Szabi

Riven sledoval, jak Kristian odchází a proplétá se mezi lidmi, a rozmrzele ho napadlo, že je to tak trochu déjà vu. Naposledy ho takhle viděl odcházet během Ostary, kdy se Kristianova moc začala probouzet, ačkoli tenkrát v tom ani zdaleka nebylo tolik razance. Pokud by mělo naštvání nějakou podobu, viselo by nad Kristianem jako obrovský bouřkový mrak. A blesk by dramaticky ukazoval přímo na Rivena.

V jednu chvíli to mezi nimi bylo úplně v pohodě, ale pak ta šejdířka poukázala na to, že má Riven tajemství, trefa, každý má tajemství, a všechno se překlopilo. Kristian byl očividně tak mocný, že dokázal vycítit, že mu Riven, ten čarodějnej zmetek, opravdu něco neříká. Něco velkého a zásadního.

Což bylo tak strašně absurdní!

A taky to byla pochopitelně pravda. Riven ovšem nelhal, když tvrdil, že nic z toho, co skrývá, nemůže Beltain ovlivnit. I kdyby se měl přiznat k něčemu fakt hrůznému nebo ukrutně trapnému, udělal by to, jestliže by věřil, že jim to pomůže přivést Katche zpátky a dotáhnout celou věc do zdárného konce.

Pokud by na to nikdo neupozornil a nepředstíral, že to vyčetl z kusu broušeného skla (věštění tímto způsobem byla vážně nejasná, možná dokonce nešťastná disciplína), Kristiana by ani nenapadlo pátrat nebo Rivena z něčeho podezírat. Ale teď už to nešlo zvrátit. Kristian se od toho nejspíš nedokáže oprostit, což bylo frustrující, až to skoro vypadalo, že mu to Riven vážně bude muset říct, a to… si nedokázal představit. Už tak byl v jeho očích zmetek, navíc čarodějnej, a představa, že vytáhne ještě tohle, ho děsila. Co když mu Kristian nebude věřit a během Beltainu se mu neodevzdá? Ale krom toho, že to vnímal z ryze praktického hlediska, za každou cenu se držet plánu, ucítil ještě jiný strach – na jazyku chutnal jako štiplavá pachuť přezrálých šípků.

Strach, že by ho Kristian viděl jinak.

Odkdy mu tolik záleželo na tom, jak ho ten kluk vnímá? Nakonec i označení, že je zmetek, zabolelo.

Riven přimhouřil oči a dál zíral směrem, kudy Kristian odešel, ačkoli už ho pochopitelně dávno nemohl vidět. Teprve tehdy začal pociťovat silné podráždění, které postupně narůstalo. Jak si Kristian vůbec mohl dovolit soudit ho? Jak mohl být tak zatraceně vlezlý, že se pokoušel nacpat i do těch nejhlubších zákoutí jeho mysli?! Kdyby Riven bytostně nevěřil v jeho až heroickou potřebu konat dobro, možná by Kristiana dokonce podezíral, že ho očaroval. Wiccan. Očaroval. Jo, to byl opravdu oxymóron.

Potřásl hlavou a napadlo ho, že by možná nebylo od věci vrátit se za Drusilou a hezky od plic jí vysvětlit, že není žádná věštkyně a nemá ani tolik moci, co by se za nehet vešlo. Třeba by se mu ulevilo. Rozhodně potřeboval upustit páru a to celkem rychle.

„Nechceš jít na řetízkáč?“ ozvalo se vedle něj zničehonic. A když za tím hlasem otočil hlavu, první, čeho si všiml, byla zlatavá barva vlasů a Dmitryho neutrální, skoro nicneříkající výraz, s jakým Rivena pozoroval, což se vzápětí překlopilo v lehký úsměv.

„Cože?“ zeptal se Riven zmateně.

Dmitry pokrčil rameny. „Jestli nechceš jít na řetízkáč. Yves tam jde s Clémentine, Warrickovi se dělá blbě a ostatní někam zmizeli. A já mám kolotoče fakt rád.“ Vrazil ruce do kapes sportovní bundy s logem školy.

Po tom, co na sebe s Kristianem štěkali, Rivena představa, že se jde povozit na kolotoči, upřímně pobavila. Dokonce tak, že se zasmál. Vlastně si ani nepoložil otázku, jestli se vydat za Kristianem a zkusit mu znovu vysvětlit, že je to tajemství vážně, ale jako opravdu, úplně miniaturní a zanedbatelné, a že by to měl Kristian rozhodně nechat plavat. Tak jako tak se to ještě neuzavřelo a Riven věděl, že se k tomu budou muset dřív nebo později vrátit. Sotva na to pomyslel, už teď ho to vysilovalo. A příchuť strachu, co si asi tak Kristian pomyslí, mu rozhodně nedělala dobře. Proč tím pádem celou mizérii neoddálit?

„Rozhodně,“ přikývl. „Řetízkáč je přesně to, co zrovna teď potřebuju.“

Propletli se davem kolem stánků k velkému kolotoči, u kterého se už z dálky tísnila spousta lidí, převážně dětí. Cestou minuli věštecký stánek a Dmitry prohodil: „Ježiš, věštění z koule. Taková píčovina.“

Těžko říct, jestli si prostě jenom všiml Rivenova kyselého výrazu, s jakým pohlížel na vývěsní ceduli, a zkusil ho tak nevědomky podpořit, ale Rivena to každopádně potěšilo. Ačkoli, kdo ví, jaký názor by měl Dmitry na výklad tarotových karet nebo čtení z čajových lístků.

Stoupli si do řady, čekali na vstupenky a Riven se rozhlížel kolem. Napadlo ho totiž, jestli Nowick náhodou po cestě do chaty neztratil svůj bouřkový mrak a nerozhodl se vrátit, v ideálním případě s pořádnou omluvou. Ale to se očividně nestalo.

Všude byl hluk, spousta veselí a lidé mluvili jeden přes druhého. Nějaká holka před Rivenem zrovna vykládala kamarádkám: „… malej spratek kope díru, a když jsem šla kolem, zeptal se, jestli nechci pohřbít.“ A jakmile se přes ni vyklonil, všiml si, že na začátku fronty postávají Clémentine a Yves, kteří se na sebe culili. Clémentine vypadala jako ta nejspokojenější mandarinka na světě.

Dmitry si jich taky všiml a zachmuřil se.

„Nechceš jít radši, já nevím, rozbíjet kladivem vejce nebo střílet vzduchovkou do těch plastových maket?“ zeptal se Riven celkem empaticky. Už nějakou dobu totiž věděl, že Dmitry chová ke Clémentine hlubší city, než by se slušelo. Ne že by ohledně toho něco podnikal. Většinu času se tvářil, jakože o nic nejde, ale někdy ten smutek prosákl ven a on se nedokázal ubránit povzdychnutí, když Clémentine svými dlouhými prsty obírala psí chlupy z Yvesovy mikiny.

„Ne, to je v pohodě. Přeju jim to,“ řekl Dmitry vážně. „Jsme kamarádi už dlouho a nikdy bych…“ Odtrhnul od nich pohled, když mu došlo, že řekl víc, než plánoval. „Co ty a Nowick?“ odvedl radši řeč. „Kde vlastně je?“

„Trochu jsme se nepohodli,“ pokrčil Riven rameny. A když si uvědomil, že Dmitry nejspíš čeká na nějaké vysvětlení, mávl nad tím rukou. „O nic nešlo. Myslí si, že před ním mám tajemství.“

„Každý má tajemství,“ opáčil Dmitry klidně a Rivenovi se zalíbilo, že je na jeho straně. Jenomže Dmitry si to pak chtěl očividně pokazit, jelikož dodal: „Ale když jsou lidi ve vztahu, tak by si měli říkat všechno. Táta měl před mámou spoustu tajemství a myslím, že i kvůli tomu se rozvedli.“ Nebyla v tom žádná výrazná lítost, a pokud jo, Dmitry se z toho rychle oklepal. „Hele, lístky kupuju já, jo? Ty pak můžeš zaplatit to rozbíjení kladivem nebo cos to říkal.“

„No třeba,“ přitakal Riven. Koukal na Dmitryho a přemýšlel o jeho slovech. Dřív by ho nejspíš napadlo: podělané problémy jiných lidí. Jenomže teď mu z toho bylo zvláštně smutno. Změnil se. A bylo to v důsledku času, který trávil s Kristianem, jeho vlivem, jeho přítomností, jeho vnímáním světa. Šlo to ruku v ruce s faktem, že Rivenovi záleželo na tom, co si o něm Kristian myslí, a to se mu vůbec nelíbilo. Ne, ani trochu se mu to nelíbilo.

Doufal, že mu řetízkáč pomůže, aby se v tom všem trochu zorientoval a byl pak připravený Kristianovi snáz čelit, ale spíš jako kdyby se do toho ještě víc zamotal.

***

Do chaty dorazil zhruba o dvě hodiny později a těšil se, až si udělá bylinkový čaj, protože měl v puse totální sladko. Dal si totiž s Dmitrym silnou sladko-kořeněnou limonádu z rybízu a byť v ní nebyl vůbec žádný alkohol, měl dojem, že mu to trochu stouplo do hlavy. A Dmitry se pak rozhodl, že ho doprovodí, došel s ním až na půl cesty a celou dobu mluvil o škole, což bylo vlastně fajn, jelikož Riven tím pádem nemusel vytahovat aplikaci, která by ho k chatě dovedla. Poslední dobou ji sice používal zřídka, příroda už se ho za každou cenu nesnažila zmást, nebo si prostě navykl pohybovat se po pěšině i bez toho, aby používal svoji moc, těžko říct. Mimochodem, tentokrát pochyboval, že kdyby se ztratil, Kristian by pro něj bez okolků došel.

Teda bez okolků možná jo, ale bez keců už ne.

Riven zůstal stát na verandě, protože mu hlavou proletěla myšlenka, co ho tam uvnitř asi čeká. Moment, který tolik odkládal a snažil se před ním ukrýt hned na několika atrakcích, byl tady. Ale nemohl se tomu vyhýbat věčně, jelikož představa, že stojí na verandě tak dlouho, než se šero změní ve tmu, než jeho podrážky bot srostou s dřevěnými prkny a než ho začne ohlodávat nejrůznější hmyz, byla jen o něco méně lákavá než se svěřit.

Nakonec nemělo cenu otálet. Vzal proto za kliku a vešel dovnitř, do útulného tepla místnosti, která voněla jako bylinky a květy, a zběžně se rozhlédl – Kristian seděl na gauči a civěl do nějaké tlusté bichle – načež zamířil ke konvici a začal chystat čaj. Hezky pomalu a rozvážně a zkoušel přitom ignorovat, jak se příjemné prostředí pozvolna mění v pořádné dusno.

Zatímco cpal bylinky do sítka, cítil na sobě Kristianův upřený pohled. Kristian se ani nenamáhal otáčet stránky a předstírat, že doopravdy čte. Ne, neměl ani dostatek slušnosti, aby nechal ten svůj bouřkový mrak venku.

Riven si odfrknul a s třesknutím hodil sítko do hrnku.

Byl to ale Kristian, kdo promluvil první. Nechal knihu knihou a postavil se na gauč, stále bosý, a trochu na tom gauči péroval, nejspíš aby byl vyšší. Mračil se, jako kdyby zjistil, že se s okamžitou platností většina sabatů ruší a po Beltainu bude zase Samhain. „Takže?“ zeptal se rázně.

„Takže co?“ opáčil Riven a zády se opřel o linku.

„Takže mi konečně řekneš, co tajíš? Neptal bych se na to, kdyby to nesouviselo s Beltainem, ale ono to s ním souvisí, tím pádem mám právo to vědět!“ Nepůsobil zrovna mile a brčálově zelené oči připadaly Rivenovi temnější než kdykoli jindy. Krásné. Ale temnější. Jako ten nejsytější mech, který obrůstá to nejmagičtější místo uprostřed lesa a…

Jestli něco Rivena namíchlo ještě víc, tak to, jak se v duchu dojímal nad Kristianovýma očima. Všechno to souviselo s jednou jedinou věcí. S tím, že Kristian byl… tak moc Kristian, ačkoli to možná nedávalo smysl. „Vážně jde o Beltain?“ zamumlal Riven protivně. „Nejde prostě jenom o to, že máš potřebu strkat do všeho nos? Tím spíš, když se to týká mě.“

Kristian překvapeně zamrkal. „A tím jako naznačuješ co? Že jsem tebou posedlej? Že tě chci mít pod kontrolou? No jasně, celou dobu je to vlastně tak, že já dolízám za tebou, ne?“ Zněl jedovatě, jako pořádně naštvaný břečťan se šlahouny, které se ze všeho nejvíc toužily omotat Rivenovi kolem krku. Díky tomu Riven poznal, že zasáhl, kde chtěl. Fakt, že se Kristianovi líbil od prvního momentu, byla trefa do černého, bylo to něco, ohledně čeho Kristian stále reagoval poněkud emotivně, obzvlášť když to Riven vytáhl zničehonic jako ten nejlepší argument. Jako divokou kartu.

Jako kdyby Kristian řekl: Mám krále!

A Riven na to: Ale já mám žolíka. Líbím se ti.

Dobře, možná to nebylo úplně fér, takže když Riven znovu promluvil, zněl smířlivěji. „Podívej, nejde o nic důležitého. Nejde o nic, jasné? Prostě je to něco, o čem nechci mluvit, a ty mi musíš věřit, že to rituál nijak neovlivní.“

„Samozřejmě, že ovlivní!“ vyjel Kristian. „Protože na to budu celou dobu myslet.“

A tohle je jádro pudla, napadlo Rivena a pak se krátce seknul na tom, proč se říká pudla. Proč vůbec takové rčení existuje v souvislosti se psem. Zatřepal hlavou a skoro až násilím vrátil svoji mysl do přítomnosti. Nebylo to jednoduché, jelikož se ho snažila odvést jinam, daleko od stresu, který v něm nastalá situace vzbuzovala. Kdyby mohl používat svoji moc, zkusil by s ní Kristiana ukonejšit, sevřít, uchlácholit. Jenže moc v něm vězela jako pevně zavřená sklenice od okurek, s jejímž víčkem nikdo nehne a… Rivenovi proletělo hlavou, že by měl opravdu, ale opravdu přestat hledat nejrůznější přirovnání pro svoji situaci a postavit se tomu čelem.

„Klidně mi to řekni,“ pronesl Kristian, když Riven neodpovídal. A z jeho hlasu byla cítit zvláštní hořkost. „Jde o to, že po Beltainu plánuješ odjet a nikdy se nevrátit. Nemám pravdu? No tak to tě můžu uklidnit, s tím celou dobu počítám.“

„Co? Ne!“ Riven nechápavě zavrtěl hlavou. „Nebo jako… Nepřemýšlel jsem o tom, co bude. Ale nemyslím na to, že se prostě spakuju a vyseru na všechno, co se mezi námi stalo.“ Krátce sevřel čelisti. „Takže tohle si o mně myslíš… Že jsem čaroděj a nemám v sobě špetku ničeho dobrého, že jo? Tak ještěže tvůj morální kompas funguje výborně.“

Pozvolna se přestával orientovat v tom, o čem přesně se dohadují. Očividně nešlo pouze o to tajemství, ale taky o budoucnost, Kristianovy zraněné city a Rivenovu neschopnost si pro sebe některé věci pojmenovat, natožpak je přijmout. Všechny emoce se seskupily a teď jiskřily a poletovaly kolem a zároveň z něj vyvěraly v podobě neuvěřitelného podráždění, jak moc je celá ta situace padlá na hlavu.

Den co den trávil s Kristianem, myslel na Kristiana, dotýkal se Kristiana a nerozuměl tomu, co je a není skutečné. Dokázal sám sobě přiznat, že se mu všechny ty věci, které spolu dělají, opravdu líbí, že ho Kristian vzrušuje a že mu na něm záleží – a hlavně že mu záleží na tom, jak ho Kristian vidí.

Už zase ta pachuť přezrálých šípků na jazyku.

Byl tak ponořený sám do sebe, že mu skoro unikl přechod mezi Kristianovým naštváním k absolutní načuřenosti. Kristian na něj shlížel z gauče jako ten nejrozzlobenější wiccan na světě. „Já ale nevím, co si mám myslet!“ štěknul. „Jak bych taky mohl, když… Proč se na to nepodíváš z mého pohledu? Do háje, snažím se udělat, co je správné, snažím se zachránit Katche, jsem ochotný dát tomu všechno! A do toho zjistím, pár dní před Beltainem, že existuje něco, co mi neříkáš?!“ V poněkud zoufalém gestu si prohrábnul vlasy. Možná, že kdyby Riven dokázal cítit jeho moc, nedalo by se to zrovna teď snést, možná by ho úplně pohltila a mrštila jím jako přívalová vlna proti zdi. „Já vím, že to mezi námi není až tak skutečné! Nejsem idiot a je mi jasný, že kdyby během rituálu nemělo dojít na sex, tak mezi námi nikdy nic nebude, ale prostě… Myslel jsem, že si aspoň všechno říkáme. Že jsme k sobě upřímní!“

Riven najednou neměl čas ani chuť sám pro sebe rozebírat každou z těch vět, které zazněly. Už toho začínal mít doopravdy po krk. „Snažím se být upřímnej!“ zvýšil hlas. „Nenapadlo tě ani na chvíli, že o tom nechci mluvit, protože mě to dusí a protože se za to stydím?!“

Emoce se v něm hromadily a nadouvaly a všelijak se míchaly a přelívaly, jako když člověk vypije kaštanové kafe, pomerančový džus, brusinkovou mánii, perlivou limonádu a navrch si dá panáka nějakého hodně silného alkoholu. Prostě mu nebylo vůbec dobře.

Ještě víc se opřel o kuchyňskou linku, jelikož se potřeboval něčeho držet. U rohatého boha, nezalil si ani ten pitomý čaj.

„Fajn, v tom případě mi nic neříkej,“ rozhodil Kristian rukama. „To je v pohodě. Chápu to.“ Ale způsob, jakým to pronesl, naznačoval, že nechápe vůbec nic a každý Rivenův pokus, aby to nechal být, je k ničemu. Zdálo se ovšem, že na něj už ani neplánuje tlačit a bere zpátečku, nicméně dusno v chatě bylo vážně neúnosné.

Riven si stáhnul mikinu a švihnul ji na linku, ze které sklouzla na podlahu. Věděl, že to dusno jenom tak nezmizí, odteď už s nimi bude neustále, což byl přesně ten důvod, proč s návratem do chaty tolik otálel a radši se vozil na kolotoči. Nakonec to Kristianovi prozradí. Všechno k tomu od začátku směřovalo. Možná, že kdyby byla jeho frustrace ještě větší, namířil by ji na Drusilu a proklel by tu její křišťálovou kouli, aby se skutálela do bažiny a bahno ji vcuclo až na dno.

„Nechápeš vůbec nic,“ odsekl unaveně. „To kvůli mně je Ru prokletý. To kvůli mně se tohle všechno děje!“ Poněkud roztržitě si prohrábnul vlasy. „Osoba, která ho proklela, chtěla proklít mě!“

Kristian na gauči strnul takovým způsobem, že se úplně přestal pohupovat. Jeho zelené oči se rozšířily překvapením, ale ve tváři měl vepsaný zmatek. „Tomu nerozumím. Jak jako, že chtěla proklít tebe?“

Nejspíš na sebe nemuseli křičet přes celou místnost, takže Riven trochu lítostivě pohlédl na bylinky v sítku a pak se rozešel ke gauči. Sedl si na opěradlo a uvědomil si, že se mu z nějakého důvodu potí dlaně, proto je otřel do kalhot. Když promluvil, únava v jeho hlase byla ještě patrnější a mísila se s nelibostí. „Chodil jsem s Lacey. Nebo teda ona si myslela, že spolu chodíme, což byl kámen úrazu.“ Než aby koukal na Kristiana, radši to pronášel směrem ke kamnům. „Když pak zjistila, že to tak není, naštvala se a já… Řekněme, že jsem neměl zrovna moc pochopení pro její výlevy. Lacey je čarodějka, podle mě spíš průměrná, takže mě překvapilo… Kurvadrát.“

Nějakou dobu mlčel, ale Kristian, náhle trpělivý, čekal. Nejspíš vycítil, že tady vyprávění nekončí a Riven jenom sbírá odvahu, aby mohl mluvit dál.

Riven pak zvedl ruku a dotkl se hrudi na místě, kde se mu pod tričkem táhla klikatá jizva. Trochu při tom doteku křivil tvář. Kdyby tu jizvu neměl, kdyby ho prabába tenkrát nezachránila, všechno by bylo jinak. Jistě, nejspíš by to znamenalo, že by zrovna hnil někde pod zemí a byl výživou pro nejrůznější hmyz, ale…

Kdyby byl mrtvý, Ru by neumíral. Riven by si tváří v tvář událostem posledních měsíců tuhle variantu klidně zvolil, ale osud to nejspíš zamýšlel úplně jinak. Ukázal mu ty správné karty. Dovedl ho ke Kristianovi.

Konečně na Kristiana pohlédl. „Lacey mě ve vzteku proklela a to prokletí mělo takovou sílu, že se stalo. Akorát ne mně. Nevím, jestli jsi to věděl, ale očividně nemůžeš někoho proklít dvakrát. Což vlastně není zas takové překvapení, když se nad tím zamyslíš. Prokletí by správně nemělo jít zlomit, tím pádem dává smysl, že jsi vůči němu později imunní. Nikdo nepočítá s tím, že bys přežil. Zároveň ale nemůže jenom tak vyšumět, takže… to zasáhlo Rua. Můj bratr umírá a děje se to kvůli mně, kvůli tomu, že jsem zlomil srdce jedné krávě. Je to moje vina. Tak. Teď mě můžeš kristianovsky soudit a začít vykládat, že co vyšleš, to se ti vrátí, a že jsem měl brát větší ohledy na city druhých. Ale na pravdě to nic nemění. Ru umírá kvůli mně.“

Už nedokázal sedět, tím spíš, když se nad ním Kristian stále tyčil, a tak vstal a začal přecházet po místnosti. Za oknem mezitím padala tma a vracela mu odraz jeho bledé tváře.

Znal Kristiana, a tak ho nijak nepřekvapovalo ticho, které následovalo. Kdyby upustil špendlík, bylo by to slyšet.

Kristian zamračeně, zachmuřeně a zmateně koukal všude možně, než pohlédl na Rivena. „Nemůžeš vyčarovat prokletí ze vzteku,“ řekl tiše. „Musel v tom být obrovský smutek a strach a bezmoc a taky bolest. Ta holka musela hodně trpět.“ Bylo poznat, že nad tím přemýšlí a v hlavě mu to šrotuje. Jak si pozvolna skládá všechny střípky k sobě a vychází mu z toho celkový obraz… Rivena.

Teď se na mě podívá a v jeho pohledu bude totální odpor. Teď řekne, že je to v pořádku, ale už nesnese, abych se ho dotknul. Teď se všechno začne hroutit, jen protože mi připadalo jako dobrý nápad nechat si vyvěštit budoucnost.

Riven si pomalu olízl rty, stále sladké po tom divném pití, co měl na jarmarku, tak nechápal, proč cítí v žaludku takovou hořkost. „Ru teď trpí,“ odvětil bezbarvě.

„Já vím, proto jsme přece tady. Abychom ho zachránili,“ řekl Kristian a z jeho hlasu nešlo poznat, jestli tam odsouzení je, anebo není. Nejspíš se ještě sám nerozhodl. „Chtěl bych ti lhát a říct, že to není tvoje chyba, jenže… ublížit někomu tolik, že zvládne vyvolat prokletí… Je ti líto, žes té holce ublížil?“

Samozřejmě, že Kristiana na tom všem zajímalo právě tohle. A Riven mohl říct, že ano, protože by to byla pravda. Jenomže proč mu to vlastně bylo líto? Poněvadž tím trpěl Ru a trpěl tím Katch. Nesnesl odsouzení v Kristianově pohledu, které konečně prosáklo navenek. Uhnul před ním a zatvrdil se, ačkoli něco uvnitř něj opakovalo, že se mu ten malý všetečný wiccan dostal pod kůži.

Riven si přál Lacey litovat, opravdu si to přál, přestože mu v mysli stále vyskakoval obraz Rua v bolestech, do háje, přál si to tak moc, protože chtěl být pro Kristiana lepší.

Tváře mu hořely, jako kdyby dostal políček.

„Jsem přece zlý čaroděj, Nowicku. Tak co čekáš, že ti řeknu?“ zeptal se chladně. Kdyby se nebál, že zakopne a napíchne se na větev, možná by vyběhl ven a ztratil se mezi stromy.

„To jsem nikdy neřekl!“ opáčil Kristian. „Ale evidentně teda jsi, když se chováš takhle!“

Riven cítil, jak se ho znovu zmocňuje ukrutná frustrace. Bylo jednodušší na Kristiana útočit nazpátek než si s ním v klidu promluvit. „Ty prostě chceš, abych byl jako ty, nemám pravdu?! Rovný a tak strašně hodný za všech okolností.“

„Proč to ve tvém podání zní jako něco špatného?“ vykřikl Kristian skoro dotčeně. Nejspíš toho měl taky plné zuby. Možná trpěli přesycením ze společnosti toho druhého, z neustálého kontaktu, měli ponorku. Ačkoli v tomhle případě spíš chatu. „No tak jsem podělanej wiccan, co se ze své moci nesnaží nic vytřískat!“ pokračoval Kristian rozrušeně. „Na rozdíl od dokonalých čarodějů. Ale hádej co, stejně dokonalý čaroděj přilezl pro pomoc k podělaného wiccanovi.“

Riven si uvědomil, že stojí u gauče, aniž přesně tušil, jak se tam ocitl. Každopádně musel zaklonit hlavu, aby se na Kristiana mohl pořádně zaksichtit. „Ještě chvíli a budeš mít svatozář. To přece chceš, ne? Aby svět viděl, o kolik jsi lepší,“ vyplivl.

„Jdi do prdele, jdi do prdele, jdi do prdele!“ zavřeštěl Kristian nepříčetně. „Mám tě plné zuby! Proč musíš být tak… Aaaa. Seš ten nejotravnější člověk na světě!“

„Fajn, protože já tě mám do hajzlu taky plný zuby!“

Aniž se nad tím rozmýšlel, popadl Kristiana kolem pasu a stáhl ho dolů. Přivádělo ho k nepříčetnosti, jak se nad ním tyčí. Přitom byl ve skutečnosti o několik centimetrů menší! Jenomže když ho táhl dolů, stalo se, že ho zároveň jaksi zapomněl pustit a cítil, jak Kristian hřeje a taky jak voní – jako něco svěžího, léto a květiny a to nejsmyslnější, co kdy příroda dokázala stvořit. A nejhorší na tom bylo, že Rivena při tom doteku zaplavil důvěrně známý pocit blízkosti. Přitom se dotýkali neustále. Jenomže teď to bylo tak…

Bylo to moc.

Sotva se Kristian dotkl bosýma nohama podlahy, Riven ho bezmyšlenkovitě políbil. Vklouzl mu jazykem do pusy a měl pocit, že z něj pije úplně stejně jako tenkrát, když spolu šli na druhé rande a dováděli v rozvodněném potoce. Možná za to mohly vyhrocené emoce a možná ho začal líbat tak usilovně, aby sám sobě dokázal, že ho Kristian pořád chce a touží po něm. Že si nemyslí, že je Riven tak hrozný člověk.

Ucítil neskonalou úlevu a něco ne nepodobného vděku, jakmile se tomu Kristian poddal. Nebyla to snad ani vteřina, než zajel Rivenovi rukama do vlasů. Líbal Rivena nazpátek stejně horoucně a se stejným nasazením, jako kdyby mu mohl předat něco ze svého naštvání, a Riven mu to vracel. Chápal, jak moc jsou rozdílní, věděl to od začátku a velmi brzy si uvědomil, že je Kristian v mnoha ohledech neuvěřitelně naivní, ale až tady, při tomhle polibku, mu naplno došlo, jak moc je Kristian zároveň čistý. Čistý, dobrý člověk, který se bez váhání obětuje pro celý svět.

Jeho matka měla pravdu, ale na ni Riven myslet nechtěl.

Kristian byl jako ta nejprůzračnější a nejlahodnější voda a Riven ho líbal s takovým nasazením, až to v jednu chvíli vypadalo, že ho plánuje vypít do dna. Balancovali na podlaze, trochu nešikovně, než se jim povedlo lehnout si na gauč. Respektive Kristian si lehl a Riven okamžitě nalehl na něj, líbal ho na krku, přejížděl mu zuby po kůži a prsty okamžitě zabloudil Kristianovi pod tričko.

Potřeboval vidět jeho tetování. Postupně políbit hvězdičku za uchem, trojitý měsíc na hrudi, rozmarýn na předloktí, runu Uruz na srdci. Dokonce ho chytil za zápěstí a otočil mu ruku tak, aby mohl políbit sigilium, a v ten moment se jejich pohledy setkaly.

Riven v Kristianových očích viděl to, co odrážel on sám. Bezpodmínečnou potřebu být si co nejblíž. Nadzvedl se a přetáhl si tričko přes hlavu – přívěsek pentagramu ho zastudil na hrudi. Hned si taky stáhl kalhoty, takže byl jenom v boxerkách, a pomohl se svlékáním Kristianovi. Vzápětí ho jemně postrčil zpátky do lehu. A pak už byl zase nad ním, pentagram se pohupoval sem tam jako kyvadlo, a líbal Kristiana na každém kousku kůže. Přes tenkou látku boxerek cítil Kristianovu erekci, jeho vzrušení a chtíč.

Bylo dokonalé dotýkat se něčeho tak krásného a čistého. Hladil Kristiana po ramenou a pak k lemu boxerek, zatímco se o něj klínem třel a hýbal se proti němu, a Kristian ho na oplátku přitahoval k sobě, ochutnával Rivena se stejnou intenzitou, s jakou polibky přijímal. Takže ho nic z toho, co se dozvěděl, nenutilo držet se dál, a to bylo dobré, tak zatraceně dobré.

Ale Riven postupně zapomněl i na to, že se spolu hádali. Přestal sám sobě pokládat otázku, proč na něj Kristian tak působí, zrovna on, a přijímal ho do svojí náruče, pečoval o něj, laskal ho, dokud mu barva Kristianových očí nepřipadala skoro až průzračná, beze stop předchozího naštvání. A čím víc mizel vztek, tím víc narůstal tlak a horkost v Rivenově podbřišku. Dlaněmi pohladil Kristiana po břiše, ukazováčkem mu přejel kolem pupíku a pak se vrátil výš, aby se zlehka dotkl jeho bradavek.

Kristian ho mezitím hladil na ramenou a nezůstal mu vůbec nic dlužný. Navíc byl tak krásně hlasitý. Pokaždé, když se o sebe tam dole otřeli, zavzdychal, a ani Riven nedokázal polknout zasténání. Naráželi do sebe, tentokrát ne ve snaze vyhrát, ale ve snaze navzájem si ulevit, a když se přes Kristiana přelil orgasmus, Riven nezpomalil, dokonce ho na chvíli přes látku boxerek sevřel a sám znovu zasténal, jakmile ho Kristian kousl do rtu.

Stačilo málo, aby se taky udělal. Orgasmus ho roztřásl a on se svalil na Kristianovu hruď. Chvíli jenom poslouchal, jak mu tluče srdce. Když se po nějaké době odtáhl, věnoval Kristianovi polibek na klíční kost, pak na srdce a postupoval níž a níž, až k pupíku.

Kristian se skoro až líně probíral jeho vlasy.

Nejspíš to bylo kvůli tomu orgasmu, kdy si Riven připadal podivně zranitelný a klidný – možná se měli pomazlit hned, jakmile odešli od té falešné věštkyně – ale myšlenky k němu najednou přicházely v té nejčistší a nejryzejší podobě, kdy sám sobě dokázal odpovědět na otázky, které mu Kristian předtím přímo i nepřímo položil.

Ne, nebylo mu líto, že ublížil Lacey, nedokázal se k lítosti přinutit. Bylo jednodušší svalovat valnou část viny na ni, protože kdyby si měl všechnu nechat pro sebe, nemyslel, že by to dokázal nést, aniž by se zlomil. Snad i proto tolik zuřil, když mu Rowana nechtěně svěřila, že k nim Lacey často chodí a dělá Ruovi společnost. Ru dokázal odpouštět snáz. Riven ne. Odpustit Lacey znamenalo odpustit sobě a na to rozhodně nebyl připravený.

Ne, o tom, jaký je, nemusel nikdy kdovíjak přemýšlet, natož to rozporovat. Alespoň dokud nepotkal Kristiana, který se mu postupně dostával pod kůži. A nebyla to Kristianova vina. Riven chtěl, aby se sblížili, Riven potřeboval Kristiana blízko kvůli Beltainu a rituálu a aby jeho plány vyšly. Možná počítal i s tím, že si ho oblíbí, koneckonců nešlo o kdovíjak složitou disciplínu, mít rád kluka, který si nacpává kapsy kaštany, kameny a hality, věčně zapomíná, kde má hlavu, ztrácí věci, a přitom, jakmile o něco jde, je to ten nejsoustředěnější a nejobětavější člověk na světě.

Ne, přestože s ledasčím počítal, rozhodně nepočítal s faktem, o jak silné pocity půjde. A to byl ten problém. Akorát už to zašlo tak daleko, že to Riven chvílemi přestával za problém považovat.

Přetočil se tak, aby ležel vedle Kristiana, a mlčky si ho přitáhl do náruče. Mokré boxerky ho studily, ale nechtěl vstát a jít do sprchy a ztratit tak kouzlo doznívajícího mazlení a ticha, kdy byl slyšet pouze jejich dech, který se chvílemi sléval v jeden. Takže přes ně přehodil deku a držel Kristiana, hladil ho na zádech a na břiše, líně a klidně, v naprostém kontrastu k tomu, jak byl předtím naštvaný.

Řekl mu svoje tajemství a Kristian byl pořád tady a nezdálo se, že by chtěl v nejbližší době odejít. Naopak, jeho tělo na gauči pozvolna těžklo, dech se prohluboval, až nakonec usnul. Ale Riven ho hladit nepřestal a přitom všelijak ochutnával a převracel tu jednu jedinou věc, která mu zůstala zaháčkovaná v hlavě.

Myslel na to, když se začal pozvolna propadat do spánku a když se ke Kristianovi přitiskl ještě blíž. „Blázním z tebe,“ zašeptal a vlepil mu jemnou pusu na tvář. A když už řekl tohle, napadlo ho, že by nahlas vyslovil i tu myšlenku, jen aby slyšel, jak zní. „Kdybychom nemuseli čekat na Beltain, pomiloval bych tě.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥