Szabi

Poslední článek k Páté minutě, opravdu vážně poslední.

(číst až po přečtení příběhu)

Říkám si, že je vlastně děsné, když jsme samy pro sebe vybraly takový název. Rozloučení. Neznamená náhodou rozloučení věčnost, anebo aspoň delší dobu? A já přitom nemám pocit, že bychom Pátou minutu opouštěly a nechávaly ji za sebou. Naopak, jsem tím příběhem prorostlá, stejně jako všemi dalšími, které přišly hned po něm. Dokonce jsem si nechala navždycky vytetovat Ethanovo jméno. Protože je můj první.

Doteď si pamatuju, jak příběh vznikl. Právě vzniku se trochu dotýká můj článek Kde se vzal Ethan. Seděla jsem tenkrát v bytě, bylo mi teskno, a pak přišla zpráva od holky jménem Klára. Tenkrát jsem ji tolik neznala, i když se mi líbily její příběhy. Tahle Klára se ptala, jestli s ní nechci napsat knihu, a já jsem automaticky odpověděla: Jo, ano, jistě. (Od té doby odpovídám pořád stejně, když se mě na něco zeptá.) Nevím, jestli jsem tomu věřila od začátku. Spíš jsem si myslela, že půjde o nějaké zaplácnutí času a duševní samoty, náplast na moje bolístky, které jsem se do té doby snažila porůznu zalepit kratšími útvary, případně básněmi.

Jenže to jsem ještě nevěděla, že tahle Klára je neuvěřitelný dříč. Že když se pro něco rozhodne, neuhne ani o milimetr. Můj šťastný beran. Takže, no vážně, jak by tahle kniha mohla nevzniknout, když se Klára rozhodla, že ji napíšeme?

Pro mě, jakožto věčného začínače, otevírače a rozepisovače příběhů, byl tohle úplně nový pocit. Pracovat s někým, s kým jsem si nějakým zázrakem (teď z toho podezírám osud) sedla už od začátku, a vědět, že konečně tvořím něco, co jsem si celé roky odpírala, protože jsem potřebovala: dopsat tamten scénář, a dokončit esej do školy, a… aaa.

Najednou tu byl Ethan.

Myslím, že je kombinací hned několika lidí, a dohromady je tudíž zcela svůj. Tenkrát, když jsem ho vymýšlela, měla jsem na paměti slova svého dobrého kamaráda, který řekl: Napiš přesně takovou knihu, jakou bys napsala, kdybys věděla, že to je jediná kniha, první a poslední, kterou můžeš stvořit. Jeho sdělení se mě hodně dotklo, a tak jsem se při tvoření Ethana nijak neomezovala.

Bude se to čtenářům líbit? Bude to dobré? Bude dost zajímavý? Nechat, kšá. Byl to můj Ethan.

Dostal černé vlasy a šedé oči. A zdánlivou osobnost outsidera, který se o sebe přes všechno dokáže postarat. Charismatický, tajemný, prozkoumávající staré opuštěné domy, balkóny, střechy a zídky. Ano, Ethan se bál zřídka, že spadne. Zato měl ukrutný strach z moře. Líbila se mi představa, že v něm něco důležitého ztratil. V rovině konkrétních ztrát přišel o malou sestru, ale v té pocitové přišel o kus sebe, o víru v jednoduché dny, ale taky o věčnou potřebu obhajovat se před ostatními lidmi.

Jeho vztah s rodiči nějakým způsobem odráží můj vztah s rodiči. A podobně jako on mám přinejmenším velký respekt z vody. Myslím, že moji kluci budou už navždycky porůznu tvořit část mojí osobnosti. Jako střípky. Budu z nich poskládaná.

Oproti Ethanovi má Kai na první pohled všechno. Krásný dům, skvělého bráchu, postavení a prestiž, úspěch u holek… A přesto druhý pohled odkrývá tolik. Nervozitu, když lezl za Ethanem na střechu nemocnice. Obavy, že ho kamarádi nepřijmou, pokud promluví o svojí orientaci. Strach ze selhání. Radost z maličkostí. Tisíce krásných předností Kaie Nerisona, které nejsou na rozdíl od krásného obličeje, vlasů, očí, rtů a těla, na první pohled tak snadno viditelné.

Jako zaprášené origami, které měl v pokoji na skříni. Které řeklo tisíckrát víc než vyvěšené medaile.

Jistě, od první chvíle mi bylo souzeno se do Kaie skrze Ethana zamilovat, akorát jsem netušila, že k tomu dojde tak snadno a přirozeně, se stejnou lehkostí, s jakou jsem se zamilovala do Kláry. Moje paralelní světy. A chci v tomhle textu něco prozradit. Vám i jí. Že jsem se do ní i do jejích kluků od té doby zamilovala aspoň tisíckrát. Do jejich úsměvů, charakterů a gest.

Klára je můj nejoblíbenější člověk a spisovatel. Můžu s ní prožívat všechno, co si jen vysním. Je moje Pátá minuta.

Prima, jak se to krásně propojilo. Domluvily jsme se, že každý závěr bude patřit nějakému shrnutí, uzavření, dokončení spirály, anebo, chcete-li, „rozloučení.“ Pátá minuta mi toho dala hodně, vždycky byla nesmírně velkorysá. Pomohla mi v těžkém období, zůstávala se mnou, šimrala mě jako Kaiovy jemné vlasy. Dovolila mi prožít, poprvé uvidět moře, otevřela cestu k životu, jaký chci žít. Jaký chci psát. Zkuste si její název přečíst nahlas. Pátá minuta je o nás. Nejen o Ethanovi a o Kaiovi. Nejen o mně a o Kláře. Je o nás všech. To je její poselství.

Doufám, že na ni i za pár let budou lidé pohlížet se stejnou láskou, s jakou jsme ji psaly. Že někomu pomůže a třeba i zachrání život. Že si najde tisíce věrných čtenářů. (A já budu jedním z nich.)

Děkuju, Ethane. Děkuju, Kaii. Děkuju, Klárko.

S nápadem napsat rozloučení s Pátou minutou jsem přišla já. A teď nevím, co napsat. Protože je to těžké. Je těžké říct příběhu, který se formoval a tvořil skoro dva roky, sbohem.

S Evou jsme v současné době už napsaly spoustu, opravdu spoustu příběhů – povídek i knížek, ale první bude už navždy jen a pouze Pátá minuta. 

A víte, co se říká – na první lásku člověk nezapomíná.

Nápad se zrodil někdy v roce 2017. S Evou jsme se tenkrát ještě příliš neznaly, jen jsem věděla, že miluju její styl psaní. A tak jsem jí napsala, že bych s ní chtěla napsat knížku. Souhlasila (upozornění pro fanoušky – Eva na moje nápady nikdy neříká ne, takže těch příběhů máme v záloze fakt hodně). A pak začala ta zábavná část. Vymýšlení kluků – jméno, povaha, rodina, vzhled.

Já vymýšlela Kaie Nerisona, nádherného, bohatého, oblíbeného, sportovně nadaného kluka, co teprve začíná poznávat sám sebe. Jen pro zajímavost, v první verzi byl kromě toho všeho i velmi divný a míval v šuplíku tamagoči. Dokonce ho pojmenoval, ale jméno si už nejspíš nevzpomenu. (Edit od Evy: Jmenoval se Knoflík!) Postupně některé věci mizely, jiné přibývaly a Kai se nakonec dostal do dnešní podoby.

Jen jedna věc se nikdy nezměnila. Vždy miloval moře. A vždycky bude. Moře je totiž jeho součástí, bez něj by si nikdy nepřipadal celý. A některým možná přijde zvláštní, že se zamiloval zrovna do kluka, který se moře bojí, ale láska nakonec nikdy nemusí dávat smysl. A co si budeme… Právě proto, že to nedávalo smysl, to bylo tak úžasné.

Ethan byl od první chvíle jiný, zádumčivější, ale odvážnější. Kai vždy obdivoval, že si z některých věcí nikdy nedělal hlavu. Jak dokázal stát za tím, koho miluje a neřešit ostatní. Co si budeme…. Ethan byl a je skvělý kluk s těma nejkrásnějšíma očima. A zcela upřímně, já jako autorka Kaie, jsem byla odhodlaná přimět Kaie, aby se zamiloval. Ale co jsem nikdy netušila, bylo, že se zamiluju i já. Do kluka se špinavými hrnky, který čte Z pekla, vypočítá každý příklad, zbožňuje černé mikiny s kapucí, běhá po střechách, bojí se moře, nebojí se mluvit o svých citech, pojmenovává cizí kočku, ještě navíc ignoruje, že je to samice, má otravnou mámu, obětavou povahu a miluje Kaie Nerisona.

Tohoto kluka miluju taky já!

Přemýšlela jsem, která scéna z Páté minuty je moje oblíbená. Je jich hodně, vážně hodně, ale nakonec – po velmi dlouhém uvážení – jsem se rozhodla, že nejvíc a nejčastěji se vracím ke kapitole, kdy se pro nás Ethan vrhl do moře. Ano, slavná opilecká scéna, kdy to Kai úplně nevychytal. Představa, že kvůli nám Ethan překonal svůj největší strach… páni, to je fakt něco. A jasně, někdo by mohl říct, že jsem přece jako autor věděla, že to udělá, ale… NENÍ TO PRAVDA. S Evičkou jsme byly rozhodnuté, že pokud si kluci nesednou, nebudeme je nutit se zamilovat. Tohle asi zná každý autor, že postavy žijí, rostou a vyvíjejí se svobodně. Kolikrát udělají něco, co se nedá předpovědět. Takže… mám velkou radost, že v sobě kluci našli Pátou minutu.

Když teď o tom přemýšlím, moje Pátá minuta je vlastně částečně spojena s nimi. S tvořením, psaním, uveřejňováním… Všechno by se to dalo shrnout jako: žít svůj sen a sdílet ho s někým, koho nadevšechno milujete. A to se mi poštěstilo. Takže moje Pátá minuta je to, co prožívám právě teď. Dnes.

A to je konec. Všechno, co jsem potřebovala, bylo řečeno. Pátá minuta je první z mnoha, ale první je titul, který si právem zaslouží. A nikdo jí to nevezme. Odstartovala něco krásného, další projekty, další nápady, návrhy, příběhy… Všechno, co čtete na  naších stránkách mohlo vzniknout, protože já a Eva jsme začaly žít Pátou minutou.

A děkujeme všem, úplně všem, kdo naše stránky otevřel a četl.

A jestli bych si pro Pátou minutu něco přála, tak aby to pro ni dnešním dnem nekončilo, právě naopak. Aby postupně nacházela další fanoušky, další čtenáře a ti stávající, aby se k ní rádi vraceli.

Takže… Sbohem, Pátá minuto!

Klára, autorka Kaie

Pokud jste ho zatím nečetli, podívejte se na článek FILOZOFIE PÁTÉ MINUTY.

FOTOGALERIE