. Byl vzrušený a rozbolavělý a uvzdychaný. Ležel na posteli, zíral otevřeným oknem na nebe, mohl počítat tisíce hvězd, jenže celé jeho soustředění se upíralo k Rivenovým vlasům, které hladil. Prokluzovaly mu mezi prsty, a tak je dál chytal, pročesával a tahal. 

Zatímco… 

Kristian zavzdychal a prohnul se. 

Je tohle kouzlo? 

Mohlo být. Jak jinak vysvětlit, že mít v sobě něčí prsty působilo tak příjemně a horce? 

Muselo to být kouzlo, které Kristiana nutilo chtít víc. Kouzlo, které z něj vysávalo příčetnost a zábrany. Nevadilo mu se na ty prsty tlačit a prosit o další. Nestyděl se za žádný ze zvuků, které z něj vycházely, a on je neuměl ovládat nebo zastavit. 

Předtím si myslel, že tenkrát o Beltainu to bylo magické, protože… protože to svým způsobem opravdu bylo součástí magického rituálu. Všechno kolem něj vířilo a jiskřilo a třeba tím byl tak očarovaný, že mu tělo hořelo v extázi. Jenže kdyby to tak bylo, tak by to teď přece zákonitě nemohlo být taky takové. 

Dokonalé, spalující a horké. 

Tak horké, že se Kristian musel odtáhnout. 

Riven vzhlédl a jeho oči zářily víc než všechny hvězdy na obloze. Kristian ho přitáhl k sobě, aby ho mohl políbit na rty, což následně udělal. Líbal Rivena a ten ho líbal nazpátek, zatímco se nazí převalovali na posteli. Chvíli byl nahoře Kristian, celým tělem nalehl na Rivena a s propletenýma rukama se přetahovali, dokud se Riven nevzepjal a nepovalil Kristiana pod sebe. 

Třeli se klínem, ale ani jeden nechtěl, aby to skončilo jen tímhle. Chtěli všechno, proto se Kristian otočil a lehl si na břicho, zatímco Riven si vlezl mezi jeho nohy. 

Připravoval ho dlouho, ale když konečně přišla ta chvíle, Kristian byl přece jen na okamžik nervózní. Zabořil raději obličej do polštáře a čekal. Čekal na první dotek a na tu trochu divnou vteřinu, kdy na něj Riven nalehne. 

Bylo zvláštní, jak spolu vůbec nemuseli mluvit. Jak dokonale si rozuměli i beze slov. Riven poznal, kdy má zpomalit nebo úplně zastavit, kdy má Kristiana pohladit po zadku a zašeptat uklidňující slova. A stejně tak přesně věděl, kdy smí zatlačit a dostat se zase o pár centimetrů dál. 

Až byl v Kristianovi celý. 

Tohle bylo tak… dechberoucí. Kristianovi došlo, že zapomněl dýchat, a stejně nějakou dobu trvalo, než si jeden pořádně dlouhý nádech dopřál. S tím jako by se jeho tělo ještě víc uvolnilo a on si najednou připadal vláčný a poddajný. Rivenovým rtům. Pohybu jeho boků. 

Kristian nahlas sténal a přitom pevně svíral prostěradlo. Tlačil se proti Rivenovi, stejně jako se Riven tlačil blíž k němu, až mezi nimi nebyl ani kousek místa. Vnímal Rivenovu horkost a pulzování hluboko v sobě a najednou si uvědomil, že se usmívá. A taky, že být spojený s Rivenem ani takhle nestačí. Potřeboval ho cítit všude. Měl pocit, že jinak zešílí. 

Silou vůle donutil ruce, aby spolupracovaly, a odtlačil se od prostěradla, až byl na čtyřech, a odtud se nadzvedl tak, že klečel. Nohy měl slabé a roztřesené, ale Riven pochopil, o co mu jde, a jednou rukou ho objal. Kristian se tak mohl opřít zády o jeho hrudník, dotýkat se kůží na kůži a nechat se unášet. A protože se neměl čeho chytit, sáhl dozadu, nahmatal Rivenovy boky a pokoušel se ho přitahovat blíž k sobě. 

Otevřeným oknem slyšel ševelení větru v korunách stromů. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že létá. Opatrné přírazy se změnily na vášnivé kolébání. Dopředu, dozadu… 

„Ještě,“ řekl, anebo si to možná jenom pomyslel, nicméně Riven naléhavost té myšlenky zachytil a druhou rukou sevřel jeho penis tak, aby mu Kristian při každém zhoupnutí přirazil do ruky. Přitom ho políbil na místečko na krku, kde začínala linie vlasů, a zuby zlehka přejel po rameni. 

Kristian cítil, jak se jeho tělo začíná třást. A stejně jako ho předtím napadlo, že chce ještě, teď si začal opakovat ještě ne, protože nechtěl, aby to skončilo. Riven s každým dalším zhoupnutím boků vykřesával z Kristianova další a další jiskřičky a chvění. Podle zvuků, které vydával, se navíc cítil úplně stejně. 

Bylo hvězdné nebe najednou kolem nich? Mohl Kristian chytit jednu z hvězd do dlaní? 

Horkost, která se šířila podbřiškem, byla neúnosná a on zničehonic s hlasitým zasténáním, které pohltil les, prudce vyvrcholil do Rivenovy dlaně. A s tím, jak se kolem Rivena sevřel, vnímal i jeho vlastní horkost, která začala prýštit do jeho těla, zatímco Riven mu sténal do ucha. 

Teprve teď si uvědomil, že jsou pořád v chatě. Povlečení, na kterém klečel. Vzduch, který voněl vzrušením a blížícím se létem. Ale hlavně si uvědomil svoje divoce tlukoucí srdce, které tlouklo společně s Rivenovým. Bylo v tom něco opojného, představa, že je strůjcem toho zvuku a že to čarodějné srdce tluče pro něj. 

Když z něj Riven vyklouzl, svorně se svalili na matraci. Nějakou dobu mlčeli, ale bylo to dobré a příjemné ticho plné doznívajícího vzrušení. Potom Riven odněkud vylovil papírové kapesníčky a otřel sebe i Kristiana. Naznačil Kristianovi, aby se otočil, a otřel mu i zadek a stehna. Vzápětí se sklonil a políbil místečko pod zadkem, kde měl Kristian nové tetování. 

„Je to krásné,“ řekl trochu zastřeně. 

Přestože Riven ze sebe kolikrát nedokázal vykřesat dostatek pochopení a citů vůči jiným lidem, před Kristianem se otevíral. A zrovna teď se v jeho hlase přelévala hromada emocí. 

Kristian se k němu otočil a prstem obkreslil klikatou jizvu na hrudi. Vnímal přitom, jak mu Rivenovo srdce neochvějně a zamilovaně buší pod rukou, skoro jako kdyby ho držel v dlani. Přitiskl se co nejblíž a Riven ho k sobě přitáhnul a přehodil přes ně tenkou deku. Přestože Kristianovi nebyla zima, nijak se tomu nebránil. 

Vnímal opojnou vůni levandule a pomalu se propadal do spánku. Ještě než usnul, zvedl hlavu a viděl, že ho Riven pozoruje. V jeho očích se odrážely hvězdy, o tolik zajímavější než ty venku. Z dálky k nim dolehlo Katchovo zakrákání. Havran teď poletoval nedaleko chaty. 

„Vyprávěj mi něco,“ zamumlal Kristian v polospánku a neubránil se zívnutí. 

Riven se líně probíral jeho vlasy a pak se naklonil, aby ho políbil na špičku nosu. „Chceš slyšet o tom, jak se čaroděj zamiloval, nebo něco jiného?“ 

„Jak se čaroděj zamiloval,“ usmál se Kristian. „Tenhle příběh mám nejradši.“ 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥