Szabi

Kristianova nervozita Rivenovi pomáhala zůstat klidným. Vyvažovali jeden druhého, za poslední měsíce se dokázali dokonale sehrát a napojit se na sebe. A Riven nemusel mít magické schopnosti, aby poznal, jak je Kristian nesvůj, byť se zdálo, že by si za jiných okolností tento den opravdu užíval. 

Riven ne. Jako čaroděj přirozeně tíhnul k dlouhým stínům, šeru a chladu podzimních dní. Ačkoli pro něj byl Samhain momentálně nositelem špatných vzpomínek, slábnoucího tlukotu Katchova srdce a šíleného děsu, jaký prožíval, když si uvědomil, že už nemá žádnou moc, pořád se jednalo o jeho oblíbený sabat.  

Beltain nemohl být odlišnější. Všechno křepčilo životem, chtělo se to pářit a dovádět. Příroda se probouzela, živá, plná energie a sexuálního napětí. I když to Riven vnímal na prosté lidské rovině a byl odstřihnutý od hlubších vjemů, nedokázal se ubránit jisté zahlcenosti, jako kdyby měl plnou hlavu nejrůznějších zvuků. Příroda mu ukazovala, že pokračuje bez něj. Měl dojem, že na ni kouká za tlustým plexisklem. Ale soustředit se na to, aby byl pro Kristiana Nowicka pevný v základech, dávalo smysl a pomáhalo mu nepropadat obavám, že nic nevyjde tak, jak si naplánovali. 

Riven nemínil za žádnou cenu sám sobě dovolit, aby mu oživení Katche připadalo nedosažitelné a abstraktní. Nakonec i prostá víra dělala hodně. 

Usmál se na Kristiana a rozhlédl se po pentagramu. Dali si opravdu záležet a on vlastně ani nevěděl, zda mohli udělat víc. Ujistil se, že svíčky pevně vězí v hlíně a jen tak se nepřevrátí, a začal je zapalovat – na přeskáčku stejně jako během Samhainu. Nejdřív červenou a hned potom žlutou a zvláštní pozornost věnoval i světle modrým na oltáři, které měly navozovat klid. Pokaždé zopakoval mantru: „Zažehni své světlo a hoř jasným plamenem.“ Vzpomněl si, jak se mu během Samhainu třásly ruce, ale teď je měl jisté, počínal si rozhodně a žádná ze svíček během zapalování nezhasla.  

V kapse ho tlačil unakit, který dostal od Kristiana. Tentokrát moc krystalu vůbec necítil, ale chtěli zachovat stejnou posloupnost jako během Samhainu, tudíž ho bez řečí přijal. Vlastně by ho přijal i tak, prostě jen kvůli tomu, že by to Nowickovi udělalo radost.  

Snažil se zaplašit myšlenku, že teď už z pentagramu neodejde, dokud nebude vědět, jestli mělo všechno, co doposud udělali, smysl.  

Ujistil se o Kristianově přítomnosti a chvíli jeden na druhého koukali. Kristian byl trochu pobledlý, za což nejspíš mohla blížící se noc a oranžová záře zapálených svíček. Na hlavě měl věnec, který pro něj Riven vyrobil – podobné věnce s Ruem vždycky vyráběli pro Rowanu a pro matku – a jeden z lístků se mu stačil zamotat do vlasů. Vypadal jako luční vílák, jako dítě jara. 

Riven se na něj slabě usmál a pak sáhl pro misku, aby nabral guláš. Tentokrát obsloužil nejdřív Kristiana, který byl v rámci celého rituálu nejdůležitější, a teprve potom nabral i sobě. Vyhnul se větším kusům řepy, šlo spíš o symbolickou porci, protože neměl vůbec hlad, a potom nabral vrchovatou naběračku zeleniny pro Katche a posypal ji ptačím zobem. Bylo důležité přitáhnout k sobě hlavně jeho, zatímco Estelle mohl se vší úctou nechat odpočívat. Pokud všechno vyšlo tak, jak plánovali, už stačila Katchovi stejně všechno svěřit a Riven byl rozhodnutý poděkovat jí později.  

Posadil se do tureckého sedu naproti Kristianovi a oba se jako na povel pustili do jídla. Riven mezi jednotlivými sousty mluvil o havranovi. Nešlo o žádné velké historky, jako spíš o jeho zpřítomnění.  

Opakoval si, co má Katch rád. Jak lesklé je jeho peří. Jak dokáže klovnout, když s něčím opravdu z hloubi duše nesouhlasí. Že má v oblibě větve borovic, ze kterých pozoruje svět pod sebou.  

Jednou se spřátelil s veverkou. Podruhé s obřím ropušákem, kterého dovedl k nim na zahradu, aby žil v tůni.  

Když Riven před pár lety navzdory bylinným čajům během chřipkové sezóny onemocněl, Katch mu donesl mrtvou myš a vysvětlil, spokojený sám se sebou, že myš nezabil, ale našel ji utopenou u potoka, tím pádem ji Riven může sníst, aby měl sílu a brzy se uzdravil. Riven ho poslal k šípku. A jakmile pak Rua stihla kletba, Katch se poučil a místo mrtvých myší nosil šípky na čaj.  

Kristian jeho vyprávění celou dobu poslouchal a potom přihodil pár svých vzpomínek, jak se bál, když Katche uviděl poprvé a došlo mu, že ho havran nejspíš šmíruje, a jak si na něj posléze zvykl a hodiny s ním mluvíval a svěřoval se mu, že ho Riven dohání k nepříčetnosti.  

Společně dojedli, zatímco porce pro Katche zůstávala netknutá. Riven pak poskládal misky na sebe a položil je vedle oltáře, načež postupně opět všechny obsloužil kouskem bábovky. Kristian ji spíš tak oždiboval a vybíral rozinky a ořechy, které věnoval Katchovi.  

Tma v dálce mezi stromy se prohlubovala a s každým dalším pohledem, který si Kristian a Riven vyměnili, bylo jasné, k čemu se schyluje. Mlčky doplnili na oltář květiny a přírodniny, co odpoledne nasbírali, a Riven pozoroval plamínky svíček, které pozvolna ukrajovaly čas. Horký vosk rozpouštěl vyryté sigilium.  

Pro Beltain zvolili větší svíčky než na Samhain, protože Riven nechtěl riskovat, že by dohořely během jejich… milování.  

Zatímco představa, že se Kristiana dotýká, mu poslední dobou dělala dobře, toužil po něm a líbilo se mu hladit ho úplně všude, teď se cítil sám od sebe podivně odtržený. Na chvíli byl jenom vyděšeným klukem, který za chatou v listnatém lese uprostřed pentagramu plánuje pomilovat jiného kluka, aniž by věděl, jestli ho tělo nezradí. Sakra, na to předtím nepomyslel. Co kdyby šlo všechno do háje, jen protože by neměl v důsledku stresu a vnitřního napětí erekci? 

Kristianovi se s touto obavou nesvěřil. Kristian se totiž už tak zdál zatížený veškerou nejistotou, která spočinula na jeho jinak poměrně drobných ramenou. Právě díky tomu vědomí Riven zatnul zuby a donutil se k dalšímu, tentokrát k o poznání upřímnějšímu úsměvu, co se mu odrazil v očích. Představil si, že zapouští kořeny a nic na světě ho nemůže vyrvat.  

Zpod oltáře vytáhl huňatou prošívanou deku, kterou rozložil doprostřed pentagramu. Vedle jednoho z cípů postavil levandulový lubrikant, sundal si tenisky a bosý si stoupnul na deku. Přestože látka dobře zakrývala nerovnosti země, všelijaké větvičky a žaludy, částečně je pod chodidly vnímal. Příjemně ho to ukotvilo.  

Kristian se k němu přidal. Na rozdíl od Rivena byl bosý celou dobu. Z kapsy vytáhl červenou stužku a podal ji Rivenovi. V jedné z knih se dočetli, že páry během Beltainu obnovují svůj slib a závazek vůči druhému tím, že si svazují ruce, a došli k závěru, že oni vůči sobě závazek rozhodně mají, tak proč tím celý rituál neposílit. 

Riven propletl s Kristianem prsty a volnou rukou svázal jejich ruce – něžně, leč pevně. Díval se přitom Kristianovi do očí a stužka zvláštně chladila, zatímco mu klouzala kolem zápěstí. Ve srovnání s ní měl Kristian úplně horkou dlaň.  

Nějakou dobu tak setrvali, načež nechali stužku vyklouznout.  

Milování neprobírali nijak podrobně, neprocházeli to krok za krokem, mělo být spíš spontánní, ale Riven vnímal, že je třeba, aby to vzal do svých rukou. Nejenom proto, že on už nějaké zkušenosti měl. Zkrátka mu to připadalo správné. Vnímal mihotavé plamínky svíček, tiché praskání knotů jako šepot, když chytil lem Kristianova trička a pomalu mu ho přetáhl přes hlavu – Kristian si jednou rukou přidržel věnec. Najednou byl do půl těla nahý a Riven si před něj klekl, aby mu sundal kalhoty. Počkal, než Kristian vystoupí z nohavic, a pohledem zavadil o jeho zelené boxerky, které mu dokonale ladily k očím.  

Riven zlehka přejel prsty po jeho lýtku a pokračoval po stehnu výš, než se Kristian začal chvět, a pak vstal a taky se svlékl. Jen v boxerkách viděli jeden druhého už několikrát – třeli se přes ně, nebo si je vysvlékli úplně a navzájem se dotýkali. Většinu takových dotyků ale spolkla tma, zatímco tady byla spousta světel. Desítky svíček jako desítky očí. Rivenovi v jednu chvíli připadalo, že na ně upírá pohled celý vesmír.  

Nebo ne na ně, ale na Kristiana. Z Kristiana totiž sálala podivná síla, i z jeho zdánlivé nejistoty a nevinnosti, přivřených řas, které v sobě jako závoj ukryly brčálové oči pokaždé, když zamrkal. 

Riven ho políbil, ochutnal z jeho rtů něco svěžího, jako kdyby jedl sladký ovocný pohár. Spolu s tím se natiskl co nejblíž a dotkl se jazykem toho jeho. Tiše zaúpěl a Kristian na ten zvuk reagoval. Najednou nebyl Beltain, jejich potřeba splynout nebyla součástí rituálu, ale prostě jenom jich dvou a jejich životů, které se v určitou chvíli spojily jako stužka vpletená mezi ruce. Riven se chtěl bláznivě zasmát, protože s tím, jak Kristiana líbal a pomalu z něj pil, už si nepřipadal od všeho tak odtržený. Naopak, skrze Kristiana se stával součástí přírody.  

Snad za to mohla magie té chvíle, nebo jeho vlastní city, které mu dovolovaly to naplno prožít. Riven už si zase bral, ale krom toho ani nezapomínal dávat. Byla to dokonalá symbióza, když se v jednom momentu odtáhl od Kristianových rtů a znovu si před ním klekl. Velmi pomalu mu začal stahovat boxerky a Kristian na něj svrchu shlížel – tváře zarudlé, věnec nakřivo – a hruď se mu divoce nadzvedávala.  

„Země a vzduch,“ zamumlal Riven, když stáhl boxerky dolů a uviděl Kristianovo vůbec poslední tetování poblíž pravého třísla. Byly to drobné znaky, takže dávalo smysl, že si jich předtím nevšiml. Většinou bloudil poblíž Kristianova klínu rukou a ne rty. Teď však zemi i vzduch políbil a vnímal, jak mu Kristian zajel prsty do vlasů. 

Riven se nijak nezaobíral myšlenkami na to, že určité věci ještě nikdy nedělal. Nebyl to pro něj velký další krok, na který by se potřeboval připravit, jako spíš prostě jenom jedna z maličkostí, které považoval za součást jejich prvního milování.  

Řekl Kristianovi, že udělá všechno pro to, aby se mu to líbilo. Nelhal.  

Prolíbal se jeho třísly k tvrdnoucímu penisu, políbil i ten a zlíbal Kristianova stehna. Dlaně položil na jeho boky, aby ho přidržel, protože se zdálo, že Kristian nedokáže klidně stát, a nezapomněl se na něj občas podívat. Políbil ho. Polaskal. Zvedl k němu pohled a viděl, jak se Kristian kouše do rtu, což zapříčinilo, že i jemu začínaly být boxerky těsné.  

Kdysi by tohle vnímal jako oběť a to mu zpětně připadalo legrační. Protože dělat Kristianovi dobře bylo teď z jeho pohledu spíš… za odměnu. Jeho klín voněl. Když mu z penisu vytekla nedočkavá kapka, Riven si s ní navlhčil rty a olízl si je.  

Na Kristiana toho nejspíš bylo moc, protože v jednu chvíli poklekl před něj na deku a prsty a ústy a tělem se dožadoval Rivena. Pohladil ho přes látku boxerek a Riven vzdychl. Nadzvedl se a skoro až zhypnotizovaně sledoval, jak mu Kristian boxerky stahuje, dokud nebyli oba nazí.  

Dívali se na sebe. Plamínky svíček se jim odrážely v očích. Riven natáhl ruce a sundal Kristianovi věnec, opatrně z vlasů vyprostil lísteček a všechno položil vedle deky.  

Jedno po druhém políbil Kristianova tetování na důkaz toho, že už žádné nezbývá, našel úplně všechna. Když byl u hvězdičky za uchem, vzal lalůček mezi rty a sál ho, dokud mu Kristian nezaryl nehty do zad. Teprve tehdy se přesunul níž a líbal Kristiana na krku a u klíčních kostí.  

Ale Kristian očividně netoužil být pasivní, naopak, něco v něm bylo divoké a neposedné jako jarní energie. Oplácel Rivenovi horké polibky, rozséval je po jeho těle jako vlahý déšť a věnoval pozornost bradavkám. Zlehka je olizoval a hrál si s nimi, zkoušel, jak moc jsou citlivé, a Riven se mezitím propadal stále hlouběji do prapodivného extatického stavu.  

A svíčky nepřestávaly hořet.  

Riven se nechával opečovávat, ale po nějaké době znovu převzal kontrolu. Otočil Kristiana zády k sobě, líbal ho na lopatky, jazykem sjel po páteři skoro až mezi jeho půlky a chytil do dlaní jeho zadek, pohladil ho, políbil ho na stehnech a vrátil se výš, aby se přisál na tetování slunce. Rukou přitom sjel mezi svoje nohy a krátce sám sebe sevřel, ale bylo to moc, musel počkat, jinak by úleva přišla až příliš rychle.  

Sáhl pro lubrikant, vymáčkl si trochu do dlaně a promnul ho mezi prsty. Studil, ale on ho svými doteky rozehříval, a teprve potom ho velmi opatrně rozetřel po Kristianově zadku. Zajel mu prstem do úžlabiny mezi oběma půlkami a Kristian se zachvěl – krátce oba ustali v pohybu, než se něco v Kristianovi poddalo a on Rivenův prst přijal stejně přirozeně, jako kdyby to tak dělali tisíckrát předtím. 

Byl to ale Riven, kdo zavzdychal. Líbila se mu horkost Kristianova těla, připadalo mu to tak strašně nové, až měl dojem, že se taky miluje poprvé. Nikdy nebyl neohleduplný. Dívkám, s nimiž měl sex, se věnoval, oplácel jim stejnou měrou, s jakou se ony věnovaly jemu, ale žádná z nich v něm nevzbuzovala tak euforické pocity ještě dřív, než byl vůbec uvnitř.  

Kristian se proti jeho prstům pohyboval a pak se k němu otočil. Přívěsek stromu na jeho hrudi se zlatavě leskl stejně jako Rivenův pentagram.  

Znovu se líbali a Kristian se položil na záda, aniž jejich polibek přerušil. Když na něj Riven nalehl, chvíli se prostě jenom třeli a pohybovali proti sobě, ale Kristian pak dlouze zavzdychal a Riven poznal – z jeho výrazu, z jeho skelného pohledu – že je připravený. Sám si proto taky rozmazal lubrikant na penis, aby to bylo co nejjednodušší a co nejméně bolestivé, a přiblížil se ke Kristianově otvoru. Nelhal, když řekl, že má Kristian krásný zadek.  

A vlastně nejenom zadek, celé tělo, všechno do sebe dokonale zapadalo, oni dva, a tohle bylo téměř úplné finále jejich společné cesty, která začala, když si Riven vytáhl kartu s chrobákem. Opřel se vedle Kristianovy hlavy, nalehl na něj, schoval ho pod sebou a spolu s tím se opatrně pohnul dopředu. Ani tehdy Kristianovo tělo neprotestovalo, Kristian se nestahoval, nebránil se mu, prostě ho přijímal, ačkoli mu v jednom momentu ze rtů uniklo napůl bolestné vzdychnutí.  

Riven se okamžitě ujistil, jestli je v pořádku, přestal se tlačit hlouběji, nějakou dobu se nehýbal a čekal, až se jim sladí dech.  

Kristian prsty obkreslil klikatou jizvu u Rivenova srdce, místo, kde prabába léčila prokletí.  

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Riven tiše. 

Dočkal se přikývnutí a Kristian se proti němu hned nato prohnul, přitáhl ho k sobě, do sebe, otevřel se mu, jako se květy otevírají slunci, přestože to on byl sluncem. Svíčky na jeho těle vytvářely příběh stínů, mihotavé plamínky se mu odrážely v očích, a navzdory tomu, že byl Riven v něm, úplně celý, měl dojem, že to Kristian jím prorůstá.  

Pohnul se. Jeden z nich se pohnul a Riven se nadzvedl na loktech, paže měl teď propnuté a opíral se vedle Kristianovy hlavy. Sladil s ním rytmus svých boků, nořil a tříštil se o něj a přitom mu koukal do očí. A stejně jako se tříštilo jeho tělo, rozbíjely se i jeho myšlenky, hlavu měl najednou čistou, na určité rovině bytí si připadal velmi prostý a zjednodušený na kolébavé pohyby a tiché vzdechy.  

Propletl s Kristianem prsty obou rukou, prstýnky se do sebe téměř zaklesly a jejich milování teď bylo naléhavější a hlubší. Kristianovo sténání už zase chutnalo sladce a neneslo v sobě žádnou bolest. Nejdřív vedl Riven svými pohyby jeho a pak převzal kontrolu Kristian, vyrážel boky proti Rivenovi a nakonec zvedl nohy a omotal mu je kolem pasu. Sotva z něj Riven napůl vyklouzl, už byl zase zpátky, blíž, hlouběji.  

Čelem se opřel o Kristianovo čelo, přívěsky stromu a pentagram mezi jejich těly hřály.  

Riven vnímal čím dál větší horkost, kůže jeho zad se ve světle svíček leskla, a taky vnímal Kristiana a jinak nic. 

Nic. Ani sám sebe.  

Byl Kristianův a právě Kristianovo jméno mu splynulo ze rtů, když se udělal. 

Kristian v ten moment pustil jeho ruku a zabořil mu prsty do vlasů, načež si ho přitáhl pro polibek, a stačilo pár přírazů, už jenom lehké kolébání, aby nahlas vykřikl. Stromy jako kdyby ten zvuk nesly dál, předávaly si ho mezi sebou, vítr ho opakoval v korunách a země ho zčásti pohltila. Rivenovi připadalo, že se svíčky na oltáři rozhořely jasnějším plamenem a krystaly se v jejich světle zaleskly.  

Za jiných okolností by Riven přitáhl Kristiana do objetí a usnul by spokojeným bezesným spánkem. Ale okolnosti se díky jejich milování nijak nezměnily, takže ho naposledy políbil na čelo, na tváře a na nos, opatrně z něj vyklouzl a začal se rozhlížet po svém oblečení.  

Srdce mu tlouklo nepřirozeně hlasitě, a když si prohrábnul vlasy, uvědomil si, že je má zpocené. Připadal si vláčný jako bochník chleba předčasně vytažený z pece, ale realita mu s každým dalším nádechem zalézala pod nehty.  

Podal Kristianovi kapesníčky a pomohl mu vstát. Kristian měl stále roztřesené nohy, ačkoli tentokrát to zcela jistě nebylo nervozitou. 

Nemluvili spolu, v tichosti se oblékli a upravili, a teprve když začali vykopávat truhlu, Kristian řekl: „Bylo to nádherný.“ A zlehka přejel bříšky prstů Rivenovi po paži. Vysloužil si za to Rivenův úsměv.  

Pomocí dýky Athame odřízli vosk, kterým truhlu zapečetili, a Riven ji otevřel. Prostě jenom tak. Nedovolil sám sobě zamýšlet se nad otázkou, jestli ho uvnitř náhodou nečekají jenom ptačí kosti v případě, že tělo navzdory jejich snažení podlehlo rozkladu.  

Víko se otevřelo s tichým vrzáním a uvnitř ležel Katch, jeho černé peří se lesklo a nožky byly nepřirozeně zkroucené. Byl to hrůzný pohled, protože Katch byl… no, byl prostě mrtvý a Riven si za ten půlrok nestačil zvyknout. Zároveň to ale vypadalo, jako kdyby zemřel před chvílí.  

Truhla nepáchla zatuchlinou a do těla se nepustili červi. Působilo nedotčeně.  

Riven se pro Katche natáhl, ale pak se zarazil a pohlédl na Kristiana, který přikývl. Když Riven uhnul, vyměnil si s ním místo a opatrně vzal havrana do rukou, načež ho k sobě přitisknul. Odnesl ho doprostřed pentagramu a klekl si k němu. Položil ho na zem, zobákem směřujícím k nebi.  

Byla už pořádná tma, ale svíčky pořád jasně zářily a jarní vzduch byl teplý a voněl příslibem.  

„Tělo je tělo, kosti jsou kosti, krev je krev,“ řekl Kristian tiše. „Cestu si najde, kdo hledá. Žehnám zemi a zem mi tě vrátí.“ Pohlédl na Rivena, který teď seděl naproti němu, a v tom jediném pohledu bylo všechno. Souhlas, sdílení a sounáležitost. 

Riven pevně sevřel čelisti, jinak ale nedal vůbec nic najevo. Tvářil se povzbudivě a… čekal. Připadalo mu to zvláštní. Nedokázal cítit Kristianovu moc, přesto ale poznal moment, kdy ji Kristian uvolnil směrem ke Katchovi. Mohl za to Kristianův soustředěný výraz, něco v jeho tváři, možná mírné napětí v ramenou.  

Příroda jako kdyby ztichla a čekala, co se stane.  

Když Riven během Samhainu prováděl opačné kouzlo, aby Katchovi zastavil srdce, vnímal to jako jedovaté zelené úponky. Zato Kristianovu magii, která měla Katche přivést k životu, si představoval v podobě zlatavých záblesků, pruhů světla, které balily havranovo tělo jako do zavinovačky a konejšivě ho kolébaly.  

Kristian opakoval mantru: „Žehnám zemi a zem mi tě vrátí.“ 

A příroda, zdá se, brala jeho záměr vážně. Nedaleko od nich rozkvetla sedmikráska a otevřela se navzdory okolní tmě. 

Riven se zcela automaticky snažil Kristianovo snažení znásobit, pokoušel se v sobě vykřesat alespoň ždibec vlastní moci a podpořit ho, ale marně. Ačkoli přivést havrana k životu bylo jednoznačně správné, Riven si zjevně nezasloužil jakkoli se na tom podílet. Tohle byl taky jeho trest. Víc než kdy jindy si uvědomoval, že mu nezbývá než čekat a doufat a přát si. 

Zaryl prsty do hlíny. 

„Žehnám zemi a zem mi tě vrátí,“ říkal Kristian a zdálo se, že se k němu sedmikráska natahuje. Vlahý větřík mu pročesával vlasy. Jenomže s Katchovým tělem se stále nic nedělo. 

Možná jsme měli něco udělat jinak. Možná to z logiky věci nikdy ani nemohlo fungovat… Možná na něco takového vůbec nejde uplatňovat logiku.  

Rivenovi hlavou probíhala hromada zmatených myšlenek. Nejdřív se mu dařilo držet je dál od sebe, ale postupně to bylo čím dál těžší, hromadily se. Napadlo ho, jestli neměli provést rituál během dne, protože Beltain je veskrze světlý sabat a třeba by to celému záměru prospělo. Jenomže když o tom s Kristianem mluvili, jednoznačně se shodli na tom, že je důležité co nejvíc zrcadlit Samhain. A ten tehdy slavili také večer.  

Poposedl a tiše si oprášil hlínu z prstů. Střídavě těkal pohledem z havrana na Kristiana a u jeho tváře po nějaké době také zůstal. Zkoušel z ní vyčíst… cokoli. Kristian mu připadal bledší, pokud to vůbec bylo možné, jako kdyby se ztrácel. A Riven cítil plíživý strach. Doposud se bál, že něco nevyjde podle plánu – Katche neoživí, Katch se vrátí bez toho, aby znal způsob, jak prolomit prokletí, Katch tohle a tamto. Ale teď ho naplno udeřil ještě další strach. Strach o Kristiana.  

Jakže to řekla Kristianova matka? Wiccan udělá cokoli, aby zachránil svět, klidně se obětuje.  

Ale možná to vnímal příliš zeširoka. Nešlo o svět, ne přímo. Přesněji šlo o Rivenův svět. Takže zatímco se Kristianovi začínaly třást nad Katchovým tělem ruce, Riven si uvědomoval, že ten pitomý, idiotský kluk, jehož rty stále cítil na těch svých, klidně zemře, jen aby Katche přivedl zpátky.  

Ten naivní, chaotický… 

Kristianovi začala téct krev z nosu. Ne nějaký obyčejný slabý pramínek, který se objeví ve chvíli, kdy je člověk ve stresu, a zastaví nad horním rtem. Tohle byla regulérní pohroma, jako když někdo otočí kohoutkem. Ale co Rivena doopravdy vyděsilo, byl fakt, že to Kristian podle všeho vůbec nevnímal.  

Dál mluvil, rychle a překotně, slova se pozvolna slévala jedno ve druhé. Pohled měl zastřený a působil trochu jako v transu.  

Katchovi zlehka cukla nožka, byl to jenom slabý náznak, ale Riven by přísahal, že to viděl. Ucítil ukrutnou, surovou naději. Něco se dělo. Ale s tím tam taky byly pochybnosti. Kristianovi už se netřásly jenom ruce, začínal se třást celý, skoro jako by byl posedlý, což byl samozřejmě nesmysl, prostě jenom působil vyčerpaně. Strašlivě vyčerpaně. A přestože Riven nedokázal vnímat jeho moc, jeho vyčerpání na něm ulpělo. Bylo hutné a Riven měl pocit, že ho někdo polil medem, který mu stéká po celém těle a vězní ho v sobě.  

Zabije ho to. Do prdele, jeho to fakt zabije.  

Kristian. 

Můj. 

„Tak dost!“ vyhrknul Riven nahlas. Příroda nejspíš souhlasila, jelikož nesla jeho hlas v ozvěně mezi stromy. Dost, dost, dost, šeptala. „Kristiane!“ Jenomže Kristian byl jinde, na míle daleko, a Rivenovi nezbylo nic jiného, než se naklonit přes Katchovo tělo a zarýt Kristianovi nehty do rukou, aby ho probral. „Podívej se na mě,“ přikázal.  

Teprve tehdy se k němu brčálově zelené oči stočily, přestože stále působily nepřítomně. Ztrácely se v mlze. 

„Krvácíš,“ řekl Riven a uvědomil si, jak vyděšeně zní. Otřel hřbetem ruky krev, která se Kristianovi valila z nosu, a omylem mu ji tak rozmazal po tváři.  

Kristian se ho pokusil odstrčit. „To je jedno,“ zamumlal dutě a nepřítomně. „Už jsem blízko.“ 

„Nějak se mi to nezdá,“ namítl Riven. „Mám pocit, že ti to ubližuje. Že je něco špatně. Já… mám strach, že se ti něco stane.“ 

„To je jedno. Nech mě dokončit ten rituál.“ 

Riven s ním zatřásl, což bylo, vzhledem k tomu, že se Kristian třásl posledních několik minut sám od sebe, celkem zbytečné. Šlo spíš o zoufalé gesto. „Není to jedno! Kurva, není to jedno.“ Krev, kterou Kristianovi utřel, už zase byla zpátky. A v něčem to bylo děsivější než Samhain. Riven mu ji zpola hystericky otíral a potom vzal jeho tvář do ulepených dlaní. „Přestaň s tím! Už to stačí, nechci, abys pokračoval. Je to moc silné. Zabije tě to.“ 

Kristian ho znovu zkusil odstrčit. Byla to velmi bizarní přetahovaná nad mrtvým tělem havrana. „Ty to nechápeš. Nemůžu přestat. Když přestanu, Katch zůstane mrtvý a Ru umře. To nedopustím.“ 

Přes Rivena se převalila další vlna emocí. Vzpomínka na dokonalé milování byla pohřbená někde v minulosti, zatímco oni uvízli v momentu, kde Kristian vracel život a přitom ztrácel ten svůj. Podobně jako se lidem před smrtí promítne jejich život, promítl se Rivenovi ten jeho. Přestože to nebyl on, kdo umíral.  

Vzpomněl si, jak byl tenkrát zoufalý, odhodlaný udělat cokoli, jen aby Rua zachránil. Ru, ten čistý báječný kluk, který trpěl, protože Riven zlomil Lacey srdce. Protože se Riven zachoval špatně. Nebylo tedy teď správné nechat Kristiana, který se chtěl zcela očividně obětovat, aby to prostě udělal?  

Jeho máma by byla zdrcená, ale nejspíš by ji nepřekvapilo, že se tomu odevzdal. A Riven by měl Katche a s jeho pomocí by zachránil Rua. Odjel by, nikdy by si na tohle místo nevzpomněl, mohl se vrátit domů, políbit bratra na čelo a říct mu, že to bude dobré, aniž by přitom sprostě lhal. Protože by měl ten lék. Měl by to řešení. 

Riven cítil, jak se mu po tvářích koulí slzy. 

Nejhorší na tom bylo, že si na určité rovině uvědomoval správnost toho rozhodnutí prostě Kristiana nechat a jen sedět se založenýma rukama. Dva životy versus jeden. Samozřejmě, že to bylo správné! Mohl by žít s vědomím, že zkrátka jenom respektoval Kristianovu wiccanskou potřebu pro dobrou věc klidně i umřít. Kristian byl do prdele tak strašně odlišný od všech, které Riven znal, a největší kontrast představoval tváří v tvář jemu. Kristian byl totiž rovný a nezlomný a věrný, zatímco Riven byl vrbové proutí, které se libovolně ohnulo tím směrem, kde se mu to zrovna hodilo.  

Možná by bylo jednodušší, kdyby si Riven řekl: Ve skutečnosti je dobré zabránit mu v tom, aby obětoval život. Je to morální.  

Jenomže Riven nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak moc ho chce pro sebe. Navzdory všemu. A to nebylo ryzí a čisté, ale vlastně velmi nepřekvapivě čarodějné.  

Polkl slzy a otřel si tváře. Kdyby mohl, dal by přírodě sám sebe, směnil by svůj život za životy Rua a Katche. Ale Kristiana? Toho dát odmítl.  

Nehledě na to, že takové rozhodnutí doprovázela temnota, prázdno a velká bolest z pomyšlení, že tím ztratí bratra, Riven nemohl jinak. Bylo to spalující a silnější než cokoli, a jakmile to sám sobě připustil, ochotný později přijmout následky a třeba se i utrápit žalem, řekl velmi vyrovnaně: „Dobře. Chápu to. Klidně se pro ně obětuješ, ale nemůžu dovolit, aby to zašlo tak daleko. Musíme to ukončit.“ Znovu, tentokrát velmi rázně, otřel Kristianovi krev. „Katch, můj bratr…“ Krátce semkl rty. „Jestli si musím vybrat, tak si vybírám tebe. Proto s tím přestaň, Kristiane Nowicku. Miluju tě a žádám tě, abys přestal.“ 

Stáhl Kristianovy ruce, držel ho pevně za zápěstí.  

Zelené oči působily zmateně a Riven ty svoje krátce zavřel, načež na Kristiana znovu pohlédl a bolestně se pousmál. Dovolil citům, aby z něj vytryskly. Koneckonců to byl taky zvláštní druh moci. Nechal Kristiana nahlédnout do svého srdce.  

„Miluješ mě,“ zopakoval Kristian.  

„Ano,“ přiznal Riven unaveně. „Miluju tě víc než svět.“ 

A co je svět bez milovaného člověka? Nic než popel.  

Palcem obkreslil vytetované sigilium na Kristianově zápěstí.  

„Taky tě miluju,“ odpověděl Kristian pohnutě a tíha v jeho ramenou povolila. Najednou působil v tureckém sedu uvolněnější. Zhluboka se nadechl, vyprostil svoje ruce z těch Rivenových a zlehka Rivena odstrčil. Jeho tvář se zvláštně rozjasnila, stále byl velmi bledý, ale krev už netekla. Zasychala mu na obličeji.  

To, co následně udělal, nepůsobilo vůbec jako součást nějakého rituálu, ale spíš jako oslava. Jako kdyby radost z Rivenova vyznání najednou prýštila z každého gesta.  

Vzal Katche do náruče a políbil ho na hlavičku, načež ho k sobě přivinul. Schoval ho v náruči a kolébal se s ním a něco mu šeptal. Riven nezachytil jednotlivá slova, ale znělo mu to spíš jako povídání než zaříkání.  

Rozhodně však ne jako loučení.  

Přitom on ten konec přijal. Nijak se mu nelíbil, ale rozhodl se pro něj. Svět bez Kristiana neměl smysl a Riven rozhodně nebyl hrdina. Ale na tom nejspíš vůbec nezáleželo, protože i když nebyl hrdina, tak měl hrdinu. 

Kristian znovu políbil Katche na hlavičku a odtáhl se od něj právě ve chvíli, kdy havran pohnul křídlem. Nejdřív jedním a pak druhým, jako kdyby testoval, zda je to vůbec možné. Mléčný závoj korálkově černých očí zmizel. Katch zamrkal. Klapnul zobákem. Když ho Kristian opatrně postavil na zem, havran zavrávoral, nožky mu ujely do všech stran, ale zvládl to vyrovnat. Znovu klapl zobákem a nahlas zakrákal, nejspíš ve snaze ujistit se, že má pořád hlas.  

Byl to jeden z nejkrásnějších zvuků, jaké kdy Riven slyšel. Uvědomil si, že znovu pláče.  

Chtěl Kristianovi říct: Dokázals to!, ale selhal mu hlas.  

Katch vypadal, že se probouzí z dlouhého spánku, dělil se s Rivenem o svoje pocity, ale zpočátku to působilo zmateně, nekonkrétně. Jako kdyby si prostě jenom zkoušel vybavit život před Samhainem. Ale především s Rivenem komunikoval, tahle schopnost nezmizela! Ani příroda ji nemohla vymazat. 

S dalším zakrákáním svíčky zhasly, uhasil je jarní větřík, který se prohnal mezi stromy. Zatímco po Samhainu bylo naprosté ticho, tentokrát se zdálo, že příroda oslavuje, že je toho všeho součástí. Vedle Kristianových bosých nohou rozkvetla další sedmikráska.  

I když byla noc, Riven viděl Kristiana i Katche právě tak jasně, jako nic na světě. A Kristian mu připadal zatraceně nádherný, až se mu zadrhnul dech. S tím si taky uvědomil, že se Kristian velmi pomalu naklání k jedné straně, proto se k němu natáhl a chytil ho do náruče.  

Kristian se o něj opřel. „Na chvíli si… odpočinu,“ vydechl tiše.  

Riven ho políbil do zpocených vlasů a položil ho do trávy s tou největší něhou, jaké byl schopen. Potom ho pohladil, ujistil se o tlukotu srdce, o jeho dechu, a znovu ho políbil, tentokrát na tvář, kde měl Kristian zaschlou krev.  

Rituál byl u konce. Havran žil.  

„Katchi,“ řekl Riven konečně.  

Havran se mezitím stačil natolik zmátořit, aby k němu dohopsal, a Riven ho objal tak pevně, že si za to vysloužil jemné klovnutí. Rozesmálo ho to. Smál se, aniž přestal plakat. „Jsi v pořádku, jsi tady.“ Zmáčel slzami havranovo peří a usmíval se, zatímco se mu Katch otíral o tvář.  

Vnímal z havrana ryzí štěstí, které ho zaplavovalo od hlavy k patě. Katch poskakoval, zprvu nejisté nožky byly čím dál jistější, dováděl, válel se v prachu a divoce máchal křídly. A co bylo nejbáječnější, prýštilo z něj ujištění, že všechno dopadlo dobře. Podařilo se to. Měl odpovědi, jak zachránit Rua. Jejich plán vyšel.  

Vysílal k Rivenovi hromadu všetečných otázek, přihrál mu představu Rivena líbajícího Kristiana na tvář a něžně ho ukládajícího do trávy. Jako kdyby Rivena popichoval. Jako kdyby se ptal, jak je možné, že se toho tolik změnilo.  

Ale především si plnými doušky užíval, že je naživu.  

„Stále stejný,“ zamumlal Riven, ačkoli v tom nebyla vůbec žádná výtka. „Všechno ti řeknu. Ano, jsem v pořádku. Taky se mi po tobě stýskalo…“ Zabořil prsty do hladkého černého peří a vnímal, jak mu proti nim tluče drobné, ale silné ptačí srdce.  

Katch zničehonic poskočil a šťouchl do Rivena zobákem. 

„Příroda mě potrestala, protože jsem ti vzal život. Jsem v pořádku. Vážně. Nebyl jsem, ale… Proč se staráš o mě? To ty ses nechal hrdinně zabít. A vůbec, najez se, musíš mít hlad.“ 

Katch krátce, nespokojeně zakrákal. Nejspíš chtěl všechny otázky zodpovědět hned. Pak však přece jen jeho pozornost upoutalo jídlo. Nasoukal do sebe rozinku, usedl Rivenovi na nohu a bral si zrníčka z jeho dlaně.  

Riven v tichosti pozoroval, jak se láduje, a cítil přitom zvláštní podivné teplo. Lásku. Těkal pohledem mezi Katchem a Kristianem a volnou rukou Kristiana bezmyšlenkovitě hladil po zádech. Oslava Beltainu byla jednou z nejemotivnějších, co kdy zažil.  

Když se havran dosyta najedl, Riven vstal a velmi opatrně chytil Kristiana do náruče a nesl ho k chatě.  

Stále byl bosý a kráčel úplnou tmou, ale příroda by nejspíš za nic na světě nedovolila, aby s tím zázračným slunečním klukem škobrtnul. Napadlo ho, že sice nemá žádnou moc, ale zrovna teď jí drží hodně, a Kristian se k němu v ten moment přivinul a něco ze spánku zamumlal.  

„Spi,“ řekl Riven tiše. „O všechno se postarám. Uklidím svíčky. Donesu tě do postele a pootevírám okna, aby se ti dobře snilo.“ Pousmál se, když nad sebou uslyšel máchání křídel, jak Katch přelétal k chatě. Nedokázal se s těmi emocemi popasovat. Bylo jich moc a byly tak přespříliš dobré a intenzivní, že je nešlo propustit jinak než soustavným tichým pláčem.  

„Nechci, aby ti to stouplo do hlavy, ale jsi ten nejsilnější člověk, jakého znám, Kristiane, a moje láska k tobě je bezmezná.“ 

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥