ÚTERÝ

odpoledne

Člověk si zvykne na všechno. Zvykne si na malý prostor, na prakticky žádné soukromí, málo jídla, debilní sousedy, opilou matku, horko, smrad… Nicolo tohle všechno dokázal tak nějak brát, sžít se s tím, smířit se. Ale co mu vadilo, co ho přímo vytáčelo takovým způsobem, že měl pocit, že mu brzo začne vycházet kouř z uší, až jednou doslova praskne vzteky, byla Dominikova nedochvilnost.

Dvě hodiny jsou přece dvě hodiny!

Jde přijít pozdě jednou. Stát se může cokoli. Naprosto prakticky cokoli a některé věci nelze ovlivnit. Třeba únos mimozemšťany, že? Unesli tě? No tak fajn, těch pár minut vem čert. Ale přijít pozdě dvakrát, TŘIKRÁT? No jistě, bydlí od sebe přece tak daleko! Možná se ztratil, možná je debil, možná je mu Nicolo u prdele, možná je mu u prdele celá ta posraná sázka, prostě je jen legrace Nicola takhle vytáčet. Chodit pozdě, odhalovat se před ním…

„Ahoj,“ ozvalo se zpoza karavanu ve dvě hodiny a čtyři minuty.

Dvě hodiny a ČTYŘI minuty!

Dominik působil naprosto klidně a vyrovnaně, jako kdyby netušil, jak Nicola štve. Na sobě měl stejné hadry jako včera, kromě cigarety za uchem, ta tam včera nebyla, ale hlavně šlo o to, že na sobě vůbec nějaké hadry měl. A usmíval se, děsně povýšenecky se usmíval.

„Dneska nemám dobrou náladu, tak doufám, žes vymyslel něco fakt dobrého,“ odsekl Nicolo s rukama vraženýma hluboko v kapsách, aby nebylo vidět, jak si během dopoledne zase okousal všechny nehty až do krve.

„Hele, snažil jsem se,“ odpověděl Dominik upřímně. „To mi nikdo upřít nemůže. Jdeme, nebo chceš ještě chvíli posedět?“

Nicolo okamžitě vstal. „Proč bych tu chtěl sedět?“ odvětil a rozhlédl se, jako by hledal cestu, kterou má jít, což Dominik nejspíš okamžitě pochopil.

„Půjdeme tam, co včera. Do lunaparku. Ale nikam nepolezeme, takže klid. To říkám hlavně sobě,“ mluvil a automaticky vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil ji a podal Nicolovi.

No bezva, takže už měli svoje malé zvyklosti, napadlo Nicola. On přijde o několik minut později a uplatí mě cigaretou. A všechno bude cajk.

Ani náhodou!

Nicolo zavrtěl hlavou a vůbec se neobtěžoval vytáhnout ruce z kapes.

„Oukej,“ pokrčil Dominik rameny a cigaretu si nechal. Dal ji mezi rty, potáhl a při vyfukování kouře zaklonil hlavu. Zatímco tu druhou měl pořád za uchem. „Proč nemáš dobrou náladu?“ zeptal se.

„Nevím, prostě nemám. Ty se přece taky každý den nevzbudíš jako sluníčko. Navíc už mě tohle všechno začíná srát,“ odpověděl Nicolo napůl popravdě. Celá pravda byla ukrytá někde ráno, ve chvíli, kdy Dominik udělal, co udělal, a Nicolo neuhnul pohledem a teď s tím tak nějak musel žít.

„To je fakt. Obzvlášť když se probudím a mám před ksichtem kozy a Sandy říká: ‚Jen jsem u tebe hledala svůj polštář,‘“ vzdychl Dominik. „Ale dobře, chápu, že tě to sere, to je ostatně tvoje věc.“

Včera na ruském kole by Nicolo reagoval asi jinak, ale dneska jen nakrčil nos a vyštěkl: „Tvoje oplzlé historky s macechou mě nezajímají!“ Hned nato mu ale došlo, že to možná bylo až příliš protivné a že veškerá frustrace ve skutečnosti vychází z něčeho úplně jiného, proto zastavil a zhluboka se nadechl. Úkosem pohlédl na Dominika.

„Ano?“ usmál se na něj Dominik.

„Já nejsem gay, jasné?“ pronesl rázně.

Dominik nic neřekl, ale rozhodně vypadal pobaveně. A povýšeně. A arogantně.

„Přestaň na mě tak čumět. Taky se na to můžu vysrat a jít zpátky!“ odsekl Nicolo a zatínal pěsti, skřípal zuby a cukalo mu v oku z toho, jak moc ho Dominik vytáčel.

„A co řekneš Narcisovi?“

To věděl naprosto přesně, zcela dokonale. Narcisovi by totiž řekl: Narcisi, já už nejsem malé dítě, musíš si zvyknout, že dělám svoje vlastní rozhodnutí. Takže končím. Je mi jedno, kdo dostane auto, musíte si to vyřídit mezi sebou, ale já s tím nemám nic společného. A jestli na mě vytáhneš zase nějakou patetickou a emocionální historku, že jsem jediný, komu věříš, tak na tohle už se nachytat nenechám. Tohle by řekl. Ano.

„Narcisovi? Vážně?“ uchechtl se. Měl dojem, že tohle jméno by ke Kleinovi pasovalo.

Dominik rozhodil rukama. „Dobře, tak nejsi gay,“ pronesl smířlivě. Nejspíš to řekl jenom proto, že nechtěl, aby Nicolo odešel, ale ať už byla motivace jakákoli, počítala se.

A teď, když měli mezi sebou jasno, Nicolo cítil, jak mu trochu povolily svaly. Znovu se rozešli k lunaparku. „Ta Sandy je fakt kráva. To tě jako sleduje, když spíš?“

„Nevím,“ odpověděl Dominik a dál nevzrušeně kouřil, ale něco v jeho chování, nebo pohledu, nebo možná v tom, jak moc potáhl, napovídalo, že ho celá ta situace se Sandy vážně štve. „A ani to nechci vědět. Kdybych doopravdy věřil, že na mě kouká a že si přitom třeba sahá na frndu, asi bych z toho už nikdy neusnul.“

To Nicolo absolutně chápal. Proto taky lezl k bráchovi do postele, když matka netrefila na gauč. Nebylo nic horšího, než… Tohle. „Co tvůj fotr? Tomu je to jedno?“ chtěl vědět, protože k čemu jinému fotr byl, než aby dával pozor na syna?

„Hodně maká, jestli sis nevšim. A pak doma chrápe u telky, nebo to spolu dělají. Když to dělají, ona si mě pak moc nevšímá a nedělá debilní vtipy, no ale zas je přitom musím poslouchat. Nevím, co je horší. Člověk by skoro řekl, že v pasťáku to byla pohodička,“ pronesl zvláštním tónem, takže nebylo jasné, jestli to myslí vážně. „Byl bych rád, kdyby si je občas vzali mimozemšťani,“ vzdychl.

Nicolo utrhl kus trávy, co trčela do cesty, a začal si ji namotávat na prst. „A tvoje pravá máma? Opustila tě nebo umřela? Je to jedno z toho, že jo?“ pousmál se chápavě. Jestli mu bylo Dominika líto? Ano, jednoznačně, ale v tomhle byl život v kempu strašně otupující. Jeden smutný příběh vedle druhého, až nakonec všechny byly prostě jen na hovno.

Dominik zavrtěl hlavou. „Ne. Máti fetovala. Fotr ji opustil a vzal mě s sebou.“

Nicolo obrátil oči v sloup. „Ježiši, to je skoro to samé,“ poznamenal. Bez ohledu na to, že to možná mohlo znít necitelně.

Prošli mezi stromy a stejnou cestou jako včera zamířili k ruskému kolu, jenže pak Dominik zničehonic zahnul a zavedl je k jedné z maringotek, která dřív sloužila jako střelnice. Měla otevřenou kukaň, takže Nicolo viděl dovnitř, a byla tam jen jedna trochu odrbaná sedačka. Rozhodně nic extra zajímavého.

„To je ono?“ zeptal se zklamaně. Následoval Dominika do maringotky a zjistil, že se mýlil. Nebyla tam jen sedačka, ale ještě stará, oprýskaná skříň, u které Dominik zastavil, vyzývavě povytáhl obočí, stylem jsem nejlepší na světě a ty to hned taky uznáš, a poté ji otevřel. Vytáhl bílou krabici.

„Vsadím se, že teď se ti nálada zlepší. Ale koláč to není, ten neměli, tak na mě pak zklamaně nečum, prosím tě.“  S těmi slovy vrazil krabici Nicolovi do náruče.

Byla docela těžká. Nicolo ji musel položit na pult u okna, aby ji vůbec mohl otevřít. A když ji otevřel… „Tys… Tys sehnal dort?“ dostal ze sebe nechápavě a překvapeně a fascinovaně zároveň. Malý hlásek vzadu v hlavě mu sice stihl říct, aby nedával radost příliš najevo, ale pak ho následně přehlušily oslavné ohňostroje. „Kdes ho vzal?“

„Vzal, to je dobrý slovo,“ souhlasil Dominik a vytáhl ze skříně i flašku whisky, kterou hodil na sedačku.

„Tys ho čórnul,“ pochopil Nicolo a vlastně to dávalo smysl. První den neměli na lístek do kina, takže jo, Dominik byl socka stejně jako všichni v kempu, ale šlohnout dort, i v tomhle městě, to bylo přímo mistrovské dílo. Dustin jednou ukradl krabičky s něčím obědem, ale pak se ukázalo, že všechno bylo raw, vegan a bezlepek, což nikdo kromě Nicola nakonec nechtěl jíst.

Ale ukrást dort? Obrovský a podle nápisu všechno nejlepší přímo narozeninový dort, to byla jiná liga a Nicolo cítil, jak mu radostně poskakuje srdce. 

„Vlastně jsem byl u toho velkého obchoďáku a nějaká fakt tlustá ženská zrovna skládala nákup do auta, jestli to chceš vědět. Dort si položila na kapotu, takže jsem ho spíš našel, než čórnul. Měls slyšet, jak funěla a křičela, ale obojí najednou jí moc nešlo.“ Pak se Dominik usmál. Vlastně úplně stejně jako Ripp. Nebo se Ripp usmíval stejně jako Dominik?

„To je skvělý,“ řekl Nicolo a naposledy koukl na dort a nechal se naplnit představou, že tohle všechno je jenom pro ně dva. No a pak už to nevydržel. Hrábl rukou do dortu a pořádně si nabral. Vevnitř byl čokoládový s malinami, což byla kombinace, o které Nicolo ani netušil, že by mohla existovat. „Víš, kdy jsem měl naposledy dort?“ řekl, než ochutnal. Následně nejspíš prodělal zástavu srdce, jelikož ten krém byl neskutečně lahodný a sladký.

Dominik zakroutil hlavou.

„Když mi bylo deset a paní Woringtonová mi ho upekla. Měl sice spálené okraje, ale sníst se dal. Tohle je ale, no ty kráso, tohle je totální bomba!“ Sebral malinu a strčil si ji do pusy, pokračoval s druhou a třetí. Poté ale dort přisunul i k Dominikovi, protože nebyl zas takový hajzl, aby měl problém rozdělit se.

Dominik si nabral z druhé strany dortu a smazal tím -ší. Takže dort už přál jen všechno nejlep. „Sakra,“ vydechl Dominik blaženě. „Divím se, že jsem ho zvládl nesežrat, než jsem pro tebe došel. Za to bys mi měl přičíst plusové body.“

Nicolo ty body připsal už ve chvíli, kdy dort uviděl. V tomhle byl asi až příliš jednoduchý a dalo se ho snadno utáhnout na jídlo. To o sobě věděl. Aby to znamenalo nikdy nekončící lásku, to fakt ne, ale ten dort… Ten trochu pomohl v tom, aby v duchu Mortena přeřadil z kolonky nepřítel do kolonky ne přítel. Nic z toho ale rozhodně neplánoval říkat nahlas. Sebral dort a položil ho doprostřed sedačky. Sám si sedl na jednu stranu a popadl flašku, kterou tam předtím Dominik hodil. „Whisky jsem nikdy nepil,“ přiznal.

„Je to docela hnus,“ pronesl Dominik a sedl si na druhou stranu. Nejspíš aby dokázal, že má pravdu, rozdělal láhev a napil se. „Asi je potřeba to zajídat,“ poradil, když láhev podal Nicolovi.

Nicolo whisky samozřejmě hned ochutnal a ne, nebyla to nejlepší věc na světě, ale zcela upřímně, alkohol nikdy nebral za něco úžasného. Vždycky šlo především o ten pocit poté. Nejprve mu začalo být horko, skoro nic ho netížilo, až nakonec skončil v bodě, kdy mu bylo prostě a jednoduše fajn. „Oukej, dneska se ti to povedlo,“ připustil Nicolo a nedokázal schovat úsměv. Prsty měl od čokolády a na jazyku pořád cítil maliny, takže nešlo lhát. „Co teď? Máš vymyšlený i nějaký program?“

„Vlastně ani ne, tohle byl můj program. Pít, jíst, povídat si. Můžeme se pak jít třeba vykoupat do lomu, nebo to tady projít. Nebo si třeba můžeme něco zahrát,“ nadhodil Dominik a prstem setřel trochu polevy. „Znáš Nikdy jsem…?“ napadlo ho a poté strčil prst do pusy a pomalu (anebo možná normální rychlosti a Nicolo to jen zpomaleně vnímal) si polevu olízl.

„Nevím, možná. Má to co dělat s chlastem, ne?“ pokrčil rameny a uhnul pohledem do kouta, kde ležel zapomenutý plastový kelímek, který byl děsně zajímavý už jen tím, jak nezajímavě vypadal.

Dominik automaticky přikývl. „Budeme se střídat. Teda jestli chceš hrát. Já začnu.“ Zvedl přitom láhev a přehodil si ji z ruky do ruky. „Něco si vymyslím, třeba: Nikdy jsem nechtěl chrápat se starší ženskou. A ty se nad tím zamyslíš, a pokud jsi někdy chtěl prcat starší ženskou, třeba Sandy, haha, musíš se napít. Je to hodně postavené na upřímnosti, dobře? Chceš začít?“

Hry postavené na upřímnosti považoval Nicolo za ty vůbec nejdebilnější, protože se u nich předpokládalo, že bude odpovídat upřímně. Což byla zcela upřímně naprostá hloupost. Jenže měl dort a whisky, a navíc byla spousta věcí, které by o Dominikovi rád věděl, takže pokrčil rameny a neutrálním hlasem pronesl: „Tak já začnu. Nikdy jsem…“ Nad otázkou uvažoval jen chvíli. „Nikdy jsem neměl nic s Mariou.“

Dominik zavrtěl hlavou a nenapil se. „Překvapení.“

Zas tolik ne, protože Nicolo nemyslel, že mezi ním a Mariou někdy něco bylo. Maria měla Kleina fakt ráda a Dominik nevypadal jako kluk, co by o ni měl zájem. Přece furt mizel za holkou do města.

„Teď já,“ pronesl Dominik a rovnou flašku otevřel, aby byla připravená, protože druhá věta zněla: „Nikdy jsem nikoho nešmíroval.“ Nejprve se napil Dominik a pak bez zaváhání podal flašku Nicolovi, protože přece věděl, velmi jistě, že… Nicolo ji přijal a trochu whisky neochotně vypil, ale rozhodně nepůsobil nadšeně.

„Koho jsi šmíroval?“ chtěl vědět.

„To už je jiná hra. Tady se nepokládají otázky.“

„To jako budeme jenom hrát a chlastat? Nic mezi tím? Víš o tom, že tím pádem budeš za chvíli totálně nalitej?“ poznamenal Nicolo. Na jednu stranu ho lákalo vidět Mortena opilého, třeba se i motat nebo vyprávět hlouposti, žvatlat, ale taky to mohlo znamenat, že bude žvatlat Nicolo, a to by asi nepřežil.

Dominik přikývl. „Jo. To je tak trochu účel téhle hry.“

„Idiotská hra,“ obrátil Nicolo oči v sloup. „Ale fajn. Já vydržím víc než ty,“ oznámil a byl si tím prohlášením téměř stoprocentně jistý. „Nikdy jsem nespal s holkou.“

Dominik vykouzlil pobavený úsměv a hned nato se napil. Nicolo vlastně nevěřil, že by to mohlo být jinak. Dokonalý Morten, co má náušnici v uchu a každá ho chce… Bla bla. 

Taky se napil.

„Ty seš ale kanec,“ uchechtl se Dominik, ale dál to nijak nerozváděl, což bylo jedině dobře. „Nikdy jsem odtud nechtěl odjet,“ pokračoval.

Dominik pil.

Nicolo… ne. A možná to byla lež, ale spíš ne, protože třeba by odtud i odjel, možná to fakt chtěl, ale asi nevěděl kam a hlavně nad tím nikdy dřív nepřemýšlel. Neznal nic, kromě kempu a pár měst v okolí, takže představa, že by měl skutečně odejít, v něm vzbuzovala obavy. 

„Nikdy jsem si nehonil péro, zatímco byl někdo další v karavanu,“ pokračoval ve hře a rovnou trochu whisky upil a zároveň uloupl kus dortu, protože potřeboval něco hodně sladkého (a božského), aby si spravil chuť.

Dominik nepil, jen pokrčil rameny, skoro jako kdyby to myslel jako omluvu, což asi těžko, protože on neměl ve zvyku se za cokoliv jen tak omlouvat.

„Co? Tys nikdy… A kdy to jako děláš? Vždyť Sandy přece skoro nikam nechodí. Tak to děláš jinde? Máš nějaké tajné honící místo?“ Nicolo nabručeně poposedl. Dominik nejspíš prostě nepotřeboval masturbovat doma, protože měl holku, co mu s tím pomáhala ve městě. Takové věci jako honění si, dělají nejspíš jen zoufalci, co navždy shnijou v kempu, mají holčičí obličej a jsou tak trochu autisti. „Fajn. Chápu. Nic neřekneš. Tak teď ty,“ vzdychl, zatímco se Dominik usmíval.

„Nikdy jsem neukradl nic jiného než jídlo a chlast.“

Nicolo pil, protože jednou ukradl v obchoďáku mikinu, čepici, prachy, zapalovače, cigarety, losy, časák a pár komiksových sešitů. Ne najednou, samo sebou. Postupně. V průběhu let. Když měl možnost.

Dominik taky pil.

„Znamená to, žes ukradl něco, co tě poslalo do pasťáku?“ vyhrkl Nicolo okamžitě.

„Chceš hrát, nebo se jen tak bavit?“ štěkl na něj Dominik, který byl ohledně tohoto tématu evidentně maličko popudlivý.

Nicolo měl chuť mu praštit hlavou do dortu, ale to by byla škoda dortu, jako vážně, a místo aby odsekl něco ve smyslu však to tys tohle téma vytáhl, ty kokote, tak vybral jinou strategii. „Nikdy jsem nebyl v pasťáku, protože jsem něco ukradl.“ Nepil a rovnou podal flašku Dominikovi, který udělal jeden ze svých otrávených výrazů, ale napil se, takže Nicolo spokojeně vydechl: „Aha!“

Poté pokládal otázku Dominik. „Nikdy jsem neudělal to, co mi brácha zakázal.“ Asi to měla být odplata za ten pasťák, těžko říct.

Nicolo nakrčil nos. „Si jako myslíš, že neexistuje jediná věc, u které by mi řekl, že to dělat nesmím a já vždycky poslechl? To mě fakt bereš jako jeho sluhu, nebo co?“ Možná zbytečně afektovaně sebral flašku a napil se, takže to maličko přehnal a trocha mu vytekla koutem na tričko. Zkusil to zakrýt tím, že nabral kus dortu a nacpal si ho do pusy.

„Musel jsem se přece ujistit,“ odvětil Dominik a sám nepil, protože jak hned nato dodal: „Já nemám bráchu.“

Já nemám bráchu, parodoval ho v hlavě Nicolo a schválně používal ten nejdebilnější hlas, jaký dokázal. Já nemám bráchu! No tak ne asi.

„To byla pitomá otázka,“ poznamenal Nicolo, ale dort ho opět dokázal uchlácholit. „Nikdy jsem s nikým nechodil“ pokračoval ve hře.

Nicolo nepil, ale rozhodně čekal, co udělá Dominik. Jen tak ze zvědavosti, samozřejmě.

Dominik flašku zvedl, chvíli ji jen tak držel, než koukl na etiketu. „Věděls, že to v sobě má tolik cukru?“ A nenapil se, ne, nenapil. Prostě tu flašku zas postavil doprostřed, hned vedle čokoládového dortu, takže tím vším možná říkal, že každé ráno mizí z jiného důvodu, než kvůli nějaké hloupé, zazobané holce.

„Zajímavé,“ zamumlal Nicolo, ale samo sebou nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že nechodit s někým automaticky neznamená nespat s nikým. A vůbec… Na tomhle by mu nemělo záležet.

„Nikdy jsem neudělal nic, za co bych se styděl,“ pokračoval Dominik a tady už pil.

Nicolo taky. „Nikdy jsem nezkusil jíst brouky,“ vypálil okamžitě, protože nechtěl řešit, kdo se za co stydí, to by tu byli fakt dlouho. A tak řekl první věc, která ho napadla.

Dominik na Nicola ukázal prstem. „To bylo fakt zákeřný,“ poznamenal a napil se. Zavřel přitom oči a hned nato si do pusy narval kus dortu, nejspíš aby zmírnil účinky alkoholu.

„Ty vole! Fakt?“ Nicolo nevěřícně otevřel pusu. Jasně, jako malý k tomu měl taky párkrát nakročeno, protože ho k tomu sem tam někdo vyzval, ale on to nikdy neudělal. Z jídla by snědl všechno, ale na tohle měl prostě slabý žaludek. „Takové ty tvrdé, co musíš pokousat, nebo spíš ty malé, co jen polkneš?“ chtěl vědět.

„Cvrčka,“ odpověděl Dominik pečlivě neutrálním hlasem a koukal přitom na svoje ruce. „A bylo to jen jednou, dobře? Nechutnal tak strašně odporně.“

„Takže jsi ho rozkousnul, že jo? Přestav si, kdyby ne a on by ti cvrkal v břiše. Nebo se tam hýbal. Ježiši. Proč jsi to udělal? Ne, počkej! Znám odpověď. Vsadil ses.“

„Špatná odpověď,“ prohodil Dominik hlavou a stále koukal na ruce, možná trochu zastřeně. „Měl jsem na výběr. Sníst cvrčka, nebo si nechat strčit hlavu do hajzlu. Kdybys viděl ten záchod, věř mi, tohle byla mnohem lepší možnost. Akorát teď kvůli tobě budu v noci poslouchat, jestli mi tam někde necvrká, fakt dík.“ Trochu se mračil, respektive na čele mu vyskočila vráska, ale nevypadal naštvaně.

Nicolo nejistě poposedl a byl rád, že má v puse dort, protože měl přesně dvě polknutí na to, aby promyslel, co řekne. Na tohle by totiž asi měl něco říct. Jenže ho nic pořádného nenapadlo, a tak koukal před sebe, žvýkal, až nakonec došel k názoru, že nejlepší bude jednoduše odvést řeč jinam. „Ukradls nějaký velký obnos peněz?“ zkusil. 

Dominik udiveně vzhlédl. „Ne. Jak tě to napadlo?“

„Tak já nevím,“ rozhodl Nicolo rukama. „Za to by tě do pasťáku přece poslali, ne?“

„To asi určitě. Hrajeme ještě? Protože mám otázku.“

„Oukej, ptej se,“ souhlasil Nicolo, ačkoliv mu Dominikův výraz připadal minimálně podezřelý. Nestihl ho ovšem důkladně zanalyzovat a zcela upřímně… Neměl na to ani dostatečně jasné vnímání. Spíš se jen předklonil a byl rád, že nepřepadl dopředu, nosem rovnou do dortu.

„Teda otázku,“ rozesmál se Dominik, který už taky začínal nemít jasno. „Větu! Mám pro tebe větu. Nikdy se mi nelíbil kluk,“ řekl vítězoslavně.

Nicolo cítil, jak mu cuká v oku a dřevění prsty, což ale možná byla reakce těla na whisky a ne reakce mozku na stupidní otázku. Nebo větu. Nebo cokoliv. Chtěl hodně hlasitě a hodně nesouhlasně vyštěknout, že tohle je naprostá stupidita a idiocie až kokotství, ale než se stihl nadechnout, Dominik ho vyvedl z míry tím, že… se napil. Napil se.

Nikdy se mi nelíbil kluk. Tak to přece řekl, ne?

A Dominik pil, takže to znamenalo, že s tím nesouhlasí a opak je teda… Co je opakem: nikdy se mi nelíbil kluk? Vždycky se mi líbil kluk, nebo líbil se mi kluk? Hm. Zkoušel něco naznačit? Říká tím jsem gay, nebo líbíš se mi ty? Ježišmarja.

Dominik podal flašku Nicolovi.

„Tohle je na hovno hra, už mě nebaví!“ odsekl Nicolo. Založil si ruce na hrudi a odmítal na flašku třeba jen pohlédnout.

„Nemůžeš to jen tak přerušit, jak se ti zlíbí!“

Nicolo vyvalil oči, naprosto šokovaný. „Nemůžu? Jak to? Přijde policie a zabásne mě za to?“ odsekl a zněl vyloženě protivně, protože tohle všechno považoval za debilní a hloupé a debilní a taky to byla trochu rána pod pás.

„Nicolo,“ obrátil Dominik oči v sloup. „Tak už se napij, dělej. Slyším sirény.“

„Ale já nechci,“ přiznal popravdě. Moc platné mu to ovšem nebylo, protože Dominik stejně dál trval na svém a schválně mu rval flašku do ksichtu. „Je to idiotská hra!“ pokračoval rozmrzele.

Jenže nebylo kam uhnout. Chvíli ještě váhal, než se konečně napil a tenhle hlt byl extra hořký. „Moc si ale nefandi,“ pronesl směrem k Dominikovi.

Nějakou dobu mlčel, koukal na dort, který měl už všechny okraje pryč, zbýval jen korpus uprostřed, ale i tak ho bylo pořád strašně moc. Netušil, jestli ho dneska vůbec dokážou sníst, ale rozhodně to neplánoval vzdávat.

Po nějaké době mu došlo, že je teď na řadě. „Nikdy jsem neukradl něco hodně drahého,“ zkusil, protože téma pasťáku a toho, co Dominik udělal, mu prostě leželo v hlavě. Jako velký tlustý cvrček, co bez ustání cvrkal. „Ne, počkej. Mělo to něco společného s klenotnictvím?“

Dominik se zasmál. „Víš co? Už mě to taky přestává bavit. Máš pravdu. Kašleme na to.“

„Přestává tě to bavit, protože jsem blízko? Trefil jsem to?“ hádal dál.

„Nevykradl jsem klenotnictví, ty vole. Nejsi vůbec blízko,“ vzdychl Dominik, jako kdyby to s Nicolem bylo extrémně složité. „Ale drahé to bylo,“ dodal.

Nicolo přikývl, jednou nebo možná několikrát za sebou, nebyl si jistý, protože měl krk najednou podivně gumový a hlavu hrozně těžkou, takže mu pořád padala dopředu. „Nikdy jsem nepřemýšlel, jaké by to bylo, kdybych měl normální rodinu,“ řekl, sotva dokýval, jelikož měl dojem, že je na řadě. Nicolo se napil a trochu vyjeveně koukal na flašku, kde zbývalo už jen málo, možná tak na poslední lok. A ten vypil Dominik, protože evidentně po normální rodině toužil.

„Tak to asi nebyl zas takovej hnus,“ poznamenal a foukl do prázdné láhve.

Nicolo zakroutil hlavou. „Sakra. Tos to vypil teda nějak rychle.“

„Jasně, já sám. Jsem to do sebe kopnul,“ odsekl Dominik. „Co teď?“ Při těch slovech se rozhlédl kolem a nějakou dobu koukal do kouta, až Nicolo myslel, že tam má schovaný nějaká plán. Pak mu došlo, že se Dominik jenom sekl. „Chceš ještě něco podniknout, nebo to pro dnešek rozpustíme? Nevím, jestli nemáš nějakou večerku.“

Nicolo cítil, jak mu jde krev do hlavy, takže docela určitě naštvaně zrudl. „Přestaň se ke mně chovat jako k děcku! Proč bych jako měl mít večerku? Jestli se nudíš, můžeš jít. Já se klidně zabavím sám!“ doslova vrčel a zároveň přemýšlel, jak by se zabavil, a nenapadlo ho nic jiného, než kopat do té oprýskané skříně hned za Dominikem. Ale proč by to dělal, to už netušil.

Dominik však na jeho myšlenku s kopáním vůbec nereagoval. Místo toho znovu koukl do kouta. „Myslíš… Myslíš, že existuje další prostor, kde jsou třeba lidi napůl srostlí nebo můžou chodit po vodě a takové věci? Že třeba natáhneš ruku a skoro se dotkneš něčeho neviditelnýho, jako sklo, a tam za tím je jiná realita? Lunapark žije a je tam jinej Nicolo a jinej Dominik. A plná láhev.“

„Předstíráš, že seš ožralej, abys nemusel odpovídat?“ zamručel Nicolo a pořád měl dojem, že tenhle večer je docela fajn, takovým tím způsobem, kdy člověk nechce, aby skončil dřív, než bude nutné.

„Já si přece nemyslím, že seš děcko,“ odvětil Dominik a zněl upřímně. „Dal bych si malinovku,“ mlaskl.

Nicolo zkusil vstát, ale nohy ho úplně neposlouchaly. Respektive chtěly ho poslechnout, byly připravené a pak tak nějak zklamaly a shodily ho zpátky do sedačky. „Vole, ty seš na té malinovce snad závislej,“ podotkl, zatřepal hlavou, trochu se popleskal po obličeji a znovu vstal. Došel k zajímavému zjištění. Když seděl, bylo to lepší. Jasně, motala se mu trochu hlava a cítil, že je mimo, ale dokázal pokládat věty souvisle a žil v domnění, že to není tak strašné. Když vstal… bylo to mnohem horší. „Vstávej, dělej. Jdeme pro další chlast. Znám jeden moc dobrej obchod, kde je všechno zadarmo. Akorát tě nesmí chytit.“ Chtěl se opřít o stěnu, protože země byla posraně nakřivo, a tak natáhl ruku. Došlo ovšem k nečekané mýlce, když myslel, že zeď je blíž, než ve skutečnosti byla, takže zakolísal a narazil do ní ramenem. Ale bylo to v klidu, jelikož během padání stihl zkřížit ruce na hrudi a předstírat, že to tak měl celou dobu v plánu.

Dominik nic z toho nezaznamenal. Mluvil totiž zrovna ke svým botám. „To bys nepochopil. Moje vnitřní propojení s malinovkou.“

Nicolo kýval, jako kdyby věděl, o čem je řeč, zatímco Dominik se tak dlouho předkláněl, až ho to překlopilo dopředu, musel trochu cupitat, ale nakonec stál, hrdě a narovnaně. Shodil přitom flašku i víko od dortu, ale to ani jednoho z nich nezaujalo natolik, aby tomu věnovali zbytečné myšlenky. Dominik to dokonce natolik zazdil, že v další vteřině na víko stoupl. „Jak daleko ten tvůj krám je?“

„Kousek,“ odpověděl Nicolo a poté šeptem dodal: „Ale nikdo nás nesmí vidět. Nikdo. Nás. Nesmí vidět!“

Dominik šeptem přikývl, ale i tak to Nicolovi přišlo hlasité, proto na něj udělal pššt.

A pak šli. Jednu chvíli na úplně jinou stranu, dál od kempu, ale kousek za ruským kolem jim to došlo, takže se otočili. Napadlo je, že bude lepší, když poběží, což udělali, ale Nicolo měl dojem, že je to příliš hlasité, a tak kličkovali mezi stromy a Dominik předstíral, že má zbraň, pořád ji držel blízko u hrudi, a když nakukoval zpoza kmene, pořád na někoho mířil. Nicolo ho dokonce jednou nebo dvakrát slyšel i vystřelit. Nejspíš jen po veverce, ale na druhou stranu… Bylo fajn, že ho někdo hlídá před krvelačnými veverkami.

Po nějaké době přece jen správně vylezli v kempu. Běhání po lese jim nejspíš trochu pomohlo vyvětrat hlavu, navíc Nicolo zkusil veškerou svou pozornost věnovat úkolu, který měl, takže docela snadno zvládli nepozorovaně prokličkovat mezi karavany až k tomu správnému. Museli přitom jenom chvíli mluvit s paní Smithovou, která se ptala, jak jim je a jestli nepotřebují nějakou vodu, což byla naprosto divná otázka, na co by potřebovali vodu, ale stejně nakonec nějakou vypili.

„Tohle je ten speciální krám. Musíš jít dovnitř, a když vejdeš, tak je to hned za dveřmi. Taková malá hnědá skříňka. Vem první flašku, co uvidíš, a vrať se.“

„Ok. Dobře,“ kýval Dominik, dokonce na karavan pohlédl, ale poté rozhodil rukama: „Ses asi posral, ne? To tady budeš řídit z dálky? Dojdi tam ty.“

„Já budu hlídat. Neboj, vevnitř nikdo není. Ten karavan je tmavej a jako jediný v kempu nemá střešní okno, takže je v něm extrémní horko. Nikdo tam přes den nebývá. A kdyby se objevil Dustin, zastavím…“ Ho. To chtěl říct, ale nemohl, protože měl najednou na prstech rty… Ne, zpět. Na rtech prst, takže nemohl pokračovat. „Co?“ hlesl a vykulenýma očima upřenýma na Dominika, protože to byl jeho prst, co měl na rtech.

„Měl bys jít ty. Já budu hlídat. Zapomněl jsem polovinu toho, cos mi řekl. Dojdi tam a… Vrať se.“ Společně s tím spustil ruku.

„Ty si myslíš, že se do tebe zamiluju, když mě chytí místo tebe?“ odsekl Nicolo napruženě a musel si rty nenápadně olíznout.

„Fajn,“ vyštěkl Dominik a chytil Nicola za zápěstí. „Jdeme oba. Jsme tým. Jsme Špionky.“

No jistě, tak šli oba a Nicolo musel celou dobu přemýšlet, jestli si pak bude muset olizovat i zápěstí, když ho tam Dominik teď drží.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
29. 7. 2021 18:34

No, kluci jsou roztomilí.rozhodně to nejsou rodinní mazlíčkové. A je vidět, že není tak úplně jednoduché pro parťáka vymyslet zajímavý program.

MaCecha
30. 7. 2021 23:00
Reply to  Mirek

Pravdu díš, Mirku!

tina
29. 7. 2021 22:10

Tahle kapitola neměla chybu. Dala bych si malinovku 🙂

MaCecha
30. 7. 2021 21:34

Tak tohle nebyla svačinka, to byla večeře minimálně o 4 chodech! A od Másteršéfa! 😀

Ale abych pořád jen nechválila, tady víc, než kdy jindy, vnímám spisovnou mluvu tam, kde bych ji úplně nečekala.. obecně v prostředí, ve kterém kluci žijí, taky když je Nicolo naštvaný.. Je to tím, že žijete na Moravě? Nebo mám já nějaký vžitý stereotyp? 🙂

Karolina
31. 7. 2021 20:36

Tohle bylo zatim nejlepsi rande, i protoze hra Nikdy jsem je moje oblibena 😊

„Já nejsem gay, jasné?“ Nicolo, ani kdyz to budes opakovat porad dokola, pravda se z toho nestane 😜

Budou mit kluci i rande s cistou hlavou? Vodka, trava, whisky 😆 a co ma porad Nicolo s tou holkou z mesta? 😄

Karolina
2. 8. 2021 12:24
Reply to  szabi

Ted jsem koukala na uryvky na tento tyden a uz aby byl patek 😅 Tentokrat uz nevydrzim si syslit vic dilu najednou 😄

Karin
10. 8. 2021 22:16

Také milují malinovku jsem zvědavá jak to bude dál jdu číst.

miamam
17. 8. 2021 14:14

„… slohnout dort, i v tomhle meste, to bylo primo mistrovske dilo.“ LOL! Ty kraso, kdyz si predstavim, jak zdrha s krabici s dortem, pffhaha 😆 Plusove body! Akorat mam ted na nejaky uplne strasnou chut (a whisku k tomu ani nepotrebuju). Skvele rande 🙂