Szabi

Velikonoční jarmark měl Kristian rád. Ne že by Velikonoce byly jeho nejoblíbenější svátek, vlastně se nedostaly ani do top pětky, a dokonce to nebyl ani jeho nejoblíbenější jarmark – možná by se s přivřenýma očima dostal na třetí místo, jenže za to mohl fakt, že Kristian měl svátky a jarmarky obecně v oblibě. Navíc byl wiccan, tím pádem by asi neměl upřednostňovat křesťanské oslavy jenom proto, že v ten den na náměstí prodávají skvělou cukrovou vatu.

Tentokrát ale velikonoční jarmark vyhrával na plné čáře. Už jen proto, že na něj šel s rodinou, s přáteli a… se svým klukem. Skutečným nebo falešným, na tom dneska vůbec nezáleželo. A Kristian už vlastně ani netušil, jestli tam ještě nějaký rozdíl je.

Od chvíle, co je máma načapala v posteli a došlo k tajemnému rozhovoru v kuchyni, kterého se Kristian nesměl účastnit, se něco změnilo. Ať si řekli cokoli, Riven evidentně odpovídal správně, jelikož ho máma najednou brala jako součást rodiny.

Byl u nich doma kdykoli vítaný, zvala ho na každé rodinné jídlo, a pokud nepřišel, dala jeho porci do krabičky a poslala po Kristianovi.

Kristian si uvědomil, a trochu ho to trápilo, jak je poslední dny šťastný. A jak by si přál, aby to tak bylo napořád. Aby jejich vztah nebyl ohraničený určitým datem, které se nebezpečně blížilo. Před půlrokem se zdálo, že Beltain nikdy nepřijde. Že se dny zpomalily, téměř zastavily, a nastává úmorné bezčasí, kdy se jen čeká. A najednou byl Beltain skoro tady a každý den se stával jen mžikem.

Kristian nebyl idiot, věděl, že jakmile oživí Katche, Riven odjede zachránit Rua a… bez ohledu na sliby, které si dají, na ně nesmí příliš spoléhat. Ale pro dnešní den byl odhodlaný tohle všechno nechat spát a užít si jedno z posledních klidných odpolední.

Na jarmark přišli jako velká rodina.

Kristian spal u Rivena, prožili klidné ráno a ještě klidnější dopoledne, než po obědě zamířili vyzvednout zbytek Nowicků. Větší radost než Kristian měla snad jedině Hazel, která na uvítanou skočila Rivenovi kolem krku a celou cestu ho držela za ruku, usmívala se a pokládala hromadu pohádkových otázek.

Nějak si pořád nedokázala připustit, že by Riven nebyl skutečný princ, takže asi dávalo smysl, že chtěla vědět, jestli bydlí na hradě, umí zacházet s mečem, viděl někdy draka a kolik má koní. Nakonec ji vědomí, že Riven nemá žádné koně, zklamalo nejvíc.

Naštěstí na jarmarku skoro okamžitě narazila na nejlepší kamarádku ze školky, taky tam byl skákací hrad, takže princ neprinc Riven přestal být zajímavý a Kristian ho měl jen pro sebe.

Vzal ho proto na tu nejlepší cukrovou vatu.

Tu si následně vzali na lavičku a sledovali dění kolem. „Nevím, jestli jsem ti to někdy říkal, ale tvoje moc mi vždycky připomínala cukrovou vatu,“ vzpomněl si Kristian, když si trochu vaty odtrhl a smačkal ji do miniaturní kuličky. „Někdy jsem si říkal, že by bylo fajn se do ní jen tak zachumlat a nechat se jí pohltit. Až se ti vrátí, musím to zkusit.“

Riven se pousmál. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že se jeho moc nerozplynula, ale stále uvnitř něj čeká, se mluvení o ní nijak nevyhýbal. Ani nepropadal bezmoci nebo otrávenosti. Vlastně se doopravdy zdálo, že je ohledně toho poslední dobou relativně v pohodě. „Třeba během líbání, Nowicku?“ navrhl.

Na to Kristian nemusel nic říkat a jen pokrčil rameny. Představa, že ho Riven líbá a zároveň halí do své moci, se mu více než líbila.

Chvíli jedli v tichosti, Kristian ochutnal Rivenovu jahodovou vatu a Riven na oplátku zkusil Kristianovu žvýkačkovou, která ho ale ani trochu nezaujala. Dokonce ji označil za přeslazenou odpornost a házel jeden znechucený pohled za druhým, schválně přeháněl, než se oba začali sehraně smát. Pak se však Riven nečekaně naklonil a dotkl se malého netopýra, kterého měl Kristian vytetovaného na pravém nártu, těsně nad malíčkem. Teď šel krásně vidět, protože si Kristian na jarmark nevzal boty.

„Už zbývá jenom kolik – jedno, že? A to bylo řečí, že je neuvidím,“ uchechtl se Riven a samolibě se zakřenil. Z každého nového tetování měl nebývalou radost a během nočního mazlení se k těm starým rád vracel. Kristian miloval, když dostával pusu na hvězdičku za pravým uchem. Když Riven přejížděl prstem po větvičce rozmarýnu, líbal runu uruz a jazykem obkresloval trojitý měsíc. A když Riven uprostřed noci zničehonic rozsvítil lampičku, jen aby si ověřil, že stín, co má Kristian na zádech mezi lopatkami, je vytetované slunce.

Nějakou dobu ho pak hladil a líbal a Kristian měl všude po těle husí kůži.

Pokud nepočítali sigilium, našel jich Riven už osm. Poslední deváté zbývalo.

„Doufám, že nečekáš, že to poslední je na nějakém extra intimním místě. Obecně si myslím, že seš spíš nevšímavý, když jsi ho ještě nenašel,“ oznámil Kristian pobaveně. „Nebo je to tím, že mě zkoumáš většinou potmě.“

Což byla pravda. Přes den se jen líbali, to až v noci, když leželi namáčknutí vedle sebe, měli tendenci se navzájem dotýkat. A hladit se. Vzdychat, prosit… Kristian oplýval obrovskou mocí, cítil a vnímal věci, ke kterým se jen velmi málo lidí na světě mohlo byť jen přiblížit. Tím pádem vždycky myslel, že mu příroda odhalila něco natolik neskutečného, co nic a nikdo nepřekoná. Jenže u trojné bohyně… chvíle s Rivenem byly tak nádherné!

„Dobře. Odteď tě budu zkoumat za světla,“ oznámil Riven. „A ano, jsem přesvědčený, že to poslední tetování je na intimním místě, někde…“ Pořádně si Kristiana prohlédl, než ukázal na oblast mezi pupíkem a koleny. „… tady.“

Slunce se mu v ten okamžik odráželo od černých vlasů a oči se zdály téměř stříbrné. Bylo skoro nemožné od něj odtrhnout zrak. A tak to Kristian neudělal, prostě na něj zamilovaně koukal a nedokázal se zbavit představ, jak ho Riven na posledním tetování líbá, protože ano, skutečně se nacházelo někde mezi pupíkem a kolenem.

Což už bylo jen kousek od toho, aby mu navrhl, ať jdou hned – zkoumat a objevovat.

Raději v rychlosti dojedl cukrovou vatu a vytáhl Rivena na atrakce, aby neměl čas myslet na jiné věci.

Nejdřív šli na kolotoč, kde zrovna nebyla žádná fronta, a Kristian zjistil, že i z pomalého a plynulého pohybu nahoru a dolů a k tomu dokolečka se mu po jídle nedělá nejlíp, proto se místo toho vrhli na stánky.

Kristian si koupil sadu malých, ručně malovaných vajíček z porcelánu a vůbec neposlouchal Rivenovo varování, že ve chvíli, kdy ta vajíčka schová do kapsy, najde je až za dva roky během vánočního pojídání cukroví. Hloupost! Nesmysl! Pitomost… Ale pro jistotu ta vajíčka předal mámě, aby si je dala do kabelky.

Když se jí Kristian jen tak letmo zeptal, jak si jarmark užívá, oznámila, že skvěle, akorát ztratila Ashera s tátou. Načež se Riven ujišťoval, jestli tím říká, že s Asherem je táta, nebo ztratila dva lidi v rozdílný čas, a tím pádem je Asher někde sám.

Na to nedokázala odpovědět, takže Kristian skoro očekával, že se odněkud velmi brzo ozve řev. Když se však nic nedělo a jarmark nevzplál v plamenech, rychle na bratra zapomněl a dál si užíval pohodu.

U stánků s házením podkov narazili na Iris se Spencerem. Nejdřív se přátelsky pozdravili, prohodili pár slov, haha hihi, Kristian se mile a pozorně ptal, jak se mají, ale všechno to byla jen obyčejná přetvářka. Protože celou dobu bylo jasné, o co tady jde. Taky chtěli vyhrát obrovského plyšového pásovce. PÁSOVCE! Kdyby to byl medvídek, panda, opice nebo had, Kristian by se nejspíš ani nenamáhal brát podkovu do ruky. Ale u všech pásovců… Takové plyšové zvíře bylo v jejich městě něco naprosto nevídaného, takže pokud se měl strhnout boj, Kristian byl připravený.

Velmi brzo se ukázalo, že Iris nemá šanci. První podkova skončila daleko v trávě, druhou trefila první dřívko za pouhých deset bodů. Třetí zase tráva. Riven na tom byl ještě hůř, vůbec netušil, jak se podkovami hází, jeho technika byla velmi slabá a získal přesně nula bodů.

Takže to byl boj mezi Kristianem a Spencerem. Spencer toho pásovce ani nechtěl, ale jako správný přítel ho plánoval vyhrát pro Iris. A samozřejmě pan velký sportovec, co má talent na všechno, hodil třikrát padesát. A pak se ještě radoval před tím, než na řadu přišel Kristian, jako by neexistovala šance, že by mu pásovce vyfoukl.

Což dávalo smysl, Kristian měl hroznou mušku. To dokázal už mnohokrát během hodin tělocviku a Spencer si jeho neschopnosti byl více než vědom. Akorát Spencer svoji povýšenost povznesl na úplně novou úroveň, jelikož měl dokonce tu drzost se ušklíbnout, když Kristian hodil dvakrát dvacítku a pak potupnou nulu.

„Aby se nezbláznil radostí,“ zavrčel Kristian, sotva se s Rivenem vzdálili. Kristian totiž odmítl sledovat, jak se Iris mazlí s pásovcem a Spencer se spokojeně šklebí. Proto jim hrdě oznámil, že jich má obou plné zuby, nejhorší kamarádi, opravdu, tohle překračuje všechny meze, a odkráčel.

Ukonejšilo ho jenom to, že si s sebou odváděl toho nejkrásnějšího kluka.

„Tys toho plyšáka hodně chtěl, viď?“ uchechtl se Riven a přehodil mu ruku kolem ramen. „Mohls použít nějaké jednodušší kouzlo nebo zaříkání pro štěstí. Nebo aby Spencer minul.“

Řekl to jen tak, jako by vůbec o nic nešlo. Ale přitom šlo o hodně.

Kristian na místě zastavil a zakroutil hlavou. „No tak to bych nemohl! Nikdy bych nezneužil svou moc, abych…“

„Abys co?“ přerušil ho Riven a vykouzlil speciální výraz, který měl vyhrazený pouze pro Kristiana. Respektive jindy ho Kristian Rivena používat neviděl. Bylo to něco jako: ach, ty jeden naivní wiccane. Nebo taky: ach, Kristiane, ty jeden naivní wiccane. A v neposlední řadě: ach, ty jedna malá wiccanská naivko. „Dostal plyšového pásovce? Vnímáš to moc dramaticky. Není to zneužití, ale využití.“

Na tuhle situaci měl Kristian taky speciální pohled, který říkal: no jasně, typické čarodějné plky. Takže ho vytáhl a následně odvětil: „Je to zneužití. Když je to pro osobní prospěch, je to zneužití. Hotovo, tečka.“

„Neříkej, že jsi nikdy nepoužil svoji moc k tomu, abys snáz dosáhl nějakého cíle. Něco prospěchářského,“ pronesl Riven a založil si ruce na hrudi. Přitom si Kristiana bedlivě prohlížel, jako by se snažil odhalit, zda se mu ten naivní wiccan pokouší lhát.

Jenže tohle neměl Kristian vůbec zapotřebí. Upřímně se nad tím zamyslel a nakonec ho napadl jen jeden případ. „Jednou jsem použil kouzlo na růst kapradiny. Zdálo se mi, že umírá, protože jsem ji přelil. Tak možná to,“ připustil.

Riven se vůbec nepohnul, dokonce ani nemrkl. „Páááni,“ protáhl hlasem naprosto bez emocí, „nejseš ty černokněžník?“

Kristiana v první chvíli napadlo vysvětlit, jak to bylo myšleno. Šlo o osobní prospěch, protože čistě teoreticky mohl kapradinu přesadit. Jenže to by musel do obchodu pro hlínu a to se mu ten den nechtělo, čekala ho hromada učení na test, takže… zakouzlil. Akorát měl dojem, že i kdyby tohle všechno řekl, Riven by to neuznal. Tím pádem nemělo smysl se namáhat. Raději se zaškaredil. „Sklapni, nebo ti přičaruju bradavici.“

Riven zaklonil hlavu a upřímně se zasmál. Div že se smíchy nezakuckal. „To by mi hodně zkazilo image. Ale vážně, věděl jsem, že jsi ve svých záměrech hodně čistý a že nejsi prospěchář, nicméně tohle maličko přeháníš. Byl to jenom plyšák. Já bych ti ho vyhrál.“

„Ale nevyhráls,“ vypálil Kristian. Nelíbilo se mu, že Riven jeho životní rozhodnutí zpochybňoval. Možná ani nešlo o rozhodnutí, ale o něco, co bylo Kristianovou součástí. Nikdy nechtěl využívat schopnosti pro cokoli, co by mu usnadnilo život.

Kouzlil jen pro přírodu. Aby pomohl jí.

Vlastně ani nevěděl, co za prospěchářské kouzlo by měl udělat, kdyby na to přišlo.

„Jednou,“ ukázal na něj Riven a tvářil se odhodlaně, „jednou tě utopím v moři plyšáků.“ S těmi slovy ho chytil za ruku a rozešel se směrem ke stánkům, které si ještě nestihli prohlédnout.

Po pár krocích potkali tátu, který hledal mámu a Ashera, ale nebylo jasné, jestli ty dva ztratil, když byli spolu, nebo jde o dvě nezávislá hledání dvou samostatných osob. Tak jako tak, Kristian nadhodil, že by byla docela sranda, kdyby to znamenalo, že tu je Asher celou dobu někde úplně sám, načež táta zbledl a začal hledat ještě usilovněji.

Následně narazili na Dmitryho, Yvese a Warricka, dali si s nimi limonádu a pokecali. Tedy Riven pokecal, Kristian tam jen seděl, rozhlížel se po lidech a příliš se nezapojoval. Ale měl z toho dobrý pocit a Riven působil spokojeně. Jakože do party populárních děcek vyloženě zapadá, a to i bez schopností. Při odchodu si s Dmitrym dokonce ťukl pěstí, což bylo natolik obyčejné gesto, až tím Kristiana překvapil.

„Jste se s Dmitrym skamarádili, co?“ podotkl Kristian, sotva se trochu vzdálili. Překvapivě v sobě necítil žádnou žárlivost, že si Riven rozumí i s ostatními lidmi. Naopak. Kristian dokázal vnímat pouze radost, že se objevila další neviditelná nitka, která Rivena svazuje s tímhle místem.

„Jo, vlastně je to docela zvláštní, ale myslím, že si celkem rozumíme. V něčem je to opravdovější než předtím, akorát se musím víc snažit. I tak ale… je to fajn kluk.“ Nezdálo se, že by Riven do téhle konverzace plánoval dávat nějakou energii, jelikož se rozhlížel po stáncích a hledal další zábavu.

Což se stalo skoro hned. Všiml si totiž malého barevného stanu s cedulí postavenou u vstupu, na které stálo Madam Drusila a její věštecká koule vám odpoví na všechny vaše všetečné otázky. „Co takhle zeptat se na náš osud?“ navrhl Riven nadšeně.

„To žertuješ. Že jo? Nejenže věštění je hloupost, ale ona ještě navíc věští z koule. To je ten nejpitomější způsob věštění, takže je jasné, že je to podvodnice.“ Ačkoliv o to nejspíš šlo především. Spousta jeho wiccanských sestřenic a bratranců měla podobné atrakce ráda. Jako by jim vědomí, že nejde o skutečné věštění a nemusí mít strach z toho, co uslyší, dovolovalo pořádně si celé představení užít. Jedna sestřenice s sebou dokonce všude tahala speciální magickou kouli, která byla pokažená, takže neustále ukazovala jen zeptej se znovu. A z nějakého nepochopitelného důvodu to všem v rodině přišlo jako velká prča.

„Ale no tak, bude legrace,“ zamrkal Riven a následně udělal krok blíž ke stanu. „Na něco se jí zeptáme. Třeba jak dopadne Beltain a jestli je štěstí na naší straně. Možná se v té kouli vážně skrývají odpovědi. Uznávám, že bych byl radši, kdyby věštila například z čajových lístků, ale člověk nemůže mít všechno…“ Teď už stál prakticky u vchodu. Stačilo jen odhrnout barevný závěs a vejít.

Kristian by raději znovu prožíval potupu při házení podkov, ale zároveň nechtěl Rivenovi kazit radost, proto smířlivě vydechl a ještě smířlivěji pokrčil rameny. „No tak fajn.“

Zatímco venku začínalo pořádné jaro, všechno kvetlo a bzučelo, uvnitř stanu na ně čekal úplně jiný svět. Madam Drusila neměla žádnou moc a její věštecká koule bylo jen obrovské zamlžené těžítko na hezkém vyřezávaném podstavci. To Kristian poznal prakticky okamžitě, jelikož ve vzduchu kromě prachu nepoletovalo nic navíc.

Nejmagičtější věc v celém stanu byla rozkvetlá orchidej.

Na druhou stranu musel Kristian upřímně přiznat, že madam Drusila uměla svoje představení skvěle prodat. Evidentně do toho dávala všechno, od výzdoby stanu přes skvělý a trochu strašidelný přednes až po artefakty kolem. Taky měla na náhrdelníku přívěsek hamsa, u nějž měl Kristian dojem, že na něj oko uprostřed neustále pomrkává. Za což mohl fakt, že se od něj odráželo světlo z olejových lampiček.

Oba si sedli na zem do polštářů a Kristian si dokonce položil ruce na kolena dlaněmi nahoru, jako by se právě chystal meditovat. A přitom upřeně pozoroval věštkyni, která je nejprve chytře zkasírovala, než si sedla naproti nim a zahleděla se do obrovské koule.

Docela určitě se nejmenovala Drusila, ale nadání na čtení lidí nejspíš nějaké měla, protože zničehonic vykoukla zpoza koule a usmála se na Kristiana. „Je v pořádku být skeptický.“

„Nejsem skeptický,“ zamručel nazpátek. Samozřejmě byl obrovsky skeptický. Dokonce tak skeptický, že by mohl založit skeptický klub. A kdyby ze svého skepticismu udělal kouzlo, zasáhlo by celé město. Všichni by se v něm brodili po kolena.

„Nemyslím vůči mně. Myslím ohledně budoucnosti. Je v pořádku, že jsi skeptický, ale zároveň mu musíš i trochu věřit.“

Tak a bylo to tady! Tohle bylo tak typické, tak… TYPICKÉ! Ať si čarodějové a wiccani říkali cokoli, ať se tvářili povzneseně a nedotknutelně, stejně je každé věštění dohnalo. I to nepravé. Protože kdejaká věštba mohla něco znamenat. Co když to byl osud, který chtěl, aby tohle slyšeli?

Kristian nakrčil nos a přimhouřil oči. Byl naštvaný, protože do háje přesně věděl, o čem Drusila mluví. Mohla říct cokoli, kteroukoliv neurčitou hlášku, a on by nejspíš našel způsob, jak to správně napasovat na svůj život, na svoje problémy a na svoje pochybnosti.

Takže skvělé! Líp to dopadnout nemohlo a Kristianův strach, že Rivenovy city po Beltainu odplují, se rozhořel jako pochodeň.

Díkybohu si pak Drusila vzala na paškál Rivena a obrátila se na něj. Prohlížela si ho, zkoumala, občas s povytaženým obočím pohlédla do koule, než nakonec možná zbytečně teatrálně pronesla: „Skrýváš tajemství!“

Pche, tady měl Kristian chuť odseknout, že skrývat tajemství je nesmyslné spojení. Co jiného se s tajemstvím dá dělat? Není každé tajemství skrývané? A kdyby nebylo, už by asi nešlo o tajemství, ne? Takže hluboký a chrčivý hlas opravdu nebyl potřeba.

Jenže pak Riven lakonicky odvětil: „Každý má tajemství.“

Určitě měl pravdu, ale způsob, jakým to řekl… Vůbec se nepohnul, žádný sval v obličeji se nezachvěl, byl jako socha, tak přímý a sebejistý a přitom… Kristian poposedl a upřeně se zahleděl na Rivena a jeho auru.

„Souvisí nějak s Beltainem?“ vydechl Kristian potichu, ale i tak měl dojem, že jeho hlas burácí celým stanem.

Riven mu věnoval ne moc milý pohled. „Ne.“

Ne?

Tvrdil, že ne, ale všechno ostatní tvrdilo, že ano. Třeba Rivenova moc, která na malou vteřinu zapulzovala, jako kdyby jí projela vlna energie. A aura, sotva viditelná, probleskla. Kristian se Rivenovi nikdy nesvěřil, že jakmile člověka dobře zná, dokáže rozpoznat každou lež.

A tohle byla lež.

Riven měl tajemství, které souviselo s Beltainem, a nechtěl, aby to Kristian věděl. Kristian! Někdo, kdo mu chtěl dát úplně všechno! Kolik těch tajemství ještě bylo? Proč je Riven vytahoval postupně z rukávů jako nějaký hodně špatný… čaroděj?

Nejdřív mu neřekl, co má v plánu. Pozval ho na falešné rande a zapomněl se zmínit, že Estelle Ramiahová byla jeho babička. Že on sám je Ramiah! Pak zapomněl zmínit, že byl jako malý prokletý, povídačka o klukovi s vyříznutým srdcem je o něm!, a nakonec je tu ještě něco dalšího?

Kdy tohle skončí? Až bude po všem?

Zbytek věštění téměř nevnímal, doslova se koupal v chmurných myšlenkách a těch nejhorších představách. Sem tam k němu zalétlo pár slov. Drusila se úmorně snažila a celé to ukončila prorockým prohlášením, že je čeká spousta náročných zkoušek, ale stojí to za to. Pokud vytrvají, budoucnost bude krásná.

No jistě, náročné zkoušky a vytrvalost.

Kristian musel polknout, aby z něj nevypadlo, že nic neskrývat by taky mohlo dost pomoct.

Když vyšel před stan, překvapilo ho, kolik je venku světla. Na malou vteřinu měl dojem, že to celé vlastně není tak horké. Nějaké tajemství přece nemůže ohrozit všechno, co už spolu dokázali. No a co, že si v sobě Riven něco nese a nechce se podělit.

Jenže než to Kristian stihl nechat být a povznést se nad všechna tajemství vesmíru, Riven pochopil, že se něco děje. „Ale né, neříkej, že tě dostala do spárů,“ vydechl otráveně a zamával mu dlaní před obličejem. „Vnímáš, Nowicku, nebo jsi ještě pořád u věštecké koule a ztrácíš se v mlze?“

Kristian zamrkal a zkusil znít klidně, jakože o nic nejde, takže v něm samo sebou převládla rozmrzelost a dotčenost. „Ty přede mnou máš tajemství!“

„Každý má tajemství,“ odpověděl Riven přesně to samé, co předtím vytasil na věštkyni. Takže lhal, LHAL!, protože se jeho aura svíjela jak žížala na dešti.

„To jo, ale ty máš přede mnou tajemství, které souvisí s Beltainem,“ zavrčel Kristian. Vlastně byl tak trochu naštvaný i sám na sebe. Kdyby byl všímavější, pravděpodobně by na to přišel dřív. Jenže měl hromadu práce se strkáním jazyka do Rivenova krku, takže bodejť by věnoval pozornost aurám a instinktům. „Jak to, že jsem si toho nevšiml?“ povzdechl si. „Vždyť… Koukni na sebe. Seš jak chodící tajemství.“

Už chyběla jen svítící šipka ukazující na Rivenovu hlavu.

„Vážně myslíš, že bych ti tajil něco důležitého, co by mohlo celý rituál podpořit, nebo naopak pokazit? Že bych byl takový idiot?“ Stejně jako vždycky, na tohle by si už mohl Kristian zvyknout, najednou působil Riven chladně a odtažitě. Jako by Kristian udělal něco naprosto neodpustitelného.

„Ne, to si nemyslím,“ zavrtěl Kristian hlavou. Rozhodně neplánoval ustoupit. „Ale tajemství máš a z nějakého důvodu mi ho nechceš říct a ještě to popíráš, takže… Nezlob se na mě, ale logicky mě to zajímá. V tuto chvíli bychom o sobě měli vědět všechno. Já ti přece taky dávám všechno.“

Riven rozhodil rukama. Teď už každému muselo být jasné, že se hádají, ale ani jednomu to nejspíš nevadilo. „No jistě, a já si toho samozřejmě vážím, ale nemůžeš tady hysterčit, jen protože si Drusila myslí, že tajnůstkařím. Pane skeptický.“ Její jméno řekl se značným znechucením, což dávalo smysl, když ho odhalila.

„Ale ty tajnůstkaříš!“ obvinil ho Kristian. „Vidím to na tobě. Takže ty mi to neřekneš?“ Jak se měl asi na Beltain připravit, když v něm hlodala obrovská a hlasitá myšlenka, která se snažila prokousat k pravdě? Přece nemohl jen tak oživovat Katche a přitom vzdáleně neuvažovat, co za tajemství mu Riven nehodlal svěřit.

„Začíná to být otravné,“ zavrčel Riven a poodstoupil, čímž se nejspíš snažil dát najevo, že pro něj tenhle rozhovor končí. „Myslel jsem, že jsme se přišli pobavit. Nekaz to.“

Kristian šokovaně vykulil oči. Předtím byl rozmrzelý a dotčený. Teď byl vyloženě naštvaný a uražený. „Ty to kazíš,“ vyštěkl a zcela upřímně, Riven mohl být více než rád, že wiccani svoji moc nezneužívali, protože jinak by hrozilo, že už by… no, minimálně tu bradavici na nose si zasloužil.

Jenže na to byl Kristian příliš hodný a k tomu trpěl chronickou naivitou a důvěrou, na což by neměl zapomínat. Evidentně se tedy skvěle hodil na plnění obtížných úkolů, aniž potřeboval znát všechny informace!

Frustrace mu téměř tryskala z uší, byl jí doslova zahlcen, proto kopl do kamínku a zastrčil ruce do kapes. „Jdu pryč. Uvidíme se na chatě.“

„To myslíš vážně?“ vyhrkl překvapeně Riven, ale velmi brzo ho překvapení přešlo. „No tak fajn. Klidně to pokaz ještě víc. A abys věděl – já můžu mít tajemství! Každý může mít tajemství! Pitomečku!“

Pitomečku? Vážně mu právě Riven řekl pitomečku?!

„Ty to kazíš!“ oznámil znovu Kristian. Ačkoli oznámil asi nebylo nejpřesnější pojmenování, když tím vylekal malou holku stojící opodál. A i další lidi se jeho směrem ohlédli. Takže ano, Kristian to nepříčetně zařval a vůbec se za to nestyděl. „Čarodějnej zmetku!“ dodal. Nepříčetně.

A s tím odešel, aniž se ohlédl, a vnitřně ho hřálo, že když už nic, alespoň měl poslední slovo.

Nejdřív ho napadlo, že by našel Iris a Spencera a strávil nějakou dobu s nimi, ale nakonec to zavrhl. Fakt neměl náladu na spokojený pár, který před sebou nemá tajnosti. Takže rovnou zamířil k chatě.

Ale ještě než opustil jarmark, narazil na Kloe, která seděla na lavičce, klidně popíjela džus a něco upřeně pozorovala. Sotva Kristian došel blíž, uvědomil si, že sleduje Ashera. „Co to dělá?“

Kloe pár vteřin trvalo, než pokrčila rameny a odpověděla. „Kope jámu. Našla jsem ho tu asi před hodinou a od té doby ani na chvíli nepřestal. Prostě… hrabe. Už je docela hluboko.“

„Myslíš, že se snaží dohrabat do pekla, protože ho peklo volá?“ napadlo Kristiana. To by dávalo smysl a hodně věcí by to i vysvětlovalo.

„Peklo ho určitě nevolá,“ zavrtěla Kloe hlavou. „Odtamtud ho vykopli a teď se děsí, aby se nedostal zpátky.“

To taky dávalo smysl.

Kristian ještě chvíli sledoval, jak Asher zapáleně hrabe a vyhazuje hlínu do vzduchu, než se pomalu rozešel k chatě. Nakonec mu v lese stejně bylo nejlíp. Bez lidí, bez hudby, bez atrakcí, bez blikajících světýlek a bez Riv… ne, to nebyla pravda. Po Rivenovi se mu samozřejmě začalo okamžitě stýskat.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥