Szabi

Dneškem všechno končilo. 

Noc před Beltainem spal Kristian doma. Bez Rivena. Ani ne tak proto, že by si od sebe potřebovali odpočinout nebo mezi nimi bylo něco špatně. Kristian prostě jen cítil, že by měl být sám. Nějak se popasovat se strachem a nervozitou. A Riven proti tomu taky nic nenamítal, bylo vidět, že i on si musí v hlavě všechno srovnat. Protože… 

Dneškem všechno končilo. 

Hned po probuzení si Kristian pokoušel vzpomenout, co se mu zdálo. Polovinu noci nespal, zíral do tmy, převaloval se a neustále se v myšlenkách uklidňoval a děsil. Bude to v pohodě. Jak by mohlo? To dokážeš! To nemáš šanci dokázat. Seš mocnej a už jednou jsi to zvládl. Jsi šílenec a nejspíš ti totálně kape na maják! Usnul kolem druhé a docela určitě se mu něco zdálo, jenže se nedokázal rozpomenout. 

Což mohlo být špatné znamení, ne? 

Díkybohu si pak u snídaně, když jedl chleba s mrkvovou pomazánkou, uvědomil, že se mu zdálo o králících. Sice následně nedokázal najít snář, ani kapesní, ani velký encyklopedický, ale došel k názoru, že malí, nádherní, roztomilí a huňatí králíčci nemůžou znamenat nic špatného. A to mu trochu zvedlo náladu. 

Když odcházel z domu, celá rodina na něj čekala nastoupená u dveří, aby se s ním rozloučila. Kristiana to vyděsilo, bylo to skoro jako poslední loučení před cestou do války, proto chtěl zapadnout zpátky do pokoje a přes dveře na ně hulákat, ať okamžitě zmizí, tohle opravdu nemá zapotřebí, jenže máma na něm rozpaky poznala, chytla ho za ruku a přitáhla ho k sobě. 

„Tohle je pro tebe velký den. A i když nevíme, o co přesně jde, budeme na tebe myslet,“ spustila a působila dojatě. „Jako by to bylo teprve včera, co jsme se s tvým tátou chystali na Beltain.“ 

„Mami, teď opravdu není potřeba vzpomínat na den, kdy jste ho počali,“ vzdychla Kloe. Ve vyrovnané řadě stála jako poslední, ale už teď vypadala, že toho lituje a že by nejraději byla kdekoli jinde. 

„Co je počali?“ vypískla Hazel. 

Máma Kloe i Hazel ignorovala a pohladila Kristiana po vlasech. Následně mu do ruky vrazila malou zavařovačku. „Naplnila jsem ji fenyklem, řebříčkem, rozmarýnem, skořicí a levandulí a zalila černým voskem. Na ochranu.“ 

„Děkuju,“ usmál se Kristian. Cítil ze sklenice máminu moc, a když si ji schoval do kapsy, měl dojem, že ho hřeje. „Budu v pořádku. Nemusíš mít strach.“ 

Na to už máma nic neřekla, jen přikývla a poodstoupila.  

Na řadu přišla Hazel. Ta se na něj chvíli dívala – bylo jasné, že vůbec nechápe, proč se loučí –, než se rozhodla zarecitovat básničku. Bylo by to skoro dojemné, kdyby na konci nedodala, že je ta básnička pro prince a jestli by mu ji mohl Kristian předat. 

Táta ho pevně objal, taky překvapivě dojatý, a řekl, že sice moc nerozumí tomu, co dneska chystá, ale že ho má rád a doufá, že si to náležitě užije. Následně ho šťouchl pěstí do ramene a uchechtl se. „Už je z tebe velkej chlap.“ 

Kristian se snažil usmívat, ale tak nějak si nebyl jistý, jestli si táta náhodou nemyslí, že ho čeká stejný, nebo minimálně dost podobný Beltain, jako on kdysi prožil s mámou. Protože pokud ano, tak by to znamenalo, že mu právě řekl, aby si to náležitě užil, což… bylo prostě příšerně divné. 

Asher čekal překvapivě klidně, pohupoval se v kolenou, mlčel a koukal před sebe, než na něj přišla řada. Teď jen vzhlédl, ušklíbl se a nastavil pěst, aby si s ním brácha ťukl. Když to Kristian udělal, Asher zahlásil: „Tě pééro!“ a rozchechtal se. Následně se zdálo, že tím pro něj loučení skončilo, už byl v půlce chodby, ale poté si na něco vzpomněl a doběhl zpátky. „Kromě lidožravých králíků,“ zamumlal a zasněně vzdychl. „Toho si jednou pořídím.“ 

Na chodbě už byla kromě nich jen Kloe, která se zamračila a rozhodila rukama. „Jak to jako myslíš?“ 

Asher jí neodpověděl, jen pokrčil rameny a běžel pryč. 

„To bylo divný,“ pronesla a kroutila hlavou. Až teď si Kristian všiml, že má na sobě běžecké oblečení a obuté botasky. „Popadni věci a jdeme. Doprovodím tě k lesu.“ 

Kristian vzal batoh a společně vyšli do nádherného, teplého a slunečného dne. „Asherovi se projevují první schopnosti,“ řekl a sebral ze země malý kamínek. Byl tak maličký a dokonale kulatý, že vypadal spíš jako kulička. 

„Proč myslíš?“ 

„Kvůli těm králíkům. Dneska v noci se mi zdálo o králících a napadlo mě, že by to mohlo být dobré znamení, že králíci přece nemůžou znamenat nic hrozného. Myslel jsem na to u snídaně, ale nahlas jsem to neřekl, takže to musel nějak… vycítit.“ 

Kloe znechuceně nakrčila nos. „No měl pravdu. Lidožravé králíky bych za dobré znamení rozhodně nepovažovala. Panebože, jestli bude mít schopnosti, tak to je konec. Proč zrovna já musím mít za bráchy takové trotly?“ zamručela, ale způsob, jakým to pronesla, jasně naznačoval velkou lásku. Najednou popadla Kristiana za ramena a přitáhla ho k sobě. „Jestli je to, co děláš, nebezpečné a tobě se něco stane, tak přísahám bohu, že Rivena zabiju, pak donutím Ashera, aby jeho rozkládající se mrtvolu vykopal, a nechám na něm hodovat lidožravé králíky.“ 

I když to znělo opravdu výhružně, musel se Kristian usmát. „To mu mám vyřídit? Společně s básničkou od Hazel?“ 

„No klidně,“ pokrčila rameny. 

Došli na kraj lesa, kousek od vysokých borovic, a sehraně zastavili. Kloe v běžeckém oblečení několikrát poskočila, ale pak jí nejspíš přišlo zvláštní se protahovat během loučení, proto zastavila a překvapivě vážným hlasem pronesla: „Jak poznám, jestli se něco nestalo? Jak mám poznat, že potřebuješ pomoct? Že bych měla… já nevím, tě hledat? Vědí aspoň Iris a Spencer, co a kde vyvádíš?“ 

Kristian okamžitě cítil výčitky, když přišla řeč na nejlepší kamarády. „Vlastně ne. Oni do tohoto světa nezapadají. Patří do té nečarodějné a newiccanské části. Nemá smysl je do toho zatahovat, stejně by to nedokázali pochopit,“ řekl a společně s tím přišlo poznání, že to tak doopravdy je. Celý život se jim snažil vysvětlit, kdo je, a rozčiloval se, když mu nevěřili. A teprve teď pochopil, že to tak má být. Iris a Spencer představují spojení se světem, kam by se mu bez nich špatně hledala cesta. Díky nim si připadal normální a nechtěl to měnit. 

Až tohle skončí, půjdou spolu na oběd do bistra a pak to vezmou do kina, kde se přecpou sladkostmi. Se Spencerem vyřeší, proč cestování časem v žádném filmu nedává smysl, a s Iris proberou nové drby ze školy. 

Jenže se zdálo, že tohle vědomí Kloe příliš nepomáhá, proto malý kamínek, který před chvílí našel, pevně sevřel v dlani a uložil do něj kouzlo. Následně ho podal sestře. „Na. Vem si ho. Pokud se mi něco stane, ten kamínek praskne. A ty budeš vědět, že potřebuju pomoct.“ 

„Skvělý,“ zamručela Kloe. „Takže pokud ten šutr praskne, mám se vydat někam do temného lesa a pomoct ti. I když vlastně nemám jak pomoct, protože jsem k ničemu.“ I tak si ale kamínek vzala a schovala ho do kapsy. 

Kristian upřímně přemýšlel, co by jí na to měl odpovědět. Konečně se mu otevřela, konečně řekla to, co jí vždycky vadilo. Že on moc má, navíc obrovskou, a na ni nic nezbylo. Ani malé snítko. Jenže zároveň teď neměl čas to s ní řešit a rozebírat. Neměl čas se šťourat v jejích nejistotách, když se doslova brodil po kolena ve svých. 

Z lesa na něj volala ohromná síla, tak velká, že by mu mohla rozdrtit kosti na prach, a víc než kdykoliv teď pod oltářem vnímal Katchovo čekající tělo. Jako tenkrát, když ho něco táhlo na asfaltku mezi dvěma lesy, k chrobákovi. 

Proto, i když mu z toho nebylo dobře, zamumlal jen: „Ten kámen nepraskne. Budu v pořádku. Zítra přijdu domů a všechno se vrátí do starých kolejí.“ Na jednu stranu v to doufal, ale zároveň se toho okamžiku děsil. 

Kloe přikývla – nešlo poznat, co zrovna cítí, v obličeji byla dost nečitelná – a společně s tím řekla: „Tak mi pak zavolej, až bude po všem. Nebo aspoň napiš na messenger, ty jeden satanisto.“ Šťouchla do něj a ukročila dozadu. Z kapsy vytáhla sluchátka, byla připravená se rozběhnout, takže Kristian musel zareagovat rychle. 

„Běhno!“ vrátil jí to. 

Kloe naklonila hlavu na stranu. „Běhno? Ale no tak, brácha, tohle byla slabota.“ A pak se rozběhla, čímž mu sebrala příležitost něco odseknout. 

Bezva. Starší sestry jsou fakt osiny. Ale ne ty, co leží na zemi a nikoho si nevšímají. Jsou ty osiny, co se s radostí zabodnou do bosých chodidel. Kristian počkal, dokud nezaběhla za roh a on se na ulici neocitl úplně sám, a teprve potom se konečně vydal do lesa. Skoro okamžitě zmizel mezi stromy. 

*** 

Riven v chatě nebyl. Kristian okamžitě propadl panice. Nejprve předpokládal, že Rivena pozřel les, aby jim zabránil ve vykonání rituálů. Nebo ho spolkla zem. Nebo v náměsíčném stavu odešel k měsíčnímu jezírku a utopil se. Nebo… No a dál se Kristian v hrůze nedostal, protože si na stole všiml lístečku, na kterém stálo: Potřeboval jsem si skočit pro poštu, za chvíli jsem zpátky. 

Kristian úlevně vydechl. Poštovní schránky byly pro všechny chaty na konci příjezdové cesty. Takže vážně kousíček, a jelikož Kristian k chatě dorazil přes les a ne po asfaltce, museli se prakticky minout. 

Tady někde si Kristian začal uvědomovat, že se dneska bude pohybovat na hraně lehké nervozity a šílenství. Občas přepadne na jednu stranu, občas na druhou – sám nevěděl, která jeho část nakonec převáží. Věřil ale, že pokud bude něco dělat, soustředit se na malé úkoly, zvládne to. Proto začal velmi pomalu na úplně stejná kolečka krájet pomeranče, limetky a citrusy. To všechno pak hodil do karafy, přidal mátu, kostky ledu a vodu. Limonádu postavil na stůl a plynule přešel k chystání guláše. 

Guláš na Beltain sice nebyl ten nejlepší pokrm, už kvůli horku – Kristian by si mnohem raději dal nanuk –, ale jedli ho na Samhain, proto se rozhodli ho uvařit znovu, podle úplně stejného receptu. Takže bylo potřeba nakrájet hodně kořenové zeleniny a řepy. 

Chtěl začít s řepou, ale než ji stihl nakrojit, vešel do chaty Riven. „Jsem doma,“ prohodil, automaticky zamířil ke Kristanovi a vlepil mu pusu. 

Před pár dny se tady v té místnosti pohádali a Kristian si stále pamatoval, jak se Riven ve vzteku svěřil s tajemstvím, které… Kristian pořád nevěděl, jak se k němu postavit. Někdy pro něj bylo Rivenovo chování těžko pochopitelné, nebo možná chování čarodějů obecně, ale poslední dny mu stále více docházelo, že… Riven by pro své milované udělal všechno, byl to ten nejhodnější a nejlaskavější člověk na světě, který klidně vzkřísí mrtvé, pokud neexistuje jiná možnost (nebo k tomu přiměje někoho jiného). Jenže jakmile šlo o ostatní lidi, o lidi, které Riven nemiloval, tohle se v něm někde vytrácelo. Kristian si byl téměř jistý, že pokud by byla situace obráceně a on přišel za Rivenem a prosil ho o oživení havrana, aby tím zachránil život Asherovi, nebo Kloe, nebo Hazel, pravděpodobně by odešel bez pomoci. 

Čarodějové evidentně bojují a starají se, jen když jsou do toho zapojeny city. Jakékoli. Klidně i ty špatné. 

Ze začátku se Kristian za tohle na Rivena zlobil, jenže postupně všechno zlé odplouvalo a s tím se v Kristianovi rozpínalo čím dál větší pochopení. Navíc byl zoufalec, protože ze sebe nemohl setřepat pitomé přání, aby byl jedním z těch milovaných, kvůli kterému stojí za to obětovat cokoli. 

Nemluvil o tom a docela určitě o tom ani nikdy neplánoval mluvit, ale sám před sebou to nemohl ignorovat. Bylo mu jedno, že nějaké čarodějce ublížil tak, až zvládla vyčarovat prokletí. Bylo mu jedno, že kdyby k tomu prokletí nedošlo, pravděpodobně by se nikdy nezměnil, byl by pořád arogantní sobec, prostě jen chtěl, aby… 

Nebylo to přece tak překvapivé, ne? Ani bláhové. Ani pošetilé. 

Nebo bylo? 

Mohl si přát, aby ho Riven miloval? 

„Kristiane?“ 

Kristian sebou trhl a uvědomil si, že už nějakou dobu kouká na jedno místo na stěně, kde nic není, takže musí vypadat jako idiot. „No?“ dostal ze sebe a zatřepal hlavou. 

„Pokaždé, když jsem měl sex, měl jsem ochranu,“ pronesl Riven, jako by navazoval na nějakou předešlou konverzaci. Společně s tím podal Kristianovi obálku. Byla roztržená, takže už ji po cestě od schránek otevřel. „Přišlo mi to správné. Můžeš to brát prostě jenom jako takové gesto.“ 

Na obálce zůstaly červené fleky od řepy. A na papíře s výsledky následně taky. Kristian to zapatlal úplně celé, ale nejspíš na tom vůbec nezáleželo, protože nešlo o nic, co by si člověk na delší dobu schovával. Šlo totiž o… no o to gesto, přesně jak říkal Riven. A bylo to krásné gesto, které Kristiana upřímně dojalo. Koukal totiž na Rivenův negativní výsledek na pohlavní nemoci. 

„Vau! To je od tebe pozorné a hezké. Děkuju,“ usmál se. Připadal si trochu hloupě, že on sám na nic z tohoto nemyslel, evidentně byl vážně nezkušenej pitomec. 

Ani lubrikant ho nenapadlo koupit. Ten taky domů přitáhl před dvěma dny Riven, postavil ho před Kristiana a oznámil, že ano, opravdu sehnal levandulový lubrikant. 

Než tohle všechno Kristian zpracoval, odložil obálku a umyl si ruce od řepy (což zas tak moc nepomohlo, pořád je měl červené, jako by právě někoho zavraždil), Riven zatím vypil velké množství limonády a svalil se na gauč. 

„Jsi z toho nervózní?“ napadlo Kristiana a taky si sedl na gauč. Nejistě pohladil prošívanou deku a připadal si jako mimozemšťan. „Nemyslím ze samotného rituálu. Z toho jsme nervózní oba. Ale myslím ze sexu se mnou.“ 

Ze sexu se mnou! 

Kristian nečekaně vystřelil zpátky na nohy a vjel si prsty do vlasů. „Ježišmarjáááá,“ zaúpěl, „já dneska budu mít sex!“ 

Samozřejmě to věděl, už s tou myšlenkou vstával a snídal a procházel lesem a krájel citrusy na kolečka, ale on… právě koukal na toho nejkrásnějšího kluka na světě a ten kluk, ten nejkrásnější kluk na světě, se ho bude už za pár hodin dotýkat. Totiž, dotýkání by samo o sobě nemusel být problém, ale on se ho bude dotýkat na místech, kde… Kristian vyděšeně polknul, poskočil, kousl se do rtu a poskočil znovu. Do háje rybízového, to snad nemohl přežít! 

Riven chvíli sledoval, jak mu po kuchyni hopsá vyjukaný wiccan, než se pro něj natáhl, chytil ho za boky a stáhl ho k sobě na klín. „Už ani nerudneš, když říkáš sex. To je pokrok.“ Oběma rukama ho pevně objal, kdyby snad chtěl Kristian v zoufalství sjet na zem nebo v hysterii vyskočit na strop. „Všechno bude v pořádku, Kristiane. Jde nám to spolu, ne?“ 

„Jo, to asi jo,“ vydechl Kristian a zkusil se zhluboka nadechnout. Že by ho to nějak uklidnilo, se říct nedalo, ale aspoň už neměl tendenci si škubat vlasy. „Vážně z toho nemáš ani trochu strach? Co když budu fakt špatnej? Co když mě to bude bolet a pokazím tím celý rituál? Žádná erotická magie se neuvolní a bude to prostě jenom hodně špatný.“ 

Riven povytáhl obočí. „Na co mám odpovědět nejdřív?“ 

Vlastně existovala jedna zásadní otázka. Ta, která pro teď Kristiana mohla nejvíc ukonejšit, i když byla hodně povrchní. Trochu se za ni styděl, ale ne zas tolik, aby ji nepoložil. „Líbím se ti?“ 

„Poznáš, kdybych ti lhal, že ano?“ 

Kristian se zadíval Rivenovi do očí, na jeho auru, na jeho schoulenou moc a přikývl. Asi by poznal u každého člověka na světě, kdyby se mu pokusil lhát, ale stálo ho to určitou pozornost, kterou nechtěl obětovat. A tak většinou lidem raději důvěřoval. U Rivena to ale bylo jiné. U něj… Jemu věřil opravdu hodně a zároveň na něj byl tak zvláštně napojený, takže bylo snadnější odhalit lži a tajemství. 

„Líbíš se mi,“ oznámil Riven bez zaváhání. „Vzrušuješ mě. Děsí mě, že se něco pokazí během rituálu, že to nevyjde a Katch a Ru…“ Zavrtěl hlavou. „Sex s tebou mě naopak uklidňuje. Nedovolím, aby tě to bolelo. Udělám to správně. Udělám všechno pro to, aby sis to dokázal užít. Navíc máš vážně hezký zadek,“ ušklíbl se. 

A všechno, co řekl, byla pravda. 

Kristianem se rozlilo příjemné horko, takže si byl téměř jistý, že má rudé tváře. Šťouchl do Rivena a zaculil se. „Ty seš ale milovník. Dobrá odpověď.“ 

*** 

Všechno kolem žilo. Kristian cítil, jak les pulzuje a září. Beltain byl svátek oslavy života, tvořivá síla Země se projevovala všude kolem a prostupovala i Kristianem. Ten pocit byl opojný a naplňující. Někdy si říkal, že kdyby nebyl vázaný k lidskému světu, nechal by se tím vším pohltit. Klidně by si lehl na rozkvetlou louku, zavřel oči a počkal, než by se rozplynul. Nebo splynul. Občas se přistihl, že se mu taková představa líbí. 

Beltain byl jeho svátek, jediný den v roce, kdy měl dojem, že ví, kdo je a kam patří. Jediný den v roce, kdy smysl bytí cítil – v konečcích prstů. A možná stačilo, aby se jen natáhl, zašmátral před sebou a tajemství života by bylo u něj. Konečně by všechno pochopil. 

Jenže měl strach, tohle bylo něco, co nesměl udělat, protože by pak cesta zpátky už nemusela existovat. Dneska ho však poprvé v životě napadlo, že by to fakt udělal. Udělal by to. Natáhl by ruku, nechal všechno proudit a… 

Vrátil se v myšlenkách zpátky do chaty. K plotně, k pomalu probublávajícímu guláši a k Rivenovi, který na jídelní stůl vyskládával věci, které budou během rituálu potřebovat. Vypadal soustředěně a legračně. Soustředěně, protože neustále krčil nos, a legračně, protože… neustále krčil nos. 

Kristian si ho chvíli prohlížel, než se raději vrátil ke guláši a naposledy ho zamíchal – dvakrát doprava a dvakrát doleva. Následně pokýval hlavou a oznámil, že je s vařením hotový. A s pečením taky, jelikož vypnul troubu a vytáhl hotovou a nádherně vonící bábovku. 

Zbytek odpoledne strávili venku. 

Nejprve šli na procházku do lesa a sbírali všechno, co jim padlo do ruky, a Riven z nějakého důvodu trval na tom, že každý bude mít svůj košíček. Kristian se asi dvacetkrát zeptal proč, proč nemůžou mít jeden košík a sbírat věci na oltář spolu. A Riven dvacetkrát velmi trpělivě odpověděl, že brzy uvidí a že tak úplně nesbírá věci na oltář. 

A k čemu teda? 

Uvidíš… 

Po chvíli, když Kristian letmo zahlédl obsah Rivenova košíku, začalo mu to pomalu docházet. A měl pravdu, sotva se totiž dostali na louku a sedli si spolu do trávy, Riven celkem zkušeně vytvořil nádherný a překvapivě komplikovaný věnec z lučního kvítí a větviček. 

Jakmile ho dopletl, podal ho Kristianovi. Ten si ho dlouho a nevěřícně prohlížel. Ještě nikdy na Beltain věnec neměl – většinou ho nosily ženy a dívky, malá Hazel ho loni dostala, ale ta z toho neměla zatím pořádně rozum a po chvíli ho někde venku ztratila. Tak jako tak Kristian věnec neměl a vlastně ho ani nenapadlo nějaký chtít. 

Dokud ho nedostal od Rivena a nebyl to ten nejkouzelnější věnec. „Ten je pro mě?“ zeptal se úplně hloupě, protože pro koho jiného by asi tak byl? A proč by mu ho Riven jinak dával? 

„Pro tebe,“ přikývl Riven a počkal, dokud si ho Kristian nenasadil. A pak si ho nějakou dobu prohlížel a usmíval se. „Sluší ti,“ oznámil a odvrátil zrak. Nebo možná neodvrátil, třeba jen viděl něco v trávě, nebo to pro něj skončilo a kontroloval, kde má košík, nebo… Těch možností byla spousta, ale Kristian si stejně myslel, že pravý důvod zná. Těsně předtím, než Riven uhnul pohledem, na jednu malou vteřinu Kristian zahlédl dojetí. Nebo možná něhu. Prostě něco velmi vřelého a všeobjímajícího. 

Kristian by se na místě nejradši rozplynul, ne proto, aby našel smysl života, ale proto, že byl do háje, u trojné bohyně, panenko skákavá, tak příšerně šťastný a nervózní zároveň, že ho nenapadlo nic jiného, co v daný okamžik dělat, než… se rozplývat. A usmívat. 

No fakt. Usmíval se celý zbytek dne. Když se vrátili, nachystali a ozdobili oltář, donesli svíčky, krystaly, bylinky, nádobí… Usmíval se celou dobu, co Riven přinášel věci z domu do pentagramu a aranžoval svíčky s vyřezaným sigiliem. Usmíval se, když šel do sprchy, aby se před rituálem připravil, respektive aby byl připravený na sex – tady ho smích trochu přešel – ale když byl hotový a znovu si nasadil věnec na hlavu, úsměv se vrátil. 

Usmíval se dokonce, i když šel na chvíli k hrobečku chrobáka. Věděl totiž, že se brouk má dobře, že je v bezpečí a měl krásný život. 

No a pak… pak byl najednou večer a Riven se na něj podíval způsobem, který jasně naznačoval: Jdeme na to? 

Po půlroce. Tolik příprav. Dneškem to všechno končilo. 

Kristian přikývl a vešel do pentagramu, aby Riven mohl zapálit svíčky. V tu chvíli úsměv zmizel a nahradila ho příšerná nervozita. Rozhlédl se kolem sebe. Magie kolem něj proudila v obrovských vlnách.  

Beltain byl tady. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥