Szabi

Katch čekal na větvi vysoké borovice, ale sotva Kristian vyšel z domu, roztáhl obrovská černá křídla a vznesl se. Dvakrát zakroužil nad sídlištěm a poté se rozlétl směrem k lesu. Nebo spíš k zahrádkářské kolonii, kde úplně na konci byla malá, zapadlá chata, téměř schovaná před celým světem.

Když tam Kristian dorazil poprvé, říkal si, že se někdo jako Riven na takové místo nehodí, ale teď si vlastně myslel úplný opak. Bez ohledu na to, jak moc byl Riven oblíbený a uměl být středem pozornosti, pořád to byl měsíční kluk.

Kristian došel k chatě přesně na čas, ve chvíli, kdy zapadalo slunce. Mizelo za stromy a chata se postupně topila ve stínu – nejprve střecha, pak okno a nakonec i zápraží, na kterém stál Riven a Kristiana pozoroval. Tohle byl přesně ten okamžik, kdy šlo poznat, že Riven se možná umí pohybovat ve světle a oblbovat všechny kolem, ale tady a teď, když nastala noc a z lesa se vyvalil chlad, působil opravdu sám sebou.

Měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem a černé tepláky. Byl bosý a kolem krku se mu houpal pentagram. Vlasy měl rozcuchané, jako by si i ony užívaly svobodu a volnost. A mezi nimi se nenápadně leskly stříbrné kroužky v uších.

Katch vletěl do chaty, a tak ho Kristian následoval. „Udělal jsi mi ten čaj na uklidnění?“ pronesl místo pozdravu, když procházel kolem Rivena. Letmo přitom pohlédl na jeho chodidla, což mu ale následně přišlo nepatřičné, a tak vzhlédl. A díky tomu si všiml tetování na Rivenově ruce.

Pět run na předloktí.

„Ale jistě,“ pousmál se Riven a taky vešel do chaty. „Dokonce jsem ti napekl. Máš hlad?“ Ukázal na linku, kde zpod utěrky vykukoval kmínový chleba.

„Ani ne,“ odmítl Kristian. Když tady byl minule, moc se nerozhlížel, ale teď si nemohl pomoct. Byla to malá místnost – na jedné straně linka a kamna, na kterých ležely usušené bylinky a prťavý kotlík, a na druhé sedačka s barevnou prošívanou dekou. Přímo uprostřed stál kulatý stůl, na kterém seděl Katch a zobal semínka.

Kristian si všiml i černé urny na poličce mezi hrnky. Přejel pohledem po zlatavých ornamentech a následně mu došlo, že je v místnosti s popelem nejobávanější čarodějnice, což mu na sebejistotě rozhodně nepřidalo. Raději sáhl do batohu a vyskládal na stůl knížky, které přinesl z domu. Šlo o čarodějné spisy, knihy stínů, historii a popisy rituálů. Většinu už měl nastudovanou, ale chtěl to probrat s Rivenem.

Sotva se posadil, uvědomil si, že mu ještě chybí seznam, a tak ho začal hledat. Původně myslel, že ho zastrčil do knížky, ale tam našel jen tři roky starý školní rozvrh. Prošacoval kapsy mikiny i kalhot, nakoukl ještě jednou do knížek a nakonec si všiml, že leží na dně batohu, smačkaný do malé kuličky. Zkusil ho pořádně uhladit a narovnat rohy, aby nevypadal tak uboze.

„Sepsal jsem seznam věcí, které musíme vyřešit. Máš nějaký plán, jak si ten rituál představuješ?“ začal a tázavě koukl na Rivena.

Rivenovy modré oči působily konejšivě a laskavě, takže si určitě všiml, že je Kristian nervózní. Dokonce i jeho hlas zněl meditativně. „V mojí rodině jsme vždycky dlouho do noci seděli na zahradě a večeřeli u zapáleného ohně. Táta navařil i pro ty, co s námi nejsou, tradičně, a pak jsme jejich porce odnesli do lesa. Taky jsme lili do země víno, a když jsme byli menší, vyřezávali jsme dýně. Já a moji sourozen–“

„To je sice moc hezké, ale já se tě ptám, jak si představuješ rituál, při kterém chceš někoho zabít. A ne, co jsi dělal, když ti bylo deset,“ vypálil Kristian a sám sobě připadal zbytečně zlý. Proč si prostě neposlechl, co malý Riven prováděl během Samhainu? Proč se následně líbezně neusmál a přátelsky neodvětil, že je to velice hezké, ale teď aby se dostali k tomu hlavnímu… Kristian měl dojem, že ho nedostatek času tlačí k zemi a snaží se ho rozmáčknout jako malého červa.

Riven přešel místnost, ale zůstal stát. Zadkem se opřel o kamna a ruce založil na hrudi. „Není důvod být podrážděný,“ pronesl klidně a významně se podíval na hrnek uprostřed stolu. Tak trochu to vypadalo, že by nejraději chytil Kristiana za vlasy, přinutil ho zaklonit hlavu a celý obsah hrnku mu nalil do krku.

„Dobře, máš pravdu,“ vydechl Kristian a pokoušel se zbavit tlaku, který mu tlačil na plíce. Moc to ale nepomohlo, proto se natáhl pro hrnek a víc než polovinu čaje vypil. Riven nezapomněl a vážně tam přidal kardamon a taky ho udělal o něco silnější, takže byl… no, fakt dobrý. „Začnu já,“ rozhodl Kristian a pohlédl na seznam. „Musíme vymyslet pořádné sigilium, které vyřežeme do svíček.“

Sigilium byl magický znak, který sloužil k umocnění a ke znázornění nějakého záměru, v tomhle případě nejspíš zlomení kletby nebo záchraně Rivenova bratra. Kristian sigilium zatím vytvářel jenom jednou. Když mu bylo deset, chtěl se zlepšit ve fotbale, protože společně se Spencerem nastoupili do místního týmu. Jenže veškerý sportovní talent nejspíš pobrala Kloe, takže ani sigilium, které stvořil podle záměru chci být dobrý ve fotbale, mu nijak výrazně nepomohlo.

„To si vezmu na starost,“ přikývl okamžitě Riven. „Totiž, asi bych to měl být já, když jde o mého bratra.“

„Souhlasím.“ Kristian opět nakoukl do seznamu, kde měl u dalšího bodu otazník. Když ale vzhlédl a znovu si prohlédl Rivenovo předloktí, došlo mu, že by to vlastně vůbec nemusel být problém. „Vidím, že ti tetování nevadí. Co bys řekl na další?“ nadhodil.

Riven okamžitě věděl, co má Kristian na mysli. Po letech, kdy Iris ani Spencer ničemu z tohoto světa nerozuměli, bylo najednou příjemné mluvit s někým, kdo chápe. „Chceš si vytetovat sigilium?“

„Možná. Přijde mi to jako dobrý způsob spojení. Co myslíš?“

„Tobě by to nevadilo? Vím, že máš za pravým uchem hvězdu, kruh na ukazováčku a… ta linka od malíčku, která se ti táhne po předloktí, to je kyvadlo? Musí jít o věci, ke kterým máš vztah, proto se ptám, jestli by ti nevadilo mít něco, co se pojí s mojí rodinou.“

Riven mluvil, jako by o nic nešlo, prostě jen vyjmenoval tetování, kterých si všiml, ale Kristiana při těch slovech na daných místech zašimralo, jako by se mu otíral o kůži. Nejdřív ho zašimralo pod uchem, pak na ukazováčku a nakonec mu přejel mráz od malíčku až po loket. Nervózně se ošil a odkašlal si, aby nezněl pitomě pisklavě. „Takže sis všiml tří z mých tetování? To nejsi zrovna všímavý.“

„Vážně?“ Riven působil překvapivě zaujatě. „Kolik je jich celkem?“

„Devět.“

„A řekneš mi, co jsou zač a kde je máš?“

Představa, že by měl s Rivenem sdílet něco tak intimního, mu vehnala krev do tváří, takže nejspíš dost viditelně zrudl. „Ne,“ zakroutil hlavou, ale zvládl se i usmát, aby nepůsobil přehnaně vážně. „K tomu sigiliu. Nejsem z toho přehnaně nadšený, ale myslím, že by to mohlo celý rituál dost posílit. Až bude Beltain, budu potřebovat, aby bylo všechno perfektní.“

Perfektní nešlo Kristianovi moc přes pusu, protože v jeho případě bylo máloco perfektní, nebo se to k tomu aspoň blížilo. Byl bordelář a zmatkař. Byl ten typ, co spoustu věcí udělal spíš náhodou nebo na koleni. Takže to, že by mohl zklamat kvůli nedokonalostem a maličkostem, ho nepředstavitelně děsilo.

„Dobře,“ přikývl Riven.

„Tak dál,“ pokračoval Kristian a podupával přitom nohou. Přestože nechal Riven otevřené okno a v místnosti bylo dost chladno, Kristian přemýšlel, jestli si z těch návalů horka nemá sundat mikinu. „Umíš nabíjet krystaly? Na Samhain můžeme použít už nabité krystaly, ale na Beltain by bylo fajn použít ty stejné, kvůli propojení obou rituálů. Takže je budeme muset zase nabít. A asi by bylo lepší, kdybychom to udělali oba. Ptám se, protože jsem viděl, jak se na ně tváříš.“

„Popravdě nijak zvlášť,“ přiznal Riven. „Nikdy jsem nezkoušel vkládat… cokoli do kamene. Ale jestli mě povedeš, samozřejmě to zkusím.“

To Kristiana trochu rozhodilo, sám ani netušil proč. Jeho učila nabíjet krystaly máma a bylo to… náročné a velmi intenzivní. Mohlo mu být asi sedm, seděl jí na klíně a ona ho zezadu objímala, kdyby se mu udělalo špatně. Což udělalo, několikrát, a ona ho pokaždé pohladila ve vlasech a… No ale jeho a Rivenova zkušenost budou totálně odlišné, takže nedávalo smysl, aby z toho byl nervózní.

„Domluveno. V tom případě potřebujeme nové krystaly. A co svíčky? Máš nějaké? Nejlépe černé a oranžové.“

„Pár černých jo, ale oranžové nejspíš nenajdu. Budeme muset hodně věcí dokoupit, pro jistotu i do zásoby, kdyby se něco pokazilo,“ odpověděl Riven. Vlastně neřekl nic hrozného, ale Kristiana ten přístup stejně naštval. Že přijel nepřipravený, že evidentně nad rituálem příliš nepřemýšlel, že připustil, že by se něco mohlo pokazit… Ale nemohlo, nesmělo.

„Líbí se mi, jak to máš perfektně naplánované a rozhodně to nenecháváš na poslední chvíli,“ odvětil jízlivě. Vytáhl z batohu sešit na matematiku a vytrhl z něj stránku. „Napíšu seznam toho, co je potřeba.“

Takže svíčky a krystaly.

Riven poodstoupil od kamen a opřel se rukama o stůl. A vzhledem k tomu, že pořád stál, hrozivě se nad Kristianem tyčil. „Nemáš tušení, co všechno už jsem zkusil, Kristiane,“ zavrčel a jeho moc se z něj nečekaně vyvalila. Tentokrát ale nešlo o naducanou a voňavou cukrovou vatu. Místnost naplnil štiplavý, dusivý kouř.

Takhle to tedy vypadalo, když byl Riven naštvaný.

Nicméně Kristian byl vynervovaný, což se v danou situaci rozhodně dalo srovnávat s Rivenovým naštváním. „Máš pravdu, nevím. Protože takhle to na mě působí, jakože ti bratrovy karty řekly, co máš dělat, a tys akorát přijel a nechal mě sledovat Katchem. A teď co? Necháváš to nejdůležitější na osudu? Prostě se to nějak udělá?“

Tady měl Kristian možná přestat mluvit. Přece jen řekl dost a nedávalo smysl, aby kolem sebe dál kopal. Třeba za to mohl některý z krystalů v kapse – povzbuzoval ho v tom, aby ze sebe konečně dostal veškerou frustraci, která se mu za poslední dny usadila na srdci. Takže mluvil dál.

„Uvědomuješ si, že budeš muset Katche zabít pomocí magie? Což je… Dokážeš to vůbec? Jasně, umíš ovlivňovat lidi, ale tohle bude kurva mocné kouzlo. A ty na mě zatím působíš jako…“

Štiplavý kouř ještě zhoustl, jako když se do rozbředlé kaše přidá mouka. Vletěl Kristianovi do uší a nosu a sotva se pokusil nadechnout, vytryskly mu slzy.

„Tak dost!“ zahřměl Riven a začal pomalu obcházet stůl. Jestli někdy jeho oči působily akvamarínově, teď se proměnily v černočernou noc.

Kristian vstal a uvědomil si, že nemůže popadnout dech, jak mu kouř svírá plíce. „Ne! Ty přestaň!“ dostal ze sebe, než se rozkašlal.

Riven zastavil uprostřed pohybu, jako by si uvědomil, co dělá. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Už jen tím kouř trochu povolil, ale pořád ho bylo v místnosti dost. Dokonce i Katch přeletěl na parapet, nejspíš aby mohl případně zmizet.

„O-omlouvám se,“ dostal ze sebe Kristian a zády se opřel o stěnu. „Jsem z toho ve stresu. Mám pocit, že automaticky předpokládáš, že všechno vyjde. A máš pravdu, možná tvoje polovina proběhne bez zádrhelu, ale já nejsem jako ty a potřebuju pomoct.“

Riven otevřel oči a kouř zase o něco povolil. „Ať si o mně myslíš cokoli, jde tady o mého bratra. Udělám všechno pro to, aby z toho vyváznul,“ vydechl a přistoupil blíž. Položil ruce na Kristianova ramena. V tom doteku bylo tolik uklidňující energie, že bylo velmi těžké jí vzdorovat.

Kristian téměř cítil, jak mu z chodidel rostou kořeny a proplétají se do země. Najednou měl dojem, že ho nic nemůže rozhodit nebo vyvrátit. Jasně, byl to jen chvilkový klam, ale vzhledem k tomu, že srdce přestalo šíleně bít a mohl zase volně dýchat, byl to zároveň i dost účinný klam.

Riven mu pohlédl do očí. „Dáme dohromady ten seznam. Naplánujeme to krok za krokem. Budeme přesně vědět, co se ten den stane. A budeme připraveni. Slibuju.“

„Dobře,“ přikývl Kristian. „Děkuju. Mohli bychom v sobotu zajet do Wickova krámku. Je to autobusem asi čtyřicet minut, ale má tam skvělé věci.“ Ať se před chvílí odehrálo cokoli, teď to bylo pryč, tím pádem si Kristian uvědomil, jak blízko u sebe stojí a že Riven voní po levanduli. Raději se zaměřil na Rivenovo tetování.

Mohl si ho konečně prohlédnout hodně zblízka, protože ho měl téměř před obličejem. Bylo to pět úhledných run vytetovaných velmi úzkou linkou – Kenaz, Raido, Fehu, Isa a Jera. Kristian po nich chtěl přejet prstem, dotknout se jich a zkusit, jestli by z nich něco nevycítil, ale Riven díkybohu zničehonic ruce spustil a poodstoupil. A taky přikývl, jako by na něco odpovídal, ale naprosto upřímně Kristian neměl nejmenší potuchy, o čem právě mluvili.

A pak si vzpomněl, že Riven nejspíš souhlasí se sobotním výletem do obchodu.

Chvíli mlčeli, než Kristian opět zabloudil pohledem k runám. „Nechal sis ta tetování udělat před odjezdem,“ pronesl. Vrátil se ke stolu a vypil zbytek vlažného čaje, který mu i tak příjemně rozehřál útroby.

Riven mu okamžitě dolil a dosedl na židli naproti. „Jo,“ přikývl. „Inkoust ještě nevyblednul. Poznal jsi to podle toho?“

„Spíš podle run Raido, Fehu a Kenaz. To jsou takové typické cestovatelské runy. Sluší ti.“ Ta poslední věta z Kristiana vypadla spíš impulzivně, ale nijak se za ni nestyděl, protože to byla pravda a on… nemohl zakrývat, že se mu některé aspekty Rivena líbí.

„Taky máš jako tetování nějakou z run?“ usmál se Riven a natáhl si nohy na vedlejší židli, takže během pouhých pár minut zvládl přepnout a opět působit klidným a sebejistým dojmem.

Kristian přikývl. „Ano.“ Nic víc rozhodně prozrazovat neplánoval, což Riven nejspíš poznal.

„Víš co?“ klepl prstem do stolu a tvářil se zamyšleně. „Dávám si takový malý vedlejší úkol ohledně tvých tetování. Postupně objevit úplně všechny.“

Tohle prohlášení Kristiana upřímně pobavilo a poprvé od chvíle, co dneska přišel, se úlevně zasmál. „To se ti nepodaří,“ zakroutil hlavou.

***

Domů se vrátil pozdě. Katch ho doprovodil až ke vchodu, a i když mu Kristian řekl, aby klidně letěl zpátky za Rivenem, uvelebil se na jedné z borovic. Kristian neměl nejmenší tušení, jestli se havranovi jen nechce vracet, nebo má nařízeno, aby s ním zůstal, ale nehodlal to nijak řešit.

Po dlouhé době měl dojem, že by dneska mohl konečně usnout.

S Rivenem několik hodin řešili, jak celý plán provedou, sepsali seznam věcí, které musí koupit, a celkově… se Samhain začal v obrysech vyjasňovat. Kristian by to nikdy neřekl nahlas, obzvlášť když v tom stále hrála roli Katchova smrt, ale byl maličko klidnější a sebejistější.

Třeba by to doopravdy mohlo vyjít. Třeba nešlo o tak šílený plán, jak zprvu myslel. Třeba by on a Riven vážně mohli dokázat nemožné a…

Z příjemného rozjímání ho vytrhlo světlo v kuchyni.

Někdo byl ještě vzhůru a Kristian intuitivně vytušil, že jde o mámu.

„Ahoj,“ pozdravil a došel až k ní, aby se mohl podívat, co právě dělá. Vařila a podle vůně a ingrediencí poznal bramborový guláš, perníkové housky a dýňový koláč. Z toho okamžitě usoudil, že půjde další den navštívit babičku Brightovou.

„Ale, ale, kdopak se nám to vrací domů za tmy a voní po levanduli?“ vypálila okamžitě máma, jako kdyby věděla úplně o všem. Ale to určitě ne, jen měla výborný čich. „A taky cítím kardamon?“

Kristian odložil batoh a svalil se na židli. „Mami, přestaň tohle dělat. Seš jak policejní pes, vážně.“

„No tak možná bych nemusela čmuchat, kdybys mi říkal, kde jsi. Poslední dny tě skoro nevidím. Vlastně naposledy jsem s tebou mluvila, když jsi chtěl krystaly na schůzku s nějakým chlapcem,“ pronesla a ze začátku zněla vážně, ale na konci se definitivně zahihňala, což vedlo Kristiana k tomu, že by se nejraději svalil pod stůl a tam poklidně umřel. „Mám to teda brát tak, že to vyšlo?“

Kristian se zarazil. Tohle bylo trochu… nebezpečné, protože neuměl moc dobře lhát. Ne že by to neuměl vůbec, jen občas zapomínal, co říkal, a sem tam historky zbytečně překombinoval a pletl. Během dospívání velmi rychle zjistil, že pokud chce mámě zalhat, musí co nejvíc vycházet z pravdy.

Takže váhavě přikývl. „No možná, ještě nevím,“ odvětil neurčitě.

„Aha,“ přikývla máma a nenápadně na syna koukla.

„Co je?“ znervózněl. Nejspíš mu viděla až do žaludku a v další vteřině se ho beztak zeptá, jak to bylo s tím chrobákem a jestli vážně myslí, že zvládne oživit havrana.

„Jen čekám, kdy mi to konečně řekneš.“

„Řeknu co?“

Máma se na Kristiana významně podívala a Kristian jí ten pohled významně vrátil. Rozhodně byl odhodlaný hrát hloupého až do poslední chvíle. A možná i nějakou dobu po té poslední chvíli. Prostě plánoval zatloukat, zatloukat a zatloukat.

A na otázku, jak je to s tím havranem, bez mrknutí oka odvětí, že o žádném havranovi nic neví.

„Že je ČARODĚJ!“ vypálila nečekaně máma, jako by už to ticho nedokázala vydržet. „Aha! Tos mi chtěl říct kdy, co? Pane dělám, že nic.“ Sice se snažila tvářit vážně, ale pořád jí cukal koutek.

Kristian úlevně vydechl a svezl se na židli trochu níž. Připadalo mu, že má nohy z rosolu. „Mami! Ty ses na něj ptala karet? To si děláš srandu, že jo?“

Nejprve to vypadalo, že máma přikývne, ale nakonec se zvonivě rozesmála. „Klid. Potkala jsem Iris a připadala mi nějaká rozhozená, tak jsem se ptala, jak se má, a ona mi řekla, že jste se pohádali. Nemůžeš se na mě zlobit, že jsem chtěla vědět kvůli čemu.“ Aby si syna udobřila, vzala jednu z perníkových housek a podala mu ji.

Houska byla ještě teplá a křupavá a voňavá a nadýchaná. Kristian ji rozlomil a kousek uždibl. „Použilas na ni krystaly, aby ti všechno vyklopila, že jo?“

Máma beze studu přikývla.

„Fajn, je to čaroděj. Zlobíš se?“

„Proč bych měla?“

Kristian uždibl další kousek. Nejraději by si housku narval do pusy celou a opájel se tou lahodnou chutí, ale zároveň potřeboval s mámou tohle dořešit. Takže si ji šetřil. „Vždycky jsi mi říkala, abych se od čarodějů držel dál. Že jsou nebezpeční.“

„To je pravda,“ přikývla. Přehodila si utěrku přes rameno a přestala míchat guláš, aby se mohla na Kristiana podívat. „Čarodějové umí být nebezpeční a ano, varovala jsem tě před nimi, ale bylo ti deset a byl jsi, hlavně na jaře, ten nejdůvěřivější kluk na světě. Navíc jsi v sobě měl touhu každému pomáhat a já měla strach, aby toho nikdo nezneužil. Teď jsi ovšem starší a jsem si jistá, že se o sebe umíš postarat. Navíc… já to chápu. Chodit s čarodějem může být i zábava. Těším se, až ho poznám.“ Potutelně se usmála a Kristianovi okamžitě zrudly uši.

„Mamí, proč mi tohle děláš?“ zamručel a raději si housku přece jen narval do pusy, aby nemusel nic říkat. Už nikdy. Pak ho ale napadlo, jestli tím máma náhodou neříkala… Zkusil rychle polknout, ale stejně trvalo, než zvládl vyslovit: „Ty ho chceš poznat?“

Tady na něj máma ukázala vařečkou. „Ha, tak to pozor. Já ho musím poznat. Sice ti věřím, že se o sebe dokážeš postarat, ale zároveň nemysli, že si toho chlapce nezkontroluju. Pozvi ho v neděli na oběd.“

Kristian rychle zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ano. Jestli chceš chodit s čarodějem, pozvi ho v neděli na oběd, abych ho mohla poznat,“ pronesla máma nesmlouvavým hlasem, se kterým se jen hrozně těžko hádalo.

Kristian to ale přesto zkusil. „Vždyť s ním ani nechodím. Jen spolu… trávíme čas.“ I sám sobě zněl uboze a zoufale. Jenže si neuměl představit, že by sem Rivena vážně přivedl.

Máma chápavě přikývla. „Dobře. V tom případě… pokud s ním chceš dál trávit čas, tak v neděli na obědě. Už se nemůžu dočkat.“

Kristian nakrčil nos, jako by v kuchyni smrděl kopr, a polovinu housky nechtěně rozmáčkl v dlani. Drobky mu spadly na kalhoty a na zem. „Jo, už se taky nemůžu dočkat,“ vzdychl odevzdaně.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám nová čarokapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥