Szabi

Blížící se podzim pozvolna oblékal krajinu do sytých barev a sem tam je naopak tlumil. Některé dny byly barevné jako listy na stromech a některé šedavé, jako kdyby všechno překrývala mlha. Noci se prodlužovaly, dny krátily, rána byla sychravá a slunce vykouklo pokaždé jenom na pár hodin, aby pak znovu zmizelo za mraky.

Člověk netušil, do jakého světa se probudí. Jestli přijde déšť, anebo dozvuky letních dní. V tomhle byl podzim dost nevyzpytatelný, nicméně Riven ho odjakživa bezmezně miloval.

Zatímco kráčel k městu, užíval si čerstvý vzduch, který voněl jako čerstvá zem, a zhluboka dýchal. Na sobě měl jenom mikinu, ale zima mu nebyla. Naslouchal hlasům, jimiž k němu les promlouval, a sem tam prohodil pár slov s Katchem, který ho doprovázel.

Jako vždycky se rozloučili na kraji lesa a Riven mu na cestu věnoval pár semínek. Nepřiznal by to, ale poslední dobou havranovi dost dopřával a rozmazloval ho, například nikdy neodmítnul jeho žádost, aby mu vykopal žížaly. S blížícím se Samhainem ho hryzalo špatné svědomí kvůli tomu, co se chystal udělat, přestože Kristian si zcela určitě myslel opak. Podle toho, jak během posledního setkání Rivena osočil z absolutní nepřipravenosti, měl o něm celkem pokřivené mínění. A Rivenovi by to kdykoli jindy bylo jedno, jenom kdyby právě na Kristianovi nezáviselo úplně všechno. Což se snažil v jeho přítomnosti nezdůrazňovat, jelikož měl pocit, že to Kristiana tak akorát nervuje.

Kristian Nowick byl nepochybně hodný a laskavý a bůhvíco ještě, ale měl zvláštní schopnost pít Rivenovi krev.

I tak ale Riven ze všeho nejdřív, sotva se objevil na náměstí, zamířil do Ukoláče, aby mu koupil kafe. Předpokládal totiž, že ten trouba opět celou noc usilovně přemýšlel, vytvářel další a další seznamy a lámal si nad nimi hlavu, a tím pádem bude zcela určitě unavený. A unavený wiccan dle Rivena znamenalo otravnější wiccan než obvykle.

Zvonek nade dveřmi cinknul, když Riven vešel dovnitř, ale nikdo z přítomných k němu neotočil hlavu. Na takové prudké pohyby bylo nejspíš dost brzy.

V pekárně se nacházeli převážně hosté, kteří si chtěli nerušeně vypít šálek kávy, a někteří z nich drželi rozložené noviny, místní plátek s názvem Dvoudeník (vycházel co dva dny, včetně víkendů a státních svátků, ale Riven by vsadil boty, že se v něm nepsalo nic hodného jeho pozornosti).

Přistoupil k pultu a zhluboka nasál vůni čerstvě upečeného chleba. Objednal dvě kaštanové kávy s makovým mlékem s sebou a zatímco čekal, věnoval obsluze jeden ze svých okouzlujících úsměvů, za který dostal padesátiprocentní slevu, respektive jedna plus jedna káva zdarma, a zabloudil pohledem ke stolku v rohu. K tomu stolku, kde se setkal s Kristianem.

Přestože k tomu došlo teprve před několika dny, Riven měl pocit, že se to odehrálo už hodně dávno. Na tom nebylo nic divného, protože když se potkali dva wiccani, čarodějové, nebo wiccan a čaroděj, běžně se stávalo, že jim připadalo, jako kdyby se znali téměř celý život. Mohlo za to spojení s přírodou, sdílená znalost rituálů a fakt, že jejich existenci do určité míry řídilo kolo roku.

S Kristianem v tom však bylo něco navíc. Špetka čehosi štiplavého jako kajenský pepř.

Riven radši zaměřil pozornost na sobotní nabídku pečiva a doobjednal si i mrkvovo-dýňový koláč. Stačil ho spořádat dřív, než obsluha našlehala makové mléko. Potom poděkoval, zaplatil a odešel. Babička Terence, majitelka podniku, mu podržela dveře.

Cesta na autobusové nádraží zabrala jen pár minut, během nichž Riven za tichého šplouchání v kelímcích přemýšlel nad sigiliem.

Jako malý kluk byl zvyklý sigilia vymýšlet a tvořit během narozenin. Většinou je s pomocí jednoho z rodičů vyřezal do svíčky a tu pak nechal celou shořet, aby se jeho přání umocnilo. Vesměs šlo o jednoduchá přání a prosby, které byly spíš materiálního charakteru. Představa, že teď musí vymyslet něco, čím přesně pojmenuje svůj záměr, ho trochu znervózňovala. Netušil, jak to uchopit, ani čeho by se měla daná věta týkat. Měla by posílit Katchovu cestu, aby se v posmrtném světě setkal s prabábou? Nebo by měla být zaměřená na Ruperta, který byl ostatně středobodem celého plánu? Nebo by měl Riven vztáhnout sigilium na sebe a posílit jím svoji magii, jakmile Katche… Jakmile ho…

Zabije. Nebyl důvod to významově jakkoli obcházet.

Riven se relativně klidně napil kávy a cítil, jak ho zevnitř rozehřívá. Obsluha do ní přidala špetku skořice, což dotvářelo příjemnou chuť.

Na autobusovém nádraží bylo málo lidí, slabé sluneční paprsky se odrážely od lesklých cedulí a kolem odpadkových košů poletovali holubi a snažili se něco ukořistit. Když Riven procházel kolem, hodil jim zbytek zrníček, která našel v kapse.

Kristian už tam byl, oblečený ve světle modré mikině, a zrovna si se skloněnou hlavou šacoval kapsy. Postupně z nich vytahal na lavičku spoustu více či méně potřebných serepetiček, než sáhl pro batoh a začal se hrabat v něm. Působil nervózně. Sotva prolezl batoh, znovu se vrátil ke kapsám a Rivena vzal na vědomí teprve v momentu, kdy se před ním objevil kelímek s kávou.

„Co hledáme?“ zeptal se Riven zaujatě.

„Nemůžu najít ten seznam,“ zamračil se Kristian a znovu sebral batoh a strčil do něj hlavu. Vytáhl hrst, ve které držel zcela určitě kapesník, vlašák, ořezávátko a podivnou minci neznámé hodnoty. „Prostě ho nemůžu najít. Mám pocit, že jsem ho dával… do kapsy?“ Poslední věta byla zcela jistě otázka mířená na Rivena, ale ten jenom povytáhnul obočí.

„No ano,“ souhlasil. „Akorát že to byla moje kapsa. Tvrdil jsi, že bys ho určitě ztratil.“ Ještě pořád stál s nataženou rukou a Kristian si od něj ještě pořád kelímek nevzal. Naopak se zdálo, jako kdyby zamrznul. Teprve když Riven pootevřel pusu, aby ho probral nějakou dobře mířenou otázkou, Kristian trochu teatrálně vzdychnul a vrazil hrst věcí zpátky do batohu.

„Skvělý,“ zamumlal. „Přiznávám, tohle je jedna z mých slabších stránek.“

Byl to dokonalý kontrast jeho esence, kdy na jednu stranu cítil potřebu naplánovat všechno do posledního detailu a na druhou stranu už v Rivenově přítomnosti párkrát hledal něco, co měl přitom v ruce.

Rivena to iritovalo a fascinovalo. Teď zrovna o trochu víc fascinovalo, za což mohlo asi to slabé podzimní slunce, které vytvářelo odlesky v Kristianových vlasech. „Katch říkal, že máš doma hodně halitů,“ poznamenal jen tak mimochodem. „A ty se divíš, že jsem vůči krystalům skeptický. Vždyť ty jsi důkaz, že nefungují.“

„Na to mám teorii. Moje křečkování je mocnější než všechny hality světa.“ Kristian se zaculil a konečně si vzal kafe. Pořádně se napil a z jeho výrazu šlo poznat, že i on oceňuje skořici, která ho uvnitř rozehřívá. „Děkuju,“ řekl blaženě.

Chvíli oba mlčky nastavovali tváře slunci a bylo v tom celkem příjemné sdílení. Když přijel autobus, Riven automaticky zaplatil lístek za sebe i za Kristiana a zamířil do zadní části.

„Chceš sedět u okýnka, nebo je ti to jedno?“ zeptal se, a jako kdyby tušil odpověď, už dopředu poodstoupil.

„U okýnka.“ Kristian se pohodlně usadil a batoh položil k nohám, zatímco Riven vzal místo vedle něj. Než dojeli k další zastávce na samém konci města, vypil víc než polovinu kávy a cítil, že má v puse skoro až nepříjemně sladko.

„Takže ten seznam máš?“ ozval se Kristian najednou.

„Je v bezpečí mojí kapsy. Nedělej si s tím starosti.“ Riven se neubránil pobavenému uchechtnutí, které zkusil zakrýt tak, že se znovu napil.

„Nesměj se. Tohle je něco, s čím bojuju. Toho jsem se taky chtěl zbavit během Lammasu, což se, jak vidíš, nestalo.“ Kristian trochu nakrčil nos.

Riven si vzpomněl, jak se ten den proplétal mezi lidmi až k ohni. Přestože spolu všichni mluvili, on slyšel jenom lupání dřeva. Ten zvuk ho přitahoval. Nebo ho možná přitahovala Kristianova osobnost. A sotva Kristiana poprvé uviděl, jeho tvář v žáru ohně, nedokázal se ubránit otázce ohledně zlozvyku, přestože si slíbil, že na něj nebude vůbec mluvit. Chtěl jenom obhlédnout situaci.

Nakonec zmizel tak rychle, jako kdyby máchnul křídly.

„Máš taky nějaký zlozvyk, který na sobě nemáš rád, nebo seš tak dokonalej, jak to na první pohled vypadá?“ vrátil ho Kristianův hlas do přítomnosti tvořené sladkostí v puse, kodrcavým autobusem a ubíhající krajinou za oknem.

Ta otázka nezněla nijak zle, a tak se nad ní Riven zamyslel. Napadla ho spousta věcí, ale nakonec řekl jenom: „Můj zlozvyk je předstírat, že jsem dokonalý. Je z toho spousta problémů, to by ses divil.“ Zakvedlal kelímkem. „Oukej, nevím, jestli je tohle zrovna zlozvyk, ale někdy si nejsem jistý, co je opravdové a co ne. Jestli by se mnou někdo vůbec mluvil, nebýt mojí moci, nebo jestli by mě poslali do prdele.“ Pousmál se a z jeho úsměvu nešlo nic vyčíst. Jestli je pobavený, nebo naopak smutný. „Ale ty už jsi vůči ní celkem… odolný.“

O čemž svědčila i absence krystalové hradby, ačkoli těžko říct, jestli si Kristian ráno před odchodem z domu nenastrkal krystaly všude možně, pro jistotu i do bot, aby jeho schopnostem snáz vzdoroval.

„Jsem i nejsem. Občas mě převálcuje, ale díky máminým krystalům se to dá zvládnout.“ Kristianova ruka automaticky zabloudila ke kapse a něco v ní sevřel, takže Riven nebyl ve svém odhadu úplně mimo. „Tvoji sourozenci jsou taky takhle oslniví?“

Ať to byl účel, nebo ne, Rivenovi to zalichotilo. „Jak se to vezme,“ přiznal. „Moje sestra Rowana, ta je o dva roky starší, má schopnost dostat z lidí pravdu. Je v ní něco, kvůli čemu chceš být v její přítomnosti za každou cenu upřímný. Proto je bezpečnější s ní telefonovat.“ Krátce se odmlčel a na tváři se mu objevil lehký úsměv, sotva si vzpomněl na bratra. „A Ru, ten tě dostane… nevím, vším. Je to ten nejbáječnější člověk. Můžeš mít sebevíc špatnou náladu, ale když s ním pak mluvíš, přijde ti najednou všechno jednodušší. Dává to smysl?“

„Jasně,“ přikývl Kristian a prstem zamyšleně obkresloval víčko kelímku. „Máte hezký vztah? Asi jo, když jsi kvůli němu ochotný zajít takhle daleko.“

Na to mohl Riven odpovědět spoustu věcí. Třeba se svěřit Kristianovi s tím, co záměrně vynechal. Nebo to mohl zaonačit, jak měl ve zvyku. Samozřejmě si vybral to druhé, ale stejně se přitom nevědomky dotknul hrudníku, jako kdyby pocítil zvláštní bolest. „Kdybych mohl, vyměnil bych si s ním místo,“ řekl dutě. Pak se z toho ale oklepal a rychle navázal: „Jo, máme moc hezký vztah. S Rowanou jsme se trochu vzdálili, protože jsem se od ní držel dál, než jsem, ehm, ukradl urnu a zdrhnul. Doteď je podle mě dotčená, že jsem jí neřekl, co mám v plánu. A Ru si zase držel odstup ode mě, stáhnul se do sebe. Potřeboval čas, aby se s tím, co se mu děje, nějak popral. Ale všechno bude v pohodě. Snažím se udržovat s nimi kontakt.“ Na chvíli se odmlčel. „Máma nás učila až do střední doma, takže jsme to byli dlouho jenom my tři. Já, Rowana a Ru. Navíc, jak jsem řekl, bylo těžké věřit, že si můžeme vybudovat opravdový vztah s někým dalším, když máme takové schopnosti. V komunitě dalších čarodějů a wiccanů jméno naší rodiny rezonuje, lidi nás respektují, to ale neznamená, že se s námi chce každý kamarádíčkovat. A co se mých schopností týče, do určité míry je umím potlačit, ale ne úplně…“

Zmlknul, když si uvědomil, že na něj Kristian upřeně zírá. Možná ve svém povídání přestřelil. To mám za to, že mluvím poslední týdny prakticky jenom s havranem, napadlo ho.

„Co je?“ zeptal se trochu podrážděně a opětoval Kristianův pohled.

„Nečekal jsem, že budeš takhle upřímný. Překvapilo mě to. Na okamžik jsi působil sympaticky.“

Riven se od srdce zasmál a napětí z něj spadlo. „Ach, no, předpokládám, že to je teď pryč.“ Krátce se vyklonil, aby přes Kristiana vyhlédl ven. Autobus se řítil klikatými zatáčkami mezi poli a sem tam zabrzdil u zastávek, které stály v místech, kde by je člověk rozhodně nečekal. „Co tvoje rodina?“

Nad tím Kristian mávnul rukou. „Ále, moje rodina je… praštěná. Máma je wiccanka a táta ne, ale on je ten nadšený typ, co z toho má hroznou radost. Takže to není tak, že bychom to tajili, jak se to občas dělá. Jen… někdy je to na nic, protože moje starší sestra Kloe po mámě nic nezdědila a já jo. A na Kloe je občas vidět, že ji tenhle svět trochu štve. Nesnáší oslavy sabatů a všechno s tím spojené. Máma si myslí, že je to proto, že žádnou moc nemá, ale Kloe o tom nikdy nemluví, vždycky se akorát hrozně naštve, takže těžko říct. A pak jsou tu ještě dvojčata.“ Kristian si udělal vteřinovou pauzu tak akorát na to, aby se napil. „Těm je pět. Hazel je taková až víla, myslím, že ona nějaké schopnosti mít bude. A Asher… to není člověk, to je démon z pekla. Včera u večeře mě kousl do nohy, protože si hrál na to, že je piraňa. A dneska ráno mě vzbudil tím, že mi zařval do ucha a pak se tomu asi deset minut tlemil. Jestli on bude mít někdy nějaké schopnosti, tak se má svět na co těšit, fakt.“ Kristian se pousmál a zavrtěl hlavou. „A i přes to, co jsem ti o nich teď řekl, jsem já považovaný za toho divného. Věřil bys tomu?“

Riven si uvědomil, že si Kristiana prohlíží a přemítá o všem, co mu řekl. I jeho rodina totiž působila chaoticky, takže všechno to ztrácení a sbírání věcí dávalo smysl. Zamyšleně mu pohlédl do brčálových očí. „Víš co? Vlastně nevěřil,“ přiznal pomalu a dával si záležet, aby to znělo hezky, bez náznaku ironie. „Musí být zvláštní vyrůstat v rodině, kde někdo věří a někdo ne.“

„Ani nevím, vždycky to tak bylo. Mně spíš přijde zvláštní žít v rodině, kde je každej čaroděj.“

„Ó, to ne,“ řekl Riven spěšně a poposedl. Byli na cestě už bezmála půlhodinu a jeho z toho dlouhého sezení bolel zadek. Alespoň se natáhnul přes Kristiana a otevřel okýnko, byť by ze všeho nejradši vystoupil a došel zbytek cesty pěšky. Nijak ho netěšilo být zavřený v pojízdné krabici, když byl venku podzim. „Můj táta je wiccan,“ vysvětlil pak, aby odvedl myšlenky jinam. „Jsme čarodějové z matčiny strany. Ale tak jako tak nemyslím, že by kdokoli z nich udělal něco pro svůj vlastní prospěch nebo aby se vzepřel přírodním zákonům. Například Rowana se snaží svoji moc přírodě částečně vracet tím, že přivádí na svět děti.“ Odmlčel se a sotva postřehl Kristianovo povytažené obočí, došlo mu, jak to asi muselo znít. To ho rozesmálo. „Myslím cizí děti. Je dula a u toho si dodělává zdrávku.“

„Páni, kdo by to byl řekl, že rodina Ramiahova působí celkem normálně. Hele, tohle mi už nějakou dobu leží v hlavě. Když na Samhain budeme muset jíst oblíbené jídlo tvojí prababičky… nebudou to dětská srdce, že ne?“

Byl to zcela jasně vtip, ale Riven překvapivě vážně odvětil: „Rozhodně ne. Vlastně měla mnohem radši syrová játra s cibulí, neboj.“

Kristian zbledl a sevřel kelímek s kávou pevněji.

Riven se znovu rozesmál, během jejich cesty už poněkolikáté. Netušil, jestli za to mohl příchod podzimu, nebo fakt, že jejich plán začal pozvolna nabývat jasnějších obrysů, ale bylo celkem úlevné vykřesat ze sebe život. „Ty jsi tak důvěřivý,“ konstatoval, sotva se trochu zklidnil.

Vysloužil si za to šťouchanec. „Ty seš idiot. Teď se mi udělalo fakt špatně.“ Ale navzdory tomu se i Kristian uchechtnul. Uvolněně. Ani náznakem nepřipomínal toho vynervovaného kluka, který k němu došel do chaty a pak mu vynadal. A tahle jeho stránka byla překvapivě příjemná.

***

Věci, které Rivenovi udělaly radost: Že mohl konečně vyhodit kelímek z Ukoláče do odpadkového koše. Že mu po cestě napsal Ru a jeho zpráva byla podobně jako celý den zalitá sluncem, navíc mu vyjmenoval asi šest různých seriálů, na které kouká. A že Wickův krámek nepůsobil jako potrhlý ezo kumbál, ale jako zajímavé místo plné opravdu potřebných věcí.

Uvnitř to silně vonělo cedrovým dřevem, bylinkami a gelem na vlasy, který na první pohled používal majitel obchodu. Ten se sice nejmenoval Wick, ale zato byl zcela určitě wiccan, protože se mu na krku pohupoval přívěsek trojné bohyně a první, co Rivenovi řekl, bylo: „Páni, to je tedy síla.“ Asi dvakrát zatřepal hlavou, načež vytáhnul zpod pultu několik krystalů, nejspíš aby sám sobě zajistil ochranu a nedal klukům na zboží přemrštěnou slevu. Teprve potom se zeptal: „Můžu vám s něčím pomoct?“

Riven rozhodl, že se nejdřív porozhlédnou, a jako první se rozešel mezi police, které sahaly pomalu až ke stropu a doslova se prohýbaly pod nejrůznějšími věcmi. V první řadě tam byly krystaly všeho druhu, rozdělené podle barev. Jak Riven procházel mezi regály, v duchu si pro sebe některé kameny pojmenovával a ty, které k němu promlouvaly – alespoň měl za to, že promlouvají, přestože pro něj bylo poněkud těžké vůbec se naladit na jejich energii, když jim navíc ani pořádně nevěřil – bral do dlaní, prohlížel si je a potěžkával. Pokud došel k názoru, opět velmi intuitivnímu, že je chce, nebo dokonce potřebuje, vzal si je. Brzy jich bylo poměrně dost, tak se musel vrátit pro košík. Připadal si jako v samoobsluze.

Ne že by předtím v žádném čarodějném obchodě nebyl, ale většinou nemusel kupovat nic konkrétního. Potřebné věci u nich doma buď byly, nebo se nějakým záhadným způsobem objevily, sotva je zmínil. On sám ovšem odjakživa nosil pouze pentagram jako symbol toho, kým je, a k tomu, aby prosperoval, žádné předměty nepotřeboval. Stačila mu jeho moc.

Teď ale soustředěně vybíral krystaly, občas nějaký ukázal Kristianovi, a sem tam s ním svůj výběr i zkonzultoval, případně některé kameny vyměnil, protože dle Kristiana a toho, co vyčetl v knihách, lépe korespondovaly se Samhainem.

Nakonec měli v košíku citrín, karneol, ametrín, měsíční kámen, achát a tři různě tvarované obsidiány, které Rivenovi z hlediska energie připadaly nejuchopitelnější. Věděl, že obsidián je velmi silný kámen, a na lístečku, který k němu byl přišpendlený, přečetl: Obvykle vynese na povrch všechny problémy, které potřebujete vyřešit, abyste se mohli pohnout dál.

Což mohlo být víc než nápomocné.

Další ulička patřila svíčkám, kde už postupoval výlučně podle seznamu. Zdálo se, že se Kristianovi ulevilo, sotva Riven vytáhnul papír z kapsy, jako kdyby celou dobu nevěřil, že ho doopravdy má. Riven mu klidně vysvětlil, že ne každý člověk má schopnost ztratit úplně všechno, co se mu dostane do ruky, za což si od Kristiana vysloužil obrácení očí v sloup.

Vybrali oranžové a černé svíčky nejrůznějších velikostí, tradiční rituální dýku athame, kterou plánovali vyřezat sigilia (už předtím se shodli na tom, že to bude o něco vznešenější než používat obyčejný kuchyňský nožík), sušené byliny, dračí krev, santalové dřevo a elegantní podložku, na které bylo vyobrazeno kolo roku. Riven si vzal směs sušených čajů s názvy Podzimní lahoda a Padá tma a pro Kristiana vybral ostružinovo-borůvkový s názvem Přímo z lesa.

Všechno zaplatil a o tom, že by to mohlo být jinak, s Kristianem ani nediskutoval. On sám měl peněz dost a navíc by bylo hloupé chtít něco po člověku, který mu věnoval poslední dny veškerou energii a pozornost a trávil dlouhé hodiny shrbený nad knihami, aby naplánoval co nejlepší průběh Samhainu. Kristian byl Rivenova kotva a neocenitelná šance, že všechno dopadne tak, jak si naplánoval. Snad i z toho důvodu ho ještě před tím, než se vydali na autobus, Riven vytáhl do nedaleké restaurace, zaměřené na polévky. Objednali si, Kristian zeleninovou, Riven řepovou, a usedli k velkému oknu, tak aby mohli chytat do tváří zbloudilé paprsky.

Bylo to poprvé, co Kristian seděl naproti němu bez potřeby hystericky lovit po kapsách krystaly. Snad právě díky tomu se jednalo o příjemné a v něčem až neuvěřitelně obyčejné setkání, které mohlo být v očích ostatních s trochou představivosti třeba i rande.

Riven úsměvy rozhodně nešetřil.

Když se najedli, prošli město, koupili si na cestu dýňovou limonádu s karamelem a pozvolna zamířili na autobusovou zastávku. Ani tentokrát nejelo moc lidí, a tak mohl Riven položit tašky na sedadla před sebe a sám usedl vedle Kristiana.

„Jsem úplně hotovej,“ zamumlal Kristian a zahrkal limonádou, aby se rozpustil led. „Nebude ti vadit, když si něco pustím na mobilu?“

„Ne, v pohodě.“ Riven zkontroloval svůj mobil, jestli na něj nečeká další zpráva od Ruperta, ale tentokrát tam nebylo vůbec nic. Jenom Dmitry se ptal, jestli se nechce večer stavit na akci, kterou pořádá Terence u sebe doma.

Riven mu odepsal, že je mimo město, a tím to pro něj haslo. Teprve pak přesunul pozornost zpátky ke Kristianovi, který se pokoušel rozmotat ta nejzašmodrchanější sluchátka na světě. Běžnému smrtelníkovi by jejich rozmotávání zabralo celé hodiny, ale zdálo se, že Kristian s tím má zkušenosti – povedlo se mu rozmotat je dřív, než autobus vyjel z města.

Spokojeně se opřel, vrazil si je do uší a na mobilu pustil Alfa. Teprve pak jedno sluchátko, trochu váhavě, nabídnul Rivenovi.

„Vážně? Vybral jsi tohle?“ Ne že by Riven neměl Alfa rád, ale naposledy ho viděl, když mu bylo sedm, a od té doby uběhla celkem dlouhá doba. I tak ale sluchátko přijal a musel se tím pádem posunout blíž ke Kristianovi, což bylo překvapivě v pohodě.

„Mám rád staré seriály. No bóže,“ zívnul Kristian a ještě víc se zabořil do sedačky.

V autobusu se moc netopilo a Riven nebyl nijak zvlášť zimomřivý. I v nižších teplotách zvládal chodit celkem nalehko a kolikrát ani nepotřeboval boty, spíš ho otravovaly. Teď si ale uvědomoval, že Kristianovo tělo hřeje a že je to zvláštně příjemné, být někomu takhle blízko. Už to bylo dlouho, co s někým sdílel malý prostor. Možná nikdy. Možná šlo v jeho životě pokaždé o něco úplně jiného a tenhle typ blízkosti se mu vyhýbal.

Radši nad tím nepřemýšlel a soustředil se na obrazovku mobilu. Nechal se tím pohltit, a tak následujících čtyřicet minut uběhlo až nesmyslně rychle.

Když vystoupili, už pomalu padalo šero a slunce se schovávalo za mraky. Riven stál obtěžkaný taškami a měl se k odchodu. Z logických důvodů se domluvili na tom, že nechají všechno v chatě, než aby musel Kristian doma sáhodlouze vysvětlovat, proč skladuje přesně tyhle věci a na co se u rohatého boha chystá. Podle toho, jak mluvil o své rodině, neměl moc soukromí.

A jako kdyby tahle myšlenka jeho rodinu přivolala, Kristian si namísto rozpačitého loučení odkašlal a řekl: „Víš, jak po mně chceš někoho oživit, a tím myslím samozřejmě Katche? Což je vlastně nejtěžší úkol, jaký existuje.“

„Něco se mi mate,“ přikývl Riven.

„Dobře,“ odvětil Kristian, „tak přijď zítra k nám na oběd. Máma tě chce poznat.“ S tím se rozešel pryč, snad aby nedal Rivenovi šanci protestovat, ale trvalo přesně tři kroky, než se znovu otočil a houknul: „Jo a tak trochu si myslí, že spolu chodíme. Promiň.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥