Szabi

Už dlouho, hodně dlouho, naposledy možná ve třinácti, se nesmál tak moc a tak dlouho. Dokonce mu rum vyletěl nosem a Dominik ho musel několikrát praštit do zad, aby popadl dech. A stejně pak ještě skoro půl hodiny nemohl přestat kašlat. A přitom se furt smál.

Kromě rumu ukradli v kempu míč (ne, pozor, našli!), a tak ho vzali, aby nebyl smutný. A míče jsou od toho, aby se do nich kopalo a tenhle vážně vypadal nešťastně a nevyužitě, tak do něj kopali. Ze dvou flašek udělali bránu a vždy jeden chytal a jeden střílel.

Kdo dostal gól, musel se napít.

Akorát že Dominik prakticky nedokázal kopnout do míče, nejspíš proto, že viděl dvakrát a Nicolo do toho zase dával přehnanou sílu, protože měl pocit, že ten balón váží aspoň tunu.

A taky jedli dort, který prostě neubýval. Ani když ho prosili a křičeli na něj, tak se nic nedělo a pořád hlásal: -echno nej-.

Kluci to pak přijali za své a na všechno říkali echno nej. Dobrej gól, echno nej! Ačkoliv míč letěl až za maringotku a brána stála na druhé straně.

Nicolo taky často padal, ale vždycky přitom dokázal chytit i Dominika a v lepším případě ho strhnout s sebou. Horší případy nebyly, jelikož Dominik si se stabilitou příliš nerozumněl.

Celou dobu měl Nicolo tak dobrou náladu, že na všechno kolem sázky a auta a bráchy jednoduše zapomněl. Na druhou stranu… Zapomínal i na věci jako zvedat při chůzi nohy, zavírat pusu, když na něco dlouho koukal nebo stát rovně. Pak byly zase další věci, na které nedokázal zapomenout, ačkoliv by možná rád, a tyhle věci nejspíš vytlačovaly ty, co by vědět měl, ale ty nevěděl, protože je zapomněl, takže sice furt vykřikoval echno nej, ale zároveň pořád padal na hubu. Byl to vlastně docela chaos.

Neměli ponětí, kolik je hodin, ale venku bylo pořád světlo, akorát se začínalo ochlazovat, tak je napadlo na chvíli zalézt do maringotky, která sice měla přímo uprostřed zdi obrovské okno bez skla, ale stejně měli pocit, že je tam tepleji.

„Chtěl bys být raději démon, nebo lovit?“ položil Dominik zrádnou otázku, což dělal furt. Evidentně za to mohl alkohol, protože už během fotbalu vykřikoval věci jako: byl bys radši branka, nebo míč?

„Jo! To je boží! Jasně, že lovit. A ty?“ vyhrkl Nicolo nadšeně.

„Já bych byl napůl démon, ale snažil bych se to skrývat. Chodil bych s tebou na lov a ty bys to pak zjistil a dostal bys příkaz vystřelit mi mozek,“ odpověděl klidně, dokonce to zvládl, aniž by si nějak výrazně šlapal na jazyk. Zato kamínek, který kdoví proč držel v ruce, hodil z nějakého důvodu proti zdi, ačkoli Nicolo měl podezření, že ho chtěl původně prohodit oknem, od něhož stál asi krok.

„Jo, já bych tě rozstřílel na kousíčky!“

Dominik naštvaně zavrtěl hlavou. „To těžko! Sundal bych tě ocasem,“ řekl naprosto vážným hlasem, ale hned nato se šíleně rozesmál. „Ježiši, to musí být na nic, mít ocas.“ Sáhl si přitom na zadek, nejspíš aby zkontroloval, jestli ho náhodou nemá. „Víš, že lidi mají ocasy? Zakrnělý. Furt jsme opice a démoni.“ Nejenže v opilosti hrozně rád pokládal divné otázky, ale ještě se navíc hrozně rád poslouchal.

Hned po přednášce o ocasech vyskočil na sedačku a vycenil zuby. „Nezabíjej mě!“ vykřikl. Jenže poté nečekaně a záludně švihl ocasem a málem Nicola shodil na zem. Ten nakonec neviděl jinou možnost, než tasit meč a zkusit ocas useknout. Jenže neměl dostatek prostoru pro pořádné rozmáchnutí, takže jen bezvýsledně sekal kolem sebe, dokud v podstatě nezasáhlo štěstí a nepodařilo se mu ocas alespoň škrábnout. To ale Dominika šíleně rozlítilo a svými démonskými drápy sekl Nicola do obličeje.

Zůstaly mu tam dva hluboké šrámy táhnoucí se přes levé oko.

Nicolo pochopil, že tohle není vyrovnaný boj a zkusil z kapsy vytáhnout pistoli, jenže Dominik seskočil ze sedačky, udělal ve vzduchu trojitý přemet a ocitl se Nicolovi za zády. Chytil ho po krkem a přitáhl k sobě. „Zabil jsem tě,“ zašeptal.

Což bylo fakt na hovno, zemřít rukou polovičního démona, co měl být celou dobu váš spojenec a nakonec se z něj vyklubal… Druhou ruku měl Dominik položenou na Nicolově boku. Ta ruka šíleně studila a pálila zároveň, proto mu chtěl Nicolo říct, aby ji oddělal, ale z nějakého důvodu mu zrovna vyschlo v ústech.

Zkusil polknout, ale ani to nepomohlo.

Dominik povolil sevření kolem krku. Zůstal stát ovšem hodně blízko, takže Nicolo cítil jeho horký dech kousek pod levým uchem. A ta ruka na boku taky nakonec spíš zahřívala, což bylo vlastně dobře, protože Nicolo měl všude po těle husí kůži. Byla mu šíleně hrozná zima, proto spokojeně vydechl, když mu ruka zajela pod tričko a začala ho hladit po břiše.

Byla krásně hladká. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Neuvěřitelně příjemný pocit. A chtěl ho cítit… víc. Vnímat ho víc. 

Tohle byla jedna z posledních docela ještě příčetných myšlenek.

Že to bylo neuvěřitelné příjemné a chce víc.

Že to bylo neuvěřitelně příjemné. A chce víc.

Neuvěřitelně příjemné.

Chce víc.

***

Kraťase se stahovaly šňůrkou a ta se mu zašmodrchala a nešla rozmotat. Zkoušel ji rozvázat, ale ruce se mu třásly, proto nakonec použil hrubou sílu.

Klečel na sedačce, ruce měl položené na opěradle a zíral před sebe na dveře od maringotky, které na sobě měly nálepku s kačenou. Proč někdo na dveře lepil nálepku s kačenou? Proč? Proč?

Dominik stál za ním. Teda. Jednou nohou stál na zemi, ale tou druhou taky klečel na sedačce a ruce měl pořád položené na Nicolových bocích.

Hýbali se společně. Nicolo a Dominik. Najednou, naráz, dohromady. Spolu. Dopředu, dozadu…

Nicolo měl pocit, že by měl mít nějaký pocit, akorát to nešlo, protože mu bylo tak příšerné horko, až myslel, že každou chvíli začne hořet. Napadlo ho, že by bylo fajn sundat si tričko nebo ponožky. V takových chvílích by asi neměl mít ponožky, nebo ne?

V jakých chvílích?

Když hoří.

Jenže poté k němu přece jen dolehl nějaký pocit, prostě se k němu i přes horko prorval a doslova mu bušil na spánky. Nicolo netušil, jak ten pocit nazvat, jestli vůbec má nějaké jméno, ale strašně moc chtěl, aby ten pocit nikdy neskončil. Nikdy neskončil. Nikdy. Neskončil.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥