Szabi

Ve studiu bylo příjemně a voněla tam čerstvě upražená káva. Riven těkal pohledem po zdech olepených návrhy tatéra, kterému to tady patřilo, načež znovu zaměřil pozornost k velkému oknu. Těšilo ho, že je otevřené na ventilačku a že skrze něj může cítit tlející listí. Ostatně jeden z listů, který byl kdysi dávno červený a teď pozvolna bledl, mu ulpěl i na botě.

Riven se pro něj sehnul a promnul ho mezi prsty. List se rozpadl. Podzim přinášel zkázu s fascinující lehkostí. Ranní mrazíky ohlodávaly kmeny stromů, ryly do skel roztodivné klikyháky a čmáranice a vítr se proháněl v korunách, ze kterých sčesával listí. Slunce posledních dní ze všeho nejvíc připomínalo mléčnou pěnu, kterou mívalo u Ukoláče kapučíno, a Riven často myslel na karty, které si u Kristiana vytáhl.

Smrt. Ďábel. Těžko říct, co by na ně řekl Ru. Totiž, Riven se mohl pochopitelně zeptat, ale zároveň nechtěl bratra vystrašit, pokud šlo o ne zrovna příznivou bilanci. Jeho vztah s Ruem se poslední dobou znovu prohloubil, často si spolu esemeskovali a psali si na Messengeru. Riven ovšem tak nějak cítil, že co nevidět přijde otázka, kdy se znovu uvidí, a nechtěl přilévat benzín do ohně čímkoli, co by Rua mohlo děsit – třeba mu naznačit, že celá tahle výprava není jenom prachobyčejné hledání informací, jak si s kletbou poradit, ale něco mnohem komplikovanějšího. Nebezpečnějšího.

O rodině Ramiahových se říkalo, že je dost šílená, ale kdyby jim Riven pověděl, co přesně se chystá udělat, byli by to oni, kteří by ho okamžitě pasovali na šílence. A zcela určitě, tím si byl jistý, by se od jeho rozhodnutí distancovali. Riskantní plán, nejistý výsledek, řekla by matka.

Riven pohlédl na nástěnný kalendář, který visel na zdi. Do Samhainu zbýval jeden den a on netušil, kam se celý říjen poděl, skoro to bylo, jako kdyby ho spolkla zem. Během něj s Kristianem zařizovali všechno potřebné, na internetu objednali další věci, co by se mohly během rituálu hodit – možná šlo o naprosté blbosti, ale ani jeden z nich nechtěl riskovat, že by byly úplnou náhodou potřeba – a Kristian se sbližoval s Katchem.

Třeba to bylo k ničemu, ale pokud existovala sebemenší šance, že tím pádem Kristian jeho duši snáz najde a vytáhne z posmrtného života zpátky do těla, byli ochotní na tom pracovat. Navíc se zdálo, že Kristian a Katch mají přirozeně dobrý vztah, ať už díky Kristianově slunečné povaze, anebo díky tomu, že nikdy neopomněl přinést havranovi něco do zobáku.

Školu Riven odsunul až někam na páté místo, ale většinou do ní chodil, než aby zůstával v chatě, jelikož tam přišel na jiné myšlenky. Učivu příliš času nevěnoval, nicméně jeho moc zapříčinila, že jakž takž proplouval. U oběda sedával s Dmitrym a ostatními, anebo s Kristianem a jeho přáteli. A pokud měl být sám k sobě upřímný, ze všeho nejradši obědval jenom s Kristianem, jelikož se s ním cítil asi nejpřirozeněji. Nemusel se nijak držet zpátky. Kristian byl kombinace těch nejhezčích a nejušlechtilejších vlastností, které Rivenovi chyběly.

Dveře salonu se otevřely a průvan rozhýbal obrázky na zdech. Kristian za sebou pečlivě zavřel, očistil si boty o rohožku a věnoval Rivenovi úsměv. Tváře měl zčervenalé a vlasy rozcuchané, jako kdyby ho někdo před chvílí divoce zulíbal. Ve skutečnosti ale prostě jenom nestíhal a navíc se po cestě nejspíš zdržel u Ukoláče, odkud donesl ořechové šneky se skořicí.

Bundu pověsil na věšák, zašustil papírovým sáčkem a sedl si vedle Rivena. Potom mu nabídnul a Riven si bez přemýšlení vzal – ořechový šnek byl ještě teplý a těsto měkké a vláčné. Na jazyku se rozplývalo.

V rychlosti to do sebe naházeli, kdyby náhodou přišel tatér, a Riven pak z kapsy vytáhl papír s dokonale nakresleným sigiliem. Poslední dny ho kontroloval nezdravě často, někdy spokojený, že je to nejlepší možná verze, někdy nervózní, že ani zdaleka nestačí.

Kristian si oprášil ruce od skořice a pohlédl na papír. Takhle zblízka voněl podzimem. „Vím, že jsem to už říkal, ale povedlo se ti.“

Na papíře byl prapodivný obrazec, něco mezi rozvětveným stromem a geometrickými obrazy. Šlo o přeskládání původní věty, která zněla: Zvládnu, co jsem si předsevzal, a budu mít štěstí. To ale bylo moc dlouhé a možná příliš komplikované, takže to Riven zkrátil na: Všechno se podaří a budu mít štěstí. Což následně upravil na: Záměr šťastně vyjde. Nějaký vnitřní hlásek pochopitelně namítnul, že zastavit Katchovi srdce rozhodně nemá se štěstím nic společného, stejně jako utrpení samotného havrana, nicméně Riven a Kristian se shodli na tom, že štěstí bude, když se jim povede zprostředkovat Katchovo setkání s Estelle Ramiahovou.

Takže to tak nechali. Takže Riven větu překreslil a přepsal ve finální obrazec. Takže tu teď čekali, až jim ho tatér vytetuje.

„Doufám, že to bude fungovat,“ poznamenal Riven. Působil mírně vystresovaně, jakože není ve své kůži, ale Kristian to velkoryse nekomentoval. Jen málokomu v jeho pozici by byla vlastní kůže příjemná. „Vážně je za tebe v pohodě nechat si to vytetovat na zápěstí? Přece jen je to navždycky.“

Kristian si zápěstí prohlédl. Kůže na tom místě byla tenká a prosvítaly tam modré žilky. Existovala reálná šance, že to bude opravdu bolet, ale on jenom pokrčil rameny. „Je to pro dobrou věc, takže to asi zvládnu. Říkám si, že pokud na konci stojí vyléčený Ru, tak na takových maličkostech nezáleží.“

Riven chvíli mlčel. Když Kristiana potkal, částečně ohrnoval nos nad tím, že nemá vůbec žádné schopnosti. Navíc smět komunikovat s přírodou jenom půl roku a pak ji vnímat tlumeně? Ale čím víc ho Riven poznával, tím víc musel, chtě nechtě, obdivovat jeho charakter a vůli dotáhnout něco do konce a obětovat se, šlo-li o správnou věc.

Jak málo stačilo, aby byl Kristian sobecký parchant, který by Rivenovi po předložení plánu ukázal prostředníček, a Ru by tím pádem neměl sebemenší šanci? Ačkoli, jak nad tím Riven přemýšlel, příroda by nejspíš nedovolila přivést brouka k životu někomu, kdo by nebyl vnitřně čistý. A přestože Kristian momentálně mocný nebyl, pořád měl v sobě světlo.

Ve snaze odvést řeč se Riven zeptal: „Když jsme tady, není vhodná doba říct mi něco o těch tetováních, která máš a já je ještě neviděl?“

„Říkal jsi, že je objevíš sám. Nebyl by to trochu podvod, kdybych ti o nich řekl?“

Riven si pozvolna všímal, že jeho mysl vcelku utěšuje, jakmile si Kristiana dobírá. Nechtěl ho zbytečně uvádět do rozpaků, nicméně v tom, jak na něj Kristian reagoval, bylo něco, na čem si mohl celkem rychle utvořit závislost. Zároveň to uprostřed všech těch starostí s blížícím se sabatem působilo osvěžujícím dojmem. Musel to snášet ve škole, kde je všichni považovali za nepřiznaný pár, a před Kristianovými rodiči, až si na to tak nějak zvykl. Ne na myšlenku, že jsou spolu, ale na myšlenku, že si to ostatní myslí a oni jenom hrají svoji roli.

Snad i proto teď odvětil: „Rozhodně by ses tím připravil o to, jak je na tobě hledám.“ A pobaveně sledoval, jak Kristianovy už tak červené tváře ještě víc rudnou. Naklonil se blíž. „Neříkej mi, že je máš na intimních partiích, Nowicku!“ Zněl úmyslně šokovaně a spiklenecky zároveň.

Kristian zatřepal hlavou a nějak se mu podařilo to ustát. „Vážně ti přijdu jako ten typ, co by byl tak odvážný, že by přišel do tetovacího salonu a řekl tatérovi, že chce tetování u péra?“

Riven se smíchy zakuckal. „To záleží. Přijdeš mi dost odvážný.“ Překvapilo ho a možná i zmátlo, že nelže.

„Ne. Na intimních partiích nic nemám.“

„Beru na vědomí.“ Riven se rozhodl vzít zpátečku, už kvůli tomu, že sám přesně netušil, kam se řítí. „A význam těch, která už jsem viděl? Má to v sobě něco skrytějšího, než se na první pohled zdá?“

Kristian se mimoděk dotknul předloktí a přejel prstem po lince. „Kyvadlo jsem si nechal dělat letos. Je to moje nejnovější tetování. Věštění mi obecně moc nejde, ale ze všech forem mi kyvadlo přijde nejpřívětivější. A z nějakého důvodu mám pocit, že mě přivedlo za chrobákem. Ten den jsem ho z legrace použil a zeptal se ho, jestli mám oslavit Beltain procházkou v lese, a ono řeklo, že jo. Je to pitomost, ale občas na takové pitomosti rád věřím.“

„Nevím, třeba to není pitomost,“ namítl Riven a zblízka si kyvadlo prohlédl. „Jsem upřímně rád, žes ho použil a poslechl.“ Což byla další pravdivá věc, jakou ten den řekl, protože kdyby to Kristian neudělal, třeba by se nikdy nedostal k tomu, aby oživil brouka. Tím pádem by neexistovala žádná událost a Rupertovy karty by o tom Rivenovi neřekly. Představa takové reality vzbuzovala v Rivenovi úzkost.

Zdálo se, že jeho slova Kristiana potěšila. Nejspíš myslel na to samé. Jak málo stačilo, aby se nikdy nepotkali a Rivenův svět by se obrátil v popel. Dotkl se místa za uchem a navázal: „Hvězdička byla moje první tetování. Máma mi nechtěla dovolit nic velkého, takže jsem vybral tohle. Už ani nevím proč. A kroužek kolem prstu,“ toho se taky dotknul, „se mi líbil, to je všechno. Pokračování příště. Teda jen v případě, že na něco dalšího přijdeš.“

Na to už Riven nestačil nic říct, protože z vedlejší místnosti přišel tatér. Trochu zavalitější kluk v kšiltovce s rovným kšiltem a mikině s obrázkem kresleného medvíděte. Rukávy měl vyhrnuté a silná předloktí mu zdobila tetování znázorňující animované postavičky. „Tak kdo půjde první, kluci?“ usmál se. Působil sympaticky a hlavně byl ochotný dát jim takhle narychlo termín, za což ovšem dost pravděpodobně mohl fakt, že se u něj Kristian nechal tetovat už předtím. On a jeho tajemných devět tetování. Teď už jenom šest.

Riven vstal a jeho moc, která jako by doteď dřímala u jeho nohou, vstala spolu s ním a zaplnila prostor. „Můžeme jít spolu? Myslím tím být v jedné místnosti.“

Pro rituál mohlo být důležité, aby byli blízko. Nemuselo, ale mohlo, a to ostatně stačilo.

Tatér okamžitě přikývl. Nejspíš nešlo o kdovíjak nevšední žádost. Vzal je dozadu, kde měl tatérské křeslo, počítač, barvy a vůbec celou výbavu. Ve vzduchu byla cítit dezinfekce.

Riven mu podal papír se sigiliem a on si ho vzal, uhladil a vložil do scanneru. Na to, že byl tak mohutný, si počínal překvapivě jemně. „To vypadá zajímavě. O co jde? Nějaké párové tetování?“

„Ne,“ řekl Kristian okamžitě. „Je to magické tetování znázorňující blížící se rituál.“

Tatér znovu přikývl, ani tohle mu očividně nepřipadalo nijak divné. Nakonec proč taky, když sám měl na předloktí Disney princeznu.

„Ale rozhodně to lidi spojí,“ poznamenal Riven. Vycítil na sobě Kristianův pohled a třeba mu to jenom připadalo, nicméně měl pocit, že je v tom něco víc.

Tatér vytiskl sigilium v mnoha různých velikostech a pokynul Kristianovi, který stál blíž, aby natáhnul ruku. Přeměřil si jednotlivé verze a vybral jednu z nich, měla sotva pět centimetrů, kterou na zápěstí obtiskl. Jakmile se všichni shodli, že to vypadá dobře, začal tetovat.

Jehla potichu bzučela jako u zubařky. Kristian ani neceknul a Riven si stoupnul co nejblíž, tak, aby tatérovi nepřekážel, ale pořád dost blízko. Možná zbytečně moc blízko, ale… kdo chtěl riskovat?

***

Les byl nezvykle tichý, skoro jako předzvěst něčeho zlověstného. Mezi stromy se pozvolna snášelo šero, přestože ještě nemohlo být ani půl páté. Riven naslouchal ševelení větru v korunách stromů, který mu vháněl vlasy do očí, a kráčel rozvážným krokem k chatě. Na pravém zápěstí měl fólii a pod ní tetování. Trochu zarudlé, ale bylo tam, navždycky vepsané do kůže jako jeden z největších příběhů jeho života.

Mohl jenom doufat ve šťastný konec.

Zničehonic se ozvalo charakteristické máchnutí ptačích křídel a Riven si tentokrát uvědomil havranovu přítomnost až tehdy, když mu Katch vcelku ladně přistál na rameni. Bylo příjemné cítit jeho váhu a drápky, co se mu zarývaly do látky mikiny.

Katch klapnul zobáčkem.

Riven mu chvíli naslouchal a pak se zachmuřil. „To není vtipné, Katchi,“ opáčil rozmrzele. „Nemůžeš mi jenom tak říct, že chceš, abych ti pomohl vykopat žížaly na tvoji poslední večeři. Nemůžeš… takhle hloupě žertovat, dobře?“ Krátce se odmlčel. „Nemusíš být vážný, ale nemusíš být ani morbidní.“

Havran se o něj zlehka otřel hlavou.

„Jasně že věřím, že to bude v pohodě, ale půl roku je půl roku. Ano, věřím Kristianovi. To chceš slyšet? Opravdu věřím, že to dokáže. Kdyby ne, asi těžko bych do toho šel.“ Riven vzdychl a velmi ladně se vyhnul pokroucenému kořenu, nebo se spíš kořen vyhnul jemu. „Nikdy jsem bez tebe tak dlouho nebyl,“ přiznal nakonec jednu z mnoha věcí, která ho tížila. Navíc mu to přišlo v něčem smířlivější než mluvit o tom, že by se Katch už nikdy nemusel ze světa mrtvých vrátit.

Havran zaskřehotal cosi o jaru a rozkvetlých stromech a květinách, což mělo evokovat jejich shledání během Beltainu, ale Rivenovi připadala taková scéna naivně malebná, tak to okomentoval slovy: „Pěkný kýč.“ Vysloužil si za to další, tentokrát zlostné zaskřehotání.

Dál šli mlčky, nebo spíš Riven šel a havran se nesl. Než dorazili do chaty, padla úplná tma. Ale místo toho, aby se Riven zavřel uvnitř, sebral rýč – měl žízeň a taky hlad, protože kromě ořechového šneka od Kristiana dneska snad nic nejedl, možná jablko k snídani, ale za to by ruku do ohně rozhodně nedal – a zamířil za chatu.

„Vykopu ti je dneska i zítra,“ oznámil. Rozsvítil baterku na mobilu a opřel ho o pařez. Nebyla to zrovna nejpraktičtější věc na světě a chvílemi kopal spíš namátkou, ale jinak to nešlo. Měsíc se schovával za mraky.

Riven pracoval v tichosti. Vždycky poodkryl nějakou žížalu a havran ji pak spořádal.

Pravda byla, že se Rivenovi obětování jednoho živého tvora pro druhého odjakživa celkem příčilo. Ale kdysi dávno, když se jeho osud střetnul s Katchovým, slíbil, že se o něj postará.

„Třeba mi příroda odpustí,“ řekl napůl havranovi a napůl sám sobě, zatímco si dával pauzu opřený o rýč. „Vždyť v tom není zlý úmysl a navíc tím chci pomoct někomu dalšímu.“

Oba věděli, že teď už ani zdaleka není řeč o žížalách.

Riven se zničehonic sesunul na zem a schoval obličej do dlaní. Zády se opíral o dřevěnou stěnu chaty a podél páteře cítil lezavou zimu, která neměla s počasím nic společného. Veškerá frustrace, která se v něm za poslední rok nahromadila, pocity, které ho válcovaly od chvíle, kdy se dozvěděl, že je jeho bratr prokletý, to všechno si hledalo cestu ven. Měl za to, že částečně upustil páru během výbuchu vzteku, než odešel z domu, ale těch pocitů bylo očividně stále příliš. A Samhain byl jeden z nejkrutějších sabatů, protože měl tendenci odkrývat nejhlubší emoce.

„Já to nezvládnu,“ zajíknul se Riven. „Nemůžu tě zabít. Co jsem si myslel?“ Po tvářích se mu koulely slzy, které dopadaly do čerstvě rozryté hlíny. Z určitého hlediska bylo možné považovat slzy za součást rituálu, ale Riven v ten moment na nějakou formu obětiny v podobě slz kašlal. Vnímal jenom bolest ze ztráty, která měla přijít následující den.

Les na to nereagoval nijak. Nevaroval ho, nenaznačil, aby se držel zpátky, a nebyl ani konejšivý.

„Nemůžu to udělat,“ opakoval Riven a potom… „Au!“ Uhnul tak prudce, až se temenem praštil o stěnu. Tvář ho pálila a bolest na okamžik rozbila veškeré zoufání a pronikla někam hluboko. „Tys mě klovnul?“ Ale odpověď už samozřejmě znal. Nevěřícně se dotknul ranky.

Katch nehnul ani brvou a jeho korálkové oči se ve světle vycházejícího z mobilu leskly. Poslední žížala v něm už dávno zmizela.

„Nehroutím se,“ opáčil Riven trucovitým hlasem někoho, kdo se před malou chvílí tak trochu zhroutil. Nicméně nehledě na to, jak ho klovnutí vytočilo, bylo zároveň pomyslnou fackou, jakou očividně potřeboval. Už to zašlo příliš daleko, nemohl před tím couvnout. Vzdát se znamenalo, že jeho milovaný bratr pomalu zemře. Takovou bolest by Riven dost možná neustál, takže mu nezbývalo, než si rukama od hlíny setřít slzy z obličeje a pomalu vstát.

Oprášil si zadek a pohlédl na Katche. Pravda byla, že v momentu, kdy měl pocit, že ho všichni opustili, Katch zůstával. Ať Riven udělal cokoli a ať se projevil jako sebehorší člověk, havran ho nikdy nezavrhnul.

Když se Riven narychlo balil a utíkal z domu, havran se přidal s naprostou samozřejmostí a poskytoval mu útěchu. Nakonec byl tenhle plán primárně jeho plánem. Když Riven nevěděl, kudy kam a co si s kartou chrobáka počít, přišel Katch s nápadem, že to bude on, kdo si v posmrtném životě s prabábou promluví. Vzhledem k tomu, že Riven v přímé linii podědil schopnost mluvit s havrany právě od ní, dávalo to smysl. Takový smysl, až z toho mrazilo.

„Ale to bys musel být mrtvý,“ namítnul tenkrát Riven, jako kdyby byl havran úplný idiot a nechápal zákonitosti života a smrti. A když na to Katch nereagoval, Rivenovi to začalo pomalu docházet. „Ale to bys musel být mrtvý,“ zopakoval a tentokrát zněl chraptivě.

Riven se oklepal. Nechtěl myslet na minulost. Radši znovu sáhl pro rýč, sevřel rukojeť umazanýma rukama a začal rýt v zemi. Původně chtěl ten večer zavolat Rowaně, vyslechnout si od ní něco konejšivého, nebo prostě jenom prohodit pár slov, které by ho přivedly na jiné myšlenky, ale teď cítil, že nezvládne mluvit s nikým jiným než s havranem. Že už dnes nenapíše ani bratrovi, ani Kristianovi, nikomu.

Blížila se noc a on kopal dál. Katch měl očividně žížal dost a další nepotřeboval, ale Riven už je vlastně ani nehledal. Přesto bořil rýč do země s vervou, jako kdyby na tom záleželo úplně všechno. A nedokázal se zbavit neodbytného pocitu vzadu v hlavě, že sám sobě kope hrob.

***

Byl to jeden z těch neobyčejně obyčejných dní, kdy otevřeli dveře do zahrady a usedli k velkému stolu. Riven cítil pod bosýma nohama trávu zmáčenou rosou. Připomínala ten nejměkčí koberec.

Ke stolu přišla i Rowana a všichni jako na povel sáhli pro příbor. Měli houbové rizoto s mátovou omáčkou, jaké Riven miloval. Zatímco se ostatní pustili do jídla, on čekal s pohledem upřeným ke dveřím, až přijde bratr. Místo po jeho pravici zelo prázdnotou.

Napadlo ho, že ostatním řekne, aby počkali, ale sotva otevřel ústa, vydralo se z nich jenom něco mezi zakašláním a zaskřehotáním.

Všichni jedli se skloněnými hlavami a zdálo se, že nic moc nevnímají.

Riven si je prohlížel. Nechápal, že Rowana tak klidně, přestože trochu mechanicky, jí. Otec vedle ní si počínal stejně, černou košili měl částečně zaprášenou od pilin z dílny. A pak tam byla samozřejmě matka. V okamžiku, kdy si Riven uvědomil její přítomnost, zvedla hlavu a zpříma na něj pohlédla.

Matka byla odjakživa velmi mocná, ale stejně nedokázala udělat nic, čím by Rupertovi pomohla. Jenom mírnila příznaky kletby. Muselo to pro ni být frustrující a bolestivé.

Najednou něco zapadlo do sebe. Černé oblečení, které měli všichni na sobě, věnce z kopretin uprostřed stolu. Rupertovo prázdné místo, u kterého neležel ani příbor, ani talíř. A fakt, že na něj nikdo nečekal.

„Protože je mrtvý,“ řekla matka s pohledem stále upřeným na Rivena. „Zemřel a tys tu nebyl.“

„Ne,“ zaskřehotal Riven. Bosé nohy ho zábly a tráva najednou nebyla zmáčená ranní rosou, ale mrazivá jako ty nejostřejší nože.

Matka vstala a nikdo další ani nezvedl hlavu. Byly to jenom loutky téhle představy, jeho noční můry. „Zemřel kvůli tvému sobectví. Zemřel v tvojí nepřítomnosti. Zemřel, aniž pochopil, proč tady pro něj nejsi. Zemřel, zatímco ses honil za nesmyslnou představou, že to dokážeš zvrátit.“

Riven si pokusil zakrýt uši, ale ruce měl příliš těžké, jako z olova. Tak jenom bezbranně kroutil hlavou.

Zvedl se vítr, skučel v korunách jabloní, které rostly v zahradě, prodíral se šípkovými keři a vháněl Rivenovi slzy do očí. Na nebi se zablesklo a z náhle těžkých mračen začala padat voda.

Když Riven pohlédl do talíře, viděl, že už to není rizoto, ale že je plný hemžících se červů. Zkusil se odtáhnout co nejdál, málem upadl a židle se převrátila, když vstal.

„Zemřel kvůli tobě,“ zahřměla matka a on najednou ucítil dotek na ramenou. Skoro až konejšivý. A když se otočil, viděl matčinu tvář, opravdovou a známou. Její iluze zmizela, stejně jako Rowana a otec, stejně jako celý stůl. Zůstalo jenom místo pod jabloní, kde matka hleděla na syna a on na ni.

„Tohle se stane, pokud se nevrátíš domů, chlapče,“ řekla něžně.

Tíha, kterou si nesl, na okamžik zmizela. Díval se do laskavé tváře ženy, která mu dala život, a myslel na to, že má pravdu. Vážně by bylo nejjednodušší vrátit se domů. Jenomže ta myšlenka byla tak nereálná a bezstarostná, že ani nemohla být skutečná.

„To jsou ale podlé triky,“ sevřel matčinu ruku a jemně, avšak rázně ji od sebe odtáhnul. „Zachráním ho.“ A když viděl, že matka znovu otevírá ústa, aby něco řekla, přikázal sám sobě: „Vzbuď se!“

Otevřel oči a všude kolem byla tma. Podle vůně zeminy a vody, která mu stékala po tvářích, si uvědomil, že je stále venku. Pamatoval si, že se na chvíli natáhl na zem pod rozložitý dub, aby si odpočinul, a pak pravděpodobně vytuhnul.

Katch stál ve tmě a pozoroval ho, a vzhledem ke klovancům na ruce se ho nejspíš snažil i probudit. Jakmile si všiml, že Riven otevřel oči, několikrát poskočil a zamával křídly.

„Už jsem vzhůru,“ zamumlal Riven. Posadil se a spíš intuitivně nahmatal mobil a rozsvítil ho. Měl pocit, že mu světlo displeje vypaluje díru do hlavy. Bylo dvacet minut po půlnoci. Nejspíš spal vážně tvrdě, což se matce muselo hodit do krámu, když se rozhodla provést rituál, aby se s ním mohla spojit.

Zavolat mu na mobil bylo nejspíš až příliš snadné a postrádalo to tu správnou dramatičnost.

Riven se zvedl a mátožně zamířil do chaty, brodil se blátem a clonou deště, než konečně stanul u dveří a prakticky vpadnul dovnitř. Místnost byla známá a působila konejšivým dojmem. Riven počkal, až dovnitř vletí i Katch, a pak zabouchnul, stejně jako zavřel okno nad kuchyňskou linkou, aby vítr nerozmetal bylinky, které tam ležely.

Napadlo ho, že si udělá čaj na uklidnění, jen co si trochu odpočne. Ale schody do patra byly najednou až moc příkré a vysoké, takže se rozešel ke gauči, svalil se na něj a hodil přes sebe kostkovanou deku. Byl zmrzlý, oblečení měl ztěžklé deštěm a za nehty hlínu, jenomže únava byla příliš velká. Poslední energii vložil do přání, aby se mu tentokrát nic nezdálo, a zavřel oči.

Katch seděl na opěradle a dlouho na něj koukal. Když si všiml, že se Riven trochu třese, chytil deku zobákem a přitáhl mu ji ke krku. Pak se uvelebil u jeho hlavy a trpělivě čekal, až přijde ráno.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥