FILOZOFIE PÁTÉ MINUTY

24. 5. 2019

O čem to vlastně celé je.

ÚRYVEK ZE 42. KAPITOLY:

„Takže pátá minuta je něco, jako když najdeš sám sebe?“

Kai pomalu přikývl. „Asi ano.“

„A jak víš, že ji máš hledat zrovna v moři?“

Ta otázka Kaie upřímně vykolejila, protože byla tak nelogická. Kde jinde bych ji asi tak měl hledat? Nechápavě zakroutil hlavou. „Jak to myslíš?“

Ethan nad odpovědí chvíli přemýšlel. „Třeba jsi ji už našel… Třeba je pátá minuta o nás.“  

Takhle to zní neuvěřitelně jednoduše. Pátá minuta je okamžik, kdy je člověk naprosto a jistě sám sebou, netrápí ho žádné problémy, minulost, budoucnost. Je jen on sám. Šťastný. Není divu, že se Kai rozhodl tohle hledat pod vodou ve chvílích, kdy se v podstatě ocitá na hraně života a smrti. Protože vypnout pochybnosti, strach a povinnosti opravdu není jen tak.

Až zpětně, hodně zpětně, pochopil, že tyhle bezstarostné chvíle, šťastné chvíle celou dobu prožíval právě s Ethanem. I v těch neuvěřitelně krátkých momentech, kdy se hádali, dávali si pěstí (respektive Kai dával pěstí Ethanovi) nedokázal myslet na nic jiného. Žil jen v té jedné vteřině.

A to je Pátá minuta. Okamžik, kdy neexistuje nic jiného než štěstí a absolutní klid. Kdy cítíte, že tohle od života stačí, že tohle je skutečné.

Ale jak bylo řečeno na začátku… Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to možná ta nejtěžší věc. Překonat první čtyři minuty, kde je všechen ten šílený balast, který není možné vypnout.

Asi nám všem nezbývá, než to opakovaně zkoušet.

NAŠE OSOBNÍ PÁTÁ MINUTA existuje. A asi nikoho nepřekvapí, že je spojená se psaním. Psaní nás naplňuje, tvoří naše dny a životy. Takže si to představte, píšete a vedle vás píše ten nejmilovanější člověk. Je to perfektní. Škoda jen, že minuty netrvají věčně a i ta pátá někdy skončí a člověk musí vstát a řešit věci.

Jedna. Dva. Tři. Čtyři. A odpočítávání začíná nanovo.

Zažili jste někdy opojný pocit Páté minuty? Jestli ano, budeme moc rády, když se s námi podělíte. Stejně tak budeme rády, když se podělíte, pokud jste na Pátou minutu ještě nedosáhli, nebo ji zatím vůbec nenašli.

A nebojte, každý je jiný. Je jedno, jestli už ji všichni kolem vás prožívají, jen vy čekáte. Podívejte na naše kluky. Zatímco Ethan na to přišel celkem brzy, Kaiovi to trvalo celých 42 kapitol. Všechno má svůj čas.

Eva a Klára

4 komentáře

  1. Májka
    Odpovědět

    Popravdě…něco jako pátou minutu jsem už zažila. Když byla tma, svítilo slabé světlo a svět utichl. Pouze ono světlo svíce hořelo a ozařovalo prostory mohutné budovi. A já tam byla jen se dvěma dalšími lidmi a… V ten moment jsem se cítila tak sama a zároveň, jako by mě někdo objímá a konejšil. Z očí mi tekly slané slzy a já byla šťastná, sama sebou, usmívala jsem se. Mohla jsem konečně přestat předstírat, skrývat, protože to všechno ví. Mohla jsem si povídat o čem jsem chtěla a stále jsem cítila příjemné teplo v duši a zároveň mrazivý pocit samoty na šíji.
    To byla pro mě pátá minuta, asi ta nejsilnější, co jsem kdy zažila. Nechci se tady moc zmiňovat o konkrétnostech, protože ne každý člověk pochopí věřící, ale tak to alespoň stačí takto.
    Moc děkuji za možnost, přečíst si Pátou minutu. Měla v sobě spoustu emocí, že jsem je dokázala relativně plně pocítit i já.

    1. szabi
      Odpovědět

      Milá Májko, děkuju, že ses s námi podělila o svoji pátou minutu. Myslím, nebo aspoň doufám, že byť nejsem věřící v pravém slova smyslu (a teď podkopu samu sebe, když se zeptám, co je to, věřit v pravém slova smyslu?), dokážu tě pochopit. Aspoň malinko, protože pátá minuta je podle mě jinak nepřenosná, a dokáže ji pochopit jen ten, s kým ji prožijeme. Ať už ji prožíváme s člověkem, Bohem, sami se sebou.
      Děkujeme ti, že sis Pátou minutu přečetla. A že jsi pořád s námi.
      Eva

  2. karlos
    Odpovědět

    Ahoj holky. Pátou minutu jsem četla už pár měsíců zpátky. Ale když jsem si nedávno zapisovala jednu vzpomínku do poznámek, došlo mi, že jsem pátou minutu už zažila. A ne jednou.
    Zapisovala jsem si vzpomínku ze dne, kdy jsem byla s děckama z týmu, měli jsme trénink a večer jsme opékali. A jako správné, vesnické děcka o prázdninách lítali po venku až do setmění.
    Nejstarší z nich jsou o nějaké dva roky mladší než já. Jsem z nich nejstarsi…a možná, že o to jde…
    Vzpomínala jsem na to, jak jsme seděli u toho ohně, povídali si, smáli se. Já do sebe kopla Birella, a i když se mi potom chtělo strašně čůrat, bylo mi skvěle. To, jak se mě jeden kamarád ptal, jestli jdu hrát schovku a já bez váhání šla. Dobrovolně jsem se přihlásila, že budu počítat a moje kamarádka mě v tom samozřejmě nedobrovolně nenechala. 😁 Tak jsme počítaly a hrálo se. Jedno kolo. Druhé kolo. Třetí, čtvrté, páté…tolik to utíká a najednou hrajete dýl jak hodinu. Jste upocení, vysmátí a unavení tím správným způsobem. Venku se stmívá, je pomalu devět hodin ale co, noční schovky jsou stejně nejlepší. Pamatuju si, jak si jedna moje kamarádka dělala srandu, ze mě a dalšího kámoše ‚jak by nám to slušelo‘ ( ale máme fakt skoro rodinnej vztah, známe se od malinka ) a začali jsme se smát a on mi parodicky posílal vzdušné polibky. To, jak se proti nám rozběhl další můj kamarád ( a on běhá hrozně vtipně, kyčle dává tak do strany, ráda ho přirovnávám k tučňákovi ) tak říkám „Hele, tučňák už běží“ a tak se schválně rozběhl proti mně, ještě víc napodobil tučňáka, chytil mě kolem pasu a začal mě lechtat.
    Pak už je fakt hodně hodin, nejpozději do devíti musíme být doma. Tak všichni poberem svoje kola, převod na trojku, rubem za sebou. Vzduch už je chladný, strašně osvobozující. Obloha takřka černá, jen v dáli jsou stále růžovo-oranžové stopy po slunci. Každý jedeme stejným směrem a postupně každý mizí do uliček, kde bydlí. A tak večer přijedeš domů, spálený od ohně, odřené ruky a nohy, štípance od komárů, bahno všude po těle ale jsi nejvíc vysmátý a šťastný. Vlezeš do sprchy a teče z tebe hnědá. A těšíš se, až je znovu uvidíš.
    Vzpomínala jsem na všechno, co jsme kdy prožili. A že jsme toho za 6 let stihli hodně. Na všechny tréninky, každo- víkendové soutěže, na všechny akce, kde jsme spolu byli. Na všechny malé i velké momenty. Na ty nejkrásnější letní tábory.
    A přišla jsem na to, že oni jsou moje Pátá minuta. Okamžik, kdy neexistuje nic než štěstí a absolutní klid. Kdy cítím, že tohle mi od života stačí, že tohle je skutečné. 😊
    A to, že jsou mladší, že jsou to prakticky čtrnáctileté děti, je asi to důležité. Nepřijde mi to „divné“, rozhodně se za ně nijak nestydím. Kdyz jsem s nima, tak vypnu. Nemusím myslet na žádné svoje povinnosti, na žádné dospívání. Prostě jenom jsem a jsem maximálně šťastná. S něma mám prostor být dítě, kterým pořád jsem.
    Vím, že jednou (a už to bohužel nebude trvat moc dlouho) se s nimi budu muset rozloučit a jít dál…
    Vztahy se mění. Lidé odcházejí. Vzpomínky blednou. Ale to neznamená, že to, co bylo krásné, přestane existovat. To všechno mi zůstane. Každý člověk, kterého jsem milovala. Každý smích, každý letní večer, každý pohled, kdy jsem si řekla: „Takhle mi to bohatě stačí.“
    To všechno je moje. A nikdo mi to nevezme. Ani budoucnost.❤️

    Ja se strašně omlouvám, že je to tak dlouhatánské🫣

    1. szabi
      Odpovědět

      Milá Karlos, moc děkujeme za tvůj krásný komentář a taky za vzpomínku, kterou jsi s námi sdílela. ♥ Udělala nám velkou radost a úplně jsme se do ní při čtení přenesly. 🙂 Je úžasné, že sis dovolila ten absolutní klid a štěstí prožít, že jsi prostě jenom byla a existovala bez toho, abys to pro sebe musela nějak dospěle analyzovat. Přejeme ti z celého srdce, abys v sobě pořád měla to dítě a dokázala s ním navázat spojení během takových chvilek. Tvůj příběh nás dojal. ♥
      Měj se krásně a opatruj si takové věci. 🙂
      E + K

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

E-mail nebude zveřejněn.