Szabi

Bylo až překvapivé, jak můžou být obyčejné záležitosti pohodové, bez zbytečného stresu a hledání a kontrolování, když je Kristian s klidným srdcem hodil na Rivena. Už si ani nepamatoval dobu, kdy Rivenovi nevěřil. Teď se na něj dokázal na sto procent spolehnout a mnohem víc se tím pádem uvolnit.

Bezstarostně došel na autobusovou zastávku, sedl si na lavičku a nastavil tvář slunci. Neměl ani batoh, ani peníze, ani svačinu, jeho úkol byl prostě se ukázat, což udělal, dokonce o deset minut dřív.

Kristianova moc už teď byla obrovská – stačilo se jen kouknout na les a věděl… všechno. Nebo by minimálně mohl, kdyby se soustředil. Snažil se to ovšem nedělat, protože měl dojem, že i příroda si zaslouží soukromí. A když ne příroda, tak zvířata určitě a vzhledem k tomu, že začínalo období říje, Kristian opravdu nepotřeboval být u všeho.

Přesto zavřel oči a zhluboka se nadechl. V myšlenkách se vydal po asfaltové cestě mezi dvěma lesy k chatové oblasti, konkrétně k milované chatě na úplném konci. Dostal se až na zahradu, zkontroloval oltář a pak byl najednou malým červíkem v hlíně, cítil pokojný klid a… věděl, že truhla s Katchem je v pořádku. Stále zapečetěná a netknutá.

Nejspíš kvůli tomu neslyšel přijít Rivena, který najednou seděl vedle něj a taky nastavoval tvář slunci. A měl všechno, přesně jak slíbil. Dva kelímky s kafem, batoh, peníze, seznam věcí, které potřebovali dokoupit, a papírový sáček s čerstvými loupáky.

Než přijel autobus, dali si pár pus a loupák na půlku.

Když Kristian nastupoval do autobusu, všiml si, jak se od něj řidič vyjeveně odtáhl a jak se mu okamžitě ulevilo, že platit bude za oba Riven.

I tohle byla součást Kristianovy moci, se kterou nejvíc bojoval. Jako mladší si bláhově myslel, že by díky tomu, kdo je, mohl být oblíbený. Jenže zatímco čarodějové a wiccané jím byli fascinovaní a chtěli se dostat blíž, lidé se ho během jara a léta vždycky báli.

Máma říkala, že je to kvůli jeho obrovské síle, kterou na určité rovině taky dokáží vnímat. Ale nerozumí jí, tohle neznají, takže… samozřejmě se bojí. Minimálně do doby, než si zvyknou. Tak jako Iris a Spencer a celá tátova rodinná větev.

Jednou mu i Kloe přiznala, že se vedle něj cítí nesvá, sotva se přiblíží Beltain.

Proto se taky stalo, že v autobuse seděli s Rivenem jako jediní vzadu. Ostatní cestující si posedali do přední části autobusu a jeden starší pán si dokonce vybral místo vedle velmi objemné paní, takže neměl skoro žádný prostor. I tak mu to ale nejspíš přišlo jako lepší volba, než si sednout na volná místa vzadu. Blízko Kristianovi.

Pokud si Riven něčeho z toho všiml, nedal to nijak najevo. Držel Kristiana pevně za ruku, sem tam si něco řekli, koukali z okna na ubíhající krajinu, popíjeli kafe a dál se dělili o loupáky.

Díky tomu přišla Kristianovi cesta mnohem kratší než obvykle.

***

Wickův krámek byl skvělý tím, že se nikdy nijak výrazně neměnil. Voněl cedrovým dřevem a bylinkami a dalo se v něm najít spoustu předmětů na Beltain stejně jako na Samhain. A kromě pár sezónních věcí bylo vždycky všechno na svém místě, takže se tu Kristian velmi dobře orientoval.

Už předtím se domluvil s Rivenem, že se k majiteli nebude přibližovat, aby nevzbuzoval zbytečný rozruch, proto automaticky zahnul do jedné z uliček a zamířil ke svíčkám.

Navštívit Wickův krámek na podzim a na jaře byly dva naprosto odlišné zážitky.

Na podzim vnímal Kristian jen ticho, mohl předměty brát do ruky, zkoumat a hledat, jestli ho něco osloví. Na jaře všechno mluvilo, zářilo, bzučelo a probíjelo. Kristian měl dojem, že je i vzduch nasáklý kouzly. Kromě jednoho koutu, kde ve vitríně odpočívala zahnutá dýka. U té si byl Kristian definitivně jistý, že je prokletá. Už jen proto, že všechno kolem ní bylo… mrtvé.

Jednou tu byl s mámou, to mu bylo čtrnáct, a natahoval k dýce ruku s tím, že se jí dotkne, ale máma ho zastavila. Řekla tenkrát něco v tom smyslu, že je nebezpečná a že by mohla někomu ublížit. On by to prokletí zlomil, zvládl by to, o tom nepochyboval. A stačil by mu jediný dotyk.

Máma tomu věřila, ale stejně mu nedovolila to udělat. Pamatoval si úplně přesně, co tenkrát odpověděla: Kdyby ses podíval do budoucnosti, poznal bys, že ta dýka tu na někoho čeká. Jednou si pro ni někdo přijde.

Kristian si na to dobře pamatoval, protože se tehdy příšerně urazil. V té době nedokázal snést, že navzdory tak obrovské moci nemá absolutně žádné věštecké schopnosti, což ho… vytáčelo.

Teď už si zvykl.

Prošel uličkou kolem amuletů až ke svíčkám. Na Beltain chtěl koupit červené a bílé a nejlépe co nejvíc do zásoby. Riven to okomentoval slovy, že jim takové množství vystačí alespoň na patnáct dalších Beltainů, ale souhlasil, jelikož věděl, že jinak se Kristian neuklidní.

Do košíků jich naskládal osm, což znamenalo, že s těmi doma by jich měli mít třicet osm. A kdyby to nebyly všechny červené svíčky v krámku, Kristian by jich pravděpodobně koupil ještě víc. Jeho další kroky vedly ke krystalům, zatímco Riven dostal za úkol sehnat na oltář červený ubrus a k tomu nějaké stužky na ozdobení.

Kristian se zrovna prohraboval v kastlíku s tygřími oky a vybíral ta, která ho nejvíc oslovila, když za sebou zaslechl kroky. Myslel, že to bude Riven, proto se otočil a automaticky se usmál. Jenže se usmíval na úplně cizího kluka, který… se na něj fascinovaně zadíval, naklonil hlavu a několik vteřin vůbec nedýchal, než se usmál nazpátek.

Jakmile si všiml, u čeho Kristian stojí, uchechtl se. „Jednou jsem si koupil tygří oko, abych zvládl napsat závěrečnou práci. A fungovalo to skvěle, podpořilo to moji vytrvalost a tvořivost natolik, že jsem psal bez přestávky třináct hodin.“

„Já zas jednou dal tygří oko tátovi a jemu se pak každou noc zdály divné sny o minulosti. Teda to tvrdil on, já si pořád myslím, že svoje minulé životy doopravdy neviděl,“ svěřil se Kristian a tygří oko, které právě držel v ruce, vložil do košíku. Ještě potřeboval malachit a růženín. Jenže mu najednou připadalo divné jen tak odkráčet, a tak tam pořád stál a koukal.

Na kluka, co koukal nazpátek.

Kristian přešlápl, a protože nevěděl, co jiného říct, začal trochu žbleptat. „Příště bych ti na závěrečné práce doporučoval modrý krajkový achát. Není tak dotěrný a hezky podpoří ve vyjadřování. Mně se osvědčil mnohem líp než tygří oko.“ I když byly u každého kastlíku popisky, stejně se rozhlédl a ukázal na správný.

„Ty toho o krystalech hodně víš, že jo?“ pochopil kluk a vážně k achátu přistoupil a ten úplně nahoře potěžkal v ruce. „Co bys mi poradil na sbalení nějakého fakt hezkého kluka?“

„Myslíš na dodání sebevědomí?“

Kluk se pobaveně uchechtl, jako by Kristian řekl nějaký hodně dobrý vtip. „Spíš kdybych chtěl něco, co by mi dalo šanci, že by přijal moje pozvání na kafe,“ vysvětlil. Achát nakonec položil zpátky na hromadu, takže o něj nejspíš vůbec neměl zájem.

To Kristiana upřímně trochu zklamalo, protože věřil, že to byla z jeho strany vážně dobrá rada. A teď zůstane nedoceněná ležet mezi hromadou nechtěných achátů. „Tak to ti asi neporadím. Krystaly dokážou podpořit, ale měnit názory nebo k něčemu podněcovat neumí.“ Což zcela upřímně považoval za jednu z jejich nejlepších vlastností.

Kluk vypadal překvapeně. „To jsem nevěděl,“ přiznal následně. „Třeba bys mi o tom mohl říct víc. U kafe nebo tak.“

Tady se do Kristianova světa začínalo dostávat poznání. Poznání, že vůbec nejde o krystaly, že se mezi nimi celou dobu odehrává něco úplně jiného.

Jenže nechtěl být podezřívavý a hledat neexistující významy tam, kde žádné nebyly.

A zároveň nechtěl být naivní.

„Jestli tě to doopravdy zajímá, tak klidně. Ale dneska tady s někým jsem,“ odpověděl a byl sám se sebou spokojený, protože to vyřešil naprosto skvěle a elegantně. Pokud bude mít ten kluk zájem, o cokoli, řekne si o číslo. A než by s ním Kristian na kafe šel, ujistil by se, že je to doopravdy fanda do krystalů. A že tam žádné jiné úmysly nejsou.

Jeho plán fungoval více než dobře, jelikož kluk přikývl a hned poté následovalo: „Mohl bys mi na sebe dát číslo?“

Kristian už se nadechoval k odpovědi, když se zpoza rohu vynořil na první pohled dost naštvaný čaroděj. Prošel, nebo se spíš prohnal uličkou a zastavil vedle Kristiana tak blízko, jako kdyby ho v další vteřině plánoval schovat za sebe. Postavil se mezi něj a cizího kluka. „Řekl ti snad dost jasně, že tady s někým je, tak si dej pohov!“

Kluk překvapeně a možná i maličko vyděšeně povytáhl obočí a vykulil oči. „Jasně, sorry. Myslel jsem, že jste kámoši a teď nemá čas. Ty nevypadáš jako někdo, kdo je…“ spustil, ale nečekaně se zarazil a pokrčil rameny.

Což Rivena nejspíš naštvalo ještě víc.

Kristian překvapeně zamrkal a ustoupil. Bylo to slabé, bylo to skoro neznatelné a většina lidí by to nejspíš vůbec nezachytila, ale Kristian ano. A jakmile si toho všiml, už to nešlo nevnímat, už to nešlo nevidět.

„Kdo je co? Dost mocný?“ odsekl Riven temně.

„Co? Ne!“ zavrtěl kluk hlavou a rozhlédl se. Nejspíš hledal nejsnadnější cestu k útěku. „Myslel jsem, že nevypadáš na někoho, kdo je…“ Znovu pokrčil rameny. Evidentně se mu to vůbec nechtělo řešit, prostě si jen přál vypadnout.

A Kristian si přál to samé, proto rozhodil rukama a významně na Rivena koukl. „… gay. Nevypadáš jako gay.“ Copak to nebylo jasné? Riven sice měl velké řeči, jak jsou čarodějové otevření a láska je láska, bla bla bla, ale Kristian trochu pochyboval, jestli a nakolik je pravděpodobné, že by si Riven někdy začal s klukem, kdyby ho k tomu nedonutily okolnosti.

„Aha,“ přikývl Riven, ale že by se choval alespoň o něco mileji, ho evidentně nenapadlo. Pořád se na kluka díval, jako by mu v další vteřině plánoval všechny krystaly narvat do chřtánu. „Je mi jedno, jak vypadám. Řeknu to teda jinak. Přestaň do hajzlu otravovat mého kluka!“

Kristian vzdáleně vnímal, jak se cizí kluk omlouvá a pakuje se, jenže se nedokázal přimět věnovat mu ani poslední pohled nebo myšlenku. Všechno totiž věnoval Rivenovi. Nejen tomu, co řekl, ale i tomu, jak se Rivenova moc uvnitř něj svíjela a zkoušela si vybojovat cestu ven.

Když to nedokázala, zdálo se, že se zase ztrácí, že neexistuje, jako by se rozplynula, ale Kristian už teď věděl, co přesně má hledat, proto zapátral a… našel ji. Stočenou do klubíčka v tom nejtemnějším rohu.

Takže máma měla pravdu. Riven o svou moc nepřišel, pořád v něm byla.

Stejně jako vztek. Ten po odchodu kluka taky zůstal, což Kristian poznal tak, že Riven popadl nejbližší krystal a práskl s ním do košíku.

***

Cesta do polívkárny byla ta nejtišší cesta, jakou kdy Kristian zažil. A to měl za sebou hodně tichých cest – s mámou, s Kloe, s mámou a Kloe, s Iris, s Iris a Spencerem. Jenže tahle byla královna mezi všemi, protože takové ticho, jako právě předváděl Riven, jen tak někdo neuměl.

Kristian by promluvil, dokonce se už nadechoval, ale Riven to nejspíš vycítil a protáhl krok. A tak to Kristian raději nechal až do polívkárny, na chvíli, kdy budou sedět u stolu, jíst polívku a obecně se víc předpokládalo, že spolu budou mluvit.

Takže teď byl Kristian ochotný to přečkat. Držel pusu a krok, nechal Rivena tiše zuřit a soustředil se na úplně jiné věci. Třeba na to, že i když Rivenem zmítaly emoce, evidentně ne zrovna radostné, přesto všechno měl stále tendenci Kristiana kontrolovat a chránit.

Razil mu cestu v davu, hlídal ho, když přecházeli přes silnici, div, že ho nechytil za ruku a nepřevedl, a nakonec mu ještě podržel dveře do polívkárny. Kristian to raději nekomentoval, ale pobavilo ho to. Zdálo se, že nic z toho Riven nedělá vědomě.

U výdeje Kristian nějakou dobu koukal na nabídku polívek, nemohl se rozhodnout mezi bramboračkou a houbovkou, zatímco Riven měl vybráno prakticky okamžitě. Vzal si mrkvovou s bazalkovým pestem a nahoru si nechal přidat jedlé květy.

Na Kristianovo „super výběr“ nic neřekl, ale dál trpělivě čekal, než se rozhodl i Kristian.

Ten nakonec zvolil houbovou polévku s chlebovými křupkami.

Riven za oba zaplatil a společně se vydali k prázdnému stolu. Těch bylo kolem hodně, takže když se usadili, měli celkem soukromí. Ideální čas i místo na mluvení. Až na to, že Riven se k ničemu neměl. Beze slova nabral polívku a ochutnal.

„Zlobíš se na mě,“ vzdychl Kristian. Původně to zamýšlel jako otázku, ale nakonec z toho bylo konstatování.

Riven položil lžičku a lokty se opřel o stůl. „Proč myslíš?“

Nejspíš mohl říct něco jako: Protože se tváříš jako kakabus. Protože se mnou nemluvíš. Protože rázně chodíš, rázně si vybíráš polévku, rázně pokládáš lžičku… Jenže o tom, zda je Riven naštvaný, se dohadovat nemuseli. Takže Kristian raději rovnou přeskočil k tomu zásadnímu. „Protože jsem s ním mluvil. Chtěl jen pomoct vybrat krystaly. A já se o krystalech bavím rád. Myslím, že jsou nedoceněné.“

Riven zavrtěl hlavou, jako by právě slyšel tu nejpitomější pitomost. „Ten kluk nechtěl pomoct vybrat krystaly, Nowicku. Snažil se tě sbalit a tys mu tam mezitím žvanil o šutrech.“

Houbová polévka až nesmyslně krásně voněla a nadýchané chlebové křupky se velmi rychle rozpouštěly na hladině. Takže Kristiana napadlo, že by si dal pár lžiček a mezitím by měl čas si promyslet, jak odpoví. Jenže se cítil dotčeně, Riven ho neprávem osočoval… Z čeho vlastně? A tak se nedokázal ovládnout a zaškaredil se. „Takže se na mě zlobíš, protože jsem žvanil o šutrech?!“

„Zlobím se na něj, protože to byl zcela určitě naprostý kretén,“ odsekl Riven. I jemu by pravděpodobně prospělo, kdyby si dal polívku a trochu vychladl. „A ano, zlobím se i na tebe. Je to frustrující, ta tvoje naivita. Nechápu, jak může být někdo tak mocný tak naivní. Kdyby ti ten kluk řekl, že má dodávku plnou sušených bylin, už bys tam lezl!“

Naštvání, které si přinesli z Wickova krámku, mělo evidentně schopnost se přelívat, protože teď naplnilo Kristiana. Vlilo se do něj naprosto nečekaně, až mu z toho zrudly uši. Znovu si vzpomněl, jak mu máma říkala, aby na prokletou dýku nesahal, a on se urazil, že naráží na jeho neschopnost věštit. A Riven teď úplně stejně narážel na jeho další nedostatek.

Někdo tak mocný tak… Proč hned musel být naivní? Vidět v lidech to lepší přece neznamená, že je s ním něco špatně. A navíc, to napadlo Kristiana jako druhá a velmi důležitá věc, cizí kluci za ním přece můžou přijít a zvát ho na rande. Naštvaně založil ruce na hrudi a zamračil se. „No a co? I kdyby se mě pokoušel sbalit a já s ním šel na rande, tobě to přece může být jedno, ne? Já nejsem…“

… tvůj.

Protože ty mě doopravdy nechceš. Ty mě musíš chtít.

Kdyby to Kristian dokázal, podíval by se Rivenovi zpříma do očí a zeptal se, zda by vadilo, kdyby chtěl někomu patřit. Jenže s tím se nemohl vytáhnout. Ten kluk ho nejspíš vůbec neměl v plánu poznat, jen vycítil obrovskou moc a byl jí přitahovaný.

Tím pádem to asi nebyl nejlepší příklad.

„Nechodíme spolu. Ne doopravdy,“ zamručel Kristian. Konečně se odhodlal sebrat lžičku a ochutnal polívku. Byla skvělá. Až moc dobrá na to, aby si ji pořádně neužil.

Riven se k němu přes stůl naklonil. „Jenomže mně na tobě záleží. To chceš slyšet, Nowicku? Záleží mi na tobě víc než… víc, než bych čekal. Ty jeden pitomče.“

„Já nejsem pitomec,“ odsekl Kristian napruženě. Už byl unavený, jak se musel obhajovat. Že to, kým byl, pro každého představovalo problém nebo vadu. No tak byl důvěřivý. Kdyby chtěl, nejspíš by toho kluka dokázal jedním dotekem očarovat. Uměl se o sebe postarat. Uměl! A potřeboval, aby to Riven věděl. „Zvládnu se o sebe postarat! Co myslíš, že by se stalo? Že bych s ním šel na rande a on mi něco udělal?“

„Třeba by se nestalo vůbec nic. To já přece nevím. Jde o to, že by mi to vadilo!“ vyštěkl Riven a na vteřinu se zdálo, že bouchne pěstí do stolu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Zhluboka se nadechl a následně dlouze vydechl. O poznání klidněji dodal: „Nechci, abys chodil s někým na rande, rozumíš tomu?“

„Já bych s ním před Beltainem nikdy nikam nešel,“ odsekl Kristian okamžitě. „Víš, že mi na… tom, co děláme, záleží úplně nejvíc.“ Přece už mnohokrát dokázal, že Katch a Ru jsou pro něj důležití a že to bere vážně. Dobře, poslední dobou se trochu ztrácel v polibcích a nejspíš ho to maličko rozptylovalo, ale i s tím začal, aby především pomohl!

Riven nasadil velmi zvláštní výraz, který mohl znamenat cokoli. „Tady vůbec nejde o Beltain, Kristiane,“ ucedil. Následně se odmlčel, jako by pro něj rozhovor skončil, ale když chtěl Kristian promluvit a doptat se, co to znamená, Riven mu to řekl sám od sebe. Nejspíš už toho měl plné zuby a potřeboval to ze sebe všechno dostat. „Žárlil jsem. Vadí mi představa, že bys s někým byl. Nedělej to.“

Za posledních pár měsíců si už Kristian stihl všimnout, že Riven má tendenci spoustu věcí pronášet s jistou odhodlaností a vervou a fatálností. I tohle tak znělo. Nebyla v tom ani špetka pochybností, studu nebo nejistoty.

Kristian cítil, jak ho brní tváře. Nejraději by si na ně položil studené ruce a ochladil se, ale nepřišlo mu správné se v takové chvíli starat o tváře, proto dál seděl a zíral před sebe.

Riven najednou vstal, sebral batoh a oznámil: „Potřebuju na vzduch.“ Nedal Kristianovi šanci cokoli říct a vystřelil z polívkárny, aniž se vůbec najedl.

Mohl za ním jít hned. Jo, to mohl. Kristian se mohl zvednout a odejít, protože jídlo bylo zaplacené a nikdo by ho nezastavil. Jenže… to neudělal. Některé věci tak nějak vnitřně cítil a tohle byla jedna z nich. Poznal, že Riven potřebuje být sám, srovnat si to. Vychladnout…

A tak vzal lžíci a nabral si polívku.

Nikdy nejedl lepší polívku. Nikdy nejedl lepší rozmočené chlebové křupky. Nikdy mu tolik nechutnala obyčejná voda. Nikdy mu svět nepřišel jako tak klidné a spokojené místo. Nikdy jen tak neseděl sám v restauraci, nejedl polívku a neusmíval se, zatímco jeho srdce splašeně vyvádělo.

Snažil se krotit, snažil se nejančit a nešílet.

Jenže to nešlo. NEŠLO. Vždyť Riven žárlil. Riven… něco cítil.

Jestli byl někdo přeborník na dělaní z komárů velbloudy, byl to právě Kristian.

Takže byl šťastný. Šťastně dojedl polívku, šťastně vstal, odnesl nádobí a šťastně odešel ven, procházel ulicemi až k autobusovému nádraží, kde na lavičce seděl Riven. A šťastně, s úsměvem od ucha k uchu, vedle něj dosedl a stejně jako ráno nastavil tvář slunci.

„Přestaň nám plánovat svatbu, buď tak hodnej,“ zamručel Riven. Vztek byl pryč, nechali ho někde za sebou a bylo to jedině dobře. Teď mezi nimi vládl klid a porozumění. Tak jako obvykle.

Kristian strčil do Rivena ramenem. „Ty buď hodnej. Prostě řekni, že mě máš rád.“

Protože máš. Cítím to.

„Mám tě rád,“ pronesl Riven bez zaváhání.

Kristian samozřejmě věděl, že je velký rozdíl mezi mít rád a milovat, ale v danou chvíli na tom nezáleželo. Něco pro Rivena znamenal a to stačilo. Nepotřeboval víc. „Taky tě mám rád,“ zamumlal a pevně ho objal. Nebo se možná objali zároveň.

„Dneska musím spát doma, slíbil jsem to mámě, ale nechci být bez tebe. Pojď se mnou,“ zašeptal Kristian.

„Půjdu,“ slíbil Riven.

Cesta zpátky byla jedna z těch nejtišších, jaké kdy Kristian prožil. Původně si myslel, že by vyštrachal sluchátka, rozmotal je a na mobilu si společně pustili další díl Alfa. Riven jich už viděl hodně, ale pořád ne všechny. Jenže sotva nastoupili, sedli si dozadu a autobus se kodrcavě rozjel… nechtěl nic dělat. A Riven nejspíš taky ne. Prostě jen seděli natisknutí u sebe, drželi se za ruce a mlčeli.

Byla to ta nejtišší a zároveň nejhezčí cesta vůbec.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥