Szabi

Než došli ke dveřím, rozsvítily se lampy.

Riven krátce zkontroloval borovice stojící opodál, přesněji větev, na které kdysi sedával Katch. Teď pochopitelně zela prázdnotou a trčela do tmy jako dlouhý pařát namířený proti němu. Jako kdyby ho chtěla z něčeho usvědčit.

Otřásl se, ale za to nejspíš mohl chlad blížící se noci. Radši zaměřil pozornost na Kristiana hledajícího klíče, které mu Riven sotva před minutou strčil do ruky.

Možná, že po tom, co si Kristian po cestě schrupnul na Rivenově rameni, ještě napůl spal, jelikož klíče po chvíli objevil v zámku, kam je předtím stačil vrazit, aby na ně následně zapomněl. Riven měl užuž na jazyku nějakou rýpavou poznámku, ale Kristian se zatvářil neuvěřitelně roztomile, kousl se do rtu a řekl „jejda“ a… Riven si překvapeně uvědomil, že proti jejda není ani zdaleka tak imunní, jak by předpokládal. Snad i proto trochu nabručeně odemkl a jako první vešel dovnitř.

Chápal, že to není záležitost moci, ale stejně se nemohl ubránit dojmu, že nad ním má Kristian od chvíle, kdy se přiznal ke své žárlivosti, trochu navrch. Působil totiž podezřele, a především dost otravně spokojeně, neustále se culil a vůbec se zdálo, že vyhrál v loterii přinejmenším opravdovou kouzelnickou hůlku, se kterou odteď mohl vykonávat zázraky obřích rozměrů. Přitom vůbec o nic nešlo. Dělal z toho zbytečnou vědu.

Riven si pochopitelně všiml, přesněji všímal si každý den, jak Kristian na lidi působí, a ten cizí kluk nebyl výjimka, přestože byl ze všech zdaleka nejdotěrnější. Koukal na Kristiana způsobem, jako by byl pořádně drahý džem, který chtěl ochutnat, ideálně alespoň trochu oblíznout, však proč ne, všichni si vezměte kousek toho nanicovatého, pitomého, naivního wiccana… u rohatého boha, ne, ne a ne!

Představa, jak se Kristian směje přitroublým vtípkům toho nezpochybnitelného idiota, o němž toho Riven věděl právě tak málo, aby si přesně tohle odvodil, byla nervy drásající. A to, že Kristian nedokázal pochopit, o co ve skutečnosti jde – tedy že se ho ten trapák snaží sbalit – taky nepomáhalo. Kdepak, mnohem spíš by očividně přijal fakt, že se Riven regulérně zcvoknul, což bylo… urážlivé. Ale dobrá, samozřejmě, z hlediska wiccanského vnímání se nejspíš nestávalo tak často, aby čarodějům na někom jenom tak začalo záležet, tím pádem to Kristian vůbec nevzal v potaz.

Ne že by to sám Riven považoval za velkou věc hodnou rozjímání. Prostě si to uvědomil a šel dál. To teprve až Kristian z toho později udělal velkou věc svým přístupem, úsměvem, rozzářenou tváří. Byl tak zatraceně šťastný, že ho má Riven rád. A právě kvůli tomu musel Riven přemýšlet, kdy přesně se to stalo – postupně – a jak silné to je – dost na to, aby to netoužil ještě víc rozpitvávat.

Vlastně to dávalo dokonalý smysl. Trávili spolu tolik času, že si prostě museli vytvořit hlubší pouto. Navíc Kristian od první chvíle Rivenovi nezištně pomáhal, věnoval mu veškerý volný čas, odháněl od Rivena chmury a poslední dny ho ještě ke všemu líbal s takovým nasazením, že kdyby z něj při každém polibku prýštila moc, už by všechna patřila Rivenovi.

Ostatně na to byl taky pitomý dost. Riven nepochyboval, že pokud by existovala možnost, jak někomu předat svoji moc, a on by se Kristiana zeptal, jestli mu nechce dát tu svoji, Kristian by neřekl: „Ne, ses asi pomátl. Ses úplně posral. Moji moc?!“ Kdepak, spíš by z něj vypadlo něco jako: „No, to si budu muset promyslet.“ A přitom… Co si chceš do háje promýšlet?! Je to tvoje moc, nedávej ji nikomu!

Riven zatřepal hlavou, když si uvědomil, že na něj Kristian mluví. Výborně. Takže on se s ním po cestě do druhého patra v duchu hádá a Kristian mezitím cosi žblebtá, aniž by vůbec tušil. Ale Riven měl dost sebeovládání a slušnosti na to, aby se celkem hezky zeptal: „Ano?“

„Klíče,“ vysvětlil Kristian. „Dáš mi je?“ A když mu je Riven podal, odemkl a nechal ho vejít jako prvního do předsíně.

Byt působil příjemně, stejně jako posledně. Riven pochopitelně nedokázal vnímat dotek kouzel ani zachytit nepatrné jiskření, ale celý ten prostor mu byl příjemný. Snad ho měl spojený i s tím, jak ho sem Kristian vzal, když se bál po návštěvě kina vydat lesem k chatě sám. Tak jako tak nechal veškerou tíhu sklouznout z ramen, nebo se o to alespoň pokusil, a zul si boty.

Z dálky k němu doléhal zvuk puštěné televize, jinak byl klid. Kristian mu tlumeně vysvětlil, že máma nejspíš uspává dvojčata, protože za jiných okolností by jeho bratr Asher pobíhal kolem a snažil se je praštit hlavou do břicha, zkoušel by vyrobit radioaktivní sliz nebo by něco kousal. Kristian toho vyjmenoval mnohem víc, ale Riven to pustil z hlavy. Asher mu připadal z vyprávění dostatečně znepokojivý, než aby se s ním chtěl bez své moci dostat do křížku.

Kristian donesl z kuchyně malinovou minerálku s kousky máty a potom se vystřídali v koupelně. Riven šel jako první, načež na sebe hodil Kristianovy spací trenky a tričko s vlkem. Popadl jednu z hromádky knih vyskládaných na stolku a usadil se s ní v Kloeině posteli, načež dospěl k názoru, že na čtení je možná až příliš velké šero, tudíž ji zase odložil. Nechtělo se mu rozsvěcovat.

Čekání na Kristiana si krátil namotáváním dlouhé nitě na prst a pozorováním okolního chaosu. Ten pokoj se nijak neměnil, měnila se akorát místa, kde se válely různé věci a serepetičky. Byla to obrovská černá díra, která všechno polkla, přežvýkala a náhodně vyflusla. Riven například v Kloeině posteli našel obzvlášť špičatý halit, což by ji dle jeho skromného názoru rozhodně nijak nepotěšilo. Postavil ho způsobně na stůl a pohlédl k oknu, kterým dovnitř proudil studený vzduch. Bylo mu trochu chladno, ale nešel ho zavřít, protože věděl, že Kristian potřebuje kontakt s přírodou.

Dveře pokoje se po nějaké době konečně otevřely, pruh světla z chodby ozářil hromadu oblečení a kaštanů povalujících se uprostřed místnosti, a spolu s tím vešel dovnitř pán chaosu. Sotva za sebou zavřel a zamžoural na Rivena, na čele se mu objevila zamračená vráska (Riven ji neviděl, ale klidně by na její existenci vsadil boty s tenkou podrážkou). „Co děláš? Tady musíš spát, se mnou.“

Aby názorně ukázal kde, Kristian došel ke své posteli a poklepal na matraci. „Nemysli si, že mi řekneš, že mě máš rád, a pak mi nedáš pusu na dobrou noc,“ dodal dopáleně. Hned nato rozsvítil lampičku nad stolem a flirtovně se usmál.

„Tak zase pozóóór,“ protáhl Riven pobaveně. Očividně dokázal smést veškeré negativní pocity mávnutím ruky ze stolu, klidně i z postele na koberec, jakmile si s Kristianem začali jeden druhého dobírat. „Nemysli si, že se potáhnu do tvojí postele, když z toho vytřískám jenom jednu obyčejnou pusu na dobrou noc. Co takhle líbačka na dobrou noc?“

„Platí,“ souhlasil Kristian okamžitě. „A třeba k tomu přihodím ještě jeden malý objev, který jsem dneska učinil.“ Hned nato si stáhnul tričko a mrsknul ho na hromadu k ostatnímu oblečení, načež si sednul na postel do tureckého sedu.

Jistěže, Riven si mohl dát na čas a tím ho trochu pozlobit, jenomže by tak zároveň zlobil i sebe a to se mu nechtělo. Víc než ochotně proto zamířil ke Kristianovi a svalil se na polštář. Kristian se k němu okamžitě přidal.

Koukali na sebe, brčálově zelené oči se usmívaly a odráželo se v nich světlo a Kristian pak zvedl ruku, nejspíš aby Rivena pohladil ve vlasech.

Riven ji chytil a propletl s ním prsty. „Nejdřív ten objev. Teda jestli tím objevem není moje žárlivost, protože tu jsem v sobě objevil já, ne ty.“

Na odpověď nemusel čekat dlouho. Kristian okamžitě vyhrknul: „Dneska ve Wickově krámku, když jsi vyšel zpoza rohu jako bůh pomsty, jsem ucítil tvou moc.“ Nedal Rivenovi žádný čas se na to připravit – a ať Riven čekal cokoli, tohle ne. „Je tam, dokonce i teď ji vnímám,“ navázal Kristian, „i když je schovaná. Skoro bych řekl, že schoulená, jestli mi rozumíš, ale je tam!“

Kolikrát od Samhainu poslouchal optimistické kecy o tom, že ho příroda o moc nemohla připravit, že ho jenom odřízla od toho, aby ji mohl používat, a blablabla? A teď ho Kristian držel za ruku a tvrdil mu, že je to pravda.

Lžeš, napadlo Rivena. Bylo to totiž tak strašně abstraktní, že tomu nedokázal uvěřit hned. Ale až příliš dychtivě se naklonil blíž, zkoušel z Kristianova obličeje vyčíst potvrzení. Které pochopitelně našel, jelikož Kristian byl otevřená kniha. Riven ucítil, jak malý plamínek naděje, jenž si v sobě pracně hýčkal, zahořel. „Myslíš to vážně…?“ zeptal se tiše. Spíš tou otázkou hodně opatrně našlapoval.

„Jo, smrtelně vážně,“ přitakal Kristian.

Riven chvíli mlčel, zamyšleně kreslil ukazováčkem kroužky do Kristianovy dlaně. „Takže jsem o ni nepřišel,“ řekl nakonec. „Jenom ji nemůžu použít. Můžeš… Můžeš se jí dotknout? Nějak ji ze mě vytáhnout?“

„To nevím,“ svraštil Kristian čelo. „Nikdy jsem to nedělal a vlastně ani netuším, jak bych to udělal. Nezlob se.“

„Ale mohl bys to zkusit?“ Začaly se mu potit dlaně. Takhle to s nadějí bylo vždycky, nakonec ho mohla klidně spálit. Pustil Kristiana a otřel si ruce do tepláků, načež je k němu natáhl.

Kristian se jich zlehka dotkl a dlouze vydechl.

Riven automaticky zavřel oči, připadalo mu to magické a skoro čekal, že vzápětí ucítí podobný tah jako před Ostarou, když ho příroda vedla ke Kristianovi. Teď. Teď už to přijde, každým okamžikem. Dokonce se mu z toho očekávání zhoupnul žaludek.

Necítil ale vůbec nic, ani zašimrání. A velmi rychle si začal připadat jako totální idiot. Předtím Kristiana káral, že by klidně vlezl do dodávky plné bylinek, a on sám teď naivně věřil, že by to mohlo vyjít. Ani někdo tak mocný jako Kristian očividně nedokázal obejít přírodu a magii z něj vytáhnout, pakliže si to příroda nepřála.

„To nevadí,“ řekl Riven napůl sám sobě, napůl Kristianovi, který se tvářil málem provinile, jako kdyby ho kdovíjak zklamal. „Stačí mi, že ji cítíš, Nowicku. Prozatím. To pro mě znamená strašně moc! Protože jestli tam moje schopnosti vážně jsou, třeba to znamená, že si k nim najdu cestu. A že budu Katchovi pořád rozumět.“ Pousmál se a ten úsměv byl tak upřímný, až ho to samotného překvapilo. Stále v sobě měl magii, nepřišel o ni, byla jeho součástí. Nějakou dobu koukal k oknu, za kterým byla čím dál větší tma, a byl ztracený ve své hlavě. Dokonce odolal nutkání přejet si po místě na hrudníku, kde se pod klikatou jizvou schovávalo srdce.

Pohlédl na Kristiana a dal mu jemnou pusu na tvář jako takové malé poděkování za dobré zprávy.

Kristian mu ji vrátil.

Takhle to teď bylo skoro neustále. V jednu chvíli řešili něco zásadního, aby se k sobě vzápětí přisáli, dýchali jeden vzduch, líbali se procítěně a hluboce.

Po dnešku to byl hodně zajímavý lektvar emocí a líbat Kristiana Rivenovi rozhodně pomáhalo vyčistit si hlavu. Svým způsobem. Totiž vyčistit si ji tak, že se do hromady myšlenek vetřel Kristian a s jeho přítomností tam zavládl podobný chaos jako v pokoji. Všechno kolem vybuchovalo, ztrácelo se, přeskupovalo, ale Kristian byl skutečný, jeho rty byly skutečné. Chutnal jako maliny a máta.

Líbali se už tolikrát, až se to pro Rivena stalo něčím důvěrně známým. Rozeznával místa, kde byl Kristian obzvlášť citlivý, jako třeba na krku pod uchem. Tam bylo malé místečko, přímo na tetování hvězdy, které ho rozechvívalo, když se mu Riven věnoval. Taky měl podle všeho rád, když mu Riven položil dlaň na stehno a nechal ji tam nebo ho během líbání trochu sevřel. To pak spokojeně zamručel.

Rivena napadlo, co asi cítil ten kluk ve Wickově krámku a jak na něj Kristianova moc působila. Jestli byla magnetická, jestli chutnala jako luční kvítí a posekaná tráva, jestli se jednalo o šlahouny, nebo působila drsně jako kůra stromů. A taky jaké by to bylo nechat se jí pohltit. Ale k čertu s nějakým pitomým idiotem. Teď nemusel myslet…

… na nic dalšího než na Kristianovy zuby, které mu zlehka přejely po čelisti.

Velmi brzy se stalo, že se Kristian ocitl na jeho klíně. Poprvé si na něj sedl se studem, ale tentokrát to bylo přirozené, jako by přesně věděl, jak si Rivena osedlat. Zároveň už se za tu dobu, kdy se začali sžívat i po fyzické stránce, naučil, kterým směrem se pohnout, aby z toho oba vytěžili co nejvíc. A Riven ho bezostyšně chytil za zadek.

Když byl s holkami, měl rád prsa, dokázal si je užít, ale zároveň se na ně nijak extra nefixoval. Zato od chvíle, kdy poprvé položil ruce na Kristianův zadek, měl dojem, že opravdu pěkný zadek dokáže ocenit ještě o něco víc. Což Kristian měl. Hezky tvarovaný, tak akorát, a strašně mu slušely obtáhlé boxerky.

Riven se vrátil do přítomnosti, jakmile se Kristian znovu přitiskl svými rty na ty jeho. Líbilo se mu, že je Kristian krůček po krůčku odvážnější a sebejistější. Posledně už si například dovolil jen tak zlehka přejet dlaněmi přes Rivenovy bradavky a ten z toho šílel.

Bylo to krásné, takové kolébání.

Riven se taky zbavil trička – tiskli se k sobě co nejblíž nahými hrudníky, snažili se přes kalhoty třít – a najednou slyšel sám sebe, jak říká: „Stáhni si trochu tepláky. Chci se tě dotýkat.“

Dveře Kristianova pokoje neměly klíč a na chodbě se stále svítilo, takže se klidně mohlo stát, že někdo vejde. Jenomže Riven byl mnohem dál, než aby si připustil takové riziko. Byl zcela ponořený v Kristianově pohledu a vůni a kůži a dotecích. A cítil, že se ho chce právě teď dotknout tam, kde se ho ještě nikdy nedotýkal.

Kristian se celkem poslušně nadzvedl, stáhl si kalhoty pod zadek a pak počkal, až Riven udělá to samé. Měl přitom zarudlé tváře. Měl naprosto rozkošnicky rozcuchané vlasy. Měl dokonalý penis. Totiž, Riven ve své hlavě použil výraz péro, ale to nic neměnilo na významu.

Nikdy v životě nečekal, že by ho tohle o nějakém klukovi napadlo. Výchova k tomu, aby nedělal rozdíly mezi chlapci a dívkami, byla jedna věc, ale zakusit na vlastní kůži, že je to vážně v pořádku, a ještě k tomu zatraceně skvělé, mu rozšířilo obzory.

Nejdřív Kristiana pohladil, vnímal jeho chvění. A pak ho sevřel a bylo báječné vidět, co to s Kristianem dělá, jak se proti němu vzepjal, jak se kousnul do rtu, protože chtěl očividně hodně nahlas vyjádřit, že se mu to vážně líbí.

Vzápětí sám natáhl ruku a sevřel na oplátku Rivenův penis. Pořád měl prstýnek se sluncem, který si nesundal ani po sprše, a jak tak Rivena držel a tisknul a hýbal rukou a prstýnek se mu lesknul na palci, bylo to rajcovní.

Kristian sklouzl Rivenovi z klína, aby do sebe nevráželi rukama, ale pořád seděl dost blízko, aby na něj pohodlně dosáhl – a Riven na něj – a mohli se přitom líbat.

Riven se soustředil na to, jak mu Kristianův penis klouže v dlani, jak je horký a hebký a jak v něm trochu cuká. Ale ze všeho nejlepší byl Kristianův výraz, stále bolestnější, napjatější, odevzdanější. A Riven si byl jistý, že se tváří úplně stejně. Ve slabinách cítil teplo a taky vnímal, jak tam dole těžkne, jak se propadá čím dál hlouběji do matrace a potřebuje se uvolnit. Aniž si to uvědomil, začal proti Kristianově ruce přirážet boky a Kristian dělal to samé.

Bylo to skoro jako tanec, protože sladili tempo.

Na okamžik si Riven představil, jaké to asi bude, pohybovat se v něm.

Pak vystříkl, sobě na břicho a Kristianovi na ruku. Musel si přitom dlaní skoro až potupně zakrýt pusu, zatímco nepřestával dělat Kristianovi dobře, a ten ho o několik vteřin později následoval. Na rozdíl od Rivena si pusu nezakryl a vydralo se mu zní dlouhé tlumené zasténání.

Zlatý přívěsek na hrudi se mu prudce nadzvedával, když se snažil popadnout dech. Vzápětí se na Rivena překrásně usmál a Riven mu věnoval pobavený úšklebek. Naklonil se a vlepil Kristianovi pusu na trojitý měsíc na hrudi.

Kristian po chvíli odněkud z hromady chaosu vylovil papírové kapesníky, takže se mohli utřít… a hodit je na zem. Potom se k Rivenovi přitisknul a stáhnul ho s sebou na polštář. Nepřestával se usmívat a Riven si uvědomil, že se taky usmívá.

Mazlili se. Kristian do něj rozverně šťouchl nosem.

Líbali se. Tentokrát pomalu a líně.

Špitali si a hladili se.

Riven usnul s Kristianovými prsty vpletenými do vlasů, hlavou přitisknutou k jeho hrudníku a jednou rukou přehozenou kolem pasu, aby ho k sobě přitáhl ještě blíž, ačkoli už to víc snad ani nešlo.

***

Nejdřív se ozvala rána, když někdo prudce rozrazil dveře, a hned potom: „Mamííí, je tu princ!“ A vzhledem k tomu, že si majitelka toho hlasu trochu šlapala na jazyk, muselo to být ještě pískle.

Za jiných okolností by ji Riven ignoroval a prostě se jenom o trochu víc natiskl k horkému tělu, které odpočívalo vedle věj, ale mozek ho celkem velkoryse upozornil, že by pravděpodobně bylo vhodné probudit se. Už kvůli tomu, aby posbíral kapesníčky, které se válely vedle postele, a přestože by bylo krásné, kdyby je okolní chaos pozřel a schoval, zdálo se, že právě ony z toho bordelu trčí jako nezpochybnitelný důkaz, že si to kluci v noci náramně užili.

Dokonce i Kristianova máma Morgan, která se vzápětí objevila ve dveřích, na nich krátce spočinula pohledem – Riven v ten moment vnímal jenom napůl, takže spíš hádal – načež koukla na postel. Na Kristianovu ruku přehozenou přes Rivena, na to, jak blízko u sebe jsou. Těžko říct, co se jí v ten moment honilo hlavou.

Riven se posadil, přestože jeho tělo zrovna nespolupracovalo. „Rád vás zase vidím, i když bych byl radši, kdyby to bylo za jiných okolností.“ Hned potom rozcuchal Kristianovi vlasy, aby ho probral, a jelikož se Kristian zmátořil o něco rychleji, za okamžik už oba seděli na posteli. Sice působili unaveně, ale Riven si byl jistý, že výrazy jich obou říkají jednu a tu samou věc: Moc hezky jsme se udělali.

Morgan na sobě nedala vůbec nic znát, ale když promluvila, nezněla vyloženě přívětivě. „Sal vezme za deset minut dvojčata na hřiště, takže za mnou přijď do kuchyně.“

„Dobře,“ přitakal Kristian maličko nechápavě, ačkoli na něj přitom rozhodně nekoukala.

„To nebylo na tebe. Ty počkáš v pokoji.“

Riven viděl, jak Kristian otevírá pusu, nejspíš aby se zeptal proč, případně jestli se toho taky může účastnit a spousta různých připomínek a otázek, takže zavrtěl hlavou, aby ho umlčel. „Jen na sebe něco hodím,“ řekl jeho mámě a nezněl nijak roztřeseně, neklidně ani rozpačitě. Ne že by měl s hovory s rodiči svých milenců (než potkal Kristiana, tak milenek) zkušenosti. Spíš to bral tak, jak to je.

Navíc nemohl panikařit, jelikož viděl na Kristianovi, že nemá k panice daleko, no a ve vesmíru bylo třeba zachovat rovnováhu. A tak dále.

Jakmile Morgan odešla, Riven se vyhrabal z postele, našel v tom bordelu svoje tričko a než si ho přetáhl přes hlavu, vyklepal z něj žaludy a odstřižky. „Klid,“ poradil Kristianovi. „Určitě se chce ujistit, že nepodnikáme nic nebezpečného. Nebo mi promluvit do duše, abych ti nezlomil srdce. Bude to v pohodě.“

Vlepil Kristianovi pusu na tvář a otřel se rty o jeho hebkou kůži. Vzpomněl si na vzájemnou blízkost, kdy se v noci pohybovali ve stejném rytmu, a ucítil bodnutí ve slabinách. Pak ze sebe zkusil ten pocit oklepat, protože s ním rozhodně nechtěl čelit mocné wiccance a jejím, jak jinak, všetečným otázkám.

Jakmile uslyšel šílený řev a následné bouchnutí dveří, došel k názoru, že dvojčata už jsou pryč, a zamířil do koupelny. Nezapomněl předtím Kristianovi věnovat ještě jeden povzbudivý úsměv.

Když si vyčistil zuby, udělal ze sebe člověka – a tahle hláška získávala zbrusu nový význam po tom, co se dozvěděl, že v sobě má ještě pořád moc, tím pádem rozhodně jen tak obyčejný člověk nebyl – a šel rovnou do kuchyně.

Morgan seděla za stolem a tiskla hrnek čaje, ze kterého se kouřilo. Druhý hrnek stál u volné židle přímo naproti a Riven pochopil, že to je jeho místo. Tak, aby jeden na druhého viděli. Posadil se proto a přitáhl čaj k sobě. Pohledem zavadil o třešňový koláč s křupavou krustičkou. Po včerejším mazlení mu celkem vyhládlo, ale nechtěl se během vážné debaty cpát a drobit. Takže sevřel hrnek stejně jako Morgan. „Děkuju za čaj,“ řekl.

Byly to bylinky, ale žádná z nich nesloužila k tomu, aby mu rozvázala jazyk nebo ho vedla k pravdomluvnosti. Šlo spíš o nějakou jarní směs.

„Tohle je opravdu velmi unikátní situace,“ začala Morgan rozvážně, „a já upřímně nevím, jak si s ní poradit. Kristian mi řekl, že provádíte nějaký dlouhodobější rituál, který začal o Samhainu a skončí o Beltainu. Takže jsem mu dovolila slavit s tebou všechny sabaty, i když jsem samozřejmě měla hodně pochybností. Ale zdál ses mi jako hodný kluk, okouzlující, a karty mě uklidňovaly, že nemám zasahovat. Že se o sebe Kristian postará.“ Zavrtěla hlavou a prstem poklepala na ouško hrnku. „Jenže pak zjistím, že se něco stalo s tvou mocí? Příroda nikoho neodvrhne jen tak bezdůvodně, Rivene. Doufám, že chápeš, že z celé té situace vůbec nejsem nadšená.“

Nad odpovědí nemusel přemýšlet dlouho. Ačkoli k tomu ve skutečnosti neměl moc co říct. „Chápu,“ přikývl a poválel čaj na jazyku.

„Předpokládám, že mi neřekneš, co spolu chystáte na Beltain.“

Dle Rivenova názoru si nemyslela, že by jí to doopravdy svěřil. Spíš to musela zkusit, což… taky chápal. „Neřeknu, nezlobte se,“ odvětil uctivě. Ale nic v jeho hlasu nenaznačovalo, že by svoje stanovisko změnil. Nedokázal si představit, jak by se k tomu stavěl Kristian, nicméně celkem logicky předpokládal, že by jen těžko mohla mít radost. „Slíbil bych vám, že udělám všechno pro to, aby se Kristianovi nic nestalo, ale nevím, jestli by to pro vás mělo vůbec nějakou váhu, když cítíte, že zrovna teď nemám žádnou moc. Ale na Kristianovi mi záleží.“

Trvalo jí, než odpověděla. A Riven si mezitím představoval, jak Kristian přechází po pokoji a snaží se najít nějaký krystal, díky kterému by se zklidnil. Nebo jak si okusuje kůžičku kolem nehtů. To sice nikdy nedělal, ale proč s tím nezačít?

„Budu věřit své intuici, která mi říká, že nejsi špatný kluk,“ pronesla Morgan po nějaké době. Odsunula hrnek a naklonila se k Rivenovi přes stůl, nejspíš aby svým slovům dodala váhu. „Takže ano, chci, abys mi slíbil, že uděláš všechno, co bude v tvých silách, abys Kristiana ochránil.“

Riven jí pohlédl do očí a teprve tehdy si uvědomil, že jsou brčálově zelené jako ty Kristianovy. Nádherné, byť se ani zdaleka nemohly rovnat těm, které po ní zdědil její syn. I tak ovšem… nádherné. „Udělám všechno, co bude v mých silách, abych Kristiana ochránil,“ řekl a každé z těch slov bylo závazek. Ačkoli v sobě neměl žádnou moc, ne, omyl, ačkoli svoji moc nemohl používat, přesto měl pocit, že ten slib vyvěrá odněkud zevnitř a že je tou mocí jaksi prapodivně nasáklý.

Nebyly to prázdné kecy. Byly plné, barvité, odhodlané, zavazující.

Zamýšlel jim dostát, protože představa, že by se Kristianovi něco stalo, ho lámala vedví jako starou větev.

Zajímavé, napadlo ho. Vážně zajímavé.

To, že měl Kristiana rád, bylo z hlediska rituálu víc než dobré. Ale děsilo ho, že už to nedokáže vnímat ryze prakticky. Že kolikrát spíš cítí, než aby racionálně uvažoval.

„Víš, jaký je podle mě nejzásadnější rozdíl mezi čaroději a wiccany?“ zeptala se Morgan.

Znal spoustu rozdílů, ale neodvažoval se hádat, který je nejzásadnější podle ní. A tak mlčel.

Morgan znovu zlehka poklepala na ouško hrnku. „Wiccan pro správnou věc obětuje všechno, klidně i sám sebe. A Kristian je wiccan tělem i duší a k tomu všemu je pravděpodobně i ten nejmocnější. Mám o něj obrovský strach, protože vím, že pokud bude třeba, obětuje se, aniž by se nad tím zamyslel. Proto jsem ráda, že má po svém boku tebe. Každý ví, že čaroděj nechá shořet svět, aby zachránil milovaného člověka.“

Těžko říct, jestli to byla fráze, byť pravdivá, nebo jestli vážně věřila, že Riven ke Kristianovi chová hlubší city. Samozřejmě se však nemýlila. Už jenom to, co byl Riven schopný udělat pro Rua. Co by udělal pro svoji sestru. A ano… Co by udělal pro Kristiana. Ne, jinak. Co by udělal pro Kristiana? Ten otazník byl rozhodně namístě, ačkoli odpověď byla bezesporu jasná a průzračná jako voda z měsíčního jezírka (když zrovna nikdo nevířil bahno).

Spoustu věcí.

„Možná byste byla radši, kdyby mě vůbec nepotkal,“ pronesl rozvážně.

Překvapilo ho, když téměř okamžitě zavrtěla hlavou. „Ráda věřím v osud a mám dojem, že Kristian tě potkat měl. Což ovšem neznamená, že kdybych tě mohla poslat daleko od něj, tak bych to neudělala.“

Nedokázal si pomoct a pousmál se. „Líbí se mi vaše upřímnost.“ Nějakou dobu znovu mlčeli a on do sebe kopnul zbytek čaje. Už chtěl jít a vytrhnout Kristiana z domnělých úvah, co tady spolu řeší, a taky z toho nepořádku, pochopitelně. Tak jako tak ovšem stejně cítil, že se tahle debata blíží ke konci a že dopadla dobře.

„Máte pravdu,“ dodal ještě. „Ohledně toho, jak by se většina čarodějů zachovala. Vždyť co je svět bez milovaného člověka? Nic víc než popel.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥