Szabi

Po probuzení si nejdřív napsal všechno, co si ze snu vybavoval. Teprve potom se osprchoval, nasnídal, chvíli hrál s dvojčaty karty a nakonec se vrátil do pokoje a prohlédl si svoje poznámky.

Noční obloha značí problémy. Především dočasné problémy.

Letadlo jsou nenaplněné ambice.

Bosé nohy mohou znamenat uvolnění a bezstarostnost, nebo naopak nedostatek sebedůvěry. Ovšem čistě teoreticky se mu o chodidlech možná zdálo proto, že před spaním myslel na Rivena, na to, že je sám v chatě, jestli má otevřené okno, je bosý a… tak.

Tetování symbolizuje tvořivost a touhu se odlišit.

A nakonec… stromy. Jenže stromy ve snech jsou vždycky komplikované a lze je vykládat různými způsoby. Někdy značí něco dobrého, jindy loučení, růst i zamrznutí na místě…

Takže Kristian ze svého snu nebyl zrovna moudrý. Ještě chvíli se na papír díval a zkoušel z paměti vydolovat cokoli dalšího, o čem se mu v noci zdálo. Jenže marně, on byl marný a začínalo mu být špatně od žaludku, protože Riven u něj doma… To mohlo dopadnout jedině náramně – náramně blbě nebo náramně trapně. A ani jedna z těch variant se mu zrovna nelíbila.

„Do háje! Nemůžeš si ty svoje hadry uklidit?“ vyštěkla Kloe, která vešla do pokoje a zakopla o mikinu. Sebrala ji a mrskla po Kristianovi.

„Promiň,“ zamumlal a přeložil papír na půlku, tu pak na další půlku a následně ho schoval do nejbližší učebnice.

„Cos dělal? Zaříkával ses, abys nebyl takový trapák?“ ušklíbla se Kloe. Měla na sobě sportovní oblečení a byla zpocená, takže se nejspíš vrátila z ranního běhu. Sedla si na zem a začala se protahovat.

Kristiana napadlo, že by se taky zkusil dotknout prstů na noze, aby zjistil, jestli dokáže nepokrčit kolena, ale už jen z té představy ho rozbolely svaly. „Vymýšlel jsem kouzlo, po kterém ti přes noc naskáče vyrážka,“ zavrčel a otevřel třetí šuplík u psacího stolu. Byla v něm hromada krystalů a Kristian doufal, že mezi nimi najde nějaký vážně dobrý, který by k němu líbezně promlouval, díky čemuž by poznal, že si ho má na dnešní oběd narvat do kapsy.

„Pitomče.“

„Blbko.“

„Sople.“

„Gumo.“

„Satanisto!“

„Krávo! Ty víš, že nejsem satanista! A vůbec, jestli mě dneska budeš u oběda ztrapňovat, slibuju, že na tebe to kouzlo s vyrážkou použiju,“ vyštěkl a rázně šuplík zavřel, až se pracovní stůl zatřásl a na zem spadl jeden z halitů. Kristian ho sebral a potěžkal.

„Ježiši, dej mi pokoj. Si myslíš, že mě snad zajímá ten tvůj nabíječ? Vsadím se, že je to stejnej lúzr jako ty. Máma říkala, že je to čaroděj, takže hádám, že mám pravdu, co?“

Kristian chtěl okamžitě vypálit, že Riven není nabíječ a už vůbec ne lúzr, ale nakonec raději mlčel, protože Kloe se měla za chvíli přesvědčit sama. Nepřekvapilo by ho, kdyby jí spadla brada až na zem. „Když mě neztrapníš, uklidím si pořádně pokoj,“ navrhl po chvíli a zkusil se usmát. Usmívat se na Kloe bylo náročné a musel se přemáhat, ale zvládl to a byl na sebe extrémně pyšný.

Kloe obrátila oči v sloup. „Za co mě máš? Sice tě nesnáším, ale před tvým klukem bych tě nepotopila. Od toho jsou tu naši. Já si tam jen sednu a budu sledovat, jak ho roustí.“

„Ty myslíš, že ho budou zpovídat?“

„Ha, a ne? Si zapomněl, když tu byl Derek?“

No jo, Derek. Na něj už Kristian zapomněl, protože to bylo dost dávno. Byl to celkem hodný kluk, ale máminy krystaly a obecně moc, která ten den kroužila po bytě, mu nesedly a poblil se do květináče. Nebylo divu, že to byl první a poslední přítel, kterého Kloe kdy přivedla.

Upřímně… Kristian celkem chápal proč.

Na druhou stranu Derek byl typicky vděčný a trochu naivní retrívr. Člověk ho chtěl podrbat za ušima a dát mu mňamku, ale rozhodně nešlo očekávat, že zvládne praštěnou wiccanskou rodinu. Zato Riven… V tomhle ohledu si o Rivena určitě nemusel dělat starosti. Měl co dělat sám se sebou. Mohl jen doufat, že se neztrapní.

***

Napsal Rivenovi, že má přijít před dvanáctou, a tak se za deset dvanáct ozval zvonek. Rodina zůstala v kuchyni, zatímco Kristian šel otevřít a… Byl víc než rád, že se s Rivenem mohl střetnout sám a tak nějak si zvyknout.

Riven byl neodolatelný, krásný a neuchopitelný takovým tím uchvacujícím způsobem. Byl tajemný a okouzlující a… Kristian zamrkal a trochu couvl. Pořád měl dojem, že si hoví v té nejměkčí cukrové vatě, ale zároveň si to alespoň uvědomoval. Že ji Riven nechal volně proudit, poletovat kolem, hrát si a vůbec nijak ji neomezoval.

A nejhorší na tom bylo, že když od toho Kristian odhlédl a zaměřil se pouze na Rivena, pořád se nemohl zbavit dojmu, že mu to dneska obzvlášť sluší. Že si dal záležet.

„Ahoj,“ pozdravil Kristian a pustil ho do bytu.

„Ahoj, miláčku,“ odpověděl Riven a líbezně se usmál. V ruce držel keramický květináč s levandulí a zavařovačku, ve které byl podle konzistence med. A na to, že právě vstoupil do wiccanského domova, nepůsobil vůbec nervózně.

„Aaa, sklapni,“ uchechtl se Kristian. Rivenova přítomnost ho překvapivě maličko uklidnila. Nejspíš za to mohla cukrová vata vonící po rozmarýnu. Kristian se rozhodl, že ji dneska nebude za každou cenu zapuzovat, akorát by na to vykládal zbytečnou energii. A tak se nadechl a nechal rozmarýn, aby mu vletěl do nosu.

Vzal Rivena do kuchyně, která teď vypadala ještě menší a stísněnější než obvykle. Navíc to, že celá rodina čekala seřazená v řadě, taky moc nepomáhalo.

„Dobrý den, ahoj,“ usmál se Riven a byl to jeden z těch úsměvů, ze kterého by se člověku docela klidně mohla podlomit kolena. Kristian se raději nenápadně zapřel o linku a užíval si pohled na Kloe, která nebyla na takový příval okouzlení připravená. Doopravdy na Rivena koukala s otevřenou pusou.

„Mami, tati, tohle je Riven. Rivene, moje máma Morgan a táta Sullivan,“ začal Kristian s představováním. Táta reagoval podobně jako spolužáci ve škole. Riven byl pro něj zajímavý a oslňující. Ale máma se tak snadno napálit nenechala. Bylo jí jasné, že to, co během vteřiny kuchyni zaplnilo, není jen tak obyčejná aura nově příchozího. Že je v tom víc.

„Moc mě těší,“ pronesl Riven. „Pro paní domu,“ předal dárky a společně s tím ještě vysvětlil, že jde o pampeliškový med podle rodinného receptu.

Kristian se při těch slovech zarazil. Na vteřinu skoro očekával, že z Rivena vypadne jméno jeho rodiny a tím se celý oběd promění v… No těžko říct, jak by máma na jméno Ramiah zareagovala, ale Kristian to v žádném případě nechtěl zjišťovat.

„Taky mě těší, Rivene. Jsi už na první pohled neuvěřitelně charismatický,“ poznamenala máma a usmála se – vřele a přátelsky. Rivenova moc ji evidentně překvapila, ale nevykolejila.

Kristian pokračoval s představováním: „Tohle je moje sestra Kloe, studuje vysokou a má tu smůlu, že se mnou musí sdílet pokoj.“ A následně se zkoušel příliš nesmát, když se sestra zajíkla a místo ahoj z ní vypadlo koktavé a-h-hoj-da. Zrudla přitom jako rajče a sklopila pohled k zemi.

Zato Hazel byla ohledně svých pocitů mnohem přímější. Vyjeveně si Rivena prohlížela a místo pozdravu pronesla nevinné: „Ty jsi princ?“

Kristian chápal, proč si to myslí, ale zároveň měl strach, aby se Riven za chvíli samou domýšlivostí nenafouknul a nevyletěl oknem směrem k borovici, kde by mohl usednout vedle Katche. Proto rychle odpověděl za něj: „No tak to rozhodně není. Je to zlý a podlý čaroděj.“

Hazel si ovšem stála za svým. „Ale vypadá jako princ.“

Riven se k ní sklonil a jemně ji pohladil ve vlasech. „Vlastně princ tak trochu jsem, ale je to tajemství.“

Poslední přišel na řadu Asher, který jako jediný vypadal Rivenovou energií naprosto neovlivněný. Posouval magnety po ledničce, působil vzdáleně, a když na něj Kristian promluvil, trvalo mu věčnost, než obrátil hlavu. „Ehm, tohle je Asher, on je… Dali jsme mu čaj na uklidnění a zabral trochu víc, než jsme čekali,“ přiznal Kristian, zrovna když začal Asher zavírat oči a přepadat na stranu. Naštěstí ho máma zachytila a odvedla ke stolu.

„Ono by to zabralo možná i správně, kdyby tady ninja nevypil čaj i pro sestru. Příště tam nesmím dávat skořici, ta mu hrozně chutná. Tak se posaďte, doneseme s tátou jídlo.“

Kristian měl místo v rohu a Rivenovi naznačil, aby si sedl vedle něj. Tím, že tam bylo o jednoho víc, posunuli židle blízko k sobě a Kristian se musel hodně hlídat, aby o Rivena náhodou nezavadil. Což se stalo asi jen dvakrát, než rodiče vůbec donesli jídlo.

Riven však působil uvolněně a spokojeně a při každém Kristianově doteku se usmál, jako by si to plnými doušky užíval.

Máma na stůl položila zeleninový quiche a táta přidal dýňový salát s oříšky, zapečené brambory s hráškem a mrkví a jablečný koláč. Což byl sice jejich typický nedělní oběd, ale Kristian stejně poznal, že si máma dala přece jen víc záležet.

„Voní to nádherně,“ pronesl Riven a bez upejpání si nabral. Bylo vidět, že tím mámu upřímně potěšil, a když následně dodal, že to i výborně chutná, zase o trochu pookřála.

Už tady začínalo Kristianovi docházet, že jí je Riven sympatický.

„Takže, Rivene, jestli jsem to správně pochopil, tak ses nedávno přistěhoval? I s rodinou?“ začal táta a vzhledem k tomu, jak přitom pohlédl na mámu, bylo evidentní, že se rodiče domluvili na střídání otázek. Sehraná parta vyšetřovatelů.

„Vlastně jsem se přistěhoval sám,“ přiznal Riven. Měl úžasnou vlastnost jíst a odpovídat zároveň, a přitom nevypadat pitomě. „Potřeboval jsem být blíž přírodě a tady v okolí je krásně. Původně jsem myslel, že se tak dlouho nezdržím, ale pak jsem potkal Kristiana.“

Kristian na sobě ucítil jeho pohled, a tak mu ho opětoval.

Věděl, že to, co se děje u stolu, není skutečné, protože mezi nimi nic nebylo, ale stejně měl dojem, na okamžik se tím nechal pohltit, že mezi nimi právě něco proběhlo. Malé jiskření, které nešlo přehlédnout. Asi měl očekávat, že bude Riven skvělý herec a lhář.

„To je pravda, je tu neobyčejně nádherná a rozmanitá příroda. Od ledna poběží v televizi dokumentární série o místní fauně a flóře. Vřele doporučuju,“ nadhodil táta a pyšně vypjal hrudník. O svých pořadech mluvil moc rád a Kristian byl upřímně překvapený, že to nevybalil už při představování.

„Táta je dramaturg dokumentárních seriálů,“ vysvětlil a ukrojil si kousek quiche. Na rozdíl od Rivena neuměl mluvit a jíst zároveň, aniž by přitom nevypadal blbě, takže si nabíral jen velmi malá sousta.

Další otázku položila máma. Jak ti to jde ve škole?

Pak táta. Kouříš?

Máma. Máš nějaké plány do budoucna?

Táta. Co dělají tvoji rodiče?

Máma. Co rád děláš ve volném čase?

Riven na každou otázku odpověděl s takovou lehkostí, jako by byl na podobné výslechy zvyklý. Ve škole mu to jde dobře, má výborný prospěch. Nekouří. Plány do budoucna sice nějaké má, ale zatím o nich nechce příliš mluvit, protože čeká, jak se všechno vyvine. Táta pracuje jako truhlář, máma je profesorka na univerzitě. Ve volnu hraje na flétnu a má rád zvířata… Kristian neměl nejmenší tušení, jestli je cokoli z toho pravda, nebo si z fleku vymýšlí, ale byl fascinovaný, jak ladně a nekomplikovaně celý oběd probíhá.

Tedy až na okamžik, kdy Asher usnul a praštil hlavou o stůl. Máma ho však zkontrolovala, ubezpečila se, že je v pořádku, a nechala ho dál spát.

Když si všichni nabrali jablečný koláč, Kristian nervózně poposedl. „Mami, je tady ještě jedna věc,“ začal a… v tu chvíli se ho pod stolem dotklo Rivenovo koleno a zůstalo tam. Přes ten dotek do Kristiana proudila hromada tepla a odplavovala nervozitu. „Chtěl jsem se zeptat, jestli by vadilo, kdybych Samhain oslavil s Rivenem. Vím, že je to velká věc, ale kdyby ti to nevadilo…“ Kousl se do rtu a letmo pohlédl taky na tátu, aby odtušil, jestli má u něj v případě potřeby hledat zastání.

Jenže táta to nechával na mámě a nezapojoval se. Raději se věnoval koláči.

„Přijede úplně celá rodina Brightových. Co mám říct tetám a strýcům? A babičce?“ pronesla máma a podle vrásky na čele šlo poznat, že se jí to moc nezamlouvá. Rodinné oslavy sabatů brala vždycky vážně. Dokonce i pitomý Samhain, který Kristian nemohl vystát.

„Ale no tak. Vždyť víš, jak to mám se Samhainem. Prakticky nic necítím. Vždycky tvrdíte, jak vnímáte přítomnost dědy, ale já mám z toho akorát prd. Ale pro Rivena jde o důležitý sabat a já bych vážně rád zažil Samhain i trochu jinak. Prosím.“

Máma se zhluboka nadechla a přeskočila pohledem z Kristiana na Rivena.

Cukrová vata najednou zhoustla, všechny je přikryla jako chlupatá deka. „Nemusíte mít obavy,“ promluvil Riven. „Jsem zvyklý slavit Samhain jako vy, podle toho, co říkal Kristian. Jenom to pro mě má zkrátka velký význam. A byl bych moc rád, kdyby mohl být Kristian ten den se mnou.“ Naprosto přirozeně, jako by mezi nimi důvěrná gesta byla na denním pořádku, pohladil Kristiana po paži. A pak samozřejmě ta kolena, kterými se pořád dotýkali. Do toho Kristianovy hořící tváře…

Jestli máma myslela, že budou o Samhainu něco dělat, pravděpodobně by hádala úplně jiné záležitosti než rituální vraždu. Pořád nevypadala zrovna nadšeně, ale přece jen kývla. „Tak dobře.“

Tak dobře. Tak dobře, Kristian stráví Samhain s Rivenem.

Měl dojem, že všechno v jejich plánu postupně stále víc a víc zapadá do sebe.

***

Když se Riven rozhlédl po pokoji, Kristiana okamžitě napadlo, že si měl víc uklidit. Nebo aspoň trochu uklidit. Nebo nebýt takový chaotik a bordelář. Nekřečkovat. Neschovávat si každou kravinu, která mu přišla do cesty. Dát si život do pořádku.

Možná by jeho polovina pokoje nevypadala tak zoufale, kdyby hned vedle nebyla druhá polovina – poskládaná do pravých rohů, upravená a čistá.

„Mám hádat, která část patří tobě?“ uchechtl se okamžitě Riven a přejel pohledem po místnosti. Následně ale přešel k oknu a otevřel ho dokořán.

Na parapet usedl Katch. Ten už pokoj důvěrně znal, takže nevypadal kdovíjak překvapeně, že se vedle oblečení válí knihy, že z každé té knihy trčí hromada lístečků, že mezi zaprášenými postavičkami leží krystaly a kostky a kamínky a uschlé listy. Že tam jsou i kaštany a ořechy a taky náčrty a obrázky a seznamy a kuličky z vosku a svíčky a sušená kolečka pomeranče a roztrhaný plakát slepený izolepou a další zbytky izolepy a krabice a nálepky a náplasti a provázky a nitě a rozbité nůžky a hromada zlomených a neořezaných tužek a barvy a přívěsky a…

U bohyně, proč měl do háje tolik krámů? A proč sem Rivena přivedl?

Aby zakryl rozpaky, vytáhl Kristian ze skříně tarotové karty a sedl si na zem. „Vyložím ti budoucnost. Dělal jsem to všem svým falešným klukům, takže bys neměl být výjimka.“ Bez ohledu na to, že výkladům budoucnosti nevěřil a neměl je zrovna v lásce, byl to dobrý způsob zábavy. Dokonce i Iris a Spencer rádi pokládali otázky a zatajovali dech u odpovědí.

Počkal, až si Riven sedne k němu na zem, a levou rukou, hezky od srdce karty zamíchal. „Je to jen velká arkána. Malá a zbytek těch ostatních karet už jsou na mě moc komplikované,“ přiznal a podal balíček Rivenovi. „Polož svou otázku.“

Riven balíček přijal a nejspíš automaticky ho znovu promíchal. Bylo vidět, že to dělá často. Prsty mu běhaly po kartách a hladily je tak přirozeně, až tím Kristiana fascinoval. „Povede se nám, na co se chystáme?“ zašeptal.

Vytáhl jednu z karet a pomalu ji otočil.

Třináctka. Smrt.

„Jaká náhoda,“ ušklíbl se Riven.

Kristian věděl, že s kartou smrti je to vždycky komplikované, protože může být dobrá i špatná. „Jak jsem očekával, taroty řekly všechno a nic.“ Což považoval za jejich největší minus. Ať se ptal na cokoli, vždycky dostal jen pár neurčitých věšteb.

„Nebuď skeptický. V zásadě říkají, že ať to dopadne jakkoli, bude to v jistém smyslu nový začátek. Upřímně doufám, že především pro bratra. No ale dobře, přiznávám, že existují jednoznačnější odpovědi a tohle není jedna z nich. Měli jsme snímat moje taroty.“ Riven kartu smrti vzal, ještě jednou si ji prohlédl a vložil zpátky do balíčku, který s laškovným ušklíbnutím podal Kristianovi. „Jaká bude tvoje otázka?“

Možná tím Kristian odhaloval až příliš, nejen nejistotu a strach, ale tohle byl on a často pokládal přímé otázky, které ho pálily. Takže i teď zamíchal balíček a řekl: „Je Riven zklamaný, že mu má zachránit prdel někdo jako já?“

Nepodíval se přitom Rivenovi do očí, ale rozhodně ho slyšel odfrknout.

Karta, která ho oslovila, byla druhá v řadě, trochu schovaná za třetí, jako by nechtěla být vybraná. A právě proto po ní Kristian sáhl a vytáhl na světlo.

Kolo štěstí.

To byla dobrá karta. Vzhledem k situaci, která je čekala, a roli, kterou Kristian zaujímal, by se dalo říct, že budoucnost působila příznivě. Štěstěna je sice proměnlivá a vždycky může přijít pád, ale pokud měla karta zastupovat osobu Kristiana… bylo fajn, že vytáhl tohle a ne třeba blázna.

Riven naklonil hlavu na stranu. „Řekl bych, že Riven je velmi rád. Přineseš mu štěstí.“

„Uvidíme,“ pokrčil Kristian rameny. „Máš ještě nějakou otázku?“

„Když pominu, že jsou to tvoje taroty, ke kterým nemám vůbec žádnou vazbu a nijak zvlášť jim nevěřím?“ podotkl Riven, ale na odpověď nečekal. Zase začal míchat a krčil čelo, jak přemýšlel. „Jak moc je mnou Kristian Nowick okouzlený?“ promluvil nakonec. Během snímání se na karty vůbec nepodíval, protože měl dost práce s propalováním Kristiana pohledem.

Ten cítil, jak se mu zadrhnul dech v plicích. Doufal, že už se zase pitomě nečervená. Toho si už dneska užil až až.

Riven vybral kartu a nějakou dobu ji jen držel otočenou dolů, jako by chtěl zvýšit napětí. A když ji konečně ukázal, Kristianovi chvíli trvalo, než si uvědomil, na co kouká.

Ďábel.

No jistě. Karta spojená s pokušením a chtíčem. A zároveň i s manipulací. Ďábel je okouzlující, charismatický a přitažlivý. Ďábel je o svádění a závislosti. Ďábel byla fakt pitomá odpověď na takovou otázku.

Kristianovi to nedalo. Musel se ušklíbnout. „Teď je jen otázka, jestli ďábla znázorňuju já, nebo ty. Co myslíš?“ Vlastně mu to připadalo legrační, protože Rivenovy karty – smrt a ďábel – v něčem jejich situaci vážně odrážely.

„Radši se zdržuju hádání,“ rozhodl Riven a podal mu balíček zase zpátky.

V pokoji byl chlad a šero, ideální pro věštění a pokládání náhodných otázek. A když už byli v tom, nemohl si Kristian odpustit ještě jednu, poslední, tak trochu navazující na to, na co se před chvílí ptal Riven. „Dobře, no tak jo.“ Sebral balíček a líně ho promíchal. „Jak moc Rivena Ramiaha štvu?“

Karta, která padla, byla protentokrát perfektní.

Hvězda.

Hvězda zastupující osobu představovala někoho, kdo může pomoct najít světlo v temnotě. Takový člověk představuje naději a inspiraci. Věří v budoucnost a vede k lepšímu světu. Je příslibem nadcházející radosti.

Riven se začal upřímně smát, až jeho moc nekontrolovatelně vytryskla.

„Evidentně ne tak moc, jak jsem si myslel,“ pokýval Kristian hlavou a zkoušel působit, jakože ho to vůbec nepotěšilo. Prostě to jen bere tak, jak to je.

Asi se mu to příliš nepovedlo, protože Riven okamžitě povytáhl obočí. „Moc si o sobě nemysli.“

Jenže to nešlo, nenene. Kristianovy koutky neposlouchaly a samovolně se roztahovaly, až se nakonec usmíval od ucha k uchu. „Pozdě,“ pokrčil bezstarostně rameny. „Karty promluvily.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥